ziriant komentáře u knih

Knihu jsem dostala před 20 lety k Vánocům, tehdy mi bylo stejně jako Harrymu v knize, což plus minus odpovídalo i při čtení dalších dílů a považuju to za velký bonus k prožití celého příběhu se všemi jeho nuancemi. Když se jednou za pár let rozhodnu přečíst si celou sérii znovu, je to pro mě jako výlet do lázní s těmi nejlepšími procedurami, které zaručeně pomohou na jakoukoli bolístku. Tedy, vzhůru opět do lázní... :-)

Touto knihou mi již kdysi Turgeněv přilnul k srdci, tak jsem ráda, že se mi opět dostala do rukou. Musím si na pana autora počíhat i v jiných vodách...

1 03.12.2020

Člověk musí k určitým věcem dozrát, nejen hlavou a tělem, ale i situací, do níž ho život hodí (a plav!). Už zde bych mohla souhlasit s panem Vojáčkem, jelikož jeho kniha ke mě přišla nenásilným způsobem přesně ve chvíli, kdy jsem již vykročila podobným směrem, a tak mě jen utvrdila v tom, že je to v pořádku. Nikdy jsem neměla ráda motivační, seberozvojové knihy či publikace s podobným ražením. Žila jsem vždy hlavně hlavou, pragmaticky, vědecky, nebo jsem si to aspoň myslela. Poslední dobou ovšem pozoruji, že "srdce" již dávno mluvilo jinak a že to bylo zcela hmatatelné. Proč jsem neposlechla? Ovšem někdy trvá dlouho, než se nám otevřou oči. Knize i panu autorovi tedy mohu velmi poděkovat a také osudu, velké paní Náhodě, že mi je připletla do cesty. Ale zpět ke knize jakožto literárnímu dílu - velmi se mi líbí to pojetí. Jelikož nemusím s autorem ve všem souhlasit a přeci cítím tu rezonanci, neboť text nic nevnucuje, nepřesvědčuje. Spíše jen ukazuje směr tomu, kdo se zeptá na cestu. Z hlediska formálního také nemám větší problém; kniha je čtivá, jen bych doporučila trochu lépe strukturovat - chvíli jde jakoby o rozhovor, chvíli o jakýsi monolog, občas trochu zvláštní přecházení z tématu do tématu. Pokud jde o námět, líbí se mi ten výběr stylů, ukázky a odbočky k jiným směrům/filosofiím apod. Ten antidogmatismus. Budu se těšit na další díl. Jinak věřím, že se najde dost lidí, kteří knihu odsoudí (pokud se k ní vůbec dostanou). A odsoudí ji s tím, že jde buď o šarlatánství nebo naopak o známé pravdy a nic nového (nebo možná od každého něco). Těmto lidem se nedivím. Také bych nejspíš před pár lety reagovala takto. Nyní ale cítím, že tento přístup potřebuju, a čím dál více vnímám i v okolí, že se v tomto ohledu svět řítí do záhuby. Kéž bychom časem všichni z nás dospěli do bodu, kdy se o tuto problematiku budeme aspoň trochu zajímat a uznáme ji jako hodnou naší pozornosti a nejlépe i aplikace ve vlastním životě. Buďte zdrávi :-)

4 28.11.2020

Někdy se mi po dočtení knihy stává, že jen zůstanu zírat na poslední stránku a říkám si "Tak to bylo... zvláštní." A vlastně k tomu ani slova nemám, jde mi z toho hlava kolem. Jednoznačně jde o mimořádný počin co se originálního pohledu i zpracování týče. Po chuti mi to bylo jen částečně, ale jistě se ke knize v budoucnu vrátím a zkusím se do ní více zažrat.

6 25.11.2020

Krásný zvukomalebný název, v němž cítím útulný šustot knih. A neotřelá kniha, s poměrně všedním příběhem nevšedních postav a žijícími kulisami. Ráda jsem četla, jistě ne naposledy.

1 21.11.2020

Když čtu Nabokova, připadám si vždy jako v tranzu, je to přesně ono "požehnané chvění", abych citovala samotného autora:
"Tehdy jsem ještě nevěděl (jak moc dobře vím teď), co si s takovými věcmi počít - jak se jich zbavit, jak je přetvořit v něco, co se dá předat čtenáři tištěným písmem, ať se on srovná s požehnaným chvěním - (...)"
Nabokov je pro mě mistr literární hypnózy, prožívám každé jeho slovo, každou metaforu, každé přirovnání a slovní obrat, každou představu. Umí více než kdo jiný předat zážitek. A myslím, že jsem přesně ten typ čtenáře, který je pro jeho knihy vhodným přijímačem - aniž bych se chtěla jakkoli chválit, jelikož zde nejde o kompliment směrem ke mně, ale směrem k jeho textům, a já mohu být jen ráda za toto spojení, které je mi požehnáním.

4 11.11.2020

Jisté výhrady ke knize mám, ale stejně... Kundera pro mě od prvního seznámení s jeho knihami vždy byl, je a bude nejoriginálnějším českým autorem a stojí u mě na předních příčkách i v konkurenci světové. Pro svůj bravurní jazyk, kde každé slovo má svůj význam (no zrovna u této knihy se takové označení možná příliš nehodí); pro schopnost členění textu, dedukce, splétání dějových i myšlenkových linií; pro tu sílu v jednoduchosti; pro schopnost opravdu přimět k zamyšlení s dlouhotrvajícím účinkem, nejen v průběhu čtení; pro jeho humor, hrátky se slovy i s kontexty. A z mnoha dalších důvodů. Všechno zmíněné v knize je, jen možná ne natolik intenzivně jako u jiných Kunderových děl. Jak už zde bylo řečeno, chybí mi trochu více příběhu. Sice Kunderu nečtu kvůli příběhu (a kdo by tak činil, bude dle mého dost zklamaný či ochuzený o to podstatné), ale přeci jen to takto bylo pro mě strohé až příliš. Také jsem to zcela jistě vše nepochopila. Ne že bych si činila nárok a schopnosti do puntíku pojmout ve všech rovinách jiné autorovy knihy, ale zde se mi to podařilo ještě o něco mého než u těch předcházejících. Ale nevadí, přečtu ji v letech budoucích (doufám) ještě několikrát.
Ale ten překlad, ten je parádní, aspoň co mohu zhodnotit ze svého laického hlediska. Dokážu si představit, jak by to někteří překladatelé bez vztahu ke Kunderovým knihám a parametrům jeho jazyka dokázali zprznit.
Ještě bych chtěla podotknout, že v komentářích u této knihy jsem rozdala nejvíce palců nahoru (někdy je příjemnou dohrou po knize pročítat i zde na DK komentáře k ní - jeden z důvodů, proč jsem tady - a to i v případech, kdy člověk třeba s názory ostatních nesouhlasí, ale jejich vyjádření je natolik kvalitní, že je to radost číst).

9 07.11.2020

Jen opravdu dobrý spisovatel by dokázal napsat Ptákovinu tak, abych to nebyla jen ledajaká ptákovina. Ano, na první pohled se zdá být. Ale není těžké kouknout pod povrch. Já osobně často v Kunderovi vnímám grotesknost lidského života, pod níž se ovšem skrývá něco velmi znepokojivého. Ani zde jsem toho nebyla "ušetřena" a necítím se po přečtení příliš dobře. Stejně ovšem vím, že příště po něm zase sáhnu. Přeci nečteme jen proto, abychom se cítili "dobře", že?

4 02.11.2020

Nikdy jsem neměla ráda motivační knihy, duchovní literaturu či jak to označit. Nicméně v poslední době k tomuto "žánru" přistupuju s větším pochopením a tak jsem dala i na jedno zaslechnuté doporučení této knihy. Možná jsem ještě nedospěla do stadia dostatečné otevřenosti, ale stejně musím říci, že mě kniha příliš nenadchla. Na jednu stranu musím pochválit grafické ztvárnění, na druhou stranu musím naopak říci, že mě to spíše odrazovalo, jelikož zastávám názor, že síla má být ve slovech (jak koneckonců říká i sám autor) a cokoli okolo je spíše na obtíž a působí rušivě. I když zase chápu, že spousta čtenářů přiláká spíše tato grafika, než kdyby se jednalo o knihu černobílou, o poloviční tloušťce a s menším písmem (jak bych to uvítala já). Pokud jde o moudra uvedená v knize (a budu-li to chtít zestručnit), s některými souhlasím, s některými nesouhlasím, některá nejspíš nechápu. Uvítala bych text klidně rozšířit, lépe strukturovat a možná trochu (opravdu, trochu) zodbornět (takto mi to trochu zní jako "jedna paní povídala"), doplnit více názorných příkladů pro představivost a to právě proto, aby nebyly uvedené Dohody špatně pochopeny. Text mi dal i něco k zamyšlení, ale brala bych to spíše jako první pracovní verzi, kterou by chtělo rozšířit a zdokonalit. Jistě, o velkých věcech většinou netřeba psát velká a zdlouhavá odborná pojednání, v zásadě jsou rady pro šťastný život jednoduché, jen zatraceně složitě zabudovávatelné do vlastní praxe. Ale to bychom potom mohli říci, že už není třeba psát na toto téma žádné knihy. Proto, když už se chceme ve svém díle těmto věcem věnovat a snažit se lidem předat takto kus sebe, svých zkušeností, chtělo by to dle mého ještě trochu jinou formu. Ač je jasné, že co nesedne jednomu, sedne jinému.

01.11.2020

Knihu jsem si koupila před nějakými 12 lety, jelikož mě zaujala na regálu v knihkupectví. Většinou si takto knihy nepořizuji, tak to byl takový výstřel do tmy. Bohužel musím říci, že podobný pocit "výstřelu do tmy" setrval i po přečtení, a to tehdy před lety i nyní po znovu-čtení. Ano, do určité míry je to zajímavé, ale nic moc mi kniha nedala. Zajímalo by mě, jaký mají na tuto knihu náhled "odborníci", kteří v rámci této tématiky více bádají. Ohledně textu jako takového: těch překlepů a pravopisných chyb...

28.10.2020

Knihu jsem dostala k 17. narozeninám od kamarádky. Je to opravdu dárek na míru, pro nás, kteří rádi sníme a navštěvujeme fantazijní svět, bez ohledu na věk. Nebo možná dokonce s vyšším věkem tím více, jelikož nyní jsem četla po dlouhých letech znovu a nadšení bylo nemenší. Líbí se mi i jazyk, jakým je Klíč psán. Prostě nic infantilního.

27.10.2020

Tady už kvalita docela klesá. Sice obsáhlost textu je zachována, ale přijde mi, že to bylo tak trochu "splácené".

20.10.2020

Knihy od pana Asimova stále k člověku promlouvají a troufám si tvrdit, že to tak ještě dlouhou dobu zůstane, jelikož věrně a možná i trochu děsivě přesně popisují problémy lidské společnosti a života vůbec. Moderní doba "čučení do obrazovek" a koneckonců i nyní aktuální koronavirová situace a sociální distancování, v tom všem můžeme hledat souvislosti s životem na Solarii a s poselstvím knihy. Mohla bych se v tom více šťourat, ale nechci. Zapřemýšlím si jen sama v soukromí své hlavy, jak to má po dočtení každé (dobré) knihy být. Četlo se to samo a hurá na další díl!

10 20.09.2020

O panu malíři, který knihu inspiroval, jsem toho moc nevěděla a neměla na něj názor, tedy nebyl pro mě problém přijmout toto podání jako pravdu (myslím literární, příběhovou pravdu) a z tohoto hlediska jsem si knihu užila. Moc jsem se těšila na další dílo od autora (po knize Ženojed, která mě uchvátila). Zde jsem však i přes zajímavost knihy a bezvadný námět měla problém začíst se, což docela protáhlo dobu čtení a znemožnilo dosažení příjemné souvislosti. Nevím, nějak mi tento styl zrovna úplně nesedl, nepřitáhl mě.

5 17.09.2020

Možná nejsem žánrem sci-fi až tolik políbená, jelikož se mi kniha zdála originální dost. Ještě se mi nestalo, abych někde četla celé kapitoly vyloženě se zvířecími "postavami", natožpak zrovna pavouky či mravenci - a aby mě to bavilo. Jsem spokojená, i když menší výtky by také byly (např. ne vždy dostatečný spád příběhu). A jsem zvědavá na další díl.

2 09.09.2020

Doporučuji každému bez rozdílu náchylnosti k migréně. Odborné pojetí, avšak podané dostatečně srozumitelně i pro nás laiky, mi naprosto vyhovovalo. Ze svého osobního hlediska bych se možná ráda více dozvěděla o ostatních příznacích (především o zkušenostech s bolestí), jelikož autor se věnuje s velkou měrou spíše popisu aury. Ale z objektivního hlediska knihu považuji za vhodně podaný souhrn informací o této nemoci. Možná zjistíte, vy, kdož jste již strávili s touto nezvanou společnicí trochu času, že ji vlastně neznáte tak dobře, jak jste si mysleli. Tím chci říci, že ač mám s migrénou své zkušenosti, nikdy mě vlastně nenapadlo vnímat u ní ostatní nuance příznaků, vždy jsem se zaměřovala především na bolest a její podoby. A nejen naučné hledisko je správně podané, ale kniha mi dala i zamyšlení se nad takovým spíše příjemným nadhledem nad situací.

3 02.09.2020

Z této knihy mi nebylo dobře, ale absolutně mi sedla. Přeslazený literární svět potřebuje více takových pochmurných děl. A možná ani ne vyloženě pochmurných, ale prostě vnitřně znepokojujících. Jako noční můra po ránu, která se nám již vypařila z mysli, ale zůstala po ní pachuť na patře. Život každého z nás je či může v některých okamžicích a pojetích být velmi temnou záležitostí. Toto je tak trochu náhled a námět k zamyšlení, jak bychom to mohli prožívat sami, kdyby...

3 20.08.2020

Kniha je balzámem na nervy drancované dnešním hektickým stylem života, který většina z nás přijala za svůj a který nás svírá v pařátech a likviduje naši přirozenost, naše zdraví i štěstí. Tisíc motivačních příruček o tom, jak žít, by neřeklo a nemotivovalo tolik jako Knut Hamsun v Matce zemi. Člověk si při čtení uvědomí, jak "nesnesitelná je lehkost bytí" (abych si tak dovolila použít název Kunderova románu), jak "snadno" se nám žije se vší technikou a chytrými zařízeními a jak je (některým z nás) z toho občas až k blití. Užívám silného slova, ale to je podle mě stav, k němuž nás postupnými krůčky vede "pokrok". Abych se však vrátila zpět ke knize - doufám, že i společnost a život se jednou vrátí do příjemnějších kolejí, více k přírodě, více sám k sobě a méně ke všem pomůckám, které nám místo usnadnění života akorát zabírají místo v kumbálu i v hlavě. Je mi jasné, že život "jen tak v divočině" je dřina, odříkání, dřina a zase dřina, ač to vyzní sebevíce poeticky, ale na druhou stranu to v sobě má jistě i to krásné čiré štěstí, oproštěné od pomocných látek všeho druhu. Měli bychom si vážit toho, pokud někdy v životě tuhle prostotu a krásu všedního dne ochutnáme, a podržet si ji co nejdéle, tak jako si plánuju podržet i překrásné dojmy z této knihy.

7 15.08.2020

Mrzí mě, že tu není žádný komentář - a přitom značně pozitivní hodnocení. Já mám Pessou neskutečně ráda, jeho Kniha neklidu je mi téměř Biblí (jako bych při ní zažívala jakýsi druh osvícení). Ale Faust při každém čtení (už jsem to párkrát za ty roky zkoušela) jen sklouzne po povrchu. Tu a tam mě nechá něco procítit, zasnít se, ale většinou se přistihnu, že jen mechanicky čtu a emoce chybí.

2 09.08.2020

Tohle je zvláštní kniha. Ač jsem si z ní vzala svoje, jsem si jistá, že se mi do ní nepodařilo proniknout natolik a takovým způsobem, jak by bylo žádoucí a jak bych si přála. Stejně mi ale zanechala příjemnou příchuť na patře.

1 09.08.2020