Wrent komentáře u knih
Každý někdy zatouží být jako Kafka Tamura, kdy pouhé odhodlání stát se tím nejdrsnějším patnáctiletým klukem na světě může být tou hlavní ochranou před prokletým světem.
Každý někdy zatouží být jako pan Nakata, protože člověk nepotřebuje umět číst, aby porozumněl vesmíru a lidem (i zvířatům (a věcem)).
Každý někdy zatouží být jako pan Óšima, protože nezáleží, jak se člověk narodil, ale kým se stal.
Každý někdy zatouží být jako pan Hošino, protože setkání s podivným dědečkem, plukovníkem Sandersem a Beethovenovou hudbou může změnit život každému.
Perfektní kniha plná referencí na vše možné s velmi realistickým popisem každé situace. Dovedl jsem si při čtení podrobně představit každou reálii, se kterou se hrdinové setkali. Doporučuji.
To si takhle čtete o milenecké touze na pozadí totalitního státu jako okopírované z Orwella, o mazání poznatků ze zaostalé historie jako vytažené z Bradburyho a to celé ve sci-fi semi-postapokalyptických kulisách, za které by se nemusel stydět současný seriál bežící na Amazon Prime, až si najednou z překvapením uvědomíte, že tohle dílo vzniklo v roce 1920!
Zajímavá forma vyprávění, poměrně složitá na sledování i vzhledem k výrazivu hlavního hrdiny, ale mnohem víc vše pak dává smysl, když se pokusíte vcítit do jeho striktně matematické mysli (obecně totalita postavená na exaktních vědách je příjemně originální koncept!). Mrazivá je hlavně změna toho výraziva v úplném závěru...
Deníček moderního fotra jsem kdysi četl jako blog a přinesl mi několik týdnů zábavy, ale pak se mi zdálo, že už se vtipy akorát opakují a číst jsem ho přestal. Když se mi dostala do ruky tato kniha, doufal jsem, marně, že se mi tento styl humoru znovu osvěží. Na to že má Deníček moderního páru být knihou vtipnou, na to že se autoři očividně snaží mít joke v každé třetí větě, jsem se zasmál celkem asi jednou a půlkrát. Autorům vůbec nevěřím jejich přehánění a nadsázku a není mi vlastně vůbec jasné, proč jsou tito dva pár. A hlavně, čtení každé kapitoly "dvakrát" z různého pohledu bylo někdy neskutečné utrpení...
Návštěva mysteriózní templářské pevnosti v portugalském Tomaru ve mně zanechala hluboký dojem a když jsem zjistil, že Tomar ve Foucaultově kyvadle má svou roli, neváhal jsem (vyskytuje se v podstatě jen na jedné stránce, ale to vůbec nevadí). Nic jiného jsem ale o knize nevěděl, takže první stránky čpící přehršlem jmen a faktů byly skoro jako studená sprcha (neskutečné, jaké musel mít Umberto Eco, potažmo Belbo či Causabon historické povědomí...). Jakmile se ale začnete v několika rovinách příběhu orientovat, je to pořádná jízda skrz templářská a rozenkruciánská mysteria, ezoterické vědění všeho druhu a historická velespiknutí, kde všechno souvisí se vším.
Když pak poodhlédnete od příběhu, spatříte v postavičkách nejen konspirátory renesanční Francie nebo Itálie 80. let, ale všemožné ezo-plocho-dutozemce i z dob mnohem současnějších (vždyť Bakala je přesmyčkou Kabaly!), včetně různých aktuálních nakladatelství Manuzio, které se nezdráhají na nich co nejvíc vydělat. A začne ve vás hlodat semínko podezření, jak často i vy se necháte ovlivnit jednodušším vysvětlením velkého Plánu, jen abyste nemuseli uznat svou chybu....
"Lidi nevěřili Semmelweisovi, když nabádal lékaře, aby si myli ruce, než sáhnou na rodičku. Říkal příliš prosté věci. Lidi radši věří tomu, kdo prodává vodičky na růst vlasů."
Velmi čtivý namátkový popis drsné reality uměleckého drilu, devadesátkového rauše, bolestného dospívání a divokých školních let baletky na intru v Praze.
Kniha k zamyšlení a jak už bezpočet veřejně známých i neznámých osobností prohlásilo, měl by si jí přečíst každý politik aspirující na správu nejen naší země či našich samospráv.
Kromě perfektně zpracovaného seznamu problémů, na které je třeba se zaměřit, mě nejvíce zaujaly výňatky a detaily z jednotlivých sociologických výzkumů, včetně jejich výkladů a možných metodologických chyb.
Rozdělení společnosti do sedmi moderních tříd je sociologickým počinem posledních let.
Je strašidelné číst o tom, jaké výsledky vyplývají z výzkumu používající "dehumanizující škálu - opice vs člověk"...
Geniální styl britského humoru 80. let s ještě geniálnějšími postavami. Prachobyčejný Artur Dent, kterého si prostě oblíbíte. Ford nepropadající panice. Zafod, který ani sám netuší co dělá. Klidná Trilien a její hodně myšky. Nejdepresivnější robot ve vesmíru. Počítač zpívající hymnu Liverpoolu. Vogonský býsník. Vogonský strážný. Budete se neskutečně bavit u často neskutečně nesmyslných rozhovorů.
Doporučuji poslechnout si i Audio knihu namluvenou mladým Dykem
Aneb jak pouhé čtyři postavy a pár filozofických vsuvek a komentářů stačí k postihnutí vlastně celého života. Výborné.
Ach Bože, této knize je tak těžké porozumět, Štěstěna se ke mně obrátila zády...
Ale i přes tyto potíže jsem velmi rád za její přečtení. Je to sice kniha nesmírně bizarní a absurdní (a nutno dodat, že ne prvoplánově vtipná), ale má co do sebe
Vrcholem jsou dle mého názory všechny části týkající se Levyho kalhot.
Shrnutí knihy dobře vystihl doslov: americké panoptikum postaviček.
Četl jsem na základě shlédnutí seriálu, takže můj názor je jím samozřejmě ovlivněn (a musím říct, že seriál knihu adaptuje dobře).
Vzhledem k tomu, že jsem děj již znal, se mi kniha nejevila příliš napínavá. Svět vykreslený Margaret Atwood je ale strašidelně skvělý. Jsou v něm často vidět autorčiny inspirace komunistickým blokem, které jsou hlavně v chování lidí mrazivě přesné.
Nejlepší je ale styl vyprávění v první osobě, díky kterému člověk vlastně neví, co je jen pozorování Ofred a co je realita.
Rozhodně jde o zajímavý kousek v oddílu dystopické literatury.
U tohoto tria na cestách jsem spíš čekal čistě příběhovou linii, vůbec mě nenapadlo, že by si Pratchett mohl vzít na mušku nějaký ze stereotypů, jak to tak rád dělává. Kromě zajímavého (i když trochu očekávatelného příběhu) se však naváží do všech neduhů cestování, do "cizích krajů" a v podstatě do celého přísloví "Všude dobře doma nejlíp."
Navíc jde asi o jedinou knihu, kde Bábi Zlopočasná řekne vtip. A hraje karty.
Jak byste se dívali na svět, kdybyste byli vysoce inteligentní bytostí bez jakýchkoli zkušeností a s omezenou slovní zásobou? Popisovali byste ho se stejnou mírou zaujetí a zaměřením na nejmenší detaily tak, jako Klára? Vytvářeli byste si stejně jako ona náboženské mýty jako vysvětlení pro jevy, kterým (zatím) nerozumíte, právě na základě svých omezených znalostí? Já jsem jejímu stylu vyprávění ihned propadnul a právě tyto otázky mi na této velmi čtivé knize přišly nejzajímavější. I tak jsem musel ale občas knihu odložit, protože některé znaky společnosti, ve které Klára existuje (žije?), byly silně mrazivé a "creepy", možná výrazněji než ve většině známých dystopiích, a to i přes to, že byly dávkovány jen ve velmi zamlžených náznacích.
Trvalo mi téměř deset měsíců, než jsem se od přečtení první knihy dostal k přečtení Temného Lesa a hodnotím to jako jednu z největších chyb letošního roku. Problém Tří Těles byl skvělý hlavně pro fanoušky sci-fi a technologií obecně, ale Temný Les je ještě lepší, protože přináší stále to samé, ale výrazně zajímavější postavy a napínavější příběh navrch k tomu.
Projekt Mandala je naprosto brilatním autorským nápadem a jak k němu Luo Ti přistupuje je snad ještě lepší... Princip Temného Lesa lze částečně celou knihu vytušit, ale rozhodně doporučuji se do světa tohoto čínského autora znovu plně ponořit.
Jedna z nejlepších knih, které jsem v posledních letech četl. Vyzdvihuji hlavně origální příběh a skvělé zpracování vědecko technického pozadí. Opravdové vědecké fenomény (ať už astrofyzické, informatické aj.) jsou čtenáři zajímavě a hlavně srozumitelně vysvětleny a slouží jako velmi zajímavé pozadí pro výborný sci-fi příběh. Skvěle zpracovaná hra "Tři tělesa" nebo brilatně vykreslená "náboženská sekta" jsou už jen pomyslnou třešničkou na dortu.
Kniha je zároveň mrazivě aktuální v mimozemské snaze zdiskreditovat pozemské vědce. V kontextu hnutí jako "Flat Earthers" nebo obecnému odporu vůči elitám to dostává ještě další rozměr.
Jsem zvědavý na další díly.
Na blog 1000 věcí, co mě serou, jsem narazil už někdy na začátku tohoto roku a od přečtení prvního článku mě velice zaujal. Bohužel jsem ale začal tzv. "hejty" číst se zpožděním, a nějak jsem neměl čas to u monitoru dohánět a tak ležel blog dlouhou dobu ladem v záložkách. Dokud web nevyhrál Křišťálovou lupu a já nezjistil, že první dvoustovka věcí, bez nichž by tady asi bylo líp, vyšla v knižní podobě.
Neváhal jsem.
Přečetl jsem ji během v podstatě dvou dnů, tak mě jednotlivé názory zaujaly. S většinou příspěvků jsem naprosto souhlasil, s menší částí jsem tak trochu polemizoval a tak dvě až tři věci mi vyloženě neseděli. Jinak jsem se ale výborně bavil.
Vtipnou formou jsou v knize popsány všechny ty maličkosti, které každou osobnost tak trochu... no... prostě serou.
Gaimanova mysl je studnicí příběhů různorodých žánrů chytře si hrající s mytologií, historií a popkulturou a Čítanka je toho krásnou ukázkou. Chronologické řazení textů naznačuje jistý vývoj, nicméně i autora neznalý čtenář musí již od trojice povídek Rytířství, Záhadné vraždy a Trollův most mít v hlavě určitou představu, jaké příběhy Gaiman typicky vypráví. Postupy jsou si často podobné a i tak to pokaždé prostě výborně funguje. Částečně snad autobiografické povídky jako jsou Jezírko se zlatými rybkami či Fakta v případu zmizení slečny Finchové jsou proloženy výbornými fantasy kousky alá Sluneční pták a také výňatky z jednotlivých Gaimovových románů. Ty jsou zde dost možná až zbytečné, kniha by určitě zvládla stát jenom na povídkách. Ačkoli mám teď chuť znovu si přečíst Americké bohy (i kvůli dvěma "sequel" povídkám) a dát šanci např. Oceánu na konci cesty, který jsem doposud neznal; takže vlastně chápu, proč byly zařazeny. Snad jen Lovecraftovské alegorie se mi příliš nelíbily, ale uznávám, že to bude asi jen kvůli neznalosti původních textů.
Během nedávného 50. výročí okupace bylo Pražské jaro v médiích rozebráno ze všech stran. Vzpomínky pana Škutiny překvapivě ukazují další nový úhel pohledu, který předpokládám může být obvzlášť zajímavý pro pamětníky, kteří pořady pana Wericha mohli přímo sledovat v televizi. Pro nás ostatní přináší kniha celkem zajímavý popis událostí předcházejících ruské invazi a ještě zajímavější představení různých pražských hospůdek a zákoutí šedásátých let.
Už po prvním přečtení před pár lety jsem to tušil, ale teď po druhém potvrzuji: Hlava XXII je jednou z nejlepších knih, které jsem kdy četl. Absurdní styl humoru mi naprosto sedí, hlasité vyprsknutí smíchy nastává v této knize nespočetkrát... A ačkoli se královsky bavíte, malý hlásek vzadu v hlavě přesně udává na správnou míru, že to pro kluky na Pianose žádná sranda není a naopak se akorát snaží přežít, jak nejlépe mohou.
Snad z každé stránky přímo čiší absurdita války, byrokracie, nacionalismu, prospěchářství nebo čiré honby za ziskem. Zpřeházená kontinuita děje mi napoprvé vadila výrazně víc než podruhé (a to i přes to, že před druhým čtením už jsem si téměř nic nepamatoval).
Chtěl jsem na konci vyzvednout, která z postav je nejlépe napsaná, ale když jsem začal vybírat mezi Yossarianem, Orrem, Dunbarem, plukovníkem Cathcartem, Natelym, majorem Majorem Majorem, Milem, doktorem Daneekou, generálem Dreedlem, kaplanem, náčelníkem Bílým Polozubem, poručíkem Sheisskopfem a dalšími, zjistil jsem, že to prostě nejde.
Jo, a nejvíc jsem se asi chlámal u scény s Clevingerem před kárnou komisí.
K Brownovým knihám je nutno přistupovat s určitým odstupem k jeho těžko uvěřitelným zápletkám plných skrytých vlivných hráčů v pozadí, ale to nic nemění na tom, že jeho příběhy většinou mají velký spád (však se kniha odehrává na časovém úseku několika desítek hodin) a ještě člověku přinesou nějaké to kulturní obohacení (ideálně ještě z míst, která sám navštívil). A Inferno tyto "brownovské standardy" splňuje do puntíku.
Mám trochu problém někomu Nikdykde popsat tak, aby mu přišlo zajímavé. Aby měl nutkání si ho přečíst. Vždyť příběh o "podzemní říši" zní vlastně docela otřepaně. Věřím ale, že Gaiman by dokázal udělat skvělý a napínavý příběh i z nejotřepanější odrhovačky. Už po prvních pár stranách se do knihy tak ponoříte, že nebudete vnímat nic jiného. A ozvěny tohoto alternativního světa spolu s jeho všemi zajímavými postavičkami budete mít v hlavě i hodnou chvíli po dočtení.