Zelený_Drak komentáře u knih
Žáčkovy básničky pro děti se mi líbí mnohem víc než jeho poezie pro dospělé. Jak píše Blue, některým básním chybí pointa (a dalo by se snad i říct, že jsou docela o ničem). Vybírám jako ukázku to, co mě naopak zaujalo nejvíce.
Mlsná kráva
-----------------
Vlezla kráva do spíže,
teď je v stavu beztíže.
ZDRAVÍ, SÍLU NAJDEŠ V SÝRU --
ale kráva nezná míru.
A teď škytá, škyt a škyt,
bledne, modrá, není fit.
Přežrala se, potvora --
zavolejte doktora!
Ať jí řekne: Milá krávo,
přejídat se není zdrávo.
Ten, kdo žere takhle moc,
zakládá si na nemoc!
Zlá kobyla
--------------
Když jsem byl maličký pacholíček,
šlápl mi koníček na malíček.
Nebyl jsem maličký, byl jsem už pacholek,
zkažený rodiči, ze škol i od holek.
Nebyl to koníček, byla to kobyla,
potvora splašená takhle mě dobila.
Nebyl to malíček, šlápla mi na hlavu,
teď ji mám šišatou, sešitou v ústavu.
Když jsem se o holi dobelhal k maštali,
bestie kobylí se ještě řehtaly!
Koho ruší bzukot muší
---------------------------------
Koho ruší bzukot muší,
bere mouchy jako trest --
tlak mu stoupá, srdce buší,
nervy drnčí na protest.
Koho ruší bzukot muší,
plácačkou se ohání.
Bzikají nám kolem uší,
mají hrozné chování!
Koho ruší bzukot muší,
rozmlátí si celý byt.
Mnohem líp jsou na tom hluší --
nedají se vyrušit!
Odsýpá to, ale je vidět, že edice Světová četba z počátku trochu tápala. Toto je 10. svazek a na humoresce "Pan Amanuensis na venku aneb putování za novelou" není světového vůbec nic. Pěkně to odsýpá a člověk se i pousměje, ale nemám potřebu knihu velebit jen proto, že je stará a ve své době "prospěla věci" (tedy národnímu obrození). Kdyby se celé dílo Rubešovo nebylo dochovalo, nepřišli bychom o mnoho. Důležitější je, že existovalo ve své době. Jako nahlédnutí do tehdejší doby nebo alespoň do autorova vnímání vlastní doby je to určitě zajímavý střípek pro ty, kteří se více zajímají o 19. století u nás. Po této stránce je fajn, že nám nezůstala jen Němcová a Mácha. Na druhou stranu ale Rubeš není žádný Balzac nebo Dickens.
Pozn. na okraj: Původně jsem knihu chtěla zařadit do výzvy 2021 pod téma "Kniha, jejíž děj se odehrává na vesnici", přijde mi ale, že ho nesplňuje (část je v Praze a část na venkově, ale ne přímo na vesnici... najdu určitě něco, co se k zadání bude hodit lépe). Zařadila jsem ji tedy pod téma "Kniha vydaná před sto a více lety".
Zatím nejslabší díl. Zase jedna apokalypsa za námi, ale nějak nemám pocit, že to celkový příběh obohatilo. Sice už víme, jak to bylo s těmi zrádci a tak, takže záhada vyřešena, ale stejně to na mě pořád působilo jako vata. Přišlo mi to celé moc jednoduché. Od nepřítele jsem čekala víc.
Mně se ústup Eddieho zpátky do terénu zase až tak nelíbil, ale zřejmě nemůžete řešit apokalypsu v každém díle. Pět záhad bylo docela fajn a odsýpalo to, takže jsem se nenudila, ale konečné rozuzlení bylo jasné od začátku. Autor také dost vsadil na to, že jeho stálé čtenáře nadchne Walker. Co se týče příběhových děr, musíte do nich skočit po hlavě, jinak se to číst nedá.
Lepší než první díl. Líbilo se mi, že některé části jedničky, které mi připadaly zbytečné, tady dostaly zpětně aspoň trochu využití. Teď, v době psaní komentáře, už mám přečtené 4 díly a podle mě je 2. zatím nejlepší. "Démoni jsou věční" patří k těm povedenějším Greenovým knihám. Určitě mi to nepřijde horší než Noční strana. Když u toho vůbec nepřemýšlíte a cíleně ignorujete všechny logické a příběhové chyby, tak je to zábava. Ale zároveň bych se až na první větu podepsala pod všechno, co k tomu napsal Lmslaver.
Jinak poznámka pro případné marně hledající: Giles Deathstalker je ze série Lord Morituri. Příběh ale je o jeho prapotomkovi Owenovi. Ještě jsem sérii nečetla, nevím, jak moc je zmiňován Giles (asi moc ne, je to starší než Tajné dějiny). Sérii přeložil a vydal někdo jiný (je starší než Tajné dějiny) a rozhodl se přeložit jméno Deathstalker jako Morituri, což se zase nelíbilo překladateli Tajných dějin. Někde v poznámce pod čarou to i vysvětloval.
Možná je to překladem, ale moc mě to nebavilo. Chápu, že pro černohorskou literaturu je to jistě naprosto zásadní dílo plné kulturních odkazů a že to mělo vyburcovat národ a tak, ale mně tady a v dnešní době, už to nabízí jen rychlé nahlédnutí do méně známé jihoslovanské literatury. Nepřirovnávala bych k Jiráskovi, ale spíš k Borovskému. Jeho dílo také mělo aktuální význam, ale ne vše z něj je nadčasové. I slavný Křest svatého Vladimíra je dnes bez výkladu už méně zajímavý než v době vydání.
Vskutku nešťastný výběr. "Poslední Atlantiďan" neobstál v čase dobře, je to jen další stará naivní špatná sci-fi povídka o socialistické revoluci. Vydržela jsem u ní asi jen kvůli Atlantidě, kterou mám jako námět ráda.
O 10 let mladší Hlava profesora Dowela už byla úplně jiné kafe. To je kousek, který vcelku bez problémů obstojí i po 48 letech. Postavy jsou propracovanější, námět atraktivní (na psech se pokusy s přešíván hlav opravdu dělaly, ale v Rusku, ne ve Franci, no to asi Bělajev psát nemohl, žádný ruský vědec přeci nemohl být zloduch). Autor se zabývá možným zneužitím uchovávání živých hlav oddělených od těla a věnuje se i psychologii takto zachráněných jedinců. A pak ten blázinec. V době napsání to musela být celkem pecka, dnes už bych si povídku uměla představit zpracovanou trochu modernějším slohem, možná i rozpracovanou do románu. Jednu z adaptací námětu je možné vidět ve Futuramě, byť tam jsou hlavy v lahvích jen okrajově. A téma je určitě stále aktuální, i o dalších 20 let později.
Na střední jsem přečetla dvě nejznámější Shakespearovy tragédie, "Hamlet" a "Romeo a Julie" a ani jedna mě tehdy příliš nenadchla. "Hamleta" jsem ale viděla i v divadle, to už mě bavilo víc. Na vysoké jsem navštívila v ND představení Sen noci svatojánské, protože jsem byla zvědavá na Titanii a Oberona, které současní autoři fantasy rádi obsazují do svých děl, ale nepřečetla jsem si předem scénář a hra mi přišla dosti zmatená. Nemám tedy k Shakespearovi nijak zvlášť kladný vztah.
O to větším překvapením pro mě byl "Jindřich V.", jeho první historická hra, ke které jsem se dostala (no nekupte to za 9,-) a která se mi hodila do výzvy 2021 jako "Kniha, jejíž název je i jménem hlavní postavy". Myslela jsem, že jako člověk reálií neznalý se budu nudit a námět boje o území mě nelákal. Jenže ono mě to docela bavilo a umím si představit, že v roce 1600 to bylo divákům v Británii určitě bližší než mně v roce 2021 v České republice. Drama v sobě ovšem má i cosi nadčasového, a to díky věrohodně vykresleným charakterům. Líbí se mi také, jak Shakespeare vedle velikánů pracuje i s obyčejnými lidmi a hra tak působí nenuceně. Také humor měl něco do sebe a možná bych příště měla zkusit některou z autorových komedií.
Kniha na deštivý den nebo k přečtení při nemoci. Některé historky jsou podařenější než jiné, u těch, které jsou i namluvené, rozhodně přidává body navíc předčítání Jana Krause.
Přečteno do výzvy 2021 jako Kniha o známé české osobnosti (Ivan Kraus, Jan Kraus)
V roce 1983 paní Lukešová napsala obsahově zcela nezávadnou knihu, kterou by člověk bez obav mohl číst i dnešním dětem, pokud mu tedy děti vydrží u knihy bez příběhu, která jde tak od nikud nikam. Poetická próza z přírody, ale na první přečtení to bylo trochu zmatené i pro mě, natož potom pro dítě. Není mi příliš jasné, jak malé resp. velké dítě by tuto knihu mělo se zálibou číst. Snad dítě v první třídě, velikost písmen naznačuje, že jde o "první čtení". I když jsou Lucie a Adam (jestlipak má tenhle Adam být o něco starší Kamkámek?) sympatické děti, v knize toho není mnoho, co by mohlo děti zaujmout. Snad kromě kůzlátka, které se bojí, že jetel uteče kvůli čmelákovu vrčení (mě ta stránka zaujala hodně, protože vůbec neměla návaznost na předchozí a hodnou chvíli jsem hledala, zda v knížce nechybí stránka a myslím si, že snad i chybí, ale že ji vyškrtli nebo omylem vynechali v redakci). A samozřejmě ilustrace (trochu moc tmavé, ale pěkné).
Na knize mě zaujaly hezké ilustrace (byť jsou pro dětskou knížku trochu tmavé, ale mám dojem, že v době vydání různí ilustrátoři ilustrovali takto, možná u nás prostě většina umělců měla permanentní splín), zejména pak krokodýl. Srovnávání se zvířátky se mi líbilo, věřím, že to pro spoustu lidí byla oblíbená dětská knížka.
Na to, že autorka se narodila v roce 1922 a knihu vydali když jí bylo 60, je vlastně překvapivé, že je knížka poplatná své době (a ne nějaké starší) a je snad i trochu pokroková. Bohužel, je to přesně tak, jak píše Clarabel a o necelých 40 let později už prostě není něčím, co by člověk chtěl číst malým dětem, ještě by je vyděsil, že třeba také budou muset do jeslí. Doplnila bych jen, že taky je tam méně nápadně, že když se Kamkámek vzbudí moc brzy (má svoji ložnici), tak k němu nikdo nepřijde (nechají ho vyřvat).
Nejvíc se mi z celé knížky líbila věta: "Jak to, že krtek nechce Kamkámka vidět, KDYŽ KAMKÁMEK KRTKA VIDĚT CHCE?". Škoda, že kniha nezestárla dobře.
A na závěr příběhu přišlo zklamání. Mám sklon k psaní dlouhých vyčerpávajících komentářů, ale dokážu se mu nepoddávat, pokud už téma dostatečně vyčerpali jiní. Vážně nemám ráda, když přečtu 6 knih, jen aby se na konci nic nevysvětlilo. Navíc to opravdu vypadá, jako kdyby si autoři na začátku řekli "bude to o hledání mocného magického artefaktu" a na konci nevěděli co s tím tématem vlastně dělat.
Až teď jsem si našla, že prvních 6 knih je jen předehra, následující 3 jsou to, co vede k nějakým odpovědím a pak ještě v angličtině existuje fáze 3, kde je 5 knih a až 5. je "The Night Voice". Tedy musíte přečíst celkem 14 rozvleklých dílů, abyste se dobrali skutečného konce příběhu. A pak k tomu ještě patří 4 díly Mist-Torn Witches a 8 knih s doplňujícími příběhy. Celá série tedy má dohromady děsivých 26 dílů. Do čeho jsem se to pustila? Nemyslím, že chci číst dalších 20 knih od tohohle dua.
Tak asi si umím představit, že by podle toho někdo natočil seriál a ten by se mi docela líbil. Kdyby byl vizuálně líbivý, možná by se zařadil i mezi top seriály daného roku. Ale jako knižní série to je spíš rozčilující. Není to tak špatné, abych s tím nechtěla mít nic společného a nedočetla. A není to tak dobré, aby mě to vyloženě bavilo. Rebel byl nejprve změnou k lepšímu, konečně přišlo aspoň nové prostředí a čtenář dostal něco neokoukaného. Ale jako celek mě to prostě nijak zvlášť nevzalo a žádné odhalení mě moc nezaujalo. Pořád mi chybí to velké překvapení, ten moment, kdy do sebe všechno zapadne. Ale trochu se obávám, že by se to ani v posledním díle nemuselo stát. Akorát ty trpaslíky bych tomu odpustila. Zdá se mi, že elfové si jen myslí, že tamti před 1000 let byli poslední.
Nevím, co ještě napsat o knize jako takové, aby to už nebylo v předchozích komentářích. Omezím se tedy jen na osobní dojmy. Zrádce krve pro mě byl zatím nejslabší díl série. Už je to pořád dokolečka a nečekám, že ještě přijde díl, který by mě něčím překvapil nebo pobavil tak, jako Dhampir. Podobně jako Lenka.Vílka bych ale chtěla vědět, jak to tedy dopadne.
Četla jsem české vydání z roku 1994, tedy s názvem "Prokletí Skelmoru". Takhle na začátku roku 2021 mě tahle 30 let stará kniha (originál 1991) dost bavila, ale znovu ji číst nebudu. Detektivní pátrání by mě podruhé nebavilo a celkově jsem velmi brzy uhodla, o co půjde a jen jsem čekala, kdy na to přijdou hrdinové. Dobře se to četlo, ale obávám se, že nejlepší na knize prostě bylo ji číst v době pandemie a srovnávat opatření v Skelmoru s těmi, která můžeme pozorovat všude na světě. O moru jinak mám nějaký základní přehled, takže po této stránce mě kniha ničím novým neudivila.
Velmi vyčerpávající kniha. Souhlasím s raborem. Je tam o každém odmítnutí večeře u známých, ale o samotných vynálezech je informací poskrovnu. Obzvlášť bych se chtěla podepsat pod tento raborův odstavec, cituji:
"Něco málo mi kniha přece jen dala. Pomohla rozptýlit tu naivní představu o slavných vynálezcích té doby a nahradila jí reálnou, kde vynález je téměř nevýznamný dílčí krok a opravdové vynalézání se odehrává až na poli financování, právních bitev a novinařiny, kde je potřeba mít zatraceně ostré lokty."
Víc nemám co dodat. Možná, že kdybych knihu přečetla v době, kdy jsem ji koupila, dívala bych se už během studia na svět vědy podstatně střízlivějším pohledem. Ale já ji měla rozečtenou 6 let, než jsem se jí dokázala prokousat. Znovu už ji číst opravdu nechci.
Je to velmi dobrá kniha, u které se mi výborně usínalo, ale musím jí sebrat jednu hvězdičku, kvůli tomu, jak strašně je frustrující. Z toho Petra Olsena mohlo docela dobře něco být. Dokonce z něj mohlo být leccos a určitě i značně báječného. Ale on chtěl raději být člověkem, jakým by měl být, i kdyby z něj nikdy nemělo být nic jiného. Což jsem při čtení pravidelně zapomínala a o to víc to bylo frustrující. Obzvlášť tedy pro někoho, kdo mohl být lecčím, ale nestal se ničím a byť dobře vystudoval a měl snad i trochu těch uměleckých talentů, nakonec jen dosti podprůměrně šaškuje v jakémsi směšném zaměstnání. Snáze se mi četlo Znamení věčnosti ("Já pořád chodím v mlze. Jak to, že trvá tak dlouho, než budu čistě umytý?"), kde čtenář pro všechny popsané příhody nezapomíná na to důležité.
Je to dobrá kniha, kde člověk najde všechny základní informace, bohužel ale trochu nepřehledně (vyhledávání pře ctrl+f je na papíře nic moc no). Kdybych předtím nezačala olejomalbu na kurzu, asi bych pro knihu využití neměla a po jejím přečtení malovat vůbec nezkusila. Takto mi pomohla s ověřováním a připomínáním nějakých informací, ale reálně je to prostě trochu zastaralé médium. Umím si v dnešní době představit krásný web, kde by byly všechny informace a některé ukázky "jak se dá postupovat" by byly i s videem a tak... až na to, že jsem takový web nenašla, takže jsem nakonec byla ještě celkem ráda, že mám doma knihu. A zbavovat se jí zatím určitě nebudu.
Kdyby to byla první Greenova kniha, kterou jsem kdy četla, asi bych zvažovala tři hvězdičky, ale takhle je to jen další Greenova kniha. Slušný rozjezd nové Greenoviny (na rozdíl třeba od Šance pro ducha, to se nedalo číst) s hrdiny, kteří nemohou nahradit Johna Taylora a Suzie Střelkyni, ale sází na podobné principy. Jak tu napsala Icequeen, Eddie stejně jako John prostě vždycky jen vytáhne z kapsy správný speciální předmět. Když ho nemá, zpoza rohu vyskočí nečekaná pomoc a potřebný předmět mu podá. Nesmyslná akční jízda, kde Eddie jen tak mimochodem likviduje jednoho letitého nepřítele za druhým a v druhé polovině začíná být už naprosto zjevné, že autor nešetřil vatou. Jednorázová konzumní zábava. Nic, co bych potřebovala číst dvakrát.
A už tu knihu nikdy nechci vidět. Český překlad je podle anglického překladu a navíc mizerný. Samotný text přitom je jen stylisticky kvalitní nekonečné líčení událostí ze života různých postav pocházejících z jednoho měsa. Střídají se zábavné a zcela nudné pasáže a vše je zasazeno do historického kontextu. Kniha mě oslovila svou obálkou i názvem, i když ve výzvě nakonec skončila jako "Kniha dánského autora". K přečtení něčeho mimo mé obvyklé žánry mě přesvědčilo vysoké hodnocení tady na DK, tentokrát jsem se ale velmi spletla. Nemám na rozdíl od siouxe dojem, že by se mi autor snažil natlačit nějakou správnou pravdu, ale jinak s ním souhlasím, pořád jsem čekala na něco "echt" a ono opravdu pořád nic. Dvě hvězdičky, za styl psaní a za práci s postavami, ale chyběl mi v tom příběh.