ziriant komentáře u knih

K této knize jsem se dostala díky T. de Vries a jeho dílu Ženojed. Marie mě natolik zaujala, že jsem toužila setkat se s ní tváří v tvář, tedy mezi řádky jejího deníku, nejen prostřednictvím literárního ztvárnění. Zatím musím říci, že na stranách Ženojeda mi imponovala více než zde, což ovšem může být také tím, že zatím nedospěla do toho souvztažného věku. I proto se velmi těším na druhý díl. Ale i tak je to dílo zajímavé a docela úsměvné - Marie ve svých 12 až 18 letech není až tak vzdálena od děvčat téhož věku z dnešní doby, pokud bychom je oprostili od pozadí moderní doby. Na druhou stranu v ní vnímám i tu jedinečnost a zárodek jakési tragiky. A touhu po slávě, vehnanou až místy do marnivosti. Trochu si ji představuju jako porcelánovou panenku, která poručí a celé pluky cínových vojáčků samy skáčí do ohně (Andersen je zde jen letmou asociací).

1 31.05.2020

Při pohledu z dálky by se mohlo zdát, že jde o jakousi harlekýnku, snad s přidanou hodnotou. Při pohledu z blízka mě to vzalo za srdce. Od knihy čekám, že vzbudí emoce, že zahraje na můj lidský i literární cit. Zde možná nejde o velkou literaturu, ale Maupassantovi se povedlo vzbudit opravdu intenzivní odezvu.

2 17.05.2020

Dlouhá a výživná předmluva Otakara Nováka. Petr a Jan pěkné komorní dílo, jen ten konec se mi úplně nezdál. Zbytek z knihy mě příliš nebavil, bylo by vhodnější mít korespondenci zasazenou do nějakého životopisného rámce. Ale někomu to takto může stačit. Hodnotím tedy knihu jako celek (za složení Maupassant nemůže).

1 06.05.2020

Nalezla jsem kvalitativní rozložení asi dle Gaussovy křivky - trochu cynismu na jedné straně, více prostřednosti a trochu romantiky na straně druhé. Ovšem povídka Slečna Perla mě opravdu uhranula, zvláště konec, ten popis citů na konci vezme za srdce, zvláště proto, že se nejedná o tuctový výplod jako z červené knihovny.

2 25.04.2020

Výtka na začátek, zbytek óda v omámení. Tedy, jelikož jde o příběh dvou lidí, jejichž životy se protnou v dopisech a zároveň jsou popisovány z obou pohledů, v závěru mi ohromně chyběla vazba zpět na Marii. Ač již po její smrti, závěrečné strany jsou věnovány pouze Maupassantovi aniž by byla Marie jakkoli zmíněna, byť jen v jediné větě. Tam se příběh roztrhl a rozladil ten příjemný pocit, kdy jsem v úžasu, ohromení a možná i trochu hrůze sledovala vývoj života dvou fascinujících lidí.
Dále bych zmínila přítomnost všech těch otázek, které se běžnému čtenáři (který o spisovateli a malířce neví a nezjišťuje více) rozvinou v hlavě: Bylo to skutečně tak? Dopisy jsou v pravém přepisu? Co cítili oba zúčastnění a jaké to mělo (u Maupassanta) pokračování? Tyto otázky pro mě nejsou až tak podstatné, ale je jasné, že jsem si je musela položit.
Co se týče samotného zobrazení vztahu mezi Maupassantem a Baškircevovou, chtěla bych říci, že téma dopisování mezi tvůrci (zvláště těmi literárními) mě vždycky zajímalo a přitahovalo. Ta představa poznávání druhé duše mezi řádky dopisů, kde se rodí inspirace a vzájemná náklonnost, ideálně oproštěná od hrubé (tělesné) reality. Tam, kde i samotný vztah je na pomezí skutečna a snu; kde nejsou třeba společností vytyčené hranice. Kde se ztrácí (nebyl měla by se ztrácet) ta nutnost definování, pojmenovávání faktů, kde se krystalické city s ostrými hranami mění v tvárné fluidum - rozumějte - kde není třeba zařazovat do kategorií "přátelství", "známost", "láska" - prostě tam, kde tyto kategorie pozbývají významu, jelikož jde "jen" o slova a všechny metafory, co jsou za nimi. Zde v knize byl pěkný náznak a začátek rozvoje těchto hrátek a mystifikací, které se nejspíš bohužel nestihly proměnit v cokoli hlubšího a dalekosáhlejšího, jelikož těch vyměněných dopisů uvnitř dvojice bylo tak málo. Zajímalo by mě, co by bylo dále - kdyby si dopisů napsali více, možná snad kdyby se setkali - zajímalo by mě to, to nelze popřít. Na druhou stranu si myslím, že to možná právě takto mělo být. A v tom případě by mě tím více zajímalo, jak skutečně zpětně daná situace zasáhla Maupassanta po Mariině smrti.
Maupassantovi jsou v knize přiřknuta slova: "O druhém člověku se dozvíte víc, když ho pět minut slyšíte hovořit, než kdy si s ním deset let píšete." To je snad pravda. Otázkou je, zda stojíme o to dozvědět se vždy "víc" a zda ono "víc" vypovídá něco o kvalitě informací, které se dovídáme. To zmiňované "víc" nemusí nijak souviset s intenzitou vytvořeného vztahu, s jeho zajímavostí, s jeho schopností nám dát to, co u jiných postrádáme. Ono "méně", pokud se to tak dá říci, obohacuje a koření náš život.
A teď ke knize jako takové. Napsána je až na zmíněnou výtku výborně. De Vries má nepochybně talent a věřím, že to není jen tématem či danými představiteli postav. Jak jsem psala výše, v omámení touto knihou budu žít ještě nějakou dobu.
Tedy, poznala jsem tímto čtením více Maupassanta či minimálně představu o něm, což mě přimělo k tomu vytahat si z knihovny jeho knihy a opět se na ně po dlouhých letech vrhnout. Poznala jsem Marii Baškircevovou či opět alespoň představu o ní a ta mě natolik fascinovala, že jsem si hned "poručila pořídit" její Denník. Jsem na něj opravdu zvědavá. A konečně, poznala jsem autora, dosud neznámého (ač mi Ženojed ležel v knihovně už 11 let, ta ostuda!) a díky jeho spisovatelskému umu musím zapátrat a pořídit si od něj více knih. Když to shrnu, nedá se něž doporučit.

10.04.2020

Začala bych od konce, ten mi vrtal hlavou. To tak čtete, čtete... a najednou si uvědomíte, že jste knihu dočetli, ani nevíte jak. Tentokrát to nemyslím ve smyslu, že by vše tak rychle odsýpalo, spíš ve smyslu, že bych čekala ještě samotné ukončení, závěrečnou kapitolu, cokoli. Ano, autor nemusí vždy vysvětlovat vše, nejsem proti otevřeným koncům a podobně. Ale tady nešlo o otevřený konec, tady mi to přišlo jako absence konce. Přišlo mi to škoda, tolik potenciálu vniveč. Jako by někdo z knihy vytrhl závěrečné strany. Tušila jsem, že to bylo záměrné, jen jsem si plně nedokázala vysvětlit proč. Při čtení autorova doslovu jsem se dostala k větám, které to popisují natolik výstižně, že si myšlenku dovolím opsat, ač patřila zřejmě další knize (?): "Tato kniha skončí náhle, ne že by se námět vyčerpal, ten musí působit dojmem něčeho nevyčerpatelného, ale že se naopak rozšíří a jeho obrys se jaksi vytratí. Nesmí se zapnout na přezku, musí se rozptýlit, rozvázat..." A tak se mi příběh vytratil pod rukama, což mě natolik zasáhlo, že v mých očích kniha klesla o něco více, než bych čekala. Protože jinak to bylo nadmíru zajímavé v tom pravém smyslu "zajímavosti", nikoli "zajímavé" (= vlastně mě to nezajímá a nevím, co jiného napsat). Gide nahlíží svůj román z mnoha úhlů a mně se nadmíru líbí tento až vědecký postup, kdy chceme dohlédnout za zrcadlo a vypočítat si všechny úhly, vzdálenosti, postoje... A líbilo se mi nejen začlenění principů literární teorie do příběhu, ale také příběh sám. Proto mě nejspíš tak vzalo, že se nakonec rozplynul v pár větách do ztracena.

1 05.04.2020

Tato kniha je mi sympatická. Sice bych měla lehké námitky k formě a propracovanosti, z tematiky by se dalo vytěžit i více, ale v podstatě jsem ráda za to, jak to pan Gide pojal a hlavně oceňuji poměrně provokativní námět a názory. Věřím, že si tato kniha získá mnohé, kteří opovrhují konvencemi konzumní společnosti; kteří se snaží nedělat věci tak, jak se to "má" či se neradi starají při svých činech jen o to, jak to bude vypadat, místo aby se spíše starali o čin sám. Věřím, že si získá i mnohé sympatizanty s rovnými právy mužů a žen ve společnosti jako takové i v každodenních jemných odstínech života. Ale také věřím, že mnohdy to může být pro některé trochu za hranou ("...uvědomuješ si, jaká přítěž je dítě ženě, která touží po svobodě? Jaké je to područí? Otroctví?"). Tam, kde jiné nejspíš ztratil, mě si získal. Dokonce bych snad navrhla, že bych šla ještě dál. Jelikož je jasné, že hlavní (ženské) postavy mají své cíle, svou touhu se vzepřít typické roli ženy ve společnosti i v manželství, a to svým přístupem k tomuto svazku, k rodičovství, ale také ke studiu nebo k práci. Zamlada jsou plné ideálů. Ale co pak? Pak nejspíš spadnou do stejné nuznosti, jakou v mládí hanobily. Vím, že nešlo o šťastný konec či naději, ale spíš o to poukázat na problém s dosažením a zachováním individuality každého z nás, která je pošlapávána vším, "co se sluší a patří". I tak bych uvítala alespoň náznak, že někdo setrvá, že se nepodvolí, že bude pevný ve svém názoru a prožije si ho až do krajnosti, místo aby se nechal svést názory druhých.

2 27.03.2020

Na tuto knihu myslím už od školy. Vždycky mě nějak zvláštně přitahoval už ten název a zvláštní žánr, magický realismus, o němž jsem toho vlastně nikdy moc nevěděla a nedokázala jsem si pod ním nic konkrétního představit. Kniha se ke mně jednou konečně dostala, ale stejně čekala dlouhé roky v knihovně, než jsem si na ni vytvořila tu správnou chuť. A čekat se oplatilo. Ani se mi nechce do těch prapodivně příjemných a zároveň posmutnělých pocitů, které po dočtení mám, nějak rýpat. Bylo to opravdu magické. Jako s klidem zavřít oči a v brebentění kapek deště na parapetu otevřeného okna vdechovat zemité předlétí.

9 24.03.2020

Co byste si představili pod pojmem "všední den"? Toto je jednoznačně kniha, která přivede k úvaze, jak se mohou představy ohromně lišit v závislosti na tom, v jaké jsme situaci, v jaké žijeme době a jaké máme zrovna "štěstí". Koneckonců, známe to v současné době dokonale na vlastní kůži. Co bylo "všedním dnem" včera, nemusí být již "všedním dnem" zítra. Dobrá kniha.

14 13.03.2020

Starý dobrý Remarue, další z lahůdek pro zbloudilé duše, poznamenané či prostě "jen" empatické a toužící zastesknout si. Nejvíce se mi líbila povídka "Příběh Anetiny lásky", myslím, že dokonale konfrontuje člověka s tím, jaké to je, když se sny či myšlenky dvou lidí neprotnou v čase, bez ohledu na příčinu rozdílnosti (tedy bez ohledu na válku). Čas léčí, říká se, ale čas také bere a odcizuje. Načasování je věc nutná v každém aspektu života - fyzika nám do něj takto zasahuje více, než si myslíme.

1 01.03.2020

Už je to nějaký pátek, co jsem četla Kantos Hyperionu a popravdě ho již nemám natolik v paměti, abych mohla příliš srovnávat. Co se týče dojmu a pomyslné příčky, řadila bych ale Endymion přibližně na stejnou úroveň. Bavila jsem se, komornost příběhu i při tak velkém objemu mi vyhovovala, ale přeci bych ještě uvítala pokračování, dohru, dozvuk...

2 01.03.2020

Nebylo to nic převratného, zároveň ale musím říci, že mi kniha sedla. Některé momenty v člověku zůstanou, ať už je autor myslel jakkoli. Jako pár tónů ve složité skladbě, které v nás vzbudí určitý dojem či vzpomínku, ať už měly své opodstatnění nebo se hudebník trochu uťal. A zároveň celkové ladění knihy přišlo vhod. Prázdniny bych si zařadila do kategorie, které říkám "nedělní knihy". Což samozřejmě znamená, že je třeba můžeme přečíst za jeden den, ale především jde o jejich vlnovou délku, která skvěle kopíruje (mou) nedělní náladu, obzvlášť za pošmourného dne, kdy s týdnem něco končí a něco začíná; něco se vrací z podprahové paměti a něco už nebude nikdy jako dřív.

2 23.02.2020

Dříve než zde ke knize publikuju komentář, mívám ve zvyku přečíst si komentáře předchozí. Tentokrát vůbec poprvé tak neučiním, jelikož to ohromné číslo, to bych louskala asi déle než samotnou knihu. Tu jsem smlsla jedna radost. Pokud se tedy mohu takto vyjádřit o knize, která spíš vyplní člověka smutným souzněním a lítostí nad bolestivostí lidských osudů než radostí. Kniha mi přistála na klíně (doslova) při koukání na skoky na lyžích a ač jsem měla zrovna rozečteného Dana Simmonse, stejně jsem Hanu otevřela, že se zkusím začíst do prvního odstavce, jestli to půjde a jestli mám tedy vyslyšet nabídku k zapůjčení. Pochopitelně jsem o knize již slyšela, jelikož její slávě nelze uniknout, a pochopitelně (z téhož důvodu) se mi do ní moc nechtělo. Ale začala jsem tedy číst. U televize. To nedělám, aby bylo jasno. Ale kupodivu, rušivý element sportovního přenosu byl rázem pryč a mně po konci první kapitoly bylo jasné, že Simmons dostane na chvíli košem a že se k němu vrátím až po dočtení Hany. A nelituji. Je to dobrá kniha. A to myslím jako výraz vysokého uznání. Nepodbízí se člověku a daná tematika je podaná s citem a vhodně - obecně mám s tématem války a zobrazením jejích útrap docela problém, jelikož se z toho v mnoha případech stává kýč. Například Remarquea považuju za mistra oboru, který dokáže vybalancovat patos a literární kvalitu a do kýče či masovosti nesklouzává nikdy, vždy mě z jeho knih mrazí. Hanu bych zařadila také k těm lepším. Jen mám trochu pocit, že přestupem od Miry k Haně se trochu zapomnělo na svůj počátek a v knize mi chyběl rámec, tedy návrat opět k počáteční lince vyprávění. To mi ovlivnilo pohled docela zásadně a proto také nehodnotím nejvýše. Jinak očekávám, že se ke knize někdy jistě vrátím.

10 20.02.2020

Tento autor dělal kulisu dlouhým létům mého dětství i dospívání v knihovničce mého táty a nevím, proč jsem se k němu vlastně dostala až teď. Nicméně dobře jsem udělala. Přes ne příliš oslavné komentáře níže musím říci, že já jsem se v knize nezklamala a četlo se mi rychle a příjemně k tomu. Ano, byly tam sice okamžiky a dějová pojetí, nad kterými by asi rozum zůstal stát (což koneckonců nalezneme asi ve většině knih z žánru dobrodružného, sci-fi, válečného a podobně). Ale jinak jsem byla spokojena s napětím i čtivostí v té správné intenzitě a zabarvení. Vrhám se rovnou na další autorovu knihu.

1 03.02.2020

"Strhující román, který překračuje hranice fantasy." - píše se na přebalu. Ve skutečnosti bych spíše řekla, že se drží přesně ve vytyčených hranicích fantasy, někde poblíž mé představy průměrného kousku tohoto žánru. Nic překvapivého, nic originálního, ale zároveň nic extra zbabraného. To ale na dobrou knihu nestačí, což? Děj mi přišel strašně uspěchaný a rozvleklý zároveň. Prostě jde o to, že se jedná v podstatě o velmi krátký časový úsek, ale roztažený na ohromný obsah stran a prostě to moc nesedí. Vývoj postav, jejich jednání, moc mi to do sebe nezapadá. A konec je takový pochmurný s těmi odlišně stárnoucími hrdiny. Sérii mám celou, takže jsem zvědavá na další knihu, ale zároveň se mi do ní příliš nechce.

1 01.02.2020

Holdstocka neznám dlouho, ale co ho znám, tak ho zbožňuju. Les Mytág (a teď nemyslím tu knihu) mě svým kouzlem dostal. Ráda budu žít na hraně jeho šera a na hraně představivosti samotné, v toužebném pohledu někam "dovnitř"... až dokud mě tam třeba nepustí. Brána ze slonoviny, brána z rohu - není v tom okouzlení výjimkou.

6 31.01.2020

Lepší než předchozí díl, ale celkově jsem měla pocit, že se toho na tak objemné dílo moc nedělo. Četlo se příjemně, Expanzi mám ráda, ale něco mi tam prostě chybělo.

19.01.2020

Těch receptů tam skoro netřeba, uvítala bych více například popis zážitků z kuchyně. Chápu, že záměr byl zřejmě jiný, ale na psaní receptů je dle mého paní Deváté škoda a radši bych si více početla o zajímavých příhodách, jejichž popis je jí vlastní. Přesto příjemné čtení.

2 11.01.2020

Vidím to asi tak, Justina se dá číst, Julietta už ne. Člověk má při čtení chuť občas tu Justinu profackovat (ne že by si toho neužila dost, že) a tak spíš pomýšlet na to, že si to vlastně zasloužila, jelikož holt za blbost se platí. Na druhou stranu, pokud si odmyslím její naivitu, mohla bych v tom spatřovat i sveřepost a pevnou vůli lidství nepoddat se neřesti a ať je tato zobrazována jako vítězná, tak i přesto svému štěstí navzdory neustále projevovat snahy o to žít v souladu s morálkou a se svým svědomím (s tím bych se dokázala ztotožnit). Dobře, tak Julietta by se dala.
Ale Justina - jednak mi tato druhá část knihy přijde naprosto mimo, druhak... fuj. Nevím, jak bych to jinak řekla. A to mám něco načteno a také 120 dnů sodomy jsem hodnotila výše. Možná proto, že tam byla perverze dovedená do takových krajností, že jeden žasl. A také to mělo svou logiku. Zde jsem logiku neviděla. Navíc nepůsobí dobře zcela odlišný styl vyprávění u obou typů příběhů, čekala bych také u Julietty trochu více děje. Navíc jedna věc je, že mi není po chuti námět, ale druhá (objektivnější a tudíž podstatnější), že to není dobře napsané. Věty chabé (chtělo by to buď více květnatosti nebo naopak více údernosti), opakující se slova bez fantazie a využití krás jazyka (to, že jde o porno, neznamená, že nemůžeme být vynalézaví, ba naopak, řekla bych), prostě z literárního hlediska docela nuda.

3 08.01.2020

Tohle dílo mám v knihovně vedle sebe hned s Juliettou od pana markýze, a to díky podobné tematice, ale také kvůli jednotné obálce. To je také jediná věc, kterou u obou knih považuju za povedenou. U Musseta je to možná trochu úsměvné, u markýze de Sade spíše smutné. A nevyhnu se srovnání ani co do obsahu. Zatímco Gamiani ještě jakž takž dokáže vzbudit pozitivnější emoce, u Julietty se skoro zdráhám hodnotit jako literární dílo (ale více u příslušné knihy). Gamiani něco chybí. Z mého pohledu by to chtělo dopilovat námět i šťavnatější provedení. Protože z principu nejsem proti, co se týče obsahu. Ale forma holt nic moc.

1 08.01.2020