Zorka komentáře u knih
Hodně zvláštní kniha plná metafor a náznaků. Drsná, a přitom zároveň skoro lyrická. Čtenáři, najdi si v ní to své. Naději, strach, varování, nový začátek, problémy dospívajících, transgender tematiku... Vůbec si neumím představit, jak autorka knihu psala a co vše měla rozmyšlené dopředu. Ale příběh-nepříběh se jí nakonec složil. Možná v mysli každého čtenáře trochu jinak. Obdivuhodná práce s jazykem a odvaha autorky jít cestou takto netradičního psaní.
Otisky koncentračního tábora do duše člověka...
Krátké a výstižné shrnutí života F. Mercuryho, jako bych četla komiksovou Bohémskou rapsodii jednoho života.
Kniha Amandy Lindhoutové rozhodně dokáže vzbudit emoce. Klobouk dolů před tím, že autorka dokázala sepsat svůj příběh i s rizikem, že se na její hlavu sesype od některých čtenářů kritika její lehkomyslnosti. Člověku se ani nechce věřit, že toto je současný svět. Víme to. A někdy před tím zavíráme oči. Přeji autorce, aby byla i nadále tak silná, jako dokázala být v zajetí.
Na odreagování, na připomenutí některých známých situací, pro mě ale bez dlouhodobého dojmu z knihy.
Hodně zajímavá kniha, v níž se autorovi podařilo propojit hned několik zdánlivě nepropojitelných témat (postavení muslimských žen, válka v bývalé Jugoslávii, homosexualita, život přistěhovalců ve Finsku...). Dvě časové linie, dva světy, dva příběhy, které se nakonec potkají. Příběh o hledání sebe sama, který neservíruje čtenáři vše na zlatém podnosu, a dává možnost k úvahám. Jen ta agresivně růžová obálka trochu tloukla do očí i při vlastním čtení. Po prvních několika stranách šla z knihy dolů :-).
Některé myšlenky jsou fajn, jen si člověk nesmí nasadit růžové brýle a čekat, že vše půjde najednou samo.
Velmi zajímavá kniha o málo známých skutečnostech. Jen je potřeba se prokousat poněkud nezáživným úvodem. Musím říct, že popis adaptace namibijských dětí na české prostředí mě velmi zaujal, trochu bolestivé pak bylo číst o zpětné adaptaci po nuceném návratu dětí do Namibie. Oceňuji zejména autentické výpovědi jednotlivých respondentů.
Šokující příběh, jehož pokračování by mě tedy opravdu zajímalo. Proces adaptace na lidský svět musel být nepochybně delší, než bylo v knize zaznamenáno.
V nemocnici není nic takové, jak se zdá být. To jsem si částečně pamatovala z filmu, který jsem zřejmě nikdy neviděla celý. Přesto se mi do knihy občas promítaly nějaké obrazy... Na základě předchozích komentářů jsem čekala od knihy trochu více. Závěr překvapivý, ale styl psaní mě nějak neoslovil.
Velmi zajímavě koncipovaná kniha, v níž jsou hrdiny jednotlivých kapitol přeživší i oběti masakru v Kwangdžu - masakru, o němž se ne dostatečně hovořilo a který tak trochu upadl v zapomnění, byť by tomu tak být nemělo. Masakru, při němž vznikaly masové hroby a v budovách se rozkládala těla dosud neidentifikovaných obětí. Z knihy je člověku úzko - to opravdu není ta Jižní Korea, kterou z médií známe, ale země, která připomíná Kambodžu v době Pol Pota. Z velké části je kniha psaná ve 2. osobě, což často nechává čtenáře chvíli v nejistotě, komu je daná kapitola věnována. Jednotlivé dílky ale do sebe nakonec zapadají.
Pro mě spíš zklamání. Čekala jsem Steinbecka s velkým S a nějak jsem se tentokrát nemohla začíst - úvod byl opravdu zdlouhavý. Druhá polovina knihy byla výborná, tam jsem už autora poznávala.
Ano, je to klasika, ale nějak jsem si k ní nikdy nenašla cestu. A to ani s odstupem let. Humor Š+G bohužel není můj šálek kávy.
Knihu hodnotím vesměs pozitivně, i když je to jen taková letmá vzpomínka na to, co Aleš Palán zažil se "svými samotáři", jakým způsobem ho ovlivnili a jakou stopu v něm zanechali. Sám autor přiznává, že vlastně tak trošku zapomněl na text. Čtení je to opravdu jen na část pozdního odpoledne. Narozdíl od předchozích Palánových knih se stejnou tematikou je tato založena na fotografiích, rekapitulaci, dojmech a srovnávání. A to i na čtenářově srovnávání. I já bych si ráda popovídala s Tonym o knihách Nicka Cavea, přestože jeho nicnedělání v přírodě nechápu, i já bych na chvíli dokázala žít život Dáši Macháčkové, přestože v současné době jsem trochu rozmazlená a lpím na výdobytcích moderní doby. I přes chabý rozsah textu je to stále kniha, která nám dává určitý signál, že bychom se měli zamyslet nad smyslem života a možná tak trochu zpomalit. Upozorňuji, že Návrat do divočiny má přímou návaznost na dílo Raději zešílet v divočině a v žádném případě se nedá číst v obráceném pořadí, jak to my, čtenáři, občas děláme. Jenom tak ji člověk dokáže ocenit.
Nevím, jak dlouho bude moci Martin Selner psát o autistech, aby nezačal vykrádat sám sebe - tedy aby se neopakoval. Už v druhé knize čtenář poznává částečně tu první, nic to ale nemění na tom, že je stále milé číst o někom, kdo svoji práci nebere jako práci, ale kus života.
Po válce není nic jako dřív. Nelze navázat vztahy tam, kde je válka přerušila, nelze zapomenout na ty, které válka vzala. Lze žít - nebo se o to alespoň pokusit. Pro naději, pro budoucí generace. I o tom je kniha Odpusť, že jsem se vrátil.
Ano, kniha obsahuje několik zajímavých myšlenek, nicméně mě zas tolik nenadchla. Jak již bylo zmíněno níže - pro někoho příliš odkazů na víru. A pokud začnete číst knihu (stejně jako já) jen na základě názvu v očekávání prázdninové odpočinkové četby, budete možná, stejně jako já, zklamaní. Moje chyba - příště si přečtu anotaci a zaměřím se na žánrové zařazení knihy.
Co je mezi životem a smrtí? Kniha nedává odpověď na tuto otázku, předkládá pouze autorčinu představu a možná i přání mnoha z nás ... Moc se mi líbila postava Sama, Henriho syna, který má sice IQ 148, ale svět vnímá jinak než druzí.
Další cenné svědectví, které je naprosto v souladu se vším, co již bylo psáno. Krátké, výstižné, smutné.