Palivo
přečtené 506
Mít a nemít
1979,
Ernest Hemingway
Jako zkušený mládenec, předpokládal jsem, že kniha bude o tom, jestli mýt či nemýt nádobí, akorát má v názvu už dvě hrubky. Ukázalo se bohužel, že je to o tom, jestli něco mít nebo nemít, což je nesmyslná otázka, protože vždycky je samozřejmě lepší mít, pokud se ovšem nebavíme o rakovině, AIDS nebo cédéčkách Chinaski. V této knize se opět ukázalo, že Hemingway psal knihy stejně jako já hrál ruletu - tak já to zkusím, buď to vyjde nebo ne. Tentokrát to zase nevyšlo. Kniha nedosahuje katastrof typu Rajská zahrada nebo Komu zvoní hrana, ale ani nedosahuje výšin typu Pohyblivý svátek nebo Fiesta. Je to tak něco mezi - v první polovině knihy se klasický hemingwajovský hrdina Bruce Willis živí tím, že pašuje lidi a chlast z Kuby nebo na Kubu, ale moc rychle a zběsile to není, spíš teda pomalu a s kecama. Pak to Hemingwaj jako vždycky přehnal s rumem a v hlavně se mu urodila myšlenka na knižní Psycho, tedy skočit na jinou postavu a psát o úplně něčem jiným. I když je další postava dost retardovaná, bohužel tenhle manévr skončil dost nemastně, neslaně. Moc tomu nepomohlo ani to, že si mistr řekl, že bude asi sranda napsat několik stránek o úplných hovnech, tedy jestli se v některých jachtách svítí nebo ne. Ještě že umřel, jinak by ho ten rum snad zabil. Na závěr to tedy hodnotím třemi bludišťáky. Nebylo to kupodivu tak mizerný jak to zní, ale doporučil bych to číst tak maximálně Hitlerovi nebo Stalinovi.... celý text
Já a ty
2014,
Niccolò Ammaniti
Jednohubka jako stvořená na záchod. A tím by myslím mohla moje vyčerpávající recenze skončit.
Smrt v rodině
2016,
Karl Ove Knausgård
Ani nevím, kde začít. Takhle zničenej jsem nebyl od tý doby, co jsem omylem snědl vajíčka na který mám alergii a pak jsem šest hodin na záchodě bojoval o život. Přeskočím celej ten mýtus o tom co doprovázelo tuto knihu, protože to tu iks lidí napsalo nebo napíše. I když mám rád dlouhý věci, jako třeba dlouhý kadění nebo můj dlouhý penis, dlouhý knížky moc nemusím, což potvrzuje i fakt, že po dvou letech čtení Hledání ztraceného času jsem na stránce 18. Ke Knausgardovi jsem tedy přistupoval s určitým respektem, fascinován okolnostmi a vyděšen přirovnáním právě k Proustovi. Co naplat, všechny obavy se rozplynuly docela z kraje. Po prvních dvaceti stránkách, které naznačí, že to nebude zase tak lehké čtení, se náhle povolí stavidla a Knausgard se řine svým mládím jako Mirek Donutil historkama. Skáče ze vzpomínky na vzpomínku, přidá trochu svých pocitů a myšlenek a antické drámo moc nepřichází - spíš jen takový menší neblahý pocit, že ono to drámo ale nakonec přijde. Někdy v tomto úseku, kolem 140 stránky, jsem měl z knihy naprosto neuvěřitelně osvěžující pocit, jak ono to vlastně všechno funguje, jak to plyne a jak lehce Knausgard kormidluje ten neuvěřitelný kolos plný jmen, příbuzných, spolužáků a vzpomínek. Navíc si k němu čtenář vcelku snadno najde cestu, právě díky tomu co dělá tuhle knihu knihou - upřímnosti a naprosté otevřenosti. To už mě začal natolik zajímat, že jsem se podíval na gůgl jak vypadá a málem jsem spadl pod stůl, protože jsem zjistil, že je to nejhezčí chlap jakýho jsem kdy viděl. Dokonce jsem si ho dal jako wallpaper a jeho fotky poslal pár lidem, aby ho taky viděli. Kdyby neexistoval internet a já měl jen jeho fotku, klidně bych u ní zamával hasičem. Ale to už odbočuju. A pak cca v polovině umře otec. A Karl Ove přijíždí za babičkou domů, kde jeho otec žil, a tam se vyrovnává se smrtí a zároveň uklízí naprosto pokaděnej a prochcanej dům, protože taťka to do sebe lil jak Olda Kaiser na pouti. Styl se vůbec nemění, pořád odbíhá někam do myšlenek a vzpomínek, ale náhle jako bych četl jinou knížku. Tu nejtěžší, nejsmutnější knížku všech dob tohoto roku minimálně. Psychický teror, který se mu odehrává v hlavě (a je naprosto obyčejný, předpokládám, že takto asi po úmrtí přemýšlí každý) mě dvakrát donutil změnit s knížkou knajpu, protože jsem natahoval a jednou myslím i vzlykl. Doma jsem si pak dal frťana a hodinu čuměl do zdi. Vůbec nevím, jak to dokázal. Jeho otce jsem neznal, v kolektivní smutek nevěřím a ani jsem neztratil rodiče. Když nad tím tak přemýšlím, asi za to může strach a vědomí, že to je reálný a především, že to zažiju i já (velmi pravděpodobně).... celý text
Dům z papíru
2016,
Carlos María Domínguez
Nejjednohubkovitější jednohubka, jakou jsem kdy četl. Frajer v Anglii obdrží knihu a jelikož nežije v reálném světě, ve kterém se musí platit daně, vybírat dovolené, šetřit peníze atd, ale v knižním světě, kde si všichni můžou dělat co chtějí a mají dost peněz, sedne na letadlo a vydává se do Mechika vyšetřit, co má ta záhadná kniha vlastně za příběh. Kdyby se toto přihodilo mě, našel bych čas maximálně tak v sobotu dojet do Kladna. V Mechiku najde sběratele knih, který mu povídá o jiném sběrateli knih a to je v podstatě celá kniha, kdy se během jejich dialogu postupně rozkrývá tajuplný příběh. Ten je o tom, jak jsou knihy boží, jak jsou někteří bibliofilové naprostí blázni a kam až dokáže zajít knižní posedlost a obsese. To jsem ocenil, protože knížky mám rád a vím jak moc jsou pro život důležitý. Já bych třeba bez knih nekadil a kdo nekadí tomu pak prasknou střeva a zemře, takže já můžu upřímně říct, že bez knih bych nebyl živ. Co lidstvo dělalo na záchodech před tím, než se vynalezly knihy, o tom ani nechci přemýšlet. Tenhle příběh rychle uběhne a je konec knížky, během kterého si člověk řekne "to bylo hezký no." A víc se z toho asi vydolovat nedalo.... celý text
Posvátná noc
2007,
Tahar Ben Jelloun
V poblouznění způsobeném Jellounovým Posledním přítelem jsem čapl v regálu Posvátnou noc a říkal si, jaký drámo to bude, premisa byla docela vnadná - po narození buchtička dostane od otce zákaz používat svoji buchtičku, protože otec by z ní měl raději tvora, který jen prdí, čumí na fotbal a potají jí šušně, tedy kluka. Knížka začíná v momentě, kdy to fotřík na ramadán dvacátou sedmou noc zabalí a daruje buchtičce volnost stát se zase plnohodnotnou buchtičkou, která si může jít koupit voňavku a rtěnku. Po emotivním začátku, kdy tenhle despota odejde ze světa a Šeherezáda uteče z jeho tyranie, jsem se trochu hrozil při představě, že budeme sledovat cestu buchtičky do nejbližšího Diora a Potrefený husy, ale jelikož se kniha odehrává v Maroku, což je prý někde v Africe nebo v Asii, se buchtička místo sledování Keeping up with Kardashians věnuje objevování svého těla (bohužel tím nemám na mysli nákup vokurky na trhu) a do toho řeší postavení ženy v Islámu - ovšem nikterak násilně, ale pomocí halucinogenních vizí, takže to ani nevadí, i když občas je to za hranicí magickýho realismu, někde na pomezí horečka+Jägermeister+1000 a jedna noc. Pak najde podnájem, to je pořád první polovina knihy, u báby z lázní a spřátelí se se slepcem, který ji výměnou za nocleh začne nabíjet. Co taky jinýho s buchtou, že ano. Pak se to samozřejmě dle logiky věci dost zkomplikuje, dojde na bambitky a vězení, ve kterým se šmikaj klitorisy, takže ano, tady se řeže doslova do živého. Forma šla, kupodivu to odsejpalo, ale některý několikastránkový pasáže na pomezí snu/poezie/halucinace to trochu rozbíjely. Proto čtyři bludišťáci.... celý text
Poslední přítel
2011,
Tahar Ben Jelloun
Posledního přítele jsem začal číst v práci. Byl to nudný den a možná i proto jsem nakonec zavítal do Jiného stavu. To je hospůdka u I.P.Pavlova, která smrdí olejem, ale místní číšník, myslím, že se jmenuje nějak exoticky, jako Norbert nebo tak něco, je velmi vděčným kouzelníkem, který bez remcání plní moje přání, tedy dvojitou becherovku, od té doby, co jsem mu dal patřičný tuzér hned při mé první návštěvě, kterou jsem zakončil tím, že jsem místo na záchod došel do kuchyně. Inu, člověk musí zanechat dojem. Ten večer tam Norbert není, prý má volno, až do srpna, ale holohlavý kolega se vzezřením někde mezi fanouškem Sparty a prasetem byl dostatečnou náhradou. Spolykal jsem čtyři dávky mého obvyklého léku a už jsem se jal cítit, jak se mnou clámají emoce. Poslední přítel je o dvojici maročanů, kteří zůstanou přáteli po třicet let - a poctivě to opisují prvně z jedné strany a poté z druhé strany. Nemohl jsem si nevzpomenout, jaká přátelství jsem i já za život nahromadil, ať už s Pečivem nebo Šumivem...vlastně jenom s těmito dvoumi, protože Bolta už má jen své třeboňské přátelé. Bylo mi z toho smutno i hezky zároveň. Knížku jsem odložil a čuměl na przádné skleničky za barem. Seděl jsem totiž na baru, abych byl na očích všem kočkám, které ten večer přišly do Jiného stavu, udělat jim ten opravdový "jiný stav," hahaha, ale bylo to zbytečné, prázdné gesto. Jediné dvě šťávy, které se tam ukázaly, měly daleko víc práce s poměřováním smartphounů a nehtů, než aby si všímaly takových skvělých nosičů penisu jako jsem já. A tak jsem čuměl na prázdné skleničky za barem, protože jsem neměl co dělat, žádnej iPod, iPad, iPhone, nic, žádný noviny, jen jsem seděl a došlo mi, jak je to všechno smutný, jak se tyhle prázdný okamžiky ničeho vlastně staly exotikou, kde jsou ty časy, kdy o tomhle bylo chození do barů, ta nicota, blbost, prázdnota. No to vám nemusím povídat, že jsem začal na všechno vzpomínat a v tom jsem si začal přehrávat tu knížku, to jejich přátelství - bylo to silný. Jak mám pečiva rád a šumiva rád, to jsem se modlil, aby se nám přihodilo něco podobnýho. Zaplatil jsem jak čurák zase o 80 korun víc než jsem měl, aby si mě i ten druhej parchant zapamatoval a vydal jsem se do Rózy, to je taková zavšivená sračka pro expaty a děti země tady z okolí Náměstí míru. Všechno bylo jak mělo bejt, v rohu zase seděl starej anglán, kterej si zapisuje ty svoje freudovský kecy už roky, na baru sličná buchta, která študovala obálku, ale stehna se jí otíraly jedno o druhý, tak jsem ji rovnou pustil z hlavy. Tam už se nic nevejde. Prasata tlustý. Obrátil jsem do sebe další čtyři loky toho hnusnýho patoku z karlovejch varů a šel jsem domů, knížka dočtená až se mi z toho chtělo brečet. Bylo to samozřejm strašně předvídatelný a primitivní, jak se to vyvinulo a jak to skončilo, tohle by mě myslím napadlo i v osmý třídě, ale bylo to fajn. Jó pečivo, kdyby to tak dopadlo. Po cestě domů jsem potkal zaměstnance, kopl jsem mu do kytary a vzal jsem ho na kořalku. Myslím, že jsem musel působit jako úplnej čurák, protože jsem pořád jen chytroval a mlel svoje a něco jsem mu říkal, zatímco on mi povídal něco o hudbě, jako o the.Switch a Hentai corporation, co je vůbec vlastně špatně s těma děckama dneska? Obrátil jsem do sebe další čtyři meluzíny, myslím, že jsem tou dobou byl už přes deset kousků na cestě do kómy, takže jsem mu poděkoval, pochcal zem ve Sběrnech surovinách a vydal se na cestu domů. Ta knížka mě pořád tak nějak hřála, to je trapný slovo, prostě jsem díky ní na to přátelství tak nějak víc myslel, asi proto tomu dávám pět hvězd, ať je slunce nade mnou, že jsem kunda a nic z toho stejně nemá žádnou váhu, tenhle zpropadenej sentiment ožralejch nocí. Pak jsem si ho vyhonil, tedy, zkoušel jsem to, hledal jsem video dobrých patnáct minut, tahle ne, tahle je moc tlustá, moc bílá, moc škaredá, a nokonec jsem usnul. Bylo mi blbě, ale nepozvracel jsem se.... celý text
