ziriant komentáře u knih

Tuhle knihu od Sapkowského beru prostě jako takový pokus o "něco jiného". Zajímavé, ale... U mě to úplně nepadlo na úrodnou půdu. Četla jsem podruhé a musím říct, že to bylo jako bych to četla prvně. Nepamatovala jsem si nic. To asi taky mluví za vše.

02.01.2020

Ideální kniha k době vánočního obžerství či naopak přelomu roku, kdy se člověk snaží o detox organismu. Ano, trochu nadsázka, ale jak jinak to pojmout, když většina z nás nikdy nezakusila hlad, ten opravdový hlad, který by ohraničoval samotnou naši existenci a nejen například touhu vyrýsovat postavu... Hlad je nepochybně zajímavá kniha, četla jsem již podruhé a opět na mě zapůsobil svou magickou silou, svými vidinami a myšlenkami. Na druhou stranou mě hlavní hrdina opravdu nehorázně štval, spíš než aby vyvolával soucit, a ten konec se mi zdá takový jalový. Třeba se jednou dostanu k nějaké jiné knize od autora, opravdu by mě to zajímalo.

5 29.12.2019

Nechci se rouhat, myslím to spíše jako ohromnou poklonu: Kdo by tohle nechtěl zažít? Ne, samozřejmě se nechci hrnout do války, do nemoci, do bídy, ale na pozadí této vševyplňující surovosti a smutku se rodí city a pocity, které jinak nemáme nikdo šanci plně prožít. Zahlédneme možná jejich odlesky, to ano, ve vlastním životě nebo při čtení knih jako jsou ty Remarqueovy, ale o to více víme, jak po nich vlastně toužíme a že nám budou unikat navždy nebo velmi dlouho. Nejspíš... a vlastně v to doufejme, jelikož jsou vykoupeny - utrpením? Nevím, nebudu předstírat, že bych na to byla odborník, většina z nás zná tyto pojmy jen jako abstrakce. Každopádně Remarque dokáže vzbudit emoce, ty správné emoce, abych tak řekla. Člověk je po přečtení jeho knih jak přejetý. A zůstane jen klid a mír. A touha.

11 27.12.2019

Myslím, že je na čase autora oficiálně zařadit i zde mezi oblíbené - v hlavě ho tak mám vrytého již delší dobu a s každou další knihou mi ukazuje, že je to zaslouženě. A že nejen drží laťku, ale dokáže stále nadchnout, překvapit, uspokojit. Na novely moc nejsem, ale tyto jsou opravdu bezvadné. Nedoporučuju rozečítat před spaním, jinak to bude dlouhá noc. Byla jsme napjatá až do konce v obou případech. Ač ani v jednom příběhu nenaplnil závěr zcela má očekávání (byla jsem napjatá ovšem natolik, že se to snad ani nedalo čekat), přesto byl příjemný a zanechal dozvuk, který jen tak nezmizí. Přečetla bych si to klidně hned znovu.

6 26.12.2019

Naprostá spokojenost. Poslední kniha, která se mi ze série Nadace dostala do rukou a byla (pro mě) jednoznačně tou nejlepší. Spolu s navazujícím dílem je považuju za bezvadný chronologický úvod k příběhu a z hlediska spisovatele za důstojné zakončení literární práce. Zde jsem se bavila nejvíce, od začátku až do konce. Spolu s originalitou a momentem překvapení - a také sympatickými postavami - co více si jako čtenář můžu přát?

7 26.12.2019

Růžové ukřižování, to byla tedy jízda. Ano, tuto trilogii sice spojuje určitá linka příběhu, ale já bych to rozhodně trilogií nenazývala. Ty knihy k sobě vůbec nepasují a myslím, že je jasné, že to není o vkusu. Nicméně Nexus rozhodně zajímavější než Plexus, ale pochybuju, že se většina čtenářů prvního dílu dostane až ke třetímu - ať už proto, že se jim Sexus líbil a čekají podobné hrátky i v dalším díle, nebo naopak rovnou proto, že je Sexus odradí. Nu, obé by byla škoda, já jsem zarputilý čtenář, odradit se jen tak nenechám a dostalo se mi odměny, třetí díl je jednoznačně nejlepší. I tak ale musím říci, že pan Miller často odbíhá od tématu způsobem, který se mi úplně nelíbí a člověk se potom ztrácí, ale zde to nebylo tak patrné jako v předchozích knihách. Naopak jsem si v této knize užila to zjemnění, pospolitost, návaznost kapitol i myšlenek, a našla jsem tam zajímavé věci. Byla bych ochotná se sem jednou vrátit a přečíst si to znovu, ovšem bez předchozích dvou dílů.

21.12.2019

Ze série Nadace mi zbývá přečíst kniha číslo 6 (tedy Předehra k Nadaci), ale tohle je pro mě zatím jednoznačně top.

2 19.12.2019

Není to Vzpomínka na Zemi, to je pravda. Nicméně i ve srovnání s touto trilogií musím říct, že u mě si Kulový blesk stojí dobře. Bavila jsem se a líbí se mi, kam až může lidská imaginace zajít. Je to záležitost bez hranic. Stejně jako náš životní pohon, to kouzlo, které je smyslem naší existence. A také, pokud budeme konkrétnější, kouzlo vědeckých experimentů. Myslím, že to chápou nejen vědecké špičky, ale i "obyčejní" dělníci vědy, také systematici snažící se při neustále opakovaných experimentech dosáhnout cíle nebo prostě jen lidé, kteří občas takto do něčeho rýpli a ejhle, ono to mělo zajímavý výsledek. Znám tohle okouzlení a řekla bych, že se to autorovi povedlo zajímavě zpracovat, za to má můj obdiv.

6 07.12.2019

Z komentářů níže je cítit jakýsi rozpor mezi tím, zda považovat tuto knihu za téměř geniální či za hrubě nedořešenou - a samozřejmě spousta odstínů a nuancí mezi tím. Také váhám a váhala jsem především až do poslední povídky, která se do mě zasekla jako tříska a jen tak ven nepůjde. Jsou příběhy, které nevyšťouráme. Ale rozumějte, v dobrém, ač bolí. Ale i spousta povídek předtím má něco do sebe, o to více je pak frustrující, že je to jakoby useknuté v půlce. Tohle je podle mě to negativum. Že autor ne vždy dokázal odhadnout ten moment, kdy příběh opustit nebo kdy ještě pokračovat. Ale chápu, že někdo to právě takto má rád. Nejde ani tak o délku jednotlivých příběhů, ale o to, co se do nich vměstná. Mně to prostě vždy nestačilo, potřebovala bych ke spokojenosti slyšet více. Vždycky pak u mě vyvstává otázka, zda autor příběh ukončil proto, že nevěděl, co s postavami, co s pointou, nebo si prostě myslel, že takto tam ta pointa je... Ale na to vše bych si pochopitelně nestěžovala, kdyby jednotlivé příběhy byly o ničem. A pokud jde o ladění knihy, ta párkrát zde zmiňovaná "depresivita" či příliš jednostranné vidění světa a dění v něm, to mi nevadí. Jen si pro knihu musíte najít vhodnou chvíli. Shrnuto a podtrženo: Jo! Ale chtěla bych slyšet víc.

4 05.12.2019

Nebylo to pro mě úplně to pravé ořechové. Například co se týče jazyka, který zde mnozí vyzdvihují - mně jako prostě nesedí :-) Ale našla jsem si svoje. Celkové ladění knihy, ač poměrně neuchopitelné a nerozebratelné (taky dobře) má v sobě něco mi blízkého, stejně tak některé téměř poetické momenty. A také ono "člověk musí skončit tam, kde se narodil" v kombinaci s touhou překonat své vnitřní hranice a za života se dostat dál, abychom ocenili právě to místo, jež bylo naším výchozím bodem - to je asi ústřední myšlenka, kterou jsem si z knihy vzala. Ač možná trochu jinak, než byla zamýšlena. Každopádně jak tu již bylo několikrát zmíněno, kniha je zvláštní, je jiná. Možná trochu jinak jiná, než mám ráda, na druhou stranu pořád lepší jiná než obyčejná či průměrná. Něco ve vás nechá. Nejspíš.

2 03.12.2019

To tu ještě nebylo. Mnou 421. hodnocená kniha a musím poprvé využít nejnižší stupeň žebříčku. A to už mi pod rukama prošlo ledasco. Tuto knihu jsem si koupila před 10 lety, přilákal mě samozřejmě název. Pro milovníka prokletých, pro nás, kteří se nejradši plavíme na Opilých korábech a sledujeme okolní Albatrosy, pro nás je tato kniha výzvou. Pro mě osobně byla strašná. Opravdu toto někdo považuje za poezii? Kdo? Proč??? Opravdu si sami autoři mysleli, že píší "dobře"? Že ze sebe vydávají to nejlepší? Poselství o svých útrapách? Na těch básních je všechno špatně. Navíc, básně to nejsou. Je to cosi vyplivnuté na chodník. Nepochybuju, že autoři při psaní trpěli, ale já zase trpěla při čtení. Tehdy, když jsem knihu četla poprvé, i nyní. Musím se jí zbavit, to vím jistě, tohle prostě už dále mít doma nemůžu. Prosím, vysvětlete mi někdo, co se vám na tom líbí a buďte konkrétní. Poezie má vyvolávat pocity. Já se nudila, jako bych četla jen bla bla bla... Bez originality myšlenky, bez formy, bez poetiky, bez čehokoli, co bych mohla pochválit. Autoři byli možná prokletí svým životem, ale do Prokletých básníků mají daleko. Považuju to za urážku.

Kniha je takovým otevřeným vyznáním, jaké mohou činit jen básníci básníkům - škoda, že nebyl prostor více to rozvinout, jak neustále sám Verlaine poukazuje.

1 27.11.2019

Některé novely lepší (většina), některé horší. Trochu jednostranné - zajímalo by mě totéž zpracování o mužích :-) Ale nechci sem tahat vyrovnanost jen kvůli statistikám. Přeci jen to v tehdejší době mělo větší smysl psát o ďáblu v ženské podobě. A dá se to brát i z jiného úhlu pohledu, Múzy vidíme také především jako ženy...

1 27.11.2019

Nerada průměruju poezii, ani co se názoru a hodnocení týče. Ale tady to asi jinak nepůjde. Krchovský pro mě představuje extrém a rozporuplné pocity. Ano, možná o to právě jde, "půlit" obecenstvo. Místy jsou tam opravdu skvělé pasáže, úderné pointy, oceňuju i ironii, sarkasmus, smysl pro tvrdou realitu a z té literární stránky vlastně i dost "zastaralou" potřebu dodržovat rým, na což se dnes už moc nehraje, ale tím více je mi to po chuti. Co mi naopak po chuti není, je fakt, že místy jde naopak už moc přes čáru. Z mého pohledu, musím dodat. Pro mě je to opravdu už za hranicí dost, nemyslím za hranicí slušnosti, mravů či tak podobně, ale prostě za hranicí poezie, jak ji vnímám já. Proto je pro mě opravdu těžké mít o autorovi "dobré" či "špatné" mínění, nechala bych to jednoduše tak, že něco z jeho díla mi sedne, něco ne - velcí kamarádi by z nás nejspíš nebyli, ale to, že se k této knize občas vrátím, také něco znamená.

3 23.11.2019

Verlaina mám ráda, ale tyto překlady mi nějak nepřirostly k srdci. Kdyby byla tato kniha mým prvním setkáním s ním, nejspíš od něj dám ruce pryč (ne-li navždy, tak na dost dlouho).

1 21.11.2019

Opět jsem se přesvědčila, že jsou knihy, které chodí ke člověku jako vytoužené sny, jako bychom si je přivolali. Lásky Františka Hrubína se mi dostaly pod ruku zdánlivě náhodou, ale ihned od počátku čtení mi bylo jasné, že to tak mělo být a že jsem tímto chtěla s panem Hrubínem zavzpomínat nejen na jeho lásky, ale i na ty svoje. Kdo četl (knihu nebo komentáře), tak samozřejmě ví, že nejde o ty prvoplánové lásky partnerské, jak by se mohlo zdát, ale o básníky a inspirace, kteří a které stály u zrodu Hrubína jakožto tvůrce. Ty začátky jsou zde popsány tak podmanivě, uhrančivě, lákavě a zároveň něžně a dojemně, že má člověk opravdu chuť vrátit čas (jak už je zde v jednom komentáři také naznačeno). Je to zase vše živé. Kdo ze čtenářů by si to nevztáhl sám na sebe? Bylo samozřejmě zajímavé dovědět se i fakticky o panu Hrubínovi, jeho životě, jeho přátelstvích, více, ale jako hlavní přednost této knihy vidím úžasnou schopnost vyvolat minulost, vzkřísit ty pocity. Pro čtenáře: jaké to bylo začínat s knihami, nechat se jimi strhnout, omámit? A ještě o to více pro někoho, kdo se sám pokoušel tvořit. Či kdo sám cítí poezii. Jaké bylo psát své první básně? Jaká byla setkání s prvními inspiracemi a Múzou? Jak nepopsatelný pocit to byl, když jsme objevili svůj básnický idol a četli jeho verše? (Mimochodem pro mě některé i shodné s panem Hrubínem, o to větší to byl zážitek nyní.) Jaký adrenalin koloval v žilách, když někdo poprvé četl naše básně? Zavzpomínat na to, kde vlastně vznikly ty "lásky" (myšleno ta poetická přátelství) na celý život (či v to aspoň doufám); přátelství, k nimž nás přivedla poezie. Vážně, tahle kniha šla rovnou do srdce. Žádné cavyky s nástupem účinku. Pro básníky nutnost do knihovny. Užívejte dle potřeby na splín i na touhu po nostalgii či po kráse. Nebo prostě jen tak na chuť.

2 19.11.2019

Uf. Já jsem tak neskutečně ráda, že mám tuto knihu za sebou. Měla jsem ji v průběhu minulého desetiletí rozečtenou dvakrát, ale až nyní napotřetí se mi podařilo ji opravdu přečíst celou a to jen z obsese, že musím mít přečtenou celou svou knihovnu, a z té obludné vidiny, že tam na mě jinak Plexus bude stále číhat a strašit mě. Opravdu, ta kniha byla strašná - strašná nuda, strašná slátanina. Zřídka se tak o knihách vyjadřuji, ale opravdu to zde jinak nejde. Jestli mě kdy Miller dokázal sexuálně znechutit, tak tohle bylo horší, protože tohle se nedalo číst. Příběh bez návaznosti, bez podstaty, bez čehokoli. Pár zajímavých pasáží tam bylo, ale leda vytržených z kontextu. V tom obřím objemu se vše ztratilo. Nebudou se mnou všichni souhlasit, vlastně asi málokdo (dávám zde koukám nejhorší hodnocení), o to více by mě zajímalo, co se komu na té knize líbilo a co mu dala. Za další ohromné mínus považuju to, že Plexus a Sexus jsou zcela o něčem jiném. Ne že by mě přehršel sexuálních scén chyběl. Ale autor by měl trochu dodržet návaznost nejen příběhu v jedné knize, ale i mezi knihami, pokud jde o trilogii. Takto jsem mu to prostě nevěřila. Jsem vážně zvědavá na Nexus, vůbec nevím, co od něj mám čekat. Po této knize to ale bude chtít od Millera pauzu, jsem vážně vyčerpaná.

19.11.2019

Jak by člověk nemohl upadnout do melancholie z tak pohnutého osudu a z tak čiré a "nahé" poezie? Jak by čtenář neupadl do melancholie z takové krásy? Ortenovy básně ve mě vždy najdou potlačovaná zákoutí bolestných vzpomínek a pocitů. A přece je mám ráda. Radši, než jakoukoli jinou českou poezii a také radši, než většinu té zahraniční. Brouzdat se krajinami jeho veršů vyžaduje velkou sílu. Jakou silou asi pak musel disponovat autor?
Zřídka se mi stává, že za slovy cítím nebo chci cítit člověka, který je stvořil. Většinou mně jde spíše o to dílo samé. Ale tady můžu bez okolků říct - Ortene, mám Tě ráda.

6 14.11.2019

Za přednost této sbírky považuji určitě úvodní slovo M. Kundery. A teď k Nezvalovi... nikdy mi vlastně nebyl příliš blízký, ale myslím, že to bylo spíše mnou než jím. S věkem se tato prohlubeň zužuje a já bez problému dohlédnu na protější sráz a dokážu v něm číst. Číst a obdivovat jednoduchost slova, za nímž se skrývá přesné vyjádření spletitých pocitů. Jak to napsal v úvodu právě Kundera, Nezval je ten typ básníka, který znal nejen teorii, ale i praxi o přenosu pocitů mezi autorem a čtenářem. Nejde o to, co píšeme, ale jak to napíšeme a jak to zapůsobí. Nezval dokáže z mála vytěžit hodně. Jeho poetismus je něco úžasného. A pak kapitola sama o sobě. Edison. Je to pro mě zjevení. A tady musím poděkovat za interpretaci z úst J. Spáleného. Podařilo se mu pozdvihnout báseň už samu o sobě dosti pozoruhodnou na něco, co už slovy ani nepopíšu, dokáže se to popsat leda samo. Kdo neznáte, pusťte si. Kdo má k Nezvalovi blízko, zažije zde parádní zážitek. Možná ne napoprvé, ale jednou... kdoví? Také mě to trvalo, než jsem se k tomu prožila, ale nyní je Edison, zhudebněný i ten psaný Edison, jako zaklínadlo.

5 11.11.2019

(Trochu konkrétně ke knize, více k Baudelairovi, nejvíce k sobě...) Všechno to začalo toho roku, kdy jsem si z knihovny donesla domů Hořké propasti, už ani nevím, co mě přimělo po této knize sáhnout... Tak bych ohraničila svůj život před Baudelairem a svůj život s ním (nikoli "po něm"). Každý Čtenář má takové knihy. Knihy, které mu změnily život. Jednou z nich jsou pro mě právě Hořké propasti. Tam jsem poprvé potkala Prokleté. Tam jsem se opravdu zamilovala do poezie. Byly doby, kdy bych s Baudelairem šla kamkoli. Kdy bych následovala jeho slova do sladkých výšin i do hořkých propastí. Inspiroval mě jako nikdo. Tehdy, kolik mi to jen bylo? - nějakých 16 let. Tehdy jsem napůl nerozuměla tomu, co čtu, ale bylo mi jasné, že je to něco neuvěřitelného. Bylo mi jasné, že jsem našla spřízněnou duši. Kdy jindy také více přimknout k prokletým než v době dospívání? Ale nebyla to jen ta prokletá část, co mě na Baudelairovi fascinovalo, byla to krása jazyka a metafor, krása rýmů a rytmu (chvála překladatelům za jejich cit!), krása ducha jako takového. Sice od té doby nastaly i roky, kdy jsem se od Baudelaira spíše odklonila, ale kdykoli mi pod ruce a oči přišel Albatros, Zdechlina, Klenoty a podobné skvosty, oživilo to vždy můj obdiv i mou oddanost. Baudelairovi. Poezii. Kdybych se k němu nedostala přes Hořké propasti, jistě by se mi dříve či později dostala do rukou jiná jeho kniha, takže tato sbírka není objektivně až tak výjimečná, ale osobně pro mě znamená moc. Teď po letech si to uvědomuju tím více. Jaký bych bez Baudelaira byla člověk? Jaký básník? Kam by mě život zavedl? Myslím, že mu vděčím za mnohé. Za čtenářské i životní zážitky. Za přátelství, ke kterým mě vliv jeho tvorby přivedl. Za sebe sama.

5 31.10.2019