Petra1324
přečtené 472
Žiju bez dětí
2024,
Martina Hynková Vrbová
Asi bylo těžké najít ženy, které nemají děti a které by o tom chtěly vyprávět. Při čtení jsem přemýšlela, kolik znám žen, které děti nemají a zda jsem s nimi někdy o tom intenzivněji mluvila. Znám jich dost a musím říct, že žádná mi neřekla sama od sebe, proč je bez dětí, zda to tak chtěla nebo zda to bylo neplánované, jak se cítí a jak svou situaci hodnotí. Spíš to vyznělo z kontextu našich rozhovorů a dlouholeté známosti či kamarádství. A to ještě jen v neurčitých náznacích. Osm žen a osm příběhů. Čekala jsem větší pestrost napříč sociálními i profesními skupinami. Nečetlo se mi to lehce. A tím nemyslím, že by to bylo nějaké srdcervoucí čtení, ale rozhovory byly plytké a pochodující okolo horké kaše, neslané nemastné, nezáživné, drhnoucí. Jeden příběh se mi četl velmi špatně, rušivá slova „jakoby“ „dělo se mi to…“ „nějaké“, zbytečné množství ukazovacích zájmen „ten, ta, to, takový…“ mne odváděly od čteného a úplně mě to rozčilovalo. A že to byla učitelka českého jazyka a hned první příběh, tak jsem chtěla knihu odložit a nedočíst. Nakonec jsem to překousla. Rovněž jsem čekala aspoň nějaký úvod knihy. Třeba o tom, jak to bylo v jiných časech, třeba před sto lety - jaký byl poměr bezdětných žen oproti dnešku. Jaký vliv má režim ve státě na počet bezdětných žen, jak studium ovlivňuje rozhodnutí žen nemít děti – jaký je poměr bezdětných žen mezi ženami se základním vzděláním a mezi vysokoškolačkami. A třeba pro zpestření i takovou zajímavost, jak je to v přírodě u zvířat – kolik samic nemá mláďata. Hvězdičku dolů za mizernou vazbu knihy. Některé archy nebyly sešité a volné listy vypadávaly. Bála jsem se knihu více rozevřít, aby se mi úplně nerozpadla v ruce. Bylo to nepohodlné čtení. Díky za tip na knihu Studna osamění.... celý text
Krysburger
2014,
David Walliams
Vždycky si vypisuji postavy příběhu na záložku. Tady jsem nemusela nic psát, postavy jsou představeny na prvních stranách včetně jejich kreslené podoby. Kromě učitele biologie Bunsena, toho jsem si musela představit. Celý příběh vypráví jedenáctiletá holčička Zoe, děj frčí, kniha má spád. Úplně mne dojalo loučení s ochočenou malou krysou v parku a líbil se mi dramatický vystupňovaný konec burgeráře Burta. A děti potřebují v knize šťastný konec, a ten tam je, přiměřeně rozumně šťastný. Tony Ross – ilustrátor knihy - je kapitola sama pro sebe. Humorný výčet činností Co nejhoršího může člověka ve škole potkat? nebo Jaké úžasné věci lze naučit zvířata?, spojený s jeho kresbami, je prostě dokonalý. „Není to jednoduché, propašovat krysu do školy. Nejtěžší je samozřejmě propašovat plejtváka obrovského. Je moc velký a moc mokrý. Těžké je to taky s hrochy a žirafami. Jsou moc tlustí a moc vysoké. Lvy bych vám neradil. Strašně řvou, a tím se prozradí. Tuleni moc štěkají. A mroži taky. Skunkové strašně smrdí – dokonce hůř než někteří učitelé. Klokani pořád poskakují. Sviňuchy mají trochu moc sprosté jméno. Sloní mají sklon rozbíjet židle. Na pštrosovi byste se dostali do školy rychle, ale zas je tak velký, že ho v aktovce neschováte. Lední medvědi se na arktických pláních krásně ztratí, ale ve školní frontě na oběd jsou vidět hned. Propašovat do školy žraloka by skončilo okamžitým vyloučením, zvlášť kdyby ten den bylo plavání. Mají sklon žrát děti. Ani orangutani se nehodí. Strašně ruší při vyučování. A s gorilami je to ještě horší, obzvlášť při matice. Gorily nemají hlavu na čísla a nenávidí sčítání, i když ve francouzštině jsou překvapivě dobré. Stádo pakoňů se prakticky nedá do školy vzít, aniž by ti toho učitelé všimli. Na druhou stranu vši jsou směšně snadné. Některé děti pašují denně do školy tisíce vší. Krysu je ale i tak těžké propašovat. Na stupnici „obtížnosti propašování do školy“ je někde mezi plejtvákem a vší.“... celý text
