zanetkov77
přečtené 645
Kuňkadlení
2022,
Jeff VanderMeer
Tohle byla tedy velmi zábavná a vskutku prapodivná roztomilost, teda jako na míru pro mě! Oficiálně to spadá někam do young adult, ale vlastně to z běžné produkce téhle kategorie hodně vybočuje a potěší to kdejakého dospělého (s přetrvávající troškou dětské naivity). „Od první chvíle, kdy Jonathan Lambshead vkročil na dědečkův pozemek, se začaly dít podivné věci, a bylo to čím dál horší.” Hned první věta je trefa do černýho. Začne to starým domem plným nejroztodivnějších předmětů, které má protagonista se svými přáteli po dědečkově smrti zkatalogizovat na aukci. Jenomže mezi sbírkama stojanů na deštníky, lodních kufrů, ptačích klecí, všemožných součástek a podivných map, najdou i dveře vedoucí do jiných světů, v nichž se alternativní Aleister Crowley snaží dobýt Řím, zničit Anglii a ovládnout Prahu, přičemž jeho vrchním generálem je nesmrtelná obživlá hlava Napoleona. A vůbec v tomhle světě všechno funguje trochu jinak a magie tu není nikomu cizí. V první části budete jen valit oči, cože se to tam sakra všechno děje a jakej to má krucipísek smysl, ale nenechte se odradit. V druhé části se tyhle dva světy začnou pomalu proplétat a všechno (aspoň v rámci možností nonsensu) začne dávat větší smysl. Od části tři se už rozbíhá i solidní napínavej příběh za záchranu světů (samozřejmě) před psychotickým Crowleym (nebo snad ještě někým jiným?). Potkáte mluvící sviště, špionážní chmýří z pampelišek i nestvůru à la demogorgona a mnoho a mnoho dalšího. Jediný, co je trochu škoda, je, že je to jenom první část, která je useknutá v podstatě vprostřed děje a druhá kniha je tak pro kompletní zážitek naprostou nutností. Tak doufám, že bude brzy dopsaná!... celý text
Noční tango aneb Román jednoho léta z konce století
1999,
Jiří Kratochvil
Kratochvil je prostě mistr české postmoderny. Nechybí tu nic, je to skvělý zakončení jeho postmoderních her z předchozích děl a emblematická manifestace jeho vlastního „programu“, totiž Vyznání postmodernisty. Autor si zde pohrává s bohatými fantaskními dějovými linkami, metamorfózami postav, výrazně se tu uplatňuje Kratochvilův vypravěč lebedící si v metanaraci a neustálé hře se čtenářem. Nechybí ani pro autora charakteristický chronotop – tedy Brno, zde však ne již za normalizace, ale v soudobých událostech léta 1998. Právě četné posměšné a kritické reflexe těsně předvolebního léta konce století se textem prolínají. Pro mnohé tehdejší recenzenty tato aktuálnost byla kamenem úrazu, já ji však ocenila, její sobě vlastní bizarnost konec konců přirozeně doplňuje fantaskní grotesku čistě Kratochvilovu, realizující se třeba v podobě armády ocelových blanických rytířů na dálnici D1 nebo zmrtvýchvstalým dědečkem uneseným na Sibiř. Navíc tu autor zřetelně vyjadřuje pozdně devadesátkovou deziluzi politickou i pozdně kapitalistickou, a přestože ve Vyznání sám píše, že „literatura je jen hra na skutečnost a jen radost ze hry“, nepopírá, že se může objevit i to „něco navíc, co se spontánně přidruží k té radosti, moudrost příběhu, řád a katarze“. No, a podle mě tu je oboje, a navíc vysoce funkční a typicky postmoderně zábavné a hravé. „Velké zplanýrované prostranství, kde ještě nedávno rostla hustá a vysoká smrčina, ale kde teď zůstaly jen rozblácené výkopy, ale také zbytky jakéhosi bednění a rozkradených stavebnin, rozbitý terén a rozrytá pustina. Ale protože kamsi do centra ještě nedorazila informace, že tady žádný hypermarket a žádné společenské středisko nepostavili, poslali sem z Prahy velké billboardy s Klausem a opozičně smluvním Zemanem a ti, co je přivezli, se ani ničemu nepodivili (nebyli placeni za to, aby se divili) a vztyčili klausovské a zemanovské billboardy kolem té prázdné plochy, kolem té zpustošené pustiny. A Miloš se Zlatovláskou klusem vjíždějí na prostranství, kde měla stát Lady Diana, a Miloš okamžitě pokračuje ve svých neomalených námluvách.“... celý text
Příběh o baziliškovi
2014,
Václav Kahuda (p)
Já myslela, že toho snesu dost, ale očividně mám taky svý hranice. Takový Utrpení knížete Sternenhocha je parádní a taky by ho asi neskousl každej, ale tohle bylo na můj vkus až moc fekální, úchylný, nechutný a wtf, a těma 50 stranama jsem se útrpně přebrodila z naprostý nutnosti a co nejrychlejc to šlo. Z toho, jak je to psaný, bych asi nechtěla tvrdit, že je to samoúčelná snaha šokovat ani že to nemá hlubší záměr. Osobně mi ale asi jakákoli myšlenka nestojí za to brodit se něčím takovým. Tož tak.... celý text
Čtenáři, vrať se: Mozek a čtení v digitálním světě
2020,
Maryanne Wolf
Wolf se v téhle knize věnuje vlivu tištěného a digitálního čtení na mozek a jeho tzv. čtecí dráhy. Základním pojmem je zde tzv. hluboké čtení, které pro Wolf znamená pomalé, soustředěné čtení, při kterém jednotlivec vnímá text jako koherentní celek a chápe jeho hlubší významy a spojitosti. Tento druh čtení je podle ní zásadní pro kvalitní, kritické myšlení, které považuje za základ pro umění empatie, schopnosti zaujetí jiného úhlu pohledu a v posledku za základ samotné demokracie. Spojuje ho právě především s tištěným textem a klade si otázku, zda se vlivem digitálních textů, pro které je charakteristické rychlé přecházení z jednoho na druhé, povrchní přelétávání textu a rozptylující prvky, změní naše současné čtecí dráhy, a zda už nebudeme schopni číst složité texty, například romány (a jestli je budeme schopni takto psát). V druhé části se potom zamýšlí nad tím, jakým způsobem by rodiče a učitelé měli přistupovat k dítěti do 10 let v souvislosti se čtením tištěných knih a digitálními technologiemi (tuhle část jsem informačně oceňovala asi nejvíc). Obecně si myslím, že Wolf prezentuje spoustu podnětných myšlenek, návrhů i oprávněných obav, a přitom oceňuju, že zároveň přijímá i pozitivní vliv digitálních technologií a že s ním dokáže pracovat tak, aby směřoval k eliminaci dopadů negativních. Zároveň mi tu dost věcí ale vadilo nebo otravovalo, předně asi ten americký styl s důrazem na osobní příběhy s cílem „tohle na tebe má emočně zapůsobit“ – pojmenovala jsem si to jako „sentimentální vsuvky“ –, potom taky snad až nadměrné citování jiných výzkumů, kde mi místy scházely důležité informace. S tím souvisí i dle mého zbytečné opakování již řečeného. Forma dopisů mi přišla nevyužitá, protože neplnila účel, ale to je spíš drobnost. Co do obsahu mi nejvíce vadily některé generalizace týkající se mladých čtenářů (zvláště ty ve smyslu, že mladá generace vyrůstající na Twitteru není schopná ocenit Melvilla nebo Eliota, s. 101) a potom některé obavy, které mi přišly snad až příliš přehnané (např. že brzy „nerozeznáme krásu psaného slova“, s. 96), u některých jsem si zase říkala, jestli to nejsou takové ty typické generační obavy, které se historicky stále opakují (Postman se obával negativního vlivu televize a autorka sama zmiňuje obavy, které měl už Sokrates stran zapisování textu a jeho negativního vlivu na paměť). Kniha je však rozhodně zajímavá a podnětná a stojí za pozornost, můj výsledný dojem je sice trochu rozpačitý, přečtení ale určitě nelituju a zvláště k části o dětech se třeba jednou i vrátím.... celý text
