ziriant komentáře u knih

"To je ono. Teď se to stalo. To je ono!" - slova samotné Virginie Woolfové v povídce Nové šaty dokonale vystihovala moje pocity při čtení celé sbírky. Byla jsem jak Alenka za zrcadlem, vše okolo, všechny ty dojmy a obrazy se zdály až neskutečné, ale neskutečné právě svou reálností, tím, jak se dotýkají lidského života ve všech jeho obrysech a skulinkách. Poprvé jsem četla před 13 lety, kdy jsem si ještě tu a tam v knihách označovala pasáže, k nimž má duše právě lnula. I díky tomu pro mě bylo zřetelnější zjištění, že soubor Strašidelný dům je více než jiné knihy odrazem člověka samého a že k pochopení, nebo spíše k prožití některých pasáží musí člověk prostě dospět. Jak jsem si dříve zamilovala povídku Skvrna na zdi, která je více než jiné v tomto výboru technického ražení - na zalíbení těchto literárních kvalit autorky má tehdejší (ne)zkušenost stačila; tak nyní mě uchvátily především Nové šaty a nejvíce Lappin a Lapinová. Kdoví, co to bude třeba za dalších 13 let...

6 01.08.2020

Místo vstupní eseje Jaroslava Janů mi v hlavě šumělo jen ono klasické "složitě sublimované", "zkultivovaně humanizované", "estetizované" bla bla bla. Jistě, je to jen odraz doby a zároveň přístup konkrétního člověka. Ale taková předmluva příliš nenavnadí. Dále to bylo o poznání lepší. Březina nezklame. Rýmy zrovna nečpí originalitou, ale zde o to nejde. Březinova poetika je mi blízká, důmyslná komplikovanost v celé své kráse. Ač musím přiznat, že v tomto výboru básně postupně přechází ve své spletitosti až na hranici čitelnosti. Zajímavými shledávám především závěrečné výňatky z korespondence, které by často mohly být samy o sobě literárním dílem.

1 01.08.2020

Evženii Grandetovou jsem měla někdy na gymplu k referátu, tehdy jsem četla či se pokoušela číst i Otce Goriota, ovšem tehdy jsem se jím nemohla prokousat a nezanechalo to ve mě dojem pražádný. Tento Balzacův duet románů je smrtící kombinace. Obě knihy čtenáře úplně vyšťaví a Evženie je v tomto souboru jen náročnou předehrou k opravdu vyčerpávající tragédii. Po dočtení v sobě mám samozřejmě jen a jen a Otce Goriota, ač Evženie a její osud byly také za-srdce-beroucí. Celkově jsem si při čtení měla chuť rvát vlasy nad tím dokonalým ztvárněním úsloví "když tě člověk uhodí, nastav druhou tvář", které v mých očích hraničí s opravdu do nebe volající hloupostí. Pro někoho jde o lásku a pokoru (od dítěte k rodiči a také od zamilované k objektu své lásky v Evženii, od rodiče k dětem v Goriotovi), já si spíše říkám, jak může být člověk tak zaslepený a nechat sebou takto cloumat a chvílemi jsem měla i trochu pomstychtivý pocit v tom, že si svůj tragický osud tito milosrdní samaritáni vlastně zasloužili. Ale stejně to čtenáře vyděsí. Jelikož je v tom pravda a jelikož se v tom také spatřuje a tak nějak každý z nás víme, pokud nejsme úplnými omezenci a necity, tak že bychom se takto nejspíš také nechali napálit, kdyby zlo a vypočítavost přicházely po malých krůčcích. Ale stejně, ta zlost, kterou člověk cítí na Otce Goriota v tom, jak slepě se rozdává do poslední kapky života pro své děti, se časem při čtení mění ve zlost na ty proklaté dcery, které nechají umírat svého otce samotného. Žádný obrat k dobrému na konci. Což literárně jsem ráda, i to je prostě život a od Balzaca by pochopitelně nikdo nečekal, že se vše v závěru v dobré obrátí. Ale ta představa, jít se někde bavit na ples, zatímco v bídě a především v samotě mi někde umírá rodič, ta je opravdu nepochopitelná. Nu, jsem ráda, že jsem dočetla (a že mi to trvalo), s touto knihou bych nechtěla strávit už ani den (což není hanění jejích literárních kvalit, naopak je to vyzdvihuje).

1 31.07.2020

Knihu jsem si pořídila v roce 2007, nakousla (několikrát za ta léta), podtrhala určité pasáže... ale přečetla jsem ji celou až teď. Asi dozrál čas. A užila jsem si ji. Dá se to brát jako skvělý podklad k vytvoření seznamu zájmové literatury (učinila jsem a uvidím, co se mi vše podaří sehnat), čtenář zde nalezne spoustu informací (možná trochu "citově" / okultně zabarvených, ale to tomu samozřejmě dodává to správné tajemno) a kdo by měl problém s důvěrou ve všechna udávaná fakta, dá se to číst též jako mystická pohádka, kde životy autorů zaujmou už samy o sobě. Já jsem byla spokojená, kniha je výborně zpracovaná, snad jen ty ukázky mohly být nějak více strukturované, zdůvodněné, komentované či podobně.

2 24.07.2020

Tuto knihu jsem měla již jednou rozečtenou. Teď po letech jsem se k ní vrátila a začala znova, ovšem opět jsem se dostala jen do půlky poctivým čtením, déle jsem se trápit nedokázala. Zbytek jsem přelouskala s ochutnávkami tu a tam z každého dopisu. Nehodnotím nic ze vztahové či životní roviny dopisů, to mi nepřísluší a o to mi nejde, ale z hlediska literárního to není moc šťastný počin. Myslím vydání této knihy. Snad jen pro zajímavost pro skalní fanoušky. Bylo to takové pořád dokola, takže živě jsem četla zpočátku, kdy i já jsem byla v zaujetí, ale postupem už se čtení stávalo úmorným. Navíc se mi zdálo docela frustrující číst jen dopisy od jedné strany druhé, asi jako když slyšíme někoho vyřvávat v autobuse do mobilu a nemáme k dispozici druhou stranu konverzace.

1 19.07.2020

Hrubínovy překlady mi ne vždy sednou, na druhou stranu zde velmi oceňuji jemný a naprosto poetický popis setkání překladatele s Verlainovým dílem.

19.07.2020

Nezvalovy překlady mám ráda a celkově je toto velmi zdařile vybraná sbírka doplněná o materiály navíc. Jak se o Rimbaudovi říká, je to opravdu (nejen literární) zjevení. Z jeho básní běhá mráz po zádech, v jakémkoli čtenářském věku, v jakémkoli životním období...

3 18.07.2020

Nejspíše ten z nejlepších výborů Verlainova díla, který se mi dostal do rukou. Navíc s prvotřídním doslovem V. Černého.

1 17.07.2020

Výborně zpracovaný životopis. Konečně mám pocit, že jsme si s Verlainem trochu bližší, že mi jeho poezie pronikla více k tělu. Totiž, z oné prokleté trojice Baudelaire - Rimbaud - Verlaine mi byl jediný Verlaine vždy docela nesympatický a jeho tvorba (až na některé skvosty) se mi zdála spíše mdlá. Tato kniha mi samozřejmě nezměnila názor na kvalitu jeho jednotlivých básní nebo na jeho poezii celkově, ale pomohla mi více pochopit, vžít se... soucítit?

1 17.07.2020

Pěkné ochutnávková kniha. Zde se na Verlaina naladíme, ale doporučuju také doplnit si obrázek (ať už předtím nebo potom, či třeba souběžně, jak jsem to dělala já) nějakým podrobným životopisem (za mě to byl P. Petitfils), aby letmé útržky korespondence, zpovědí a životopisných informací z knihy zapadly, kam mají, abychom lépe pochopili a pronikli do Verlaina jako takového. Z hlediska poetického je to zde opravdu jen ochutnávka, ale za účelem souboru postačí.

1 17.07.2020

Překlad většiny básní nic moc. Kdybych zde četla Rimbauda poprvé, zřejmě bych se nezamilovala na první pohled natolik, jako se mi to stalo u jiných souborů jeho poezie. Naopak mám takto problém, že mi při většině obsažených básní v hlavě rezonuje ta "správná" verze od jiného překladatele. Co mám ovšem v tomto překladu ráda a z výboru bych vyzdvihla, jsou básně První večírek a Hledačky vší. Na tuto knihu mám také krásnou vzpomínku z předmaturitního vystoupení naší třídy, kdy bylo nutno vyplnit mezery mezi transformacemi kulis u jednotlivých scének na "jevišti" v tělocvičně a aby to nepůsobilo příliš technicky, osamoceně a fádně, zůstávala jsem na scéně sedět já s Cestou bez konce v klíně a četla jsem si. Ten pocit, číst si před publikem, číst si Rimbauda, v noční košili a s vlasy obarvenými na zeleno po baudelairovsku, číst si, když na vás lidé upírají zrak, to bylo opravdu něco nepopsatelného. Rimbaud mi v průběhu vystoupení trochu zezelenal barvou na vlasy, trochu nasákl octem a levnými voňavkami, které jsme jako maturanti stříkali na konci vystoupení po mladších spolužácích, i otisk rtěnky jsem v něm nyní ještě našla. Nevím, co by na to říkal on, ale já mám tento zážitek jako cosi velmi intenzivního zapsáno v myšlenkách navždy.

1 06.07.2020

Jeden z nejpůsobivějších životopisů, co jsem kdy četla. Díky Rimbaudovi samotnému a samozřejmě díky autorovi, panu Štýrskému. Tento životní osud a tímto způsobem podaný, musí snad pohnout každým, kdo kdy s chutí vyplul opilým korábem do dálek a hloubek snů, a nejspíš nejen námi.

3 06.07.2020

Je velmi matoucí, že v knize není nikde zdůrazněno, že se jedná o fikci. Ano, čtenář si to může domyslet již z kolonky "autor knihy", vnímavější čtenář by to potom jistě pochopil i časem při čtení. Ale zřejmé to není a skoro bych se také nechala nachytat v tom, že vlastně nejde o "dopisy Paula Verlaina Arthuru Rimabaudovi", jak se uvádí na obálce, ale o "stylizované / fiktivní dopisy...". Tato nesrovnalost mi vadí, na druhou stranu mohu tímto složit obrovskou poklonu autorovi, že dokázal tak "věrně" stvořit korespondenci směřovanou od Paula k Arthurovi. I když samozřejmě je tam pořád ta otázka, co je to "věrně", jelikož pravou povahu básníků neznáme. Mně osobně přijde základ této smyšlené korespondence přiléhavý (přiléhavý mé vlastní představě o vztahu Verlaina k Rimbaudovi), ale trochu mi přijde, že jde o přílišné fyzično a opravdu vyhraněnou patologickou touhu směřující až k šílenství. Ano, tímto směrem ten "nezdravý", ale krajně inspirativní vliv Rimbauda na Verlaina také cítím, ale je to pro mě prostě za hranou mé představy o daných básnících. Ale kdoví, realita mohla být třeba ještě dále. Těžko tedy hodnotit, minimálně z hlediska vztahu k historické skutečnosti. Z hlediska čistě literárního se také těžko hodnotí, jelikož mají "dopisy" až přílišný vztah k reálnému základu a nejdou takto odosobnit. Celkově bych ale řekla, že mě tato kniha dostala, a to více, než když jsem ji četla poprvé před 8 lety. Tehdy jsem ještě nedozrála k tomu správnému procítění. Teď se mě to dotýká, a chtěla bych říci, že skoro nejen obrazně. K oběma básníkům, k jejich dílu, chovám intenzivní city, především k Rimbaudovi. Proto bych řekla, že Verlaina téměř chápu. A že vlastně také chápu, jak to pojal pan Georgiev a jsem za to ráda.

2 03.07.2020

Humor vždy a všude za každých okolností a pouze optimistický náhled na svět není můj styl, proto jsem vlastně paradoxně u této knihy pocítila, že mi sedla. Jelikož veselá je, ale je také ze života a ten není vždy veselý. Navíc i pod veselostí jsou často skryty hluboké city. Takže z tohoto hlediska jsem byla spokojená. A... dojalo mě to. Je to jinak trochu rozlítané a takové literárně (na knihu) nedodělané, ale autorku mám ráda a ráda si přečtu další knihu.

4 03.07.2020

Dost zvláštní kombinace, Miller a Rimbaud. Oba autory mám poměrně načtené a oběma jsem také věnovala spoustu svých myšlenek a přesto by mě nenapadlo dávat je do souvislosti. Možná proto, že božský rošťák je u mě dlouhá léta někým, k jehož dílu vzhlížím a jehož životní osud mnou pohnul - a naopak Miller je autorem, jehož díla jsou u mě dost nevybalancovaná a životně zcela mimo, ovšem jehož stejně i přes svou kritiku dále čtu, takže na něm asi něco bude. Čas zabijáků je dílem, kde se projevují autorovy klady i nedostatky, nebo tyto rysy, jak je hodnotím já ze svého pohledu. Pozadí knihy a myšlenková provázanost jsou pro mě jako čtenáře dosti úmorné a přijde mi, že se v nich autor ztrácí (což je možná jen snaha vychrlit vše), na druhou stranu sem tam probleskne názor, který je mi blízký nebo naopak pohled, který mě zatím nenapadl a proto se stává zajímavým.
Do komentářů úryvky z knih takřka nepíšu, ale nyní jsem nucena zdůraznit tuto pasáž:
"Rimbaud byl živoucí sebevraždou. Tím neúnosnější je to pro nás! Ve slušnosti mohl s životem skoncovat ve svých devatenácti, ale ne, on si jej protáhl, a pomocí bláhově promrhaného života z nás udělal svědky smrti zaživa, kterou si sami způsobujeme."
Z tohoto mrazí. O to více, že to může hrozit každému z nás, pokud se k tomuto osudu již minimálně v nějakých aspektech svého života neřítíme, aniž bychom si všimli.

2 02.07.2020

Nevím nevím. Byl to docela boj, tuhle knihu dočíst. Přišlo mi to celé jaksi odosobněné a postavy mě docela vytáčely. Na druhou stranu, problematika morálky a vlastního svědomí je zde podána dle mého dobře (ač si z toho možná každý odnese něco trochu jiného).

1 28.06.2020

Souhlasím s prvky knihy popsanými níže, z mé strany vnímanými také spíše jako negativa (škatulkování postav, přílišné nadšení pro dobrý konec se zadostiučiněním, trochu větší míra patosu, přílišné hrdinství některých postav, nereálnost děje s občasným popíráním fyziky). Ale pochopila jsem, že to je prostě autorův styl obecně, a stejně se mi kniha dobře četla a tak to beru tak nějak s rezervou. Docela úsměvné a spíše rušivé než hrůzu vzbuzující mi přišlo i to ladění do zombie-apokalypsy. Přesto fajn knížka, minimálně na jedno přečtení.

4 28.06.2020

Kniha se ke mě dostala jako dárek k objednávce z knihkupectví. Popravdě jsem se docela bála, co to bude. Na druhou stranu o Cizince pořád slýchám, tak mě také zajímalo, jak píše její autorka. Je jasné, že je v prvé řadě kniha vhodná pro fanoušky, v druhé řadě nejspíš cílí na ty, kteří se k autorce ještě nedostali a má to tedy být jakási upoutávka. A částečně je jistě také účelem osvětlit trochu z literární teorie a poskytnout spisovatelské rady. Z tohoto hlediska jsem byla ke čtení knihy motivována nejvíce. A zklamána jsem nebyla (nutno podotknout přes své opravdu nulové očekávání). Teorie, jak psát milostné scény, je vypracována zajímavě, doporučení a uvedené techniky vedou jistě k zamyšlení (ať už z pohledu literárního tvůrce nebo naopak příjemce - čtenáře). Co se týče použitých úryvků z knih autorky, nenavnadily mě však. Částečně je to tím, že vytržené z kontextu není nic to pravé ořechové, ale stejně bych řekla, že ani ten styl psaní mi není po chuti. Takže je mi jasné, že do Cizinky se nejspíše vrhat nebudu. Spíše jsem při čtení (které bylo mimochodem obzvláště rychlé, čte se opravdu dobře) vzpomínala na knihy, které mi z tohoto tematického ohledu utkvěly v mysli. Tedy po stránce erotické. Nemyslím přímo samotnými scénami, ale nádechem atmosféry celé knihy. A které z knih mi naopak přišly jako kandidáti, jak erotikou nejvíce unavit (př. Henry Miller) nebo odpudit (př. de Sade). A tak jsem si z toho příjemnějšího soudku vzpomněla na díla jako Mág (Fowles), Imajika (Barker) a samozřejmě Lolita (Nabokov). Vím, že to s komentovanou knihou příliš nesouvisí, ale bylo by zajímavé zjistit, jaká díla (vzrušivá a eroticky magická) by se vybavila každému z nás.

3 26.06.2020

K Houbařce jsem se dostala přes knihu Do tmy od Bolavé. Někdo tam v komentářích zmiňoval, že jsou si knihy podobné, tak mě to navnadilo (a tímto děkuji). Knihy nezklamala. Jde o poměrně tíživé čtení, které příliš příjemných pocitů nezanechalo, ale i takovou literaturu mám ráda. Námět zajímavý, zpracování poměrně kvalitní, dobře jsem si početla (ovšem přiznám se, že zatímco Bolavou a její příběh jsem si zamilovala hned, tady to natolik citové nebylo).

6 20.06.2020

Když bych to vztáhla na první díl Denníku, v němž Marie byla ještě takové děvčátko s princeznovskými sny, tohle je jiné kafe. Marie dospěla a její deník mě prostě dostal. Všechna ta dychtivost pro prosazení, žízeň po dokonalosti, po zlepšování svých malířských dovedností. Dopřát jí tak více času, kdoví, kde by byla. Ale jak sama napsala, jen ve smrti mladých talentů je ta "správná" ušlechtilá tragika, zatímco ve stáří už po nás neštěkne pes. Našla jsem v jejích přáních a myšlenkách tolik ze svých vlastních, až mě to zaskočilo.

2 16.06.2020