Zorka komentáře u knih
Knížka o tak těžkých věcech a přitom tak milá. Pohled na nemoc očima nevinného dítěte, který je zcela odlišný od pohledu dospělých. "Snažil jsem se vysvětlit rodičům, že život je zvláštní dárek. Ze začátku ho dost přeceňujeme, myslíme si, že jsme dostali věčný život. Potom ho zase podceňujeme, připadá nám ošklivý, moc krátký, divže ho nevyhodíme. Nakonec si uvědomíme, že to vlastně není dárek, ale jen taková půjčka." (s. 98) Moc díky za tuto knihu.
Série Holky na vodítku je sice označena jako literatura pro děti a mládež, nicméně povinně by si ji měli přečíst i rodiče. Aby si víc všímali, víc si s dětmi povídali a také aby uměli alespoň občas naslouchat.
Rodinná sága, v níž jsou osudy hrdinů vážné a přitom se točí trochu lehkovážně kolem "podnikání" v hodinovém hotýlku. Narozdíl od mnoha hrdinů hotýlek přežil válku, komunistický režim i dobu polistopadovou. Byl místem, kde se zapomínalo na politické funkce, manželské stavy i postavení ve společnosti. A byl veden ve vší vážnosti a v rámci možností i počestnosti dědou Leopoldem, jeho vnukem i jeho potomky. Hotýlek mě opravdu bavil. Byl tak trochu netradičním pohledem na dějiny a osudy lidí, jichž se dotýkaly.
Člověk se nevyhne srovnání s filmem. A přestože je novela předlohou, jako by v ní něco chybělo. Propracovanost, pozitivní náboj (ani hlavní hrdina není vyloženě sympaťák), smyslupnost jednání postav. Ale námět je to skvělý.
Pohled na válku ze strany Němců, kteří nesouhlasili s politikou Hitlera nebo se stali nesouhlasící, ale mlčící skupinou. Nikdy jsem neměla ráda předsudky a stereotypy, kterým se ale v životě přesto čas od času neubráníme. I v mém okolí jsou lidé, kteří dodnes nemají rádi Němce nebo Rusy za to, jaký podíl mají na našich dějinách (bez ohledu na to, jaký je jich osobní postoj nebo v jakém roce se narodili) . Kniha J. Shattuck je o lidech, kteří se narodili v nacistickém Německu, a přesto se nestali nacisty, ale aktivními bojovníky proti režimu. Ale také o těch, kteří pochybili a nesou si za to traumata po celý život, protože si uvědomují, že jejich pochybení je v očích veřejnosti a světa neodpustitelné. Rozhodně stojí za přečtení.
Knížku jsem četla krátce po Modlitbě za Černobyl a měla jsem tendenci obě knihy srovnávat. A srovnávala jsem vlastně nesrovnatelné. V době, kdy došlo k útoku na Hirošimu, nevěděli tamní lékaři (a nejen oni) o působení radioaktivity na lidi prakticky nic. Učili se praxí. Neobávali se hrůzných následků spojených s radioaktivním deštěm nebo následným zářením. A to je na tom v podstatě to děsivé.
Po knížce jsem sáhla v rámci Čtenářské výzvy a musím říct, že toto opravdu není šálek mé kávy. Rádobydetektivka s téměř pohádkovým nádechem by se mohla líbit náctiletým, možná. Kniha je naivní, plná sladkých jednoduchých metafor úrovně žákovské slohové práce. Za mě tedy rozhodně ne... Bod je za recepty na konci knihy.
Nedávno jsem četla, že Sharon Osbourne říká o svém maželovi: „Až přijde konec světa, přežijí jen Keith Richards, Ozzy Osbourne a švábi.” Při čtení této knihy jsem měla pocit, že by se na seznam hodil i Lemmy. A pak jsem si uvědomila, že už to nejde. Přestože nejsem fanoušek Motörhead, příběhu legendy rockové a metalové muziky jsem neodolala. A udělala jsem dobře.
Autistická Karen je nejen žena, která se ponořila do srdce světa, ale také ta, která si říká Já, která nechápe lidskou mimiku ani metafory a která je upřímná, spontánní a musí se hodně snažit, aby její emoce byly "malinké". Její příběh, spojený s problematikou lovu tuňáků a ochranou životního prostředí, se mi moc líbil.
Tato kniha byla již několikátým dílem o životě v Severní Koreji, které jsem přečetla. Přesto pro mě byla znovu fascinující výpovědí o tom, jak tvrdý je režim v Severní Koreji, jak jsou tam lidé manipulováni, aniž by jim to přinášelo jakékoli výhody - naopak často nemají uspokojovány ani základní biologické potřeby - mají hlad, nemají možnost se umýt, dostatečně obléknout. Život v severokorejských věznicích a nakládání s lidmi, kteří chtěli přejít hranice (byť třeba jen kvůli hladu), je pro nás naprosto nepředstavitelný a nepochopitelný. Jsou tam porušována snad všechna lidská práva, pokud lze vůbec říci, že je s vězni nakládáno jako s lidmi. Přestože díla o hladomoru v Koreji většinou vypovídají o 90. létech 20. století, napadá mě, do jaké míry se to změnilo. Korea ani dnes nenechá svět nahlédnout pod pokličku svého dění, to, co ukazuje světu, je vždy dokonale zinscenovaným "divadelním představením" pro veřejnost ve snaze dokázat, že se jedná o civilizovaný svět. Ale všichni víme, že tomu tak není. Je to svět, ve kterém je "něco" jinak.
Tematicky je kniha opravdu velmi zajímavá a je potřeba, aby se v této oblasti šířila osvěta. Problematika falešných léků je něco, o čem se u nás zas tak moc nehovoří. Na druhou stranu jsem ale měla pocit (a bohužel v autorčiných knihách už opakovaný), že je stěžejní téma trochu snižováno naivitou hlavních postav. Vzhledem k tomu, že knihy Hany Hindrákové jsou většinou z nehostinných oblastí, chybí mi větší autetičnost. Život v takových oblastech totiž nemívá vždycky happy end...
Příběh nejen o přátelství mezi člověkem a koněm, ale také o naději, oddanosti a lidské solidaritě. Ich forma koně je pochopitelně zajímavým prvkem, který milovníku zvířat dává naději, že nám nejen koně, ale i jiná zvířata rozumí každé slovo, i když víme, že to tak úplně není. Válečný kůň je příjemné melancholické čtení.
Kniha Marka Hermana se mi líbila už od věty "Nejmíň stokrát už jsem četl definici, co je to "pozornost", a nejméně stokrát studoval "zásadní" rozdíly mezi psychickými stavy a psychickými procesy - abych je vždy po pár dnech znovu a spolehlivě zapomněl" (s. 8). Kdo se někdy potkal s psychologií, ví přesně, o čem je řeč. Právě proto se mi líbí autorův styl, pro někoho možná tlachací a pro jiného příliš žoviální, který laik pochopí a odborník si ho, pokud mu tam ta definice chybí, převede. Knihu neberu jako stoprocentní návod na to, jak se chovat k dětem, žákům, rodině, ale spíš jako možnost ujasnit si některé myšlenky a zasadit je do kontextu vlastních zkušeností.
Přestože mám ráda Jodi Picoult a obdivuji to, že se v knihách tematicky neopakuje, Vlk samotář byl pro mě průměrných dílem, které mě neurazilo, ale ani nenadchlo. Ano, je tam ta poctivá mravenčí práce, při níž autorka musela získat mnoho zajímavostí ze života vlků, aby je pak mohla v knize předat dále. Nicméně vlastní příběh mi přišel takový plochý - žádná velká dramata.
Chtěla jsem se tolik dozvědět, co Annu vlastně trápilo, měla jsem pocit, že jí rozumím, že vím, co se jí stalo ... než jsem dočetla do konce. Pak jsem vlastně zjistila, že nic nevím. Kniha je každopádně velmi zajímavá, do jisté míry lyrická, přitom velmi čtivá. Zavzpomínala jsem na své dětství, kdy jsme museli povinně odevzdávat ve škole léčivky a já vytrvale chodila výhradně na hluchavku. Jen ten konec. Ten mi to neměl dělat :-).
Retrospektivní příběh, který vyprávějí manželé, jež rozdělila válka. On v Americe, ona v Praze, kde se stupňovala nenávist k Židům. Trochu mě zklamal závěr knihy - stránka na dovysvětlení prologu mi připadala opravdu velmi málo. To, že americká autorka píše román, jehož děj je zasazený do Prahy, je pro čtenáře českého původu pochopitelně zajímavým bonusem.
Šebek je frajer. A to nikoli v pejorativním slova smyslu. Je to člověk, který něco dokázal a který na sebe může být pyšný. Není spisovatel! Musím se přiznat, že po druhé knize už jsem trošku přešebkovaná, obě dílka jsou si hodně podobná, jen na Haiti je více úrazů na motorce a v Afghánistánu více "zástřelů". Třetí knihu už bych asi nečetla. Navzdory tomu, že autor píše čtivě, poutavě, odlehčeně, a dokonce i z nevtipného prostředí vtipně :-). Kdybych ale měla hodnotit "společenský" význam knihy, pak bych dala plný počet. Více takových Šebků ve společnosti!
Nářez to tedy byl! Ale milovat za to Bukowského asi nebudu. Kniha mi trochu připomněla Mechanický pomeranč (kromě stylu mluvy hlavních hrdinů, jíž je Mechanický pomeranč tak výjimečný) a je jen slabým odvárkem totálního masakru Nicka Cavea A uzřela oslice anděla. Mě kniha tedy neohromila ani nešokovala, možná jsem měla až přílišné očekávání, které nebylo tak docela naplněno.
K přečtení knihy mě přivedl komentář Václava Klause ml. na Novinkách. Ne zcela se ztotožňuji s názorem, že se jedná o skvostné literární dílo, nicméně kniha je hodně zajímavá zejména svým postmoderním skloubením teorie literatury (hlavní hrdina je univerzitním učitelem literatury a v knize se opakovaně vrací k rozboru děl francouzského autora J. K. Huysmanse), politiky (popisuje děsivou transformaci Francie v muslimskou zemi) a erotiky (hlavní hrdina je přece jen muž :-)). Na některé pasáže musí mít člověk klid, aby je správně "uložil", jindy se kniha čte skoro sama.
Skvěle napsaná kniha, srozumitelná i pro laickou veřejnost. Vřele doporučuji, pokud se chcete seznámit s touto poruchou autistického spektra.