grillica
přečtené 684
Dita Saxová
1982,
Arnošt Lustig
Dita. Pěkná holka, možná díky svému překvapivě árijskému vzhledu, štěstí v neštěstí ostatních, shodou náhod, přežila druhou světovou válku, Terezín, koncentrák, své rodiče i prarodiče. Po válce žije v Praze v domově mládeže, snaží se studovat, stýkat s lidmi, navazovat přátelství, žít "normální" život. Jenže nejde zapomenout. Užívat si života, tak jak by se to za normálních okolností od mladé hezké holky očekávalo. Na okolí nejspíš působí, že to má dost na háku, nějaké ty plány do budoucna, dá každému kdo si o to řekne a celkově se má fajn, i když pár šrámů na duši by se našlo, to dá rozum. V hloubi duše je ale pořád tam s nimi, s dětmi v Terezíně, se svými příbuznými, se všemi, kteří vyletěli do povětří. Jak o tom mluvit s těmi, kdo to nezažili? Jak, a proč vlastně, o tom mluvit se spoluúčastníky celého toho nešťastného konečného řešení? Nejde zahubit pocit přeživšího, smutek, myšlenku na nespravedlnost; někde někdo určil: "tak a Židé zmizí z povrchu zemského." Četlo se mi to těžko, jak kvůli ději-neději, v okamžiku, kdy rozhovor náhle končí přesunem do Ditiných myšlenek, proudu úvah a vzpomínek, a najednou se dialog objeví z ničeho nic zpátky po dvou stranách; tak kvůli myšlence knihy jako takové. Odsouzení již odsouzených, smrt už mrtvých. Beznaděj a deprese, která vysvobozením a navrácením do "normálního" života ani náhodou nekončí, ač se snažíte ze všech sil. Poselství této knihy je silnější než kniha samotná. Mimochodem, po přečtení Hany od Mornštajnové, jelikož mi Ditu několik lidí k Haně doporučilo: Hana mě tedy zasáhla mnohem víc, smutek, svíravost, na konci jsem brečela a brečela.. A to u knih vydržím hodně. Je to tak strašně strašné a (ne)skutečné a skvělé: https://www.databazeknih.cz/knihy/hana-324332... celý text
Žízeň po životě
1957,
Irving Stone (p)
Leden 2018. V antikvariátu Aurora ve Spálené jsem se opět probírala venkovním desetikorunovým výběrem. Nanicovatá vybledlá plátěná obálka s jednoduchou kresbou, podle názvu jsem tipovala na nějaký ženský román. Jenže hned první věta zní: "Pane van Goghu! Musíte vstávat!" Aha! Nejsem žádný znalec umění, které visí v galeriích a oceňuje se na miliony dolarů. O Goghovi jsem měla pár povrchních informací asi jako každý druhý: holandský zrzek, uřízlé ucho, olejomalby, slunečnice. Ale poslední obdobný životopis Edith Piaf od Simone Berteaut mě hodně pohltil, tak se třeba nebudu nudit. Ani na chvilku! Okamžitě jsem se začetla a postupně prošla strastiplnou cestou životem po boku umělce, za svého života nedoceněného, zmítaného neopětovanou láskou, bídou, nepochopením, duševním i fyzickým vypětím, okamžiky euforie a nadšení a momenty čistého zoufalství. Přitom jediné co vždy chtěl: malovat, a jakmile se mu nedařilo, trápil se jako zvíře a stejně tak zuřil, poté se vítr uklidnil a on se vrhl do práce s větším nadšením a vervou. Ale následovaly další vlny nadšení a vzteku, a bezmoci, protože najednou malovat nešlo, tak jako dřív. A pak už nechtěl žít a tak to skoncoval, dobrovolně. Bylo mu sedmatřicet let, když se zastřelil a na následky zranění zemřel. Bratr Theo, jediný, kdo v něj věřil a podporoval ho celý život, zemřel půl roku po něm. Silných momentů, které se autorovi povedlo vykreslit, bych našla bezpočet. Hodně se do mě vryla epizoda v hornické oblasti na jihu Belgie, chudé, beznadějné místo s ještě chudšími, nemocnými lidmi, kterým se snažil ze všech sil pomáhat, natolik, až z toho málem sám zemřel. Nemusí se vám jeho obrazy líbit, osobně mi většina přijde divná, ale je to fascinující, výborná kniha!... celý text
Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla
1995,
Hannah Arendt
Předchozí komentující snad vše řekli, jen dodám, že mě velmi potěšilo nové vydání od Oikoymenh, kniha byla prakticky k nesehnání.
Mapa Anny
2014,
Marek Šindelka
Něco tak niterně známého, trefného a bolestného, (ne), smutného (taky ne), znepokojivého (to by šlo), jsem na tak malé ploše opravdu nečekala. Šindelka odhaluje vztahy několika málo postav, které se "objevují a zase mizí" do morku kostí, rozbíjí nejen Annu a zas skládá dohromady v zrcadlo, kde je každý střep a šrám jasně rozpoznatelný. Rychlá doba, vztahy, lidi, strasti a smutky, lži a zloby, prázdnota, pomíjivost. Je mi z toho docela na nic, ale stejně mám sto chutí začít číst znovu od začátku, abych se do toho bahna lidského pachtění po něčem ponořila znovu a hlouběji. Originální netuctová prozaická drsná poetika na 126 stranách, v deseti souvisejících povídkách. "Všechno dezinfikujeme ještě dřív, než se vůbec poraníme."... celý text
Hana
2017,
Alena Mornštajnová
Knihu jsem přečetla opět po roce, hltala jsem ji znovu jako Karáskovi a Hana sváteční žloutkové věnečky.. A zas se mi spustily slzy, nikdy nepochopím tu lidskou zlobu a malost a nepoberu nepopsatelnou hrůzu a utrpení za válečných let, a nepřestane mě přepadat soucit a svíravý pocit při pomyšlení na přeživší všech těch hrůz. Nedivím se Haně, že si přála zemřít jako její blízcí; svou smrt přežila za ohromnou cenu každodenního fyzického a zejména duševního utrpení a výčitek svědomí. Shody náhod, osud, neštěstí v neštěstí Mornštajnová mistrně poskládala do šedočerné vanilkové mozaiky, ze které vám bude nevolno.... celý text
Havel
2014,
Michael Žantovský
Nejistý kluk, filozof, intelektuál, spisovatel, dramatik, záletník, ješita, disident-prezident, pravdoláskař, humanrightista, enviromentalista, humanista, chronický kuřák, notorik, milovník Ameriky, nemocný člověk. Téměř dva měsíce jsem strávila s fascinujícím "monstrománem"; až na pár pro mě nezajímavých pasáží (třeba v první části knihy o jeho umělecké dráze) jsem téměř 600stránkovou bichli hltala jako nejnapínavější severskou detektivku. Při mém rozhodnutí dovzdělat se jsem dostala tipy na několik knih o Havlovi. Mezi prvními doporučeními byla tato monumentální biografie od Michaela Žantovského. Předem jsem byla varována, že ať se autor snažil sebevíc, nepodařilo se mu zůstat nestranným. Jak by taky mohl, po tom všem, co s Havlem prožil a jak blízkým přítelem a spolupracovníkem mu byl po dlouhá léta. Přes tuto drobnou výtku musím autorovi složit poklonu za opravdu neskutečné dílo, ve kterém Havlovu cestu životem vykresluje natolik živými barvam, s tolika souvisejícími fakty, že po dočtení začínám celý ten kult HAVEL trochu chápat. Snažím se být objektivní, je to moje první kniha o něm a o tomto zlomovém období naší země. Není to jen óda na prezidenta, kterého si, troufám tvrdit, v zahraničí dosud váží ze všech našich prezidentů nejvíc, ale i kritický pohled na státníka, muže, který ne vždy udělal správná rozhodnutí nebo volil vhodná slova. Nakonec skončil vyčerpaný, nemocný, ale snad smířený se svým osudem. Co mě trochu mrzí, ale odpovídá to povaze knihy a snad i vztahu autora k Havlovi: doufala jsem, že se dozvím, proč se nová vláda tak málo vypořádala s komunisty: tak, jak by si ta chátra zasloužila. K tomu snad najdu vhodnější zdroje. Až odpadne nálada, kterou jsem po přečtení získala, zkusím prý kritičtější životopis od Kaisera a snad i Havlovo Prosím, stručně.... celý text