Amalberga
přečtené 494
Agáta Hanychová - Diagnóza: Rebelka
2011,
Zita Marinovová
I když to podle výsledku nevypadá, napsat memoáry Agáty Hanychové mělo velký potenciál, a to hned z několika důvodů: 1.Agáta si sice zakládá na image drzé holky, která nejde pro slovo daleko, ale ve skutečnosti se drží velmi zpátky a pečlivě si hlídá, co ze svého osobního života ukazuje a co ne. Takže kniha mohla odhalit leccos nového. 2. Agáta se už v té době pohybovala ve světě showbizu a modelingu nějakou dobu a musela zažít i vyposlechnout si spoustu zajímavých věcí a skandálů, což by čtenáři jistě ocenili. Bohužel, kniha stojí za nic, hlavně kvůli tomu, že jazyková úroveň připomíná slohovky ze základky. Rozvinuté věty aby někdo v textu pohledal. Další problém je to, že se Agáta s ničím nemaže a sebe zajímavější věc smázne dvěma třemi větami a už skáče na další příhodu. Z tohohle spíš dávám vinu paní spisovatelce podílející se na knize. Kniha mohla být zpověď ženy, které se povedlo uspět v prostředí ne příliš přívětivému k ženám, mohl to být něco jako předchůdce memoárů Emily Ratajkowski. Další problém knihy je nepřehledné skákání od jednoho tématu k druhému, kdy Agáta není schopná ani chronologicky vyjmenovat svoje ex.... celý text
Mé srdce pokorné
1977,
Guillaume de Machaut
Asi pouze pro fajnšmekry zažrané do středověké poezie. Verše mi přišly průměrné a zamořené floskulemi.
Zrušte rodinu
2023,
Sophie Lewis
Rozhodně si nemyslím, že by knížka byla špatná, jak to může vypadat z místního hodnocení, asi je na regionální databázi příliš radikální. Proč jsem dala knize jen tři hvězdičky? Protože mě autorka nepřesvědčila svým manifestem, pořád si myslím, že rodinu lze reformovat a rozšířit její definici, než jen na ideálně bílý heterosexuální pár se dvěma dětmi (nebo šesti podle Jurečky). Asi nejvíc mě zaujala druhá kapitola s výčtem osobností (hlavně) feminismu, které chtěly zrušit rodinu, nebo autorka jejich celoživotní dílo takto interpretovala. Asi si radši přečtu něco z úctyhodného výčtu citované literatury na konci než tento manifest.... celý text
Velmi modré oči
1995,
Toni Morrison
V předmluvě jsem se dočetla, že se jedná o prvotinu autorky. Je v ní obrovský potenciál a spousta pasáží v knize (hlavně ty popisné) je naprosto úchvatná, jiné části knihy se zas tolik nepovedly, závěr mi přišel slabší. Asi by se mi víc líbilo, kdyby se autorka soustředila hlavně na to, jak malé černošské děti vnímají svět kolem sebe a nevěnovala tolik prostoru knihy vyprávění z pohledu dospělých.... celý text
Prsa a vajíčka
2021,
Mieko Kawakami
Pokud bych někdy chtěla definovat "feminní literaturu", pak by to byla právě Prsa a vajíčka. Zápletka není to hlavní, naopak se pozornost věnuje hlavně zkušenostem žen, které jsou společností spíše přehlíženy a brány jako samozřejmost. Poselství knihy je silné a dobře zpracované, najdeme zde hodně úhlů pohledu na "ženskou otázku". Dala bych pět hvězdiček nebýt toho konce, trochu mě to zklamalo. Čteno v anglickém překladu.... celý text
Úvod do současné trapnosti
2016,
Pavel Šplíchal
Poezie pozdního kapitalismu. Průvodce po Brně a Brně-venkov. O realitě brněnských VŠ řekne víc než všechny dny otevřených dveří na školách a nadupaný brožurky dohromady.... celý text
Dopisy Mileně
2001,
Franz Kafka
Četla jsem anglickou verzi, editovanou Kafkovým přítelem Willy Haasem. Nevím, jestli se něco ztratilo v překladu, ale dopisy na mě nepůsobily tak silně jako dopisy Ottle a rodině. V knize mi chyběly také podrobnější vysvětlivky zmíněných osob a věcí, uvítala bych taky chronologii vztahu Kafky a Mileny, Mileniny životní osudy atd.... celý text
Pod skleněným zvonem
1996,
Sylvia Plath
V posledních letech svého života si Plathová ve svých denících stěžovala, že ji a okolní svět odděluje jakýsi skleněný poklop, který jí zabraňuje jít do hloubky a skutečně popisovat emoce a události. Tímhle dílem se Plathová pokusila poklop popsat a nadzvednout, podařilo se jí jen to první. Talentovaná Esther se dostane do New Yorku díky poměrně prestižní stáži v časopise, ale moc ji to nezajímá a nezapadá mezi ostatní dívky (očividně byla depresivní už i tady). Poté se nedostane na vysněný "spisovatelský tábor" a život se jí rozpadne úplně. Až dosud se mi kniha velmi líbila, jazyk byl vybroušený, slova pečlivě zvolená. Zaujalo mě i několik motivů (v jiném komentáři již zmíněný fíkovníkový strom), které Plathová opakovaně použila a posouvala jejich význam, což mi přišlo super. Na druhou stranu musím konstatovat, že dialogy v nespisovné angličtině značně zestárly a číst je bylo docela cringe (stejná věc se dá řícti o postoji Esther k lqbtq, černochům a Asiatům). Bohužel druhá polovina knihy se vlekla a nic zajímavého se tam nedělo. Postava Esther mě začala poměrně štvát, protože byla velmi pasivní a bez cíle, většinou se jen bezmyšlenkovitě přizpůsobovala okolí. Ke všem ostatním postavám v knize se chovala strašně a téměř nad všechny se povyšovala a opovrhovala jimi. Zápletce podle mě chybí katarze (jediné, co ji připomíná je moment "Já jsem, já jsem, já jsem", ale nepřišel mi natolik silný), například kdyby si postava uvědomila, co se jí stalo, uvědomila si své emoce (docela dobrý moment v knize byl, když si na terapii přiznala, že svou matku nesnáší) a přemýšlela o tom, co dál. Kdysi šlo zřejmě o kontroverzní román, ale dneska spíš o průměr až podprůměr. Čteno v anglickém originále.... celý text
