puczmeloun přečtené 392

Liščí děti 2016, Paul Tobin

Pro mě první kousek z komiksové série a hned známý příběh. Ano, autoři si vybrali dobrou epizodu, která i z původní Bouřkové sezóny vyčnívá, ve zpracování je ale vidět nutnost kompromisů převodu do komiksu a toho, že se někde muselo natahovat. A to ne vždy dopadlo dobře (nemluvě o nutných změnách děje). Potěší, ale není to žádná srdcovka. A pokud jde o kresbu, tady jsem spokojen, až na výjimku vzdálených pohledů/celků, kdy postavy často vypadají úplně jinak než v detailu. Sám Geralt se např. mění na babičku s drdůlkem či podivného pána v županu. Je to takové necíleně vtipné.... celý text

Moon Knight 2018, Warren Ellis

Příjemné překvapení. O tomto "hrdinovi Marvelu" jsem nikdy neslyšel, ale rozhodně si i příště nechám doporučit pro rozšíření obzorů takovouto chuťovku. Rozhodně totiž nejsem zklamán. První příběh (Moon Knight vol. 5 č. 1) je sice pomalejší, detektivnější (až noir...), ale ukazuje cestu, kudy to bude dál směřovat. Druhý (č. 2) je skvělým konceptuálním nápadem, chvíli mi pravda pochopení trvalo, v klasickém Marvelu jsem to nečekal. A i zbývající čtyři měly něco do sebe, ať duchařskou pointou (3), psychedelickou obrazovou jízdou (4), herním principem boje v jednotlivých "úrovních" (5) nebo otevřenými interpetacemi boje se zneuznaným magorem (6). Zajímalo by mě, zda se laťka držela i v dalších navazujících číslech. ...naopak první příběh – Noc Vlkodlaka – byl jako ze špatného komiksu. Notně zestárlé dějem i provedením. Ale rozumím tomu, že jde v knize o uvedení do historie Moon Knighta a své místo to tedy má. Mě to ale nijak nepřesvědčilo, spíš jsem se na začátku lekl, co to je.... celý text

Temný karneval 2018, Ray Bradbury (p)

Zajímavá směs. Od vtipných kousků přes parodie žánru, jednoduché hříčky i znepokojivé texty až po hluboká zamyšlení. Na část povídek už jsem narazil dřív v jiných sbornících, do mysli se mi zapsal Zástup a Malý vrah. Tentokrát si k nim přidám černohumornou Kostru, morbidního Hrobníka, Čertíka v krabičce (nejen film Vesnice si určitě bere inspiraci ze stejného zdroje :), znepokojivý Vítr nebo vtipnou Žila byla stará žena. Ano, některé z povídek, mj. dvě poslední, jsou trochu slabší, ale z Temného karnevalu u mě určitě převažuje celkově dobrý dojem. A jak normálně nemám rád předmluvy, tady krátké uvedení každé z povídek do kontextu, zdroje inspirace i důvodu vzniku dává rozhodně smysl. Hezky to dotváří celé dílo.... celý text

Kronovy děti 2019, Pavel Bareš

Pořád se nemůžu rozhodnout, jestli je to geniální dílo, nebo zajímavá, ale šíleně překombinovaná kniha. Jestli vše řečené a na sebe navazující i odkazující dává dohromady větší smysl, nebo je to jen na efekt a povrchní*. To se ale bohužel nedozvím, dokud si nepřečtu třetí a závěrečný díl série... Kniha je to každopádně více než čtivá. Čtenáře to nemůže nebavit – děj neustále utíká kupředu, odhalují se nové a nové věci... Baví mě hraní si s textem, různorodost kapitol, styl psaní i zpracování knihy... Na druhou stranu je to ještě o něco složitější a čtenářský nepřístupnější než první díl. Už jen proto, že kniha bez okolků a připomínání navazuje na předchozí děj a čtenář bez dobré paměti nemá šanci se chytit. Začínal jsem tak hned dvakrát** a ještě jednou si v mezidobí musel přečíst Projekt Kronos. A nejde jen o děj, tam kde svou hutností Projekt končil, tam Děti začínají. Ještě více postav, tajemna, krve, skákání v čase a prostoru. Pokud některá z postav skončila, nahradil ji někdo silnější, tajemnější a důležitější... Je to vlastně nejen pokračování, ale i dějová nadstavba. A stejně jako u úvodní knihy, i tady jsme dostali uspokojující průběžné zakončení. Mám opravdu rád, když jednotlivé díly série nekončí na sílu, ale tvoří samostatnou (i když samozřejmě ne samostatně stojící) kapitolu celého obrazu. * V tomto mi Barešova série strašně připomíná knižní Píseň ledu a ohně (viz známá Hra o trůny). I tam se vrší množství postav, flashbacků, propojení a mytologie, do vydání (jestli se ho vůbec dočkáme) posledního dílu ale čtenář nemá ponětí, zda je to autorem do detailu propracované dílo (kde se jednou všechny detaily propojí), nebo jen dobře napsaná kniha směřovaná primárně na neustále se posunující děj a zvraty (kde to vše okolo je jen snaha o hutný worldbuilding). ** V roce 2022 rozečteno napotřetí a je pravda, že je čtení o řád jednodušší a text přístupnější a pochopitelnější.... celý text

Žebrácká opera 1990, Václav Havel

Zase něco úplně jiného. A přitom je v tom Havel dosti vidět... Neznám originál, takže jsem se musel po přečtení podívat, co vše bylo v této verzi přidáno. A tleskám, protože Havel to vytáhl na úplně novou úroveň. Přiznávám, že zvraty posledních dějství bych na začátku vůbec neočekával a jsem tedy příjemně překvapen. Další kus, který si píšu do seznamu a uvidíme, jaké divadlo ho bude hrát. Zatím se mi do rukou dostala filmová verze od Menzela, a i když čtu o tom, že se dle lidu moc nepovedla, minimálně první polovina dodala Havlovu scénáři život a herecký um zase níže zmíněným řádně našroubovaným větám dobrý zvuk. Je k popukání číst hru z prostředí chudiny a zločinu, kde mezi sebou hlavní postavy mluví o přízemních věcech Havlovým vypilovaným stylem plným dlouhých vět (odstavců až stránek) a pseudoodborných jazykolamů jako ze sociologických učebnic, které ale na své místo pasují jak p**el na hrnec. Fascinující, to mě moc baví. A do toho detaily, jako opilec bojující za svobodu tisku, zločinec s pracovní ctí nade vše nebo bordelmamá s proslovem o individuálním přístupu...... celý text

Ztížená možnost soustředění 1968, Václav Havel

Velmi příjemné překvapení, takovouto jízdu jsem vůbec neočekával. Už vím, že Havel ve svých hrách rád neustále opakuje některá témata a motivy, vše graduje, postupně ubývá příčetnosti a naopak přibývá absurdity (Ztížená možnost se v tomto drží docela při zemi). Stejně tak se objeví i další náhled do vod úřednicko-organizačně-systémových, tentokrát zosobněných vědeckým týmem s robotem Puzukem (i vědeckou prací hlavní postavy). Že ale přibudou i hrátky s prostorem a časem, to všemu dodává úplně nový rozměr (doslova :). Na druhou stranu mě trochu mrzí, že tematicky hra pracuje s otázkou jakýchsi vztahových šachů. Ano, je to klasické české téma, které se donekonečna objevuje ve všech druzích tuzemské kultury od knih po filmy a pro Havla to může být i zaujetí autobiografické, mně ale pravda přijde poněkud přízemní. Sem ale pravda docela zapadá... Březnové doplnění: V brněnské Redutě měla tato hra na začátku roku 2022 premiéru. Jako na zavolanou! Překvapen z četby mě proto zajímalo, jak bude ono prohazování časů a scén přehledné naživo. A funguje to, divák si totiž viděné mnohem lépe propojí. Zároveň v obklopení dalšími diváky lépe působí i ona základní zápletka milostných peripetií, která v četbě vychází prvoplánově – přidává lidský prvek a vtip v kontrastu s odosobněnými zapisovanými větami a dialogy s výzkumníky.... celý text

Projekt Kronos 2017, Pavel Bareš

Projekt Kronos je velmi čtivý, a to přitom rozhodně nevychází čtenáři vstříc – skáče se v čase, mezi postavami, v ději... Začátek je tak těžký a pokaždé, knihu jsem četl třikrát*, jsem měl pocit, že se dostatečně nechytám. Jak se ale začnou jednotlivé linky spojovat a propojovat, začíná to dávat smysl. Zmatení tak střídá nadšení z umně spletených časů. A s každým dalším čtením člověk zjišťuje něco nového. Když jsem se do knihy vrhl poprvé, mrzelo mě, že se na první pohled tvářila jako uzavřený příběh, ne vše se ale dokončilo. Čtenář pak ani nevěděl, jestli některé nedovysvětlené a nedokončené věci jsou "tajemné" schválně, nebo přijde ještě nějaké rozpletení. Teď, když je trilogie kompletní, ono prvotní překvapení mizí a naopak oceňuji, že jistou formu závěru to má. Ani tak si ale nejsem jist, co vše napsané je důležité i pro čtenáře. Respektive, zda ve své vcelku komplikované formě kniha neskrývá i některé důležité věci a spojení (je velmi jednoduché něco přehlédnout). Bylo by určitě zajímavé psát si jednotlivé otázky a zjišťovat, zda na ně autor postupně odpoví. Nebo porovnávat drobné náznaky. Jen nebýt tak líný :) Každopádně jde o dílo plné příběhových i grafických nápadů a té správné postapokalyptické atmosféry. Autor má dostatečný dar jazyka, že je čtení svého druhu zábavným akčním filmem. Divím se proto, že se kniha nesíří do ciziny. Na tuzemskou literaturu jde o nezvyklou úroveň promyšlenosti. A mimochodem, knihu jsem četl v roce 2018 a 2019. Teď v roce 2022 po více než dvou letech pandemie je dosti zvláštní číst o nákaze, karanténě nebo nechuti nosit respirátor... * Druhá kniha Kronovy děti je zdá se ještě o krapítek nepřístupnější a bez osvěžené znalosti prvního dílu nemá čtenář bez velmi dobré paměti šanci. Jsem zvědav na třetí pokračování Kronův odkaz, kvůli kterému pro jistotu začínám znovu od začátku.... celý text

Zápisky ze Severní Koreje 2020, Michael Palin

Na Zápisky jsem byl opravdu zvědavý. Severní Korea je přes všechnu svou odpudivost fascinující bizarní zemí, kde by se člověk rozhodně nechtěl narodil. Jako stalinisticko-totalitní režim je svého druhu přežívající ukázkou toho, proč tento typ ideologií nekompromisně odmítat. A pak je tady samozřejmě autor Michael Palin, jehož uvolněný a trochu bláznivý styl mám rád, jen je úplným opakem obrazu formální dědičné diktatury... Výsledný mix je překvapivě soudržný, graficky hezky zpracovaný a doprovázený příjemným množstvím fotografií. Ano, pokud chcete vědět o tom, co se v KLDR opravdu děje a jak se lidem žije, existuje velké množství zdrojů, kdy se přímo nabízí skvělá novinka Svědectví o životě v KLDR. Zápisky jsou naopak takovým čočíkem (kdo nezná, tak viz jeho dříve převážně na Čínu zaměřený YouTube), u kterého také očekáváte něco jiného, než od Etzlerovy knihy Novinářem v Číně. Je to pohled na natáčení dokumentu v "poustevnickém režimu" plném paranoie. O hledání lidskosti i tam, kde zdánlivě není. Využít momentu politického tání a optimisticky přemýšlet o možném otevírání země. Snahou dozvědět se víc, pokoušet se o překračování stanovených linií (a nahlédnutí za kulisy Potěmkinových vesnic), samozřejmě v hranicích možného, jde o cestopis, nikoli politickou misi. A ukazování absurdit, specifik i krás této země mediálně zakrytých za hlasitou propagandou plnou armády i jaderných zbraní a odhalovaných totalitních zločinů. Drobné střípky, které odjinud neznám - ranní přízračná hudba, změna oblečení soch během let, cílené pastelové přebarvování paneláků, malba propagandy dodnes ručně... ...zároveň samozřejmě doporučuji i stejnojmenný dvoudílný seriál, který se s knížkou obrazově, tematicky i v detailech příjemně doplňuje. Seriál je více o cestování, kniha pak zabrušuje do zákulisí celé akce.... celý text

Kaňte, mé slzy, řekl policista 2021, Philip K. Dick

To, co se na začátku zdá jako jedna z nejpříčetnějších autorových knih (na P. K. D. samozřejmě), kde najdeme méně postav, nápadů i prostředí než obvykle*, neprolínají se různé dějové linie a naopak dostáváme množství delších více méně civilních dialogů, se nakonec zvrátí v klasickou šílenou jízdu. Je fascinující, že autor přišel s další verzí alternativní reality (občanská válka se studenty, dost "specifický vývoj" černošské populace, policejní stát s pracovními tábory...) nebo použitím blobovitého tvora**, a to vše ještě nahustil drogami, psychickými poruchami (a schopnostmi) a paralelními světy. Ano, závěrečná pointa je trochu deus ex machina, přesto jsem se od knihy nemohl odtrhnout... * Ve svých předchozích románech si laťku stanovil sakra vysoko. Ani tady ale čtenáře nepřestává překvapovat tím, co vše si "vyplýtvá" jen na kulisy příběhu. Od zmíněné alternativní reality přes jakýsi digitální sex po různorodé sledovací čipy nebo mikrobomby voperované do člověka. ** Jak to s ním a jeho "použitím" vůbec dopadlo? Divné, že se k tomu kniha nevrací, zvláště s ohledem na to, jak je epilog rozsáhlý a podrobný.... celý text

Spasitel Duny 1993, Frank Herbert

Kniha, která se celá tváří jako zasedání Podvýboru Evropského parlamentu pro regulaci střednědobých koncepčních otázek strategického charakteru. A také jako mix různorodého náboženského blouznění i pragmatismu, kde si hlavní spasitel není jistý svou ne/jistotou i pozicí v rámci celé hierarchie Impéria. A do toho nekonečné množství zamyšlení, vizí, vymyšlených a nevysvětlených slov (vršených ve větách nepěkně na sebe), přemýšlení nad ne/spravedlností a ne/smrtelností červa. Ne, nepotřebuju akci, ale u Spasitele Duny jsem se opravdu nebavil a pomýšlel, že nemám dost sil na dokončení. Že si radši pointu přečtu v nějakém shrnutí na Wikipedii... Naštěstí je to kniha krátká, ale nějaké uspokojení z dosažení poslední stránky nemám. První Duna také nebyla rychlým akčňákem, ale měla spoustu úrovní, do kterých se čtenář mohl začíst – od individuálních charakterů a jejich vývoje přes rodiny, rody a síče po planetární ekonomiky/ekologie a imperiální/vesmírné intrikování. A do toho množství nápadů, včetně samotné vesmírné ekonomiky založené na melanži a nezapomenutelných šaj-hulúdech... Co mi však v mysli zbude po Spasitelích Duny?... celý text

Nulorožec 2018, Petr Stančík

Pro čtenáře Stančíka žádné překvapení. Náhodné asociace, fabulace, míchání reality s fikcí, fascinace jídlem i sexem, slovní hříčky, bizarní postavy i odbočky a mnoho dalšího. Pravda, Nulorožec se zdá být trochu odvarem Mlýnu na mumie, ale i tak pobaví. A zároveň potěšil trochu víc soudržný příběh. Naopak se mi zase při čtení textů Stančíka do mysli vkrádá myšlenka, že ne všechen "humor" je brán jen uvolněně, ale trochu si v něm vyřizuje osobní nesouhlas se současným světem...... celý text

Audience 1975, Václav Havel

SLÁDEK: Víš ty vůbec, co já tím riskuju, že jsem k tobě tak férovej? Co si na tobě vemu, když to na mě práskneš? Vždyť já se ti tady úplně dávám všanc! VANĚK: Já to nikomu neřeknu – SLÁDEK: Tak to někam napíšeš! Vrazíš to do nějaký hry – oni ti ji seberou – a já budu zničenej! (...no ještě aby ne, že :) Jak v jednoaktovce o setkání dvou lidí shrnout paradoxy totalit/autoritatitních režimů, disidentství, svědomí, jánabráchismus, socrealistickou popkulturu, situační vtípky, autobiografické prvky, absurdní divadlo (opakování, stupňování tady ještě podpořené stoupajícím množstvím alkoholu v krvi) a ještě tomu dát dvojí zajímavou pointu. Pro čtenáře/diváka/posluchače* zábavná jednohubka, kterou si rád dám zase někdy znovu. *Ze všech verzí se mi nejvíc líbí audio s Havlem a Landovským, divadelní hra s Abrhámem je zábavná hrátkami s pivem :)... celý text

Zahradní slavnost 1964, Václav Havel

Motivován skvělým uvedením v knize Havel od Žantovského* a předchozí hrou Vyrozumění jsem se na Zahradní slavnost opravdu těšil. Ano, přísloví rodičů jsou neuvěřitelná, stejně tak jako některé projevy a proslovy (všechna čest hercům, kteří hru odehráli v hlavních rolích). Opakovaní houstne, absurdita eskaluje a hutní. Příčetnost postupně z prvního dějství ke čtvrtému rapidně klesá, přesto nejde o nějaké chaotické bláznovství, ale čistou řezavou úřednickou psychopatii. Fascinující, přesto v současnosti asi už ne tak aktuální a zábavné. * CITACE: "Lidé se nekontrolovatelně smáli, ba u vytržení řvali smíchem, tleskali uprostřed hry, setrvávali na svých místech na několik kol potlesku před přestávkou a vynutili si na konci hry tucet či více děkovaček (...). Nejeden mladý muž či žena viděli inscenaci na Zábradlí desetkrát či víckrát."... celý text

Vernisáž 1975, Václav Havel

No fuj toto. Přesně tyto pocity vyvolávané při čtení/sledování této jednoaktovky já opravdu nemám rád a Václav Havel je svým klasickým stylem plným opakování s neustálou gradací dokázal velmi umně zprostředkovat. Z autorského pohledu tedy paráda, z pohledu čtenáře/diváka ale nechci víc. Opravdu jsem byl rád, když to celé skončilo. I když, jak pro koho, že...... celý text

Vyrozumění 1965, Václav Havel

Výborné. Ve své době to bylo určitě ještě aktuálnější a lepší, rozumím proč se na to ve velkém chodilo... Hlava XXII kombinovaná s Kafkou, situačním humorem, Kanclem a dobou "reálného socialismu". Všechny ty blábolivé projevy, nesmyslné pracovní procesy, nutné "bumážky", dobro lidu, sekretářka i předsedkyně jako z žurnálu stereotypů, otravná výuka (to je koukám dodnes beze změny), pozorovatel ve škvíře mezi zdmi... Tak krátké, přitom to nabízí tolik vjemů. Jen tedy být herec a schytat některé rozhovory v ptydepe, to bych autora nenáviděl. Naopak taková role Kubše...... celý text

Zelená míle 2001, Stephen King

Mnohem lepší, než si to pamatuji. Velmi lidské na to, v jakém prostředí se děj odehrává. A velmi pozitivní na to, že v knize umírají (nejen) lidé. I velmi nehezky. Na začátku dosti civilní, postupně víc a víc "tajemné". Mysteriózní detektivní příběh o životě myši, lidí a jejich konci. Ano, King umí perfektně otravné, zlé a zlomyslné postavy. Stejně jako ve čtenáři dokáže jen slovy a popisem vyvolat velmi nehezké pocity. Obojí do tohoto příběhu neodmyslitelně patří. Ve mně se přesto mnohem silněji uhnízdí ony příjemné momenty sdílené dobroty lidství.... celý text

Bouřková sezóna 2015, Andrzej Sapkowski

Nemasné neslané. Hon za MacGuffinem v podobě dvou mečů vyznívá tak nějak naprázdno. Výsledek je směs různorodých příhod, které u sebe drží jen silou vůle. Některé jsou tematicky zajímavé a dobré, i když spíš mi to připomíná hru Zaklínač, než jeho dvě povídkové knížky nebo knižní ságu. Humoru (trpaslického) je pomálu, stejně tak pohledů do světa nebo hrátek se stylem vyprávění. Je tam zaklínání, podivuhodné obludy, zase je tam nová čarodějka na "vztah", Marigold i nové království, četba/poslech člověka baví, ale tak nějak to není ono.... celý text

Paní jezera 2012, Andrzej Sapkowski

Takové množství různorodých vjemů jsem v Zaklínačské sáze jinde nenašel. Tohle jsou předchozí díly na steroidech. Příběhy v příbězích v příbězích (a ještě hlouběji). Měněné styly a perspektivy. Mix reality, pozemských legend a světa Zaklínače (nemluvě o konjunkci sfér). Humor i drsná válka, tentokrát však ne pouze převyprávěná, ale ne/hezky na živo. Osudy jednotlivců i celých zemí. Znovu odkazy na středoevropskou historii, včetně opakovaného přesouvání celých národů, nenávisti, nacionalismu, politických dohod od stolu... Konečně zase Zaklínač zaklínačem, i když jen málo. A asi nejdelší doslov, co jsem kdy četl – víc než polovina knihy? Uzavírá se i to, co by člověk nečekal a v jiných knihách nečeká. A že jsem zvyklý na Pratchetta, který rozvádí úvody a závěry vždy ve velkých částech jeho knih. Pravda, poslední stránky a odstavce mě úplně nenadchly, ale i tak to stálo za to. Jsem rád, že jsem se pročetl přes Čas opovržení a Křest ohněm až sem.... celý text

Věž vlaštovky 2011, Andrzej Sapkowski

Ta první a poslední kapitola. Fantasy western jako vyšitý, úplně to vidím zfilmované... U začátku zvlášť s ohledem na lokalitu bažiny a rámování oknem do chatrče. Drsnosti přibývá, humoru ubývá, děj se po předchozích dvou pomalejších knihách rozjíždí, tajemství odhalují, přibývá trochu té kontinentální perspektivy k dřívějšímu zaměření převážně na Ciri a Geralta. Někdy je kvůli stylu psaní nutné dávat pozor více než dříve a při poslechu audioknihy se soustředit, ale výsledek proplétající různé časy, postavy, styly i pohledy stojí za to. Podivuhodný mix ("dějový patchwork"), který dodává Věži vlaštovky na zajímavosti.... celý text

Rychlé šípy ve Stínadlech (komiks) 2012, Jaroslav Foglar

První políčka na mě neudělala nejlepší dojem a na mysl se vkrádala vlezlá myšlenka, že už to celé strašně zestárlo. Jenže s přibývajícími stránkami začaly převažovat vzpomínky na dětství, kdy jsem opakovaně četl Dobrodružství v temných uličkách. Nostalgie převládla a celé jsem si to opravdu užil. Ježek v kleci, tajná chodba, Široko, ginkgo, létající kolo, volby Velkého Vonta, pětiboký kámen... Ano, zpracování komiksu je málo přehledné (holt převedení dvou knih do necelých 50 stránek) a políčka plná textu úplně nepotěší. Stejně tak zvolená témata už prostě nejsou v Česku možná – ostatně to moc nebyla ani v dobách mého dětství a celé je to pro mě spíš variace na rytířské fantasy plné cti a slávy pro 20. století – nemluvě o proměně některých společenských přístupů. Na druhou stranu, že knihy, které oslavují čestné a sportovní chování, demokracii (i když jasně, klukovskou), podnikání (nemáme peníze, tak začneme vydávat a prodávat vlastní časopis) nebo třeba občanský aktivismus (boj za hřiště a rozsvěcování lampionů v oknech) vyšly v roce 1941, resp. 1970, to velká čest autorovi. A že to bavilo mě jako předpuberťáka, protože to bylo skryté za tajemství, dobrodružství a technické zajímavosti, to patří autorovi druhá pochvala. Pro mě tedy čtyři hvězdy a množství nostalgie. Opravdu by mě ale zajímalo, co na to říkají současní kluci. Nezestárlo to už definitivně?... celý text