Sigas přečtené 215

Cestovatelé ve Třetí říši: Vzestup fašismu očima obyčejných lidí 2019, Julia Boyd

Rytíř Sedmi království 2014, George R. R. Martin

Neměl jsem zpočátku vysoká očekávání, myslel jsem, že to bude jen taková vata, ale byl jsem příjemně překvapen. Příběhy dvou outsiderů, potulného rytíře Dunka a jeho panoše, malého Egga. Egg je sice targaryenský princ, ale v podstatě funguje jako outsider z vlastní volby, což je možná ještě sympatičtější. Fantastické motivy jsou redukovány na minimum, a tak je to v podstatě příběh z Martinova středověku, se svou typickou syrově autentickou atmosférou.... celý text

Clayův most 2019, Markus Zusak

Zusak je skvělý spisovatel, o tom nemám pochyb, ale někdy se nedokážu sžít s jeho stylem. Jednak ta adolescentní klukovská stylizace a jednak jeho divoká poetika (ulice si mnou ruce, kluci hoří, chodba je plná únavy). Jinak způsob, jakým buduje napětí z ničeho, jak splétá a rozvíjí příběh, jak pracuje s emocemi, to je vynikající, i když mě strhl asi až v druhé půlce knihy.... celý text

Oheň a krev 2019, George R. R. Martin

Historie prvních Targaryenů na Železném trůnu. Kronikářská stylizace nedovoluje tak šťavnatý a životný text jako v Písni ledu a ohně. Zpočátku jsem pochyboval, jestli tohle vůbec někdy dočtu. Ale postupně jsem se začetl a Martinova překypující fantazie mě opět dostala. Opravdu nechápu, jak někdo může z hlavy vysypat šest set stran tak košatých a zcela vymyšlených dějin. Na druhou stranu je to i nevýhoda, protože v té přehršli jmen a fakt se člověk ztrácí.... celý text

Tajemno na obzoru: O fenoménech UFO a mimozemských jevech 1999, Carl Gustav Jung

Kniha nepojednává ani tak o otázkách reálné existence fenoménů UFO. Jung přiznává, že o tom nemůže říct nic jistého. To je ale úplně jedno, protože stále tu jako fakt zůstává velice vlivná pověst nebo fáma a jemu jako psychologovi pramálo záleží, zda je ve fyzickém smyslu pravdivá. Zkoumá ji jako psychické dění. A právě tady to začíná být zajímavé. Jestliže samotná fáma fascinuje miliony lidí po celém světě, o co víc musí být fascinující zkoumání zdroje a původu této fascinace? Protože zjistíme, že nejde ani tak o létající talíře a mimozemské civilizace, ale o to, aby člověk dosáhl svého uskutečnění, aby se stal tím, kým má být, kým vlastně vždycky byl a stále je, aniž to ovšem ve většině případů tuší. Pak jde o skutečné tajemství, o absolutně jiné, o to, co nad námi vykonává absolutní převahu, ať už pro jeho označení používáme jakákoliv slova. Za nejpodnětnější ale považuji některé Jungovy spíše vedlejší postřehy, například o charakteru náboženského zážitku, o působení kompenzace v duchovním životě světců, o pavoucích, modlitbě, smrti, banalitě nebo o symbolu Prostředníka.... celý text

Lilith 2001, George MacDonald

Není dokonalá, ale je to jedna z nejpozoruhodnějších knih, jaké jsem četl. Pan Vane někdy působí trochu staromódně a neohrabaně, i když dokáže překvapit břitkou sebeironií. Adam a Eva mají celkem nesnesitelnou patriarchální domácnost a když se k tomu připojí Lilith, tak je to už docela queer. Někdy vykoukne hláška jako ze špatného hororu. “Musím se všemi silami pokusit přinutit ji k pokání,” zní jak z úst psychopatického náboženského fanatika. (I když uznávám, je to jen špatná konotace, protože tady to říká Mara, Paní žalu, což není žádná vnější síla, ale náš vlastní zármutek.) Jinak je Lilith naprosto jedinečná. Prostřednictvím fantastického příběhu je v ní zachycena mystická cesta duše k osvobození od vlastního ega a k sjednocení s Bohem. To byste čekali ve spise nějakého světce, ale tady máme nestvůry, paralelní dimenze, kostlivce, mluvící zvířata, zlé obry, kouzla, zkrátka arzenál toho, z čeho později vznikne žánr fantasy. A přeci vůbec nejde o útěk z reality, naopak vše vede k jasnému náhledu reality - jak někdo definoval mystiku. Je to zápas o to, jak říci nevyslovitelné. Vyprávění plné paradoxů a hlubokých symbolů. MacDonald předběhl dobu v pochopení šíře duše, od nevědomí, přes naše ego, až po probuzení bytostného Já. Přestože používá některé tradiční náboženské výrazy a motivy, nenechává se jimi spoutat, ale využívá svobodu svého fantastického světa, aby vyjádřil plnost, ze které jeho příběh žije. Tak může říct věci, za které by ho jinak třeba v náboženském spisku vypískali jako heretika, například přesvědčení o konečné spáse všeho stvoření: “Zničení neznamená smrt zla. Pouze dobro na místě zla znamená jeho smrt.” “Pravda je vše ve všem; a pravda o věcech spočívá, zároveň skrytá i odhalená, v jejich zdání.”... celý text

Zázemí 2013, Jana Šrámková

Důvěrné, až intimní vyprávění, pocity a vzpomínky. Kniha o ztrátě nebyla tak drásavá, jak jsem čekal, ale zato jsem v ní našel něco velmi blízkého, co zná asi většina z nás, ale o čem se nemluví. Ty drobné, zdánlivě nedůležité detaily, které se vynořují jako ostrovy z oceánu zapomenutého života a jsou nabité významem toho, co zůstává neuvědoměno. Ta stále přetrvávající vnitřní nejistota: “A Ty, babičko, Tys zažila někdy něco z toho, co já? Ty výčitky, pochybnosti, ten děs?” Marné čekání na dospělost: “Kdo Tě naučil vyrůst? Nebo kdo Tě po nocích trénoval vypadat šťastně. Babičko, jak já miluju cukrovou vatu.” Ten plíživý pocit bezvýznamnosti života: “Pane Bože, kde přebýváš v takových bezbarvých chvílích? Když tě není nikde vidět, ztajeného v maloměstských kulisách, ale zas to není zlé natolik, abys byl odhalen trpící v trpících.”... celý text

Západ a jeho víra: 9,5 teze k dopadům Lutherovy reformace 2017, Tomáš Petráček

Mám nedůvěru k velkým nástinům běhu dějin, nejedná-li se o nástin tak obsáhlý, že nakonec zahrne vše, o tom bych se teprve odvážil něco říci. Ale pozastavovat se nad jednotlivými křižovatkami s úvahami, jestli se dějiny mohly ubírat jinudy, mi připadá dost troufalé. Navíc Tomáš Petráček k problému přistupuje z perspektivy pro mě, člověka odkojeného protestantismem, poněkud nezvyklé: Reformace a katolická reakce na ni představuje dodnes hlubokou ránu, která negativně poznamenala nejen církev, ale vývoj celé západní společnosti. Když však pominu počáteční neochotu, musím s jeho hodnocením v mnohém souhlasit. Jen mi připadá, že nepřivádí své závěry důsledně až do konce. Přinesla reformace sektářská jatka, ideologická i fyzická? Přinesla do církve rozkol a přiměla katolickou církev, aby se v křečovité reakci vzdala své katolicity? Redukovala víru na vnitřní soulad mysli s předloženým obsahem věroučných článků? Znevěrohodnila v důsledku nejen církevní instituce, ale celé křesťanské poselství? S tím vším se dokážu ztotožnit. Pak ale narazíme třeba na taková slova: “Na rozdíl od jiných pojetí světa a vesmíru křesťané věří, že vše je stvořeno Bohem, který je mimo jiné svrchovaná inteligence, že vše je stvořeno skrze Logos, tedy že se za vším stvořeným skrývá racionální Boží mysl. Jako lidé, bytosti stvořené k Božímu obrazu a vybavené rozumem, máme podíl na Boží moudrosti. Díky tomu můžeme objevovat zákonitosti, které ve světě objektivně jsou, vložené do něj Bohem.” To je tolik tak problematických výroků, založených na určité lokálně a historicky omezené představě světa, že je snad dnes nikdo nemůže myslet doslova. Chápal bych, kdyby byly míněny jako předreflexivní, jednostranné a v tom směru zároveň nepravdivé vyjádření, jako mytologie racionality, ale co dělají ve vážném teologickém pojednání, které ostatně jinde diagnostikuje jako jeden z projevů deformace křesťanství, že “pravdy víry jsou rigidně formulovány technickým jazykem dobové teologie” a víra se redukuje na “uznávání za pravdivé”? Podobně je tomu s pasáží o Lutherově přesvědčení, že jeho chápání Bible je jediné správné a samozřejmé z jejího textu. Přitom si neuvědomoval, že se jedná jen o jeho subjektivní interpretaci. O pár stránek dál se pak ale dočteme, že “případ Galileo byl způsoben nesprávným chápáním charakteru biblického textu, nedomyšlenou koncepcí inspirace a neomylnosti Bible”. Není to stejná opovážlivost, stejné spoléhání na vlastní subjektivní přístup? Nepřesouvá se jen důraz z otázky, co říká Bible, na otázku, jaká je správná koncepce neomylnosti Bible? Nejde o stejné pojetí víry jako “vnitřního souladu mysli s předloženým obsahem věroučných článků“, jen v redukované podobě? Není to v jádru zase jen variace na staré konfesijní spory vedoucí k “hyperpluralismu”? A mimochodem, co vlastně hyperpluralismus je a co je na něm špatného? Zkrátka mi připadá, že dokud podobné věci někoho můžou napadnout, dokud jsou to první, co nám přijde na mysl, ukazuje se, že sekularismus byl a stále ještě je nutný. Nevěřím, že “proces sekularizace poznání nebyl nevyhnutelný”, že konfliktu se dalo zabránit rozvojem křesťanského humanismu. Vždyť může člověk dospět bez krize? Může zmoudřet bez bolesti? Může najít sám sebe bez zkušenosti odcizení? Stejně tak jsem přesvědčen, že náboženství, dokud zůstává produktem odcizeného vědomí, se vlastně ani nemůže vyvíjet dál a vykročit ze svého stínu bez bolestných vnitřních konfliktů a nakonec bez konfrontace se stejně odcizeným sekularismem a ateismem. V tom jsem asi důsledný dialektik. Nakonec, ona sektářská mentalita, včetně toho, že jednotlivé skupiny nejsou vůbec ochotny uznat ty druhé za křesťany, není nic nového, co by přišlo až s reformací. Naopak je to zátěž, kterou si křesťanství nese už od dob prvotní církve. Jestli se znovu tak silně projevila právě v období reformace, pak to ukazuje (dovolím si říct s trochou dějinného optimismu), že toto nezbytné selhání přestává být dál snesitelné a ona bratrovražedná omezenost, která snad byla zpočátku k přežití křesťanství nutná, se stala překážkou, kterou musíme pro přežití křesťanství překonat. Možná je tu chvíle, kdy, abych parafrázoval jednu dávno umlčenou křesťanskou moudrost: Porodíš-li to, co máš v sobě, to, co máš v sobě, tě zachrání. Neporodíš-li to, to, co máš v sobě, tě zabije. Důležité na křesťanství není to, co říká, nejsou to přidružené obsahy vědomí, ale naopak to, co přesahuje vědomí, totiž moc, energeia, která v něm působí, řečeno starým dobrým konfesním jazykem - skutečnost vzkříšeného Krista. Dokud to nepochopíme, mohou donekonečna pracovat ekumenické komise, můžeme donekonečna diskutovat, co ještě brání eucharistickému společenství (a není vzájemné vylučování se ze společenství Kristova těla a krve tím největším pohoršením?), budeme jen dál pokračovat ve slepé uličce. Je třeba být členem té správné organizace? Podřizovat se tomu správnému člověku? Mít správné konceptuální pochopení transsubstancializace (ano, někoho napadlo vyžadovat po věřících konceptuální pochopení absolutního tajemství)? Tím jen dokazujeme, že co mělo být společenstvím Kristova těla, je pro nás ve skutečnosti společenstvím pozemských institucí a lidského učení. Pak dává vzájemná exkluzivita dokonalý smysl. Možná by ale bylo lepší prostě si uvědomit a přijmout skutečnost, že v Kristu jsme již dávno jedním, že je to Bůh, který se nám sám dává, a na nás už není jednotu vytvářet, ale jen přijmout.... celý text

Rozkoš mezi pohlavími 2018, Thomas Laqueur

Můžeme sice spolu s autorem doslovu k českému vydání pochybovat, zda základní koncept knihy, takzvaný “jednopohlavní model”, je jednopohlavní a jestli je to model. To ale nic neubírá na skutečnosti, že Laqueur na základě bohatého historického materiálu přesvědčivě ukazuje, jak naivní je naše obvyklé přesvědčení o založení pohlavní diference na základně jakýchsi biologických fakt (například muž má penis, žena ne). Fakta se vždy prezentují v rámci určitého diskurzu a teprve na tomto použití záleží, zda pohlavní diferenci budou, nebo nebudou zakládat. Slovy autora: “Můj archimédovský bod však neleží v realitě transkulturního těla, nýbrž v prostoru mezi tímto transkulturním tělem a jeho reprezentacemi.” To znamená, že chápání pohlaví není něco samozřejmého, ale zároveň to není něco zcela libovolného. Nakonec, už v první části nás Laqueur ujistí, že na otázku, jakým způsobem se vlastně těla určují a co přesně míníme sexuální diferencí, nenabízí žádnou odpověď. To by musel, dodávám už já, vykročit mimo pole biologie a obrátit pozornost ke zkoumání touhy, což by nás nutně dovedlo k něčemu hluboce spirituálnímu.... celý text

Malý princ 2005, Antoine de Saint-Exupéry

Opravil jsem si mylnou představu. Čekal jsem, že Malý princ je trochu infantilní a růžově bolestínský. A třebaže to může být pravda o malém princi jako postavě, knížka jako celek je dospělá, hluboce psychologická a v její moudrosti zřetelně slyším Citadelu. Je to sice velice smutný a osamělý příběh, ale končí vykoupením. To není levné, ale stojí všechno.... celý text

Florencie v extázi 2018, Jessie Chaffee

Kniha je to čtivá, ozvláštněná pitoreskním prostředím moderní Florencie nahlížené z vděčné perspektivy dlouhodobě pobývající cizinky. Její obsah bych shrnul do hesla “florentská epizoda v životě americké anorektičky”. Rozvoj této poruchy dává románu tempo, od postupného, velmi pomalého odkrývání hrdinčina tajemství až po zběsilé finále a popis vnitřní dynamiky její duše je uchvacující. Co mě ale zajímalo nejvíc a proč jsem vlastně knihu začal číst, byla linie se světicemi. Hannah se na svých toulkách Florenicí seznamuje s odkazem středověkých mystiček a v jejich asketické praxi spatřuje obdobu toho, co sama prožívá. Tato paralela stojí ale jen na určité vnější podobnosti a dokonce bych řekl na zavádějící interpretaci prožitků a výroků světic, takže v tomto ohledu jsem zůstal zklamán. A že to příliš nefunguje, se ukazuje už když se Hannah ptá: Ony měly Boha, ale co mám já? Jen pár otázek, které mě napadaly: Například je problematické, když svůj vztah k anorexii popisuje jako lásku a při pohledu na její ničivé důsledky se ztotožňuje s voláním Marie Magdaleny “Láska není milována”. Jednak Marie nemluví o lásce, kterou něco milujeme, ale o Lásce, kterou jsme milováni. A jednak těžko nazývat láskou tak posesivní nutkání, ve kterém nelze mluvit o tom, že by se člověk překračoval, že by ze sebe vycházel, ale naopak se v něm do sebe radikálně uzavírá. Podobně nemůže říkat jako svatá Anděla “od všeho jsem se oprostila, i od sebe samé”, když je posedlá sebedestruktivním impulzem. Kam jinam může ten impulz lokalizovat než do sebe, i když zřejmě ne do vědomého ega? A pak to je přesný opak oproštění od sebe samé. Poznámka na konci knihy odkazuje na některé zajímavé odborné práce na téma anorexie a světice. Skutečně existuje názor, který vidí podobnost moderní anorexie (anorexia nervosa) s tím, co se nazývá anorexia mirabilis, tedy restriktivní postoj k jídlu u světic, ale z druhé strany je vystaven výtkám jako redukcionistický a anachronický. Asketismus světců je dokonce možné interpretovat nikoliv jako útěk před tělem, ale jako intimní spojení s tělem.... celý text

Boží tulačka 2016, Marcelle Auclair

Je to knížka o úžasné osobnosti a vlastně už jen proto musí být zajímavá. Trochu balancuje na pomezí žánrů: na životopisný román je příliš věcná a na seriózní životopis příliš románová. Tím nechci říct, že by se odpoutávala od historické skutečnosti nebo si přímo vymýšlela, naopak její věrnost historickým zdrojům je imponující. Spíše jde o styl a možná i o poněkud nekritický obdiv k ženě, kterou už za jejího života považovali za světici.... celý text

Základy křesťanské víry 2002, Karl Rahner

To, co Rahner nazval Základy křesťanské víry (doslova Základní kurz víry), je ve skutečnosti pojmově a myšlenkově extrémně náročnou šestisetstránkovou knihou. Kromě toho nás ani tak neseznamuje se základy křesťanství, jako se je pokouší učinit srozumitelnými a smysluplnými člověku naší doby, pro kterého jsou tradiční formulace víry neprůhledné a nevěrohodné. Vychází z faktické zkušenosti věřícího a prostředky transcendentální hermeneutiky se ji snaží intelektuálně poctivě přiblížit, uvést do jejího pojmu. Tak trochu teologické Bytí a čas. Abych byl přesnější, Rahnerův výchozí bod není tak úplně obyčejná zkušenost věřícího křesťana. Je to zkušenost člověka, který vidí, který se odvážil vykročit vstříc smrti a přijmout vše. Teprve pak se mu plně otvírá paradoxní zkušenost Boha jako absolutního tajemství, které je tím nejzřejmějším, absolutní blízkost toho Nejvzdálenějšího, dějinnost toho, který je mimo dějiny. Proto také jen neomílá poučky z katechismu, ale uvádí nás ve smysl toho, co je podstatné, co je skutečné a co je mystickému pohledu vlastně zřejmé. Co možná na počátku přijal skrze dějinné podání, co ale nadpřirozenou milostí překračuje za vše podmíněné, do oné Boží temnoty, na které je postaveno veškeré chápání. A jelikož vidí to, co už tu vždycky bylo, pro co máme jen obvykle zastřený zrak, nemluví o tom, co se týká jen pár osvícených jedinců, ale co se týká naprosto každého. Je to práce geniální a musím přiznat, že si mě naprosto získal. V podstatě jsem měl jen podružné výhrady, například ohledně toho, zda je v některých případech nejvhodnější používat určitý pojmový aparát (třeba tomistický). Asi největším problémem pro mě byla Rahnerova obhajoba některých katolických dogmat (katolická církev jako jediná církev Kristova, papežský primát, mariánská dogmata), ale chápu, že jeho postup může být legitimní pro člověka, který se historicky již nachází v situaci katolíka a hledá pro své postavení ospravedlnění. Navíc i tak zůstává vůči nekatolickým křesťanům překvapivě otevřený. Já budu přesto dál tvrdit, že katolíkem se stanu, jakmile se katolická církev stane katolickou. Jinak Rahner prokazuje opravdové hermeneutické mistrovství ve způsobu, kterým dokáže srozumitelně interpretovat i na první pohled nesmyslná tvrzení. Pravda, tu a tam zůstane nevzhledně čouhat třeba nějaké nepoddajné usnesení 1. Vatikánského koncilu, celkově se mu ale podařilo představit křesťanství, za které se člověk sám před sebou nemusí stydět. “Úplně základní tendence křesťanského života spočívá v tom, že křesťan není nějakým zvláštním případem člověka, nýbrž že je to prostě člověk takový, jaký je, ovšem v tom smyslu, že přijímá bezvýhradně celý svůj konkrétní lidský život s veškerou jeho dobrodružností, absurditami a nepochopitelností.”... celý text

Mysl a příroda – Nezbytná jednota 2006, Gregory Bateson

Ze základní motivace knihy jsem byl nadšený. Už jen ten titul, který vyznává “nezbytnou jednotu”. A taky si kolikrát říkám, jak scestné jsou obvykle naše základní představy o světě a jak potřebné by bylo začít v rozhovoru pěkně od začátku s takovým přehledem “každý školák to ví” nebo by aspoň měl vědět, protože ve škole nás základní věci často nenaučí. Bateson přináší spoustu nejrůznějších příkladů: Dva popisy jsou lepší než jeden. Mapa není území. Věda nikdy nic nedokazuje. Rozdělení světa na celky a části je arbitrární. Praktické provedení mě ale zklamalo a zčásti nepochybně proto, že evoluční biologii nerozumím a pro Batesona má přitom zásadní důležitost. Těžko se srovnávám i s analytickým pojetím mysli, kterou je možné uvažovat odděleně od vědomí. Celkový ideový rámec knihy mě tak zřejmě stále míjí, a přesto ji považuji za velmi inspirativní.... celý text

Chatrč 2009, Wm. Paul Young (p)

Když vezmu jen hlavní dějovou linku s Missy, tak je to v nejlepším smyslu prvotřídní doják. Očistné smíření v slzách. Větší část knihy ale zabírají Mackovy rozhovory s Bohem a z těch už jsem byl trochu méně nadšený. Vůbec mi nevadí, že jsou neortodoxní. Naopak, vidím v nich probleskovat vitalitu nového druhu křesťanství, které vede člověka k celosti. Ale vadí mi, že jsou příliš rozvláčné a poněkud nudné. Pro cílovou skupinu ortodoxních křesťanů je to možná vhodné tempo, ale ostatním bude nejspíš připadat, že mluví o ničem, a bezpečně je to odradí. Což je velká škoda, protože základní poselství příběhu má tak silný potenciál. Co se týče teologie Chatrče, jsem v rozpacích. Zobrazení Boha Otce jako rozšafné černošky, která si říká Taťka, sice úspěšně nabourává tradiční představy a očekávání, na druhou stranu z toho, co se z Mackových diskusí s Taťkou dozvídáme, přeci jen místy vyčuhuje tradiční dogmatismus. A když přijde na hlavní otázku, na existenci zla, Bůh se tváří, jako že má odpověď. Nepochybuji, že Bůh je odpověď na existenci zla, ale nevěřím, že můžeme dostat odpověď na otázku, proč ho Bůh dopouští, ani že vůbec můžeme takovou otázku smysluplně položit. Abychom nakonec nebyli jako ti Jobovi přátelé.... celý text

Potence: Mužská agrese jako cesta k duši 2010, Eugene Monick

Ten, který je skutečností 1994, Francis A. Schaeffer

Ze začátku to vypadalo na naprosté utrpení. Možná teď lépe chápu, proč v opačném táboře vznikají výtvory jako Boží blud. Ale ke konci jsem s překvapením zjistil, že i na téhle knížce něco je, ačkoliv je to důkladně skryté mezi nesmysly. Jako by se stále potácela mezi dvěma protiklady. Což je divné, protože protiklad je její hlavní téma, buď něco je pravda, nebo to pravda není. Ostatní je jen mysticismus, a to pro autora není dobrá nálepka. Nevím, proč má Schaeffer takový odpor k přijetí paradoxu jako principu reality. Není snad biblický Bůh dost paradoxní? Ale podle něj je pravda to, co stojí v Bibli, doslova, včetně všech vědeckých, geografických a kdo ví jakých poznatků. Je mi líto těch, pro které je zpochybňování biblické neomylnosti takovým pohoršením, sám jsem tomu před léty věřil, ale je to zcela jasné nehistorické popření skutečnosti. Dneska nechápu, proč bych měl mít zapotřebí vytvářet si sekundární “pravověrnou” realitu, když Bible a Boží moc vůbec je tak úžasná právě proto, že je skutečná, což znamená mimo jiné, že se odehrává v dějinách a dějinně. Schaeffer na sekundární pravověrné realitě trvá, ale zároveň znovu a znovu opakuje, že problém moderního člověka tkví v tom, že není skutečný a nežije v souladu se skutečností a do souladu s ní se dostane, až když se stane pravověrným křesťanem. Takže na jedné straně je velice správná intuice, že abychom byli pravdiví, musíme být skuteční, ale na druhé její velice mylné a v důsledcích kontraproduktivní rozvinutí. Teoretický princip je skutečnost, jeho praktické naplnění neskutečnost. Stejný nevyřešený rozpor se ozývá v lavírování mezi pravověrností a soucitem. Nejprve vyzná, že není nic ošklivějšího než pravověrný křesťan bez soucitu a pochopení. A o pár stránek dál bez ostychu napíše, že soucit nesoucit, přeci jen to hlavní, na čem záleží, je být pravověrný. Není ale se systémem, kde se tyhle dvě věci vylučují, něco zásadně špatně? Výsledkem je, že po čtení vám nakonec zůstane spíš dojem ošklivosti. Nedávno jsem poslouchal přednášku Franka Schaeffera, Francisova syna, který měl být otcovým nástupcem, ale pozice fundamentalistického evangelikalismu opustil. Na rozdíl od svého otce dokázal paradox přijmout. Titul jedné jeho knihy je “Proč jsem ateista, který věří v Boha”.... celý text

Výbor z díla IV. - Obraz člověka a obraz Boha 2001, Carl Gustav Jung

Život 1991, Terezie od Ježíše

Terezie je moje tajná láska. Tak hluboké a niterné, že žádný psycholog vám neřekne o podstatě duše tolik, co ona. A kromě toho, líčení jejího života je strhující drama. Chce na sebe říct to nejhorší, a nakonec jen obdivujete její čistotu. Zmocňuje se jí Bůh, a všichni ji přesvědčují, že je to ďábel. Je připravená zemřít za každý článek víry, a přece máte pocit, že jí na článcích vlastně nezáleží. Chce být poslušná až do krajnosti, a nakonec musí být poslušná především Tomu, který vládne její duši.... celý text

Jan Hus 2013, František Šmahel