WEIL komentáře u knih

Škoda, že se k této knize dá jen těžko dostat.

Esej "Božena němcová bojující" vyšla v r. 1940, J. Fučík její život a umění interpretuje jinak, než F.X. Šalda.

Dneska už je známé, že by Sovětský Svaz těžko mohl pomoci Československu. Nebyl tak dobře vyzbrojený jako německá armáda, která by ho vojensky sfoukla jako svíčku. Až ruská zima zastavila německý tlak, podobně jako kdysi Napoleona. Říkám to zjednodušeně, neb kdybych měl vyjmenovávat všechny hlavní body, tak by to bylo nadlouho.

Myslím, že Fučík tehdy nemohl vědět jak na tom vojensky Stalin je.

Pěkné ideály časem vyprchaly. Ale věřím tomu, že tihle lidé, které i A. Lustig sám označil za nejstatečnější v koncentráku a sám A. Lustig byl na čas komunistou, protože chtěl být jako oni, tak že tihle lidé byli ti lepší. Bohužel lepších je méně, než těch horších. A to v každé době. A ideály dřívějších časů se rozplynuly...Dnešní doba ideály nemá, nebo jen u zanedbatelného počtu lidí.

V 30. letech 20. století se Julius Fučík vydal na cestu po Sovětském Svazu, a napsal o tom dvě knihy reportáží. Tahle druhá obsahuje jeho pohled na šťastnější tvář života v socialismu, a tu odvrácenou patrně neviděl, či nechtěl o ní psát? Musel přece rozmlouvat s lidmi...

Kniha je velice sugestivní, ale co si mám o ní myslet, tak výsledně nevím, protože ji neberu jen jako výpověď člověka, ale do mysli se mi taky vtírá, že je mi divné, že by si vězeň mohl psát v cele o tom co prožívá, a nikdo si toho nevšiml. Je třeba možná i zmínit, že J. Fučík byl vězněn s ostrahou, a tehdy nebylo dovoleno mít u sebe psaní potřeby, a pokud je u někoho našli, tak je hned zabavovali.


Z literárního hlediska text hodnotu - podle mě má - dost velkou.

2 17.10.2011

Kniha je výběrem z reportáží, které Julius Fučík psal především pro komunisticky orientovaný tisk.

Podobně jako po r. 1989, tak i po roce 1918 už dávno opadla vidina prosperující republiky a proto logicky dost lidí toužilo po změně a Masaryk a jeho politika už značně chřadla.

Julius Fučík a jeho názory na literaturu.

Básněmi se autor vyrovnával se ztrátou svého bratra, napsal je rychle, horečně, dal do nich vše, co v sobě právě měl za pocity.

Autor se nedají autobiografickými rysy, v nichž nepodává jen informace o sobě, ale i o svých blízkých a kamarádech.

První díl, to byly hlavně zápisky autorova dědečka, druhý díl otce a hádejte čí zápisky jsou v třetím díle?

Druhý autorský vrchol, tak si toho cení dobrá socialistická kritika. A ta dnešní? Nevím.

Jeden z vrcholů autorovi tvorby. S odstupem v nich zpracovává své zážitky z Terezína, Osvětimi a Dachau.

Záznamy všedního dne spisovatele a zamyšlení nad specifikou tvůrčí práce.

Tak jak se snaží autor v novelách "Tři malé ženy" snaží charakterizovat tři odlišné typy žen, tak v této knize autor zkoumá tři mužské typy a jejich životní osudy.

Už jsem si toho všiml v dnešní době víckrát, že to co se dříve považovalo obecně mezi lidem za neúspěch, tak se dneska považuje za úspěch.
A tohle není jediná novela, co na tohle pojetí literárně poukazuje. Důvodem je ten fakt, že dneska morálku nereprezentuje nikdo, tedy žádná instituce, dříve a na čas socialismus, což znám dobře z lidí, co dneska už nežijí, ale jejichž jednání a chování mě přesvědčilo, že lidi dříve uvažovali jinak a za něčím vyšším cílili, což se dneska prakticky vytratilo.

Ošetřovatelka Božena Tomešová nechce být jen "živou sochou" na hrobě svého muže, který pří výkonu služby padl na západní hranici; svého muže už totiž dávno přestala milovat, a tak hledá další cíle pro své snažení, pro své naplnění a spatřuje je v trápení druhých.

První novela či delší povídka "Živá socha" vyšla v r.1961, další dvě byly zařazeny až do této knihy a s ní i "Ztracená stuha" a "Kat nepočká".

Motivem k usvědčení vraha není touha po spravedlivém trestu, ale milostné vydírání. Novela vyznívá jako odsudek životní vyprahlosti, kompenzované ničivými zásahy do osudu druhých.

Protižidovská tématika, která nahrála za druhé světové války nacistické ideologii.