zarivybagr komentáře u knih

Dnes jsem v práci doposlouchal rozhlasové zpracování Deníků Virginie Woolfové. Krásná možnost poslouchat literaturu při mé nezáživné práci pro peníze, při mé technologické každodenní otupělosti, čas zde pak nabere zcela jiný rozměr. Navíc dobře načtený text je silným zážitkem a člověk rychleji poslouchá, než sám čte. Poslech mi trval dva dny, četba by byla alespoň na týden.

Ale k Deníkům samotným. Woolfová byla zcela zaujata svou prací. Zrodem každého díla, jeho završováním a následnými prvními reakcemi. Při každé práci se vznášela i trpěla, kritiku prožívala velmi silně osobně. Samozřejmě kromě toho je deník plný vjemů přírody, návštěv v jejich domě, okolí, procházek. Úvahy, většinou o sobě, o své práci jsou tak, jako v jejích románech prošpikovány vrstvami impresivních obrazů. Přestože mnohokrát zmiňuje, že neustálá sebereflexe jí škodí, oddává se jí téměř v každém zápisu. Je možno jí jen závidět její životní podmínky (životní, ne psychické), kdy mohla každý den půl dne psát a pak přemýšlet, co bude dělat dál, zda studovat ruštinu, nebo zaštupuje nějakou ponožku. Výdělkem ze svých knih sice na chod domácnosti přispívala, základ své exsitence však měla zajištěn dědictvím po rodičích. Jak je ale jemná! Jak dokáže procítit každý detail svého psaní, z Deníků vyznívá že spíše citového a intuitivního, jak silně vnímá rozhovory a dění ve městě i na své zahradě.

Při takto zjemnělé citlivosti je samozřejmě velmi zřetelné, jak temně a hrozivě prožívala válku a její zrod. Poslední zápis ze 3.března 1941 se sice snaží temnoty rozehnat znovu vyhalšovaným úsilím k práci, nicméně po knize Mezi akty již nic nenapsala a 28. března ukončila sama svůj život. V řece, ve Vlnách, jak zní i název jednoho jejího díla. Musím si jej přečíst, z jejích deníků se zdá, že pro ni mělo velkou závažnost: "něco v tom je", opakovala mnohokrát. Přepokládám, že bude tento román jedním velkým a silným tokem.

Každé její psaní začíná velkým zápalem a končí v marnosti. S věkem se marnost prohlubuje, deprese sílí, vidí svůj a Thomasův dům rozbombardovaný, cítí se žít ve světě bez jakékoliv naděje. Zabila ji její enormní citlivost, právě její jemnocitné a proslavené impresivní vnímání okolí a světa, zabila je zrůdnost válečných let. A navíc stáří, které u ní nepřineslo v pohnuté době přílišné zklidnění, jako spíš ještě větší pocity marnosti a beznaděje. V posledním roce se již vidí za svým zenitem, vnímá se jako zapomenutá autorka, outsider. Kdyby jen věděla, jaký věhlas má do dnešních dní !

Na rozdíl od deníků například Gombrowiczových je Deník Woolfové mnohem intimnější, a i když se věnuje dění literárnímu i jiným autorům, či lidem v okolí, je zaměřen především na intimní svět autorky samotné. Ostatně sama to přiznává, že je pro ni deník tichou, nestrannou společnicí.

Určitě o Woolfové něco napíšu. Něco ve smyslu - zjitřená citlivost, zaujaté oči a okolní svět.

8 22.10.2015

Nečekaně silná novelka přečtená na jeden zátah. Vztah syna k matce, její osobnost a především umírání. Celá drobná kniha se skládá z několika málo situací - obrazů:
- kluk společně s matkou na výletě za příbuznými jejího právě zemřelého otce
- popis klukovského strachu při máminých hysteriích a výbuších
- s matkou o berlích na horské cestě, kam chodíval často její zesnulý muž
- matka umírající

Silné a jemné popisy, zvlášť dětsky viděné cesty vlakem, připomínající styl Handkeho. Křehká a strhující láska autora v závěru, meditativně řvoucí pasáže o smrti, o bolesti.

22.10.2015

Velmi lyrický román, v němž jednu z hlavních rolí hraje příroda a dům na samotě. K tomuto autorovi mě dovedla studie Gastona Bachelarda Poetika prostoru, kde Henri Bosca zmiňuje právě jako výsostného básníka domu, obydlí. A má pravdu, Boscovými tématy jsou dům uprostřed přírody, člověk uvnitř domu, člověk a dům, člověk a příroda. Jemnocitně zpracované a popsané vazby.

Kostra příběhu, tedy majetek zděděný pod podmínkou zkoušky samoty tři měsíce v domě uprostřed ostrova, nepostrádá jisté napětí i dramatičnost. Přesto jsem ale díky jemné lyričnosti románu po čase v četbě ustával, v některých chvílích jsem se musel nutit číst dál. Obrazy nesmírné prostoty života lidí pevně vztažených k přírodě.

Nemám srovnání s podobným dílem, snad "Muž, který sázel stromy" má k tomuto románu svou akcentací přírody blízko.

3 22.10.2015

S chutí za den a půl přečtený téměř čtyřsetstránkový román - alegorie. Do důsledků dotažený obraz náhlého oslepnutí, které postupně zachvátí celou společnost. Situace se rozvíjí skrze skupinu postav, které osleply v rychlém sledu jako první a jsou tak internováni v psychiatrické léčebně v marném pokusu vlády a vojska epidemii zastavit.

Velmi mi blízký styl literárního toku, proloženého neuvozenou přímou řečí a množstvím úvah a situačních komentářů. Ty zajišťuje hlas vypravěče, komentátora, který situace glosuje, pojmenovává, mnohdy se jí také sarkasticky vysmívá, především skrze vazby na ustálená rčení a přísloví.

Postavy nemají jména, jsou charakterizovány nějakým typickým znakem, nebo svým povoláním. Žena lékaře, která se zpočátku obětuje pro svého muže, později pro celou skupinu slepých, jako jediná zrak neztratila. To jí umožňuje být průvodkyní a také aktérem vzpoury proti degradujícímu tlaku zlých slepců, kteří převezmou vládu nad ústavem, který se víc a víc začíná podobat peklu odpadků, bezmocnosti a lidské bídy.

Alegorie společnosti v rozkladu, slepota jako už poněkud nadužívaný symbol lidského nevědění (podobně, ale mnohem rafinovaněji v Sabatově Zprávě o slepcích), přesto po obrazech marasmu a beznaděje mile zahřejí momenty lidské pomoci a vzájemnosti v krajní bídě. Díky tekoucímu fabulování se ale kniha čte jedním dechem, některé situace (jako například hledání jídla ve městě plném slepců) mě natolik vtáhly, že jsem se ocitnul v prostředí v románu vykresleném a na čas se stal jeho součástí.

4 22.10.2015

"Není tomu však tak, že by Já v obou vztazích, Já-Ty a Já-Ono, bylo stejné. Tehdy a tam, kde se na bytosti pohlíží jako na předměty pozorování, promýšlení, používání, byť i z hlediska péče a podpory, a kde se s nimi takto zachází, tam se říká jiné Já, tam je činné jiné Já, tam existuje jiné Já, než tam, kde někdo celou svou bytostí stojí tváří v tvář jiné bytosti a vstupuje do bytostného vztahu k ní. Každý, kdo na sobě poznal obojí- a patří k lidskému životu, že každý na sobě obojí pozná a stále znovu poznává -, ten ví, o čem mluvím. Obojí společně tvoří lidskou existenci, záleží pouze na tom, kdo z nich je mistrem a kdo učedníkem. Jde o to, aby vztah Já-Ty zůstal mistrem; vždyť jako pouhý pomocník je samosebou k nepotřebě, a jestliže nevládne, uvadá."

Právě tyto slova vidím jako jádro celé knihy. S tím, že hledání Boha je pro Bubera právě postaveno na vztahu Já-Ty, že Bůh je pro něj transcendentní skutečností, kterou je možno milovat jako osobu, jako věčné Ty. Buber tak kritizuje boha filosofů, který je pouhou ideou, ať už věčného dobra, nebo ideou Boha. Kritizuje také pojetí psychologické, především Jungovo, pro nějž je Bůh pouze jakýmsi bodem v nevědomí subjektu. Odmítá Jungovo prohlášení že Bůh bez lidského subjektu vůbec neexistuje.

Podle Bubera se nacházíme v období temnoty Boží, kterou jsme si ovšem způsobili sami a to tím, že mezi sebe a skutečnost stavíme zeď tvořenou instrumentálním, účelovým přístupem, který Buber nazývá Já-Ono. Tento přístup převažuje jak ve vztahu k druhým lidským bytostem, tak ve vztahu k bytosti Boha, řešení je právě znovuuschopnění se vztahu Já-Ty, přímého, existenciálního kontaktu.

Je mi Buberovo uvažování vyzdvihující vztahovost a přijetí druhého, jeho vnitřní spatření, velmi blízké. Jeho psaný styl je však lámaný, hodně těžkopádný, je docela těžké se do něj začíst. Nicnémě pojí se mi jeho myšlenky s Berďajevem a jinými pro mě podnětnými filosofy víry. Jistě jeden z mantinelů pro hledání Boha a jeho správného pojetí.

1 22.10.2015

Brilantní filosofie dějin od mého oblíbeného Berďajeva. Zpočátku se snaží vystihnout cosi jako metodu, tvrdí, že v dějinnost se nejvíce ukazuje v dobách zlomu, kdy končí jedna epocha a začíná jiná, kdy je poznávající subjekt v bytostném kontaktu s dějinným objektem. Berďajev vidí počátek dvacátého století právě jako takovou dobu. Zásadní pro jeho myšlení je eschatologická perspektiva, dějiny podle něj směřují k spáse, k finálnímu vyvrcholení v nad-dějinném čase věčnosti.

Ve věčnosti, v nebeském prostoru podle něj prvotním hříchem a pádem člověka dějiny také začínají. Pokouší se dokonce jaksi smířit tento mytický pohled s pohledem evoluční teorie, ale není příliš přesvědčivý. Následně začíná dějinný čas, který má několik etap. První je etapa animánlního lidstva, lidstva pohanského, které je pevně svázáno přírodou, žije v zajetí přírodních sil, přírodních duchů. Pohanské lidstvo nezná dějjinost, nezná vývoj dějin, prožívá je jako cyklický čas věčeného návratu. To platí pro přírodní národy i pro kulturu Řecka.

Zásadní zlom pojetí dějin přichází se Židy, s židovským očekáváním vyvrcholení dějin příchodem mesiáše. Židům a jejich pojetí tak Berďajev dává celou jednu kapitolu svého díla. Rozebírá důsledky jejich přístupu k Bohu, důsledky pocitu vyvoleného národa. Pro mě překvapivě mluví o židovském přesvědčení, že jen Bůh a živodský národ jako celek jsou věční, že Židé velmi dlouhý čas nevěřili ve věčnou podstatu individuální lidské duše. Dotýká se také tématu židovského odvrhnutí a umučení Krista, kterým podle něj končí jejich boží vyvolenost.

Křesťanská kultura, která vzniká po zásadním dějinném vstupu Krista, od něhož ostatně počítáme letopočet, je pak podle něj ovlivněna jak řeckým myšlením, tak židovským pojetím dějinnosti. Od počátku se staví proti přírodě, snaží se vymanit z přírodní nutnosti a vlády přírodních sil, je soustředěná na duchovní, božskou stránku člověka. Přesto však podle Berďajeva došlo ve středověku hlavně v postavách mnicha a rytíře k soustředění duchovních sil, úplné osvobození člověka a zavedení theokracie jako Božího království na zemi se však neuskutečnilo.

Po střědověku přichází renesance, která se znovu k přírodě obrací, ale již ve vztahu svobodného bádání a fascinace. Podle Berďajeva je renesance zlomem, který pokračuje po celý novověk, mění se však její podoby a bohužel končí ve svém humanistickém naladění fiaskem. Ze svobodné fascinace přírodou a jejím zkoumáním dochází k podmaňování, ovládání, které kulminuje věkem stroje a mechanizace v němž se právě nacházíme. Zásadní pro neúspěch renesančního humanismu je postupné čím dál silnější odmítání božského, nadlidského, tedy Boha. Podle Berďajeva je nemožné, aby člověk vytržený ze svého duchovního základu, ze svého boholidství, dosáhnul úplné svobody, navíc v podmínkách tohoto dějinného světa.

Berďajev se také snaží analyzovat naše prožívání času jako času roztrženého na minulost, přítomnost a budoucnost, přičemž minulost neustále mizí v nebytí, budoucnost zatím není a my jsme vytrženi v efemerní a nezachytitelné přítomnosti. Lidé zvlášť doby počátku dvacátého století nejsou často v kontaktu s minulostí, s tradicí, proto se sami ocitají ve vzduchoprázdnu a bez kořenů.

Ve věku mechanizace a strojů pak dochází k hledání nad-lidského v podobách bez Boha, kde Berďajev jako zásadní myslitele vidí Nietzscheho, který se vztahuje ke svému nadčlověku a Marxe, který zase nad člověka staví třídní kolektiv. U Nietzscheho spatřuje stesk po počáteční renesanční emancicipaci člověka, u Marxe nachází zase typicky židovské myšlení. V obou případech jde o zcizení původně náboženských myšlenek, ovšem tak, že duchovní, božská část člověka je popřena. Pro marxismus a vůbec uvažování 19. století je pak příznačná víra v pokrok, kterou Berďajev podrobuje zdrcující kritice. Ptá se, jestli jakási malá skupinka vyvolených, kteří budou někdy v budoucnu žít ve spravedlivém a šťastném světě může vykoupit strádání, utrpení a nesvobodu lidí minulosti a přítomnosti. Zcela zavrhuje pokrokářskou představu o nutnosti obětovat dnešek pro dobro zítřka. Učení a pokroku není podle něj ničím jiným, než zesvětštěným a zcizeným eschatologickým očekáváním, ovšem bez Boha a bez věčnosti.

Dějiny jsou podle Berďajeva nutně tragické, protože jejich velké úkoly a snahy se v dějinném roztrženém čase nemohou povést, teprve nad-dějinným završením ve věčnosti se smysl dějin naplní a osvětlí. Je docela těžké přijímat tyto Berďajevovy myšlenky, pokud člověk, jako já momentálně, nemá víru v eschatologii nijak pevnou. Přesto je jeho uvažování velmi cenné - pohled na dějiny skrze vztah člověka k přírodě, nutnosti, vztah člověka k času, k dějinnosti, skrze proměňující se vztah člověka k sobě samému a svému sebeobrazu dává velmi dobrý rámec pro chápání evropských dějinných procesů.

Vynikající je i dodatková kapitola Vůle k životu a vůle ke kultuře, kde obsažené definice toho, co je kultura a co civilizace a jak se projevují jejich vzájemné vztahy je velmi cenná i pro pochopení dnešní dějinné situace.

2 22.10.2015

Brilantní filosofická esej. Z toho, co můžu posoudit podle mě největší český filosof, který neuhýbá před zásadními otázkami smyslu a povahy naší skutečnosti a života. Zdrcující kritika metod vědy, vedoucí k technickému využívání, či mnohdy zneužívání přírody a míjející se svým soustředěním na obecné, univerzální poučky s pravdou skutečnosti. Ta je podle Šafaříka vždy na straně individálního, jedinečného. Lidský život přirovnává k pouti provazolezce na laně nad propastí nicoty. Věda, podobně jako dříve náboženské dogma tvoří mapu, lešení, které má průchod životem zabezpečit. Za to si ovšem bere nemalou daň a to nadřazením obecné morálky nad jedinečnou, indiviuální mravností plynoucí ze svědomí každého skutečného účastníka. Vnějškový pohled univerzální mapy tvoří divák, sám ničím neručící, skrývající se za dogmaty a poučkami. Pravý průchod životem je pak účastenství, osobní balanc nad propastí, osobní ručení vlastním příběhem, žitím takříkajíc nadoraz. Příroda i člověk jsou podle Šafaříka zcela iracionální, svou povahou blíže umění, než technice a vědě, která svými obecnými poučkami tvořivý charakter skutečnosti manipuluje, zakrývá a míjí se zcela s pravdou. Účast, osobní ručení, tvořivý život je pak tím, čím lze z vnějškovosti technické civilizace vybřednout. Šafařík ovšem dokládá, jak je tento úkol v naší době čím dál těžší, jak vědecký pohled člověka svazuje a manipuluje podobně jako to dříve činilo církevní dogma.

Naprosto výtečná esej, která mě počala znovu probouzet do života. Přesné pojmenování témat, nad nimiž sám roky uvažuji. Výzva k aktivnímu, tvořivému životu účastníka místo pouhého diváka a pozorovatele.

Modernistický román terstského autora, kterého pro svět objevil James Joyce. Přeci jen jsem jej nakonec dočetl a byl to pro mě zážitek zcela jinakého autorského světa. Nedramatické prožívání, psáno téměř bez emocí, analyticky a s určitým lehce humorným nadhledem.
-----------------
S odstupem musím říct, že onen lehký, ironizující tón, neznamená, že kniha nemá hloubku, a výstižnost. I po delší době ve mě zůstává živá a chystám se ji přečíst podruhé.

1 22.10.2015

Flaubert ve svých dopisech skládá poklonu Umění, které je pro něj náboženstvím a které klade výš než samotný život. Autor má být ve svém díle jako Bůh (vnímaný Spinozovsky jako sama příroda) - tedy neviditelný a všudypřítomný. Opakovaně jde Flaubert v uctívání formy tak daleko, že popírá jakýkoliv význam látky a sní o formálně dokonalém díle, o vrcholu formálního Umění. Velkým paradoxem je tato snaha o maximální potlačení autora a jinde publikovaný jeho výrok "paní Bovaryová jsem já". V této jeho nejlepší a nejznámější knize zpracovává přeci své velké životní téma - člověka, jenž je zcela v zajetí literatury (modly Umění), pro kterého je život možný jen jako snaha o připodobnění literárním vzorům. Paradoxně tak největší sílu tvoří opovrhovaná látka, která u Flauberta vychází právě z jeho vlastního života. Kniha, kde je autor přítomen vlastní zkušeností, nejen jako vševědoucí Bůh v pozadí. Rozhodně ovšem inspirativní čtení zachycující vnitřní utváření spisovatele i okolnosti jeho tvůrčího procesu.

2 22.10.2015

Jemný, citlivý, přesto ostrý dech života v orchestraci vnitřních hlasů několika přátel, jejich vývoje od mládí až ke smrti. Do této zásadní knihy jsem se pokoušel neúspěšně začíst a vstřebat ji několikrát, podařilo se mi to až nyní a ničeho nelituji. Právě naopak, jedno z nejsilnějších a do hloubky jdoucích vyjádření touhy, snů, mládí, stárnutí, životního vzletu i tíhy, poezie i tragédie, zkrátka komplexity živého, co jsem kdy četl. Určitě ne naposled.

4 22.10.2015

Velmi cenná a dobrá studie. V mnohém se blíží pražské strukturalistické škole, vychází z umělecké (básnické) promluvy chápané jako fenomén, v návaznosti na teze Šklovského jako fenomén aktualizační, ozvlášťnující, těžký, oproti běžné promluvě, která je automatizovaná a lehká.

V druhé kapitole se autor zabývá kritikou literárních teorií postavených na logických teoriích možných světů (teorie fikčních světů - u nás je zastupuje především Doležal). Vytyčuje dvě roviny čtení, vertikální, zaměřenou na vztah prostředkující předmětné reprezentace díla, kde je za základ brán svět viděný jako agregát předmětů, událostí a postav a čtení vertikální, kdy se nám otevírá celkový výraz díla v estetickém postoji.

Tento celkový výraz pak autor pojmenovává jako mizení předmětného a vyjevování se nepředmětného základu skutečnosti (v návaznosti na filosofii Heideggera a Patočky), jako vplývání předmětné komponenty zkušenosti do komponenty objektivně nevykazatelné. Nazývá takové dění fikčnosti (fikce je zde pojímána jako dynamický proces určitého stávání se) jako mizení předmětu, jako stávání se ne-předmětem.

Vývody a závěr jsou velmi blízké pojetí Pražské strukturalistické školy, která také postuluje dílo v estetickém postoji jako vztažené k celku světa, jako autonomní znak, který nějakým způsobem reprezentuje celek zkušenosti.

1 22.10.2015

Krásná, poetická kniha. Panteistické vzývání přírody, hledání její šifry, jejího mystéria, které je popisováno jako zasvěcení Mistrem pro učedníky Sajské. Kromě řádu a krásy přírody ovšem Novalis zmiňuje i její temnou část, smrtící a rozkladnou. Vidí však cestu v pohledu osvíceného člověka, který zasvěcen do přírodního mysteria dokáže přírodu harmonicky kultivovat. Celá útlá knížečka je psaná stylem, který možno považovat za báseň v próze.

21.10.2015

K odvaze a ptaní se i tam, kde ostatní mlčí, vybízející kniha. Připomíná Pascalovy myšlenky, jednak aforistickou formou, jednak hlubokými sondami do lidského údělu. Je v ní plno boje proti obecným pravdám, autonomní morálce, spekulativním metafyzickým systémům, pozitivismu a vědě, která si činí právo být završující pravdou. Velmi připomíná myšlení filosofa Šafaříka, styčné body by se našly i s Berďajevem, minimálně ve výzvách k osobnímu hledání, odporu k objektivaci, proti které oba dva staví osobní, jedinečnou mystickou cestu.

2 21.10.2015

Tímto románem jsem pochopil, proč Ernesto Sabato tak vysoce cenil Faulknera. Jde opravdu o vyjímečného a mimořádného spisovatele. Z jeho ranné knihy Komáři, kterou jsem přečetl před nějakým časem to nebylo tak jasně patrné, Divoké palmy, napsané o 13 let později jsou již skutečně mistrovským dílem.

Román je komponován velmi netradičně, jako prolínání dvou na sobě zcela nezávislých příběhů: Divoké palmy - o tragické lásce mladého lékaře a vdané umělkyně a druhý příběh Stařec Missisipi o trestanci, který za povodní zachrání rodící ženu, nějaký čas se o ni stará a žije s ní, aby pak nakonec byl jeho čin klasifikován jako útěk a on za něj dostal 10 let trestu navíc. Faulkner kombinuje různé vypravěčské pohledy spolu s vnitřními monology svých hrdinů, v Divokých palmách je velmi silné zobrazení vědomí mladého lékaře, jeho lásky, tragického činu pokusu o potrat, následného trestu a jeho odhodlání žít ve vězení v bolesti ve vzpomínkách. Osobnost ženy umělkyně je také velmi plastická, stejně tak je velmi zajímavý lidský typ její bývalý muž a jeho lidské vstupy do příběhu.

Kniha velmi silná, pochmurná a tragická. Faulkner dokáže situace vylíčit poeticky a přitom syrově, toto spojení je obzlášť působivé a drásající. Rozhodně podnětný studijní materiál a velmi dobrý román,

3 21.10.2015

Třetí čtení knihy, kterou mohu považovat za svou filosofickou bibli. Kdybych z ní chtěl vybrat důležité citace, musel bych ji přepsat celou....
Kéž by křesťanství v co největší míře bylo postaveno na tak důsledném promyšlení jeho smyslu, jako to učinil Berďajev. Jeho kniha má skutečně moc osvobozovat, především od špatných modelů myšlení a zcestných výkladů Kristova poselství...

1 21.10.2015

Pateticko-romantická báseň v próze, kde však patos nedráždí, protože je spojen s mnoha přesnými myšlenkami a jeho autor je typický člověk čistého srdce, idealista naturelem. Podobně jako jemu v tomto podobný pozdější autor Robert Walser končí šílenstvím, respektive vyloučením z "normální" společnosti jako údajný šílenec. Romantické ladění je zde spojeno s klasicistním ideálem Řecka, kde se většina děje, kterým jsou ale spíš hloubavé úvahy a hrstka dialogů psané formou dopisů, odehrává.

21.10.2015

Velmi spřízněná duše. Autor, člověk, který zcela jasně pochopil, co znamená "být a žít v Bohu" a kdo, nebo co, je Bůh. Zároveň si velmi silně uvědomoval, jak těžce sdělitelná, pokud vůbec, je tato zkušenost, toto poznání pro ty, kteří žijí v zajetí nevědomosti. Celý Lazebník je prodchnut Weinerovým útrpným pokusem se k duši nevědomého čtenáře různými triky probourat. Jak při tom musel trpět ! Velmi dobře rozumím jeho pocitům osamělosti....

1 21.10.2015

Půvabná novelka o kokršpaněli Flushovi patřící nemocné básnířce Browningové (reálná básnířka E.B. Browningová, autorka Portugalských sonetů a Aurory Leigh). Woolfová zachycuje fiktivní životopis psa od narození po smrt a pozadí reálného života Browningové s velkou citlivostí a láskou ke psům. jejich vnímání, cítění, věrnosti a prožívání

1 21.10.2015

Skvělá, velmi citlivá a své téma vyčerpávajícím a účastným způsobem popisující esej. Obžaloba války neskrývající jistou bezmoc z její zrůdností a toho, že jí lidé jsou schopni. Kniha jemně, hřejivě a přesvědčivě vybízející k lidskosti, ke které nás nedovedou mediální obrazy vzdáleného utrpení, ale jedině, kromě přímého prožitku, upřímně míněná snaha po pochopení. Podnět k účastnosti a dalšímu přemýšlení.

3 21.10.2015

Dramatický text popisující v groteskním světle pokušení provázející aksezi ranně křesťanského sv. Antonína. Je konfrontován nejen s "nepravými" kulty, bohy a sektami, ale také s celou tehdejší diskusí kolem výkladu Písma a života Krista. Setkává se tak s pohanskými bohy, s gnostiky, ariány atd., v závěru i s bájnými zvířaty a alegorickými postavami Ďábla, Vilnosti a Smrti. Vše se fiktivně odehraje během jediné noci, kdy je pochybami zkoušený Antonín vystaven mnoha, velmi obrazně propracovaným, halucinacím a vizím.

1 21.10.2015