KejmlP
přečtené 500
Jeden den Ivana Děnisoviče
2011,
Alexandr Isajevič Solženicyn
Moc pěkná kniha, která mě v lecčems překvapila. Už dlouho jsem uvažoval, že si ji přečtu. Očekávání bylo asi takové, že dostanu příběh typu "Krvavé jahody". Drsný příběh ze sibiřských plání se spoustou krutosti, mrtvými a nesamozřejmostí lidského života. O to víc mě překvapilo, že jsem dostal něco úplně jiného. Tohle není příběh o krutosti, je to příběh o naději. Lágr zde není to, co čeká kdejaký čtenář vyburcovaný krutými a ještě krutejšími příběhy o stalinských táborech, kde se neděje nic jiného než znásilňovaní a mlácení. Není o vyhlazování. Ano, život zde nemá příliš velkou cenu. Ale jde spíše o místo, kde se lidé snaží přežít, spolupracovat, kde existuje naděje na život venku. Lidé mohou být propuštěni. Dozorci jsou často cyničtí, ale nesnaží se vězně zabít. Solženicin popisuje spíše hierarchii a systém vztahů mezi obyvateli tábora. Jde také o socialistický román, ostatně sám Chruščov se osobně zasadil o jeho vydání. Velká část je o tom, jak vězni s nasazením pracují, vlastně i navzdory prostředí, se snaží dělat svoji práci jak nejlépe dovedou, a to s nmaximálním možným nasazením, i když jim to leckdo komplikuje. V táboře existuje hierarchie, a kdo ji dodržuje a hraje hru tak jak má, může si v ledasčem přilepšit. Základní myšlenka díla je velice silná, a vynikne v závěru. Jak málo stačí k lidskému štěstí. Jak málo člověk potřebuje k tomu, aby se dokázal radovat. Za jakýchkoliv okolností. Na konci románu má za sebou Šuchov úspěšný den. A vlastně si říkám, zda má na konci dne alespoň polovina dnešních lidí takový pocit spokojenosti, jako měl hrdina tohoto románu. Vlastně o tom dost pochybuju.... celý text
Byl Edvard Beneš vinen?
2002,
Ferdinand Peroutka
Velmi dobré jako shrnutí toho, nakolik je běžné hodit složitý problém na jedinou osobu, a tím se zbavit vlastní viny. To platilo kdysi stejně jako dnes. Nikdy není vinen jen jedinec, a tady, zvláště v době nástupu komunistů k moci, když jim "demokraté" svojí hloupostí, krátkozrakostí a politickou tupostí umetli cestu, to platí pětinásob. Beneš je hodně oblíbený cíl, a strefovat se do něj je dnes v módě. To, že Ferdinand Peroutka to jako jeden z prvních trefně shrnul, je záslužné. V pozdější době byla tato problematika zapracovávána do mnoha delších studií, a tak si troufám říct, že pokud se tématem Edvarda Beneše zabýváte déle, již jste se s většinou tezí setkali jinde. I tak se ale vyplatí si tuto útlou brožurku přečíst.... celý text
