Zelený_Drak komentáře u knih

K Hunger Games jsem přistupovala se zdravým skepticismem. Přeci jen už nejsem zrovna cílová skupina. Když se ale příběh trochu rozeběhl, musela jsem knize přiznat dobrou řemeslnou práci. Je to chytlavé a věřím, že to v sobě má vše, co od toho může dívka mezi 10 a 15 lety chtít. Uvěřitelnou hlavní hrdinku, (méně uvěřitelný) milostný trojúhelník, nedostižně krásné šaty, emotivní momenty... Hladové hry jako nejmorbidnější reality show a Kapitolané jako náčrt zhýčkané, rozežrané, konzumní společnosti a politika a propaganda ve všem byly také povedené. Celkově je kniha spíš povrchní a u ničeho nejde doopravdy do hloubky, ale jako čtení pro mladé dívky (a chlapce, i když u části s šaty asi většina umře nudou) je to poutavé. Body navíc také za český překlad ukolébavky pro Routu.

Katniss je zdárně vykreslená klasická Artemis. Ještě se necítí na partnerství (a do budoucna ani na mateřství), ale okolnosti ji do něj tlačí. Kdo by chtěl knihu s podobnou hrdinkou, určitě doporučuji knihu Výjimečná. A vlastně i Peeta v něčem připomíná Poa.

S poduškou lehounkých lístečků pod hlavou
ulož se ke spánku
v odlesku červánků
do zítřka všechny tvé starosti uplavou.

Tady je mír a klid tady jsi v bezpečí
květy tě ochrání před zlobou člověčí
do sladkých snů teď už vánek tě konejší
nad všechny poklady tys pro mě vzácnější.

Pod vrbou zelenou zítra ti nesmělý
paprsek sluníčka
dopadne na víčka
a všechna zranění rázem se zacelí.

Tady je mír a klid tady jsi v bezpečí
květy tě ochrání před zlobou člověčí.
Do sladkých snů teď už vánek tě konejší
nad všechny poklady tys pro mě vzácnější.

4 25.06.2020

Myslím, že přes první polovinu knihy mě dostala jen skutečnost, že jsem Řbitov zvířátek poslouchala jako audioknihu. Nakonec dávám tři hvězdičky za řemeslně dobře odvedenou práci s postavami (které mi ovšem byly úplně ukradené, takže jsem se musela trochu nutit do objektivity). Ale ta jednoduchá zápletka... Rodina se dvěma dětmi a koucourem, žena má dávné trauma ze smrti, muž je racionální doktor, mladší z dětí se akorát učí chodit. Nesmyslně rušná silnice. Starý indiánský hřbitova za humny. Sousedi naproti jsou staří starousedlíci, aby mohli vše kolem hřbitova nově přistěhovaným vysvětlit. A jmenuje se to Řbitov zvířátek. Ve chvíli, kdy člověk ví tohle, ví i co se bude dít a jak to dopadne, což teda značně snižuje napětí.

4 02.05.2020

S úderem pandemie jsme se všichni začali poctivě chystat na nejrůznější možné budoucnosti a podnikat všelijaká užitečná opatření. Zatímco optimisté šili roušky, my realisté jsme začali s těmi skutečně zásadními přípravami. A tak tato knížka, která mi ležela doma teprve něco přes dva roky, nečekaně poskočila na přední příčky mého seznamu Chystám se číst (aktuální stav 774).

Čekala jsem lehkou vtipnou oddechovku. Dostala jsem lehkou oddechovku. Nad humorem jsem se občas zakřenila, ale většinou to prostě nějak nevyznělo. Může to být i překladem. Překladatelka minimálně poněkud nešťastně zvolila Smrt místo tradičního Smrťáka nebo Kantůrkova Smrtě (snad není samotné slovo pod copyrightem). V němčině je to totiž "ten". A chlápek s hlubokým hlasem, o kterém se někdy mluví v mužském rodě, protože má mužské jméno a jindy v ženském, protože je to ta Smrt, byl pro mou pozornost trochu moc pokrokový.

Samotné dialogy hlavních hrdinů jsou poněkud plytké a často se motají kolem dokola. I když ta část s odmítáním je vlastně celkem podle skutečnosti. Zajímavější myšlenky a nápady zůstaly spíš nevytěžené.

Líbily se mi hlavně schopnosti Smrti, které potřebuje k vykonávání svého úkolu. Víc než na druhý díl mě to ale nalákalo na třetí přečtení Morta.

4 24.03.2020

Samotné básně mě moc neoslovily. Což mě překvapilo, čekala jsem velká díla jednoho ze zásadních britských romantických básníků. Dala bych za ně tak ** a s krátkým časovým odstupem už si z nich ani nic nevybavím. Nejvíc mě asi zaujal kousavý Don Juan. Myslím, že mě během čtení zaujaly ještě dvě další básně, ale když jsem si teď při prolistování nedokázala vybavit, které to byly, tak mě asi nezaujaly zas až tolik.

Za co ale dávám další ** je zpracování tohoto výboru. Poutník z Albionu je pojat skvěle. Kdybych se dnes znovu připravovala k maturitě, tuhle knihu bych si přečetla už proto, jak pojímá autorův stručný životopis a zveřejňuje i vybrané dopisy z jeho korespondence. Do knihy je zařazeno i značné množství fotografií a obrazů.

To, co jsem se dočetla tady, jsme se ve škole rozhodně neučili. Lord Byron nemiloval žádnou svou nevlastní sestru Augustu. Takovou nevlastní sestru totiž neměl. Běžná neznalost češtiny (a angličtiny) vedla k tomu, že se tato informace vyskytuje jak v této knize, tak na české Wiki. Anglická Wiki správně uvádí „half-sister“. Měli společného otce, byli tedy pokrevní příbuzní a rozhodně ne nevlastní sourozenci. Lord Byron miloval svou vlastní polorodou starší sestru Augustu. Pravděpodobně s ní měl dceru. Incest byl nejspíš nakonec jeden z důvodů proč podruhé a navždy opustil Anglii. Nevím, co tam za to mohl vyfasovat na začátku 19. století, kdyby ho manželka Annabell (potažmo její rodina) v rámci rozluky chtěla zničit, ale u nás v roce 2019 by za to lord George „vzrušuje mě moje sestra“ Gordon Byron dostal 2 roky. Kam se hrabe Karel Hynek „píšu si erotické deníky“ Mácha.

Není 19. století náhodou ta doba, kdy podle ochránců tradiční rodiny naposledy bylo vše v pořádku? Protože ta tradice, ke které by se někteří chtěli vracet, v reálu občas vypadala tak, že násilník John „Mad Jack“ Byron odloudil někomu ženu, pojal ji za manželku a zplodil s ní dvě dcery, z nichž jedna přežila a byla po smrti matky vychována příbuznými z matčiny strany. Pak se oženil s další ženou, zplodil s ní syna a měl tolik slušnosti, že poté, co prošustroval její jmění, ve 35 letech umřel (na tuberkulózu, předávkování nebo sebevraždu). Během tohoto krátkého života také stihl incestní vztah s vlastní sestrou Frances Leight (nebo se tak aspoň soudí na základě dopisů, které jí psal). Matka lorda G. Gordona Byrona k synovi podle všeho měla rozporuplný vztah a jakmile asi v 10 letech něco zdědil (po nějakém strýci, kterému se říkalo „zlý lord Byron“), nechala ho odejít na jeho vlastní panství. S pečovatelkou, která ho už v té době sexuálně zneužívala a celkově ho týrala. Později měl již zmiňovaný incestní vztah se svou sestrou Augustou, z něhož vzešla jeho první dcera. Vyrůstala s matkou. Druhou dceru měl s manželkou Annabell, kterou si asi vzal částečně i proto, aby se přestalo mluvit o něm a o jeho sestře. Brzy došlo k rozluce a druhá dcera také vyrůstala s matkou. S Claire, kterou později nesnášel a rozhodně si ji nevzal, měl třetí dceru. Ta nečekaně zůstala jemu, protože mladá svobodná matka Claire doufala, že ji dokáže finančně zabezpečit lépe než ona a jeho sestra Augusta nevyhověla jeho žádosti a nevzala si ji k sobě. Tak se lord Byron staral o dceru, a to až do jejích 4 let, kdy mu začala překážet v dalších aférách, takže ji přechodně odložil do kláštera, kde ji po celý rok nenavštívil a kde podlehla nějaké nemoci dřív, než se dostal k tomu, aby si ji vyzvednul. 19. století, to ještě nebyla tradiční rodina v krizi, že? Muži byli těmi pravými otcovskými vzory a ženy byly ty laskavé milující matky. A tito muži a ženy 19. století počali všechny své děti v loži manželském. Jak zhýralí jsme my, lidé 21. století.

4 30.09.2019

K druhému dílu jsem se dostala až 7 let po prvním. Váhala jsem tedy, zda se vracet k prvnímu nebo rovnou pokračovat. Vyhrálo pokračování, protože jsem kvůli Bratrstvu musela založit a odložit rozečtený 13. díl Hraničářova učně, abych si nepřečetla spoilery k příběhům bratrstva Volavek. Vzhledem k tomu, že jde o knihu pro děti, ale nebyla větší mezera mezi díly problém. Autor toho dost opakuje.

Pronásledování Havrana a piráta Zavaka není tak dobrodružné, jak by se mohlo zdát. Posádka Volavky má spoustu času pokračovat ve výcviku, vynalézat, předělávat a tak nějak celkově nehrozí, že by na Zavaka narazila dřív, než na to bude připravená. Jinak je u Volavek asi vše tak nějak při starém. Sžívají se se svými rolemi na lodi a učí se překonávat problémy společného života. Dobře se to čte a díky většímu množství postav, které jsou na scéně pořád, občas méně napínavé kapitoly odsýpají lépe než v Hraničářůvě učni.

Thornova proměna je také poněkud optimistická. Jak už tu bylo napsané, je podivuhodné, že za tu dobu, co byl naložen v lihu, neztratil zdánlivě nic ze svých starých dovedností. Patří to trochu ke zjednodušování a předsudkům Flanaganem vytvořeného světa. Skandijci moc neplánují, ale zato jsou to skvělí bojovníci a jejich těla vydrží všechno.

Asi nejzajímavější novinkou 2. dílu je Lydia. Lydia je správná holka, protože se neparádí a raději tráví čas v lesích, kde stopuje a loví zvěř. Jeden z Flanaganových výchovných apelů. Pro Lydii má jinak docela dobré téma mladé ženy, o kterou se již zajímají muži a ji přitom ještě příliš nezajímají. Mladí Skandijci jsou naštěstí praví džentlmeni a s touto archetypální Artemis si rychle padnou do noty. Kdekoliv zakotví, snaží se Lydii dopřát maximum soukromí. Zatím autor bohužel nevysvětlil, jak a kam se chodí na Volavce na záchod. Dost by mě to zajímalo. Zvláštní také je, že tato žena dobrodružné povahy potřebuje učiněnou "Řadu nešťastných příhod" k tomu, aby se rozhodla vydat do světa.

4 24.09.2019

Na můj vkus příliš moderní poezie. Volný verš, málo rýmů a tak. Nejlepší je úplně první báseň Ztracenec, ze které je nejlepší část o komentář níž. Vybrala jsem ještě dvě další básně jako ukázku, v jakém duchu je sbírka.

Tiší

Jen strom je tichý
a beránek
a Slovo

Jsou stromy proto,
že jsou ohně?

beránci proto,
že jsou vrazi?

Jsou slova proto,
že jsou němí?

Jsou verše
psané pro mlčení?

***

Čistí

Nikoli ti
kteří se
tělem
nedotkli žen

Nikoly ty
které si
kostýmy
půjčují od
Madony

Jen
Láskou
čistí

Ptej se
krásné ženy
která hledala
lásku
ústy
rukama
tělem
a
po vyhoření
jí ze všeho
zůstaly
smutné oči
utýrané srdce
a
slzy
které marnotratně
vylila
Bohu na nohy

Tehdy objala
poprvé
Lásku
silnější než
Smrt

A pak

objala Smrt
Láskou

a je živa
a vidí Boha

a smí

ošetřovat
ránu
v jeho boku

4 07.08.2019

Zajímavé, důležité a aktuální téma. Spousta informací. Autor se se svým názorem netají, je zapálený pro věc a předkládá opravdu mnoho podnětů k zamyšlení. Kniha je ale velmi špatně zpracovaná.

Grimm sice uvádí seznam literatury, ale nejspíš mu nikdy nikdo neukázal, jak se dělá citace v textu (což je absurdní, protože v onom seznamu je řada vědeckých článků, ve kterých se cituje zavedenými způsoby, takže to tam mohl okoukat). Navíc seznam literatury není úplný – hned první studie, kterou jsem si v něm chtěla dohledat, tam nebyla. To bohužel z knihy činí sbírku nepodložených tvrzení. Kdyby chtěl Lži o masu předložit jako bakalářskou práci na libovolné přírodovědě v ČR, tak by ho vyrazili tak rychle, že by se potkal ve dveřích.

Lži o masu totiž vůbec nejsou populárně naučnou knihou, jde o čistou bulvární novinařinu. Text psal žurnalista a je to vidět nejen na bulvárních obratech, ale i na celkové výstavbě textu. Kapitolu začneme zlehka, přejdeme k hlavním informacím, pak ukážeme, jak by to mělo vypadat a ukončíme kratičkým nástinem, o co půjde v kapitole příští.

A pak třeba ten klasický omyl se symbiózou. V knize se doslovně píše: "Biologové tomu říkají "symbióza", úzký druh soužití, ze kterého mají prospěch všichni." Biolog, který by druh soužití, ze kterého mají prospěch všichni, chtěl nazývat prostě jen "symbióza", by měl velký problém u zkoušky z parazitologie nebo ekologie. Symbióza je druh soužití, ale jakéhokoliv, tedy třeba i parazitismus. Vzájemně prospěšný je mutualismus. A jestli autor splete takhle jednoduchou a dohledatelnou věc a ještě si dovolí tvrdit, že to tak říkají biologové, co dalšího v odborných článcích pochopil špatně?

Určitě je zajímavé si přečíst o "živočišné výrobě" (už samo to spojení je zvrhlé), o tom, jaké jsou dnes zkoušeny alternativy (spousta super možností, pastevní chov slepic, prasat i krav), o dopadech na ekosystém, o důsledcích nadužívání antibiotik... Pěkné, důležité, je dobré o tom přemýšlet, jak z hlediska morálního, tak zdravotního. Člověk se dozví o pár zajímavých kauzách. Ale pointa předchozích odstavců – co se týče zdraví, je potřeba brát knihu s rezervou a případně si dohledat původní výzkumy (často velmi zajímavé). Autor není odborník (neví ani, jak má odborná práce vypadat) a snadno mohl něco špatně interpretovat. Fandím mu přesto velmi v šíření myšlenky ohleduplného chovu zvířat, ve kterém nechybí láska k přírodě. Jen bych si o tom prostě ráda přečetla lepší knihu.

4 10.02.2019

Trpaslík, myšák a jezevec byli fajn, ale "Aslan ex machina" je v těch prvních knihách, které Lewis v rámci Narnie napsal, opravdu ničitel dynamiky děje. Jde o prakticky stejnou zápletku jako u Lev, čarodějnice a skříň. Narnii nevládne právoplatný vládce, tak vybojujeme pár bitev a necháme Petra zamávat mečem. Vlastně se tu neodehraje nic nového a kniha jen informuje čtenáře, jak se Narnie změnila a seznamuje ho s Kaspianem. Také si myslím, že Lewisovi se s hlavními postavami pracuje lépe, když jsou jen dvě. Zuzana je zbytečná ve všech (chronologicky) dosavadních dílech s vyjímkou Kůň a jeho chlapec, kde hraje vedlejší ale pro zápletku důležitou úlohu. Celkově Lewis svoji sérii hodně poškodil tím, že s ní evidentně spěchal a vydával jeden díl ročně. Sázku s Tolkienem sice vyhrál, ale zároveň přitom prohrál.

Kniha už za sedm let od vydání originálu poněkud ztratila na aktuálnosti. Bohužel průnik nových přístupů do praktické medicíny je relativně pomalý, takže zatím má Řeč života stále co nabídnout. V knize je jasně vidět, kterými tématy se autor zabýval osobně a která doplnil jen kvůli komplexitě knihy. Překladu vytýkám termín nosič, který je možná v odborné terminologii rovnocenný (byť mám za to, že jsem ho dosud neslyšela), ale není dle mého mínění tak názorný jako termín přenašeč. Nosič u mě evokuje osobu, která dědičnou nemoc nosí (má), kdežto přenašeče mám pevně zakotveného v paměti, jako toho, kdo nemoc jen přenáší dál. Obávám se, že podobně to bude mít i mnoho laiků. Jinak se ale překladatel velmi snažil, aby českému čtenáři zprostředkoval obsah co nejsrozumitelněji (včetně odkazů na články webových magazínů a stránky odpovídajících institucí v ČR). Chválím také dodatky a domnívám se, že kniha je srozumitelná i pro laiky (hypotézu bude třeba na někom otestovat) a tedy skutečně splňuje svůj účel a je populárně-naučná. Rozhodně ji doporučuji k přečtení všem, kteří chtějí využívat možnosti moderní medicíny, ale nějak lépe než se jim daří pod vedením jejich praktického lékaře. Na druhou stranu se obávám, že pokud si někdo nechá osekvenovat genom a sám není genetik (nebo třeba bioinformatik), využije jen zlomek informací, které jsme dnes již z genomu schopni vytěžit.

Nejchmurnější na knize je nahlédnutí do amerického zdravotnictví. Zde jsem se utvrdila v tom, že povinné odvody na pojištění a povinnost zdravotně pojistit každého občana ČR jsou jednou z mála povinností, se kterými souhlasím. V USA má (nebo v době vydání knihy měl) lidský život zjevně nulovou hodnotu. FDA je další katastrofa. Na jednu stranu bývají USA vyzdvihovány pro velké investice do vědy a schopnost "přilákat nejlepší mozky", na druhou stranu v biologii získané poznatky zřejmě neumí dobře využít. Jestliže socialismus v ČSR dával na úkor zadarmo (nebo později levně) pracujících vězňů, pak USA dává na úkor chudých. Oba systémy tedy stojí na vykořisťování. A mě by jenom zajímalo, kde udělali soudruzi z NDR chybu.

4 29.12.2016

--- SPOILER ---
Pod svíčkou je největší tma aneb nejlepší dlačí pornografie přichází z katolického Polska. Všichni Američané (kromě Jima Butchera) se můžou jít se svými pokusy o erotiku vycpat. Na kočkodlaka souložícího před proměnou i po ní a věty jako "První vniknutí přijala poslušně a ochotně." nebo klasické křesťanské "Jsem tvým polem, orej mě, orej hluboko." by si hned tak někdo ve fantasy netroufnul.
--- KONEC SPOILERU ---

Když Xin zrovna neukájí zjevně nekonečný sexuální apetit svojí ženy, tak odhaluje spiknutí a loví příšery. Kolem létají kusy těl v absurdním množství. Z těchto důvodů nechápu, proč kuskuskol (která Kočkodlaka přečetla ve 14) řeší, co by na knihu řekli čtenáři 10 až 12. Čtenářům 10 až 12 tato kniha vůbec nepatří do ruky. Kniha je jednoznačně pro dospělé. Pokud se na takovou látku někdo cítí dřív, já mu nebráním, ale měl by si aspoň uvědomovat, že cílovou skupinou nejsou děti a mládež.

Autorovi vyčítám pitomé nápady, jako klestit cestu obouručáky. Je tam přímo něco o kácení stromů. Nejdřív jsem si představila vzrostlé stromy, ale pak mi došlo, že asi půjde o nějaké mladé stromky. Přesto pochybuji, že by se do nich někdo pustil drahým obouručákem, když na výpravě, o jakou šlo, musí být relativně dost nářadí. Myslím, že jen úplní blbci by nechali sekery doma, když měli cestovat mnoho dní a nemohli si být jistí počasím a překážkami na cestě. Sekera se hodí při nečekaném táboření a kůň, který nese gardistu v plné zbroji, by kvůli malé sekerce navíc asi nezdechnul.

Z postav mě nejvíc bavil Xin, který měl nejvíce prostoru a byl nepropracovanější. Král Redren mi třeba přišel špatně napsaný. Respektive... on byl jako postava docela dobrý, ale nepochopila jsem, čím tak zaujal Xina, že se mu kočkodlak rozhodl sloužit. A nepochopila jsem vlastně, proč kočkodlak po seznámení s Hanti neodešel zpátky do svojí chalupy, kde mohli žít šťastně až do smrti. Povídky mají takové dračákovské neduhy, kdy se postavy do něčeho dají, aniž by bylo srozumitelné proč, když by mohly mít klid. Autora silně podezírám z hraní nějaké polské verze dračího doupěte. Výstavba světa i celkový styl dost připomínají český Asterion.

4 29.09.2016

Hrrr na ně! patří k mým méně oblíbeným hlídkám. Nemyslím, že dovedu vysvětlit proč, ale ve srovnání s předchozími díly o hlídce mi tam něco chybí. Přitom právě tento díl Zeměplochy má jedinečné množství Vetinariho, kterému asistují Krásná Běta (desátník Noby Nóblhóch v přestrojení) a seržant Tračník, což je velmi zdařilá část. Místy se to asi malinko vleče. Třeba hned na začátku je jasné, že bude "velký střet", ale cesta k němu je velmi dlouhá. Což můžeme říct i o mnoha dílech, kde je cílem vrcholný střet armád a přípravy se vlečou přes celou sérii, takže zase tak moc bych si na to nestěžovala. Motiv ostrova, který se nečekaně vynořil z moře, mi přišel dobrý, ale zase už jsem knihu nečetla poprvé a zrovna to, jak to s ostrovem bude, byla jedna z těch věcí, na které jsem si pamatovala. Řekla bych, že navzdory přítomnosti smysluplného příběhu, je to jedna z těch Zeměploch, která stojí spíše na zábavných postavách než na ději.

*
"Cože? Jo tohle…" usmála se Angua, "to je jenom taková hloupost, kterou říkají ženy, když své muže posílají do války. Vrať se se štítem, nebo na něm."
"Na štítě?" nechápal Noby. "To jako myslíš, aby se na něm klouzal nebo tak něco?"
"Jako mrtvý," řekla Angua. "To znamená: vrať se domů jako vítěz, nebo se nevracej vůbec."
"No, já se vždycky vrátil se svým štítem," uvažoval Noby nahlas. "V tom nevidím jedinej problém."
"Noby," povzdechl si Tračník, "ty ses vždycky vracel se svým štítem, několika cizími štíty, pytlem zlatých zubů a patnácti páry ještě teplejch bot. A vezls to na káře."
"No, nemá přece vůbec cenu chodit do války, když pak člověk není na vítězný straně, to dá rozum," zabručel Noby a zastrčil si bílé peříčko za helmici.
"Noby, ty jsi byl vždycky na straně vítězů, protože ses vždycky plížil po okraji bojiště, abys viděl, kdo vyhrává, a pak sis natáhnul tu správnou uniformu, kterou jsi svlékl nějakému mrtvému nešťastníkovi. Slyšel jsem nějaké zvěsti o tom, že dokonce i generálové dávali pozor, jakou máš na sobě uniformu, aby podle toho poznali, jak se bitva vyvíjí."
"Hodně vojáků sloužilo v různejch oddílech," odpověděl Noby.
"Ano, když to říkáš takhle, tak je to jistě pravda. Jenže většinou ne během jediné bitvy," ušklíbl se seržant Tračník.
*
A pak si uvědomil, proč takhle přemýšlí.
Protože si přál, aby za tím byli spiklenci. Bylo to mnohem snazší, představit si pár mužů, plných nesoudnosti a cynismu, opilých výsadami a mocí, kteří v nějaké zakouřené místnosti nad sklenicemi brandy kují pikle. Bylo snazší držet se téhle představy, protože pokud jste to nedokázali, mohlo se vám stát, že jste stanuli tváří v tvář skutečnosti, že za těmi ošklivostmi stojí obyčejní lidé. Obyčejní lidé, kteří hladí psa, vyprávějí svým dětem pohádky před spaním, a pak jdou ven a dělají strašlivé věci jiným obyčejným lidem. Bylo o tolik snazší svalit vinu na nějaké Tamty. Bylo nesmírně depresivní jen připustit, že Tamti bychom mohli být My. Dokud to byli Tamti, pak za to nikdo nemohl. Ale jestli Tamti byli My, co jsem potom Já? Konec konců jsem přece jeden z Nás. Musím být. Rozhodně jsem o sobě nikdy nepřemýšlel jako o jednom z Tamtěch. Nikdo o sobě nikdy nepřemýšlí jako o jednom z Tamtěch. Já jsem vždycky jen jedním z Nás. A zlé věci vždycky dělají Tamti.
*
"Štěstěna přeje statečným, pane," zvolal vesele Karotka.
"Dobrá. Výborně. To rád slyším, kapitáne. A jaký vztah má vis á vis k těžce vyzbrojeným a dobře vycvičeným armádám v přeplněném početním stavu?"
"Hm, nikdo neslyšel, že by se Štěstěna starala o něco takového."
"Podle generála Taktica je to proto, že takové armády se o sebe starají samy," řekl Elánius. Otevřel ohmataný svazek. Místo záložek v něm měl početné papírky a kousky provázku. "A teď vám, mládenci, řeknu přesně, co radí generál pro případ, že jste v menšině, hůře vyzbrojeni a v nevýhodném postavení proti nepříteli, a přesto nechcete být poraženi. Je to…" obrátil stránku, "Nebojujte."
*
Velitel se rozhlédl kolem. Na vrcholech okolních dun se začaly objevovat temné body. Jak se pomalu zvedaly, ukázalo se, že jsou to hlavy.
"To jsou… To jsou Trusove, pane!" ozval se seržant.
"Ne. Trusove by okamžitě zaútočili, seržante."
"Promiňte," řekl Karotka, "mám jim říci, aby zaútočili? Byli byste raději, kdyby se na vás vrhli?"
Trusove už obsadili všechny okolní duny. Stoupající slunce se odráželo od jejich zbraní a kovových součástek výstroje.
"To mi chcete říct," obrátil se velitel ke Karotkovi, "že vy dokážete přesvědčit Trusy, aby neútočili?"
"Bylo to velmi komplikované, ale nakonec pochopili princip věci," přikývl Karotka.
Velitel zvažoval svou situaci. Tam, na druhé straně, stáli Trusove. Jeho oddíly byly shromážděny na malém prostoru a obklíčeny. A tenhle velký rudovlasý a modrooký muž se na něj usmíval.
"Jak se dívají na milosrdné nakládání se zajatci?" zeptal se.
"Myslím, že i o tom by se dalo mluvit, když na tom budu trvat," přikývl Karotka.
Velitel se znovu rozhlédl po mlčících Trusech.
"Ale proč?" zeptal se nakonec. "Proč se na nás nevrhli?" nechápal.
"Můj velitel nechce, aby došlo ke zbytečným ztrátám na životech, pane," vysvětloval Karotka. "Tím myslím velitele Elánia, pane. Sedí támhle na té duně."
"Vy dokážete přesvědčit Trusy, aby neútočili, a to ještě máte velitele?!"
"Přesně tak, pane. On říká, že tohle je policejní akce."
Velitel polkl. "Vzdáváme se," řekl.
"Cože? Jen tak, pane? Bez boje?" ohradil se seržant.
"Ano, seržante. Bez boje. Tenhle muž dokáže přinutit vodu, aby tekla do kopce, a to má ještě velitele. Miluju tu představu, že se vzdáme bez boje. Válčím už deset let a celou tu dobu toužím po tom vzdát se jednou bez boje."

3 05.11.2024

Můj třetí a zatím nejdepresivnější a nejlepší Zola. Řekla bych, že nejzvláštnějším okamžikem v ději je moment, kdy se Gervaisa rozhoduje, zda zůstane v Paříži. Nemyslím, že by se Zolovi úplně podařilo vystihnout, proč se rozhodla tak, jak se rozhodla. Pravděpodobně by se to dalo vysvětlit tím, že byla svázána dobovými zvyklostmi a soudobému čtenáři bylo její jednání srozumitelné. Nadčasovost díla tím získává drobné trhliny. Jinak kniha trpí také obvyklým neduhem Zolových prací - rozvleklé líčení relativně málo významných momentů na úkor stručnějších významných scén. Snad nejvíce deprimující je dokreslující vedlejší linka o "malé mamince" ze sousedství.

3 24.01.2024

Přečetla jsem o kousek víc než čtvrtinu a odložila. Téma je zajímavé, ale zpracování mi nesedí. Jak se mi už tak někdy stává, ocenila bych na dané téma spíše literaturu faktu. Autor se na můj vkus málo věnuje psychologii postav. Postavy pro něj jsou spíše jakési humanoidní tvary díky nimž lze pokládat čtenáři otázky. Potřebovala bych, aby tyto tvary měly i více vlastního prožívání.

Přijemný historický román, pokud ho budeme brát spíše jako historií inspirovaný příběh, který obsahuje nějaké ty faktické chyby a nejspíš se takto vůbec nestal, protože je nepravděpodobné, že by vévodkyně Markéta byla až tak ošklivá, i když možná nebyla považovaná přímo za krasavici. I dnes jsou docela průměrně vypadající političky často označovány za ošklivé. Autor se přitom v ošklivosti hlavní hrdinky vyžívá, aby mohl ukázat, jak právě na tom ztroskotávají všechny její snahy o zvýšení životní úrovně v Tyrolsku, až na ně časem rezignuje a víceméně se stává tím, co jí je přisuzováno. Jak to bylo doopravdy se asi nikdy nedozvíme. Proto mám radši knihy o smyšlených postavách, které nemohou skutečnému člověku křivdit ani ho přikrášlit. Četlo se mi to ale lépe než slavná Židovka z Toleda.

3 07.11.2023

Těžké melodično nepatří k mým oblíbeným Zeměplochám. Dokonce jsem ho jednou rozečetla znovu a odložila nedočtené. A tak jsem teď, když jsem knihu opravdu přečetla podruhé, zvažovala o hvězdičku méně, ale když ji srovnám s mnohem horšími knihami, kterým jsem dala tři hvězdičky, tak se to pořád nedá srovnávat. Na tomto dílu Zeměplochy je velmi dobře vidět, jak autor pracoval. Pratchett psal scény tak, jak ho napadaly a pak je spojoval. Čím jsem starší, tím více tento postup považuji za ideální (zvlášť pro člověka, který má hodně nápadů a potřebuje je zapsat dřív, než je zapomene), i když se pak může stát, že se to tak úplně nepovede a na výsledku je poznat, že autor zrovna moc nevěděl, jak jednotlivé kousky spojit. Což je i případ Těžkého melodična, které v podstatě propojuje Smrťě s další parodií typu "Pohyblivé obrázky", ale vlastně nemá zápletku - a ta, kterou se snaží mít, velmi připomíná Morta. Umím si docela dobře představit, že na začátku byl konec. Že na začátku Terryho Pratchetta napadla epická scéna, kde Smrť hraje kytarové sólo ticha a pak teprve vymýšlel, jak se k ní dostat. Bavili mě mágové i Zuzančino rozpomínání se na dědečka proslulého především tím, že nikdy není příliš daleko. Bavila mě hudba s kameny. Ale chybělo mi nějaké silnější lepidlo těchto tří linek. A proto bych Těžké melodično nedoporučila jako vstupní knihu cyklu.

*

JAK SE JEDEN ZAPLETE S LIDMI, ZNAMENÁ TO, ŽE SE MU ZAKALÍ MYŠLENÍ. MNĚ MŮŽEŠ VĚŘIT. SNAŽ SE, ABY SES S NIMI NIKDY NEZAPLETLA.
„Ale já sama jsem člověk.“
NEŘEKL JSEM, ŽE TO BUDE JEDNODUCHÉ, NEBO ANO?

*

Klobouk byl odložen. Děkanovi spadlo s plesknutím na čelo něco dlouhého, umaštěného a skoro tak špičatého jako klobouk.
"Děkane," ozval se nakonec arcikancléř, "co jste si to udělal s vlasy? Vpředu vypadají, jako když vám je oblízla kráva, a vzadu jako kachní – dámy prominou – řiť. A ke všemu se vám ještě blýskají – ani nechci říct jako co."
"No máčka! Tak to byl ten smrad, jako když se vaří slanina!" pochopil lektor Zaniklých run.
"To je teď jasné," přikývl Výsměšek, "ale co ta květinová vůně?"
"Mumlejmumlejmumlevandulejmumlej," zahuhlal děkan s neochotným výrazem.
"Prosím? Co jste říkal, děkane?"
"Říkal jsem, že to je tady cítit proto, že jsem přidal levandulový olej," pravil děkan hlasitě. "A někteří z nás si náhodou myslí, že je to epesní účes, abyste věděl. Váš problém, arcikancléři, je v tom, že nerozumíte lidem našeho stáří."
"Cože... vy myslíte lidem o sedm měsíců starším, než jsem já?"

3 22.10.2023

Hlavní linka se konečně začíná rozplétat, takže pro mě jeden z lepších dílů série a zvedám hodnocení, ale hlavně za to, že už se blíží konec. Jinak moc nemám, co bych k tomu řekla, pozitiv celkově spíš ubývá. Komentář píšu s větším odstupem a už si ani nedokážu vzpomenout, jak to dopadlo s těmi drogami, jestli vůbec nějak. Nebo pak už jen pronásledovali záporáka? Nevzpomínám si. Sérii asi dočtu, ale vracet se k ní nebudu.

3 21.10.2023

Mně to strašně bavilo, ale zároveň mi přišlo až nepřirozené, aby byl někdo tak dokonalý, jak je zde vykreslován Fleming. Vědec, to má být (dle ideálu v mysli lidí) člověk, který neuvidí své děti růst, protože se zřídkakdy dostane domů. Fleming měl to štěstí, že se naučil pracovat rychle a tak se občas dostal i na zahrádku. Z laboratoře ho vynesli nohama napřed (tedy skoro) a to je náš vzor pro přírodovědce i doktory medicíny dodnes. Ale, ať byla realita jakákoliv, jeho objev byl zásadní pro každého. Člověk už je na dostupnost antibiotik tak zvyklý, že si to ani neuvědomuje, ale kdo z nás nemá v nejbližším okolí někoho, kdo by bez nich pravděpodobně nepřežil? Chápu, že se na Fleminga přišly v Řecku podívat i staré babky, které mu nerozuměly ani slovo. Šly se podívat na doktora, který svou prací zachraňuje životy, i když je sám skoro 70 let po smrti. Takový se nevidí každý den.

3 20.10.2023

Tak trochu mi přišlo, že Aaronovitch by se rád stal hybridem Pratchetta a Sapkowského, ale v kulisách reálného Londýna. Hlavní, co jsem si z knihy odnesla, bylo, že Peter je neodolatelně přitažlivý a touží po něm samé krásné ženy. A čtenář je ten jediný, kdo zřejmě vůbec nechápe proč. Nezajímavá hlavní postava, která možná měla být jakože "Geralt" a moc se to nepovedlo, tak se ji autor snaží zachránít Pratchettovým humorem.

3 11.08.2023

Druhá vesmírná odysea mě nadchla víc než ta první. Mám jen dvě výtky. Postavy pořád nejsou moc plastické (ale to mi vadí u knih ze druhé poloviny 20. století často) ani sympatické a autor to u mě táhne čistě na tom objevování vesmíru. Druhá je k závěru. Přišlo mi, že to trochu moc dramatizoval. No jistě, cesty prabytostí jsou nevyzpytatelné, ale při svých možnostech to určitě mohly zařídit tak, aby posádka zažila poklidný let a všechno to "ožehavé" se odehrálo až potom. Ale tak proč ne. Konec byl zajímavý a jsem zvědavá, o čem bude třetí odysea.

3 27.04.2023

Nemám ráda pohyblivá města. Jak v Ledové společnosti, tak ve Smrtelných strojích mi to přijde jako hodně nepravděpodobné a nesmyslné řešení čehokoliv. Takže na atraktivním prostředí mě kniha neutáhla. A, bohužel, mě příliš nebavili ani hlavní hrdinové Tom a Hester. Dialogy mi chvílemi přišly vyloženě přitroublé. Ale vzala jsem to tak, že to je příběh pro odrostlejší děti, není to celé špatně napsané a i ti hrdinové jsou vcelku fajn, když to srovnám třeba s Rezistencí. Tento úvodní díl slibuje do budoucna mnoho možností, takže mě od četby dalších neodradil. V době prvního vydání by mě kniha nejspíš oslovila víc.

3 24.03.2023