Sigas přečtené 215

Atala / René 1973, François René de Chateaubriand

To byl tedy nářez: Oslovení jako “mladý a sličný zajatče” nebo “můj ubohý modláři”. Kouzelná sebereflexe divocha, který o sobě vypráví a dodá: “To víš, milý hochu, divoch je přece jen divoch.” Pohan, který vidí kněze při mši a zvolá: “Ach, té kouzelné nádhery náboženství! Té velebnosti křesťanského ritu!” Vášniví bezstarostní divoši, slzící a omdlévající hrdinové, vznešený poustevník obklopený ve své jeskyňce nadpřirozeným světlem, hřbitovy v měsíčním svitu. Na druhou stranu je to esence toho, co si představuji pod pojmem romantismus. Esence nechutně kondenzovaná, odpudivě patetická a stylisticky hrozivá, která se přesto stává čímsi klasickým. Teprve když si dovolíte odstup reflexe a nečtete jen samotný příběh, ale zároveň dokument o počátcích romantismu, je to snesitelné, zajímavé a dokonce i zábavné. Jak se trefně píše v předmluvě, Chateaubriand je jedním z nejhorších a zároveň největších spisovatelů Francie. Malá ochutnávka. Pozor, obsahuje spoiler, ale myslím, že v tomto případě to vůbec nevadí: “Nebesa!” zhrozil se misionář,“ čeho ses to dopustila, milá dcero?” “Zločinu, ctihodný otče,” zalkala Atala s vytřeštěnýma očima, “ale zahubila jsem jen sebe a zachránila svou matku.” “Pověz vše,” vzkřikl jsem všecek poděšen. “Slyš tedy!” vybídla mne odumírajícím hlasem, “předvídala jsem svou slabost, a proto jsem při našem útěku z vesnice vzala s sebou…” “Co jsi vzala s sebou?” vyrazil jsem strnulý hrůzou. “Jed,” řekl poustevník. “Už zuří v mých útrobách,” zahořekovala Atala.... celý text

Pan Mani 2010, Avraham B. Jehošua

Trochu zklamání. Experimentální forma románu mi sama o sobě nevadila, i když jsem nepochopil její účel. Poněkud mě rušilo, že to, co měl být formálně dialog, bylo vlastně vyprávění a zkrátka jsem si nedovedl představit, že by tak spolu dva lidé v živé konverzaci opravdu mluvili. Ale to může být způsobeno také posunem v překladu a v hebrejštině to třeba znělo normálně. Obsah knihy je zajímavý, alespoň z historického a kulturního hlediska. Takové nahlédnutí do rozpolceného světa sefardských Židů. Když si ale odmyslím to zajímavé a pro vlastní děj v podstatě podružné, nemohu říct, že by mě příběh nějak zvlášť zaujal.... celý text

Následující příběh 1999, Cees Nooteboom

Ne že bych neměl rád příběhy s filosofickou pointou, právě naopak, ale v téhle hříčce na téma paradoxní povahy času jsem prostě nedokázal odhalit žádný hlubší smysl. Možná mi jen unikl, možná zde žádný není. Mrzí mě to tím spíš, že realistická část vyprávění byla rozehrána docela slibně. Od postav neforemného profesora latiny, nadpozemsky krásné a chytré studentky, dravé učitelky biologie a jejího manžela, básníka, češtináře a sportovce v jedné osobě jsem, nevím přesně proč, čekal hodně. Připadalo mi, že mají potenciál pro velmi zajímavý vývoj a že můžou říct něco podstatného. Jenže jejich příběh se rozplynul do ztracena, začala cesta do mlžných dálek a jediné, co mi na konci zbylo ze všeho očekávání, byla prázdnota.... celý text

Zapomenuté světlo 1998, Jakub Deml

Jedna z knih, které se neodvážím hodnotit. To snad už ani není literatura, když nenechá žádné místo k odstupu. Někdo vám odkryje své syrové vnitřnosti a vy se mu odplatíte párem hvězdiček? Je to kniha nepříjemná, sprostá a hrozná. Je plná lásky, čistoty a umírání. Je jako raněné milující srdce, které už neumí než vrčet a štěkat. “Vy kolik let, Vy celý svůj život myslíte na svou lásku, ve dne, v noci nespíte, ustavičně myslíte na svou lásku a horečně pracujete pro svou lásku, vykonáte dílo nad své síly pro svou lásku a těšíte se, že Vaše láska to vše uvidí a až to vše uvidí, že Vám řekne: Dobrý boj jsi bojoval, víru jsi zachoval, běh jsi dokonal, nyní je ti složena koruna spravedlnosti: ... a místo těchto očekávaných, svatých, naprosto a docela zasloužených slov ona Vám řekne: Polib mě v prdel!”... celý text

Pout na Svatou Horu 1991, Jakub Deml

Deml s odstupem 40 let vzpomíná na pouť, kterou podnikl se svými přáteli v době, kdy se ještě chodilo pěšky, o nocleh jste požádali v neznámé chalupě a v nočním lese vás překvapil pytlák. Povídání je to malebné, mírně sebeironické (proč mi kapitolky typu "Jak jsme obědvali" neodbytně připomínají Cimrmana?), s přídavkem sarkastických šlehů, hlubokých myšlenek a prodchnuté Demlovou zbožností. Mám pocit, že to ani nemělo být ničím víc, totiž historka o zimním putování tří podivínů. Se zásadním dovětkem, že ji vypráví mistr básník.... celý text

Posel 2012, Markus Zusak

Nejprve si řekneme, jak celý příběh skončí. Konec se mi totiž líbil nejvíc. Zápletka se od jisté chvíle vyvíjela tak nepravděpodobně, že po většinu času mě asi nejvíc poutala otázka, jak z toho autor dokáže vybruslit. No a povedlo se mu to, duchaplně a s grácií. To musím ocenit, stejně jako fakt, že mě čtení prostě bavilo. Jinak jsem neunikl svým obvyklým rozpakům z literatury pro mládež. U Posla hned poznáte, o jaký žánr se jedná. A já si nejsem jistý, jestli je třeba psát pro mládež jinak než pro dospělé, jestli se za tím neskrývá jen marketingová podbízivost. Na druhou stranu je zajímavé, že v podstatě zde máme knihu s „výchovným“ posláním. Poselství je to pěkné, i když trochu banální, což ale vyvažuje ne úplně přímočaré a jednoznačné provedení. A ještě varování: Zusakův obrazný jazyk se už povznáší k výšinám „čokoládového nebe“ ze Zlodějky knih, což nemusí být pro každého úplně dobrá zpráva.... celý text

Zápisky z podzemí 1998, Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Příběh bezvýznamného úředníčka, který vede svůj osamělý život, sní o jakémsi velkém a hotovém poslání, které na něho někde čeká, a ve skutečnosti veškerou svou energii investuje do malicherných půtek, jako když se za vynaložení značných prostředků po dlouhou dobu snaží přimět důstojníka, aby mu na Něvském jako první uhnul z cesty. Především je to ale nemilosrdná cesta za poznáním lidské povahy. Dostojevskij si vysloužil přídomek znalce lidských duší. Myslím, že je mnohem víc: Ví totiž, že člověk není jen duše. A právě rozpor mezi tím, čím by chtěl být, ale čím je právě jen ve svých přáních, mezi tím, čím je ve skutečnosti, a konečně mezi tím, čím je pro druhé, otevírá chřtán zoufalství, do kterého moderní člověk “z retorty” zahučí až po hlavu. Těžko vzpomínám na nějakého hanebnějšího a nesympatičtějšího hrdinu, než jaký ožívá v této novele. A přece nic hrozného neudělal, není to žádný démonický zloduch a jeho hanebnosti jsou malé, upachtěné, až směšné. Náš hrdina má dokonce ideály, sní o "kráse a vznešenosti", ale ve skutečnosti z něj většinou vypadne jen něco ošklivého, trapného a podlého. Je to člověk do značné míry neskutečný, abstraktní, odtržený od "živého života", a přece je ve své abstraktnosti tak reálný, jako by vystoupil přímo ze života. Až jde z toho mráz po zádech, když jsem v něm občas poznával sám sebe. Dostojevskij je zkrátka génius. Dokáže věrně zachytit ty nejnesmiřitelnější rozpory, které se v člověku setkávají. S trýznivou upřímností odkrývá lidskou malost a hanbu až na kost. A kde se najde druhý takový mistr trapnosti, který svou postavu poníží, zbaví veškeré důstojnosti, předhodí veřejnému pohrdání, až nad ní budete soucitem a hrůzou trnout - a zároveň ji učiní tak komickou, že budete prskat smíchy?... celý text

Epos o Gilgamešovi 1976, neznámý - neuveden

Nemůžu si pomoct, ale miluju příběhy z dětských dob lidstva, kdy poetika mohla být prostá a přitom tak krásná. Z časů, kdy se skládaly písně o kácení lesa, nevěstka byla nositelkou civilizace a “hrdina, potomek Uruku, trkavý býk, syn vznešené krávy” plakal nad svým přítelem, “divokým mezkem, který honil osly hor”: Až já zemru, nebudu snad jako Enkidu? Hoře se vplížilo do mého nitra. Ze strachu před smrtí utíkám na step...... celý text

Daniel Stein, překladatel 2012, Ljudmila Ulická (p)

Pro mě to byla především knížka o vykořeněnosti, o lidech, kteří nejsou nikde doma: Židé jako "kolektivní Job", křesťanští Arabové, židovští křesťané, pravoslavní se sklony ke katolicismu, katolíci konvertující k pravoslaví. Takový typický příklad: katolická řádová sestra, napůl Polka, napůl Litevka, se zázemím v Rusku, konvertuje k pravoslaví, vdá se za pravoslavného Žida a přesídlí do Izraele. Různorodou směsici dopisů, deníkových záznamů, rozhovorů, novinových zpráv a nejrůznějších dokumentů spojuje postava Daniela Steina, polského Žida, který se stal katolickým knězem a v Haifě se pokouší obnovit židokřesťanskou obec. Steinovo působení za války, kdy se účastnil odboje a zároveň pracoval jako překladatel pro gestapo, se mění v pouhou dobrodružnou epizodu, která je zcela zastíněna jeho poválečným působením (varování pro toho, kdo by čekal něco na způsob Laskavých bohyň). Celý román se snaží vyrovnat s jednou velkou otázkou: Proč se všechny problémy neustále točí kolem Židů? A jak je možné tuhle otázku zrušit? Na to je samozřejmě těžké odpovědět, vždyť to je jako chtít vysvětlit tajemství dějin. Ale Danielu Steinovi se kupodivu daří svým životem smiřovat všechny ty zdánlivě neřešitelné náboženské, sociální i etnické rozpory. Možná jsem příliš podezřívavý kvůli nápisu o "jednom z nejlepších románů současnosti" na přebalu, nicméně pár věcí mi trochu vadilo. Nevím, jestli to není jen překladem, ale připadalo mi, že množství postav používá skoro stejné výrazové prostředky. A především - dokumentární styl knihy téměř neumožňuje vést čtenáře k nějaké myšlence nenápadnou cestou, tak aby si toho ani nebyl vědom. Vidíte, jak autorka cíleně vybírá materiál a předkládá vám ho, a já se na některých místech nedovedl zbavit pocitu, že až příliš tlačí na pilu a poněkud manipulativně mi podsouvá své vlastní závěry. Každopádně to bylo velice zajímavé čtení, především proto, že přibližuje Izrael z poněkud neobvyklých, možná až okrajových perspektiv. Jinak - a nebýt mé slabosti pro tuhle fascinující zemi - bych byl v hodnocení zdrženlivější.... celý text

Laskavé bohyně 2008, Jonathan Littell

Skvělá kniha. Dějiny holokaustu, válka na východní frontě, pád Berlína, vyšetřování vraždy, incestní láska, temné sexuální fantazie, kavkazské národy, spleť nacistické byrokracie - je tu tolik zajímavých témat, že jsem vůbec nestihl nudit. V rozpacích jsem snad jen z několika momentů spisovatelské svévole, která překračuje hranice uvěřitelnosti. Kromě toho je to ovšem také pěkně hnusná kniha. Při čtení jako by na mě vždycky padla tlustá deka. Ale zároveň jsem se pokaždé svým způsobem těšil na další dávku. Podobně jako hlavní protagonista Aue, i já jsem měl pocit, že při tom něco důležitého pochopím. Jak vůbec mohlo dojít k něčemu tak hroznému, jako byl holokaust? Jak mohlo pár tisíc členů Einzatzgruppen vyvraždit přes milion lidí, většinou žen a dětí, a po válce se zase začlenit do normálního života? Jakou vinu má národ, jehož státní mašinérie pracovala k tomuto cíli, a přece všichni bojovali za konečné vítězství s pocitem dobře splněné povinnosti? Knížka nám neodpoví, jsou to přece paměti esesáka, který nechová výčitky svědomí. A přece můžeme pochopit mnohé, protože vidíme, jak tehdy lidé mysleli. Dokonce je to hotová encyklopedie postojů k takové, jak se říkalo, “Schweinerei”. Pokud ale od jejich vysvětlení nedokážete udržet odstup, strhnou vás do naprostého morálního bahna a z následující deprese se jen tak nevyhrabete. Trochu mi to připomíná Zločin a trest, tentokrát ovšem bez trestu. Vraždy, hrůza, horečky, blouznění, nakonec se tu mihne Soněčka, ale Raskolnikov se nezačne kát. Možná je škoda, že Aue je znázorněn jako vyšinutý sexuální deviant, protože dost dobře by na jeho místě mohl být někdo “úplně normální”. V jistých historických situacích stačí, když se člověk prostě jen zapojí do systému. Krutá pravda je, že v podobné situaci by se zřejmě zachovala většina z nás stejně a dokud jí nemusíme čelit, můžeme se jen rozpačitě ptát, zda bychom nenalezli více odvahy.... celý text

Nový život 2012, Orhan Pamuk

Nálepka “postmoderní” ve mně už předem vyvolává nedůvěru: Dezorientace, ztráta identity, pluralita významů, relativita střídání starého a nového. To všechno v Pamukově románu najdeme, a přesto nelituju těch pár hodin, které jsem s ním strávil. “Nový život” začíná tajemnou knihou, v níž mladý student Osman objeví nový smysl. Jenže smysl čeho? Svého života, celého světa, nebo samotné knihy? A kde tento nově objevený smysl vlastně najít? Otázka po smyslu textu se tak proměňuje v otázku po způsobu bytí smyslu textu. A pak je tu láska Osmana k další čtenářce knihy, Canan. Pátrání po smyslu nového života oba dva svede dohromady s podobně postiženými lidmi, zastánci i odpůrci knihy, provede je po celém Turecku, po zvláštním světě autobusových spojů až k okamžikům poznamenaných smrtí ve chvílích dopravních nehod. Sledujeme, jak se mění svět kolem, lidé přicházejí o iluze, nacházejí smíření, nebo se pozvedají v zoufalém odporu. Ano, je to bizarní obrázek plný bláznivých postaviček ovládaných paranoidními představami spiknutí a proti-spiknutí, je to postmoderní guláš uvařený z exotických tureckých ingrediencí, ale hledání smyslu celé té taškařice mě opravdu bavilo a především musím uznat, že tahle na první pohled podivná slátanina skutečně hluboký a znepokojující smysl má.... celý text

Buď - alebo 2007, Søren Kierkegaard

Rafinovaná kniha. Formálně pestrá sbírka aforismů, úvah a novely. Osciluje mezi nevázanou rozpustilostí a smrtelnou vážností. Vydána byla pod pseudonymem jako soubor náhodně nalezených textů dalších osob, z nichž některé se tváří, jako by vydávaly pod pseudonymem díla dalších osob. Zkrátka Kierkegaard je všechno, jen ne jednoduchý. Hlavním tématem knihy je rozpor mezi estetickým a etickým přístupem k životu. Estetická část je pestrá, živá, lehkomyslně duchaplná, schází ji vážnost a čte se snadno. Když pak přijde ke slovu zástupce etického přístupu k životu, je to zprvu menší šok. Styl je najednou rozvláčný, suchý a dokonce nudný. Formálně to je správné - etika není žádná sranda. Pokud má estetickou platnost, pak - jak se ostatně dočteme - spočívá v tom, že ji žijeme, ne že o ní mluvíme. Čtivost tím trpí, ale absenci estetického požitku bohatě vyváží šokující myšlenková hloubka. Popisy duševních stavů jako zoufalství, omrzelost životem, rezignace, lítost a vina, i prozoufání se k sobě samému patří k tomu nejlepšímu, co jsem kdy četl. Rozvíjejí se tu základní témata, kterými se zabývají další autorovy práce, a připadá mi, že oproti nim jsou zde snadněji pochopitelná. I když, po pravdě řečeno, Kierkegaardovy spisy na mě někdy působí velice rozporuplně. Často se pohybují v kontextu dnes již zapomenuté dobové rozpravy provinciálního Dánska, což z nich činí něco nahodilého, čemu je těžko porozumět a co by nás vůbec nemuselo zajímat. Na druhou stranu je to hluboký výraz jednotlivce, s krvavou krutostí zpytujícího svou duši a bojujícího o opravdovost, a jako takový mě Kierkegaard nejen zajímá, ale přímo fascinuje.... celý text

Tisíc a jedna noc. Díl 2 2011, neznámý - neuveden

Těžko hodnotit sbírku vyprávění tak velmi odlišné úrovně. Od hlubokých mystických podobenství přes dobrodružné a erotické příběhy k příběhům o ničem až po nekonečné a nesnesitelně nudné výklady o počtu súr, ájí, slov a písmen v koránu. Každopádně je spojuje exotika orientu a nepochybné stopy otrocké morálky.... celý text

Tisíc a jedna noc. Díl 1 2011, neznámý - neuveden

Faidros 2000, Platón

Ústava 1993, Platón

Zlodějka knih 2009, Markus Zusak

Kniha, která se zakousne do srdce. Jako mozaika se před námi skládá příběh několika lidí v nacistickém Německu, viděný naivním pohledem dětí - a smrti. Jsou to, jak říká vypravěčka, takové "zatoulané úlomky krásy" ve světě, na který už přes plot nakukují všechny hrůzy války. A kde je smrt nakonec, na rozdíl od lidí, laskavá. Trochu jsem bojoval s na můj vkus až příliš obrazným jazykem, ale byl to opravdu silný zážitek.... celý text

Životopisy slavných Řeků a Římanů II. 1967, Plútarchos

Životopisy slavných Řeků a Římanů I 1967, Plútarchos

Píseň o Nibelunzích 1974, neznámý - neuveden

Píseň o Nibelunzích může za to, že jsem v dětství objevil i trochu jinou literaturu než jen dobrodružné romány a předznamenala mou dráhu čtenáře divných knížek. Příběh o princi drakobijci, krásných princeznách, bájných pokladech a neviditelných pláštích, o lásce, zradě a pomstě utopené v potocích krve má nepochybně potenciál zaujmout i dnešního čtenáře, ale obávám se, že forma středověkého eposu si do většiny knihovniček cestu nenajde. Možná je to škoda, já se o pár staletí či tisíciletí vracím rád.... celý text