Zlatohlávek komentáře u knih
Recept: Vezměte Rozmarné léto, vyvařte z něj vodu a ponechte jen čistý a hravý jazyk český. Vančura tímto méně známým, avšak stěžejním dílem potvrdil, že je velmistrem našeho jazyka po všech stránkách. Vést celou knihu v příslovích, přirovnáních a frazémech si může dovolit pouze takový arci-génius jako V.V. a velmi se to povedlo i zasadit do vtipného, byť morbidního, příběhu.
No toto ale! Milounká, přidrzlá fantasie. Holky, lyrika a rock'n'roll!
Něžná filozoficko-pohádková fantasie prosta patosu. Dle prototypu Exupéryho Malého prince si z něj vezmete něco jako dítě a něco úplně jiného jako dospělý. (Kniha je psána v době kdy ještě děti četly, uvažovaly samy a vůbec žily jako Bastien) Pokud vás zajímá jen Átreiova část tak tohle není kniha pro vás (stejně jako ostatní zfilmované knihy).
Krom hospodářské a sociální situace středověku se řeší také komplikované období před Přemyslovým panováním, kdy probíhaly bratrovražedné boje mezi ostatními Přemyslovci, čehož využíval k oslabení Českého knížectví hlavně obávaný římský císař Fridrich I. Barbarossa. Po jeho smrti však dokázal nástupivší Přemysl Otakar využívat z říšské krize dvoj, někdy i trojcísařství a získat tak královský titul, právo jmenovat arcibiskupa a také dědičný královský titul pro české království, vše stvrzeno Zlatou bulou sicilskou. Nechybí poznámkový aparát ani bibliografie. Doporučuji historikům i nadšencům.
Rothfuss mě baví, rozesměje mě, uvrhne do napětí ale také často rozčílí. Pro mě zajímavé části, jako hádka s Dennou a Kvotheho soud za čarodějnictví jsou upozaděny a místo toho naservíruje sto stran studentského klišé vystřihnutého jako od Harryho Pottera z hodin lektvarů. Část s bandity působí jako bych to vzniklo při hraní dračího doupěte a čtrnáctidenní sto plus jedna s Felurian naskytlo atmosféru spíše knižní píp show. Nicméně se nevytrácí smysl pro humor, drásající napětí a uvolňující mezihry v hospodě.
Kvothe měl být jiný, naprosto nový. Nebyl výjimečný od narození ale nabral svoji výjimečnost výcvikem mysli a událostmi, které ho postihly, ovšem výsledný produkt působí časem jako strojový archetyp Tonyho Starka - holky, chlebíčky a rakenrol. I když to slovo nenávidím musím ho použít, "mainstream". S ním jsem se setkal i v minulém díle (byl drak, i když vegetarián o.O) Magie má prvky steampunku (chemie, mechanika) ovšem tím, že není jediná v onom světě (bytosti Fae) zcela ztrácí svoji jedinečnost. Nicméně! Kniha se mi velmi líbí. Postavy jsou promakané jako 70 lvl. Elite Tauren Warchief. :3
90/100 ale ***** dát nemůžu
PS: Nikdo mě víc v životě nerozčiloval jako lidé typu Denna.
Orwellovský Čapek, tak jako je Čapkovský Orwell, v roce 1920 si představit roboty tak jak je chápeme doteď je naprosto úžasné, geniální a vizionářské. Tato výtečná pátečníkova anti-utopie je skvělou žalobou ale také obhajobou lidství, jeho existence, víry i vědy. Časový posun je zcela logický, neboť drama má předávat myšlenku a vyvolat katarzi (vnitřní uvědomění a duševní očista), nikoliv děj samotný, který je pouhým zprostředkovatelem/komunikačním kanálem. Kdo nechápe rozdíl drama - próza nemá tu co dělat a hodnotit. Nejlepší Čapkovo drama!
Trochu ohrané téma, přílišná černobílá kontrasce postav, zajímavé ženské postavy. Nejlepší Čapek to rozhodně není.
Úsměvné drama které celá společnost vnímá jako vážnou tragédii, avšak se jedná o anti-utopistický výsměch touze po věčném životu a ač přes dramatickou a pochmurnou atmosféru se jedná o positivně laděnou filosofickou celovečerovku. Sám Čapek ji nepovažoval za nejlepší své dílo, jak se zmiňuje ve svém dopise Leoši Janáčkovi, který se rozhodl Věc Makropulos adaptovat jako operu.
Velmi zajímavé, netradiční, pásmovité eseje psané jako dopisy. V knížce je průnik žalu a bezmoci nad smrtí milované ženy doslova cítit.
Typické Nezvalovské antitéze, anafory a kontrasty. Velmi čtivá báseň oslavující člověka se silnou myšlenkou.
I po sto letech stále aktuální alegorie. Nejtrefnější určitě Císař Dioklecián (Ó, jak krásně sedí na dnešní situaci ve světě i na Hradě), Jako za starých časů a O úpadku doby.
Velmi zajímavá a čtivá, vhodná jak pro studenty, tak pro odbornou i laickou veřejnost.
Výběr ani ne poloviny skvělých povídek, chybí Pád domu Usherů, Berenice, Maska červené smrti apod. Výborné čtivo pro zážitkového minimalistu, libující ho si v fetiši mystična a děsu, který si chce něco knižně prožít, nicméně na nového Kinga bude čekat dalších pár měsíců a do Doriana Greye se mu nechce. EAP jasná volba!
Konečně přesun z mytologického Řeckého dramatu k Římské intrikařině a to malými vlaštovkami jako Terentiova Dívka z Andru. která se podobá Commedii dell'arte nebo Mollierovi. Postavy jsou propracovanější, nespoléhají jen na osud, či na Bohy, že zasáhnou ale raději si jdou za svým štěstím. Objevuje se i motiv vychytralého sluhy (otroka) kterého můžeme znát třeba ze Sluhy dvou pánů nebo Scapinova šibalství.
Prvopočátek moderních detektivních příběhů není nikdy doveden k dokonalosti jako jejich vrchol (A. C. Doyle či A. Christie) ovšem jsou zde krásné motivy, náznaky budoucího rozvoje detektivek a postava detektiva má už své Holmes-Poirotovské rysy, jakožto sympatická nátura, geniální šedá kůra mozková a gentlemanské vzezření.
Euripidés byl mistr řeckého dramatu, na rozdíl od Sofokla se nebál satiricky poukázat na lidské nedostatky, díky čemuž byl méně oblíben. Krásným příkladem je Médea, která je nasycená žárlivostí, touhou po pomstě, krutostí, lehkovážností a nevděkem.
Mýtus Alexandr Dubček rozluštěn, liberální komunista se sklony k slovenskému nacionalismu, který nakonec režimu podlehl a spolupracoval s ním dokud se mu hodil. Tomáš Ferenčák konečně deglorifikuje onu modlu jménem Alexandr Dubček, který slízl smetanu za reformní program KSČ z roku 1968, za který se zasloužili jiní a sám nakonec podepsal onen pověstný pendrekový zákon.
No nebyl by to Poe kdyby vás neuchvátil popisy sklouzávajícími do Apollinairského pásma, mystickou atmosférou přesahující okraj knihy a děsivým příběhem. Samozřejmě se opakují typické Poeovy motivy jako pohřbení zaživa, opium, šílenství a jisté náznaky příbuzenské lásky. To ovšem není absolutně ku škodě! No ostatně, přesvědčte se sami. Tato samostatně vydaná povídka vám zabere jednu cestu vlakem. :-)
Tragéd, frajer, muž dvou tváří. Jestli něco zbožňuji tak to je zákonně dobrý hrdina změnící se v chaotické žádostivé zlo. Ovšem Christie Golden není Knaak a cokoliv jiného než orkové ji zas tak dokonale nejdou.
- Nejhlušší místa ze hry byly stále dost hluché i v knize: obrana Strahnbradu, Arthasova proměna, cesta do Kalimdoru a zpět.
+ Dětství, ač krátce popsané, bylo velmi poutavé a o to poutavější je nešťastný románek s Jainou. Vedlejší postavy jsou víc rozkreslené; Uther, Muradin, Král Terenas, Kael'Thas. Nejvíce mě potěšil vnitřní rozbroj na konci knihy samotné Arthas ctižádostivý x Arthas dobrotivý x Ner'zhul.
"Nepochválím-li se sám, nikdo to za mě neudělá." Takhle by se dalo hodnotit "sebekritické" dílo Sašy, liberálního komunisty, ale stále komunisty. Člověka, který se stal ikonou socialismu s lidskou tváří a pražského jara, ovšem za oboje se zasloužili jiní. Za vše mohli Češi, kapitalisté, buržoazie, nacionalisté, Sověti a konzervativní křídlo KSČ, on prý za nic nemohl. O pendrekovém zákonu se raději nevyjadřuje do hloubky,