Y2T komentáře u knih

Kniha sestává ze 2 částí. První a delší řeší filozofickou otázku etiky, kde velmi dobře argumentuje a přesvědčivě dokazuje, že jejím zdrojem nemohou být církevní dogmata a náboženství. Je to velmi dobře napsané, Překvapivě hutná část knihy, velmi filozofická, autorovi není nic svaté, nejen Bible, ale ani Kant. Druhou částí brožury je samotná Sexuální etika. Tu v podstatě redukuje na to, že správné je, co je přínosné zejména pro rasu, společnost případně jedince (ano, přesně v tomto pořadí). Co neškodí je indiferentní. Co škodí, je nesprývné. Přednáška byla na svou dobu jistě moderní, z jazyka je vidět, že cílila na vzdělané studenty (latinskými ařeskými výrazy se jen hemží a předpokládá znalost antického světa)Z knihy je cítit, že autor je socialista. Obecně to moc neavadí, prosazuje konec diskriminace nemanželských dětí, právo na potrat, práva svobodných matek atd, ale když rozvíjí teorie o to, že ideální model společnosti jsou včely, je to už trochu moc. Ani není jasné, jestli sympatizuje s národními, nebo internacionálními socialisty. V knize se to totiž jen hemží eugenikou, čistotou rasy (tu ale nechápe jako árijce, ale šířeji, minimálně jako bělochy, možná i jako lidskou rasu obecně - není to poznat). Když rozvíjí teorie o tom, že někteří lidé by se raději množit neměli, dostává se poněkud na tenký led. Asi nelze rozporovat, že lidé s dědičnými chorobami by měli být varováni, že se nemoc může projevit i u dětí. Okruh lidí kteřá by se neměli množit je ale podle autora o dost širší a zahrnuje i osoby blbé, lakomé, náruživé, popudlivé a spoustu dalších. A o kus dál mluví i o sterizaci - neuvádí, zda dobrovolné. I pokud by měl na mysli jen dobrovolnou, je to vzhledem k rozsáhlému seznamu důvodů, proč by se lidé neměli rozmnožovat, hodně na pováženou - navíc i na některé zuvedených chorob se našel během pár desítek let lék. Ač to autor patrně nemyslel špatně, právě tento druh myšlenek a přesvědčení, že je správné racionálně vše řídit vedl později k programům vražd postižených, rasovým zákonům a podobně (což autor jistě nechtěl). Jak známo, cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.
V knize jsou zajimavé odkazy na tekdy platné zákony - občanský a trestní zákoník (platné až do 50. let), a upozornění na nespravedlnosti v důslednku náboženskách předsudků, které obsahují. Většinu z nich dnes již nemáme, ale některé z nich v jisté míře stále ano a v řadě zemí platí celá řada z nich dodnes.

Četl jsem zkrácený a pro českého čtenáře upravený překlad vydaný roku 1997 v Artforum-Jazzová sekce. Originální německá verze má 576 stran oproti 235 stranám českého překladu. Patrně i 352 stránkové vydání z roku 2008 v Paseka je totožným zkráceným překladem. Němčina je sice trochu delší, ale zas né o tolik. Ještě podotýkám, že vydání z roku 1997 je jen lepené a to velmi nekvalitně.

Je škoda, že v českém přeladu zcela zanikla řada vět z brněnské němčiny, označení míst atd. Často je tak problém určit místo, nebo atmosféru věty.

Musím ocenit, že autor se k sobě snaží přistupovat poctivě a sebekriticky. Řada lidí ve svých pamětech spíš připomíná barona Prášila.

Kniha mě donutila zamyslet se nad liberální výchovou. Rodiče autora byli velmi liberální, ale dalo by se také říct, že nechali růst děti jak dříví v lese. Dva schopní synové skončili vzdělání maturitou, a spojili svůj život s bojem za světovou komunistickou revoluci. Jeden z nich na to doplatil životem, druhý jednou prozřel. Sice mu nelze přičítat žádné konkrétní oběti, na druhou stranu strávil 30. léta jako placený a pilný komunistiský propagandista a byl patrně jedním z pár set nejaktivnějších soudruhů. Změnilo by se něco v našich dějinách, kdyby nebylo jeho činnosti? Či činnosti pár set jemu podobných? To už možná ano. Lze tedy říct, že je vše v pořádku, proto,že se s ideologií rozešel, když jí roky velmi kvalitně pomáhal? (např. náklad jednoho stranického deníku zvedl téměr desetinásobně!) Jak bychom se dívali dnes na někoho, kdo 10 let úspěšně verboval lidi třeba k ISIS? Pro srovnání o vinně a nevině, a možnosti přemýšlet, jestli lze lidi paušálně zavrhovat, nebo omlouvat není špatné si přečíst knihu "Dobrovolníkem v SS divizi Charlemagne". Osudy a myšlení jejího autora jsou v mnohém podnětem ke srovnávání.

Neuškodila slepá víra rodičů v to, že Fritz nakonec najde svou cestu ostatním tím, že zatížila společnost 10 letou činností extrémisty, než tu svou cestu začal nacházet?

Důvody pro čtení knihy:
-popis života židovského teenagera v německém Brně 20. let; Ne v tom českém Velkém Brně, které si pamatují češi, ale v německém, 50 tisícovém uzavřeném městě plném lidí, kterým prohraná válka a nová státní moc tvrdě nabourali jejich životy. Popis střední školy je taky zajimavý - pokud vás překvapilo, že byl film Škola základ života zakázán kdysi pro neúctu k učitelům, tak vězte, že skutečnost mohla být klidně i o dost horší.
-kniha ukazuje rozdělenou společnost první republiky, kde němci se cítili odstavení, čeští dělníci se rozhodně necítili jako noví páni, a noví páni snili v mnohojazyčném, mnohonárodnostním, multináboženském státě s extrémními sociálními rozdíly svůj sen o fiktivních jednotných Čechoslovácích, s kterými se dokázala většina obyvatel identifikovat snad jen při mobilizaci v roce 1938.
-detailní pohled insidra do KSČ a jejího aparátu 30. let, včetně spousty osobních vzpomínek na později glorifikované soudruhy, po kterých se dodnes jmenuje sousta ulic; detailní popis totalitních praktik ve straně, které se vyrovnají jakékoliv sektě (jak moc musí být člověk deformovaný, aby čekal 10 hodin pokorně v chodbě předsedy strany na to, aby si mohl jít nasypat popel na hlavu a přiznat své selhání ostatním soudruhům?);Kniha ukazuje direktivní řízení strany z Moskvy, ale lze z ní vyčíst, i jak tekly z moskvy Peníze - KSČ platila funkcionáře, redakce řady tiskovin, pobočky různých organizací atd. Patrně stovky lidí. Je k neuvěření, že by toto vše platili z členských příspěvků dělnictva, které o agitaci nejevilo žádný zájem. Kniha v dílčích případěch neúmyslně ukazuje, jak k tomu docházelo - nesmyslně vysoké odměny redaktorům - za článek otištěný v zahraničí a jiné formálně čisté příjmy. Modus operandi je asi podobný i dnes.
-krátká absurdní epizova v čs. armádě ve Francii v roce 1940
-zbytek války v Anglii - překvapí, jak silný byl vliv komunistů na Londýnskou vládu. Dnes si lidé namlouvají, že komunisté se chopili moci v roce 1948, někteří přiznají, že Beneš byl v rukou komunistů již od roku 1944 a Košické vlády, tato kniha ale ukazuje, že už v roce 1940 byl podíl a moc komunistů v emigraci obří. Ovládali výbory na pomoc uprchlíkům financované exilovou vládou, pomáhali v nich pouze vhodným komunistům, ostatním ne i když (a právě proto, že )věděli, že to pro ně bude znamenat smrt, zcela systematicky kradli z vládních fondů pro uprchlíky do stranické pokladny. A jakýkoliv čin si omlouvali tím, že až jednou revoluce zvítězí, tak nastane spravedlnost.
-krátce je zmíněn i život po válce až do 90. let, včetně setkání se známými při návštěvách ČSSR v letech 1967 a po roce 1989.

Paradoxně za jeho přežití může to, že se v rove 1939 bál likvidace jako komunista (narozdíl od svých příbuzných) a v roce 1945 se bál vrátit do Prahy naopak proto,že už komuista nebyl.

Co říct na to, když v prchající poražené československé armádě na pokyn českého poddůstojníka linčují čeští němci židovského vojína za to, že je "gestapák"?

Ačkoliv autor opakovaně řeší svou národnost - jestli je Něměc, Žid či Čechoslovák, snad ani neví, že R-U monarchie vůbec původně neřešila národnost, ale jen komunikační řeč. Národnost vynalezli až političní nacionalisté a mateřskou řeč až ČSR při sčítání lidu, kdy se potřebovala dostat s podílem "Čechoslováků" nad 50%. Ve středověku nikdo neřešil národnost - stát se totiž odvozoval od panovníka. Revoluce v USA byla postavena na politickém národě - to 3 roky na to v Evropě deformovali francouzi na etnický národ, a tahle rakovina se dostala do Německa, kde vedla ke sjednocení, proti ní se zas vyhranili Češi a jiní. V evropě se jí vyhnuli jen Švýcaři, kteří zůstali u toho, že národ dělá zem a dějiny, a ne jazyk. Automaticky také přebírá nacionalistivké vynálezy Žida s velkým Ž, ne jako víry, ale jako národnosti a axiom, že kdo mluví německy, je Němec. Klidně by byl býval mohl být i Rakušan - ne každý, kdo mluví anglicky je Angličan.
doplnění:Více viz recenze

21.08.2019

Tato kniha se četla skoro sama, je to dobře napsané:-)
Autor popisuje svůj první rok ve Švédsku. Ačkoliv je poloviční Švéd (což samozřejmě nic neznamená), je Švédský občan, umí švédsky a v zemi trávil pravidelně prázdniny a i tam studoval několik semestrů, přesto jeho integrace do společnosti není vždy jednoduchá, a místní mu stále znuvu dávají najevo, že je a bude vždy cizinec.

Na vysvětlenou, proč autor pořád píše o Bullerbynu bych podotk, že v německy mluvících zemích mají velmi jednak rádi filmové adaptace knih Astrid Lingren a jiných švédských autorů, ale i švédské detektivky a německé filmy odekrávající se ve švédsku, kde je vždy ukazován idylický klidný venkov. Dokonce pro to mají v Němčině i slovo - "Bullerby Syndrome"(zkuste googlit).

Obecně je Švédsko německu blíž, a tak Mají v německu o švédsku víc předsudů, než třeba v ČR (přirovnal bych to třeba k českým představám o Ukrajině - většina lidí tam nikdy nebyla, ale přesně ví, co si o ní myslí).

Autor je dělí na 2 zcela protichůdné přístupy. 1) lidi věřící v idealizovaný Bullerbyn, kteří sní o nezkažené venkovské idyle 2) lidi věřící v Temnošvédsko - zemi, kde je pořád tma, lidé trpí depresemi, utápí se v alkoholu a musí děti osvětlovat lampičkami.
Ačkoliv se autor stále snaží líčit pozitivní krásy (vyjma byrokracie), tak celkové vyznění pro mě bylo překvapivě blíže temnošvédsku. Autor se odstěhoval ze švédska v roce 2012.

Kapitolou sama pro sebe je pak jistá obsese ve vztahu k alkoholu, kdy se lidé dívají skrz prsty na jakoukoliv konzumaci alkoholu, protože automaticky předpokládájí úplné zpití se.

Za sebe jsem tam našel v knize ještě jednu velmi zajímavou věc - možnost nahlédnout na model švédského socializmu a sociálního inženýrství. Pro ľidi z ČR bude řada popisů působit jak cesta do minulosti a v současné ČR by byla pro většinu společnosti zcela nepřijatelná. Zatímco švédové jsou hrdí na svůj systém nájemního bydlení, v ČR trvalo 20 let, než se podevdlo tento systém konečně částečně demontovat. Švédsko jak je znázorněno v knize je opravdu noční můrou jakéhokoliv liberála. Jedinné v čem je třeba přiznat Švédům plus je systém školek, které dokáží přijmout všechny děti od 1 roku za přijatelné peníze. Respektive je to opačný extrém k ČR, kde nedokáží města reagovat ani s 3 letou časovou rezervou na porodnost a zajistit dost míst ve školkách pro tří leté (podotýkám, že český systém nezvládá reagovat ani na úrovni základních, středních a dokonce ani vysokých škol - takže ačkoliv v ČR porodnost lítala v devadesátých a nultých letech sem a tam, tak míst ve školách je v podstatě stále stejně - o šanci šlověka dostat se na školu tak paradoxně rozhoduje v kterém roce se narodil). Česká neschopnost samozřejmě neznamená, že švédský model je proto ideální.

Dalším tématem knihy je byrokracie, ta hravě trumfne tu českou, a všemocný informační systém, který ale nefunguje správně, dává velmi vzpomenout na Orwella.

Rozhodně ji doporučuji jako čtení všem, co rádi chodí do IKEA, mnoho se toho dozví;-)

05.08.2019

Soudrh velký bobr, recitace Písně míru, hraní na garmošku a reakcionářské škůdcovství Jestřábů.

Bohužel opakované negativní zkušenosti - děti, které se tmy nikdy před tím nebály, se po přečtení této knihy tmy bát začaly.

Obecně vidím 3 hlavní důvody proč knihu číst:
1) dozvíte se o vietnamské válce z jiného pohledu (jižního Viet-Namu)
2) dozvíte se o české emigraci v době komunizmu
3) dozvíte se o autorovi

Velkou většinu knihy tvoří reportáže, které autor tvořil pro české vysílání Hlasu ameriky v letech 1968-1974. Jsou v ní ale i dodatečné komentáře a příhody a životopis autora. Reportáže tam nejsou úplně všechny, autor vybral ze svých 410 reportáží jen 210 nejzajímavějších (1968-69;1969-5;1970-26;1971-7;1972-50;1973-45;1974-10). Vzhledem k tomu, že česká redakce Hlasu ameriky byla zrušena v roce 2004, a archiv pořadů nebyl zachován, jde o jedinečnou knihu.

V roce 1968 je tématem velké řady reportáží hospodářský pokrok a ekomomická pomoc USA, pak reakce vietnamců na okupaci Československa. Od listopadu 1968 do srpna 1970 je reportáží minimum, kvůli pobytu autora v Paříži kvůli mírovím jednáním. Od podpisu příměří jsou reportáže již jen o bojích. Zároveň ale začíná informovat o situaci v celé bývalé francouzské Indočíně, tedy i o Kambodže a Laosu.

Je otázka, jestli chápat reportáže jako propagandu. reportáže vychází ve velké většině z oficiálních údajů jižního Viet-namu. Tím pádem jsou vždy uváděny vysoké stráty komunistů a buď vágní označení mírných vládních ztrát, nebo jsou vybírány konflikty, kde se vládě dařillo, ačkoliv jinde ve stejnou dobu dopadla hůř ve větší bitvě. Na druhou stranu všechny informace které autor předkládá považuje sám za pravdivé, a patrně takové jsou. Často je ale realita mírně posunuta povinným pracovním optimizmem. Ofenzíva tet je tak v soukromé komunikaci autora horší než v oficiálních reportážích, nehraje si ale na to, že by dohoda o příměří k nějakému příměří vedla. Také jasně identifikoval ústupek USA při jednáních, kdy souhlasili s ponecháním vojska severního vietnamu na území jižního vietnamu, ačkoliv bylo dosti nepřímé.


Při čtení si člověk uvědomí, že některé věci mohou být jinak, než jak bývají dnes běžně prezentovány. V ČR je dodnes velmi živá verze historie vietnamské války vykládaná soudruhy z Hanoje a tomu odpovídající americké sebemrskačství. Velmi výjimečně dojde na výklady oslavující americkkou armádu, které nebylo dovoleno válu vyhrát a zradili ji zmanipulovaní voliči v USA. Ačkoliv autor sdílí poslední pohled, obraz, který plyne z jeho reportáží je poněkud jiný. Nejvíce mě zaujalo: Ofenzíva TED nebyla takový propadák, jak se běžně tvrdí. Boje trvaly měsíce i v Saigonu. Jarní ofenzíva nebyla poražena před stažením američanů, ale naopak američané se stahovali za každou cenu a nepřerušili stahování ani kvůli probíhající ofenzivě. Přitom při ní došlo k nasazení tanků, a to masivnímu. Z jarní ofenzivy , jejíž výsledek se stal základem "příměří" se jižní vietnam vlastně již nevzpamatoval. Často opakovaná tvrzení o tom, že američané se stáhli, když byla země vyčištěna od komunistů a bezpečná a vybudována obří vietnamská armáda, která pak svou válku prohrála jsou absurdní. Američané se stahovali během probíhající ofenzívy, kterou se povedlo bombardováním maximálně zastavit. Její výsledek se stal podkladem pro "příměří", během něhož boje naopak eskalovaly.

Při čtení knihy je dobré mít na paměti, že američané se zcela stáhli v roce 1973, během roku 1974 ukončili jakoukoliv ekonomickou pomoc a jižní vietnam s papírově 4. nejsilnějším letectvem na světě měl uzeměná letadla pro nedostatek náhradních dílů a paliva. V posledním roce války měl příděl munice na vojáka a týcen cca na 10 minut bojové činnosti. Oproti tomu v průběhu války bylo po Ho Či Minově stezce dopraveno na jih přes 1 700 000 tun materiálu, z tohotéměř polovina až v letech 1974–1975.

Kniha je v českém jazyce unikátní tím, že neprezentuje věci z pohledu soudruhů v Hanoji, případně američanů, ale z pohledu jižního vietnamu. A ten se nekdy dost rozcházel i s pohledem vlády USA či amerických vojáků.

16.06.2019

Kniha popisuje stav za pobytu autora (ruského lékaře)v letech 1895-1900. Kniha se věnuje zejména podrobně epidemiím různých nemocí (zejména moru) v Číně, podrobnému popisu jednotlivých nemocí a špatných higienických návyků. Dále též dost prostituci. A velmi okrajově i běžnému životu.
Obsahuje popis cesty z ruska do Číny před zprovozněním transsibiřské magistrály. A také krátkou zprávu o životě komunity Evropanů v Pekingu. Autor je v ní poněkud skeptický, ale je otázka, zda nejde spíš jen o osobní dojmy. V takto malých komunitách je celkem běžné, že se nově příchozím začnou brzy poněkud zajídat.

Na pár místech tam na člověka vykoukne takové to "Co je Ruské, to je Nejlepší" (ženy, samovar,....), ale je to opravdu jen párkrát, a autor nemá problém uznávat konkrétní zásluhy a dobré vlastnosti jakýchkoliv jiných národností.

Knihu je dost těžké ohodnotit hvězdičkami - pokud vás téma nezajimá, tak nemá moc smysl ji číst, respektive její pasáže s chorobopisy nakažených z průběhu jednotlivých epidemií. Kniha ale obsahuje dost podrobný popis metod čínské medicíny a většinou si nedělá iluze o její účinnosti, byť považuje její léky za hodné prozkoumání.

28.04.2019

Osobní vzpománky ruského lékaře na obléhání velvyslanectev. Kniha popisuje i pronásledování, vyvražďování a olupování čínských křesťanů a cizinců, vojenské výpravy k osvobození velvyslanectev a související události. Osobní a velmi podrobné vzpomínky jsou však právě na obranu velvyslanectev, a to zejména na dění na ruském a sousedním americkém a částečně bitském. Dění na velvyslanectích vzdálenějšíc jen o párset metrů, jako japonska či francie je již popsáno výrazě méně, o dění v ostatních částech Pekingu je ještě méně informac, protože to autor nezažil.

Autor na pár místech knihy projeví své přesvědčení, že Číňané mají raději rusy než jiné cizince, a pochopení pro čínskou frustraci a nenávist k cizincům, bez uvedení jakéhokoliv konkrétního důvodu, ve zbytku však zcela objektivně popisuje chování jednotlivých účastníků, jak evropanů, tak čínských úřadů atd.
Z dnešního pohledu je proto kniha poměrně zajimavá, protože už skoro sto let se tyto věci u nás vykládají spíše v čínské verzi, kde se lid spravedlivě bouří proti cizákům. Ačkoliv na pár místech něco takového autor obecně zmíní, v 95% knihy si můžete počíst svědeství o fanaticích s vymitými mozky věřícími ve svou nezranitelnost, o lůze olupující nevinné čínské křesťany a cizince a o bezradné a kličkující vládě, která se chová značně nečitelně.
Jak jinak označit situaci, kdy vládce není schopen (respektive ochoten) po několik měsíců zajistit bezpěčnost evropských velvyslanectví nacházejících se několik set metrů od jeho přísně střeženého paláce a nechává je na pospas mnoha tisícům ozbrojených bojovníků a profesionálních vojáků? Přitom se ovšem formálně snaží o udržení dobrých vztahů, v úředním věstníku vydává nařízení zakazující utoky, před každé velvyslanectví pošle jednoho neozbrojeného strážného, který si tam lehne na zem a střeží, a uprostřed nejtěžších bojů pošle obleženým dopis, že jim poslal vůz ledu, který bohužel kvůli vzbouřencům nedorazil, a když se přiblíží zahraniční vojsko, pošle i vůz melounů......formálně dokonalá zdvořilost, prakticky nulová pomoc, ponechání volné ruky lůze a čekání, jak se situace vyvine.

Mimojiné je zajimavé, jak z hlediska politické kultury se některé věci v číně mnoho nezměnili, a jistá sebestřednost a arogantní přehlížení ostatních je vlastní čínské politice i dnes. Je až neuvěřitelné, že jak jsou některé věci stále stejné. Třeba když Čínské vládě dojdou jakékoliv argumenty, a chce si obhájit neobhajitelné požadavky či kroky, tak překrucuje události vytáhne frázi o "zraňování citů čínského lidu". Tahle konkrétní formulace, která dnes zaznívá každou chvíli mě v knize opravdu překvapila.

Pokud se chcete rozšířit přehled o čínském chápání diplomacie a jednání s nečíňany, či málo loajálními číňany, jednoznačně doporučuji.

09.03.2019

Tenká propagandistická brožurka. Nejvíc mě na ní zaujalo, jak to autorovi politicky myslí. Šlo patrně o velmi uvědomělého soudruha, kterému to politicky myslí a vše vidí tím jediným správným stranickým úhlem pohledu.

Sun Jat Sen je představen jako extrémně schopný muž z chudých poměrů, který si nejprve uvědomil potřebu odstranit feudalismus a provedl buržoazní revoluci, aby po ní došel k poznání, že je třeba následovat příklad génia Lenina a jediným přítelem je sovětský svaz.

Asi nejvíc mě zaujala část líčící, jak v roce 1923 po setkání se sovětskými vyslanci dojde poznání podstaty imperialismu, a pochopí, že se musí opřít o dělníky a rolníky, a stačí jim rozkázat "Rozdrťte fašisty !" (sic!), a rozkaz je ihned proveden a reakce rozdrcena, a dělníci a rolníci ho "již nikdy nezklamou" (sic) (zemřel v březnu 1925).

Dobu a atmosféru vydání podtrhuje to, že cca 1/3 osob z edice kdo je kdo jsou Rusové, brožuru vytiskla tiskárna v Praze na Stalinově ulici a celá brožurka je hlavně oslavou komunismu a SSSR.

19.12.2018

Zajímavostí je, že na mapě na obálce knihy není Sachalin zakreslen jako součást SSSR. A to ani jeho severní část. Docela by mě zajimalo, jestli to mělo pro grafika nějaké následky.

Kniha je ze srpna 1950, takže je vydaná jen o něco víc než měsíc po vypuknutí války. Navíc jde převážně o překlad ruského textu neuvedeného stáří, doplněného o pár kapitol českým autorem.

Kniha je tuctovou propagandou, která si s fakty hlavu neláme. Je to takový ten sovětský "lidově-demokratický" přístup, kdy všechem demokratický lid jižní koreje podporuje severokorejskou vládu (ti co mají jiný názor nejsou demokrate, ale zaprodanci imperialismu), a pouze statkáři, zrádci, kolaboranti a žoldáci jsou proti. A některé z nich se povedlo odhalit i v orgánech KLDR.

Pokud se ale zajimate o severokorejsky rezim, pak zde muzete videt jeho alternativni historii (či snad mytologii) kratce po jejim zrodu, jeste moc nerozvinutou.

Vitejte ve svete boje demokracie proti agresi. Konkretne osvobozene lidove demokracie a americke imperialni agrese porobujici korejce a menici je v otroky dolaru. Ve svete, kde korejska valka zacala tim, ze velka, vyborne vycvicena armada zoldaku z jihu zautocila na mirumilovny sever, kde se dostala vsak maximalne 1-2 km za demarkacni caru, protože narazila na odpor lidu, ktery ji hnal daleko na jih. Ve svete, kde Kim Ir sen nestravil druhou světovou válu v SSSR v zazemi jako porucik armady SSSR, ale vedl tajny boj proti Japoncům v Koreji. V 16 letech již vedl 1000 bojovníků a v roce 1938 ve 26 letech již 30 000 bojovníků. Japonci byli tak zoufalí, že na něj na na střídačku vypisovali odměny, šířili dezinformace, že je mrtvý a nabízeli mu post JAPONSKÉHO GUVERNÉRA KOREJE!!! .

V knize se samozřejmě u všech jihokorejských politiků připomíná, co dělali za války, ale u severokorejských se o tom mlčí, nebo lže. Moc jsem nepochopil, proc kniha misto skuteckych zlocinu spachanych jihokorejskymi jednotkami, ktere ale nezminuje, resi ruzne okrajove nepokoje, ktere byli vysledkem provokaci mistnich komunistu a počty obětí nadsazené. Přitom o povstání na Čedžu a jeho potlačení tam nic není.

Nic převratného v knize neobjevíte, je to takový soupis komunistického pohledu na věc okořeněný pár absurdními poznámkami o výkonech Kim Ir Sena.

Četl jsem knihu označenou na začátku jako "Pravá tvář Japanu" a letopočtem 1945, na konci knihy je název totožný, nicméně je uveden letopočet 1946. Papírový přebal nebyl k dispozici, nicméně předpokládám, že jde o totožnou knihu a pravděpodobně i stejné vydání.

Hned úvod knihy, kde autor konstatuje, že se nám během války a před ní dostávalo zkresleného obrazu japonska z německé a před tím japonské propagandy a vytičuje za cíl podat nám stručná ale úplný obraz Japonska ve mě vzbudil značná očekávání. Bohužel zůstala převážně nenaplněna. Takže i přes tuto knížku i dnes zůstává český stereotyp (či chcete-li narrativ) o Japoncích ovlivněn silně Japonskou vlastní sebeprezentací a nacistickou propagandou, doplněnou o pár dalších vlivů.

V úvodu autor zmiňuje, že kniha je výsledkem pozorování vlastních a také jiných autorů. Bohužel nikde není uvedeno, co tím myslel, tedy jestli některé kapitoly napsal někdo jiný, dal mu k tomu podklady, nebo tím jen myslí, že někoho citoval.

Kniha, nebo alespoň její podstatná část, je patrně psána v době mezi kapitulací Německa a Japonska, což je jednoznačně zřejmé v několika kapitolách. Na druhou stranu na některých místech působí nejaskými vyjádřeními dojmem, že ani válka v evropě ještě není zkončena a jinde naopak jakoby už i v Asii zkončila.

Knize se moc nedaří udržet naplnit vytčený cíl a vykreslit skutečné Japonsko. V celé řadě věcí je stále zatížena výkladem nacistické propagandy prezentovaným 6 let v protektorátu a odhodlaných Japoncích, na některých místech je cítit i vliv americké protijaponské rasistické propagandy. Celkově má kniha velmi nevyrovnané kapitoly. Některé jsou velmi neosobní a jen přepisují různé statistiky, jiné jsou plné osobních postřehů. Některé jsou objektivní, jiné velmi suběktivní, závěrečná kapitola je velmi politicky angažovaná a autor nám jednoznačně odhaluje, že vidí věci z komunistického úhlu pohledu sociálního. V ostatních kapitolách jen věcně kritizuje sociální nerovnosti a nespravedlivý systém, jako řada dalších zahraničních autorů, ale v poslední kapitole se přímo revolučně odváže.

Někde v knize jsou poznatky věrné, jinde je autor dost mimo mísu.
Obecně je v knize spíš pár povrchních vlastních postřehů a hodně obecných povídání o zemi a statistik, které najdete v takřka každé dobové knižce o Japonsku, a nic se nestane, pokud tuhle knížku číst nebudete. O moc nepřijdete. Většina knihy není moc originální. Ale pár výjimek se najde.

Zaujala mě kapitola o financích, kde autor na rozdíl od ostatních dobových i pozdějších autorů jednak popisuje devalvaci jenu, ale na druhou stranu ji nepropojuje nijak se snahou vytlačit evropské a ameriské zboží z trhů(jak je běžně na západě interpretována), ale uvádí ji do souvislosti se ztrátou schopnosti centrální banky kryt tištěné bankovky zlatem (co vedlo k nutnosti tisku bankovek si lze snadno dovodit vzhledem k tomu, že tato nutnost postihla centrální banku v roce 1937, kdy výrazně vzrostly výdaje na armádní aktivity v číně a jejich financování se statrala významě právě centrální banka, k čemu uvádí i nějaká data).

Autor také správně identifikuje, že země není příliš rozivinutá a přes všechnu propagandu jde o chudý zemědělský stát. Na druhou stranu zaslepen svým politickým viděním vidí za vším zlem nerozlučnou kliku militaristů a velkokapitalistů a uniká mu, že ti druzí na stupňování válečných dobrodružství nijak nevydělávali a objektivně ji neprosazovali. Autor neměl znalosti z Japonské politiky, které máme dnes, zato měl tehdejší středoevropské růžové brýle pro komunizmus.

Přesto jeho kritika sociálních témat zůstává v lecčem aktuální i dnes, stejně jako fakt, že se o tom moc nemluví. V lecčem se mýlí, ale budiž autorovi omluvou, že v tom není sám. Emancipaci japonské ženy věští západní autoři neustále už od 19. století. Ne, že by se Japonská společnost za tu dobu nikam nepohnula ale tak nějak se míjí s očekáváními západních autorů, kteří mají vždy pocit, že to v japonsku dělají špatně a musí to tam brzy pochopit a začít dělat stejně jako na západě. Jenže jak se říká, když dva dělají totéž, není to totéž.Kniha nám napoví i něco o západní společnosti - třeba když porovnává mzdy, tak dochází k závěru, že mizerně jsou tam placení skoro všichni, ovšem pozastavuje se nad nízkámi platy střední třídy (univerzitní profesoři, vyšší důstojníci atd.) - z dnešního pohledu jsou jejich tehdejší platy na úrovni cca 4 násobku dělnických mezd dosti vysoké - zvláčtní jsou spíše jeho očekávání založená na znalosti Evropy a Ameriky, že by měly být třeba na sedminásobku. Zejména u člověka, který kritizuje neustále sociální nerovnost je to trochu překvapující.

V knize mě dost obtěžovali neustálé odbočky od tématu, kdy autor neustále přirovnává Japonsko k (nacistickému) Německu, v kapitole o školství pak úplně odbočil, neovládl se a začal líčit jak za války pracoval jako učitel v jazykové škole, kam chodili krom Čechů i Němci a poplive několik konkrétních německých dětí či studentů, jak jsou neschopné a pochlubí se, jak je vydusil. (Hrdinství, kterým by se člověk mohl pochlubit si představuji poněkud jinak, než jako bezdůvodnou šikanu žáčků kvůli jejich národnosti - lze pochopit, že byla válka, že se neovládl, ale nechápu, proč má autor potřebu tohle nám sdělovat v knize, kterou všichni čtou proto, aby se dozvěděli o Pravé tváži Japanu, a ne o Pravé tváři Karla Gama).

Asi největší pozitivum knihy je, že je tenká, takže její četbou neztratíte moc času. Dobových knih v češtnině o Japonsku je jen v řádu pár desítek, takže pokud si chcete rozšířit obzory o mentalitě jednoho českého středoškolského učitele krátce po porážce nacismu, tak s chutí do četby.

17.10.2018

Kniha mě celkem zklamala. Koupil jsem tohoto průvodce, protože předchozí kniha z edice, kterou jsem měl byla velmi dobrá. Bohužel, základní problém vidím přímo v autorovi. Je to Brit, který Irsko velmi podrobně procestoval. Bohužel se po celou dobu dívá na Irsko očima Angličana, takže neustále vyvrací či potvrzuje vžité anglické předsudky o Irsku (které jinde ve světě lidé nemají a ani neznají), téměř na každé straně vám připoměne, že v Irsku není v hospodách zavírací hodina a proto je to země pití zaslíbená (což může přijít opravdu snad jen člověku svyklému na Anglii), předpoládá výbornou znalost irské kultury a literatury (jasně, kdo jiný, než angličané, kteří t mají za rohem a mají stejný jazyk by ji měl více znát...), v historii neustále zdůrazňuje vztahy s Anglií a místo toho, aby jasně označil hlavní místa, která stojí za to navštívit, tak zabředává do spousty pro většinu turistů poměrně málo zajmavých míst, které však mají vztah k nějaké historické události či osobě, o které mimo Irsko a Anglii skoro nikdo neslyšel.

Velmi svérázný je pak přístup k irské kuchyni, u které neustále naznačuje její mizernou kvalitu, ale opakovaně doporučuje Irsko jako turistickou destinaci kvůli tomu, že v poslední době tam otevřelo mnoho dobrých restaurací mezinárodní kuchyně. Opravdu nevidím důvod jet do Irska kvůli neirským restauracím. Navíc je to v rozporu s výchovnou velmi vágní stránkou o odpovědné turistice, kterou celá kniha začíná, a která je v ní poněkud nadbytečná (byl bych raději, kdyby byla kniha o stránku tenčí a o korunu levnější - zeména, když to sama kniha pak popírá).

Další probém je, že kniha už je dost zastaralá. Od vydání české verze uplynulo už 6 let, ale původní anglický originál je z roku 2004, přičemž posedních změn (které se patrně nepromítly všude) doznal při vydání v roce 2010. Setkáte se tak s dnes dost absurdně působícími neustálými narážkami na to, že Irové schválili Lisabnoskou smlouvu až na podruhé, jakou spoustu peněz dostávají z evropsé unie a že jsou málo loajální Evropané. Chápu, že v té době to tak autr viděl, ale v dnešní době od anglického autora působí takové výčitky poněkud nepatřičně.

Řečeo krátce, je to průvodce napsaný angličanem pro angličany. Všem ostatním by autor posloužil více, kdyby se více zaměřil na Irsko, místo na britské dojmy o něm. U průvodce vydaného National Geographic z Washington D.C. mě to dost překvapilo. Tam jsem čekal garantovanou kvalitu, případně maximálně pohled američana.

Jinak fotky jsou samozřejmě pěkné, ale to u National Geographic, jakož i řady jiných renomovaných průvodců, povžuji za samozřejmost.

07.06.2018

Stručná, ale velmi dobře zpracovaná publikace, představující nejlepší pojednání o Mandžuské otázce v češtině. Kniha obsahuje obecný úvod do otázky, od historie, jednotlivých zemí, politiku a ekonomiku, přes (tehdy) současnou situaci až po celkem rozsáhlý překlady dobových oficiálních dokumentů: Souhrn zpráv mezinárodní vyšetřovací komise Společnosti národů(který prezentuje čínské stanovisko), Vyjádření Japonské vlády k těmto zprávám a Prohlášení samostatnosti Mandžuska mandžuskou vládou. Kniha se snaží o nestranný pohled, což se jí celkem daří. Může sice působit trochu nudným diplomatickým jazykem, ale prezentuje nestranně stanoviska všech stran. Pozdější práce jsou vždy zatíženy jednak oficiálním pohledem, který byl v době napsání knihy považován v srdci Evropy právě za jediný správný, snahou naklonit si (či nerozhněvat) ten či onen stát a zejména vždy znalostí dalšího vývoje. Kniha Vám umožní přenést se do pohledu nestranného autora, který (stejně jako všichni jeho současníci včetně aktérů politiky na dálném východě) nevěděl, jak se věci dál vyvinou , kdo se s kým spojí (a zdiskredituje) a jak to na dlouhá desetiletí dopadne. A dějiny samozřejmě nekončí. Jen pro zajimavost bych podotkl, že v posledním desetiletí se objevil agilní termín "Vnější Mandžusko", který má potenciál se jednou zapsat do dějin.

Pro zájemce o otázku regionu doporučuji knihu "Boj o Tichý oceán".

V knize podává autor ucelený všeobecný přehled o Mandžusku. Sám autor tam strávil 2 roky v rámci Čsl. Legií, takže je se zemí obeznámen a kniha je slušným základem pro utvoření predstavy, jak to v Mandžusku tehdy vypadalo. Dočtete se o základech historie, geografii, obsáhle líčí hospodářský potenciál, neopomene dopravní ifrastrukturum běžnou realitu ulic, , divadel, hostin, oslavy nového roku, dozvíte se neco o ruské komunitě v Mandžusku, i o Čechoslovácích v mandžusku (jen v Charbině jich bylo více než 200!) a o poltice.

Tenká knížka(72 stran), jako všeobecký přehled rozhodně použitelná a dobrá. Česky toho o Mandžusku moc nevyšlo.
Zájemcům o Mandžusko první poloviny 20. století doporučuji knihy Viktora Mussika "Žlutí nastupují" a Aloise Rataje "Japonsko Mandžusko Čína".

Na konci této knihy je zeznam dalších připravovaných děl autora, který mimo jiné zahrnuje i "JAPONSKO-ČÍNSKÝ KONFLIKT (v tisku)". Bohužel jsem zatím tuto knihu nikde nenalezl, ani v katalozích knihoven, ani v antikvariátů, ani jakoukoliv zmínku o ní a je tedy dost pravděpodobné, že vůbec nevyšla. Na druhou stranu u publikací vydávaných vlastním nákladem v malém poštu kusů z této doby jsem se několikrát setkal s tím, že o nich není žádná zmínka v databázích ani na internetu a nemít v ruce jeden z nemnoha výtisků, nevěděl bych, že existuje. Pokud byste tedy někdo měli informace o existenci této knihy nebo alespoň rukopisu, napište je sem prosím, rád bych si ji přečetl.

20.04.2018

Velmi stručná knížka. Sice v ní neobjevíte nic převratně nového, ale vzhledem k tomu, že je velmi stručná, tak celkem stojí za to si vyhradit čas na její přečtení. Myslím, že ten anglický název originálu je výstižnější "You Can´t Win a Fight with Your Client ".
Obecně se to dá ale vztáhnou na mnohem širší spektrum vztahů, než jen mezi 2 soukromými spolešnostmi. Stejně tak lze dle knihy postupovat ve vztazích uvnitř velké korporace s interním klientem, s nadřízeným, ale i státní správa tam může nají inspiraci, jak se chovat ve vztahu k občanům.

Pár dobrých postřehů v té knize je. Asi jsem se nedozvěděl nic nového, ale je někdy dobré si věci zopakovat a utřídit. A znám v ČR hodně lidí, kteří by potřebovali se naučit podle této knihy postupovat. Ale nedělám si iluze , že by pomohlo, pokud by si jen přečetli tuto knihu. Profesionální vztahy jsou běh na dlouhou trať.

11.11.2017

Pěkná čtivá kniha plná zajímavých osudů.
Pozitivně hodnotím, celkem věcný a objektivní přístup autora, kdy kriticky hledí nejen na samotné generály, ale i prezidenty Masaryka, Beneše a další. Kniha nezamlčuje problémy, které v legiích byly (vzpoury atd.) a vykresluje celkem poctivě realitu legií, které byly poslepované z panslavistů, rusofilů, zverbovaných zajatců, oportunistů....a prolezlé komunistickou propagandou (což příliš nezdůrazňuje) a de facto jediné, na čem se byli schopni sjednotit bylo, že po dobu velké války nechtěli padnout do rakouského zajetí (kde by je za zradu popravili) a že po ní chtěli domů.

V dost absurdním kontrastu k tomu však autor s velkým patosem stále dokola oslavuje legionářskou myšlenku, ducha, tradici a podobné nejasné pojmy. Vzhledem k neutěšené realitě legií, kterou autor nepopírá, a velmi kritickému pohledu na politiky mi poněkud uniká, v čem ji vlastně spatřuje, a co že má ten patos oslavovat.

Řekl bych, že minimálně v případě aféry generála Gajdy je autor až příliš kritický k Masarykovi. Nepřijde mi nic tak nepochopitelného na tom, že totožné skutečnosti nepovažoval Masaryk za důvod k odvolání vysoce úspěšného velitele uprostřed války, ale považoval je za překážku jeho dosazení do čela armády v době míru. Pohoršování se nad tím mi přijde poněkud zbytečné a mám za to, že obě rozhodnutí lze chápat nejen jako pochopitelná, ale patrně i rozumná a správná.

06.11.2017

Jedna z nejlepších knih o Japonsku, jakou jsem kdy četl. Osobně ji jednoznačně doporučuji, jako úvod do tématu Japonska pro lidi, kteří s ním zatím nepřišli do styku.
Velmi oceňuji, že autor, narozdíl od řady jiných, prezentuje obyčejné všední Japonsko. Prostě všední svět, v kterém žijí běžní Japonci. Nevnáší tam různé hluboko zakořeněné pro či proti japonské předsudky, nedělá z nich exoty, zrůdy ani supermany. Prostě úplně normální povídání o Japonsku. V malé brožuře pokryje historii, všední život, cestování i kulturu.

06.09.2017

Kniha je zajímavá, ale rozhodně bych ji neřadil do knih, které je třeba číst. Pokud tedy nemáte velký zájem o východní Asii nebo expanzi ruského carského imperialismu do Číny.

Kniha zahrnuje zápisky z cesty, kterou autor, ruský carský důstojník, podnikl na přelomu let 1901 a 1902 po Číně, Japonsku a Indii, s krátkými zastávkami ve významných přístavech Saigon, Singapour atd.

Autor se všude zaměřoval na všechny přítomné vojenské posádky, zejména se věnuje jízdním oddílům. V knize jsou zejména pěkně a velmi podrobně popsané koncese v Tianjin a Hankou.

Kniha vznikla v poměrně krátkém období vrcholného pronikání ruského impéria na dálný východ, v době, kdy Rusko mezi lety 1898 a 1904 drželo rozsáhlé koncese opravňujísí jej k vybudování železnic v Manžusku (dnes severovchodní Čína), měst, zřízení vojenských základen, mělo přístavy Port Arthur a Dálny na Kvantungském poloostrově atd. A za ohroných nákladů zde prbíhala výstavba této železnice a další infrastruktury.
V knize tak zjistíte, jak vypadala dovolená ruské mandžuské honorace v Japonsku (Nagasaki byo velmi oblíbené, jelikož tam až do získání Port arturu zimovala ruská pacifická flotila).

Autor v podstatě celou svou cestu věnoval snaze o získání představ o schopnostech vojáků různých zemí, s tím, že největší pozornost věnoval právě Japonsku. Japonské schopnosti zjevně podceňoval.
Ačkoliv se autor zjevně považuje za velmi racionálně a objektivně kriticky myslícího člověka, a např. při kritice výkonů fakírů tak opravdu postupuje, k hodnocení schopností různých armád přistupuje zjevně dost neobjektivně. Vždy a za všech okolností hodnotí nejlépe ruské vojáky, a pozitivních slov má již jen pro franocuzské (v té době jediní spojenci Ruského impéria). O všech ostatních se vyjadřuje se značným despektem, a o asiských vojeských útvarech až s rasovými předsudky. Zejména Japonce značně podceňuje.

Celkově je kniha zjevně určena ruskému čtenáři (a její český překlad rusofilním panslavistickým Čechům). Autor tak před námi načrtává svět, kde ruští vojáci morálně všechny ostatní převyšují, jsou jediní které domorodci v Asii obdivují, zatímco západními národy pohrdají a ruským obchodníkům a vojákům patří budoucnost v celé Asii. Zatímco angličtí či američtí námořníci se odporně opilí plazí motají po nábřežích, obtěžují místní obyvatele a ti je častují odsuzujícími pohledy, Ruští vojáci nepijí buď vůbec, a nebo jen s mírou, a místní lidé obdivují jejich elegantní vratký krok.

Kniha není žádnou bezduchou agitkou, je plná věcných informací a stojí za to, si ji přečíst, ale ten správný světonázor o nadřazenosti ruského impéria, jehož vojákům není rovno, ji prostě prostupuje celou. Kritika ostatních národů může být někdy oprávněná, ale je to psána v klasickém duchu propagandy: u ostatních vypíchneme vše špatné, u našich o tom špatném nebudem mluvit a budeme mluvit jen o tom dobrém.

Snad jediná kritika na vlast tak míří za skutečnost, že vojáci všech ostatních armád se na posádkách v Asii střídají v pravidelných ročních cyklech, zatímco Rusové jsou tam umísťováni na neurčito s nejistým výhledem, kdy jen důstojníci mají výhled, že po 5 letech dostanou dovolenou a po 7 se vrátí. Což nebylo pro morálku mužstva dobré.

Autor procestoval obvyklá místa ve východní a jihovýchodní Asii, které navštěvoval v podstatě skoro kažný tehdejší cestovatel, z toho pohledu není důvod knihu číst. Pokud ale chcete vědět, jaký pohled na to měli rusové, a vidět věci z jiného úhlu pohledu, z kterého je dokáže vidět (velko)ruský vlastenec, pak stojí kniha za přečtění.

Kniha vás zavede do světa dekoltovaných žen, džigitujících vojáků, (ne)džigit ruských důstojníků, zhýčkaných gentlemanů, bakšiše a to vše krátce před tou první velkou válkou. Do světa globalizovaného, do období, na které zpětně hledíme jako na období míru, kdy ale různé "lokální" války (sino-japonská, rusko-japonská, boxerské povstání, ....) měnili situaci katždých pár let.

02.09.2017

Tuhle knihu je poněkud těžší sehnat. Vzhledem k tomu, že autorem je známý
německý japanolog, tak jsem se na ni dost těšil. Bohužel obsahem je to ale v podstatě zcela tuctová dobová populárně naučná kniha o Japonsku, jakých vyšla řada. není na ní vůbec nic zajímavého. Snad kromě toho, že asi kvůli obalu ji v antikvariátech prodávají obvykle nehorázně draho. Kdybych ji nečetl, o nic bych nepřišel. Věhlas a schopnosti autora se do obsahu knihy nijak nepromítly, a je to jen tuctová tenká knížka představující Japonsko.

Jde hlavně o svědectví z okraje společnosti, o životě mezi feťáky, gemblery, lichváři, "kontroverzními podnikately", "zábavních podnicích", o finanční negramotnosti, pokusech o sebevraždu, umírání, abstinenčních příznacích, promiskuitě a závislostech. A také si nelze nevšimnout poněkud narušeného vztahu autorky k mužům a problémům s rodiným, citovým a sexuálním životem(ty poslední si neuvědomuje). Vše se to dost podobá podobným příběhům z celého světa z okraje společnosti a podsvětí. Jakuza v tom nehraje zásadnější roli, spíše je to o osobních problémnech nevyrovnané dívky z nefunkční rodiny a jakuza je jen prostředím a pozadím, a to jen její (nej)nižší úrovně. Stejně, jako samota a chudoba v přelidněných bohatých velkoměstech. Kniha je prostě o životě těch, o kterých se běžně nemluví a tom, o čem se nemluví.

Kniha je v mnoha pasážích značně naturalistická. Těžko říct, jestli byla autorka někdy bystrá, ale po letech fetování není.

Není to příjemné čtení.