Petra1324
přečtené 472
Canterburské povídky (24 povídek)
1970,
Geoffrey Chaucer
Po otevření knihy jsem se zhrozila, že to není text, ale verše. Já vím, byla to maturitní otázka, ale kdo by si to pamatoval? Knihu jsem si narychlo vzala v knihovně z poličky „Dary čtenářů“ (měla jsem nenadále trochu času a neměla jsem u sebe nic na čtení). Kniha byla jako nová, čistá a voňavá. Ještě jsem v knize našla malou kartičku s textem: Pozdrav a blahopřání z domova k vojenské přísaze. Představila jsem si vojína bažanta ležícího na bidle a čtoucího tuto knihu. Čisté sci-fi! Tak tedy voják v záloze byl s největší pravděpodobně dárcem knihy, dar nečtenáře, který se jí po padesáti letech od vojny konečně rád zbavil. A jak se to četlo mi? Přečíst to byla pěkná fuška, těch dlouhých příběhů snůška. Měla jsem silné pokušení ukončit to dlouhé čtení, chvíli mě to nebavilo, číst to středověké dílo. Uplynulo sedm dní, jsem na stránce poslední. Co mohu ještě o tom říct? Díky bohu za to, že nebylo jich víc! Jsem ráda za tu zkušenost a vybírám si opět současnost. Víra a bůh a Ježíš se objevují téměř na každé stránce. Na každé stránce najdeme slovní spojení s Bohem: Pánbůh osvítil, Bůh ví, Bůh suď, Bůh buď nápomocen, dej Bůh, Bůh mě chrání a další. Náboženská témata se prolínají všemi příběhy. Objevují se zde božstva starořecká i římská a společně se skutečnými historickými postavami jsou hrdiny vyfabulovaných a většinou překombinovaných příběhů. Velké díky patří překladateli za přiložený Abecední rejstřík a vyčerpávající Vysvětlivky ke každé povídce. Jsou důležitým klíčem k pochopení mnohých myšlenek a zápletek vyprávění. Některé příběhy jsou zdlouhavé – rytířovo seriózní vyprávění s častým ujišťováním „Leč dlouhý příběh svůj už jednou chci co nejstručněji přivést ke konci“ je únavné a nudné. Jiné jsou vtipné, bodré a veselé – vyprávění dobré ženy z Bathu o jejích pěti mužích. Sebeironie, humorná sebereflexe a nestárnoucí životní moudra starého muže v šafářově povídce jsou naprosto dokonalá. Ukázka k posouzení. „Taky bych uměl,“ povídal, „jen chtít, těm nafoukancům z mlejna vytřít zrak a mluvit sprostě jako nezdvořák! To mám však za sebou, vždyť mám už věk; trávu jsem spás a zbyl jen paběrek. Ta bílá hlava o mých letech ví a s vlasy taky srdce plesniví; ledaže, páni, to mé stáří je jak mišpule, co dokud neshnije, nemůže uzrát, až pak ve smetí! Staříci jsou už asi obětí stejného řádu: teprv shnilí zrají; tak tancujeme, dokud k tanci hrají. Hřeb žádosti nám nedá spočinout, ač hlava šedá, zelený je oud jak u ošlejchu; i když sil už není, my blázníme až do smrti v tom chtění alespoň mluvit, když ne oučinkovat! A ten náš popel doutná ještě pořád. Uhlíky čtyři žhnou v něm: totiž zlost, hrabivost, přiznám, lež a chlubivost; ty čtyři jiskry ještě zbyly stáří. I když se oudům špatně hýbat daří, chtíč opustit nás nechce, Bůh to suď! A já sám míval pěkně zdravou chuť, hříběcí zub, který už léta hryzá, od chvilky, kdy mi začla proudit míza. Už v kolébce mi smrt načala sud a pípa tekla; tekla doposud, až teď je v soudku něco málo na dně a sem tam na kraj jenom kapka padne. Dnes, ať si třeba jazyk pošetilý vyzvání o tom, čím jsme kdysi byli, a připomíná mladá pobláznění, nám dědkům zbývá už jen blábolení.“... celý text
Anička a její kamarádky
2004,
Ivana Peroutková
Kde byly takové knížky, když jsem měla sedm a šla jsem do druhé třídy? Nebyly, tak jsem si ji přečetla o padesát let později a uchvátila mne jako malou holku. Psáno mile, vesele a holčičí bezstarostnost a radost z maličkostí je nakažlivá. Nad malými holčičími starostmi se člověk pousměje. A ten dalekohled, když bydlíte na kopci s výhledem, tak to je něco! to by chtělo každé dítě! Necelý rok u babičky na vesnici (od posledního srpna do posledního června) a tolik společných dobrodružství s novými kamarádkami Eliškou a Irenou. Další postavy - velká introvertka nebo dokonce aspergerka Eliška Jiráčková a rozverný divoký kluk Zdeněk Parašín, asi s ADHD. Byl to záměr a bude autorka tyto postavy dále více rozvíjet v dalších dílech? Chtěla bych, aby jo. Oceňuji mapu vesničky na obale knihy, hned si člověk udělá představu, jak to tam vypadalo. Růžová houpačka s růžovým polštářkem Elišky Jiráčkové lákala nejen na houpání, ale hlavně jako skvělé místo na čtení. Deníkové zápisky Aničky, psané v knize psacím písmem, budou pro některé malé čtenáře velkou výzvou, pokud se učí číst a psát pouze písmem Comenia Script. Jedno bych autorce vytkla. Aničku a její kamarádky schovala během bouřky do jeskyně ve skále nad tůňkou. Na stránkách Hasičského záchranného sboru jsou pravidla ´Jak se chovat během bouřky´ a jedním z bodů je, že největší nebezpečí zásahu bleskem hrozí pod převisy nízkých skal či v malé jeskyni ve skále a v bezprostřední blízkosti vodních ploch. Co kdyby tam do nich udeřilo? Pak bychom se už nemohli těšit na další pokračování příběhů o Aničce a na její občasný deníček. A rada babičky hned v úvodu knihy a na začátku „psacího“ života Aničky je k nezaplacení. Kéž by mi tohle někdo kdysi poradil! „Tak tohle bude, Aničko, tvůj deník.“ „Deník?“ nechápala Anička. „Přesně tak. Můžeš si do něj psát všechno, co tě napadne. Všechno, co prožiješ. Všechno, co by sis chtěla navždy zapamatovat. Ale musíš si ho dobře schovat.“ „Proč?“ „Protože až budeš velká, tak si v něm budeš ráda číst.“ „A proč bych si v něm měla ráda číst?“ „Třeba na něco zapomeneš a deník ti to připomene.“ „Ale já nikdy na nic nezapomenu.“ „Tím líp,“ usmála se babička, „ale ten deník si stejně schovej. A piš si tam,“ dodala skoro prosebně.... celý text
Tohle zvládnu! Psychická odolnost pro děti
2024,
Caren Baruch-Feldman
Celá kniha se nese v duchu – ty jsi úžasná bytost a vše je úžasné. Ovšem tato kniha už tak úžasná není. Ne pro děti. V anotaci se píše „Najdeš v ní křížovky, osmisměrky, hádanky a spoustu dalších zábavných úkolů, díky nimž poznáš a procvičíš své silné stránky.“ Netuším, jak jedna mizerná křížovka, odfláknutá osmisměrka, stupidní bludiště, sudoku s písmeny hesla „To zvládnu“ místo čísel a doplňovačka s tajenkou „odolnost“ a „dokážu to“, procvičí mé silné stránky. Zábavné úkoly nejsou nijak zábavné, vyžadují pečlivé přečtení zadání, pochopení sdělovaného a pak složité písemné vypracovávání úkolů, poté jejich vyhodnocování. To vše samostatně. Úkol „nakresli, jak předvádíš některou ze svých silných stránek“ byl úkol i nad mé síly. Pro povzbuzení nabízely autorky jako příklad ke kreslení laskavost. Schválně, zkuste si to namalovat, aby to bylo na první pohled jasné. Kniha je pracovní sešit rozdělený do pěti kapitol s celkem 32 aktivitami. Každá z aktivit je dále rozdělena na oddíly – Nauč se to, Udělej to, Podpoř to a Bonus. U Bonusu je poznámka, aby si dítě tuhle aktivitu udělalo se svým oblíbeným dospělým. Nevím, jak staré děti jsou cílovou skupinou pro tuto knihu, ale pojmy toxický stres, spouštěč, pozitivní emoce, negativní myšlenky, emocionální uvažování, fixní myšlení, selhávání vpřed určitě nejsou běžnými výrazy dětského slovníku. Pochopit samostatným čtením tuto knihu by byl pro dítě velký úkol. A aby si mohlo říct „To zvládnu!“, pak by potřebovalo pomoc psychicky odolného dospělého.... celý text
Zabiják 2 (druhá část) a 3
2024,
Matz (p)
Tiché napětí oproti prvnímu dílu mírně polevilo, i počet mrtvých se snížil na polovinu. Představa Luboše Veselého jako hlavního hrdiny se malinko vytrácí, zdá se, že omládl a je divočejší, což se projevuje v akčních i erotických scénách. Stále to má spád a švih, nadšení ze čtení mne zatím neopouští. Bude to i tím, že sešit parádně voní kvalitním tiskem.... celý text
Zabiják 1 a 2 (první část)
2024,
Matz (p)
Komiksy jsem četla naposledy v sedmdesátých letech – tajné zásoby Rychlých šípů, nedostatkový Čtyřlístek, sem tam Pifa a Asterixe v Sedmičce pionýrů. A až teď - Zabiják. Je to trochu drsnější čtení v porovnání se Čtyřlístkem, ale nadšení ze čtení je stejné. Líbí se mi obrázky. Mimochodem, v roli Zabijáka si představuji herce Luboše Veselého, bylo to vteřinové rozhodnutí po zhlédnutí obrázku z titulní strany. Texty mě baví, hlavní hrdina je sympaťák, děj frčí rychleji, než si přeji a taky se nemůžu dočkat dalšího čísla.... celý text
Naše školka
2007,
Miloš Nesvadba
My to víme, že je školka pro kluky a holčičky. Dneska vás však překvapíme, jsou v ní psi a kočičky! Štěňátka a koťátka jsou jako dětičky. Velká kočka jako paní učitelka. Psi a kočky jako maminky a tatínkové. Kouzelné malované momentky z ranního příchodu do školky, převlékání v šatně, ranního hraní, cvičení, svačinky, hygieny po jídle, nutné toalety („Poslouchejte, děti! Ticho! Dám vám důležitou radu. Koho bude bolet břicho, záchodky jsou támhle vzadu.“), oblékání na zahradu, hraní a divočení venku, oběda, přípravy na spaní, spinkání, vstávání, odpoledního zpívání, tančení a pak odchodu s rodiči. Verše svižné, vtipné, nápadité a příjemně rytmické pro malá dětská ouška. Obrázky překrásné – nádherně dětské, miloučké a půvabné. Miloš Nesvadba zachytil zvířátka – dětičky přesně v takových situacích, v jakých se sami moc dobře poznávají. Nejvíce pobavily situace při oblékání v šatně, cákání v umývárně, bryndání při obědě a vstávání po spaní. Školku jsem nesnášela, ale po přečtení této knížky bych se tam vrátila hned. A spaní bych brala všemi deseti.... celý text
Kdyby nám Paříž vyprávěla
2002,
Jiří Žák
Kniha je členěna do deseti kapitol. Ulice – mosty – náměstí – divadla – parky – kostely – hřbitovy – kavárny – ateliéry – metro. Podrobné popisy míst i s jejich dějinami nebo pikantními historkami. Revoluce vzpoury, rebelie a popravy. Samozřejmě, že nelze popsat víc než tisíciletou historii Paříže na dvě stě padesáti stranách. Beru to jako ochutnávkové menu, ale velmi, velmi vydatné. Proto jsem knihu četla velmi, velmi pomalu. S mapou v mobilu a hned jsem si k tomu hledala obrázky. Jinak to pro mne nemělo cenu. Bylo by to jako číst telefonní seznam: přečtete jméno, adresu, a hned vše zapomenete. Malá mapa popisované oblasti na dvoustránku by byla přínosem. Pro každou kapitolu zvlášť, aby se to nepletlo. Těch deset listů navíc by kniha určitě snesla. Navíc kniha přináší dalších desítky tipů na knihy o malířích, spisovatelích, hudebních skladatelích, hercích… stačí si jen vybrat, s kým a kdy se do Paříže vrátíte. „Malý most stojí na stejném místě dodnes. Je tedy historicky vůbec nejstarším pařížským mostem. Jenomže ten, který tu dnes překračuje Seinu, není totožný s mostem, jenž tu stál v roce 886. Příběh Malého mostu je totiž především příběhem povodní. Žádný jiný pařížský most nebyl tolikrát zničen a tolikrát obnovován. Každá větší povodeň či komplikovanější jarní tání Malý most poškodily, pokud ho rovnou nestrhly. Navíc ho pronásledovala i další neštěstí, mnohá z nich absurdní. V roce 1296 se například zřítil krátce poté, co tudy prošlo procesí žadonící nebesa o déšť. Vzápětí přišla bouřka s průtrží mračen a při následné povodni se milý most opět poroučel do běsnících vln. V roce 1718 ho nechtěně zapálila jakási žena, které se utopilo dítě. Podle tehdejšího zvláštního zvyku zapálila nešťastnice svíčku a ve vydlabané skývě chleba ji poslala po řece. Skýva se však zachytila mezi pilíři, od svíčky chytilo dřevěné ostění a na neštěstí bylo zaděláno.“ „Jak vypadal Picassův ateliér v roce 1915 v ulici Schoelcher, v těsném sousedství montparnasského hřbitova. V ateliéru nebylo k hnutí, všude hotové obrazy, kusy kartónu, plech, drát, dřevo. Jeden kout byl plný tub s barvami, tolik tub jsem neviděl ani v obchodě. Picasso mi vysvětlil, že dříve často neměl peníze na barvy, a tak když nedávno podal několik obrazů, zásobil se barvami nadosmrti. Jeho malby jsem našel na zdi, na polámaném taburetu, na krabicích od doutníků… Organizovaný nepořádek, který Picasso plodí všude… postel plná novin, dopisů a fotografií.“... celý text
Isabela a bílé mraky
2022,
Ivana Peroutková
To bylo pěkné, milé a holčičí, osvěžující a nekomplikované. Uvěřitelný děj zasazen do reálného prostředí. Dívčí starosti i radosti, otázky a úvahy odpovídají věku hlavní hrdinky, mají přiměřené množství romantiky a poetiky, a nejsou nijak vyumělkované. „Tomáš, Tomáš, Tomáš…“ „Jenže stačilo oddělit slabiky a už to znělo jako: to máš, to máš, to máš. A taky mi jeho jméno připomnělo slovo kamaše. Tomáš. Ale nebudu mu říkat Tome. Pro mě bude Tomáš. A nejedu s ním na výlet jen kvůli té krabičce. Jedu s ním, protože je Tomáš a já jsem Isabela.“ A tady je ten tip na malý výlet po okolí nového bydliště Isabely: od železniční stanice Letky, přes Libčice k přívozu Máslovice–Libčice nad Vltavou, podél řeky proti proudu v přírodním parku Dolní Povltaví, výstup na Velký vrch 288 m a pak vyhlídka Velký vrch s neuvěřitelným výhledem na kaňon řeky. A co bylo v záhadné krabičce, kterou našla Isabela v novém bydlišti? Plánek na rozháněč mraků. „Jenže k čemu by měl posloužit rozháněč mraků? Takový zásah do nebe! Nebe přece patří všem. Co kdybych si já přála slunce, a někdo jiný zase déšť? To by se lidi hádali ještě kvůli nebi? A kdyby si všichni přáli slunce, kam by se poděly mraky? Mamka s taťkou tvrdili, že v poslední době je extrémní sucho, že je dobře, když hodně prší. Lidem by se asi víc hodil přiháněč mraků, ale stejně se mi příčilo, aby se tady na zemi rozhodovalo, co se bude dít na nebi. Nebe je všech, a přitom vlastně není nikoho. Je to nebe, na které se díváme. A když se ráno probudíme, podíváme se zvědavě z okna, co nám dneska připraví. O takové překvapení bych rozhodně nechtěla přijít.“... celý text
Podpis všech věcí
2014,
Elizabeth Gilbert
Na první pohled mne kniha zaujala svou obálkou. Obálka českého vydání je mnohem krásnější než obálka originálu. Na pozadí dobových událostí příběh rodiny botaniků a hlavně Almy, na svou dobu velmi odvážné ženy, jak v myšlenkách, tak v činech. Příběh krásný, poutavý, čtivý, prostě nádherný. Udělal na mne dojem jako Clavellův Šógun nebo Waltariho Sinuhet. Knihou jsem se nechala inspirovat k hledání dalších podrobných informací o kolonizaci tropických rájů a vzniku některých botanických zahrad. „Panství se sice rozkládalo na čtyřech stech hektarech, patřily k němu necelé dva kilometry řeky, rozlehlý divoký les, prostorný dům s nevídanou knihovnou, spletitá síť stájí, zahrad, skleníků, rybníčků a potůčků, ale pokud měl tento kus země pro někoho znamenat celý svět, nebyl ani trochu velký. Jakékoli místo, které nelze opustit, není dost velké – hlavně pokud je člověk přírodovědec! A úkolem přírodovědce, jak jej chápala Alma, je objevovat. K tomu však neměla příležitost, protože už teď dosáhla hranic svého botanického světa. Tohle poznání ji děsilo a bralo jí spánek, což ji pak děsilo ještě víc. Obávala se neklidu, který se jí zmocňoval. Téměř slyšela, jak jí mozek netrpělivě přechází v lebce, uvězněný a znuděný, a cítila na sobě váhu všech let, které ještě měla prožít.“... celý text
Kouzelná aktovka
2015,
Daniela Krolupperová
Dva žáci z druhé třídy dostanou aktovku, která za ně dělá úkoly. Nejdříve je to příjemné, mají více času na hraní a zábavu, ale pak zjistí, že nic neumí. Poučení? Kdo chce něco vědět, umět a znát, ten musí pro to něco dělat. Třeba úkoly. Velké písmo, srozumitelné věty, jednoduchý příběh, málo postav, pěkné obrázky = radost ze čtení a poučení, na které si děti přijdou samy. „Otevřel aktovku, vytáhl pracovní sešit z matematiky, honem zalistoval a – už se díval na hotové, vypracované cvičení! Aktovka za něj opravdu všechno spočítala! Viky byl tak ohromený, že se musel posadit. Páni, to znamená, že mám kouzelnou aktovku, říkal si v duchu. Doopravdy kouzelnou aktovku! A potom že kouzla nejsou! Viky se pevně rozhodl, že od této chvíle už nikdy nebude dělat úkoly. Všechno za něj udělá aktovka! To bude panečku život!“... celý text
Prostor světla
2016,
Olga Szymanská
Číst poezii je někdy fuška, číst poezii haiku byl v tomto případě hlavolam. Některé hlavolamy jsem vyřešila, některé mi zůstaly zcela utajeny. Všemi se prolíná vesmír, přírodní jevy, geometrické obrazce, duchovní symbolika až mystično a také soukromé tiché vnitřní myšlenky a pocity. Autorka pozoruje a popisuje každodenní obyčejné věci kolem sebe, tyto popisy připomínají složité matematické definice. Při popisech abstraktních věcí je to hra se slovy, se zvukomalebností a vizuální podobností slov. Sbírka je 87 básní rozdělených do sedmi kapitol Tvar – Stavba – Symboly – Prostor – Oltář – Slavnost – Světlo a je citlivě a harmonicky doplněna 13 fantaskními grafickými obrazy světla, prostorů a tvarů. Dávám symbolických sedm hvězd z deseti. TROJ ÚHEL Úhelné pření jedním úhlem úHledu: Krátkost dohledu. TrojÚhlé zření prozřetelnosti vhledu: Přesnost rozhledu. PROSTOR Násobek přímky rozměrností délky pruhu: Oblost obsahu. Okružím křivky ze středobodu kruhu: Obsah obalu. KŘÍDLA Andělských křídel stín nepokryje rozměr všech lidských vin. Ví to: přesto k nám slétá.... celý text
Muminek a sníh
2011,
Tove Jansson
Milý příběh o tom, že vše má svá pravidla. S příchodem sněhu se ulehá ke spánku a vstává se až na jaře. Kdo nemůže spát, odchází na jih a vrací se zpět s prvními teplými dny. A aby spáčům nebylo smutno a těšili se na jaro, nechává odcházející pro ně malý dáreček a přátelskou zprávu. Kniha vhodná jako čtení pro prvňáčky. Ale vnímavý prvňáček si postěžoval, že Muminek, Fififjonka a Bambul se píše v knize s malým písmenem. Proč? Když Šňupálek, Mia a Ferka se píší s velkým.... celý text
