puczmeloun přečtené 392

Jizva 2019, China Miéville

Cítím se nádherně podvedený. Prý piráti, plovoucí město, mořské obludy, dobrodružství, tajemství. Nenechte se mýlit, jádrem je jedna studie proveditelnosti a dva doslova obludné MacGuffiny v jednom. A příběh uzamčený v kruhu, přitom nejenže neukončený, ale naopak naznačující mnoho různých možností... CITACE: "Pod reálností světa, ve vší jeho zdánlivé pevnosti, se nachází nestabilita, krize, která tlačí věci do změny z napětí, které v sobě mají. Věci, ať jsou jakékoliv, jsou neustále v krizi, vždy jsou nuceny stát se svým opakem. V dolování možností ale spatřila zásadní podkopání krizové teorie. Krize je zjevná v tendenci reality stávat se tím, čím není. Kdyby to, co je, a to, co není, mohlo koexistovat, samo napětí – krize v centru existence – by se muselo vyplýtvat. Kde se krizová energie v realitě stává tím, čím není, pokud to, co není, je přímo vedle toho, co je? Není to nic než neurčitá, pluralistní skutečnost." ...přitom to všechno do sebe zapadá. Tedy, samozřejmě tak nějak podivně. Dostáváme nášup teorií, proč jsou věci takové, jaké jsou, ale naroubovaných na ty dříve zmíněné v knize Nádraží Perdido, se kterými je zároveň polemizováno* a které doplňuje jedna Jizva (nechci víc spoilerovat). Objevujeme nové rasy, nové části světa Bas-Lagu, hned dvě fascinující města (přitom bych chtěl dostat víc toho prvního, podmořského, než toho "normálnějšího" plovoucího). Prokousáváme se plány, zvraty, zradami, boji, spiknutími, tajemstvím, válkami, technologiemi, překlady, objevy... Fascinující... Ne tak dechberoucí a plné prvotního překvapení jako u předchozí knihy, ale zato se soudržnějším dějem, uzavřenějšími propletenějšími linkami a uvěřitelnějšími zvraty. Nemluvě o tom, že lidštější (ve smyslu reálnější, ostatně některé postavy ani lidmi nejsou...) jsou i zapojené postavy a "mocnosti" – spolu s hlavní postavou si při čtení uvědomujete, že fandíte všem a zároveň nikomu (ať už třeba jen ze zvědavosti). * Tedy sám autor zpochybňuje vlastní vymyšlené teorie dalšími vlastními vymyšlenými teoriemi, ale drží se stále v jednom vlastním vymyšleném světě.... celý text

Obsluhoval jsem anglického krále 2007, Bohumil Hrabal

Ze všech hrabalovek mě tato bavila nejméně. Přitom jaká ji provází pověst... První polovina je spíše sbírkou "rybářské latiny" z oblasti pohostinství, která mě pravda mnoho za srdce nevzala. Zajímavé to začíná být až ve chvíli, kdy kniha zabrouzdává do proměn Československa spojených s válkou, okupací, osvobozením a nakonec i komunistickou totalitou. To se hlavní hrdina chová jemně řečeno naivně, nechává se strhávat událostmi a dokonce jim vychází vstříc. Nejsem si však úplně jist, co tím autor chtěl říct. Určitě ne relativizovat doby obou totalit (zvláště, když v jedné z nich kvůli tomu musela být sama kniha vydávána jako samizdat), což z toho ale někdy nepěkně kouká... Mě osobně bavila jistá míra fikce založená na realitě a využívající existující lokality – třeba lom s "lanovkou", do kterého si Hrabal domyslel svůj hotel, nebo klášter ve Sv. Janu pod Skalou s reálným internačním táborem (ovšem bez veškeré dříve zmíněné relativizace plný těžké práce, kde i uvěznění zemědělci, živnostníci, bývalí vysocí úředníci nebo diplomaté umírali). Napříč kapitolami mi ale chybí naopak poetičnost a střídání uvolněného s drsným, jako tomu bylo ve větší a lepší míře v Postřižinách nebo Ostře sledovaných vlacích. A mimochodem, na Wikipedii se píše, že v knize se "objevují i erotické motivy". Nu, jak to říct slušněji, tamní vyjádření je pěkný eufemismus. Pamatuji, jak jsme v době našeho dospívání četli na jehličkové tiskárně vytisknuté podobné příběhy. Potají, aby na nás nikdo nepřišel. Mělo to kouzlo zakázaného. A přitom stačilo číst povinnou literaturu, která zacházela i dál... To nám ovšem v hodinách češtiny nikdo neřekl, že...... celý text

Ilustrovaný muž 2017, Ray Bradbury (p)

Nechat se unášet fantazií. Temnou, pesimistickou, drsnou, ale strašlivě poetickou. Ne všechny povídky jsou geniální, ale ty silné opravdu zapůsobí. Pro pozemšťana neuchopitelná procházka upršenými lesy Venuše, hned dvojitá fantazií ovlivněná nesmlouvavost dětí*, konec života v nekonečnosti vesmíru, zamyšlení se nad náboženstvím i rasismem, která jsou přitom velmi civilní a pochopitelná, síla fantazie i boj proti ní... Mnoho použitých témat je známých (u některých novějších děl bych v Ilustrovaném muži i hledal inspiraci), pro čtenáře Bradburyho jde často o návrat k Marťanské kronice, ale celé je to až neuvěřitelně návykové. Všemu pomáhá i forma audioknihy, kdy je velmi vhodně zvolená podkresová hudba i přístup vypravěče – Jaromíra Meduny. Na začátku mi to připadalo až rušivé, nadužívané, ale postupně jsem se od zvolené kombinace nemohl odpoutat. * Jaký to rozdíl oproti nerealistickému Věku supernovy (Liou Cch'-Sin).... celý text

Úzkosti a jejich lidé 2020, Fredrik Backman

Tak nevím. Pro mě to byla sbírka nepravděpodobností, klišé, autorského tlačení na pilu, předsudků i stereotypů, předvídatelnosti, lidské otravnosti a samozřejmě úzkostí i jiných lidských potíží (to pravda titulek pravdivě slibuje v míře nikoli malé). Ano, potěšilo mě, že nezůstalo u jednoho zvratu, ale i když tento vývoj ke konci ubral míru předvídatelnosti, dostal naopak čtenář zase nášup nepravděpodobnosti. Nu, dobrá. Ani tady se mi Backman netrefil do chuti...... celý text

Planeta opic 1970, Pierre Boulle

Člověk je při čtení samozřejmě ovlivněn oním nejstarším a nejznámějším filmem, obě díla od sebe nejde už po tolika letech a jisté kultovnosti oddělit, ale přesto přichází pár překvapení... + Jsem moc rád, že kniha dává v otázce času i lokace větší smysl než film (vždy mi to vrtalo hlavou), i když pravda, není to tak efektní (přebal audioknihy proto mate a láká na něco, co - naštěstí - nepřijde). + Baví mě zarámování příběhem z vesmírné plachetnice. Takový příjemný autorský vtípek. - Připadá mi, že si autor načetl až moc textů o výzkumu chování zvířat a prostě se z toho musel vypsat. Až natolik, že dlouhé odstavce o experimentech (a vychytralosti hlavní postavy) jsou na tak krátkou knihu poněkud ubíjející. - Chápu, že je kniha jakýmsi zamyšlením/alegorií ve fantasy hávu, ale těch náhod a souher okolností je trochu moc. ...každopádně jde o klasiku, která si své místo v poličce zaslouží. Už jen samotným (evolučně-devolučním) základem celého příběhu.... celý text

Dolores Claiborneová 2010, Stephen King

Solidní antidetektivka. Ani nevím, jak lépe knihu popsat, ale od začátku v hrubých obrysech víme, co se stalo, ale ne jak a proč. A i tak je to pekelně čtivé a napínavé, člověk chce vědět všechny detaily, ale King ho řádné napíná, provokuje, láká do slepých cest, aby ho pak překvapil nepředvídatelným. Nemluvě o celém pojetí textu, který je nekončícím monologem hlavní postavy. Pěkně drzým a užvaněným, přesto zábavným. Že je to celé zabalené do obalu amerického maloměsta se všemi zdejšími nešvary od rasismu přes alkoholismus po domácí násilí už navíc autorovy čtenáře nerozhází. Tentokrát se však obejdeme prakticky úplně bez nějaké fantasy/nadpřirozené linky... Oceňuji zároveň v knize přiloženou mapku Maine se zvýrazněnou cestou zatmění (i zdejšími ne/fiktivními městy, včetně známého Derry), uzavření příběhu skrze novinové výstřižky nebo detaily poschovávané v textu, které knihu výrazně oživují – třeba i nenápadným zamyšlením nad zlatem ukrytým v mořských vlnách.... celý text

Slavnosti sněženek 2013, Bohumil Hrabal

Krása Hrabalova jazyka je nepopiratelná. Některé z povídek jsou geniální a řezal jsem se u nich smíchy (mj. Na zahrádce). A stejně jako u Postřižin střídají stránky plné vtipu a uvolněné nálady ty smutné, vážné i drsné. Překvapila mě také až bradburyovská ve sbírce se vyjímající povídka Maminčiny oči. Tematicky mi ale Slavnosti sněženek moc nesednou, sbírka všelikerých postaviček Kerska a jeho okolí pobaví, ale jako celek to pro mě nebylo úplně nosné.... celý text

Hry 2017, Václav Havel

Jsem rád, že jsem se díky dobrému uvedení v Žantovského knize Havel do autorových her pustil, stojí totiž opravdu za to. A zároveň jsem rád, že až teď (nikoli jako k povinné literatuře na škole), kdy předpokládám budou o další kus mého života později asi ještě lepší. Krásné propojení kritiky, vtipu, absurdity, slovních výronů, které přes svou rozsáhlost tnou do živého, prvků autobiografických, stylistických i zábavných. Jen zdejší výběr osmi her ukazuje na specifický autorský rukopis, který se ale zároveň může uplatnit v pestré škále forem. Tato kniha je předkládá doslova na zlatém talíři, dle poznámek v závěru publikace jim byla věnována velká editorská péče, kdy se hledělo na každé písmenko i formátování textu. Navíc jsou doprovázeny jejich historií autorskou, divadelní i společenskou. Díky za to. A samotné hry? Podrobněji se jim věnuju přímo u nich, ale zjednodušeně: Zahradní slavnost: Příčetnost postupně z prvního dějství ke čtvrtému rapidně klesá, přesto nejde o nějaké chaotické bláznovství, ale čistou řezavou úřednickou psychopatii. Fascinující, přesto minimálně pro mě současnosti už ne tak aktuální a zábavné, jako tomu bylo v době uvedení. Vyrozumění: Výborné. Hlava XXII kombinovaná s Kafkou, situačním humorem, Kanclem a dobou "reálného socialismu". Tak krátké, přitom to nabízí tolik vjemů. Ztížená možnost soustředění: Když k již předpokládanému Havlovu stylu i tématům přibudou ještě hrátky s prostorem a časem, jsem jako čtenář/divák příjemně překvapen. Žebrácká opera: Zase něco úplně jiného, přitom je v tom autora hezky vidět. Je k popukání číst hru z prostředí chudiny a zločinu, kde mezi sebou hlavní postavy mluví o přízemních věcech Havlovým vypilovaným stylem plným dlouhých vět (odstavců až stránek) a pseudoodborných jazykolamů jako ze sociologických učebnic... Audience: Jak v jednoaktovce o setkání dvou lidí shrnout paradoxy totalit/autoritatitních režimů, disidentství, svědomí, jánabráchismus, socrealistickou popkulturu, situační vtípky, autobiografické prvky, absurdní divadlo (opakování, stupňování tady ještě podpořené stoupajícím množstvím alkoholu v krvi) a ještě tomu dát dvojí zajímavou pointu... Vernisáž: No fuj toto. Přesně tyto pocity vyvolávané při čtení/sledování této jednoaktovky já opravdu nemám rád a Václav Havel je svým klasickým stylem plným opakování s neustálou gradací dokázal velmi umně zprostředkovat. Z autorského pohledu tedy paráda, z pohledu čtenáře/diváka ale nechci víc... Largo Desolato: Sebe/kritická hra s autobiografickými prvky a kafkovskými tóny. Reálnější a o to drsnější verze Ztížené možnosti soustředění. Nátlak okolí (blízkého i vzdálenějšího, společenského i osobního), tíže režimu i vlastních myšlenek, nesoustředěnost, roztěkanost a až osobnostní rozpad.... Pokoušení: Hra je to vtipná, ale zároveň drsná. Odkazy na faustovskou legendu doplňuje reálný socialismus (s už oblíbeným motivem výzkumného ústavu) a jeho pasti. Mystiku zase tuzemsky často používaný a Havlem zdůrazňovaný vztahový propletenec, zde však zapadající do děje i zvoleného tématu. Stručné, řízné a zároveň výživné. ...velmi rád bych proto do divadla ještě vyrazil na Vyrozumění, Žebráckou operu a Pokoušení. Zatím se mi během doby čtení povedla Ztížená možnost soustředění.... celý text

Pokoušení 2004, Václav Havel

Pokoušení je jedna z Havlových her, o kterých jsem dříve neslyšel a do čtení jsem se tedy vrhl bez předchozí znalosti. A po Žebrácké opeře a Ztížené možnosti soustředění jde o třetí příjemné překvapení přidané do seznamu her, které bych rád viděl v divadle. Hra je to vtipná, ale zároveň drsná. Odkazy na faustovskou legendu doplňuje reálný socialismus (s už oblíbeným motivem výzkumného ústavu) a jeho pasti. Mystiku zase tuzemsky často používaný a Havlem zdůrazňovaný vztahový propletenec, zde však zapadající do děje i zvoleného tématu. Stručné, řízné a zároveň výživné. Rád se k Pokoušení ještě vrátím.... celý text

Winterbergova poslední cesta 2021, Jaroslav Rudiš

Strašně upovídané a opakující se. Až nesnesitelně. A ano, "takhle o historii střední Evropy ještě nikdo nevyprávěl", jak pravdivě slibuje přebal knihy. Dostáváme totiž doslova "záchvaty historie" propletené s hutnými odstavci ne/souvisejících informací dávno neplatného bedekru z roku 1913 (ideálně vybrané jsou tu kousky pro šotouše a/nebo přátele žehu) a životními osudy dvou knižních postav... Nemít i verzi audioknihy, asi bych skončil někde v Plzni, ovšem poslechem jsem se nakonec přenesl až do Vídně, kdy mi dříve nesnesitelné postavy začaly připadat docela zajímavé a historické exkurzy z průvodce cíleněji směřované. A ke konci knihy už jsem ústřední dvojici začal mít svým způsobem i rád. Je to opravdu divná kniha, ale svým divným způsobem mě nakonec potěšila. Jen tedy dle mě není potřeba tolik pesimistické nostalgie kritizující vše nové, co ale taky čekat od skoro stoleté postavy, že... Na knize zároveň oceňuji dvě věci – postavu "převozníka" představenou takto lidsky, se vším, co k tomuto povolání patří. A pak přebal knihy, krásná to rozkládací mapa, kterou k prohlédnutí doporučuji i posluchačům audioverze. Poznámka z Brna: Nechápu, co autor myslí tunelem mezi ústředním hřbitovem a zastávkou tramvají. Je tam jeden tunel tramvajový, kam ovšem pěší nemůžou, a jeden pro pěší, ten je ale na druhé straně hřbitova, než je krematorium, spojuje parkoviště s hřbitovem a chodit tam ze zastávky by bylo pěkné prodloužení cesty. Buď je to autorské znázornění zmatenosti pana Winterberga, nebo nějaká chybka poznávání... A škoda, že si Jaroslav Rudiš nevzpomněl také na Vídeňský viadukt, který je projektem tolikrát zmíněného rytíře Ghegy, nebo na historii tří konkurujících si hlavních brněnských nádraží. Poznámka o místě uvaření: Někdo má svůj osudový tunel, pro jednoho člena naší rodiny je osudové ono strmé náměstí ve Winterbergu. Tam, co byl ten velký požár...... celý text

Svobodnej národ 2004, Terry Pratchett

Tohle je Babička dle mého gusta. Včetně vrchnosti, dvou psů, domácích prací, nepříjemné události na břehu vodního toku... Ne, samozřejmě, tohle je něco úplně jiného. Lepšího. Velmi milého a vtipného. Fíglové jsou skvělí a člověk si je nemůže nezamilovat, hrátky s kouzly, sněním a představivostí také (síla pohádek a představivosti, ke které se Terry rád vrací), do toho genius loci zeměplošské Vysočiny i návrat parazitního vesmíru a těch Čarodějek (i když v druhém případě jen na chvíli, ale i tak ve velmi silné scéně). Ano, samotný nosný děj je velmi jednoduchý a slouží (u autora už klasicky) jako nosič scének, různorodých odkazů (viz The L-Space Web), zamyšlení a vtipů, ale čte se to celé jedna báseň. Člověk by se mohl k Zeměploše vracet pořád dokola a neustále by ho bavila.... celý text

O mé rodině a jiné zvířeně 2002, Gerald Durrell

Kniha mého dětství. Nebydleli jsme sice na ostrově, natož ve vile, a nikdo z naší čtyřčlenné rodiny nebyl spisovatelem ani střelcem, ale v akváriích nám sídlili žáby, čolci nebo žábronožky. A o pískomilech nebo křečcích nemluvě. Naše dovolené končívaly u rybníků a potoků, kde jsme vytahovali mikroskop a zkoumali, co se pod hladinou skrývá. Nebyla kůra nebo kámen, který jsme opatrně neotočili. V krabicích od bot jsem měl krovky, svlečky hmyzu a různorodé škeble a ulity... Příběhy z Korfu, zejména ty živočišně orientované, jsem tak hltal pravidelně a dodnes na ně vzpomínám – včetně pavouků schovaných pod poklopem, želvích kopců nebo ptačích otců nosících malému Gerrymu vzácné přírůstky do sbírky. Ano, veškeré to rodinné hemžení okolo je pro knihu důležité, stejně jako setkání s místními, ale pro mě je to dodnes "jen" bonus, který jsem teď při "dospělém" čtení znovu objevoval a na které jsem si už nevzpomínal. Výjimkou je samozřejmě neopomenutelný Spiro a doktor Theodore. Jasně, není to nejlepší literární dílo, co znám, má to v sobě ale šťávu, život a dětské objevování... A pro mě spoustu vzpomínek... ...a ano, když jsme byli na Korfu, alespoň do jedné z vil jsme se šli podívat. To by bez toho nešlo, že...... celý text

Hrrr na ně! 2014, Terry Pratchett

Čtvrtý návrat k Elániově Městské hlídce jsem četl už hodně dávno a pamatoval si tak jen útržky témat a scének. Paradoxně o samotném konání policistů mi v mysli nezůstalo skoro nic. A jsem za to rád, protože jsem se po letech mohl znovu nechávat překvapovat detektivkou propojenou s kritikou války, mezinárodního práva, latentního rasismu, trefováním se do všech možných (i nemožných) témat a jako obvykle zdaleka nejen kulturních odkazů (doporučuji klasický web L-Space). S čímž se pojí otázka, že by mě opravdu zajímalo, jak Pratchett knihy psal. Šel od základní kostry děje, na kterou pak vše nalepil? Nebo od jednotlivých etud, vtípků a scének, ze kterých následně skládal celou knihu? Jedno bez druhého by totiž nebylo ono, někdy jsou ale myšlenkové pochody od původních témat až velmi vzdálené – třeba při zamyšlení se nad stálostí tetování. Pátou hvězdu pak přihazuji za interpretaci Jana Zadražila v audioknižní verzi. Je to už čtvrtá kniha ze Zeměplochy, které propůjčuje svůj hlas, a i když jsem se u prvních dílů sžíval s širokou paletou všemožných postav pomalu, Nohy z jílu a Hrrr na ně už jsem si jen užíval. Jde pro mě o nejpovedenější a nejzábavnější audioknihu za poslední měsíce. Velmi jsem se těšil na každé další zapnutí přehrávače.... celý text

Largo desolato 1984, Václav Havel

CITACE: "Proč už není konečně v mém životě jasno? Proč ode mne pořád někdo něco chce? Jak to bylo krásné, když jsem nikoho nezajímal - nikdo ode mne nic neočekával a k ničemu mě nenabádal..." Sebe/kritická hra s autobiografickými prvky a kafkovskými tóny. Reálnější a o to drsnější verze Ztížené možnosti soustředění (až mě zaujalo, že jsou hry napsány 16 let od sebe). Nátlak okolí (blízkého i vzdálenějšího, společenského i osobního), tíže režimu i vlastních myšlenek, nesoustředěnost, roztěkanost a až osobnostní rozpad. Myšlenkově i tematicky velmi silné, ale podobně jako v případě Vernisáže si to nedokážu užít a do divadla bych na to asi nevyrazil.... celý text

Mrknutí obrazovky 2021, Terry Pratchett

Mrknutí obrazovky je jednou ze dvou novějších knih shromažďujících kratší texty Terryho Pratchetta, kdy v češtině vyšla (zatím?) pouze samostatně. Obsahuje téměř všechny povídky z oblasti fikce (oproti "nefikci" v A Slip of the Keyboard), a to napříč Terryho kariérou. Jde o opravdové kraťasy i delší kousky, různorodé žánry i zabroušení do vod Zeměplochy. A tak se to celé musí brát – jako přehled, nikoli výběr toho nejlepšího. Z většiny jsem ale každopádně potěšen, je paráda číst poprvé o začátku Mrakoplaše a Nómů v jednom, původní základ Dlouhé Země i klasiky jako Trollí most nebo Moře a malé rybky. A že je třeba autorova prvotina dodnes aktuálnější a lepší, než některé jeho novější kousky... ...jen pořád nemůžu přijít na to, jak mohla tato verze obálky přijít někomu jako dobrý nápad. Něco tak odrazujícího od čtení už jsem dlouho nezažil (a snažím se od toho při hodnocení celé knihy odhlédnout, ale jde to těžko). A to existují docela použitelné anglické verze (třeba ta ilustrovaná).... celý text

Tesla noir 2020, Lukáš Vavrečka

Noirovka propojená s energeticky alternativní realitou? Ano, ale... Hrátky s Nikolou Teslou, jeho vynálezy, proudem, hlavními americkými firmami i s tím spojeným světovým řádem mě bavily. Úplně si to představuji jako grafický román na způsob Sin city. Parádní "electric Tesla-coil punk" v kulisách New Yorku před druhou světovou válkou. Detektivně-příběhová část mě naopak moc nechytila. Pravda, noirovky moc nečtu, tedy nevím, zda to není snaha o žánrovou klasiku, ale ono přeskakování ze záhady na záhadu moc čtenáře v pozornosti neudrží. Ano, od začátku je tušit, že se za vším skrývá "něco víc", ale autor mu "to" předkládá velmi postupně a pomalu. Podobný styl "od zločinu ke spiknutí světové úrovně" velmi dobře funguje např. v Židovském policejním klubu, tady si to ale úplně nesedlo. Na konci sice zvrat následuje zvrat a autor vše až polopaticky vysvětluje, ale pomalé tempo většiny knihy už to bohužel nedožene.... celý text

Nádraží Perdido 2018, China Miéville

Citace: "Pánové a dámo, přijměte prosím mé blahopřání k Vašim vynikajícím snovacím schopnostem." Jako by se Lovecraft snažil napsat hutný příběh z Pratchettova Ankh-Morporku. Ale ani to není zdaleka popisující. Město je rozkládající se, páchnoucí, plné špíny, odpadu lidského, xenického i fyzického. Přidejme specifický wierd steampunk, lidské editace ("přetvoři"), jiné dimenze, vědecko-racionálně-diplomatickou démonologii a mnoho dalšího. Jen otázka zdejších ras a tvorů by vystačila na studii, ve světě Bes-Lagu totiž najdeme ty cíleně nejdivnější tvory, které by člověk potkal v kantýně Mos Eisley na Tatooine, na setkání Addamsovy rodiny nebo v pozdějších brněnských rozjezdech (vygooglete si Komiks: Brněnské rozjezdy od Tomáše Kučerovského). A to všechno drží zázračně pohromadě! Zajímavý je i styl vyprávění. Některé odstavce jsou totiž do děje přidány snad jen proto, aby mohl autor vykreslit sebemenší detaily života Bes-Lagu, které ale nemají pražádný vliv na děj. Prostě jsou tam jen tak, jako by to byl opravdový svět a autor je říkal mimochodem. A to včetně náhodně vkládaných a upravovaných slov, které hlavní hrdinové berou samozřejmě, čtenář ale pouze tuší a ani nečeká na potvrzení... Ano, jsou světy, které autor popisuje vyprávěním, pak ty, kde se historii/současnost/specifika čtenář dozvídá dějem. Toto je ale asi poprvé, kdy čtu knihu stylu mimochodného. K celému textu bych měl každopádně tři výtky (celek přesto dosahuje kategorie pro mě nezapomenutelných knih, tedy dávám plných 5 hvězd): - S blížícím se koncem postupně ustává příval divností, specifik i výprav do neznáma, přibývá akce a na Nádraží Perdido příliš jasného děje. Je to pořád dobré, ale už to nebylo tak své. - Úplný konec je doslova deus ex machina a trochu mě rozladil. Ano, chápu, ale dospět k tomuto momentu se dalo i jinak. - A vůbec, proč je v knize všechno tak divné? Je to pro tamní obyvatele/tvory normální? Jeden náznak v knize je, velmi zajímavý, ale také zmíněný jen tak mimochodem a už se k němu autor/příběh nevracel... A neberu to, že se autorův styl označuje jako "weird fiction", primární je příběh, až pak škatulka. Na závěr ještě patří pochvala za ilustrace ve vázané verzi knihy, škoda, že jich je tak strašně málo.... celý text

Prázdniny v Česku 2021, Ladislav Zibura

Ládík v Česku? Ano, ukázat, že toho v naší zemi máme spoustu k vidění a navštívení, je chvályhodný čin. Zvláště, když je protknut historkami všeho druhu, humorem i sebeironií. (Nemluvě o kontextu ne/cestování předchozích dvou let.) Na druhou stranu je kniha, a to i přes zatím největší počet stran autorem napsaných, mnohdy velmi přeskakující (časově, místy i dějem), někde se zdržuje, někde jen tak projíždí po povrchu. A je to škoda, protože linka putování odněkud někam dávala předchozím knihám tvar a jistý smysl. Pro zkušenější cestovatele Českem toho zároveň mnoho nového nepřináší, což bohužel platí i pro sledující autorova profilu na sociálních sítích, kde už ty nejlepší historky propálil... ...na druhou stranu čtvrtou hvězdičku přidávám za audioverzi (Alexander Hemala předčítající infoboxy je super nápad) a ilustrace tištěné verze, které jsou moc hezké a velmi mě baví ve (skrytých) detailech.... celý text

Továrna na absolutno 1969, Karel Čapek

Fejetonový seriál s prvky geniality. Ano, styl, kterým Továrna na absolutno vznikala – a autor ostatně souboj s termíny i jednotlivými kapitolami sám v předmluvě z roku 1926 přiznává – přinesla knize určitou nevyrovnanost a po 13. přelomové kapitole text tematicky i místopisně skáče, utíká, vrací se, někde je velmi povrchní, někdy zase trousí moudra. Dějem je pak spíše náhodná, kronikářská, neucelená... Přes to všechno i fakt, že jde o opravdu útlou knížečku, v sobě rokem svého vzniku (1922) i obsahem mnoha zajímavých témat skrývá velký potenciál. Na text jsem se tak mohl dívat tehdejším pohledem a chápat kritiku (všeho a všech od církevních hodnostářů přes novináře a české poměry po zahraniční politiku a různorodé země), myšlenky nad další velkou válkou, náboženstvím či vědou (včetně atomové energie). Výsledek mě tak opravdu bavil. CITACE: “Říkám vám, že to je pravý Bůh. Ale něco vám povím: On je příliš veliký.” “Myslíte?” “Ano. On je nekonečný. V tom je ta svízel. Víte, každý si na Něm odměří svých pár metrů, a myslí si, že to je celý Bůh. Přisvojí si Ho takovou malou třásničku nebo odřezek, a myslí, že Ho má celého. Eh?” “Aha,” řekl kapitán. “A má vztek na ty, kteří mají jiný kousek.” “Právě. Aby sebe sama přesvědčil, že Ho má celého, musí zabít ty ostatní. Víte, právě proto, že mu tak strašně na tom záleží, aby měl celého Boha a celou pravdu. Proto nemůže strpět, aby měl jiný jiného Boha a jinou pravdu. Kdyby to připustil, musel by přiznat, že má jen pár mizerných metrů nebo galonů nebo žoků boží pravdy.”... celý text

Postřižiny 2009, Bohumil Hrabal

Nádherně poetické, jazykově zvukomalebné, příjemně čtivé, provokativně-revolučně-žensky-zlobivé, Pepinovsky hlasité a přímočaré. A na druhou stranu někdy dosti drsné, neucelené a skákající, nadsazené i tísnivé. Celkově ale velmi pitelné, taková knižní jednohubka, tedy v tomto případě pivní šnyt. Posloucháno zároveň jako audiokniha, kde se hudební doprovod někdy dobře trefoval do nálady, někdy až moc tlačil na pilu a radši jsem písničku přeskočil. Pozitivní naladění ale naštěstí převažuje :)... celý text