poiu
přečtené 263
Silo
2014,
Hugh Howey
Četlo se mi to skvěle, příběh Juliette mě bavil...... :-) Mám trochu problém s nedomyšleností některých věcí (např. podzemní pěstování prasat, sprchy a splachování vodou --- v budoucnosti, kdy lidstvo žije v podzemních krytech, bych vodu chápala jako nejvzácnější ze všech vymožeností, byla by na příděl atp., dále ---------- spolier------------ mi vadilo, že pár lidí se jen tak vydá po schodech nahoru "dělat revoluci" a místo toho, aby se něco pokusili změnit mírovou cestou = diskuzí = rovnou přijdou na řadu zbraně...... Kde se tam ty zbraně vůbec vzaly? Lidé z mechanického si je NAJEDNOU - JEN TAK vyrobili? Bez plánů, bez zkušeností....???? ) , taky jsem trochu čekala, že svět za zdí není tak toxický, jak se na první pohled zdálo.... No, nicméně ať nekecám o blbostech -- četlo se to výborně a stojí to za přečtení.... Těším se na další díly...... celý text
Vražedné pohádky
2022,
Andreas Gruber
Tak tohle byla jízda. Nemůžeš spát, nemůžeš jíst, doma čekají hladové a neumyté děti, protože ty potřebuješ dočíst další kapitolu. A potom ještě další dvě. Další společný případ Sabiny N. a borce Maartena S. Sneijdera, ve kterém je pachatel o několik kroků před nimi a zanechává po sobě krvavou cestičku plnou mrtvých, na kterých jsou podivné číslice. Maarten a Sabine jsou mu sice na stopě, ale jako obvykle ví Maarten trochu víc, než říká.... Ukázka: "Navštívíte Pieta van Loona." "Vy chcete, abych vyslechla zrovna jeho?" "Copak si nevěříte?" "Já... já nevím." "Vaší výhodou je to, že o něm už něco víte, ale on o vás neví nic." Sneijder se podíval na hodinky. "Musím jít. A ještě jedna věc: v žádném případě se Pietu van Loonovi nezmiňujte o tom, že mě znáte nebo že se mnou pracujete." Jako by to někdy někomu dobrovolně řekla!... celý text
Nejšťastnější muž na Zemi
2021,
Eddie Jaku (p)
Tohle je asi ta nejhezčí kniha, kterou jsem o holokaustu kdy četla (panebože, opravdu může u takového tématu existovat něco hezkého? :-( :-( :-( :-( ), protože Eddie píše hodně o přátelství, o lásce, o naději, o vděčnosti, o lidskosti, o pomoci druhým. Zároveň je to pro mě velmi citlivé téma, protože sama mám dvě děti a vnímám to všechno teď trochu jinak. Eddieho příběh je velmi podobný příběhům milionů jiných, ale přesto je vyjímečný svým něžným optimistem, důvěrou v lidskou dobrotu a jeho popis nacistické krutosti je už po těch letech trochu jemnější, hrany jsou obroušeny, přesto je plný poselství, které je potřeba předávat dál... >>Dny plynuly a vzduch byl čím dál zatuchlejší a smradlavější, jak se záchodový sud naplňoval a sud s vodou vyprazdňoval. Čas se počítal podle ranního a večerního přídělu vody. V ostatních vagonech voda brzy došla. Přes stěny vlaku a navzdory rachotu kol jsem slyšel výkřiky. Jedna žena křičela: "Moje děti mají žízeň! Potřebují vodu! Dám vám za vodu svůj zlatý prsten!" Po dalších dvou dnech nastalo ticho. ... celý text
Vězeňský deník
2004,
Jeffrey Archer
No, moc mě to nebavilo. Ráno vstát, dvě hodiny psát, snídaně volské oko, psát, sdružování, oběd, fazole, krajíček nebo dva chleba, psát, vyřídit spousty dopisů od fanoušků, projít se venku, psát.... Zhasnout a spát. A zase dokola. Chápu, že to panu Archerovi připadalo jako peklo na zemi a že díky psaní se ve vězení odreagovával, aby se nezbláznil, ale mě to tedy moc nebavilo. Do čtení jsem se musela nutit a i tak jsem v mezičase přečetla spoustu jiných a lepších knih. >> U pultu mi Tony doporučuje "vegetariánské špagety", které se tváří jako boloňské. "Au gratin?" popichuji ho. "Zajisté, mylorde. Liame, podej jeho Lordstvu gratinovaný parmazán." Zpod pultu se vynoří malý plastový sáček se strouhaným sýrem. Liam ho před očima dozorce otevírá a sype mi jeho obsah na špagety. Následuje hlasitý aplaus vězňů a smích strážných. Pro doživotně odsouzené to byla událost dne.... celý text
55
2020,
James Delargy
Daleká Austrálie, ospalé městečko Willbrook, a policejní stanice, na které se řeší hlavně domácí hádky. Policejní seržant Chandler Jenkins je zde velitelem a vody rozčeří zakrvácený muž, který vtrhne na stanici a tvrdí, že byl unesen neznámým vrahem. Později je na stanici dopraven další muž, který tvrdí totéž. Kdo je kdo? A kdo je vrah? A kde jsou mrtvoly? Z města Port Headland sem přijede vyšetřovat bývalý Chandlerův parťák Mitch, který se ukáže být nadšeným budovatelem kariéry, za kterou jde - ehm - trochu přes mrtvoly :-) :-) (Ale on není vrah, nebojte :-D ) Oba se v tom vyšetřování strašně plácají, nedokážou zjistit žádné podrobnosti o žádném z podezřelých, natož o obětech, nikde nejsou žádné stopy.... A oba policisté absolutně nespolupracují, jeden je ublížený a druhý arogantní blbec. No. Škoda, autralské prostředí je velmi zajímavé a neokoukané -- to věčné dusno, horko, a rudý prach, je velmi působivé samo o sobě, ale jeho potenciál zůstává nevyužitý, přesně, jak to píše @trudoš. >> Arthur chvíli kráčel vedle Chandlera mlčky a pak se přiškrceně zasmál. "Víte, všichni jsme dost jako Martin." "Jak to?" zeptal se Chandler, nahlédl do křoví, nečekal, že něco najde a nepletl se. "Tady venku... se pomalu ztrácíme. Všichni jsme tak hodinu dvě od toho, abychom zašli do divočiny a zmizeli." (...) "Já vím, že nechcete, abych přednášel modlitby a žvanil, ale to není proto, abych ostatní motivoval. Dělám to, abych motivoval sám sebe."... celý text
Krkavčí matka?
2017,
Veronika Hájek Hurdová
Veroniku Hurdovou mám ráda, ráda ji sleduju na facebooku a čtu její příspěvky. Tahle knížka je takovým mini návodem, jak být fajn máma a táta a nehrotit "maličkosti". Nejde mi to tak snadno, ale snažím se. :-) Takže: fajn návod pro rodiče začátečníky, věčné začátečníky a .... trochu i jejich děti. Pomáhá nastavit tohle rodičovství v sobě -- být víc v klidu, vic s dětmi (a ne vedle nich :-) ) "Dítě vás vytočí tak, že byste nejraději utekli. Nejlépe na nějaký ostrov, kam mají VŠECHNY děti vstup zakázán. Přitom je to právě naopak. Dítě nebrečí proto, že vás chce odehnat, ale protože chce přilákat vaši pozornost. (...) prostě tam buďte s ním a pro něj. Nabídněte dítěti objetí, pokud o něj bude stát. Někdy vás dítě bude odstrkovat. I to je v pořádku."... celý text
Vražedný rozsudek
2020,
Andreas Gruber
První díl mě bavil moc, i tohle se četlo dobře, je to psané rychlým, svižným stylem, ale ..... Děj mi přišel docela překombinovaný, vraždy spíše neuvěřitelné, zbytečně naaranžované a "přepálené" ...... No k příběhu samotnému. Sabina začíná studovat na akademii a celý děj se odehrává během velmi krátké doby. Vůbec nechápu, kdy to Sabina všechno stihla. :-D Takže: někdo postřelil jejího přítele Erika D. a Maarten S. Sneijder taky zmizel. Vyšetřování série vražd je tedy jen na Sabině, které ale nikdo moc nevěří .... A kdo je opravdu za těmi vraždami? A taky mi trochu vadil překlad. "Je narušena její genetická esence." To vážně? :-(... celý text
Deník mý zoufalý lásky
2006,
Liz Rettig
Jasně, že je to trochu hloupoučké a naivní, ale kdo takový v pubertě nebyl? :-) :-) Já třeba jo :-D A dost mě to vrátilo do doby, kdy jsem toužila sedět v autobuse na tomhle KONKRÉTNÍM místě, protože před malou chvilkou na něm seděl ON - mého srdce šampióóóón! :-D Dospívající Kelly Ann a její dvě BFF Liz (psychoterapeutka) a Stephanie (trochu rozmazlená, trochu rozhoďnožka, ale kdo takovou kamarádku nemá, že? :-D ) řeší své nejdůležitější problémy ve vesmíru - Kellyinu těhotnou sestru, mámu, co si našla mladého číšníka na dovolené ve Španělsku, pocit, že kdyby byla blond a měla prsa, všechno by šlo lépe (tenhle pocit moc dobře znám :-X :-D ) Fajn anglický humor. :-) Ukázka: Sobota, 20. května Juliana vyrazili. Protože ho prodej služeb po telefonu příšerně nudil, přihlásil se jako záskok za nemocnýho řidiče pohřebního vozu. Po smutečním obřadu vyzvedl rakev z kostela a auta s pozůstalými za ním jela na hřbitov, kde ale zabloudil, protože nemohl najít příslušnej hrob. Pondělí, 22. května Po písemce z dějáku náš učitel řekl tohle: Za prvé, americký boj o nezávislost se odehrál před druhou světovou válkou, ne po ní a vyhráli Američané a ne Britové. A za druhé, když už jsme u druhé světové války, Polsko nenapadlo Německo. Mussolini nebyl na naší straně. Země na naší straně se nazývaly Spojenci, ne "dobráci", a o nepřátelích by se v historickém pojednání nemělo psát jako o "fašistických hajzlech" bez ohledu na to, co říká něčí dědeček. :-) :-) :-)... celý text
Moje Pacifická hřebenovka
2019,
Monika Benešová
Cestopisy mám moc ráda a ráda je čtu, vždycky jsem s autorem někde na výšlapu, prší na mě spolu s ním a nebo mě ve tmě pronásleduje žlutý pár očí: PUMA! (Tvl, bych umřela strachy!) Tady je to hlavně o osobním příběhu, možná nějaká forma terapie? Ale musím říct, že za mě je Monika hrdinka, že to zvládla i se svou zdravotní indispozicí, kterou v době výšlapu řešila. Není to žádný návod, jak Hřebenovku projít a co si zabalit, ale je to osobní příběh, skoro-deník a jako takový mi jeho forma i obsah vyhovovaly. Moc se mi líbilo, jak se Monika dokázala osamostatnit, poradit si sama a prostě.... Zvládnout to. Respekt a obdiv. :-) "Po několika dnech mi začal déšť lézt i ušima. Prší, proč pořád prší? Klusala jsem po trailu. Měla jsem nepromokavou bundu s kapucí a taky jsem nosila tu údajně nepromokavou sukni za 30 dolarů. Dlouhá, modrá, měla jen jednu nevýhodu: měla rozparek a promokla! Takže ve výsledku jsem pořádně zmokla a navíc jsem chytla rýmu. Na to znám jediný recept. Jít dál!" Ale teda fakt nechápu, jak jí mohl uplavat ešus i s lžící. Jak? Jak?... celý text
Šepot z lesa
2022,
Kateřina Surmanová
Pražský novinář Petr Valeš se vrací zpátky do rodné vesnice v podhůří Orlických hor, odkud jako mladý utekl, když se ztratil jeho nejlepší kamarád Vojta (alias Pizizubka). Jenže po návratu se začnou dít divné věci a Petr má pocit, že se zbláznil. Ale co když je to všechno jinak? Petr začíná pátrat v kronikách a zjišťuje, že nezmizel jenom jeho kamarád Vojta, ale taky další děti...... Při čtení mě dost často mrazilo a mrtvá jehňátka jsem viděla skoro všude..... Prostě mě to fakt chytlo a skvěle se mi to četlo a když jsem nečetla, aspoň jsem na příběh myslela. A musím vyzdvihnout tu autorčinu nádhernou skoro až lyricky popisnou češtinu, díky které jsem měla pocit, že jsem opravdu v temném lese, na zasněženém kopci nebo ve smradlavém kutlochu radioamatéra pana Broma. A ta flétna! Tu jsem přímo nenáviděla a myslím, že už si hned tak žádnou neposlechnu. :-) :-) :-) Hvězdička dolů je za ten uspěchaný konec, který mě trošku zklamal.... "Ze šumu se vynořila jemná melodie, lahodná flétna s hnilobným podtónem, zježila Petrovi pozůstatky pravěké srsti na krku. Bylo to jako napít se vody ze studánky, plnými doušky vychutnávat, jak je osvěžující a dobrá, a pak si všimnout, že na dně celou dobu tlelo tělo."... celý text
Mami, miluju
2022,
Aleš Palán
Taky se mi ty rozhovory nečetly zrovna lehce, ale mám taková témata (=osobní zpovědi a příběhy, rodová prokletí apod.) moc ráda. - Anička (jízda na koni, pád, šikana ve škole, znásilnění otčímem) "Hrozně jsem chtěla, aby se mě někdo zastal. Bylo by skvělé, kdyby s ním máma vyrazila dveře. Ale ona to neudělala., protože mi nevěřila. Říkám, že jí nic nevyčítám, ale tohle jí odpustit nemůžu. Sama mám dceru, a pokud se na ni někdo jen špatně podívá, tak bych ho snad zabila." - Aneta (adopce, rebelie proti všemu, drogy, manipulátor) "Věc, kterou máme všichni stejnou, je upínání se. Někoho si najdeme a nalepíme se na něj, i kdyby nám ten člověk nejvíc ubližoval. Já to tak mám odjakživa. Bojím se opuštění." - Dorota (trans, fotografka, stará se o babičku) "Ignorace" - "Spíš nezájem o skutečného člověka. (...) Nikdy mě plně nevnímala, jen chtěla, abych měla vzdělání, dobrou práci a nedělala problémy. To chtěla po každém." "Jsem schopná ze sebe zvracet, dřív jsem se i škrábala v obličeji. Jeden z hadů v mé vizi mi řekl, že nosná emoce, která provází celý můj život, je sebelítost. Do té doby jsem nechápala, že to, jak se nemám ráda, jak mi chybí rodina a pochybuju o své dostatečnosti, že to je všechno sebelítost. Pod jediným slovem se skrývá všechno." - Laura (dluhy, prostituce) - Jana (pošahaný manžel z Pákistánu, boj o děti, stalking) "Viděla jsem pár pákistánských filmů a připadalo mi, že že v nich jsou všichni permanentně naštvaní, křičí nebo brečí. Ale jim to přišlo normální."... celý text
Ořechy na cukroví
2022,
Michaela Kalivodová
Hlavní hrdinkou je (pra)babička, která se snaží srovnat krok se současným světem, nade vše miluje svou vnučku Magdičku a pravnučku Karolínku, snaží se všem zavděčit neustálým pečením. Mezi řádky ale na povrch vyplouvá její vlastní příběh o manželu alkoholikovi, o tom, jak pro něj nikdy nebyla tou první a jedinou, o jejích vlastních výčitkách vůči svému synovi.... "Magdička kojí Kájinku, kluky má vedle sebe a čte jim, to je báječný, co ona všechno dokáže. I že takhle dlouho kojí. Já ji obdivuju. To za nás nebylo, tolik se věnovat, furt chodit s dětmi ven a ještě pořád číst. No, my měli víc práce okolo provozu, ty plíny vyvářet, taky přesnídávky ve skleničce nebejvaly. Mnoho maminek dnes ani nežehlí ani Magdička ne. (...) Kdybych mohla vrátit čas, nežehlím, nehledám po hospodách. Byla bych s Románkem, četla mu, šla bych s ním krmit kačenky."... celý text
