Set123 přečtené 727

Věž vlaštovky 2017, Andrzej Sapkowski

Věž vlaštovky a Paní jezera jsou dvě knihy, které se od zbytku ságy celkem výrazně odlišují. Zajímavý na nich není ani tolik příběh, ten pokračuje stejně perfektně jako v dílech předchozích, ale spíše vypravěč. Protože tam žádný není. Opravdu, Věž vlaštovky nemá jednotného vypravěče, ani jednotnou fokalizaci. Tu nám vypráví deník jistého Vysogoty, tu nám vypráví Marigold a jeho Půl století poesie. Občas je to Ciri, občas je to výpověď před soudem. Opravdu se v rámci nikoliv knihy, ale dokonce jednotlivých kapitol převaluje vyprávění z jedné postavy na druhou a tak je nám příběh vyprávěn naprosto netypickou, ale bravurní a zajímavou cestou, bez jednoty místa a času. Zvláštní struktura knihy je navozena i jistými refrény, z nichž je nejvýraznější jistě Kdyby se toho dne/večera Dominanci v příběhu do značné míry přebírá Ciri, ačkoliv Geralt dostal přirozeně také dost prostoru a nakonec i Yennefer jistý prostor dostala, třebas že politováníhodně málo. Mimořádně zajímavou je pro mě nejspíše kapitola Kovirská. Král a arcišpeh spolu vedou dialogy a mnohých tématech, na pozadí mistrovsky popsané historie jedné malé provincie, ze které se stal kolos, jež se neobává ani Velkého slunce Nilfgaardu. A zde se mimochodem také objevuje jedna ze scén ságy, u které mi vždy vlhnou oči. Nevím proč mne zrovna ten Zaklínač tak bere, no Ta scéna je úplně na konci dané kapitoly a nutno podotknout, v knize není jediná. Stejného vlivu na mne se dostalo také kapitole, v níž Ciri zakončuje své vyprávění a pokračuje ve své cestě. I konec té mne velice dojímá. Věž vlaštovky je také veliká kniha otázek. Kniha morálky a etiky. Co je právo? A co je správné? Co je pomsta? A co je spravedlivý trest? Co má být učiněno? A co se v žádném případě nesmí stát? Co lze zahubit? Lze zahubit zlo? Lze mu setnout ruku, aby již nikomu neublížilo? Nedorostou zlu za každou useknutou ruku další dvě? A nepohltí nakonec zlo i toho, kdo s ním příliš dlouho a urputně bojuje? Ano, takové otázky kniha pokládá. Ústy Dijkstry a Esterada, ústy Vysogoty a Ciri, ústy pana Fulka a Geralta, ústy rytířů bez bázně a hany a ústy druidů, ústy čarodějek a ústy císaře. Tedy oko za oko, zub za zub, krev za krev. A za tu krev další krev, moře krve. Celý svět chceš utopit v krvi? Tak chceš bojovat se zlem, zaklínačko? Naivní děcko! Ptá se například Vysogota. V neposlední řadě se příběhem opět prolínají mytologické odkazy. Tentokrát už nikoliv slovansko folklórní, ale stejnou měrou, v určitém bodě možná ještě více odkazy na mýty germánské a skandinávské. Yennefer se s některými setká na vlastní kůži. Ano, zkrátka se jedná o skvělou, mimořádnou knihu, která toho nabízí neskutečně moc.... celý text

Křest ohněm 2017, Andrzej Sapkowski

A je to tu. Má nejoblíbenější kniha ságy. Ano, je to tak, Věž vlaštovky, i Paní jezera mám velice rád, ale zkrátka je to právě Křest který si vždy nejvíce užiji. Vždy když se ke Křtu znovu dostanu, oslavuji to několika kalíšky pálenky, pravda, není to mandragorovice, ale i tak se do nastalé atmosféry chatky na hřbitově velice hodí. Křest ohněm nás zavádí na dlouhou pouť neskutečně sympatické skupinky. Jedná se sice o klasickou fantasy výpravu známou už od Tolkiena, na druhou stranu na ní ovšem není nic typického. Sledujeme trpaslíky hrající gwinta, apatykáře ošmatávající rozžhavené podkovy, nenilfgaardské Nilfgaarďany, nezaklínačské zaklínače, sprosté polodryády a šumaře na cestě z lesů Brokilonu nikam. Křest začíná být více než předchozí knihy plný folklorních a náboženských aluzí a referencí a navíc je v knize nebývale humoru. Sapkowski nám ukazuje svého génia, když nás nutí několik stran číst o vaření rybí polévky, přičemž my, čtenáři, doufáme, že to ještě není konec. A o pár stran dál se nám dostane dlouhé disputace na téma falešné mýty a legendy o mytologickém a legendárním netvorovi. Zároveň sledujeme tajné plány nilfgaardského císaře a vznik jedné babské organizace s možná až příliš velkými ambicemi. Co je ovšem vedle samotného putování hlavním tématem knihy, to je válka. Velké a slavné události, které započaly v knize předchozí jsou nám bez zbytečné citlivosti přiblíženy prostřednictvím puchu spáleného a hnijícího masa, které za sebou v té slavné válce armády nechávají. A to hnijící a hořící maso je důvodem proč u Sapkowského vidím velkou inspiraci v Sienkiewiczovi. Opravu jako bych se zase octl mezi kozáky, v armádě pana Chmielnického, která za sebou táhne jen smrt. Opravdu, tak i armády Severu a Jihu za sebou nechávají zemi pokřtěnou ohněm a pokrytou popelem. Ano, tuto knihu miluji a patří mezi mé nejoblíbenější knihy, pakliže není úplně nejoblíbenější.... celý text

Čas opovržení 2017, Andrzej Sapkowski

Do značné míry musí člověk obdivovat autora pro jeho schopnost pojmenovávat věci. Čas opovržení. A vskutku. Tato kniha nám začíná líčit rozličné lidské osudy a odhaluje nám mnoho o „hrdinech“ knihy, kteří se s těmi lidmi setkávají. Ať hovoříme o Aplegattovi, který se v jedné hospůdce setká s bílým démonem, o Černé Rayle, kterou potká Yen. Ale mnoho nám toho odhaluje i velké setkávání na Thaneddu. To je mimochodem jedna z mých nejoblíbenějších pasáží z celého Zkalínače. Autor nám pomalu představuje jednu pitoreskní postavu za druhou, provádí nás a Geralta jednou neuvěřitelnou scénou za druhou a nakonec ještě nechává Geralta to shrnout vlastními slovy, jen aby čtenáři připravil základ na dobrý záchvat smíchu. Ale abych se vrátil k začátku, ano, čas opovržení nám předvádí přesně to – opovržení, zradu, pokrytectví, sobeckost, namyšlenost. Na druhé straně čas opovržení skýtá i nebývale prostoru pro jiný druh chování – kajícnost, obětavost, hrdinskost. A to vše nám není předváděno, jak už jsem naznačil pomocí nějakých karikatur, ale osobami, které jsou možná až moc skutečné. Nebudu vám lhát, některé momenty jsou pro mne velice silné. Možná úplně nejsilnější je pro mne osud jedné čarodějky, čarodějky, kterou dohnalo její zoufalství. Na druhé straně je v knize samozřejmě opět ohromné množství humoru. Třeba v lázni, že…? Sapkowski je mistrný vypravěč a buduje děj gradujícím způsobem, je schopen text vymodelovat tak, aby čtenáři poklesla čelist. Představí nám démona, neporazitelného tygra a hned o stránku dál nám připraví divadlo, které nás prostě musí ohromit. Ano, čas opovržení je skvělý. Ale nutno podotknout, předchází něčemu ještě lepšímu. Celé to divadýlko se zde rozjíždí. Z drobných lidských osudů, od výchovy mladé slečny se posouváme někam dál. Zde se začínají odvíjet životní osudy, které hýbou světem.... celý text

Krev elfů 2016, Andrzej Sapkowski

Ve své podstatě se mi komentář ke Krvi elfů píše neobyčejně těžce. Tuto knihu, krátkou a jednoduchou, už znám více či méně zpaměti. Pokolikáté jsem ji četl? Po šesté? Nejsem si jist, prostě jsem ji četl mnohokrát. A když máte něco opravdu rádi, nekomentuje se to lehce. První román je vlastně dost nepřiléhavé označení. S těží bychom mohli tvrdit, že se jedná o souvislý děj, s jednotným vypravěčem a fokalizací. Jednotlivé kapitoly na sebe navazují spíše volně a pan Sapkowski si s vypravěčem mimořádně pohrává. Pravda, ne tak jako v dílech pozdějších, ale pohrává. Některé narativní postupy z této knihy začnou dávát úplný smysl až později, kdy se propletou s jinými vypravěči a jinými příběhy, ale i bez této hlubší rešerše jsou velice zajímavé. Kniha je soustředěná a priori na výchovu dívek ve světě zaklínače… Echm… Pardon, na výchovu mladé Ciri. A vzhledem k tomuto hlavnímu tématu jsou nám podávány některé nezapomenutelně anekdoty, které jen podtrhují to, jak skvělý je autor vypravěč. Málokdo po přečtení knihy podle mne zapomene na šatičky a indispozici, na sundání pásky z očí, nebo na příhodu s kůlnou Na druhé straně jsou nám předváděny i silné a vypjaté scény, které dodávají knize punc vyšší literatury. Yarpen hledící na lidi je jen jedním z mnoha případů. Pro mne je velice přitažlivé to, že se Sapkowski nesoustředí výhradně na tři, čtyři hlavní postavy, ale poskytuje čtenáři pohled z poněkud vyšší perspektivy. Nezapomenutelná je pro mne kapitola šestá, rada králů a setkání s postavami pro svět a charaktery Zaklínače nebývale důležitými. Ať už hovoříme o Bílém plamenu, Vilgefortzovi, Dijkstrovi, Filippě a dalších. A každá jedna z nich, do poslední bude mít ještě velice významnou roly v následujících příbězích. Samozřejmě už v Krvi jsou některé symboly, které se nám budou prolínat celou ságou. Některé převzaté již z povídek, osud, Calanthé, Pahorek, některé nové, jako například Věštba, která nám uvozuje celou knihu a tím i celou ságu. Mnoho, opravdu mnoho bych mohl vyprávět o tomto literárním skvostu. Nejedná se o mou nejoblíbenější knihu ze ságy, ale i tak jistě o jednu z mých nejoblíbenějších knih vůbec.... celý text

S krví spjatá 2021, Nathan Long

Inu, málokdy se mi stává, že přečtu celou knihu za jeden den. Opravdu to u mne není běžné. Naposledy se mi to stalo snad s Pátým elefantem od Pratchetta. Asi to bylo neskutečným tempem knihy, ale prostě se mi tak nějak nechtělo to protahovat do dalšího dne. A ano, kniha má naprosto šílené tempo. Jako fakt. Šílené. A do značné míry je to trošičku škodlivé pro knihu samu. Podívejte na to. Kniha začíná spěchem. Doslova od první stránky jsme vržení do napětí, nejistoty a spěchu, abychom si na asi deset stran rádoby odpočinuli a od té doby to jede. Bez přestávky, bez oddechu. A já z toho do jisté míry nejsem nadšen. Jistě, jedná se Warhammer a musím říct, že tato kniha je možná ryzejší Warhammer nežli její dvě předchůdkyně, protože se tu setkáme i s nějakou tou bitvou. Ale přesto bych byl raději, kdyby nám ta Ulrika „rostla“ trošičku pomaleji. Takhle dvakrát mrknete a z tomu vašemu harantovi už končí puberta! Na druhou stranu je fakt, že se člověk nestíhá nudit. Nuda v knize prostě není. Ano jednou. A zase z další strany je tu nepříjemnost s postavami. Několik málo se jich tam objevuje i po delší časový úsek, ale většina z těch, které se na scéně objeví (a že je jich sakra hodně) se na ní objeví jen proto, aby zabila jinou postavu, která se na scéně objevila aby zabila tu předtím a takhle… se to táhne vlastně až do první knihy, když se nad tím člověk zamyslí. Jasně, jsem se schopen orientovat ve třech, čtyřech upírkách, ale když jich tam najednou pobíhá asi… dvanáct? Pardon, ale to už je trošku moc. Jedná se sice o nejdelší Warhammerovou knihu jakou jsem posud četl, má skoro 400 stran, ale na druhé straně je v ní materiálu na dvě knihy. A neříkám, že jsem si to neužil. Užil, ale pozítří si z toho už nic nebudu pamatovat. Na druhou stranu je to stále ta samá nenáročná odpočinková literatura s lítajícími končetinami, takže si vlastně nemám na co stěžovat. A je tam Karl Franz, takže jsem spokojený.... celý text

Stříbrné město 2021, Radek Sterakdary Starý (p)

Úvodem musím říct, že mám Stéru rád, je mi sympatický a tak vůbec. Takže každá kritika kterou pronesu bude pronesena s jistou lítostí, ale pokusím se být objektivní. Při čtení mne opakovaně napadla ta slavná věta „No, ale je to prvotina…“. A ano, chtěl jsem knihu obhajovat tímto prohlášením, ale nakonec jsem musel připustit, že po tom, co jsem napsal k Ydris, by bylo podobné prohlášení poněkud pokrytecké. Spíše tedy hodně pokrytecké. Takže, zcela upřímně. Kniha má několik problémů, které nelze přehlížet. Tak například dialogy. Každý dialog v každé knize je samozřejmě stylizovaný. Ale v dialogy v Arile jsou přeci jenom trošičku příliš. Možná v období romantismu by byly celkem přijatelné, ale v současné době je to přespříliš nepřirozené. Zvláště pak s přihlédnutím k současnému trendu přizpůsobit knižní dialogy co nejvíce skutečné řeči. Bezprostředně na to je navázán další problém. Postavy, i vypravěč mají tendenci zbytečně a dost neefektivně zdůrazňovat skutečnosti, které nám byly zcela jasně popsány. Nějaká postava učiní něco „hrdinského“ a vypravěč, nebo některá z postav nám řekne jak to bylo hrdinské. To je zbytečné a onu přehnanou strojenost v dialogu to ještě podtrhuje. Občas se tam také mihne nějaký nepřirozený obrat který není pro češtinu tak úplně komfortní, ale upřímně je takových přísně vzato málo, což je vzhledem k „prvotině“ až překvapivé. Kniha také disponuje relativně malým slovníkem, ale to je vzhledem k žánru a zaměření knihy asi celkem obhajitelné. Už jenom dva menší problémky, pak už budu hodný. Knihy má zvláštní tempo, občas zpomaluje, občas zrychluje a touto svého druhu nekonzistencí dochází k tomu, že se postavy vlastně nevyvíjejí, spíše se mění. Tím chci říct, že některé v celkovém kontextu de facto nedůležité události mají na postavu nepoměrně velký vliv, nebo je jim tento přisuzován. Prostě a jednoduše se snažím říct, že vývoj Arily je v některých případech až příliš neelegantní. A poslední výtka je následující: asi u pátého vyprávění typu „tragic origin“ jsem začal být celkem otrávený. Pozitivní je určitě originalita, která je mnohem, ale mnohem větší než jsem čekal. Vzhledem k Radkově vztahu k WOW jsem se maliličko obával, zvláště pak, když jsem si přečetl anotaci a dozvěděl jsem se o rozbitém světě, bozích pronásledujících rasu a tak podobně, že bude kniha až moc ovlivněná orky z WOW. A ne. Nebo alespoň ne moc. Kniha má vlastní příběh, vlastní mytologii, vlastní magii. Je to opravdu kousek autorské imaginace a to mě hrozně potěšilo. Žádní elfové, žádní orkové, žádní trpaslíci. Opravdu vlastní, svébytná kreace. Dokonce i vnitřních alogismů je v knize opravdu málo. Ne žádné, ale málo. Pravda, jistá inspirace prokletím orků z WOW a jejich věčným bojem s démony tam je, ale co se dá nadělat, že? Nebudu tvrdit, že jsem z příběhu kdovíjak nadšen, ale to je opravdu jen a pouze tím, že mi ne všechno v něm sedlo, nikoliv proto, že by byl špatně vyprávěn, byl neoriginální a podobně. A upřímně, když se na to tak dívám, musím říct, že co do kvality, je Arila důstojným členem společnosti průměrného fantasy. Když k tomu přičteme míru autenticity, dostáváme se, myslím, lehce nad brakový průměr. Takže jsem vlastně příjemně překvapen. Trošička tréninku a kdo ví, co nám ze Stéry ještě vypadne. Na straně druhé musím, nyní s odstupem času říct, že problémy výše popsány, ač jsem se je snažil podat mírně, ve skutečnosti zapůsobily dost na to, abych druhý díl číst nechtěl. A to třetí co teď Radek vydal... no taky ne. Já se trochu obávám jak budou vypadat ty další vzhledem k tempu tvorby, když už první měl více než dost problémů... Třeba jednou.... celý text

Radostná věda 1992, Friedrich Nietzsche

Inu, s postupnou snahou o specializaci svého poznání přichází i jistá nechuť, či lépe menší pochopení k jiným oborům chápání. Tím si vysvětluji to, že při snaze opravdu a pokud možno úplně pochopit různé směry filosofie práva, nenašel jsem mnoho vášně pro radostnou vědu. Přes to podotýkám, že když jsem dal knize dostatek času, našel jsem na ní mnoho zajímavého. Odpusťte mi to, ale abych se mohl vyjádřit k Vědě, cítím potřebu přirovnat ji k Tak pravil Zarathustra. A je to kniha opravdu velice rozdílná od Zarathustry. Zatímco o Zarathustrovi můžeme bez většího váhání prohlásit, že se jedná o dílo literární. To věda není. Ano, obsahuje sem tam nějakou tu básničku, to ano, ale jedná se spíše o takové maskování. Ačkoliv u Zarathustry sotva můžeme hovořit o jednotném narativu, Věda nemá žádný. Zatímco Zarathustra je notně enkryptický, Věda je… mno, ano, je enkryptická, ale méně! A u Vědy můžeme pozorovat jeden formální nedostatek, který Zarathustra postrádá, či lépe maskuje. A dobře pro něj. Tím nedostatkem Vědy je její struktura. Jednotlivé myšlenky jsou uspořádány do menších myšlenkových bloků (Je to pravda jen do té, či oné míry, ale na první pohled je to tak.), které vypadají jako… já to snad ani nechci napsat, jako motivační citáty. Ne všechny, to jistě ne. Ale mnoho. S množstvím stránek poměrně ubývá takových případů, ale i tak je jich tam mnoho. A nakonec si z toho dost dobře možná odnesete, že máte dělat práci, která vás naplňuje i vnitřně, ne pouze finančně, nebo že se máte snažit vycházet s lidmi. Rozhodně to není vše co kniha obsahuje. Nikoliv, kniha obsahuje zajímavé učení o morálce a náboženství, které nás ovlivňuje dodnes. Je plná mnoha zajímavých parabol a aforismů, ale ta motivační literatura z knihy do jisté míry kouká. Musím říct, že musel být obtížný úkol, být Nietzsche. Opravdu, žít v jeho hlavě bych nechtěl. Člověk o sobě celkem bez větších důsledků může prohlásit, že je misantropem. Člověk si může být vědom nedokonalosti kolem sebe. Člověk může přestat být zklamáván. Ale Nietzsche to prostě jaksi dotáhl dál, jeho nároky, nároky po nadčlověku, pakliže jsou zcela upřímné a hluboké, ty ho musely vnitřně trýznit, když si uvědomil, jak daleko k cíli mají i ti nejlepší. Zajímavé je sledovat odkazy na Shakespeara. Nevím proč, ale ani zde, ani v Zarathustrovi jsem si jich nevšiml, dokud jsem si nepřečetl kapitolu „Na oslavu Shakespeara“. Poté jsem si teprve všiml mnoho odkazů na Caesara, Hamleta, Timona Athénského a další hry. Musel zaujímat vpravdě zvláštní místo v Nietzscheho mysli, ten William Shakespeare. Když člověk hledí na Nietzscheho, hledí na jakéhosi titána, ohromný kolos, který prostě a jednoduše nepatří do časů a míst, kam byl vržen. Je vlastně nepřekvapivé, že si jej existencialismus snaží ukrást.... celý text

Nevídaní akademikové 2010, Terry Pratchett

Aaaa, bohové, tohle bylo něco. Fotbal. Fotbal je cosi podivného, co jsem nikdy nepochopil, nikdy si to neoblíbil a vždy si z toho s potěšením dělal srandu. Nevěřil jsem, ooo, já malověrný, že by mě tato tématika dokázala bavit byť z pera pana Pratchetta. Důležitý je fakt, že tato kniha, pokud vím, nejdelší ze všech Zeměploch, je daleka tomu, aby se zabývala jenom fotbalem. Fotbal je zábavná složka na pozadí, cosi, co pošťuchuje postavy v jejich akcích, rozhodně však není nejdůležitějším tématem. Akademikové rozehrávají několik dílších příběhů, které se proplétají a občas přijdou do kontaktu i s tím fotbalem, no… Ovšem sotva bude někdo popírat to, že i kdyby to opravdu celé bylo o Výsměškovi hrajícím fotbal, stále by to asi byla zábava, zvláště s knihovníkem v brance. Kniha nám kromě dvou/tří/čtyř romantických příběhů nabízí také Pratchettovo oblíbené téma předsudků, náhled na třídní rozdíly, řešení sociálních otázek, stejně jako náhled na tyranii dovedenou do metafyzické dokonalosti. Jsou nám odhaleny silné i slabé stránky mágů, jakožto i magnetická síla sýru. Vedle skvělých mágů, Sráže, Hašta, aaaach, Julie, Gustýny, Pepeho, dvou arcikancléřů, dvacetimetrových kuřat, Mrakoplaše (dovolte mi postesknout si, že Zavazadlo nakonec nebylo nasazeno), je nám opět nabídnuto mnoho času s Vetinarim. A musím říct, že každá další scéna s ním mne nutí jej více a více milovat. Dokonce se setkáme s Vetinarim opilým jako doga. Umíte si to představit? Ne? To je v pořádku. Zvláště jedna scéna s patricijem a městským tyranem se mi mimořádně líbila a dovolím si zde jednu krátkou její část odcitovat: „Tehdy jsem se poprvé dozvěděl o zlu. Je nedílnou součástí samotného vesmíru. Každý svět se otáčí v bolestech. Pokud existuje nějaká svrchovaná bytost, pomyslel jsem si, je na nás všech, abychom byli morálně lepší než ona.“ Zeměplocha je výtvor v pravdě jedinečný a neopakovatelný, to mi nikdo nevymluví. Tato kniha má opravdu takřka vše a díky tomu je, myslím, důstojným rozloučením se sérií Neviditelné univerzity. Vždy budu na Neviditelnou univerzitu, která nám přinesla tolik šťastných chvil, vzpomínat jako na tu školu, kterou bych upřednostnil před Bradavicemi, jako na tu školu, kde může být pravá zábava.... celý text

Čaroprávnost (limitovaná sběratelská edice) 2020, Terry Pratchett

Je to rozkošné, že? Číst si knihu, která vyšla v roce 1987, která nám popisuje jak se malá holčička snaží dostat na školu čar a kouzel v Ankh-Morporku, když ještě nedávno ani netušila, že umí čarovat. Ta škola je neviditelná, tedy pardon, je to Neviditelná univerzita a žije v ní uskupení postarších čarodějů. Studenti v ní navštěvují různé přednášky a tak podobně. Neviditelná univerzita, pravda, vypadá mnohem zábavněji, nežli Bradavice, ale stejně tu na paní Rowling dělám takové menší mrk. Bylo zábavné zase po pár letech číst tuto knihu, tentokrát v limitované edici. Čaroprávnost nás poprvé bere pryč od Mrakoplaše (jak vidno, nikoliv pryč od mágů) a představuje nám zcela novou hrdinku. Ne, není to Esk. Je to Bábi Zlopočasná, osoba, která by byla náčelnice všech čarodějnic, kdyby ovšem čarodějnice měly nějaké náčelnice, a to samozřejmě nemají! To je přece jasné. Až na to, že to ještě není ta pravá bábi Zlopočasná. Má k ní blízko, to jistě, ale ona to není. Do příští knihy ještě dojde jistou plastikou, která z ní udělá pravou nenáčelnici. Každopádně, jako bábi je? Bábi je úžasná. Jak může být člověk nosící zásadně jenom služební čerň tak vtipný? A nebojte, i v budoucnu se vrátíme k černi, žádná vínově červená už nebude. Co se Esk týká, jsem až překvapen, že je mi sympatická. Aby bylo jasno, já nesnáším malé děti. Zvláště pak v knihách. Ale Esk je přes svou… mno… dětskost opravu celkem sympatická postava. Bohužel Čaroprávností odchází ze scény a pokud vím, více už se s ní nesetkáme. Na druhou stranu, nám bude Esk připomenuta v budoucnu postavou Toničky Bolavé. Kniha je velice zábavná a její téma je rozkošně probíráno. Konfrontace mágů a čarodějek – čarodějky, abychom byli přesní, je velice vtipná a jedinečná. No vážně, kde jinde něco takového vidíte? Na druhou stranu je fakt, že Čaroprávnost stále ještě nenese to plné kouzlo, kterým Zeměplochy disponují, atmosféra je jiná a to nás ještě chvilku neopustí. Na druhou stranu se mi zdá, že mágové jak jsou vykresleni kolem Ostúhla už připomínají Výsměškovskou univerzitu trošičku více. Když už hovořím o Výsměškovi… Po dočtené té prapodivné situace kolem Bábi a Ostrúhla jsem dostal silnou chuť si jít přečíst Dámy a pánové… Ale což, půjdu postupně. V nejbližší době se snad dostane znovu na Morta.... celý text

Zápisky o válce občanské, alexandrijské, africké a hispánské 2010, Gaius Iulius Caesar

Jsem upřímně po čtení této knihy dost naštvaný. Zápisky o válce galské měly skvělý překlad a redakční práce byla na relativně kvalitní úrovni. Poznámkový aparát byl celkem přijatelný a celá kniha byla opravu dobře navržena. (Bavíme se o redakčním vydání knihy, nikoliv o obsahu.) Zde, u Zápisku o válce občanské a alexandrijské platí, že překlad je naprosto nečitelný, používá podivně zastaralý slovosled, nehodící se ke svižnému tempu díla (ještě svižnějšímu, než jak tomu bylo u galské války) a ještě k tomu obsahuje jednu syntaktickou chybu za druhou. Málokdy se mi stává, a to i u starých překladů, že nejsem schopen věty pochopit. A k tomu přidejme ještě strašlivou korekci. V textu je tolik chyb, že se mi tomu ani nechce věřit. Absenci poznámek nekomentuji, s tím se dá žít, ale kvůli překladu a redakci z knihy skoro nic nemám a to mě upřímně dost rozčiluje. Pro válku africkou a hispánskou kritika překladu neplatí. Stále není ani zdaleka na takové úrovni jako u války galské, ale oproti prvním dvěma knihám jsou ty druhé dvě celkem dobře čitelné. Když už jsem si chtěl sehnat nějaké informace, sáhl jsem po Ciceronově korespondenci, která se mi nedávno dostala do knihovny. A pravda, byl to vždycky šok, když jsem odložil ony redakčně strašlivě Zápisky a četl si v naopak bravurně provedené Korespondenci, která vskutku nabízí aparát perfektně doplňující nejen knihu samotnou, ale právě i Zápisky. Cicero navíc poskytl fascinující pohled na Občanskou válku stran člověka, který neví. Ocitl se v nebývalé krizi mezi dvěma případnými tyrany. Pohled člověka zažívajícího ohromnou krizi a trpícího za svou republiku. Musím říct, že jako doplněk k propagandistickému stylu zápisků se jedná o skvělou knihu. O to rozezlenější jsem, že jsem se ve své podstatě na obsah této knihy těšil více, nežli na Zápisky o válce galské. Jistě, Zápisky o válce galské nám poskytují zcela jedinečný historický pramen, o tom není sporu, občanská válka je na druhou stranu o něco lépe dokumentovaná, pokud kvůli ničemu jinému, tak při nejmenším právě díky Ciceronově korespondenci. Tematicky je pro mne dění kolem triumvirátu poněkud zajímavější, stejně jako následné události v Alexandrii. Každopádně k tomu co jsem si z knihy přeci jenom odnesl. Je zajímavé pozorovat – opět – propagační schopnosti diktátora Caesara. Opět se tu setkáváme s opakovaným vyzdvihováním nepřátel, opět se tu setkáváme s nějakým tím poupravením skutečnosti. Pozoruhodné je opět i to, že se Caesar ani v nejmenším nestydí popsat svou porážku, ale opět to činí tak, aby za to pokud možno on vlastně vůbec nemohl. Je nám zajímavě vykresleno jednáni Gnaea Pompea, Caesara samého, Antonia, Cassia Longina, Bruta. Prostě se jedná o defilé osob nebývale významných pro formování veškeré Evropy. V porovnání se Zápisky o válce galské zde můžeme sledovat zajímavé modifikace, které musel vojevůdce na své strategie aplikovat, aby byl schopen dosáhnout správného výsledku, prostě vidíme strategického génia znovu v akci, akorát úplně jinak. Jedná se jistě o mimořádně významné dílo, o to větší škoda je, co se s ním v tomto vydání od Našeho vojska provedeno.... celý text

Lehké fantastično (limitovaná sběratelská edice) 2020, Terry Pratchett

Mrakoplaš je pro Zeměplochu neuvěřitelně významná a specifická postava. On je jediná postava, jejíž příběh kontinuálně pokračuje skrze několik knih. Samozřejmě, největší návaznost je mezi Barvou kouzel a Fantastičnem, jeho příběh však pokračuje. Dalším takovým by mohl být Elánius, ale ani zdaleka ne tak jako u Mrakoplaše. Výjimečnost prvních dvou knih spočívá i v dalších věcech. Myslím, že se se mnou snad nikdo nebude přít, povím-li, že jsou jakýmsi prologem celé Zeměplochy. K tomu prologu však můžeme připojit ještě Čaroprávnost a Morta. To jsou matky otevíratelky celé Zeměplochy. A jak už to u prologů bývá, jsou většinou vtipné a skvoucí se, nejsou však to nejlepší. Pro Fantastično to platí jistě, možná méně než u Barvy, ale stále platí. A to prohlašuji i nyní, po druhém čtení knihy, konkrétně limitované edice, která je podle mne velice pěkná a říkejte si co chcete. I Fantastično obsahuje mnoho údajů, které nejsou plně kompatibilní s budoucím světem a jak nás učí teorie fikčních světů, autor si může vytvořit jakákoliv fikční pravidla chce, hlavně se jimi později musí řídit. Na druhou stranu je toto nedostatek, který upřímně můžeme panu Pratchettovi sotva vyčítat. Prostě a jednoduše nemohl počítat s tím, že se jeho svět rozroste do velikosti jedenačtyřiceti románů, plus nějaké menší příběhy k tomu. Grotesknost světa přetrvává, oproti první knize je však výrazně slabší. Barva byla a priori parodií na hrdinské příběhy, Fantastično se už snaží o svébytnou existenci a zakládá něco ohromného, dovoluji si říct. Stále však postrádá něco, co mají až Zeměplochy pozdnější. Nebyl jsem si až do dnešního dne jist, jak to něco pojmenovat, nebo popsat. Teď už mne to napadá. Fantastično, i Barva obsahují spousty hlášek, které si člověk zapamatuje, mnohem více, nežli pozdnější příběhy. Proč? Protože první knih mnohem více pracují s prvoplánovým humorem. Předvádějí se a snaží se o to, aby každý odstavec byla humoristická perla. A ono se jim to dost daří, jen co je pravda, ale přeci to postrádá jistou vyspělost kontextového humoru pozdějších Zeměploch, které mají atmosféru která vás nutí se usmívat a do toho se u některých konkrétních pasáží řehtat jak tupci. První Zeměplochy vás nutí se řehtat, nikoliv tolik usmívat. Ale je prostě fakt, že některé pasáže člověk z hlavy nedostane. Člověk by snad v žádné knize nečekal dialektické zuby, čaroděje, kteří by vůbec neměli chodit spát, nebo takové explicitní odhalení toho nejlepšího v životě muže. A příkladů by bylo mnohem, ale mnohem víc. Prakticky 230 stran, jen co je pravda.... celý text

Nadělat prachy 2008, Terry Pratchett

Číst Zeměplochu je vždy neuvěřitelně úlevná činnost. Neznám žádnou jinou literaturu, která by dokázala vyrelaxovat mě tak jak páně Pratechettovy knihy. Zvláště po čtení náročnější literatury se jedná o pravý balzám. Nadělat prachy jakožto pokračování Pošty mě opravdu pobavila a nutno podotknout, svému předchůdci šla věrně ve stopách. Téma knihy má ovšem poněkud jinou tvář nežli pošta. Došli jsme do poněkud vyšší společnosti rodiny Opulentových, místo známek pracujeme se „zlatým“ standardem a mnoha jinými standardy, potkáme se s vibrujícími hračkami a barevnými prsty, no zkrátka se vším, co by se dalo od vyšší společnosti čekat, zvláště tehdy když se do ní dostává Vlahoš von Rosret. Co je pro mne osobně asi nejdůležitější však zůstává od minulého dílu stejné. Je to lord Vetinari. Dejte mi Vetinariho a dáte mi knihu, kterou mám rád. Dejte mi hodně Vetinariho a dáte mi knihu, kterou mám hodně rád. Přidejte k tomu krapet Výsměška, Elánia a ano, musím přiznat, že i toho Vlahoše a jsem v nebi. Když k tomu všemu je v jednom balíčku i správně šílený záporák, koukám na vás, Kosmo, vznikne perfektní záležitost, u které se člověk zasměje A zamyslí. Což je cosi opravu nezvyklého. Zajímavé je, že knihy přes svou podivnost nabízí opravdu zajímavý pohled na to zašlé božstvo, které se nazývalo „zlatý standard“. Dodnes se člověk setkává s lidmi (a je jich pozoruhodně dobře), kteří myslí, že zlatý standard je aktuální. Zjištění opaku je pro ně povětšinou šokem. Posléze následuje taková ta panika vyvolaná nedůvěrou v bankovní systém a postupným uklidněním, logická mezera v nich však žije celkem dlouho. Od čtení Nadělat prachy budu tuto knihu podobným osobám doporučovat. Myslím, že by jim mohla mnohé ukázat. Kniha ovšem nese mnohem více zajímavých aspektů. Více než mnohdy jindy si pan Pratchett se čtenářem hraje, lže mu, nebo lépe podsouvá mu informace, které třeba nemusí vést k jednoznačnému závěru, ovšem takovým způsobem, že jiný než ten jeden učinit nelze. Z konce knihy je potom člověk… zaražený. Aaaach, mno, prostě se jedná o úžasnou knihu, po které se mi už zase nechce číst nic jiného než Zeměplochu.... celý text

Zápisky o válce galské 2009, Gaius Iulius Caesar

Knihu jsem poprvé četl tuším v prvním ročníku na střední škole. Musím s nelibostí přiznat, že jsem na knihu (či lépe, knihy obecně) pohlížel poněkud primitivně a proto jsem si ze čtení Zápisků neodnesl to správné, nebo lépe, neodnesl jsem si z nich téměř nic. To se, myslím, po druhém čtení celkem změnilo. A jaké to druhé čtení bylo? Neskutečná zábava. Číst Zápisky bylo skoro jako číst romány od Eca. Člověk neustále dostává nové informace a ani polovině z nich nemůže věřit bezezbytku. Při čtení této knihy se setkáváme s nespolehlivým vypravěčem úplně jiného formátu, než na co můžeme být zvyklí. A je pravdou, že se u této knihy potvrzuje to provařené pravidlo, že dějiny píší vítězové. Při čtení se člověk baví různými prohlášeními geniálního Caesara, která maskují skutečnost. Na druhou stranu je třeba Caesarovi přiznat, že opravdu lže relativně málo (tedy alespoň se mi zdá) a většinu nelichotivých informací nám předává, sice v podobě, které je buď převrací v ukázku Caesarova génia, nebo z podstatných věcí dělají naprosté marginálie, ale jsou tam. Je zábavné odhalovat Caesarovy polopravdy a skvělé rétorické obraty provedené v rámci prostého a svižného jazyka, kterým je celá kniha napsána. Zároveň kniha stále platí za zajímavé svědectví a člověk nemlže necítit k Římu a Caesarovi ohromnou úctu, když si v závěru knihy čte o tom ohromujícím obléhání Alesia, nebo o tom, jak v jednom roce zpacifikoval několik galských kmenů a ještě si udělal výlet do Británie. Zároveň se ovšem jedná o zajímavý a jedinečný pramen informací o kultuře Galů a Germánů a to i přes to, že tyto nedocenitelné historické informace jsou do knihy nejspíše vloženy čistě za účelem maskování vojenského neúspěchu. A také platí, že o přečtení Zápisků člověk nemůže mimovolně nesouhlasit s Dantem a jeho vržením Bruta a Cassia do nejhlubšího pekla, přímo do tlamy bezduchého Satana po boku Jidášovu. Nynější předvolební čas mi nabízí jedinečné srovnání. Drahý náš to pan premiér Babiš vydal před měsícem (cca) knihu. Její název je sám osobě tak cringe, že ho opakovat nebudu, ale předpokládám, že všichni víme, o čem hovořím. Stejně tak víme, že se jedná o předvolební kampaň získávání hlasů. Ve své podstatě vznikla tato kniha pana Babiše ze stejného důvodu, jako kniha Caesarova. Porovnejme tedy nejen knihy (Konec konců, přiznávám, že z té od pana premiéra jsem nečetl mnoho, zase až tak moc se mučit nepotřebuji.), ale spíše obecnou rétoriku pana Babiše oproti vystupování Caesara v knize Zápisky o válce Galské. Caesar, i přes pach smrti, spáleného masa a dalších roztomilostí zachovával vůči svým oponentům úctu alespoň na úrovni rétorické. Nikdy nezapomněl zmínit to, co jeho nepřátele činilo silnými a nebezpečnými. Přirozeně to nedělal proto, aby byl spravedlivý, ale proto, aby sám sebe vyzdvihl jako skvělého vojevůdce. Za zmínku také stojí, že v době politické neshody a prakticky před zahájením občanské války nazývá Caesar Gnaea Pompea udatným, což jenom potvrzuje co dál píši. Naproti tomu zde máme premiéra. Premiéra, který nedokáže nic než nadávat a urážet své oponenty. Nejsem neobjektivní, vidím a vím, že opozice dělá přesně to samé a kolikrát ještě odpudivěji, ale to svědčí v neprospěch současné politické kultury, nikoliv ve prospěch premiéra. Caesar, v zájmu zdání objektivity se vzdává nároku na vlastní osobnost a píše citově nezabarveně ve třetí osobě. Babiš, v zájmu ryzí manipulace nám vypráví o své mamince a manželce a o tom, jak jsou na něj všichni zlí. Caesar, ve snaze reflektovat velikost Říma vyzdvihává každý aspekt jeho existence a zdůrazňuje římské ctnosti. Babiš, ve snaze o… nevím o co, říká, že máme k ničemu ústavu, že se mu nelíbí náš volební a politický systém, že všichni a všechno kromě babiček a dědečků stojíme za prd. Myslím, že Zápisky tvoří opravdu zajímavou reflexi politické situaci. Nesnažím se tu psát hanopis na pana premiéra, bojím se, že každý z jeho politických oponentů by se choval stejně, pouze ukazuji jak velkou změnou prošla politická kultura a vyzdvihuji další skvělou vlastnost knihy, která může sloužit jako zrcadlo současnosti. Což je, konec konců, hlavní úkol knih a Zápiskům o válce Galské se to daří skvěle.... celý text

Vladař 2012, Niccolò Machiavelli

„Když už musíte dělat hloupost, alespoň ji nedělejte tak hloupým způsobem.“ Tak nějak to myslím řekl sir Humphrey Jimu Hackerovi v Jistě, pane ministře. Jak moc by nejspíše Machiavelli souhlasil! Asi nejsem dost kreativní, abych k této knize dokázal říct něco originálního. Ale alespoň zopakuji některé body. Prvně si řekněme, o čem tato kniha je. Bylo by chybou k tomuto dílu přistupovat jako ke knihám typu Leviathana, O společenské smlouvě, nebo O duchu zákonů. Tato kniha neřeší jaké by věci měly být v dobrém státě. Tato kniha říká vladařům přesně to, co říká sir Humphrey ve výše zmíněném citátu. Když už se jednou rozhodnete pro tak hloupou věc, jako vládnout nějakému státu, dělejte to alespoň chytře. Což v pojetí pana Machiavelliho značí přežijte a zajistěte, aby přežil i stát. Což samo o sobě nezní nijak strašlivě, že? Tak proč se Machiavelli stal symbolem proradnosti, lstivosti a podobných jiných legrácek? Odpověď je jednoduchá. Autor byl realista. Dopsal bych ještě cynik, ale to by nebyla pravda. On byl prostě absolutní realista. Jednou z implicitních myšlenek, se kterou se setkáte, je předpoklad inherentního zla v každém jednotlivci. Doslova Machiavelli říká, že lidé jsou dobří, jen pokud je k tomu člověk donutí. Pakliže si uvědomíme tento autorův postoj, není překvapením nic z toho ostatního, co nám předestírá. Ovšem není pravdou, že by považoval Machiavelli za pro vladaře dobré pouze morálně špatné vlastnosti, jak by mohl člověk neobeznámený s obsahem knihy předpokládat. Machiavelli pouze říká, že aby vladař přežil, musí být občas schopen přejít ze stezky „dobra“ na stezku „zla“. To jest, musí být praktický. Proto můžeme tvrdit, že měl Shakespearův Richard III. Pravdu, když řekl, Machiavell je proti mně jen břídil. Richard byl ztělesněním zla, Machiavelli neztělesňuje nic, snad jen skutečnost. Není ovšem pravda, že je Vladař naprosto aktuální kniha. Není. Vyvraždit rodinu ve volbách poraženého politika se nezdá být v současném rozložení světa úplně vhodné. Knihu lze považovat za úplně aktuální tehdy, kdy na ní provedete tutéž odpudivou násilnost jako na Umění války od Sun-c‘. Všechno pojmete jako metaforu a nejlépe budete tvrdit, že se ve svém podnikání řídíte Machiavelliho Vladařem. Ale to by podle mne dost zničilo krásu tohoto spisu jakožto zajímavého historického dokumentu, který byl naprosto zásadní pro politologii a můžeme s jistotou tvrdit, že extrémně ovlivnil historii v mnoha jejích ohledech. Kniha je z jednoho pohledu pro současného čtenáře (respektive většinu z nich, nebo alespoň pro mne, abych snad někoho neurazil) dosti nepotěšující. Machiavelli jakožto člověk racionální a moudrý podkládal svá tvrzení historickými reáliemi. A ano, sice jsem většinu ze zmíněných jmen už někdy slyšel a o událostech četl, ale přesto pro mě byly tyto pasáže (upřímně asi přes polovinu knihy) poněkud obtížné. Nu a dovoluji si tvrdit, vím dost drze, že budou obtížné pro téměř všechny, kteří se aktivně nezabývají historií. Nepopírám, vydání od Arga z roku 2012 má celkem dobrý poznámkový aparát, ale i tak… A to je asi vše. Kniha jistě stojí za přečtení a určitě si z ní lze vzít mnoho dobrého. Typu: „Je velký rozdíl v tom, jaký život je a jaký by měl být, a kdo nevidí, jak lidé jednají, ale jen to, jak by jednat měli, učí se spíše své zkáze, než záchraně.“ To je můj oblíbený. P.S. Komentář pode mnou jsem si přečetl až po napsání toho mého. Tady alespoň vidíte, že mám s přirovnáním k Sun-c' pravdu. Chudák Sun-c' a Machiavelli.... celý text

Foucaultovo kyvadlo 2015, Umberto Eco

Po Pražském hřbitově jsem byl na další Ecovu knihu velice natěšený. Tak jsem si koupil Kyvadlo a to mi asi osm měsíců leželo v knihovně. Jednou jsem ho rozečetl, zvládl Keter a knihu zase zavřel s jistotou, že teď ne. Po čase jsem se se špatným svědomím vrátil a asi za dva týdny jsem knihu přeci jenom přečetl. A jak to čtení vypadalo? Upřímně bych litoval toho, kdo by na mě při tom viděl, protože jsem se celou dobu usmíval jako blbeček, občas se chechtal, občas takzvaně řehtal. Jindy jsem však seděl u počítače a hledal a pátral. Většinou jsem nic moc nevypátral, ale alespoň snaha byla, že? Pro plné pochopení knihy člověk opravdu bez jakékoliv nadsázky potřebuje být lidskou encyklopedií. Pokud si chcete jenom přečíst příběh tak… Tak tuhle knihu nečtěte. Fakt ne. Více se nad tím rozzuřím v tom posledním dlouhém odstavci, ale předem říkám, pokud vás nebaví zjišťovat věci, pátrat a pozor, přemýšlet!, fakt se na to vybodněte. Akorát byste z toho byli rozmrzelí a z knihy nic neměli. Mezi těmito dvěma možnostmi je přirozeně mnoho mezistupňů, které si každý čtenář může navolit jak se mu zlíbí. A ano, lze vybalancovat bod který snoubí hru s příjemným zážitkem a je z toho zážitek ještě příjemnější. Nejdříve si člověk musí zjistit něco o židovském mysticismu a hlavně zjistit co jsou to ty zatracené sefiroty podle nichž je knihy dělena. Nikoliv nesmyslně, mimochodem. V průběhu čtení si musíte shánět informace o mnoha kultech. Ani zdaleka ne o všch, to by bylo šílené, ale o mnoha. Osobně jsem přečetl několik menších dokumentů, které byly zmíněny, ale nijak jsem to nepřeháněl. A opravdu, ze čtení byla neuvěřitelná zábava. Předně je kniha neskutečně sarkastická. Střílí si téměř ze všeho a ze všech. Nejvíce přirozeně z ďáblolobů, ale nikoliv pouze z nich. Za tím se skrývá celkem pěkný historický kurz vývojem ďáblologie (a ano, ten termín se mi velice zamlouvá) a dějinami obecně. A na tomto příjemném pozadí se odvíjí relativně jednoduchý příběh, který začíná sluníčkově a obecně suprově, ke konci však už nemůžete prohlásit nic jiného, nežli: „Monsieur, vous etes fou.“ Když už o tom hovořím, jistě nepřekvapí, že je celá kniha prolezlá latinou, francouzštinou a sem tam také angličtinou, občas hebrejštinou a třeba portugalštinou. Cizích termínů a podivných názvů je v knize víc, než by člověk byl schopen vstřebat. On ale ani nemusí – většinou – takže to není takový problém. Na druhou stranu, přeskakovat odstavce se nevyplácí, protože v nich jsou ukryté vtípky. Nejvíce zábavy jsem si osobně užil kolem kapitoly devadesát jedna. Asi od poloviny knihy jsem myslel na to, že Foucaultovo kyvadlo je dost podobné Pražskému hřbitovu. A pak jsem jenom čekal, až na řadu přijdou Protokoly Sionských mudrců. A ono jo. V kapitole 91 která je uvedena citací z dopisu jistého kapitána Simoniniho. A proč jsem se tolik nasmál? Inu, Pražský hřbitov nejenže obsahuje tentýž dopis, to by nebylo tolik zajímavé. Hlavní je, že protagonistou (či antagonistou, prostě hlavní postavou) Hřbitova je Simoniniho fiktivní vnuk Simon Simonini. Celý Pražský hřbitov se tak stává jakousi výsečí Foucaultova kyvadla, která ovšem zároveň popírá Plán a dělá si z něj srandu. Pan Eco byl prostě obdivuhodný génius. V posledním odstavci se už jenom tak vztekám nad blbci, takže to případně nečtěte. Vždycky, ale vždycky když se chci nasrat, jdu si číst komentáře na facebookovou stránku ČT24. Občas, ale jenom občas se naštvu také při čtení komentářů tady na Databázi. A ano, u Kyvadla se mi to stalo. Povím tu některým uživatelům tajemství, které si před čtením knihy, jejíž sám název působí dosti zvláště, nezjistili. Eco, to jako autor, psal postmoderní romány. Postmoderní romány bývají jen zřídkakdy jednoduché a jejich úplně nejzákladnější charakteristikou je, že prakticky ignorují dějovou linii. Protože tady nejde o dějovou linii. To neznamená že tu není, ale sakra snad nejde čekat, že z toho bude braková idiotská detektivka, nebo románky typu Steelová. Vím, je to překvápko, ale je to tak. Postmoderna je hra aluzí, hra se čtenářem, který je postaven do bludiště ze kterého se buď tupě vymotá, nebo najde poklad. A ano, pokud nejste postarší profesor, který se celý život zabýval jen a pouze sběrem informací, budete k tomu potřebovat slovník, wikipedii, encyklopedie, studie a hlavně znalost klasické literatury. To neznamená že to tak číst musíte, cest je mnoho a je jen na vás jakou obtížnost si vyberete, ale když si vyberete tu nejjednodušší, nemůžete očekávat plný zážitek. Sakra, to by fakt nemělo být překvapení. Dokonce si tu někdo stěžoval, že nechtěl číst knihu u které musí přemýšlet. No woooooow, tak to je přesně ten stav kdy sáhnu po Ecovi, rozhodně ne po nějaké brakovce, ale zrovna po Ecovi. A ještě to není moje chyba, že knize nerozumím, může za to autor, že nepíše brakovky, ale vysokou literaturu! Každý autor by měl psát fantasy, romány pro ženy, nebo brakové detektivky, nic jiného. Jistě.... celý text

O duchu zákonů I. 2010, Charles Louis Montesquieu

Psát komentář k Duchu zákonů je dosti obtížný úkol. Databáze knih je určená – jak ji chápu já – ke sdílení pocitů týkajících se literárních děl. A ač nepopírám přítomnost autora samotného v obsahu knihy, myslím, že stejně můžeme jen stěží nazývat O duchu zákonů dílem literárním. Přes to se pokusím vymezit některé základní struktury knihy, vyzvednu některé její myšlenky a případně můj pohled na ně. Důležité je, myslím, to, že kniha není jednotným monolitem. Skládá se z několika částí a hlavní dělení by, myslím, mohlo být na definici a vymezení pojmů jakožto první část a kazuistiku v části druhé. To jest, Montesquieu v první, řekněme, polovině snaží vymezit co je stát, jednotlivé druhy vlád, principy těchto vlád a tak dále. Ve druhé části řeší dílčí záležitosti, které mají na formování státu, vlády a vhodných zákonů vliv. Měli-li bychom hodnotit aktuálnost těchto dvou částí (a zmíněná druhá část pokračuje v další knize, na kterou se teprve chystám), museli bychom dojít k závěru, že vítězí jednoznačně část první – přirozeně. Montesquieuovo dělení vlád, zařazení naprosto separované třetí moci ve státě k základům státu samého, popsání obecně platných náležitostí, to vše se zdá být relativně ideologicky nezatížené, nezatížené dobou v níž autor žil. A ač s některými jeho názory na demokracii nemusíme souhlasit, nic to nemění na tom, že ji musíme brát jako jeden z nejdůležitějších kroků v poznávání demokracie. Neomezujme se však pouze na demokracii. Vezměme si například Montesquieuovy poznámky k vládám despotickým a aplikujme je na dejme tomu dnešní Bělorusko. Zjistíme, že nám pomáhají naprosto přesně rozpoznat státy despotické. Oproti tomu vychází druhá část knihy z jistých axiomů a je zatížená jak ideologicky, tak dobou a dobovou úrovní chápání světa. Stejně jako Hobbes, tak i Montesquieu – byť v míře podstatně menší – vychází z vědeckých znalostí, které byly ještě výrazně nepřesnější nežli ty dnešní, což přirozeně obecnou platnost díla narušuje. Na druhé straně v těchto kapitolách (a bavíme se hlavně o řešení vlivu podnebí na chování jedinců) vidíme mimořádně pozorovací a dedukční schopnosti autora. Jak jsem již naznačil, platí, jako vždy, že autor je produktem své doby. Stejně jako my nejsme schopni představit si funkční jiný ekonomicko politický systém, nežli ten kapitalistický, tak obdobně omezeně žil i Montesquieu. Jednak je podle mne nepřehlédnutelná jeho inklinace k monarchickému systému, jednak je i autor – byť třeba mnohem méně nežli bychom mohli čekat – zatížený předsudky a neschopností si představit si tak liberální svět, jako ten, ve kterém žijeme my, pročež je jeho pohled na rasy, kasty a například ženy neaktuální. Přes to všechno můžeme u autora zpozorovat jistý druh racionality – která byla nepřekvapivě Sorbonou vnímána jako protináboženská skepse – kterým se snaží vymodelovat principy tak, aby co nejvíce pomáhaly fungování zřízení, což nutně vede k fungování společnosti a tedy úrovní pohody a svobody jednotlivců. Montesquie velice obdivuhodně odmítá iracionální a předpojaté chování – ač se mu to nedaří perfektně – a ač zjevně věřící člověk, nemyslí si, že by Bůh měl faktický vliv na svět. Konec konců, je cosi krásného na prohlášení, že Boha je třeba uctívat, nikoliv mstít. Nemá smysl se zde snažit postihnout jednotlivé myšlenky které Montesquieu přinesl, nebo se snažit s nimi vést polemiku. Kniha je opravdu mimořádně rozsáhlá a nabytá a ač se čtenářům jistě nebude líbit několik věcí které autor přednáší (Ačkoliv například kapitolu s černochy osobně vnímám dost sarkasticky) jistě kniha stojí za přečtení a dlouhodobé zamyšlení.... celý text

Černé masky 1997, Leonid Andrejev

Jen krátce, drama jsem dočetl podruhé, po roční pauze. A nerozumím mu ani o malilinko víc než poprvé. První interpretace co mě napadla je biblická. Lorenzo jakoby připomínal krále Babylonu, Nabukadnesara, nebo jiného, který (spolu s věží) padl ze svých výšin, jež se měly dosáhnout až k bohu. Mimochodem tudy k původu Satana, coby samostatné entity. Lorenzův příběh jakoby připomínal tuto biblickou postavu. Doporučuji vaší pozornosti starozákonní knihu Izaiáš 14:3-22. Ale při čtení se člověk nemůže zbavit myšlenky, že ono to tak jednoduché asi nebude. Musíte myslet na psychoanalýzu, magické divadlo, symboliku, Poea a jeho Masku rudé smrti… A pak vás napadne, co když je to jenom příběh, který má trochu poděsit a zamotat hlavu? Já nevím…... celý text

Příliš hlučná samota 2012, Bohumil Hrabal

„Třicet pět let pracuji ve starém papíře a to je moje love story.“ No řekněte, není to kouzelný začátek? Jsem z této knihy upřímně velice překvapen. Po Ostře sledovaných vlacích jsem neměl ani tu nejmenší chuť číst další Hrabalovy knihy. Vlaky se mi nelíbily, ale musel jsem uznat, že měly zatraceně specifickou a výraznou poetiku. A bylo mi jasné, že to nebude náhoda, ale značka autora, stopa natolik nesmazatelná, že bude nutně obsáhlá i v jiných autorových knihách, po čemž jsem rozhodně netoužil. Ale když jsem viděl kratičký rozbor profesora Bílka, nemohl jsem odolat a sáhl jsem po Příliš hlučné samotě. A měl jsem dobrou ruku. Předně se mi hrozně líbila konstrukce knihy. Refrén „Třicet pět let pracuji“ se mi vryl pod kůži, stejně jako některé mimořádně surové příběhy z Haňťova života. Musím uznat, že Samota je sakra depresivní kniha. A v některých ohledech i znepokojivá, ale k tomu později. Snad každá věc, na kterou Haňťa vzpomíná je špatná. A pokud není špatná sama o sobě, tak alespoň špatně končí. Viz cikánečka. Tu tak člověk na Haňťu kouká a nemůže ho nelitovat... Každopádně když jsem u postavy Haňťi, zmínil jsem znepokojivost. Co mi na knize připadá znepokojivé? Dnes v práci jsem rozmlouval s kolegou. Při hovoru jsem zmínil Hegelovskou dialektiku a později i Postmanovo „Ubavit se k smrti“. Byla to pouze nevinná zmínka doplňující nějaký vtip, ale tehdy jsem si vzpomněl na Haňťu, který neustále hovoří o svém nedobrovolném vzdělání a cituje právě Hegela, Nietzscheho, Camuse, Sartra, vzpomíná na Laoc a myslí na Ježíše. Haňťa si moc dobře uvědomuje neschopnost rozeznat své myšlenky od těch, které jenom převzal. Co tím chci říci? Nikoliv snad, že jsem začal pochybovat o své osobnosti, zpochybňovat svou individualitu a tak dále a tak dále. Ne, ale přeci jenom to ve mně začalo maličko hlodat. Co? Snad pochyby o vlastní inteligenci? To by bylo nejspíše poněkud silně vyjádřeno, ale nebylo by to daleko od pravdy. Proč o tom píši? Málokterá kniha mne donutí se nad sebou opravdu zamyslet. Nad nějakým filosofickým problémem? To jistě. Ale nad sebou jen málokdy. Už jen z toho důvodu musím knihu hodnotit jako bravurní. A to i kdyby se mi velice dobře nečetl sloh, kterým je napsaná a nebavilo by mne Haňťovo vyprávění. A ten se mi četl dobře a to se mi líbilo. Kniha obsahuje opravdu mnoho zajímavých myšlenek a velké množství z nich jsem si zaznamenal. Například tato: „...tak znovu jsem jej prosil, aby mi odpustil, nevěděl jsem, co mi má odpouštět, ale to bylo moje, prosit pořád někoho za odpuštění, protože i já jsem sám sebe prosíval, abych sám sobě odpustil to, co byl jsem já v mojí přirozenosti...“ Ano, celá tato věta může vyznívat poněkud pateticky, ale nic to nemění na tom, že i ona mne poněkud zasáhla A bylo jich takových více. Dále bychom mohli hovořit o nějakých banalitách, jako je neochota se měnil podle okolí, kritika technologického, politického, etického vývoje atd. Ale to je, myslím, vedlejší oproti vnitřnímu přínosu knihy. A tak jen doufám, že nejsem jediný, kdo bude ještě dlouho myslet na Haňťu a hlavně na jeho konec.... celý text

Edda 2004, neznámý - neuveden

Pochybuji, že se najde příliš mnoho lidí, kteří by jako malí nemilovali vlastně všechny možné mytologie. Kdo nezná Dia, Ara, Háda, kdo se nesmál Jovovi, Martovi a Plutonovi? Koho nelákala spletitá síť všech těch Raů a Reů, Amonů a Amon-Reů? Kdo nepodivoval se nad Perunem a Svarogem! A kdo se nepobavil nad severskými příběhy? Já takový byl, všechno mne to fascinovalo. Ale dospělost přináší nový pohled. Zatímco řečtí a římští, egyptští, a slovanští bohové a hrdinové staly se zajímavými příběhy, severská mytologie se stala fascinující záhadou. Legendou zahalenou v háv mnoha věků ústní tradice, ale hlavně v háv sněhu, ledu a mrazu, v trůn záhadnosti, kolem kterého pobíhají vlci a poletují havrani. Starší Edda je velice zajímavou sbírku poesie, která se až podivuhodně dobře čte. Srovnejme ji například s Homérovými eposy. Zatímco Edda utíká jako voda, přes Illiadu, i Odysseu, se člověk musí prokousávat pomalu jako Kapitálem. Na druhou stranu má tato sbírka velký hendikep ve své neúplnosti. Mnoho básní zjevně chybí a Edda tak nedává kompletní pohled na jednu z popkulturně nejvlivnějších mytologií. To že chybí jednotlivé verše v přítomných básních je samozřejmě další jizvou. I tak je však čtení této sbírky neuvěřitelně zajímavý zážitek. Člověk se nutně musel někdy jako malý setkat s nějakým převyprávěním různých severských legend, ale zde, zde jsou ve své prosté, originální kráse. Otázkou je, může-li běžný čtenář vlastně plně pojmout krásu Eddy. Například pan Tolkien tvrdil, že ne. Edda je psána aliteračním veršem a ve svém originále byla stavěna libozvučně a právě její libozvuk na ní patří (prý) k tomu nejkrásnějšímu. A ač bych chtěl velice pochválit překlad pana Hegera, který je naprosto skvělý, je nutné si přiznat, že tuto stránku se přenést nepovedlo – ono to ostatně nejspíše nebylo ani možné. Na stavbě jednotlivých básní můžeme pozorovat velice zajímavé struktury. Častý je například výskyt jakýchsi refrénů. Najdeme je hlavně v Mýtických písních, ale vyskytují se i v Hrdinských. Na mysli mám například ono nádherné „Nemlč, věštkyně, ptát se nepřestanu, dokud mi plnou nepovíš pravdu…“ z Baldarových snů. S tím souvisí další zajímavá stránka eddických básní. Je v nich kladen až neuvěřitelný důraz na moudrost, znalosti a rozum. Mnohem častěji nežli souboje, se v básních vyskytují vědomostní soutěže, či exhibice. Nádherným příkladem soutěží je Píseň o Vaftrúdnim, příkladem neméně krásným u exhibice může být Píseň o Fáfnim. Nevěřte výrokům jako „Jen samá pýcha, zloba, smilstvo, závist a další hnusy.“, není to pravda. Upřímně řečeno, ano, Edda má své excesy (Loki a střeva jeho syna jsou myslím dobrým příkladem.), ale v poměru k násilnostem a jiným roztomilůstkám jiných mytologií, o Bibli ani nemluvě (Tu je ostatně v brutalitě obtížné překonat.), je Edda vlastně celkem rozkošná. Na druhou stranu asi také nutno přiznat, že je to možná způsobeno nevelkým obsahem Eddy. Abych se tu zbytečně nerozepisoval, zmíním už jenom jednu věc. Severské mýty jsou, jak jsem už jednou zmínil, často vyobrazované v popkultuře. U Tolkiena je to zjevné, stejně jako v té zrůdnosti, kterou se severskou mytologií provedl Marvel. Ale zjevné odkazy na Eddu najdeme i tam, kde bychom je nutně nečekali. Zmíním dva. Jednak World of Warcraft. A konkrétně mířím k postavě Thralla. Jeho jméno znamená Otrok. Tak i v Eddě je otcem všech otroků jistý Trael – Otrok. A pak je tu například Sigmar z Warhammeru. Tam je, myslím, inspirace Sigurdem zjevná. Závěrem už jen toto. Edda je nádherná sbírka a ač se mi třeba Tolkienovy verše líbí více, nic to neubírá nádheře originálu.... celý text

Pád 2018, Albert Camus

Tato kniha se mi dostala do ruky omylem a musím uznat, že to byl omyl šťastný. Kniha je fascinující snad v každém svém ohledu. Předně už svou formou je kniha dosti výjimečná. Je psaná formou monologu nespolehlivého intradiegetického vypravěče. Kniha se nás snaží oklamat a vnutit nám, že se jedná o dialog, jehož jedna strana je zamlčená, ale stále přítomná. Osobně si ovšem myslím, že se jedná o jakousi zpověď k implicitnímu čtenáři, který je pouze reprezentován druhou stranou dialogu. Píši o vypravěči nespolehlivém. I kdybychom věřili, že nám Clamence vypráví svůj vlastní životní příběh objektivně – čemuž by se dalo věřit pouze těžko – na konci samotného monologu sám přiznává klamavost a nepravdivost svého vyprávění. Ke konci nám plně odhaluje svou úlohu kajícného soudce, který modeluje svou vlastní vinu pro to, aby mohl obvinit nás. S takovou formou narativního postupu se člověk setká opravdu jen výjimečně a musím říct, že se jedná o formu velice poutavou. A pak je tu samozřejmě také celý obsah knihy. Na rozdíl od Cizince podle mne působí mnohem komplexněji a vyspěleji. Ukazuje nám jediný zlom, událost zdánlivě bezvýznamnou a prostou, která zapříčiní pád. Jaký pád? Pád vlastního ega. Clamence podle mne neodpovídá Camusově absurdnímu člověku, ne úplně. Nežije v absurdním světě, kterému by se snažil vzdorovat. (Dokonce je pravdou, že pokud někdy absurdního člověka připomínal, bylo to před jeho pádem. Konec konců, Don Juanovské motivy můžeme sotva přehlédnout, stejně jako neochotu hrát jinou hru, nežli tu, která slouží výhradně Clamencovi.) Clamence opravdu hraje roli spíše jakéhosi proroka, či možná antiproroka prodchnutého křesťanskými motivy, které jakoby přímo odporovaly původní absurdní filosofii. Už jméno hlavní postavy se může zdát symbolické. Jan Křtitel Clamence. A Clamence? Našel jsem dva významy. Jednak slovo milosrdný, jednak význam odvozený od „vox clamantis in deserto“ – hlas naříkajícího v poušti. Ale i text samotný je vysloveně promořený biblickými odkazy. Konec konců, Clamence předpokládá u svého implicitního čtenáře znalost Písma: „Jestliže jste se nezabýval Písmem, chápu, že z toho nezmoudříte. Vy tomu rozumíte? Znáte tedy Písmo? Zajímáte mne stále víc.“. Upřímně si však přese všechno nejsem jist, jak knihu interpretovat, jak ji pojmout. Zůstává pro mne jistým rébusem jehož smysl a postavení jsem posud nerozluštil a mohu s jistotou konstatovat, že budu muset začít zase znovu od počátku, abych se mohl dobrat konci. Každopádně mohu říci, že mne touto knihou Camus nadchl mnohem více než Cizincem, ba dokonce Mýtem o Sisyfovi. Inu, kniha byla znovu vydána, já si ji pořídil a znovu přečetl. Mohu konstatovat několik věcí: byla stejně fascinující jako na začátku; s interpretací jména Clamence jsem byl blb, hned několikrát sám náš Jan Křtitel hovoří o volání na poušti, interpretace je zcela zjevná; budu si ji muset přečíst i potřetí. Mohl bych se tu rozepisovat o některých fascinujících promluvách, ale shledávám to zbytečným…... celý text