DeWom přečtené 69

Zasněžené příběhy 2023, Michal Unar

Nechci povídky moc hodnotit vzhledem k tomu, k jakým účelům tenhle sborník posloužil. Pár slov bych ale ráda řekla. Jednotlivé příběhy se od sebe nemohou lišit víc – ve sborníku najdeme romantiku, tajemno i napětí, ale všechny povídky mají dvě věci společné: Vánoce a naději. A právě ta lidi provází od počátku věků i v těch nejtemnějších časech. Právě to se mi na tomhle projektu moc líbilo. Nejvíc se mi (trochu paradoxně vzhledem k obecnému vyznění) líbila thrillerová povídka od Jany Jánské. Pak jsem ale přečetla i povídku od Michala Unara a nemůžu se mezi těmi dvěma rozhodnout, protože obě byly naprosto skvostně napsané. Janiny příběhy znám dobře už nějakou dobu, takže vím, že budu vždycky nadšená jak z provedení, tak ze zápletky, ale s Michalovou tvorbou jsem tady přišla do styku poprvé a už se těším na jeho povídku v Ceně odvahy. I když se jednalo o krátký příběh, vyvolal ve mně nečekané emoce a byl opravdu dobře vystavěný, takže za tohle tleskám. Příjemně mě překvapila i historická povídka od Šárky Hiekové, která za příběhy udělala hezkou tečku. Jak už to ale u sborníků s volným žánrem bývá, některé povídky mi nesedly. Nejslabší za mě byla první, druhá byla o něco lepší, taková hezky pohádková. Celkově sborník hodnotím pozitivně, děkuju autorům za jejich dobročinnost i zpříjemnění svátků vánočních a těším se na Cenu odvahy, kterou už mám doma a chystám se na ni. Pokud zase někde uvidíte, že @kdeautoripomahaji chystají nějaký další projekt, neváhejte je podpořit, protože kromě skvělého čtenářského zážitku dostanete taky hřejivý pocit z toho, že jste přispěli na dobrou věc.... celý text

Adam Dolník: Svět elitního vyjednavače 2024, Martin Moravec

Po skvělém rozhovoru s kriminalistou Marešem mi bylo jasné, že Vyjednavače rozhodně musím mít, takže jsem po něm skočila už v předprodeji. U toho prvního jsem si dovedla představit, co čekat, ale do rozhovoru s panem @adamdol jsem šla v podstatě naslepo. A není divu: elitních vyjednavačů je na světě jen pár a o jejich práci se takřka nemluví. Děkuju tímto @martinmoravec, že laické veřejnosti tyhle rozhovory s odborníky zprostředkovává. Musím říct, že jsem při čtení nejednou nahlas hvízdla. Život vyjednavače únosů by dokázal vést málokdo, tak moc je nevyzpytatelný a mnohdy taky nebezpečný. Na případ vás za jistých okolností můžou odvolat v podstatě kdykoliv, takže se klidně ze dne na den ocitnete v jiné zemi. Není to však jen neohroženost a přizpůsobivost, které nesmíte jako vyjednavač postrádat – nesmí vám scházet hlavně schopnost potlačit vlastní ego a naslouchat i těm nejhorším lidem, které by většina z nás okamžitě odsoudila. Ani já na tom na začátku čtení nebyla jinak, ale čím víc jsem pronikala do tajů tohohle nezvyklého řemesla, tím víc pochopení a obdivu jsem cítila. Důležitost aktivního naslouchání je v knize zmíněna mnohokrát a řadí se k hlavním schopnostem dobrého vyjednavače. Před touhle knihou bych o sobě řekla, že naslouchat celkem dokážu, ale koukám, že se mám ještě hodně co učit. x) Skvělé téma k zamyšlení. U mnoha diplomatických fíglů jsem si říkala: „Tohle se dá určitě využít v každodenní komunikaci. To musím vyzkoušet.“ Ale když se mi hned den po dočtení zdálo o tom, jak jsem někoho velice nediplomaticky poslala do prdele, asi to moc kořeny nezapustilo. x) Pokud jste ještě žádný rozhovor nečetli, tenhle vřele doporučuju. Stránky rychle ubíhají a člověk zjistí nejen spoustu zajímavostí, ale taky množství docela praktických rad, to vše proložené nebezpečnými až kuriózními situacemi, do nichž se elitní vyjednavač Adam Dolník nejednou dostal.... celý text

Návrat do Bridgewater 2024, Kristina Hattenhauer

TL;DR: kniha mi nesedla a mám k ní spoustu poznámek. Tenhle příběh jsem přečetla poměrně rychle, čtivý jazyk se mu nedá upřít. Začátek se vyvíjel slibně – autorka si mě dokázala zaháčkovat a vzbudila ve mně otázky. Jenže ten první dojem začínal postupně uvadat. Na Oliviino chování jsem si musela zvykat. Ačkoliv vzhledem k její povaze a psychickému stavu dávalo smysl, jako postavu jsem ji nemusela čím dál víc. Sice ve mně vyvolala soucit kvůli tomu, čím si prošla a jaké si z toho odnesla problémy (a tahle linka je dost uvěřitelná a fakt dobře podaná!), ale tu blbost, co udělala ke konci, už si neměla šanci u mě vyžehlit. Její skutečné motivace návratu do Bridgewater na mě pak navíc docela vybafly, protože nic nenasvědčovalo tomu, že má skryté motivy. Nejvíc mě na ní ale štvalo to, jak se vztahovala k Hendersonovi. Achjo, Henderson… tenhle člověk mě iritoval tak moc, že jsem knihu musela několikrát zavřít. Z šovinistických chlapů tohohle typu se mi otvírá kudla v kapse, tuplem když jsou prezentovaní jako klaďasové. Záporák? Sem s ním, ráda si přečtu, jak mu někdo nakope prdel. Ale aby se čtyřicátník, co za poslední dekádu vystřídal hromadu ženských a bere je jako kus hadru, změnil k nepoznání za pár dnů s „tou pravou“? Olivie se chová jako učebnicová oběť – omlouvá jeho chování, obviňuje se, naivně mu věří, když se pro jednou zachová hezky – a Henderson zase jako učebnicový predátor, který si ji postupně omotává kolem prstu metodou cukr a bič. Kdyby to pro ni skončilo násilným vztahem, ze kterého není cesty ven, věřila bych tomu mnohem víc než téhle romantické proměně. Henderson rozhodně nepůsobí jako člověk schopný sebereflexe, a v tomhle ohledu byl vykreslen dobře. Ale právě proto mi ten jeho vývoj v milujícího chlápka připadal tak strašně umělý. Další věc, se kterou jsem měla problém, byly strojené dialogy, které místy působily nekonzistentně vůči charakterům postav. Nedotažené mi přišlo taky časové zasazení – příběh se odehrává v 70. letech, ale postavy na mě působily jako ze současnosti, ať už kvůli svému vystupování a postojům, nebo kvůli časovým nepřesnostem (třeba termín panická ataka v té době ještě ani neexistoval, natož aby byla osvěta o duševním zdraví takhle rozšířená). Chybělo mi tam víc dobových prvků, které by ve mně zanechaly dojem, že jsem opravdu přečetla příběh z anglického venkova 70. let. Abych nebyla jenom zlá, líbil se mi jeden ze zvratů na konci, ten působil dobře a nečekala jsem ho. Jen by mu prospěla trocha foreshadowingu. Jak jsem zmínila na začátku, i ta Oliviina minulost byla dobře zpracovaná. Ve stručnosti, kniha za mě nesplnila očekávání. Možná za to mohla anotace, podle které jsem čekala něco trochu jiného, možná jsem ji četla ve špatnou dobu… pravděpodobnější ale je, že mi prostě nesedla, hlavně kvůli postavám a jejich vývoji a dalším nedostatkům. Někomu to, co jsem zmínila, vadit nemusí a tenhle typ vztahů vyhledává, takže pokud je to váš případ, směle jděte do toho. :)... celý text

Zelený muž 2024, Michal Sirotek

Zelený muž sleduje příběh Nikol, která se vrací do rodné vesničky na Šumavě, jenže v okolních lesích není všechno v pořádku: mezi lidmi kolují příběhy o Zeleném muži, Pánu lesa, jenž se probudil a touží po krvi. Nikol se to týká víc než koho jiného, a tak se rozhodne všemu přijít na kloub. A pěkně si tím zavařit. Jsem zvyklá přistupovat ke každé knize s jistou mírou skepse, takže pak můžu být jen mile překvapená. A Zelený muž mě překvapil opravdu slušně. Ale popořadě. Hlavní postavy prošly značným vývojem, především Nikol, ta se v rámci uvěřitelnosti změnila téměř k nepoznání – autor u ní pracoval s konceptem zbabělosti, pro tenhle žánr ideální. Hlavního záporáka jsem podezřívala už tak od poloviny knihy (což vlastně nic neznamená, protože mi v jistém bodě připadali podezřelí všichni xD). Jenom nikdy nepochopím, proč všichni v knihách chodí neozbrojení, i kdyby měli mít blbej pepřák. Jasně, tady by to asi bylo prd platný, ale když mě někdo přepadne, nepřipadá mi jako dobrej nápad jít pak sama do lesa a vzít si s sebou jenom láhev s pitím (psy teď pominu). To bylo ale asi jediný, co mě zarazilo. K popisům: ty jsou naprosto luxusní. Dlouhé tak akorát, výstižné, autor místa přibližuje pomocí všech smyslů, takže jsem si připadala, jako bych byla přímo tam, v těch nekonečných šumavských lesích, které se dokážou vmžiku stát vaším hrobem. K tomu se váže taky způsob, jakým autor vykresluje tísnivou atmosféru. V momentech, kdy se v lese začalo dít něco zlého (nechci spoilerovat), mi fakt bylo úzko, protože člověk neví, co se sakra děje. V posledních dvou částech ale převažovalo spíš napětí. Konec byl surový, ale skvělý. Už od začátku jsem tak nějak tušila, jak to s tím Zeleným mužem je, a potěšilo mě, že jsem se nepletla. Dá se bezpečně říct, že moje tradiční návštěvy lesa budou odteď mnohem zajímavější. Doporučuju všem milovníkům napětí, záhad, lesů, legend a mystična. Výborně napsaná kniha, budu se těšit na další autorovu tvorbu.... celý text

Zpěv straky 2022, Dana Beranová

„Jsi voják, vstoupil jsi do armády.“ „Ano pane, ale proto jsem nepřestal být člověkem.“ Kniha je koncipována epizodicky, každá kapitola odhaluje příběh jiné postavy a společným jmenovatelem je Henika, léčitelka s kouzelnými schopnostmi, a politický kontext, jenž se často odhaluje v mezihrách. Přiznám se, že právě kvůli té epizodičnosti jsem ze začátku měla problém se začíst. Chyběla mi tam nějaká kotva, ale ta se postupně vytvořila. Autorka totiž čtenáře rozhodně nevodí za ručičku, a cokoliv nemusí vysvětlovat, ponechá na vás, abyste se taky trochu zamysleli. Díky tomu jsem si svět i postavy dokázala dobře představit, a to i přes poměrně úsporný styl psaní. K postavám: Je zajímavé potkat léčitelku, která nemá samaritánský komplex a dokáže si přiznat, když na něco nestačí. Henice navíc ani zdaleka nechybí negativní vlastnosti, ale právě proto působí tak realisticky, což mě na ní opravdu bavilo. I ostatní postavy se chovaly jako reální lidé, k čemuž přispíval často jedinečný způsob vyjadřování. Vím, že autoři často nemají rádi, když se jejich tvorba přirovnává k jiné, ale Straka mi v mnoha ohledech připomínala Zaklínače (a podle ostatních recenzí nejsem jediná), což ve mně vyvolalo příjemnou nostalgii. Nejenže je příběh podobně surový, ale Henika sama má mnoho společného s Geraltem – jezdí pomáhat lidem, pro které často řeší až nesplnitelné úkoly, má svou Potvoru a je to taky tak trochu mrzout (vzhledem k její minulosti se jí v tomhle ale vůbec nedivím). Všechno zmíněné však nese autorčin jedinečný podpis, takže to na mě víc než cokoliv jiného působilo jako nové originální pojetí. Nejvíc mi v hlavě utkvěla kapitola Všechno, nebo nic (z té mi doteď běhá mráz po zádech), ale všechny měly zajímavý námět a zanechaly ve mně různé pocity. Uzavřela bych to tím, že si brzo koupím druhý díl, abych zjistila, jak to vlastně s Henikou a jejím původem je. Rozhodně doporučuju všem milovníkům fantasy se slovanským nádechem.... celý text

Bezmocná 2020, Timea E. Nagy

Podobných příběhů jsem už četla mnoho, ale nikdy to není jednodušší a vždycky při tom cítím stejný hněv a pocit bezpráví. Nebudu tady hodnotit jazyk. Nebudu hodnotit překlad. Nebudu hodnotit ani zpracování příběhu, protože na ničem z toho nezáleží. Záleží jen na tom, že tohle někdo musel zažít. Že se tohle vůbec děje. Že Timea byla jednou z tisíců a tisíců dalších dívek a žen (ale i chlapců a mužů!), které si obchodem s lidmi nejen prošly, ale stále procházejí, protože tohle zlo nemáme šanci úplně vymýtit. Můžeme ale udělat jednu věc: nezavírat před tím oči. Vzdělávat se, zajímat se o osudy přeživších, o činnost neziskovek, které pro oběti dělají víc než jakýkoliv soudní systém, protože spravedlnost se v těchhle kruzích nenosí. Svět nucené prostituce je světem úplatků, strachu, vykořisťování a beznaděje – světem, kterému vládnou lidé bez soucitu a jakékoliv lidskosti. Světem, kterého jsme součástí, aniž bychom o tom měli nejmenší tušení. Chápu, že je těžké o tom číst. Chápu, proč se mnozí těmhle knihám vyhýbají. A chápu, že máme často svých starostí dost. Ale sakra, tohle je to nejmenší, co můžeme udělat. Koupit si tu blbou knížku, přečíst si ten příběh a dát najevo podporu, kterou tihle lidi tak strašně moc potřebují, ale nikdo jim ji nenabídne (až na těch pár andělů strážných, na které Timea narazila a před kterými smekám. Nechci si ani představovat, kolik lidí už nikdy nepozná svobodu jen proto, že neměli takové štěstí jako ona). Takže bych vás chtěla poprosit: pokud aspoň trochu můžete, přečtěte si tuhle knihu (nebo jakoukoliv jinou s podobnou tematikou). Sledujte neziskovky jako LaStrada, třeba je i sem tam podpořte. Jak říkám, je to to nejmenší, co kdokoliv z nás může udělat.... celý text

Bazén 2024, David Věrný

Když jsem sáhla po Bazénu, čekala jsem všechno, ale tohle tedy ne. V knize sledujeme příběh Tomáše, vnuka bývalého legionáře a obyčejného čtyřicátníka, který po několika ranách osudu už zdánlivě nemá co ztratit, a tak se vrhne střemhlav do boje proti mafii, která na přelomu tisíciletí ovládá celou republiku. Už začátek byl skvěle napsaný – Tomášův vnitřní konflikt se ukázal hned, a za to fakt tleskám, protože spousta autorů s tím docela dlouho čeká. Tady jsem s Tomášem mohla soucítit hned od první strany (doslova). Jako velký fanda samozvaných strážců zákona a mstitelů všeho druhu jsem se královsky bavila. Jeden by možná čekal, že sledovat válečnou stezku člověka, který nemá co ztratit, bude nuda. Vždyť přece o nic nejde, nikdo na něj doma nečeká, vězení se nebojí, smrti už vůbec ne. Kdyby to zůstalo u tohohle, asi by to nuda byla, ale Tomáš měl k tomu všemu neskutečně silnou motivaci a pozoruhodně tuhý kořínek. A právě kvůli tomu mě jako postava tolik bavil. Byla jsem zvědavá, co ho konečně zlomí. Ačkoliv je kniha zařazená mezi psychothrillery, podle mě je to čistokrevný thriller. Pořád se něco děje, napětí roste, konec graduje v brutální akční jízdu a boj o holý život. Jeden člověk proti všem. A být to kdokoliv jiný než Tomáš, mohlo to dopadnout úplně jinak. Je fakt, že tenhle týpek měl nejednou víc štěstí než rozumu, ale nebýt jeho kreativity a pohotovosti, ani štěstí by mu nepomohlo. Taky se některým situacím mohl úplně vyhnout, kdyby netrpěl samosamomluvou. Samotný koncept se mi opravdu líbil, protože se na to, co Tomáš dělá, každý může dívat jinak. V knize byla v tomto ohledu zastoupená plná škála názorů, přičemž všichni do jednoho předkládali validní argumenty, čímž mě nutili pohlížet na věc z jiných úhlů. Ve výsledku dokáže příběh předat hned několik poselství a je v podstatě jen na vás, které si vyberete. Podtrženo a sečteno, Bazén byl skvělá akční jízda, kterou doporučuju všem milovníkům napětí, „vigilantes“ a morálně šedých postav.... celý text

Skutečná 2024, Šárka Przewozná

V knize „Skutečná“ sledujeme příběh policisty Marka, který vyšetřuje zmizení malé holčičky a snaží se při tom vypořádat s vlastní minulostí – a taky s tím, že se mu ve snech začala zjevovat záhadná žena. Kniha byla napsaná čtivě, takže jsem ji přečetla na mé poměry rychle, ale měla jsem místy problém s tempováním. V některých pasážích byla každá linka dialogu proložená dlouhým popisem Markových pocitů a úvah, což zpomalovalo tempo rozhovoru. To mě přivádí k Markovi. Policajti nejen v detektivkách bývají ošlehaní, sebejistí a někdy až zatrpklí cynici, kteří už toho viděli tolik, že je jen tak něco nerozhází. Proto jsem s Markem měla problém – on totiž úplně typický policista není. Případ zmizelé holčičky se ho dotýká, což mu dodává na lidskosti stejně jako jeho sklony k výbušnosti a přehnané sebekritice, kterými si nechává zastínit úsudek i v práci. Nedovedu si představit, jak by taková povaha u policie reálně vydržela, natož aby se vyšvihla na vedoucího oddělení. Chyběly mi tam prvky, které by jeho práci dělaly uvěřitelnou. Podle mě by bylo lepší, kdyby byl Marek civil a do vyšetřování se nějak zapojil na vlastní pěst. Tam by mi tyhle vlastnosti tolik nevadily. Také mi v knize chyběly reálie. Je to sice mystery, ale nenašla jsem tam moc věcí, které by mi pomohly se nějak „zorientovat“ v místě a čase. V příběhu mě trklo několik logických nedostatků a některé věci mi připadaly nedotažené. Pachatele jsem znala tak od první třetiny knihy, ale beru to tak, že o tohle tu primárně nešlo. Jen jsem pak byla trochu zklamaná, že mě závěr ničím nepřekvapil. (Btw, pořád nechápu to zařazení mezi detektivky.) Abych nebyla jenom zlá, líbil se mi ten ústřední mystery koncept vstupování do snů. Taky opět zmíním hezky provedenou Čechovovu zbraň, která jistou událost zachránila před tím, aby se z ní stala deus ex machina. Celkově to mělo potenciál a já fakt doufala, že ho kniha naplní. Stalo se tak jen částečně, aspoň za mě, ale věřím, že se autorka na prvním díle rozepsala a druhý bude o něco lepší.... celý text

Někdo z nás 2024, Kristýna Trpková

Detektivky mě obvykle moc neberou, proto jsem si při seznámení s tvorbou Kristýny Trpkové vybrala psychothriller. A... No, mám toho hodně na srdci, takže jdeme na to. Příběh má pomalý rozjezd, ale prolog dokáže navnadit a u postav je brzy nastíněn vnitřní konflikt. A právě díky pomalému budování charakterů v kombinaci s klasickými otázkami „kdo“ a „jak“ jsem se bezmála za den pročetla až k poslední třetině, kde děj nabral opravdu spád. Na zmíněnou otázku „kdo“ jsem odpověď tušila poměrně brzo, ale „jak“... to už byla jiná písnička. Autorka umně nahazovala udičky, takže mi všechno secvaklo jen s drobným předstihem. Příkladně provedená Čechovova zbraň. Zápletka prostě *chef’s kiss*. Bez ohledu na některé názory jsou dialogy špičkové. Líbilo se mi, jak má každá postava trochu jiný idiolekt, obzvlášť Richarda jsem před sebou viděla jako živého. Zbytek rodiny Herelových taky velice věrohodný. Za poslední dobu asi nejlépe provedený vševědoucí vypravěč. Tady umožňoval podat situace z úhlů, na které by personální er forma nestačila. Po jazykové stránce je text květnatý, vytkla bych snad jen nadbytečné čárky, ale to je práce korektorky. A úplně na závěr: Tenhle příběh mi opět potvrdil, že i když všichni sourozenci vyrůstají ve stejné rodině, můžou si do života odnést naprosto odlišné nastavení. Někoho to semele. Někdo to vytěsní. Někdo se poučí. Ale trauma samo od sebe prostě nezmizí a můžeme to vidět nejen v případech domácího násilí všude kolem. V případech, před kterými mnozí strkají hlavu do písku. Chápu, že někdo o podobných věcech nechce číst, ale jednou to můžete být právě vy, kdo bude muset podat pomocnou ruku – nebo ji potřebovat. A nebylo by lepší v takové situaci… prostě vědět? Proto je důležité o takových věcech psát. Nejen v odborných pojednáních, ale hlavně ve fikci, která má potenciál dostat se do ruky mnohem širšímu okruhu čtenářů.... celý text

Výjezdovka 2021, David Urban

Přiznám se, že tuhle knížku jsem měla na poličce už nějakou dobu a pořád jsem se k ní nedokázala nějak dostat. Detektivkám obecně moc neholduju, ale tady jsem byla příjemně překvapená. Povídkový styl mi sedl a mohla jsem se ke knize snadno vracet. Vzhledem k tomu, že blíž už kniha realitě být nemůže, na mě i postavy působily velmi uvěřitelně. Nejvíc mi ale utkvěla v paměti Jájinka. Ta mi zatraceně pila krev. Pokud se autor během své práce u policie s takovým člověkem fakt musel bavit, smekám před jeho trpělivostí. Já bych s takovou brzo skončila mezi pachateli. x) Líbilo se mi, jakým stylem je kniha obecně psaná. Pro někoho, kdo se s prací policie setkal jen okrajově nebo v knihách, je všechno podrobně, ale zároveň nenuceně vysvětleno. Párkrát jsem se pousmála, jak „nenápadně“ se autor snažil čtenáři něco vysvětlit prostřednictvím postav, ale v zásadě mě to nerušilo. Bylo zajímavé si uvědomit, jak moc jako čtenář očekávám, že budou příběhy dávat smysl. Že budou mít pointu, jasný dějový oblouk. Že snad na konci dojde k nastolení spravedlnosti a jakémusi zadostiučinění. Že se všechno uzavře, vysvětlí, že všechno nakonec dobře dopadne. Je to jedna z jistot, na které jsem zvyklá z fikce. Při čtení těchhle povídek jsem si přála, aby to dobře dopadlo... ale realita je na dobré konce skoupá a tahle kniha je toho důkazem. Autor nicméně vybral zajímavé případy. Nejvíc jsem se „pobavila“ u povídky Brutální znásilnění. Kdybych nevěděla, že jsou příběhy založené na skutečných případech, řekla bych, že tohle snad ani nemůže být pravda. Suma sumárum je Výjezdovka zajímavé čtení, které sice postrádá vykonstruované, uspokojivé zvraty typické pro fikci, ale zato vám dodá slušnou várku reality každodenní práce výjezdové skupiny policie.... celý text

Pravidlo tří zdrojů 2021, Eduard Krainer

Tohle byl přesně ten typ příběhu, který bych raději viděla ve filmové podobě než v té knižní. Hodně tomu „pomohl“ vševědoucí vypravěč, který tady nebyl provedený úplně špatně, ale obecně ho moc nemusím, protože často hraničí s matoucím head-hoppingem. Od půlky příběh nabral slušné tempo, ale ze začátku jsem se nedokázala začíst. Rušily mě dlouhé odstavce plné jednoduchých až strohých vět. Místy byl jazyk docela košatý, ale tyhle pasáže to kazily. Taky myslím, že by příběhu prospělo, kdyby začal o něco později a kapitoly odehrávající se na Východě se trochu zkrátily, některé informace mi tam připadaly zbytečné. Což mě přivádí k postavám. Ty východní se mi pletly, protože mi všechny připadaly stejné, bez větších rozlišovacích znaků – realistické, ale takové neslané nemastné. Ty z Česka už byly zajímavější. Davida jsem si postupem času oblíbila, je to taková horká hlava, ale správnej chlap, co se sebou nenechá vyjebávat. Takové postavy mám nejradši. Autorův úsporný styl se bohužel propsal i do situací, které by zasloužily víc pozornosti a chyběly mi v nich tedy emoce. Třeba příběh Ivy byl napsaný téměř roboticky, přestože se v něm řeší velmi emočně nabité téma. Na druhou stranu, při scéně, kdy autor rekapituluje jednu humornou událost z akce, jsem se opravdu od srdce zasmála. Nedivila bych se, kdyby se něco takového opravdu stalo. Proti čemu nemůžu říct půl slova, je autorova expertíza. Přesně ta byla důvodem, proč jsem po knize v prvé řadě sáhla, a v tomhle ohledu jsem rozhodně nebyla zklamaná. Prostředí Blízkého východu bylo také vykresleno věrohodně. Celková realističnost se knize nedá upřít ani náhodou. Je zajímavé vidět, jak podobné akce probíhají v realitě – žádné překombinované zvraty, žádné velké přestřelky. Stručně řečeno, pokud hledáte realistický špionážní thriller z českého prostředí a dokážete přehlédnout nějaký ten jazykový nedostatek, tahle kniha je pro vás.... celý text

Liška mění srst, ne povahu 2024, Anna Hamšíková

Liška mě zaujala obálkou a zajímavou anotací, takže jsem byla zvědavá, jak autorka příběh zpracuje. A po dočtení jsou mé pocity… smíšené. Ale postupně. Začnu pozitivy. Pojmenovat všechny sourozence tak, že jim jména začínají na stejné písmeno, byl od autorky odvážný krok, ale mně osobně to problém nedělalo. Jedná se o poměrně krátký příběh, takže jsem ho sfoukla za odpoledne a všechno jsem měla čerstvě v paměti. Navíc každá vedlejší postava měla nějaký odlišovací znak. Celkově se jednalo o zajímavý a dobře uchopený prvek. Po jazykové stránce to nebylo zlé, autorka má jistě bohatou slovní zásobu, jen jsem sem tam zaškobrtla o nesprávně použitý idiom nebo anglicismus. V textu byla vidět snaha popisovat věci zajímavě, ale linie mezi originálním a krkolomným obratem je velice tenká, takže někdy se to povedlo (lahvově zelený svetr byl super), ale někdy vůbec. Co musím ocenit, byla dobře využitá Čechovova zbraň a příjemné popisy prostředí. Lesy mají v mém srdci zvláštní místo a tady na mě ten svěží vzduch, příroda a klid úplně dýchaly. A teď co mi vadilo. Asi jsem zvyklá na plnotučné knihy, ale příběh mi připadal opravdu hodně osekaný – třeba na konci druhé kapitoly mi chyběly Zoiny pocity, úvahy a dojmy. Právě kvůli tomu na mě interakce mezi postavami nepůsobily uvěřitelně. Celkově mi často nedávalo smysl, proč se postavy chovají tak, jak se chovají. Některá rozhodnutí a reakce by se nejspíš daly obhájit, vysvětlit, ale toho jsem se nedočkala, proto to na mě působilo chaoticky a neuvěřitelně. S tím souvisí další věc: Připadalo mi, že se postavy pořádně nezajímají, co se děje. Ezra něco řekne, něco úplně nového, na co bych se okamžitě doptávala, ale Zoe to bere jako samozřejmost, i když musí být úplně stejně zmatená jako čtenář. Krátce shrnuto, premisa téhle knihy měla neskutečný potenciál, který za mě bohužel zůstal nevytěžen. Potenciál má ale i autorka, takže jsem zvědavá na její další tvorbu. Věřím, že to bude lepší a lepší.... celý text

Beze stopy 2023, Eva Brykner

Začnu tím, co bych knize vytkla. Vadily mi nekonzistentní časy (přepínání mezi přítomným a minulým), častý head-hopping, stylistické nedostatky jako opakování slov a několik nelogičností (nechci spoilerovat), kvůli kterým text působil místy nedotaženě. Nějak jsem si nedovedla představit, kde konkrétně se příběh odehrává. Podle jmen a názvů by se mělo jednat snad o Anglii, ale chyběly mi tam další anglické reálie a několik prvků působilo naopak typicky česky (Člověče, nezlob se; chleba s marmeládou…). V tomhle ohledu to bylo dost neukotvené, což ubíralo na realističnosti. Ze začátku mi tam chyběly emoce, jako by je autorka jen popisovala, místo aby čtenáře přiměla je cítit spolu s postavami (což může být tím, že jsem je ještě neznala). Taky jsem nechápala, proč se některé postavy chovají tak, jak se chovají, ale to mi vlastně později začalo dávat smysl. Když už jsem u těch postav, všechny byly odlišitelné a uvěřitelné. Cením volbu různorodých jmen a charakter hlavní hrdinky. Moc knih, kde je protagonistou někdo neurodivergentní, jsem nečetla, takže to byla zajímavá změna. Navíc byla její osobnost vykreslená věrohodně, po nějaké době jsem se do ní dokázala vcítit a pochopit ji. Tedy až na ten závěr. Do půlky se mi děj vlekl, ale pak mě začalo už slušně mrazit a opravdu mě zajímalo, co se sakra děje. Upřímně jsem čekala něco jiného, takže mě rozuzlení trochu… ne vyloženě zklamalo, ale minimálně překvapilo. Přiznám se, že jsem napoprvé došla k chybnému závěru, a podle všeho nejsem jediná. Možná by příběhu prospělo trochu víc náznaků, možná mi jen nesedl způsob, jakým byly podávány informace. Celkově kniha stojí za přečtení, jen má několik nedostatků, které se snad autorce podaří v další tvorbě eliminovat. Hned po dočtení bych jí dala čtyři hvězdy, ale takhle s odstupem to za sebe vidím spíš na lepší tři.... celý text

Ztracena v bílém šumu 2022, Javier Castillo

Tahle kniha byla příčinou mého čtenářského bloku. Je možné, že jsem prostě nebyla v tom správném rozpoložení, když jsem ji začala číst. Dokonce jsem uvažovala, že se na ni úplně vykašlu a smířím se s tím, že knihu vůbec poprvé nedočtu. Nakonec jsme docela ráda, že jsem jí dala šanci. Příběh se mi až do poloviny šíleně vlekl, nic moc se tam nedělo a navíc mě mátlo ustavičné skákání nejen mezi časy, ale i postavami. Pro někoho, kdo přečte pár kapitol na posezení, protože ho to prostě nebaví, je to cesta ke zmatku. Jakmile jsme se ale začetla a strávila s knihou několik hodin nepřetržitě, bylo snazší se orientovat. Jen kvůli výše uvedenému podle mě celkem utrpěl vývoj postav. Člověk si ho daleko spíš užije a prožije, když ho může sledovat chronologicky. Tenhle aspekt tu tedy bohužel chyběl, i když k němu Miren měla velký potenciál. A když se nad tím zamyslím, ten vývoj tam byl, ale kvůli těm skokům jsem ho nedokázala ocenit. Což je jeden z důvodů pro nižší hodnocení, protože si na postavách zakládám. Jinak mi byla sympatická, párkrát jsem si říkala, že má teda koule, a to se mi na hrdinkách líbí – když nejsou dámy v nesnázích a dokážou se za sebe postavit. Další věc, co mi dělala problém, byl vševědoucí vypravěč (těžký head-hopping). Bránilo mi to vytvořit si k postavám vztah a ve výsledku bylo vyprávění velice neosobní. Nakonec jsem si i na tohle zvykla, ale trvalo to až moc dlouho. SPOILER ____________________________________________ Kapitoly z pohledu únosců byly „fakt hustý“ a autorovi se podle mě hezky povedlo vykreslit psychologii těchhle postav, stejně jako věrohodně podanou manipulaci směrem ke Kieře. Tohle pro mě byly paradoxně ty nejzajímavější pasáže, protože krásně demonstrovaly, jak moc tvárná je dětská psychika. Závěr byl uspěchaný. Chybělo mi tam uzavření z pohledu zasažené rodiny, a hlavně samotné Kiery, protože by mě opravdu zajímalo, jak byla schopná se znovu začlenit do společnosti a jak přijala své skutečné rodiče, vzhledem k tomu, čím si prošla. Zrovna epilog bych věnovala spíš jí a jejím rodičům než Miren, protože její vývoj událostí po skončení příběhu je tak nějak očekávaný. ____________________________________________ Celkově to není špatná kniha, příběh je promyšlený a titulek, že tenhle thriller mění pravidla žánru, je víc než zasloužený. Mně ale bohužel nesedl, takže za mě 3,5*.... celý text

Doručovatelky 2022, Alex Smith (p)

Knihu jsem bohužel měla rozečtenou dlouho, takže příběh nemám tolik ucelený a často jsem se ztrácela. Tohle je ale jenom na mně. Robert Kett si získal mé sympatie téměř bezprostředně, což se mi často nestává. Svou roli v tom sehrál fakt, že se choval vždy asertivně. Málokdo (obzvlášť chlap, bez urážky) dokáže spolknout ego a situaci neeskalovat, i když ho protistrana štve. Tohle bylo za mě velké plus. A o jeho třech dcerách ani nemluvím, z těch už by mně na jeho místě jeblo. Dále se mi líbilo, jakým stylem Robert bojoval. Žádné alfasamčí údery pěstí (jasně, je to polda a má výcvik, ale i tak), ale chytré využívání situace a okolí. Pokud si nějaký kolos tiskne vaši hlavu k hrudi a chce vás zadusit, co uděláte? Kousnete ho do bradavky, jakýpak copak. V bitkách vítězí ten, kdo je ochotný a schopný využít jakoukoliv slabinu nepřítele. A to Robert dovedl. Ostatní postavy byly relativně zapamatovatelné, ale řadoví vyšetřovatelé, kteří s Kettem spolupracovali na hledání zmizelých dívek, mi v hlavě neutkvěli. Ale za to možná opět může fakt, že jsem knihu četla dlouho. Realistické ty postavy byly. Obzvlášť Kettovy dcery a Clare. U něj se mi líbilo, že má jako cholerik i jakousi přívětivou stránku. Prostě toho na něj jenom bylo moc. Člověk se mu nemůže divit. Co mě trochu zarazilo, byla neznalost policie ohledně rozdílů mezi psychopatem a sociopatem. Tyto termíny byly v příběhu zaměňovány. Pachatele jsem netipovala. Jen to bylo trochu klišé. Nebudu ale spoilerovat. Zajímá mě, co se stalo s Kettovou ženou a jestli ji v následujících dílech najde. Proto si dávám druhý díl na seznam knih k přečtení. Celkové hodnocení za mě 4/5*... celý text

Poslední, kdo zůstal 2021, Riley Sager (p)

Moje první kniha od Rileyho Sagera, a zároveň po delší době taková, kterou jsem zhltla za dva dny. Ani jsem si nedělala poznámky k recenzi, jak mám ve zvyku – tak moc jsem se začetla. Postavy byly uvěřitelné a lidské, přítomnost nespolehlivého vypravěče v podobě ich formy příběhu dodávala tísnivou atmosféru, která se pro zvolené téma skvěle hodila. Maggie mi byla sympatická pro svou bezprostřednost a střízlivé uvažování. Na Ewana jsem si dlouho nemohla udělat pořádně názor, protože jsem znala jen jeho obraz vykreslený jím samým v Knize, ale na konci už jsem ho chápala, stejně jako Jess, kterou jsem vážně nemusela jak v Knize, tak v přítomnosti. Další postavy mi nijak zvlášť neutkvělý, ale pamatuji se, že na mě působily realisticky. Předpokládám, že čtenářům, kteří už mají na kontě nějakou tu duchařinu, tohle může přijít jaksi ohrané, ale mně, která čte především čistokrevné, akční a psychologické thrillery, to připadalo skvěle podané. Líbilo se mi, jak autor umně prolínal motivy a témata Knihy, kterou napsal Maggiin otec, a současnost, kdy Maggie osobně prozkoumává daný dům. I když jsem věděla, že se jedná o thriller a závěr bude tedy logicky vysvětlen, nepříjemnému mravenčení jsem se neubránila. Málokdy se mi stává, že bych si u knížky povídala pro sebe, ale ke konci jsem to dělala často zejména při všech těch zvratech. Rozuzlení jsem opravdu nečekala a nadchlo mě, jak bylo podané. Všechno do sebe hezky zapadlo, všechno se uspokojivě vysvětlilo. Celkově a s odstupem tedy knihu hodnotím 4,5*.... celý text

Hračkář 2019, Andrew Mayne

Obvykle si dávám od knihy pár dní odstup, než ji zhodnotím, ale tentokrát udělám výjimku. Proč? Protože se obávám, že bych si za týden už pořádně nevzpomněla, o čem kniha byla. Ani jednou jsem se nedokázala začíst, takže jsem se s tím mořila několik týdnů a vůbec nic mě nenutilo se k příběhu vracet. Ke čtení jsem se dostala vždy až ve chvíli, kdy jsem opravdu neměla nic jiného na práci. Konec byl neskutečně uspěchaný a popravdě jsem se ani nestihla zorientovat, co se děje. Možná je to tím, že jsem měla knihu rozečtenou opravdu dlouho, ale závěr a vlastně ani průběh ve mně nevyvolaly vůbec žádné emoce. Theo by nepoznal pud sebezáchovy, ani kdyby ho nakopl do zadku. Jako fakt. To jeho riskování mi připadalo neskutečně hloupé, krátkozraké a zbytečné. Snad to není velký spoiler, ale normální člověk fakt nepůjde sám do lesa s někým neznámým a nevypije nějaký pofidérní dryák jenom proto, že mu to ten člověk řekne. Absurdit tam bylo požehnaně, ale tady u toho jsem si říkala, že tohle je už fakt moc. Vedlejší postavy tentokrát hodnotit nebudu, protože zaprvé tam žádné nehrály významnou roli a zadruhé mi ničím neutkvěly. Po Šelmě jsem si tento díl šla ihned koupit a těšila jsem se na další dávku Theovy jedinečnosti prokládané fakty (to mě na tom bavilo a pravda, tyhle pasáže byly fajn), ale musím říct, že Hračkář mým očekáváním rozhodně nedostál. Dalším dílem pravděpodobně pokračovat nebudu. Za mě 2/5*... celý text

Šelma 2018, Andrew Mayne

Moje první kniha od Andrewa Maynea, jdeme na to. Velkou část začátku zabíral Theův výslech. Ne že by nebyl zajímavý, ale chyběla tomu akce, která by mě nutila číst dál, takže jsem knihu často odkládala. V druhé polovině jsem ji však už nedokázala odložit. Autor ukázal, že ví, jak si udržet čtenářovu pozornost: kapitoly byly příjemně krátké a většinou zakončené menším cliffhangerem, takže jsem stejně četla dál a dál. Líbilo se mi, že bylo vyšetřování vedeno trochu jinak, než jak jsme my v české kotlině zvyklí z klasických detektivek. AI program na vyhledávání vzorců, který se sám učil tak dlouho, že už ho člověk nemůže pochopit? To je vlastní celkem chytré, pokud člověk do nějaké problematiky úplně nevidí. Takhle by se totiž dala vymyslet spousta pokročilých programů na všechno možné, aniž bychom museli popisovat jeho algoritmy. Stačí říct, že je program chytřejší než my. I když byl profesor Theo Cray ze začátku strašný ňouma, nakonec jsem si ho oblíbila a jeho charakterový oblouk je jasně zřetelný. Za to mu náleží palec nahoru, stejně jako za jeho zápal a odhodlání, které se s dějem stupňovaly. Nejsem si jistá, jestli byl Theo opravdu takový génius, nebo jestli autor udělal vyšetřovatele o něco hloupější, aby jeho intelekt vynikl, každopádně náhled do mysli takto inteligentního člověka mi připadal věrohodný a zajímavý. Obzvlášť když se Theo rozmluvil nebo začal přemýšlet nad všemožnými fakty. Dozvěděla jsem se z této knihy mnohé, to se jí nedá upřít. Obzvlášť části o genetice byly zajímavé. Mnoho čtenářů by mohl zklamat uspěchaný konec. Musím se přiznat, že i mně chyběl nějaký dojezd, který by to uzavřel, ale chápu-li to správně, jistého vysvětlení se mi dostane ve druhém díle (který jsem si už pořídila, neodolala jsem). A co se týče závěrečné gradace: ano, je přitažená za vlasy, ale zase tak nepravděpodobné mi to nepřijde. Přirovnala bych to k lovu: když lovec střelí jelena a ten odběhne, člověk musí ještě nějakou dobu počkat, než vyrazí po jeho stopě. Nevěřili byste, jakou sílu je smrtelně raněné zvíře schopné v sobě vydolovat, pokud cítí, že ho někdo pronásleduje. Takhle nějak to měl Theo. Našel v sobě něco, co většina z nás nepozná, protože to nikdy nebudeme muset zažít. Navíc u thrillerů trochu té fabulace už vyloženě očekávám. Takže tolik k tomu. Celkové hodnocení je za mě 4,5/5*.... celý text

Mrazivá náruč 2023, Jana Jánská (p)

Po Dokonalém propojení bylo na sto procent jasné, že si přečtu i další knihu od Jany Jánské. A opět nezklamala. ačkoliv tuto jsem četla déle než její prvotinu, bylo to spíš tím, že jsem si ji chtěla vychutnat. Začnu zhodnocením postav. Ačkoliv Valerii a její mentalitu zcela chápu (psychologické vykreslení této postavy bylo brilantní), často jsem kroutila hlavou nad její naivitou. Třeba proč si někde nechává svoje věci, když ví, s jakým člověkem žije. Marcela je kapitola sama pro sebe, opět věrohodně vykreslená patologická osobnost. Dále tu byla čtveřice vyšetřovatelů. Ačkoliv jsem zpočátku musela vždycky listovat, abych se v nich zorientovala, postupně se jejich postavy dostatečně odlišily, takže jsem se v nich bez problému vyznala. Všichni měli jedinečný charakter (Honza a sušenky byli top). Časem jsem si oblíbila i paní Macháčkovou vlastně ne časem, ale v jednom konkrétním momentě. Takovou babičku chcete mít. Příběh jako takový je zajímavý, autorce se dobře dařilo vést mě tam, kam chtěla. Kdybych těch thrillerů neměla načtených tolik, opravdu bych jí na to skočila. :) Vraha jsem netušila (nebo jsem se nad tím nezamýšlela, prostě jsem nechala knihu, aby mě k rozuzlení sama zavedla, tak, jak to mám ráda). Ačkoliv příběh začíná vraždou, dále se víc soustředí na sled událostí, které smrt způsobila; hledání pachatele je i přes přítomnost policejní linky poměrně podružné a příběh mi připadal uzavřený už dlouho před skutečným koncem dokud jsem si neuvědomila, že vlastně ještě neznáme vraha. Soustředíme se totiž hlavně na psychologii postav, což bylo podle mě zvládnuto bravurně. Líbilo se mi, že autorka používala policejní žargon. Zrovna nedávno jsem četla knihu o práci kriminalisty Mareše a některé z těchto věcí jsem si z ní vybavila. Čistě chlapské prostředí na kriminálce bylo taky hezky vykreslené, místy jsem se nad těmi jejich vtípky a výměnami pousmála. Celkový dojem je tedy opět kladný. Jana Jánská se zařadila na můj poměrně krátký seznam autorů, na jejichž každou knihu se budu těšit. 5/5*... celý text

Dokonalé propojení 2022, Jana Jánská (p)

Další propracovaný psychothriller, tentokrát z pera české autorky. Doporučení na mě vyskakovala všude možně a anotace zněla lákavě, takže jsem neodolala a knihu si pořídila. No a přečetla jsem ji za jediný den. Začala bych postavami. Přestože jsou kapitoly krátké, autorce se podařilo i na tak malém prostoru vykreslit každou postavu tak dobře, že jsem si je všechny bez problému pamatovala. Působily velice realisticky a veskrze lidsky, se všemi klady i nešvary, které vidíme u lidí všude kolem nás. Mnohdy mě dost štvaly, ale o to právě šlo. Takže jedna hvězda navíc za postavy. Jak už tu několikrát zaznělo, název opravdu odpovídá obsahu. Ano, může se zdát nepravděpodobné, že by v realitě mohly být lidské osudy tak propojené, ale jak se říká: ty nejabsurdnější scénáře píše sám život, a jsou to právě některé skutečné osudy, které bychom mohli bez znalosti kontextu pokládat za smyšlené jen proto, že působí nepravděpodobně. Takže ano, někomu se to může zdát už překombinované, ale mě naopak ohromilo, jak něco tak spletitého dokázala autorka vymyslet a následně podat tak, aby do sebe všechno krásně zapadlo. Za to klobouk dolů. Další plusový bod má u mě kniha díky tomu, jak realisticky je v ní vykresleno sexuální násilí. Málokdo si uvědomuje, že pachatelem bývá ve většině případů někdo blízký a že v takovém případě si přeživší partnerovo chování obhajuje a vysvětluje, jen aby nemusela čelit realitě obzvlášť pokud se jedná o člověka izolovaného od okolního světa, jak tomu v mnoha případech bývá (a jak tomu bylo i zde. Takže tohle bylo dobře napsané. Už je to nějaká doba, co jsem mohla knize dát s přehledem pět hvězd, a Dokonalé propojení si zaslouží každou z nich. Už se těším na Mrazivou náruč.... celý text