Snoopi
přečtené 672
Jan Neruda a Židé - Texty a kontexty
2013,
Michal Frankl
Soubor studií, zaměřených na osobnost Jana Nerudy a jeho dílo, jejichž autoři se snaží dobrat pravdy o antisemitském smýšlení tohoto tvůrce. V závěru tedy nechybí ani jeho pamflet "Pro strach židovský", publikovaný zprvu anonymně v roce 1869: později se k němu Neruda přihlásil a zařadil jej do souboru "Studie, krátké a kratší". Možná čtenáři tato kniha trochu "převrátí" dosavadní vnímání Nerudovy osobnosti: otvírala jsem ji s otázkou, kde by se u něj ten antisemitismus bral? Až při čtení se mi dostávalo i odpovědi: studie vycházejí z jasných faktů jeho života, ale hlavně zkoumají jeho dílo a vlivy, které na něj působily. Nepochybně zajímavý /a velmi zásadní/ byl jeho střet s další výraznou osobností pražského německojazyčného liberálního prostředí, s novinářem, publicistou a nakladatelem Davidem Kuhem - a nešlo o nic menšího než o pravost RKZ. Neruda byl celý život přesvědčen o jejich pravosti, Kuh se k nim naopak stavěl skepticky: když tedy otiskl článek, který jejich pravost zpochybňoval, Neruda jej obvinil z toho, že "nemá cit pro češtinu, když je Žid". A konflikt byl na světě :-) Za pozornost stojí i studie M. Nekuly "Obraz Židů v Nerudových povídkách malostranských a protižidovský diskurs". V těchto povídkách ještě Nerudovy postoje nejsou tak patrné, nejspíše proto, že do prostředí Malé Strany zase tolik postaviček Židů neumístil... ovšem o to negativnějším dojmem pak působí. Při běžném čtení si jich možná hned nepovšimneme, Nekula je z textu doslova "vypíchl", proto je dobré mít "Povídky malostranské" hned při ruce a srovnávat. Sborník doporučuji všem, kteří se zajímají o osobnost a dílo Jana Nerudy a chtějí se dozvědět i něco ze zákulisí doby a jeho osobního i profesního života.... celý text
Samota není zlej
2015,
Lucie Raškovová
Kniha, která okouzlí. Vyprávění, které si získá přízeň jak u dětí, tak u dospělých - je zacílené na obě skupiny čtenářů a na každou z nich působí cela rozdílným způsobem. Ačkoli se zde setkáváme s naivním vypravěčem, pro něhož je typická jistá nespolehlivost a zároveň komičnost, v textu se humorné prvky vůbec neobjevují - navíc malému hrdinovi, novopečenému prvňákovi Péťovi, jeho svět a prožitky rádi uvěříme. Děj, laděný spíše do mollových tónů, je zasazený do rámce jednoho roku: zahrnuje všechna roční období včetně svátků a přirozeně se posouvá od jedné rodinné události ke druhé. Navíc v něm autorka velmi citlivě reflektuje zásadní události lidského života, od zrození přes svatbu a smrt. Podařilo se jí též dovedně zachytit kontrast světa dětí a dospělých: skrze dialogy dospělých zaznamenáme jejich skutečné problémy a můžeme si hned uvědomit, co se ve skutečnosti odehrává, na rozdíl od dětského čtenáře, který narážkám a náznakům plně neporozumí. Což v konečném důsledku nijak nevadí, neboť každá zápletka poměrně brzy dochází k logickému vyústění. Zajímavé jsou i postavy: chlapce převážně obklopují laskavé ženy - matka, sousedka, učitelka, spolužačka - a muži, objevující se spíše okrajově: pan Půlpán, tvrďák s citlivým srdcem, či absentující otec, přijíždějící jen občas, ve zvláštní roli dobrodruha a námořníka, o němž se zprvu můžeme domnívat, že je figurou smyšlenou. Jednotlivé kapitoly fungují jako ucelené samostatné příběhy, mnohdy nečekaně dramatické. Péťa se musí popasovat s mnoha zásadními zvraty jeho života: stěhování, zvykání si na nové prostředí, šikana... Pes Samota zde hraje spíše vedlejší, zato významnou roli: spojuje všechny postavy dohromady a přispívá k vytvoření dojmu sounáležitosti a přátelství. Nedá se opomenout ani kontrast dětství X stáří: při čtení skrze řádky si v plné síle můžeme uvědomit sociální problematiku starších lidí neproduktivního věku, žijících na okraji společnosti. Nad dějovými pasážemi výrazně převažují ty popisné, které text velmi ozvláštňují - autorka si dovedně hraje s poetikou, vytváří svérázné obrazce, plné barvitých, originálních a nečekaných přirovnání, metafor a obratů, nelze opomíjet ani úlohu zvukomalebných slov: "Zesílila rádio stažené do chraplavého šepotu... Po stěnách i stropu ujídala světla projíždějících aut šera z pokoje... Žáčci se zvedali a zase klesali jako písty a jména, jež jim patřila, poletovala vzduchem a mizela jako mýdlové bubliny za horkého dne..." Jazyk, jimž postavy promlouvají, je hovorový a specifický - značně vymezuje jednotlivé skupiny: děti mezi sebou hovoří jinak než dospělí a důchodci, jejichž řeč je silně expresivní, plná germanismů, se sklonem k dialektu: "Taková akurátní herdekbaba... jenom takovou culifindu (= slabé kafe)... pořád někde rajzuje... seš voháklej jak socka... nečum, lůzre..." Kniha se mi moc líbila hlavně díky použitému jazyku a stylu vyprávění, zajímavé perspektivě vypravěče a uzavřené epizodičnosti jednotlivých příhod. Že si ze čtení odnesou něco jiného i dospělí, ilustruji v krátké citaci, v níž se naráží na známé policejní logo: "Bylo by mě zajímalo, jestli jste se nás zrovna pokoušeli chránit, nebo jste s tím někomu pomohli..." Jako příběh mohla být kniha o něco delší a hutnější, neškodilo by do děje více zapojit Péťova otce. Předpokládám, že autorka se snažila věrně zachytit hovorovou řeč, a proto jí tedy velkoryse odpouštím drobné pravopisné chybičky. Krásné ilustrace jsou dalším příjemným benefitem. "Obrubník, zebra, obrubník, šedá, bílá, růžová mozaika dlažebních kostek, schod, kočičí hlavy, obrubník, bílá dlažba průchodu, schody dolů, šedá další schody, bílá a znovu venku. Šedý asfalt s bludištěm černých hadů, obrubník a opět dláždění. "Jsme tady, Péťo. Tohle je tvá škola." Hloučky menších i větších dětí vzrušeně klokotaly a pokřikovaly. Budova vrhala dlouhý stín a veliké dveře hltaly školáky jako tlama velryby. "Pravou nohou, Péťo!" řekla maminka a neohroženě vykročila do stínu obludy. Útroby školy byly plné vysokých klecí, ve kterých schlíple visely šaty spolykaných dětí, jako prapory v bezvětří." "Paní Přerazilová položila na stůl veliký talíř plný chlebů s paštikou a přisedla si. "Vem si," pobídla Péťu. Sama si taky vzala. Chvíli mlčky večeřeli. "Paní Přerazilová," přerušil Péťa poklidný tikot hodin. "Paní Přerazilová, jak vy jste vlastně k Samotovi přišla?" "No jo," polkla poslední sousto," Samotu jsem dostala od svýho nejmladšího. Pořád někde rajzuje a já mu vyčítala, že je věčně v trapu a mně zbejvá než ta samota. Jednou se zasejc někam schystával, a když se přišel rozloučit, dal mi do ruky šňůru a na konci bylo takový klátivý štěně, celý zbědovaný, že prej byl u nich před barákem dva dny na tý šňůře uvázanej. Že prej to mám místo tý samoty. Nejdřív jsem na něj měla vztek. Než aby se postaral vo svoji nebohou matku, nacpe jí čokla. Tak jsem tomu psisku natruc začala říkat Samota. Tak. Ale teď se mu za to v duchu omlouvám. Líp pro mě udělat nemohl. Stáří je, Péťo, strašně ponižující. Já už ti, Péťo, vůbec nechodila mezi lidi. O nikoho jsem se nestarala a nakonec ani o sebe ne. No a kdo by stál vo starou, nepořádnou ženskou. Se Samotou holt ven musím, no a to se pak taky sama jináč vyštronznu. Nevěřil bys, co lidí v mým věku žije jenom s pejskem. Taky člověka už by málokdo snes. Hnáty mě sice bolet nepřestaly, ale nescházím takovým fofrem jako dřívějc. A pak, my měli dycky psy," uzavřela paní Přerazilová a dopila svůj čaj."... celý text
Dějiny české řeči a literatury
1951,
Josef Dobrovský
Kniha se dělí na šest kapitol, v nichž Dobrovský zachycuje široké období od přistěhování Čechů po úpadek české řeči, který nadchází s bitvou na Bílé hoře. V dalších částech se zabývá Slovany a slovanskou řečí, tvořením a ohýbáním slovanských tvarů řeči, druhy písma, které Slovani používali, obdobím vývoje české řeči a památkami z těchto dob. Abychom si dokázali lépe představit Dobrovského význam pro naše písemnictví, musíme se přenést do doby, kdy působil - nestačí pouhá fráze "byl největší postavou počátků národního obrození". Disponoval mnoha znalostmi a své schopnosti vložil do služeb vědy, exaktní, přesné... a také kritické. Byl první, kdo vytvořil strukturu PERIODIZACE - své dějiny koncipoval podle forem a proměn jazyka, všímal si politické situace jednotlivých období a stranou neponechával ani panovníky a vládce. Nastolil pravidla, z nich při vytváření historických odborných publikací vycházíme dodnes. Navzdory svému úsilí však byl vůči budoucnosti našeho národa velmi skeptický: dle něj svůj "zlatý věk" zažil již dávno, v období vlády císaře Rudolfa II. Zajímavé je, že do vydání v roce 1818 stihl ještě vepsat dodatek k RKZ, "zázračně objevených" v letech 1817 a 1818, které vzbudily naprostou senzaci - sám to celkové nadšení příliš nesdílel a vůči pravosti Rukopisu zelenohorskému projevoval značné výhrady. Dostalo se mi do rukou vydání z roku 1951, nadité bohatou předmluvou Dr. Benjamina Jedličky. Je chvályhodné, jak se v ní snaží čtenáře poctivě provést světem této knihy od jejího vzniku až po současnost. Jenže právě závěr ten veškerý dojem přebíjí: na tomto vydání je možné ilustrovat, jak velké drápy tehdejší ideologie měla, když se dokázala vplížit i do textů, v nichž původně neměla co dělat. Těžko soudit, zda to bylo nutné, každopádně B. Jedlička zaklínací slůvka "soudruha Stalina" vkládá téměř do každé věty, snad abychom nezapomínali na to, jak "skvělý jazykovědec" tento vládce byl. Koho však neodradí době poplatná předmluva, dočká se příjemného překvapení. Je také milé, že toto vydání obsahuje i vůbec první pokus o překlad Dobrovského Dějin do češtiny od Bohumíra Jána Dlabače. Můžeme si všimnout, že jde skutečně jen o pokus - je zde krásně demonstrováno, jak si naše tehdejší čeština ještě nedokázala s tak náročným textem poradit: celý styl je roztomile kostrbatý, neumělý a neohrabaný... takže se vlastně ani nedivím tehdejšímu skepticismu Dobrovského ohledně budoucnosti naší řeči. Jsem ráda, že jsme se i díky úsilí našich vlastenců v dalších fázích NO dokázali vzchopit... A knihu vřele doporučuji, i přes uvedené nedostatky v předmluvě: jsou věci, za které knihy prostě nemohou...... celý text
