Gweny přečtené 475

Dobrý člověk ještě žije 1973, Romain Rolland

Hold a čest Romainu Rollandovi. Je tomu už mnoho let, co jsem četla jeho Petra a Lucii, ale teprve pár hodin, co jsem dočetla tenhle skvost. Ano, skvost. Kniha hlubokých myšlenek, nadčasových myšlenek nebo možná takových, které jsou poplatny každé době i každé lidské společnosti. "Jak známo, soudnictví je umění nazvat za peníze černým to, co je bílé." (s. 149) Tahle kniha mi ze začátku dělala ohromný problém. Ještě někde kolem třetí kapitoly jsem zvažovala, zda čtení nevzdat, ale pak se cosi zlomilo, nejspíše ve mě a já četla ve dne v noci nemohouci se odtrhnout od tohoto srdcervoucího příběhu, když jsem i slzičku uronila a zároveň příběhu, který mi v jistém smyslu připomněl našeho českého Švejka - hlavně ve chvílích konverzace se šlechtou a vlastně i se svými blízkými. Jenže Švejkova povaha byla přeci jen ještě o něco výstřednější než povaha Colase Breugnona. Sečteno podtrženo, jsem nesmírně ráda, že jsem čtení nevzdala a tomuto francouzskému spisovateli zůstávám stále věrná.... celý text

Tanec smrti 1992, Karel Šiktanc

Surovost těch veršů je neskutečná. Na druhou stranu smrt tu člověk vnímá jako někoho/něco, kdo/co jen koná dobro pro lidstvo a nikoli zlo (možná proto jsem často vzpomínala na Zlodějku knih Markuse Zusaka). Nejsou to verše, které pohladí na duši, i když vlastně v jistých částech ano. Rozmluvy se smrtí, dá-li se to tak nazvat, mě v podstatě uklidňovaly.... celý text

Sen noci svatojánské 1994, William Shakespeare

Shakespearovská klasika, která díky kouzlům působí tak trochu mysticky. Nemůžu knize upřít ani to, že si zde autor hraje se svou i s čtenářovou fantazií. Jazyk, nebo spíše překlad je opravdu skvostný a květnatý. Ve výsledku se mi drama líbilo, i když Shakespearovou fanynkou opravdu nejsem. :)... celý text

Bylo nás pět 1954, Karel Poláček

Seriál mého dětství. A teprve nyní jsem si přečetla knihu. Vím, že jsem ji zkoušela číst kdysi k maturitě, ale vydání z r. 1954 se mi tehdy nečetlo vůbec lehko, takže jsem ji po pár stránkách odložila na neurčito. A teď, i když i tak bylo obtížné najít v použitém jazyce a termínech mě neznámých zalíbení, povedlo se a já knihu slupla za dva večery. A musím říci, že jsem si ji užila. Peťova hatmatilka a některé průpovídky mě vážně bavily. Jednotlivé příběhy na sebe sice moc nenavazovaly, ale zato byly plné dětského hašteření a fantazie a vymýšlení všelijakých lumpáren. Tak nějak jsem se přenesla zpět do svého dětství a vlastně se mi zase připomnělo, že i děti mají své starosti, které jsou mnohdy mnohem závažnější, než starosti dospělých. :-)... celý text

Štěstí pro lidi 2018, P. Z. Reizin

Do téhle knihy se mi vůbec nechtělo a to jen proto, že její obálka mi úplně nesedla. Jenže znovu se ukázalo, že na první dojem se nemá nikdy dát a že i nevzhledná slupka může ukrývat nádherné jádro. Ten příběh jsem si od první stránky užívala a dokonce se párkrát nahlas zasmála (jo, mohl za to vždy Aidan - jeho bezprostřednost a semtam opravdu pekelné nápady a průpovídky byly vážně úsměvné). A pak, o pár desítek stránek později jsem zase zlostí prskala (za to zase mohl Sinai). A Aisling, její zdrženlivost a přemýšlivost mi byla vážně sympatická. Asi jsem se zamilovala (obrazně řečeno). :-) Ano, Paulu Reizinovi se povedlo neskutečné dílo, které je svým způsobem tak trochu zastrašující v kontextu dnešní doby a stále se rozvíjejících umělých inteligencí. Ovšem stále ještě považuji tu dobu, kdy budou mít umělé inteligence schopnost cítit emoce, tak trochu za sci-fi. Ale kdo ví, co se zrovna nyní odehrává na skrytém pozadí mého telefonu, když tyhle řádky píšu!? Raději nad tím nepřemýšlet... Co se zpracování knihy týká, semtam krátké, semtam delší kapitoly dodávaly příběhu spád a ukázaly nám situace v různých úhlech pohledu. Ich forma připomínala deníkové zpracování, takže je možné v knize vidět spojení deníků několika různých lidí i umělých inteligencí.... celý text

Tvůj život má cíl 2006, Dan Millman

Na jedné straně je kniha o motivaci a na straně druhé o sebeuvědomění. Otázky, na které Dan odpovídá, jsou mnoha lidem vlastní. A pak je řada na nás - odpovědět na ty jeho otázky. A že si někdy člověk musí sáhnout hodně hluboko do (s)vědomí, aby odpověděl. Tohle je jedna z mála knih, ve které mám fůru poznámek. Nejen odpovědí, které přišly na Danovy otázky, ale také dodatků nebo komentářů k tomu, o čem Dan zrovna píše. Ač mám knihu přečtenou, rozhodně jsem s ní neskončila. Za pár měsíců/let ji otevřu znovu. Ze zvědavosti, jak se můj život promění.... celý text

Skleněný vrch 2015, František Niedl

Příběh, na jehož konci si uvědomíte, že ne vždy je třeba se s životem prát. Někdy je snad jednodušší a méně bolestivé nechat vše plynout jako voda v Křemelné a s důvěrou vyčkat na to, co nás za odměnu čeká. Ne, že by snad Petr s důvěrou vyčkával, ale svého štěstí po mnoha pádech nakonec také došel. Tedy alespoň v knížce. A jestli spolu žili šťastně až do smrti, se nedozvíme, ale určitě v srdci každého čtenáře převládá ten pocit, že by Petrovi a Janě to štěstí přáli. Kniha se mi četla lehce, příběh plynul svižně kupředu. Byl to okrajově zajímavý vhled do časů, které jsem neměla šanci poznat. Styl psaní, který se podobal deníkovým zápiskům se mi líbil. Petrův život, nebo alespoň tech pár let, o kterých píše, byl jak na houpačce. Chvíli nahoře a pak pád na dno, nebo spíše na ústa, když si nedal pozor kam šlape. Nemůžu říct, že by mě kniha nevedla k zamyšlení. Vedla. A ne málo. Každý sem tam hodnotíme svůj život a já měsíc od měsíce přicházím na to, že si svůj život chci užít, protože nevím, kdy přijde konec.... celý text

Hlava plná přízraků 2016, Paul Tremblay

Nic není takové, jak se na první pohled zdá. Obyčejně horory nečtu a už vůbec je nesleduji v televizní podobě. Nicméně nevím proč, si mě tahle knížka našla. Když už Stephen King o ní napíše "Vyděsilo mě to k smrti, a to se jen tak něčeho neleknu.", čekala bych, že mě to taky vyděsí, protože jsem už prostě takový typ. Ale možná, že jsem před očima měla "jen" písmena a nikoli obraz scény, bylo pro mě čtení téhle story přijatelnější. Nemůžu říct, že bych zůstala ledově klidná, lhala bych. Má fantazie jela na plné obrátky a některé momenty v ději jsem si díky detailnímu popisu představila opravdu živě, ale rozhodně to se mnou neotřáslo natolik, jak jsem se obávala. Takže i když horor nebo thriller (netuším, jaký je mezi tím rozdíl), brala jsem to jako takovou drsnější detektivku. Byla jsem ale nesmírně zvědavá na konec a pořád ještě nevím, na kterou stranu pravdy se přiklonit - zda věřit či nevěřit jen v psychickou nemoc Marjorie. A asi to tak zůstane. Tremblay si se mnou hezky pohrál a nemůžu téhle knize upřít její čtivost. Myslím, že mi zabrala přesně 3 dny po volných večerech. Prostě jsem do ní byla naprosto (a teď mi odpusťte ten výraz) zažraná.... celý text

Šťastní a veselé 2015, Petra Zhřívalová

Jednoduchý a svižný románek z pera české autorky. Děj je od začátku víceméně předvídatelný a i přesto čtete až do samého konce a tam popustíte uzdu emocím a uroníte pár slziček. A nebo jsem jen já v tyhle dny o něco labilnější?! Těžko říct. Každopádně nám autorka nenápadně podbízí myšlenku, že kdyz už se cítíme být úplně na dně, děje se nám právě ta nejúžasnější věc. Totiž že najednou máme čas, prostor i chuť konečně si plnit své vlastní sny.... celý text

Mrtvá voda 2014, Helon Habila

Bezpochyby zajímavý příběh z pera afrického spisovatele. Už ani nevím, jak jsem se k němu dostala, ale musím uznat, že při jeho čtení jakobych kolem sebe neustále cítila pach ropy, ryb a mrtvých vod. Nebylo těžké přenést se do popisovaného prostředí a sdílet útrapy obyčejných lidí, kteří trpí na nezájem státu i ropných mašinérií. Ze začátku pro mě bylo obtížnější chápat ty časové skoky kupředu a zase zpět. Nicméně právě díky nim nabírá příběh na atraktivitě. V případě téhle knihy mi v hlavě vyvstává jediné poselství... Teprve ve chvíli, kdy známe obě strany mince je možné určité jednání buď odsoudit nebo naopak přijmout. Aneb, jak kdosi moudrý kdysi pověděl: Nikdy neznáme celý příběh.... celý text

Milenci 2016, Rod Nordland

Pokud chcete číst sladkou love story se šťastným koncem, tak tuhle knihu ani neotvírejte. Konec je nejistý a o sladkou a veselou love story se nejedná ani v nejmenším. Místo toho Vás reportér New York Times vezme do země, kde jsou vztahy mezi muži a ženami a vůbec postavení ženy ve společnosti o 360 stupňů odlišné od těch našich. Nejedná se o klasický román, jak by se mohlo zdát. Je to z části vyprávění o osudu dvou zamilovaných mladých lidí, kteří se narodili ve špatné zemi, a z části vhled do historie, politického a náboženského systému Afghánistánu. Každé tvrzení, každou informaci autor dokládá zdrojem, odkud materiál pro svou knihu čerpal, pokud se zrovna nejednalo o jeho vlastní aktivitu, rozhovor apod. A i tehdy přikládá odkazy na články, které vznikly pod jeho rukama. Necítím jako úplně správné, abych se tu vyjadřovala k tomu, jako afghánská společnost funguje. Je jasné, že bych nedokázala najít ani jedno malé pozitivum. Je to kultura, která se vyvíjela jinak, než naše středoevropská, nicméně věřím, že v budoucnu se situace žen nejen v téhle asijské zemi zlepší. Co pro mě ovšem bylo naprosto zdrcující, byly příběhy dívek, často ještě v dětském věku a to, jak se k nim chovaly jejich rodiny a vlastně i celý soudní systém. Pořád nechápu, co se stalo s těmi miliony a miliony dolarů, které USA i ostatní světové velmoci investovaly do téhle země, aby se tu zlepšily podmínky života žen... Tvorba zákonů je jedna věc, ale věc druhá je dohlížení nad jejich dodržováním. Jsem ale přesvědčena, že nejen díky Zakije a Alimu nyní vyrůstá generace mladých lidí, která snad už nebude tak striktní a důsledná při dodržování a uplatňování zvyklostí, v jakých byli vychováváni jejich rodiče. Smekám před ženami, které i přes neustálé vyhrožování pomáhají v rámci organizací a azylových domů ostatním afghánským ženám a dětem. A zároveň i před autorem, který si vytyčil nelehký úkol se sepsáním této knihy. A tím končím svůj komentář, protože na jazyku toho mám ještě spousta a vydalo by to na několikastránkový esej.... celý text

Calico Joe 2013, John Grisham

Na můj vkus útlá knížečka, jejíž přečtení mi ale zabralo více než 2 týdny. Neustálé střídání časových rovin, hodně, ale opravdu hodně řeči o baseballu, jehož pravidla jsem nedokázala pochopit ani z úvodního návodu. Příběh o Calico Joeovi i Warrenovi se mi líbil, ale byl odvyprávěný opravdu velmi povrchně. Na druhou stranu tady asi úplně nejde o baseball a příběh dvou rivalů, ale spíš o tu pointu - že teprve ve chvíli, kdy víme, že máme před sebou už jen pár dnů života, začínáme vzpomínat na zdary i nezdary, hodnotíme svůj život a snažíme se odejít s myšlenkou, že jsme udělali alespoň nějakou dobrou věc...... celý text

Spiklenci z lásky 2017, Jaromír Jindra

"Člověk se nikdy nezamýšlí nad sebou tak důkladně, jako když ho postihne neštěstí." (s. 76) O víkendu jsem do rukou vzala knihu, která už dlouho čekala na svůj čas. Nečekala jsem, že s ní strávím jen tři večery. Tak moc mne příběh vtáhl do svých útrob. O to více, že se v něm odehrála část historie českého království. Je zajímavé číst o dějinách jiných zemí. Mě ale nikdy nepřestanou fascinovat knihy z českých dějin. Nemohu říci, že bych se s kteroukoliv postavou ztotožnila. Kaprštejn mi byl stejně nesympatický jako chvílemi Anna Marie. Na druhou stranu je pravda, že v knize snad nebyly žádné momenty, kdy bych nečekala nějaký zvrat (tedy krom posledních asi 4 stran). A i když mám k románu jisté výtky, nemohu hodnotit jinak, než plným počtem. Historie je mým koníčkem už od dob základní školy a mám v oblibě číst romány u kterých vždy existuje naděje, že jejich část se zakládá na pravdě. To potom měním v ruce knihu a telefon a na webu si dohledávám podrobnosti o jmenovaných osobách nebo místech. Abych byla konkrétní, v téhle knize zaznělo jméno Bedřicha z Talmberka. Je to vesnice nedalo od nás. Věděla jsem, že se tam nachází zřícenina středověkého hradu, ale nikdy jsem tam nebyla. A teď najednou mám pocit, že se tam potřebuji podívat a nasát tu atmosféru. A to je přesně ten úžasný moment, kdy se díky nějakému příběhu oživí můj zájem o další střípky poznávání nových míst spojených s historií naší Země. A krom tohohle musím vyzdvihnout ještě další dvě věci, které pro mě dělají právě tuhle knihu tak atraktivní. Za prvé je to použitý květnatý a nesmírně milý jazyk, výběr slov i větná skladba, která mě místy svým způsobem přenesla o několik desetiletí zpět do minulosti. A za druhé mě na knize zaujalo i množství mouder a citací, které snad byly příznačné pro svou pobělohorskou dobu, ale zároveň jsou ve společnosti aktuální i 400 let poté. Jedním, který mnou zarezonoval, jsem svůj komentář ke knize započala, tím druhým ho ukončím a děkuji, že jste dočetli až sem. "Jak se všechno neustále opakuje, říkal si Viktorín. Jediné, co se mění, jsou vnějškové kulisy a oblečení, zatímco lidé a jejich charaktery procházejí staletími nezměněné. Neustále je tady přítomna touha po moci, majetku a osobním prospěchu na úkor druhých. Všechno se to halí do krásně znějících, přesto bezobsažných slov o lidské solidaritě, apoštolské chudobě, čistotě, lásce... Snad tomu tak nebude navždy?" (s. 14)... celý text

Ranhojič 2014, Noah Gordon

Když jsem poprvé viděla film "Ranhojič", vůbec mě nenapadlo, že by mohl mít knižní předlohu. K ní jsem se dostala pár let po zhlédnutí filmu a jelikož jsem jím byla dosti ovlivněna, čekala jsem od knihy úplně jiný příběh. Ale to je jen má chyba, za kterou nemohu vinit autora. Při čtení knihy mi často v mysli vyvstával příběh Egypťana Sinuheta. A semtam jsem se neubránila srovnání. Musím ale říci, že příběh Roberta J. Colea mě opravdu chytil za srdce. A nejen pro jeho milostnou dějovou linku. Nejvíce jsem si "užívala" ty kapitoly, kdy se učil v Isfahánu a byl ve společnosti Ibn Síny. O to více mě překvapilo, že Ibn Sína je historicky doložená bytost. Fascinovaly mě popisy léčení i Robbyho objevy při zakázaných pitvách. Ani jsem nadýchala, když ho předvedli před církevní soud. Jsem přesvědčená, že Ranhojič je románem s dramatickou zápletkou, která musí čtenáře určitě zabavit, aby četl a dozvěděl se, jak celý příběh skončí. U mě to tak určitě bylo.... celý text

Nebe nezná vyvolených 2016, Erich Maria Remarque (p)

Ze začátku mi tahle kniha vůbec nedávala smysl a nebavila mě. Jenže pak, v průběhu týdne mi došlo, že ke mě opět přišla v pravý čas, abych se díky jejímu příběhu zamyslela nad svým životem. Nikdo nevíme, kolik času nám v tomhle životě ještě zbývá, ale úspěšně to ignorujeme. Každý se ženeme za něčím, o čem si myslíme, že až toho dosáhneme, budeme konečně šťastní. Ale ono to většinou tak nefunguje. Život je paradox a my všichni žijeme v iluzích. A když potom o některé z iluzí přijdeme, najednou nevíme, co s tím dělat. Říká se, že vše špatné je pro něco dobré, že v nejhlubší propasti se člověku dostává největší příležitosti odrazit se a stoupat vzhůru. Jenže kdo z nás je schopen vidět v přítomnosti propasti to, že už brzy zase uzříme sluneční paprsky?! "Zdá se, že život miluje paradoxy -, když si myslíš, že jsi v bezpečí, jsi vždycky směšný a těsně před pádem -, ale když víš, že jsi ztracený, jsi zahrnovaný dary. Nemusíš pro to ani hnout prstem a máš všechno." (s. 205) Říkám si, že knihy, které v poslední době čtu, mi stále přinášejí čím dál tím hlubší zamyšlení nad tím, jak žijeme. Nemám tušení, kam mě to všechno dovede ale mám důvěru v život a v to, že vše má svůj smysl, který ale nemusíme chápat nyní. Abych se ale vrátila zpět ke knize - tenhle příběh je jiný, než na jaké standardně narážím v knihách, které čtu. Není to zamilovaný román, nenajdete tam sladké pasáže. A ten konec s Vámi prostě musí zamávat, i kdybyste měli srdce z kamene. Tohle je kniha o lidech, jejichž minulost jim na duši vytvořila šrámy a oni se znovu učí žít. Znovu se učí existovat ve společnosti, zjišťují co je to štěstí, láska, pravda. Příběhem jednoduchá, avšak poselstvím hluboká kniha, která ve mě ale zanechává protichůdné emoce, kterým úplně nerozumím a i z toho důvodu jsem se rozhodla nehodnotit knihu hvězdičkami.... celý text

Hlava světa 2019, Rebecca Gablé

Už ani nevím, kdy naposledy jsem byla do historického románu, a teď mi promiňte to označení, takhle zažraná, jako tomu bylo v tomhle případě. Doslova a do písmene jsem těch necelých 700 stran zvládla přečíst za necelé 3 dny (ne, ani práce ani domácí povinnosti nešly stranou - ale večery byly opravdu dlouhé). Skláním se před autorkou a její letitou? prací. Příběh byl promyšlený, napínavý v těch nejméně (či snad nejvíce vhodných chvílích), postavy měly nesmírnou hloubku. Nemůžu říct, že bych se s některou naprosto sžila, na každé ženě či na každém muži jsem spatřovala vlastnosti, které mě buď vytáčely, nebo mi na ústech jejich jednání vytvářelo ironický smích či opovržení. Nelze ale nepřiznat, že by ve mě kdokoliv, ať už Tugumír, Oto, Drahomíra, Gero, Thankmar, Edita či Egvina a spoustu dalších, nevyvolávali jakékoli emoce. Několikrát během čtení jsem měla slzy v očích a vždy stačila jedna věta. Ať už je tomu jak chce, časy to byly zlé a autorka mě dokázala pomocí písmen, slov a vypravěčského talentu přenést tolik staletí do historie. Při každém otevření knihy se moje realita ztrácela a já se propadala časoprostorem. Často jsem zapomínala dýchat, když docházelo na otázku života a smrti, moje tělo jakoby vůbec neexistovalo. Nepociťovala jsem hlad, žízeň ani jiné potřeby. Má duše byla a stále je zcela nasycena touhle knihou. Bylo v ní vše, co může v životě potkat krále i jeho poddané - láska i nenávist, oddanost i zrada, mír i válka, něha i vášeň, život i smrt, přátelství, síla sourozeneckého původu, která ale může být i jeho záhubou. Z historického hlediska pro mě byl příběh opravdu obohacující. Ale především mě zaujaly ty pasáže, které se týkají pohanského léčitelství - bylinky i drahé kameny, k obojímu si poslední měsíce hledám sama pomalu cestu. Ne, nejspíš není nic, co bych knize vytkla, snad jen, že by klidně mohla být delší. Musím se ale přiznat, že už se tak trochu třesu nedočkavostí, až budu mít v ruce její druhý díl. Je třeba si ale uvědomit, že příběh se všemi strastmi i radostmi v knize lze přenést i do naší reality. I my často soudíme děti podle toho, jací jsou jejich rodiče. I my vkládáme často svou důvěru do rukou toho, kdo nám nabídne větší výhody. I my máme svůj názor, na který chceme přetáhnout ostatní z našeho okolí. Vlastnosti lidí se příliš nemění, a nezáleží na tom, jestli se příběh odehrává před staletími nebo v 21. století, jestli jde o záležitosti v královské rodině nebo v domě rolníka. Jenže vždy bylo, je a vždy bude důležité hledět kupředu a nevytahovat z minulosti to, co nám už neslouží. "A možná je zapomnění požehnáním od bohů, protože význam má to, co je, ne to, co bylo." (s. 357)... celý text

Prodavač snů 2011, Augusto Cury

Hluboce filosofická kniha o životě každého z nás, se kterou jsem se opravdu hodně prala, ale jen proto, že její obsah byl pro mě obtížně pochopitelný, nebo spíše vstřebatelný. Nejsem si jistá, že jsem pochopila vše, ale rozhodně vím, že mi kniha mnohé dala. Kdybych měla jmenovat, tak konečně chápu, na čem je založený kapitalismus a socialismus (dvě ideologie, jejichž filosofii jsem nikdy nedokázala pochopit). Můj pohled se změnil na mnohé z lidí, od kterých jsem se vždy chtěla nějak odlišit jen proto, aby si mě s nimi ostatní nespojovali... Kniha je ale především o snech. O těch, o nichž si myslíme, že jsou naše, i když je do nás skryl systém i o těch, které nám našeptává naše duše, ale my nejsme schopni ji slyšet, protože systém, v němž žijeme, žádnou duši člověka neuznává. Tak moc mi kniha chvílemi připomínala Matrix. Lidé jako stroje ovládaní vyšším mozkem, generálem, který řídí naprosto vše. Jenže kniha je pouhým odrazem skutečnosti. A má otázka nyní zní... Opravdu žijeme ve svobodném světě? Opravdu nad námi nikdo nemá moc? Ano, máme sice demokracii, ale přitom všichni žijeme v otrokářském systému. Dobrovolně se pereme o to, abychom dostali hypotéku a nemuseli platit nájem bytu... A komu pak platíme nájem? No bance. Na desítky let se upíšeme a přitom nemáme nikde jistotu, že ty desítky let tady bude naše existence trvat. Abychom byli šťastní, potřebujeme toho hodně vlastnit, potřebujeme cestovat, potřebujeme tedy to, co nikdo jen tak na první stupínek zcela upřímně nedá, protože dávat najevo se to nesluší - PENÍZE! "Žádám vás, abyste si uvědomili, že peníze samy o sobě nepřinášejí štěstí, ale jejich nedostatek vás o štěstí může drasticky připravit. Člověk se nezblázní kvůli penězům, ale láska k nim mu může sebrat klid. Když člověku chybějí peníze, je chudý, ale když s nimi nakládá špatně, je ubožák." (s. 177) Ale opravdu tohle všechno potřebujeme ke štěstí? Ne všichni. V posledních letech se začínají probouzet lidé, kteří zjišťují, že štěstí lze hledat někde úplně jinde. Jsem za ně vděčná. A ráda bych se považovala za jednu z nich. Jsem blázen? Možná. Ale jaká je definice normálnosti? Nevyčnívat, jít s davem? Děkuji, to není má cesta. "Nemějte strach z toho, že vás odsoudí veřejnost. Bojte se svých vlastních myšlenek, protože jen ty dokážou proniknout k podstatě člověka a zničit ho." (s.75) "Kdo nabídne druhou tvář, dokáže, že je dospělý a vnitřně silný. Tváří se přitom nemyslí fyzická líce ale psychická stránka člověka. Nabídnout druhou tvář znamená prospět tomu, kdo nás ponížil, s grácií pochválit toho, který nás pomlouvá, prokázat altruismus a trpělivost s člověkem, který nás unavuje. Znamená to umět tiše a bez velkého křiku opustit palebnou linii, když na nás útočí. Schopnost nabídnout druhou tvář je prevencí vražd, traumat a nezhojitelných jizev. Slaboši se mstí, silní se umějí chránit." (s. 195-6)... celý text

Mlčení jehňátek 2011, Thomas Harris

Kde končí dobro a začíná zlo? Může každý lidský čin mít zcela dobrý a ušlechtilý začátek, i když se cestou změní v něco zcela děsivého? Zdá se, že ano. Tahle kniha mi doma ležela snad nějakých 8 let. Nikdy jsem ale neměla odvahu ji otevřít. Film jsem nikdy neviděla a myslela jsem si, že je to nějaký krvavý horor. Ale pak přišla debata v práci právě nad tímhle příběhem a tak jsem si řekla, že mu dám šanci. No dobrá. Krve tam na můj vkus bylo dostatek. Ale krom toho tam byla i akce, napětí a tajemno. Konec se dal tak nějak předpokládat, což mi ale dojem z knihy určitě nenarušilo. I přesto přese všechno mi Dr. Lecter tak nějak zaimponoval, hlavně svou osobností a nedivím se Clarice, že to cítila podobně. Nemusela jsem být v jeho přítomnosti a hledět mu do očí a stejně jsem se cítila, jakoby seděl naproti mě a viděl až na dno mé duše. A i když se teď můj názor na knihu a hlavně příběh změnil, ta obálka je pro mě snad ještě hrůzostrašnější (ta můra a červené oči, nic příjemného na pohled).... celý text

Děti slunce a země 2014, John Bennet

Hodně, ale opravdu hodně zvláštní kniha. Svého druhu asi jedna z mála, co se mi kdy dostaly do rukou. Musím říci, že to pro mě bylo chvílemi utrpení ji číst. Časté skákání v čase, prostoru i střídání většího počtu postav mi čtení opravdu neusnadňovaly a z tohoto pohledu se mi kniha opravdu nezamlouvala. Na druhou stranu ale musím uznat, že děj a především pozadí tohoto příběhu je přinejmenším opravdu poutavé a z určitého úhlu pohledu také atraktivní. Je to příběh o rodině, přátelích, pohledu dopředu, odpuštění atd. Je tam vše. Jen člověk musí umět číst i mezi řádky. "Pamatuj, že ze všech lidí na světě tě může nejvíc zranit právě tvoje rodina. Proti těm, které milujeme, neexistuje žádná obrana." (s. 156)... celý text

Záchranná pouť: Jeden muž, třicet tisíc psů a cesta poslední naděje dlouhá milion mil 2016, Peter Zheutlin

Když začínáte číst Záchrannou pouť, přijde Vám, že půjde o nějaký román s dobrým koncem. Jenže už po první stránce Vám dojde, že to nebude román a že možná i ten dobrý konec nebude tak úplně zaručený. Každý člověk, kterému se do srdce nesmazatelně vepsal psí kamarád tuhle knihu prožije s nespočtem slz v očích. Realita amerických útulků, tisíce uspaných psů denně, kulturně sociální problém většinové společnosti amerického jihu na jedné straně přeci jen o něco málo pozvedne informace o tom, kolik stovek psů nachází své šťastné rodiny na severu. Vše je jen a jen o lidské lásce k těmto tvorům. "Lidé chtějí psy, kteří nevyvolávají alergii, nelínají, neštěkají a vycházejí dobře s dětmi. Chtějí dokonalé psy. To, co potřebují, je vycpané zvíře." (s. 130) Tohle je názorná generalizace problému, který se neomezuje jen na americký kontinent ale na všechny ostatní. Cožpak se i útulky u nás neplní nechtěnými zvířaty hlavně po Vánocích?! Pes není předmět - nelze z něho udělat člověka. Je to člen rodiny, který vyžaduje speciální zacházení, stejně jako malé dítě. Tahle kniha je vlastně výpravným dokumentem do reality života psů v Americe. Nic nepřikrášluje, podává informace objektivně a nesnaží se ani o nějaké poučování nebo zlehčování. Je věcná, informativní a zároveň pro člověka, který disponuje notnou dávkou empatie, nesmírně emotivní. Je pravda, že nejvíce slz jsem prolévala při poslední kapitole, kdy se psi konečně dostávali k jejich novým rodinám a začala jejich šťastnější životní etapa. "Ještě před několika dny měli všichni tito psi zemřít," řekne. "Teď se otevřou dveře, dovnitř vnikne světlo a každý z nich se dostane do rukou milující rodiny. Takto vypadá nebe." (s. 187) Skláním se před všemi, jako je Greg Mahle, záchranářky psů z ulice i z útulků, kde by jim hrozila eutanazie i před všemi Anděli, kteří na cestě Gregovi pomáhají se psy. A v neposlední řadě jsem vděčná autorovi, že věnoval tolik času a úsilí aby nám zprostředkoval to, co by jinak většině z nás zůstalo skryto. Mé srdce nyní pláče za všechny pejsky, kteří neměli to štěstí, aby se dostali do milující rodiny i za ty, kteří to štěstí měli.... celý text