ziriant komentáře u knih

Inspirující. Ta vášeň ze sebe dostat všechno - do poslední kapky. A teď zdaleka nemyslím tělesné tekutiny, jak by se mohlo zdát k této knize přiléhavé (ač jsem samozřejmě použila toto přirovnání schválně). Teď jde o metaforu. Ještě bych to doplnila. Ta vášeň vyjádření se. Ta vášeň sdělit, přenést, co cítím. Několik takových monologů či situačních náznaků se v knize vyskytuje a jde o bouřlivé pasáže, které spojují balast s "nemravnostmi". A to je to, co bych si ráda od H. Millera vzala. Být bez sebe. Být sám sebou. Být bez sebe A sám sebou. Být unešen. Živočišně prahnout. Teď a tady. Ano, dá se to pojmout samozřejmě i v tom pudovém slova smyslu. Však nemá cenu se tvářit, že jde v knize (jen / vůbec?) o vyšší poselství a že v ní sex nehraje roli. Koneckonců je to přeci SEXus. Ale ať už to autor zamýšlel jakkoli, já jsem si v tom našla svoje. A vlastně je to docela náročné čtení. A nakonec i náročný komentář, který měl původně vypadat zcela jinak. V průběhu čtení jsem si říkala, že bych ho zahájila a zároveň ukončila slovy jako "Proboha proč?". Zvláště závěrečné strany jsou tak ulítlé ("Jakože cože???"), že jsem měla pocit, že jsem něco přeskočila. Knihu mám v salátovém vydání, tak jsem opravdu chvíli přemýšlela, zda mi neuletěl nějaký list, docela jsem se ztratila. Ale nechala jsem to být. A celkově ke knize - odpovědi, které jsem potřebovala, jsem si našla sama.
Je to dobrá kniha? Těžko říct. Ale zaujme (no koukejte na samotnou délku komentáře). Je fakt, že jsem se jí musela prokousat. Příliš neplyne. Hodně sexu střídá množství výlevů o životě, o světě, o psaní. Místy jsem se ztrácela. Hodnotit morálku zde opravdu smysl nemá. Ale ještě bych se vrátila k tomu tématu psaní.
"Nikdo, kdo má odvahu žít tak, jak touží, nemá důvod psát."
- tohle mi docela vrtá hlavou. Nevím, zda je to pravda ve vztahu ke psaní, ale hledat tu odvahu žít tak, jak toužíme, aspoň trochu, to za to podle mě stojí.
A ještě na závěr. Sexus jsem četla potřetí, což považuji za výkon. Zároveň je politováníhodné, že až při tomto čtení se mi zažral pod povrch (ráda bych, aby to bylo dříve, jelikož tuto knihu už znovu číst nechci, aspoň ne v dohledné době). Konečně jsem v tom dokázala rozpoznat hloubku a upozadit tu pornografickou stránku (jasně, bez ní by to nešlo, že). Člověk tu knihu holt musí číst trochu v extázi, být na správné frekvenci.
A proč vlastně potřetí? Tedy, snaha pokořit Trilogii Růžového ukřižování skončila dvakrát u druhého dílu, že to vážně dál nešlo. Doufám, že tentokrát se podaří dotáhnout do konce nejen druhý díl, ale i ten třetí. Beru to jako výzvu.
No, tak nevím, zda ten komentář dává smysl, asi jsem vypila moc vody.

7 28.10.2019

Úplně jiný Remarque, než je člověk zvyklý. Nebylo to špatné, ale... no prostě jako by to nebyl Remarque. Popravdě, kdyby tohle byla první kniha, která by se mi od něj dostala do rukou, asi bych hned tak s další nepokračovala. Asi bych také byla tvrdá, kdybych řekla, že tohle považuju za jeho suverénně nejhorší počin. Ono to tak v podstatě je. Na druhou stranu i tak má kniha něco do sebe. Jen je příliš rozvláčná a chybí jí klasická autorova úderná melancholie, všeobjímající pocit dna a zároveň síly. Chybí jí toho více. Ale zároveň má něco, co jsem v jiných jeho knihách příliš nezaznamenala. Jemnou analýzu důsledků a příčin, gest a postojů (trochu podobné jak to znám od Kundery). Je mi to sympatické, i když to není zcela dotažené, ale prostě to není Remarque, jak ho mám ráda. I tak nelituju toho, že jsem četla a že jsem poznala... začátky.

6 22.10.2019

Film "Já, robot" mám ráda. Ani po přečtení této knihy tomu nebude jinak. Samozřejmě jsem už dlouho věděla (nejdřív tušila), že předloha asi bude o něčem jiném, ale nenapadlo mě, že až tak. Popravdě po dočtení této sbírky propojených povídek jsem nenašla tu, která měla být inspirací. Samozřejmě některé komentáře níže mi napověděly, ale souvislost je tak mizivá, že to mohla být v podstatě jakákoli z nich. Ale ke knize. Kniha byla zajímavá. A ještě zajímavější čtení by to pro mě jistě bylo, žít v době jejího prvního vydání. Dokážu si představit, že to se čtenáři opravdu zamávalo. Teď nám nejspíš některé záležitosti přijdou spíše úsměvné. Ale zase u jiných si můžeme říkat, že ty "prorocké" schopnosti u některých autorů vážně fungují. Takže vize, nápad, originalita, všechno super. Jen to zpracování dle mého pokulhává. Málokdo si asi dovolí rýpnout do takového autora jako je Asimov, ale tady je to podle mě ohromná škoda. Má to takovou myšlenku, takový potenciál. A tak by se to dalo využít... Škoda toho podmiňovacího způsobu.

5 19.10.2019

Halinu Pawlowskou mám ráda od dětství, kdy jsem se zaujetím a přibližně padesátiprocentním nepochopením koukávala na Banánové rybičky. Teď se mi poprvé od ní dostalo do ruky psané slovo. Nebylo to špatné, ale - . Chtělo by to dotáhnout. Její humor mám ráda, ale toto vidím pouze jako črty, v dané kvalitě příliš krátké, nebo jinak řečeno: na danou délku málo zahuštěné. Takže fajn čtení, ale takové nedodělané.

2 14.10.2019

Člověk si říká, že to snad ani nemůže být v životě jedné bytosti pravda. Ale jak víme, o tom literatura není. Člověk si také říká, že s takovým vtipem se na dané situace opravdu nedá reagovat. Ale o tom to také není. Prostě bez ohledu na řešení těchto dvou otázek jsem se bavila a to je hlavní.

4 13.10.2019

Moje první literární setkání s I. Devátou. Autorku jsem celý život tak nějak měla v povědomí, ale blíže jsem se o ní dozvěděla teprve před pár měsíci ze Všechnopárty, u níž jsem si hned říkala, že "to by mohlo být ono". I když humorné knihy samy o sobě nemusím. Tak jsem se teď dostala k Lázeňské kúře a byla to trefa, prostě paráda. Jak popisují mnozí níže, opravdu krásné hry s češtinou a příjemná oddechová kniha - i když bych chtěla vypíchnout, že to zde dle mého rozhodně neznamená, že muselo být jednoduché ji napsat nebo že je pro jednodušší čtenáře, jak to tak většinou při takových reakcích bývá. Zde je to opravdu něco více. Potěšila mě tedy nejen jako milovníka češtiny ale i svým nadhledem a nonšalantní osobitostí, kterou neváhá kombinovat s přízemnostmi všedního života. Zkrátka mi to zachutnalo jako pořádná porce párků v rohlíku :-)

6 13.10.2019

Měla jsem v hlavě, co chci k této básnické sbírce říci, pak jsem zalistovala Databází knih a zjistila jsem, že skoro nachlup to stejné jsem vyjádřila už u knihy Řemeslo žít před dvěma lety. A také při vyhledání autora jsem zjistila, že Petr Skarlant letos zemřel. Kdybych nehledala, nejspíš bych to ani nevěděla. Možná trochu smutné... Každopádně na kráse jeho poezie to neubírá (a samozřejmě ani nepřidává). Jen tak chci věnovat polohlasnou vzpomínku na člověka, o kterém toho nevím zbla, ale jehož některé básně mi vězí v paměti už dlouhé roky. Myslím, že to bude již nějakých 12 - 13 let, kdy jsem od Skarlanta poprvé četla (některou) sbírku básní a tam objevila právě tu mou nej. Báseň Čtyřicetiletý. Kdyby nic jiného, tohle bych doporučila přečíst každému, kdo jen trochu souzní s poezií a touhou psát. Báseň jsem četla, než mi bylo 20 a říkala jsem si, jaké to asi bude a JESTLI to tak také bude, čekat na svou Múzu, nejspíš věčně, na nádraží života. Teď sice do čtyřicítky ještě daleko, na druhou stranu moc dobře vím, jak ta cesta do půlky uběhla a jak ta druhá část také uteče. Leckdo by namítl, proč tedy pořád čekat? Nejít radši naproti? Nebo radši prostě nežít? Ale každý, kdo je paralyzován vlastní touhou po psaní a samotnou touhou po touze, ví, že nelze než čekat. Přijde?

5 12.10.2019

Na Simmonse trochu slabší, navíc delší povídky / novely nejsou úplně dle mého gusta, jelikož člověk se sotva začte a už příběh končí, což dokáže ubrat na kvalitě i dílům s větším potenciálem. Dobrých povídek je tak opravdu poskrovnu. Zde jsem úplně spokojená nebyla, proto to hodnocení lepším průměrem.

12.10.2019

K této knize jsem se dostala přes Simmonsův Terror (a také na základě doporučení, za což děkuji), odsud dosud také pocházelo veškeré mé povědomí a teoretické základy o dobývání severozápadní cesty. Co se týče Palinova Erebu, souhlasila bych s názorem níže, že se sice pohybuje na hranici mezi odbornou popisnou literaturou a krásnou beletrií - docela ambiciózní předpoklad - ale v každém trochu pokulhává. O historii Terroru a Erebu jsem se chtěla dozvědět více, takže svého cíle jsem dosáhla, čtení to bylo příjemné, ale mohlo být holt podáno ještě o něco kvalitněji. Pokud jde o samotné téma, já jakožto člověk mrznoucí v okamžiku, kdy teplota v místnosti klesá pod 20 °C, jen můžu nevěřícně zírat a nechápat...

7 08.10.2019

I na Simmonse značně neobvyklé. Kniha ve mě zanechala jakousi zvláštní melancholii. Ten konec zase, já vám nevím... Každopádně v sobě mám dost dobrou změť myšlenek, chtělo by to přenos na základě nějakého intimnějšího média, než jsou slova, pro jasnější sdělení. Pro potvrzení hypotézy bude nutné přečíst knihu ještě jednou. (Stručné shrnutí a překlad: líbilo se.)

7 06.10.2019

Není lehké potěšit mé čtenářské smysly, co se konců knih týče a především samotných závěrů sérií. A přesto zde musím říci, že mě kniha... prodchnula. Znáte to? Když svět sice není růžový a sladký, ale přesto si říkáte "takhle to má být"? Když si po dočtení knihu přivinete na hruď, s povzdechem zavřete oči a procházíte si zpětně celý děj? Nemusí do sebe zdaleka vše zapadat, ale tvoří to sourodý a spojitý celek. Ten pocit, když víte, že jste knihu sice zrovna dočetli, ale že se k ní jednou vrátíte, protože hlavní hrdinové pro vás nejsou jen postavy mezi řádky, ale že žijí, možná ve "svých sférách", ale že je rádi zajdete zase jednou navštívit. Ten konec... ten konec tady opravdu sedl. Mně sedl. Díky němu vše posmutnělo a ty krásy, jež mu předcházely, byly zdůrazněny a nadneseny na povrch. Kniha se mi líbila již sama o sobě, celá trilogie, byla opravdu jedinečná, ale díky tomu konci jsem k ní přimkla ještě o trošinku více. Za to děkuji.

11 02.10.2019

Bavila jsem se od začátku do konce, ale přesto mám za daným závěrem pocit, že by ještě mělo následovat pokračování... že by to ještě chtělo dotáhnout (a samozřejmě také, že bych se chtěla bavit ještě jednou, nejméně ještě jednou).

2 23.09.2019

Parádní. U knih jako je tato si vždy s radostí připomenu, jak krásné je býti Čtenářem. Jak jsem se dozvěděla, že je Zimní přízrak k mání, musela jsem ho mít a vše další rozečtené šlo stranou. Což by nemuselo být ani tak rozhodnutí logiky, jelikož jak se člověk jednou začte do Simmonse, není jiné volby. A stejně to opět zabralo proklatě málo času, což je samozřejmě poklona, ale pro čtenáře jistá nevýhoda. Jak už je psáno v komentáři níže, ten konec, no jo... ale tak co bychom tomu našemu drahému Simmonsovi neodpustili, že? Až na ten konec byla kniha opravdu bezvadná, nadupaná... a plná či jak to říci. Simmons není povrchní. Ač se jeho knihy čtou rychle, jde vždy pod povrch a zaujme, včetně zvláštních hrátek s jazykem, jak to mám ráda. Na Zimní přízrak jsem byla zvědavá, protože Temné léto je moje srdcovka hned vedle Terroru. Teď čerstvě po dočtení nezbývá než si povzdechnout - kéž by to šlo z mysli vymazat a začít číst znovu...

12 21.09.2019

Kvalita zde oproti předchozímu dílu mírně upadla, ale stejně jsem si knihu užila a budu se těšit na další díl, kde se konečně dostaneme "nahoru"...

05.08.2019

Člověk (za sebe myšleno žena, ale tím spíše muž) si při čtení této knihy místy dost klepe na čelo, co to je za nesmysly (ano, nejspíš jsem ještě nepřijala svou cykličnost, pokud mám takovou odezvu, namítl by někdo :D). Na druhou stranu bych řekla, že to něco lehce do sebe má. A především - kniha ke mě přišla v té správné době. Jelikož věřím na Náhody, tak je mi jasné, že to tak mělo být a že si třeba jednou budu říkat "jo, to bylo tehdy na začátku, když jsem četla tu knížku, trochu přitaženou za vlasy, Návod na ženy se to myslím jmenovalo...". Z literárního hlediska je to trochu vymývání mozků - nastíníme vám, co vám řekneme, pak vám to řekneme, pak shrneme, co jsme řekli, a pak vám to pro jistotu ještě jednou zopakujeme. Asi jako dokumenty z USA. U nás podle mě takové manýry vážně nemáme zapotřebí. Dost to shazuje místy i docela zajímavé myšlenky. A jestli bych to doporučila přečíst chlapům? Asi jo, ale s přidruženým komentářem od své milé, aby nedošlo k jednomu z extrémů "Jo, to je bomba, takto ženy opravdu fungují" nebo "To je celé fakt blábol".

3 02.08.2019

Místy trošku tuctové a předvídatelné - ale co? Nemůže přeci každá kniha extrémně vybočovat, to by potom v tom středu nic nezbylo. Jinak tedy moc fajn fantasy a jsem ráda, že se ke mně na doporučení tento autor dostal. Ráda se hned vrhnu na další díl, což mluví za vše.

3 28.07.2019

Čekala jsem přímější návaznost na knihu Do tmy. Tato kniha je však úplně jiná. Překvapilo mě to, ale rozhodně nezklamalo. Je to trošku takový "lidovější" román, s rozsáhlejším množstvím postav, ale zároveň tak propracovaným a spletitým kontextem, až kunderovským, že jsem z toho měla prostě čirou radost a užila jsem si příběh od začátku do konce, bez výhrad. Snad jen opět že bych si dala nášup. Musím ještě závěrem vypíchnout, že zvláště oceňuji zobrazení některých na první pohled (pro obecenstvo) titěrných pochodů a trápení lidské mysli, které však pro člověka samotného mají neskutečný význam a dokáží utvářet celou jeho cestu životem...

7 27.07.2019

Rozhodně těžší čtení, než předcházející knihy série. A ve srovnání s nimi se mi také toto dílo líbilo trochu méně. Nicméně i tak, pořád je to skvělá kniha, která uchvátí svou originalitou, svým kouzlem.

1 26.07.2019

Silný zážitek. Dvojnásob proto, že ke mně kniha přišla v přiléhavou roční i duševní dobu. Na pozadí sběru bylin nám autorka postupně dávkuje indicie k životnímu příběhu Anny, něco si můžeme domyslet jasně, něco mlhavě, přesto mnohé zůstává nevyřčeno. Poměr mezi nutnou informovaností čtenáře a přívětivým až frustrujícím tajemnem je vyvážený, tu a tam sice dochází k výkyvům, ale ve výsledku je to dle mého vyladěno bravurně a s citem. A cit, to je něco, co příběh vyžaduje i od čtenáře. Cit a empatii. Atmosféra knihy na nás dýchá jako bychom právě na té šustící a éterické půdě byli, a nejen tam. Vůně nás polapí, tak jako nás polapí Annina duše, polehoučku a nenápadně, ani nám to nepřijde, až si najednou uvědomíme, že v tom lítáme a že máme nejspíš s Annou něco společného. Že je tak jednoduché na něčem obsesivně lpět a nenacházet cestu ven... Všichni bychom potřebovali občas prudce ponořit hlavu do barelu s ledovou vodou a vyhnat z ní bolest - a nesmysly. A můžeme si to každý vztáhnout na cokoli, co se zrovna namane. Navíc je kniha tak příjemným návratem k přírodě a odvrácením se od doby moderní, že jsem si na ní smlsla i po této stránce. Co vytknout? Snad jen přílišnou umírněnost co se délky díla týče... Už se těším, až si pořídím od autorky další knihu a zahryznu se do ní všemi smysly. A snad jen ještě něco na závěr. Anna mi byla opravdu blízká, ráda bych se s ní spřátelila - kdyby snad ona vůbec o něco takového stála. Každopádně vím, že se s ní můžu přátelit kdykoli chci, jelikož bude stále čekat u mě v knihovně.

20 18.07.2019

Tak u této knihy jsem vyloženě trpěla a musím se přiznat, že ke konci jsem i pár desítek stran přeskočila, to se prostě nedalo. Měla jsem rozečteno několik měsíců a četla po troškách a už jsem se toho potřebovala zbavit. Takové komorní tlachání a drbání, to můžu mít každý den v práci, netřeba se tím zaobírat ještě doma, kde chce mít člověk klid a přečíst si nějakou zajímavou literaturu...

3 13.06.2019