Luciefever
přečtené 158
Město masek
2003,
Mary Hoffman
Koupila jsem ji za 5kč v sekci "vyřazeno" v Ústřední knihovně. Chápu proč.
Stránky světa
2016,
Kai Meyer
Téma dobré, vlastně dost pěkné. Pro knihomola je kniha o knihách domácí hřiště. Ale v tomto případě je spousta 'jenže'. Dalšího dílu netřeba.
Excelsior, gentlemani!
2014,
Michael Bronec
Starej Jack - za mě nejlepší příběh. O téhle vzducholodi a její posádce bych ráda četla víc! Na Paraboloid profesora Barina jsem se těšila moc, protože psaní páně Medka je pro mě srdcovka a opět se to potvrdilo. Igor byl rozkošný, tohohle chlapíka si nelze nezamilovat, a oproti Pratchettovým Igorům tento nehuhlal:) Jako klasiku, tu pravou, s řízem silného anglického čaje vnímám Poslední zakázku p. Ch. Davise. Grimoár 2: Gonyalax mě naopak přenesl do krajin, kde víc než technika hraje roli magie a alchymie. A nebylo to vůbec špatné, skoro jako bych jela na výlet k sestřenici mé milované Zeměplochy. A pak tu byl ještě Konec pašířů v Hřensku, kde mazanost a notná dávka odvahy soupeřily s blíž neurčeným druhem světla "živeného magií". Tyto příběhy mě oslovily nejvýrazněji.... celý text
Než vystydne káva
2019,
Tošikazu Kawaguči
Půvabné, křehké, zdánlivě jednoduché, přesto hluboké, provoněné kávou.
Sněženky
2011,
A. D. Miller
Můj duševní slovník je bohatší o jedno slangové slovo. Moje představa o ruském člověku se potvrdila a prohloubila. I já podléhám určitému druhu fascinace touto krajinou, která mě vábí a odrazuje zároveň. Adresátkou této zpovědi bych být nechtěla a v textu mě ty "odskoky" rušily. Ale už pro to prostředí a jinakost příběhu mě tohle čtení celkem bavilo.... celý text
Zamžené zrcadlo
2004,
Susan Hill
Tato kniha je pro mě paradox. Na jedné straně se čtenáři dostává skvělého autorčina umění popisného, které vykreslí atmosféru místa i doby natolik dobře, že i ten, kdo Anglii nikdy nenavštívil získává pocit důvěrnosti s ulicemi, zvyky, vůněmi a lidmi. Na druhé straně stojí rozuzlení. Nejvíc dramatická část, která má vynést události ze zamlžené minulosti na denní světlo. A právě tady je to hluché místo, jádro paradoxu, podivné vakuum. Je to jako když jste na večeři s degustačním menu v krásném podniku s vytříbeným servisem. Po malých porcičkách jsou vám servírovány fragmenty záhady, ochutnáváte úctyhodné ročníky vín, ve kterých jsou znatelné tóny tajemství. Vaše chuť vzrůstá kapitolu od kapitoly a nemůžete se dočkat vrcholu večera. Jenže ten je zčistajasna vynechán. Kroutíte nevěřícně hlavou, odmítáte se vzdát a chcete zpět na vlnu toho sytého crescenda, které vás dostalo až sem, ale které už se stačilo rozplynout... Závěrem dostanete ten nejobyčejnější dezert, který se cukrář snažil zachránit alespoň onou pověstnou třešničkou v poslední větě. Mrzí mě to. Chtěla jsem svůj hlavní chod.... celý text
Pravidlo čtyř - Záhada Belladonna
2005,
Ian Caldwell
Zdánlivě nenápadná útlá kniha, která je ovšem napěchovaná překvapivým obsahem. Připomněla mi, jak velké výsady se člověku dostává, když prožije hloubku a věrnost skutečného přátelství. A co víc, tohle přátelství zkoušeno na pozadí výzkumu dodnes nerozklíčovaného renesančního díla Hypnerotomachia Poliphili. Jsou mi blízké zásady humanismu. Kéž by dnešní společnost svou pozornost víc zaměřila tímto směrem.... celý text
Vražedné struny
2015,
Oscar de Muriel
Svižná detektivka, prosycená mlhou, která člověku ráda kalí zdravý úsudek a nechává probouzet přízraky. Syrová skotská metropole je jedinečným dějištěm pro zdánlivě nevysvětlitelná úmrtí, ovšem postupně se objevující indicie vedou rozum ke správnému - a děsivě smutnému - rozuzlení. Nemůžu se dočkat překladu dalších dvou knih z trilogie.... celý text
Lískový les
2018,
Melissa Albert
Dokud se děj odehrával v New Yorku, byl zajímavě divný. Tak nějak pro tohle město příznačně ujetý, s nádechem záhady, která si mě pomaloučku získávala. Ráda vidím mísení fantasy se reálným světem. Ovšem už tady byly určité skřípající pasáže. Ok, říkala jsem si, ještě nebudu soudit. V lese Na půl cesty už jsem obracela oči v sloup, tak tohle je "tenhle" druh knihy... Bum, jsi v kouzelném světě, takže veškerá pravidla logiky padají. Hele, já se neskutečně ráda nechám unášet fantazií, ale ne tak, abych měla pocit, že mi dal někdo vypít lysohlávkový koktejl... A pak jsem prošla bránou do Lískového lesa. Chvílemi ten rauš nesouvislých obrazů protkala celkem slušná dějová linka, ale držet se jí mi dávalo zabrat. Buď jsem byla oslněna jasnou září nebo jsem se prodírala hustou mlhou. Nebo tu byla mlha, kterou - a teď přijde něco nečekaného - proťala oslnivá záře. Hm. Nemůžu se zbavit dojmu, že když dojdou autorovi rozumný argumenty, nastrčí do vyprávění magii. A proti té já nic nemám, ale musí být použita zkrátka v tu správnou chvíli, a ne když chybí důvtipnější nápad. Ukázala se tu spousta nakousnutých cizích příběhů, které byly odsouzeny k věčnému nedovyprávění. Nebavilo mě brodit se množstvím jakoby kouzelných momentů, které asi měly vykreslit atmosféru místa, ale byla to spíš obyčejná cukrová poleva, která se chtěla tvářit jako gurmánské labůžo ze sna malého jednorožce. Na druhou stranu, potkala jsem i pár charakterů, se kterýma bych si na pintu ležáku zašla s chutí - třeba s Finchem nebo s Janet a Ingrid. Škoda, pro mě je tenhle příběh snadno zapomenutelný.... celý text
Palác kurtizán
2014,
Frédéric Lenormand
To je tak, když ještě nechcete nechat soudce Ti odejít spolu s jeho literárním otcem. Prostě jsem tomu chtěla dát šanci, byla jsem zvědavá. A neříkám, že jsem byla úplně zklamaná. Ale Gulik psal s mnohem větší elegancí, hlubokou znalostí tehdejší společnosti. Tohle přirozené zachycení života a jeho malých detailů umocňovalo věrohodnost a atmosféru příběhů. V tomto případě to byl spíš rozčeřený odraz na hladině. Nu, pokračovat v díle jiného autora není příliš vděčná robota. I tak nelituji, že jsem mohla Palác kurtizán navštívit.... celý text
Poslední palác
2019,
Norman Eisen (p)
Za touto knihou stojí mnoho úsilí. Rešerše, deníky, dokumenty, rozhovory i autorovo osobní propojení s historií našeho státu díky jeho mamince. Pražští flanéři mohou být spokojení:)... celý text
Pátá bohyně
2018,
Patricie Fuxová
Nejdřív to bylo fajn. Bohyně s pohanskými jmény, prostředí Beskyd v kontrastu s životem podle lajků a snaze neztratit se ve vlastní duši, pochybách a strachu...jo, to mě zaujalo. A pak to šlo z kopce. O tom, že pátá bohyně je Marie jsem nepochybovala zhruba od poloviny, takže žádné 'tadá' se v konečné fázi nekonalo. Asi největším zklamáním pro mě byla finální bitva. V hlavě mi vyskakovaly scény ze souboje Harryho Pottera s Voldemortem...dokud teda nepřišly Stromy. Tady jsem si na chvíli odskočila k Pánu prstenů. Nechybělo pár artefaktů z Her o trůny . A závěr jak z Pirátů z Karibiku, kdy se Elizabeth loučí se svým miláčkem - novopečeným kapitánem Bludného Holanďana. Prooooč?... celý text
