jelad
přečtené 391
Trapné povídky
1926,
Karel Čapek
Není zákona, není spravedlnosti, není svědomí, není boha. To zvěstuje hlas „mluvící svitem měsíce“ důstojníkovi, který o pár hodin dříve odsoudil vojáka, jenž okrádal mrtvoly svých spolubojovníků, k smrti. Končí tak Čapkova povídka Tribunál, která je zároveň posledním dílem ze série Trapných povídek. Vyúsťuje tak autorova filozofie člověka, který žije svůj vnitřní svět, jenž není nikdo schopný nahlédnout tak, jak je, jelikož k „objektivnímu“ pohledu přidává vždy kus sebe. Jednotný výklad nemůže existovat a realita se křiví pod lidskými dojmy. Hodnoty společnosti jsou mýtus, pod vlivem kterého nemá nikdo právo soudit. Aktéři Čapkových mini dramat se střetávají s otázkou smyslu života. Ať je to touha nežít v osamělosti po ztrátě manželky - a proto tolerovat krádeže košil a rodinných starožitností vypočítavé služebné nebo vzpoura formálnímu a úřednickému systému, který je pokryteckým pozlátkem zastiňujícím bídný život chudiny, vždy je střet činem trapným - pro aktéry v hlavních rolích i vedlejších. Protože při prohlédnutí sebe sama mizí naivita i opilost vlastní důležitostí. „Tu zapláčeš a rozlítíš se, lítý a šílený budeš spravedlností a svědomím; tu budeš bít a soudit z hněvu i lítosti, a jsi-li bůh, nebudeš moci jinak, nebudeš moci jinak než dát člověku za pravdu. Hlas mluvící svitem měsíce mlčel. Osamělý člověk se obrátil přímo k nebi, jež bylo jako mléčná báň naplněná strnulým světlem. A tu řekl hlas: ‚Není boha.‘“... celý text
Nebe nezná vyvolených
2005,
Erich Maria Remarque (p)
Dokonalá všeříkající ukázka Remarqueovy spisovatelské síly v úsporném příběhu - krátkém výseku života dvou lidí, jež oba spějí ke svému konci - leč každý po svém. Lillian, mladá rázná žena - „děvče se směsicí světobolu a žízně po životě“, pomalu umírá po přežité válce v sanatoriu, které se jí bezúspěšně snaží vyléčit její pokročilou tuberkulózu. Obklopena dalšími, kteří to mají spočítané, čekajícími na poslední záchvat dusivého krvavého kašle, který je definitivně umlčí, přičemž oni „odcestují“ - jak tomu říkají pečovatelé léčebny. Poslední kousky štěstí spočívají v každém „přežitém“ ránu a v porušování pravidel - plavou ve sklenici vodky nebo se vznáší v dýmu z vykouřené cigarety. Lillian by tam „nahoře“ zřejmě zemřela, aniž by se někdy ještě dostala „dolů“, kdyby nepotkala bohémského a nezodpovědného Clerfayta, který si pohrává se svým životem při automobilových závodech. Žena v posledním čase, co jí zbývá, nechce mluvit o své nemoci, nechce řešit konec. Proto se vydává na nevázanou cestu po Evropě, s Clerfaytem po boku, který se ale láskou k ní pomalu mění v usedlého člověka myslícího především na budoucnost. Na budoucnost sdílenou s ní. Tu ale umírající žena nemá. Citovým sblížením se dvě hlavní postavy, paradoxně, začínají vzdalovat. Lillian společnosti vyčítá, že si každý namlouvá, že na světě bude věčně. V závěru knihy se ale ukazuje, že tím, kdo byl o této „nesmrtelnosti“ přesvědčený v první řadě, byla ona sama. Přestože nemohla vystát společnost nemocných, jejich rituálů a tichého, někdy dětinského, čekání na odchod, sanatorium si ji po čase zavolá zpět. Kruh se uzavírá. Protože jen v ústavu pro nevyléčitelně choré jsou ti, kteří odhalili tajemství bytí - totiž to, že „nikdo nemá právo na život“. „Řešení šachových úloh. Je to tak vzdálené všemu lidskému - pochybám a strachu - tak abstraktní, že to uklidňuje. Je to svět bez strachu a smrti. Pomáhá to. Aspoň pro jednu noc - a víc my ani nechceme, viďte? Jen vydržet do příštího rána.“... celý text
Tracyho tygr
2005,
William Saroyan
O tom, že když vymizí vášně, chtíče, touhy a lásky, tak z člověka nic nezbyde. Že když vás opustí tygr, pomalu vás opouští i život. Tracyho tygr, to je alegorie života zbaveného veškeré animálností a pudů - jedinečnosti a osobitosti, které nejsou uznávány společností, když popírají obecně přijímanou normalitu, přitom jsou ale pohonem pro žití života. Tracyho tygr je šťáva a míza, krev a lymfa. Zvíře, které se z nás postupně vytrácí, nejspíš kvůli tomu, že se ho sami bojíme a odháníme jej. Saroyan svým textem varuje před tím, jak tragické je nechat zemřít svého tygra - živelnou a všepohlcující lásku. Nahota literatury a kapitoly z Freuda v praxi. „Před šesti lety jsem stál před podnikem Otto Seyfanga.“ „Proč jste tam stál?“ zeptala se Laura. „Protože jsem tam pracoval,“ řekl Tracy. „Stál jsem a povídal si s ochutnávači kávy, Nimmem, Peberdym a Ringertem.“ „Kde jsou?“ zeptala se Laura. „Nimmo zemřel,“ řekl Tracy, „Ringert je tady, a kde je Peberdy, nevím. Stál jsem tam a najednou přešla kolem po Warrenově ulici překrásná dívka.“ „Byla krásná?“ zeptala se Laura. „Byla to nejkrásnější dívka na světě.“ „Kdo to byl?“ „Vy, Lauro,“ řekl Tracy.... celý text
Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Díl I–IV
2008,
Jaroslav Hašek
Nejznámější a nejdiskutovanější postavička českých literárních dějin - světově nejuznávanější a nejvěhlasnější - přesto samotnými Čechy povětšinou naprosto nepochopená a mylně vykládaná. Sám Hašek v doslovu knihy píše, že Češi špatně chápu Švejka, když se říká „hloupý jako Švejk“. Označení humoristický román je rovněž na hraně. Švejkovy osudy jsou sice bizarní, místy vtipné - ale po celou dobu plíživě děsivé. Kde je Švejk, tam se ukazuje absurdita vojenského panákovství a nepochopitelné válečné romantiky, stejně jako zbytečnost formalit a úřednických systémů. Švejk boří, hroutí, demoralizuje, destabilizuje a transformuje svět pokrytecké monarchie utápějící se ve vlastní důležitosti v nepokrytou hloupost. Přitom to není hrdina ani žádný „bad guy“. Josef Švejk, to je dobrý chlap sázející na svou důslednost a ukecanost typické české drbny. Všechny a všechno převálcuje slovy a nikdy nekončícími příběhy, které posbíral při povalečství v pražských hospodách. Na co narazí Švejk a co narazí na něj, to se nenávratně změní - zlidští, zjihne, ztratí bublinu, masku. Osudy dobrého vojáka Švejka nejsou komedií ani blbostí. Jsou detailní mozaikou krutých a samozvaně dokonalých válečných monster, satirou válečného hrdinství, všech těch medailí a vyznamenání, kritikou dobového řádu a lidského masakrování. Autora knihy, Jaroslava Haška, staví vytvoření Švejkovy postavy do pozice génia nejen české, ale především světové literatury. „Vlak jel pomalu po čerstvě zbudovaných náspech, takže celý batalión mohl důkladně vnímat a ochutnávat válečné radosti i při pohledu na vojenské hřbitovy s bílými kříži, které se bělaly na planinkách i na svahu zpustošených strání, připravovat se pomalu, ale jistě na pole slávy, která končí zablácenou rakouskou čepicí třepetající se na bílém kříži.“... celý text
Temná komora
2014,
Rachel Seiffert
Temná komora – to je složité vyprávění o zločinu, vině a kajícnosti Němců, kdysi ústředního národa pod hákovým křížem. V prostředí, jehož realita je silně deformovaná nacistickou ideologií, se rodí hrdinové, kteří by se jindy nezrodili a vznikají mezilidská pouta, která by jindy nevznikla. Jak se Němec, ať už čtyřicátých nebo devadesátých let, vyrovnává s realitou chaosu a degradace základních lidských hodnot, představuje autorka bravurně. Ať už prostřednictvím mrzáka Helmuta, ostudy pokryteckých rodičů, jenž vidí jako jedinou možnost seberealizace udatnost v uniformě německých vojáků, tak skrze výřez osudu mladé Němky Lore, která na konci války sdílí dlouhou cestu za svou rodinou s Židem, přestože byl její otec německým vysoce postaveným důstojníkem, potom zajatý spojeneckým vojskem. Lore nemůže uvěřit v hrůzu, jejíž doklady se po skončení války vynořují, nahé mrtvoly na fotografiích z objevených koncentračních táborů jsou pro ni herci. Naivita a nekritičnost vůči bývalému režimu jsou tichým zabijákem jejího přátelství s mladým mužem, zmíněným Židem, který je s vytetovanou kombinací čísel na zápěstí živoucím dokladem bestiality a věrohodnosti táborů. Nejzásadnější povídkou je odysea učitele Michy za pravdou o jeho dědečkovi, bývalém příslušníkovi SS. Micha se odmítá distancovat od kolektivní viny, jak je to obvyklé u většiny obyvatel poválečného Německa, když se padesát let po válce vydává do Běloruska, aby se dopátral vražd, které tam prarodič podle jeho mínění spáchal. Celou dobu však řeší vnitřní dilema, zdali chce pravdu skutečně vědět, a pokud ano, tak jak s ní následně naložit, aby neublížil všem kolem. Rozhodně jedna z nejnaléhavějších knih současnosti, která je zrcadlem tohoto tématu.... celý text
Někdy prostě prší
2011,
Michel Faber
To, že do základní školy plné malých dětských hlaviček vtrhne zoufalý podváděný ubožák s brokovnicí v ruce a potom, co nechá kovovou hlaveň zbraně dostatečně morbidně-teatrálně ocucat svou nevěrnou manželkou, ženě vystřelí mozek z hlavy - to všechno před nechápajícím pidipublikem - to je jen segment z Faberova povídkového experimentu - mnohdy drastického koktejlu, který konzumentům autor servíruje paradoxně dokonale promyšleným chrstnutím do ksichtu. Bez přípravy, stylem rovnou „na věc“ jsou čtenáři stavěni před krátké příběhy postrádající kontext - o to víc tajuplnější, šokující, nutící hledat smysl i výchozí bod pozemských i nadpozemských vyprávění o tisíce podobách. Z textu se dere ven dekadence a neopracovaná syrovost, kterou Faber dosahuje maximálně znejisťujícího účinku na čtenářovo chápání běžného světa a vztahů v něm. Někdy prostě prší je míchanicí surrealismu a expresionismu, cynismu a tragikomiky, kde každá postava, ať letmým a povrchním pohledem sebebanálnější, zápolí se svou navýsost originální a pro publikum přitažlivou existencí. „Lidi už si nedokážou představit, že by někdo mohl mít naděje přesahující jeho vlastní život.“... celý text
Ústřičkova smutná smrt a jiné příběhy
2013,
Tim Burton
Burtonovy morbidní a úsporné verše se ve fantazii lehce transformují na filmové plátno a do přesně tak barevných obrazů, jakými oplývá každý jeho film. Cynický svět naplněný černým humorem k prasknutí, v němž není místo pro sentimentalitu, naivitu nebo patos, Burton buduje a doslova kreslí zkušenou rukou vypravěče smutně veselých příběhů. Chlapeček s hřebíčky v očích, Roch - toxický hoch, Mumino i Ústřička jsou často tragické, ale zároveň nadmíru rozkošné bizarní postavičky autorova stručného, leč nadmíru barvitého vyprávění. Ač hrdinové každé básně mají svůj vlastní, výjimečný a naprosto nemožný handicap, spojuje je jinakost, nepochopení a strach smíšený s nervozitou, který vyvolávají v okolí prosyceném normalitou a malostí. Rozhodně smutné a rozhodně krásné. Po špičkách přišel tiše jak veš, na čele pot a na rtech lež. „Synku, rád bych věděl, jak se s tebou věci mají. Nesníváš někdy o smrti a Ráji?“... celý text
Pod skleněným zvonem
1996,
Sylvia Plath
Mladá, na pohled průměrná, neoslnivě pěkná, pohublá a lehce přehlédnutelná Esther, Esther sebeironická a cynická, dívka vládnoucí slovy a vším talentem světa, s nevšedními fantaziemi uvízla pod „skleněným zvonem“. Neobyčejná všímavost jí nedovolila žít v povrchnosti, nedokázala se přestat dívat a pozorovat - okolní svět, prudérní společnost, samu sebe jako aktéra. Sylvia Plath, pro kterou je hlavní hrdinka Esther alter egem, ve svém díle bravurně popisuje pokryteckou a našminkovanou Ameriku minulého století, aniž by zapomínala na špatnosti, které se objevují i v ní samé - na vlastní zahořklost, zákeřnost, někdy povýšenost a zlost. Jedná se o obnaženou kroniku dívčina sebeuvědomění a následného úniku, přičemž pokusy o něj způsobuje odcizení, kterým si Esther postupně prochází. Cizost pociťující k rodině, k přátelům, ke společnosti obecně a nakonec k sebe sama vygraduje rozhodným pokusem o sebevraždu, jehož neúspěch je vykoupen a zároveň potrestán povinnou psychiatrickou léčbou. V době, kdy elektrošoky několikerým probitím proudu smázly duševní podstatu člověka, se hospitalizace v sanatoriu stávala cestou do zapomnění a zrušení osobnosti. ("Pak mi položila něco na jazyk, já se do toho v panice zakousla a v tu chvíli mě tma smázla jako křídový nápis z tabule.") Deprese nebyla nemocí, nýbrž slabošstvím, popřípadě výmyslem zhýčkaných a znuděných paniček. Někdy módou, někdy studem. Uvědomit si existenci svého skleněného zvonu, který svírá člověka a nedovolí mu překročit jeho vlastní meze, popřípadě hranice světa - normality, je fatální. Jak Esther na konci knihy připouští, i ostatní žijí pod vlastním zvonem. Jenom o něm neví, a přes svou omezenost se o něm nejspíš nikdy nedozví. Společnost, která z dívky udělala šílence, nebo taky dívka, která odhalila společnost šílenců. Pod skleněným zvonem - to je tíživé a tesknivé drama ženy, která si uvědomila svou omezenou existenci, narazila na mantinely společnosti, přesto se odmítla zastavit. Tragická báseň v románu - neobyčejné, surové, sebemrskačské, tvrdé, nikdy naivní. "Napadlo mě, že by měl existovat nějaký obřad pro chvíle, kdy se člověk podruhé narodí, kdy jej slepí dohromady, sešijí a označí za vhodného pro další život."... celý text
Posel
2012,
Markus Zusak
Devatenáctiletému zoufalci a lenivci Edu Kennedymu jakási neznámá „vyšší síla“ podstrkuje karetní esa, v nichž se skrývají poslání, která mladík musí naplnit, a dovést tak mnohdy absurdní a nelogické úkoly do očekávaného konce. Ed tuto misi přijímá bez protestů, automaticky se smiřuje se statutem posla – novodobého mesiáše - jenž neznámým lidem mění jejich ubíjející životy a dává jim nový směr – a to všechno skrze drobnosti, na které pečlivým pozorováním vytyčených osob, cílů, přichází sám. Hlavní hrdina spolu s nudnou a necílevědomou skupinkou přátel představuje prototyp člověka v rozpuku – s šancemi a možnostmi v nekonečnu – paradoxně uvízlého ve vlastním vyhoření, nepotřebnosti a v úporném přežívání mladických let. Svou netečností, pohodlností, otráveností a vzájemnou uzavřeností vůči sobě i celému světu (která je autorem nadbytečně dramaticky zvýznamněna a zvětšena), jsou členové této „loser party“ nezajímaví a nehodní následování čtenářovy pozornosti. Jejich vztahy a charakteristiky tvoří pomyslné jeviště, na kterém se odehrává příběh samozvaného Posla – taxikáře Eda Kennedyho. Jeho skutky, spočívající ve velké většině v darování „trochy štěstí“ smolařům a životním potížistům (jejichž osudy jsou ale na druhou stranu vypravěčsky silné a originální), autor popisuje přespříliš sentimentálně a utápí je v patosu přebytečných slov. Z nich nejčastější je výraz „děkuji“, prostřednictvím něhož osoby, které díky Edovi prozřely, vyjadřují absolutní důvěru v Poslovy kroky a v jeho neomylnost - někdy až božskou sílu. Zusak se až přespříliš snaží vnutit čtenáři dobro, které jeho hlavní knižní postava činí a příběh z toho vychází sentimentálně pokřivený a přeslazený. Ani naturalistické metafory a personifikace tísnivých pravd, které dominují v Zlodějce knih nebo v příbězích bratrů Wolfových (Roky pod psa, Smečka rváčů) autorovo tlačení na pilu nezjemňují. Zusak chce udělat dojem, chce uchvátit a rozesmutnit publikum – a vytváří líbivý kýč. V něm se ale, přesto přese všechno, objevují momenty, jež jsou „posly“ jedinečnosti Zlodějky knih, pro kterou byl příběh Eda Kennedyho průměrně vydařenou rozcvičkou. „Byla sama, udělala si večeři a seděla, jedla a pila čaj. Myslím, že měla salát a nějakou polívku. A samotu. Tu taky musela spolknout.“... celý text
Kolja
1996,
Zdeněk Svěrák
František Louka jako starý "vyhořelec", jehož životu dá nový rozměr a zásadní smysl pětiletý chlapec - Rus, kterého nežádoucí bývalý člen pražské filharmonie neplánovaně vyžení (spolu se zánovním trabantem a několika tisíci korun) fingovaným sňatkem. Hudební virtuos, hráč na cello oblažující svými symfoniemi už jen smuteční hosty na funusech, se těžko smiřuje s rolí ochránce a opatrovníka - přičemž potlačuje zpočátku převládající lítostivost a pociťovanou celoživotní nespravedlnost osudu k sobě sama. Chlapeček Kolja se stává jediným motivem Loukova bytí a svět starého mládence se proměňuje v závislosti na potřebách jeho malého chráněnce. Během jejich krátké cesty hlavního hrdinu neopouští ironický humor ani jakési hrabalovské pábitelství, kterým Svěrák zjemňuje totalitní kulisy předlistopadové Prahy a do tesklivě krásného komična převádí hluboké jazykové nedorozumění a lidské nepochopení. Na pomezí tragiky a komedie se vynořuje Loukův nezkažený charakter - sílící otcovskou láskou k chlapci a s tím spojeným postupujícím nebezpečím. Přitom jazyk díla je po celých sto třicet pět stran dojímavý, neotřelý a nenadálý - stejně jako prazvláštní setkání dvou naprosto odlišných hrdinů Svěrákova příběhu. „Jenže ten váš tam dáváme z donucení, kamaráde. Byly doby, kdy jsme ho tam dávali z vděčnosti, než jsme přišli na to, že jste pěkný prevíti, vy Rusové, rozumíš. Nerozumíš. Rozpínaví jste. Kam šlápnete,“ zouvá Louka dětskou botu,“ vodtuď se už nehnete. Ale to není tvůj případ. Ty pudeš k tetě pěkně. Jak se zmátoží, sbalím ti čemodán a pudeš.“ „Čemodán,“ chytí se toho kluk, ukazuje na svůj kufr. „To je jediný, co umím, poněvadž mi ho v Moskvě na nádraží ukradli,“ řekne kysele Louka. „Kradete kufry a cizí území.“... celý text
Dějiny ošklivosti
2007,
Umberto Eco
Anotace na knihu Dějiny ošklivosti významně zjednodušily Ecovo pojímání ošklivosti v historii lidského světa - a to ohyzdnosti té, jejímž svědkem se stalo výtvarné umění a literatura. Ošklivost - tak, jak ji chápe Umberto Eco, zdaleka není apriorním opakem krásy - logické opozitum v lingvistice ani v nejmenším nenaplňuje složitost dějin lidského chápání estetiky. Prokletí básníci v čele s Verlainem, Rimbaudem a Baudelairem oslavují mršiny prolezlé červy, vnitřnosti roztékající se na slunci a shnilé zuby. Dekadentní nazírání pomíjivosti lidského věku a celých epoch se vysmívá přehnanému antropocentrismu a měšťáckému životu, když hledá krásu v ošklivosti. Ohyzdnost a pitvornost se stávají vrcholnou estetikou, nádhera hnusem. Pojmy se prolínají, stejně tak jako zraje vkus soudobého člověka. To, co zavrhla historie, současnost rehabilituje. To, co člověk odsuzuje jako obscénní a lascivní, po tom popravdě touží. Nechutné, sadomasichistické a kruté výjevy si jej podmaňují a po celé věky nepouští. Vyvrcholením knihy je analýza vkusu současného světa - popis kýče a stádnosti, ke které se lidé uchylují, aby nezůstali sami. Aby nevyčnívali. Výjimečnost a extravagantnost jako normalita jednadvacátého století. Reprodukce obrazů Lautreca, Goyi nebo Dalího jsou doplňovány básněmi proklatců, Wildovými popisy nešťastníka Graye, Vergilliovými příšerami z moře, jeho Peklem nebo strašnými pasážemi ze Sadových 120 dnů Sodomy. V tom všem se objevují odkazy na další díla Umberta Eca, jednoho z nejvýznamnější teoretiků médií, který komplexností Dějin definuje jak progres výtvarného umění, tak historii mánií, obsesí, předsudků, naivity, omylů a epidemií nezastřeného zla celého lidstva.... celý text
Pí a jeho život
2004,
Yann Martel
Pí, šestnáctiletý indický chlapec, který přežil potopení lodi, smrt rodiny a 227 dní na otevřeném oceánu, se v závěru svého příběhu ptá: "Copak svět nevytváříme už tím, že se na něj díváme?" Otázku pokládá potom, co udivenému spisovateli, Martelovu alter egu, předložil své fantastické vyprávění (rovnající se božskému zázraku) o tom, jak se nevzdal - osaměly, zničený, obklopen žraloky - v jednom člunu se zebrou, orangutanem, hyenou a tygrem Richardem Parkerem. Absurdní posádka záchranného plavidla posluchače a čtenáře šokuje, tohle nemůže být pravda. Právě objektivní racionální poznání a absolutní pravdu Martel, po vzoru postmodernistů, ve svém mnohovrstevnatém díle naprosto stírá, když skrze chlapce nabízí čtenářům další verzi strastiplné odysey. Spolutrosečníky se tentokrát nestávají zvířata, ale lidé, kteří jsou ovšem aktéry týchž stejně drastických událostí. Bajka se mění a dostává lidský rozměr - přechází v horor. Pravda neexistuje, čtenář si ji vybírá - a nakonec dává přednost "tomu příběhu se zvířaty" oproti kanibalistickým jatkám francouzského kuchaře. Raději zázrak než lidské zlo. Raději bůh než přízemní bestialita člověka. Je nesmysl toužit objevit objektivitu, když existuje pouze subjektivita - zkonstruovaná našimi smysly, vědomostmi a zkušenostmi. A víra - mystika až paranormálno, jak naznačuje Martel, tvoří svět, tento "Matrix", zajímavější a otevřenější dosud nepochopenému a nepoznanému.... celý text
Spánek
2013,
Haruki Murakami
Netečná, sebestředná, nevnímavá žena už sedmnáct dní nemůže spát - respektive nepotřebuje spát, a tak celé dny a noci čte - bez ohledu na své okolí, bez toho, aby se zajímala o Manžela nebo své Dítě. Postupně se uzavírá do sebe, vybočuje ze stereotypu Stepfordské paničky, aby nastoupila do koloběhu nového - "zakázaného", okolím opovržení hodného. Námět dotýkající se nudné a promarněné existence, ale - jak se ukazuje, nestačí. Murakamiho záměrem zřejmě bylo představit hrdinku - skrze její vlastní styl vyjadřování (ich forma) - jako robota, otroka domácnosti, světa bez cíle a ambic, který díky "spánkové nehodě" prohlédne a začne si uvědomovat sebe sama. Psychologie hlavní postavy, existenciální krize a zvrat je všeříkající. Nic nezůstává ukryto. Murakami se nejspíš bojí, že čtenář nepochopí všechno tak, jak zamýšlel, proto mu nenechá žádný prostor a neustále filosofuje o všem a o ničem. Stránky navíc vyplňuje otřepanými slovními spojeními, výrazovými kýči a jazykovou neoriginalitou (spal jako dřevo, lapat po dechu, nevím kudy kam, nakrásně). Snaha o hloubku nakonec vyústila v plytkost - děje, hlavní hrdinky i jazyka. Za fasádou vytvořenou z "povyku pro Murakamiho" nezůstalo skoro nic.... celý text
Píseň pro Lyu
2008,
George R. R. Martin
Přestože Martin ve svém díle popisuje jak vyprahlé postapokalyptické světy, tak vyspělé země budoucnosti a vzdálené dimenze s prapodivnými formami života a nepředstavitelnými pravidly bytí, jsou jeho hrdinové spjati (nad)pozemskou touhou po pochopení smyslu života a po nalezení božského principu, který dává řád vesmíru, respektive jim samým. I zde, na prostoru několika málo stran pro každou povídku, Martin dokazuje, jak bravurním vypravěčem je a co všechno podivného, absurdního i zvráceného dokáže ve své fantazii stvořit. Tohle není další Svět ledu a ohně, a to co se do epiky a žánru textu týče, jde o mozaiku životů a příběhů - propojenou filosofií, psychologií, vírou a především tesklivým nenaplněním vlastní existence. Smutná atmosféra absolutního osamocení, pocitu jediné racionality v univerzu se střídá se zevšedněním po vyzrazení tajemství, s nutkavostí přikládat veškerým jevům smysl, což vede k destrukci individuálního poznání a subjektivní pravdy. Přičemž Martin se na každém centimetru popsané strany neslyšně ptá - je pokrok ve vědě a dobývání světů synonymem pro mentální a mravní progres člověka - dostáváme se tak k jádru, nebo se od něj vzdalujeme?... celý text
Dárce
2013,
Lois Lowry
Anthony Burgess se ve svém Mechanickém pomeranči pozastavuje nad dilematem, zdali člověk zůstává lidským i potom, kdy je mu odepřena možnost volby. Kdy je neschopný dát přednost dobru, nebo zlu. V jemnějším kabátu je tato otázka předložena i čtenářům Dárce. Ačkoli Lowry vytvořila svět bez jakýchkoliv morálních otazníků - zbavený emocí, jedinečnosti, tužeb i empatie, stala se architektkou chladně "dokonalé" říše. Žádné války, žádné násilí, žádné odmlouvání, vybočování, žádná rebelie, žádné JINDE a JINÍ. Svět prostoru - s absencí času. Paralelně však absolutní emocionální chlad a naprostá nezodpovědnost nad životem svým i ostatních. Z lidského druhu se stali roboti, z paměti prázdná nádoba. Veškerá historie je soustředěna v jednom člověku, který skrze zkušenosti celého světa pracuje s budoucností. Aby tak uchránil svůj lid před bolestí a nesprávnou volbou. Tím vším si ale musí, jak naznačuje autorka, každý projít sám - a vytvořit si tak vlastní paměť, která bude zapadat a kooperovat s historií celého lidstva. Protože volba, to znamená člověk. Ať už se vychýlí na jakoukoliv stranu.... celý text
Ragtime
2005,
E. L. Doctorow
Spojené státy počátku dvacátého století jako novověký Babylón pohlcující všechny lidské rasy, individuality, sociální statusy a kořeny. Svět, o němž se Sigmund Freud vyjadřuje jako o kolosálním omylu. Mlýnek na maso, kolébka i hrob. Zoufalí anarchisti, komunisti a feministky se snaží otřást masami a jejich potřebami, které vytvořil kapitalismus, vůči novému principu bytí a jeho mechanismům jsou ale příliš malí a bezvýznamní. Majetní Američané znásilňují kulturu Evropy, když se ji pokouší vtlačit do místa bez minulosti. Děti chodí na dvanáctihodinové směny do továren, zatímco jejich rodiče umírají na „nemoci chudých a nízkých“, ženské tělo se stává komoditou. A to všechno v divokém rytmu Ragtimu, v němž Doctorow čtenáře bez milosti bičuje svým úderným a nekompromisním jazykem. „Na každém povyražení musely být davy lidí. Vlaky, parníky a tramvaje je všechny převážely z místa na místo. Takový byl styl doby, tak se žilo. Ženy byly statnější. S bílými paraplíčky navštěvovaly marínu. V létě byli všichni v bílém. Tenisové rakety byly těžké, s vejčitými rámy. Při zmínce o sexu se omdlévalo. Nebyli přistěhovalci. Nebyli černoši. V neděli po obědě odešli Otec s Matkou nahoru a zavřeli za sebou dveře ložnice.“ „Ročně bylo zlynčováno na sto černochů. Ročně zaživa uhořelo na sto horníků. Ročně bylo zmrzačeno na sto dětí. Na všechno snad byly normy. I hlady se snad umíralo podle norem.“... celý text
120 dnů Sodomy
2000,
Donatien Alphonse François de Sade
Francouzský filosof Georges Bataille řekl: Pro každého, kdo chce do hloubky pochopit, co to znamená člověk, je Sade četbou nejen doporučenou, ale přímo nezbytnou. Marqis de Sade vidí zlo ve člověku tak jako nikdo a prostřednictvím brutální alegorie představuje svět, kde sobecké ukojení pudů (hlavně pudu destrukce a smrti) je jedinou cestou ke štěstí. Jedna z nejvíc nepochopených knih všech dob. "Pokud zločin samotný není tak delikátní jako ctnost, často je právě ctností ovlivňován a má veškeré rysy její naivnosti a čistoty. Copak nelze v obou najít jistou podobnost? Když budeme zkoumat přírodní zákony, nezjistíme, že neřest je stejně nezbytná jako ctnost?"... celý text
