Snoopi diskuze u autorů

Zvláštní nadání může přinášet výhody i těžkosti. Lze ho však vůbec rozvíjet, pokud nám chybí optimismus, dobrý vztah k sobě a pozitivní myšlenkové nastavení? Nad tím se ve svém článku "Je sebedůvěra důležitější než talent" v časopise Psychologie dnes (9/24) zamýšlí psycholožka Aneta Langrová.
"Každé dítě pozoruje a kopíruje své rodiče. Jak přemýšlejí o sobě, o světě a ostatních lidech."

Genialita jako prokletí?
Výjimečné nadání nabízí nepřeberné příležitosti, ale někdy je spojeno i s utrpením. Psycholog a psychoterapeut Adam Táborský se ve svém článku pro časopis Psychologie dnes (9/24) zamýšlí nad nebezpečím vysokých nároků či nad možností úlevy od narcistních povahových rysů.

Nadání u lidí s autismem
Každý z nás asi slyšel, že autista vypadá jako Rainman, Sheldon nebo Einstein. Je to opravdu tak? Psycholožka Kateřina Thorová v časopise Psychologie dnes (9/24) vyvrací stereotypy týkající se osob s poruchou autistického spektra a popisuje, jakými typy talentu tito výjimeční lidé často disponují.
"Žádné testy nedokážou zachytit celou šíři toho, co považujeme za lidskou inteligenci, nadání, kreativitu či schopnost myslet inovativně."

Hity, které nejsou inspirované Brity
Je jedním z mála domácích skladatelů, jehož melodie znají i ti, kteří se o populární hudbu vůbec nezajímají. Stačí vzpomenout hity Už mi lásko není dvacet let, Zvonky štěstí v podání Karla Gotta a Darinky Rollincové, Rybičko zlatá, přeju si Hany Zagorové nebo Když se načančám Heidi Janků. V rozhovoru pro časopis Květy (36/24) ho zpovídal jeho přítel Miloš Skalka.
Své největší hity představí v pražské Lucerně 17. září. Navíc tam poprvé a naposledy zazpívá společně s Darou Rollins Zvonky štěstí.

Silnice k věhlasu
Rubrika Velká výročí 2024 v časopise Květy (36/24) je věnována sedmdesátiletému výročí uvedení Felliniho filmu "Silnice" do kin. "V promítacím sále panovalo 6. září 1954 napjaté dusno. V předposlední den 15. mezinárodního filmového festivalu v Benátkách visel ve vzduchu skandál. Když do sálu vešel režisér soutěžního filmu, který se měl ten večer uvádět, nepřátelské naladění části přítomných bylo hmatatelné podoby. Jako by se materializovaly konspirační fámy o tom, že se schyluje k útoku vládnoucích křesťanských demokratů na levicovou filmařskou frontu. Začalo promítání Felliniho Silnice."

Až třetině případů demence se dá předejít
"Klíčem je zdravý životní styl a prevence kardiovaskulárních onemocnění," říká
v rozhovoru pro časopis Marianne (9/24) zakladatelka Gerontologického centra a vedoucí Centra pro studium dlouhověkosti a dlouhodobé péče na Fakultě humanitních studií UK.

Babičkovství si užívám
"Já se nikam nederu, mně se věci tak nějak dějí," říká o sobě oblíbená moderátorka Ester Janečková (51). V rozhovoru pro časopis Marianne (9/24) povídá nejen o tom, co dělá, když neprovází Poštou pro tebe, ale také o báječné roli babičky, dětství prožitém ve strachu a vztazích, které si zaslouží zachránit.

Já jsem jednou nohou pořád v dětství, tvrdí o sobě stand-up komik Lukáš Pavlásek (Blízká setkání, ČR Dvojka).
První knížku napsal už jako dítě. „Měl jsem v životě období, kdy jsem si myslel, že budu básníkem jako Charles Bukowski. Občas jsem žil v bláhových snech,“ vzpomíná.
Jaká je jeho skautská přezdívka? Jak se dostal k vystupovaní jako stand-up komik? Cítí trému? Proč se několik let živil jako ajťák a co mu to dalo pro život? Co má společného s časopisem Čtyřlístek? A na čem teď pracuje?
„Napsal jsem stovky básní, které nikdo nečetl. Chtěl jsem být také spisovatelem. Bavilo mě psát a veršovat. A tak jsem začal psát i pro děti. Proč? Já jsem jednou nohou pořád v dětství. Dětské básničky jsem vydal a byly mezi dětmi úspěšné.“
„Pak mě napadla Bláznivá škola a novinkou je teď Výlet do Cvokáčova. Snažím se psát tak, aby mě ty knížky bavily, jako kdybych byl malý. Měl jsem rád zlobivé knížky, jako třeba Mikulášovy patálie,“ vypráví Lukáš Pavlásek, komik a autor knih v jedné osobě.
Knížku Výprava do Cvokáčova ilustroval Lukáš Fibrich, kterého si Lukáš Pavlásek sám vybral a přizval ke spolupráci. „Obrázky k tomu jdou skvěle a je to už naše třetí knížka. On na obrázcích příběh rozvine a tak to má být. Skvěle se doplňujeme a vzájemná spolupráce nás moc baví,“ uzavírá autor.

Věřím v posmrtný život. Tady je to jen přestupní stanice a výcvikový tábor, myslí si režisér a dramatik David Drábek.
Šest lidí se probudí na pitevně s možností ještě něco v životě dořešit. Zní to morbidně, ale je to komedie s názvem Pitevna. „V divadle mi dokonce nabízeli, že to přejmenují,“ směje se režisér. Kdo všechno v inscenaci hraje? Jak začala úspěšná a dlouholetá spolupráce s herečkou Pavlou Tomicovou? O čem je jeho kniha Ochechule? Z čeho má radost? A jaký má recept na to, jak si s bývalou životní partnerkou vybudovat širší rodinu?
Šestice hrdinů hry Pitevna dostane čas na to, aby si ještě něco v životě dořešila. „Jsem exot," připouští David Drábek. „Když se představení povede, tak mě to dojímá. I když je to komedie. Z téhle publikum odchází uplakané i usmáté, což je ideální kombinace.“
„S tou smrtí je to jako se západním Německem za bolševika. Moc lidí se odtamtud nevrací, takže to tam asi nebude tak špatné,“ vtipkuje a dodává: „Všechny příběhy jsou o lásce a o smrti. Téma smrti se ale vytěsnilo, a to je chyba. Když se s tím člověk naučí pracovat a ví, že tam neodvratně směřuje, život si daleko víc užije. O tom jsem přesvědčený.“
„Je dobré vědět, že tohle je jen přestupní stanice a výcvikový tábor, že to půjde dál a to krásné ve vás bude pokračovat. V to věřím pevně a není to z mé strany žádný falešný optimismus,“ uzavírá v pořadu Blízká setkání (ČR Dvojka, 25. července 2024)

Na plavbě nic neurychlíte. Nalaďte se na řeku a nechte se vést, radí cestovatel a režisér Miroslav Náplava v pořadu Blízká setkání, ČR Dvojka, 31. července 2024.
Srdcaři na vodě. To je seriál, který dokončuje. „Je o tom, že jsme se rozhodli vyplout z Prahy a doplout do Černého moře,“ vypráví. Co je pro něj důležité, když točí dokument? Točil by film o Amundsenovi? Je povahou intuitivní? Považuje se za cestovatele? Proč se opakovaně vrací do některých zemí? Věří v mladou generaci? A které osobnosti z historie cestování má rád?
„Zpestřili jsme si to tím, že jsme pluli přes Berlín, Hamburk, Amsterdam, Paříž, Brusel, Vídeň a Bratislavu do Černého moře. Mám obrovskou radost, že se nám to podařilo a teď je skvělé pracovat na osmidílném seriálu. Ale je to fuška,“ uvádí.
„Evropa je úžasně splavná. Měli jsme motorovou kajutovou říční loď, která měla dvacet metrů. A když máte expediční loď, kde můžete filmařsky fungovat, musíte tu příležitost uchopit.“
„V rychlosti - propluli jsme řeky Labe, Seinu, Emži, Rýn, Dunaj, Mohan. Všechny tyhle velké řeky jsou propojené a mohli jsme si vybírat i trasy. Na plavbě nic neurychlíte, takže se nalaďte na řeku a nechte se vést. Je to úžasné,“ doporučuje Miroslav Náplava.

Knihy si vybírám podle intuice. Mám s nimi chemii, kterou nedokážu vysvětlit, říká Zanícený knihkupec Oldřich Suchý (Blízká setkání, 6. srpna 2024)
Každé pondělí v rozhlasovém ránu a na sociálních sítích předává knižní tipy, patří k lidem s největším přehledem o knižních novinkách. Podle čeho si vybírá knihy a které ho nejvíce v dětství ovlivnily? Vysvětlí také důležitost vyučujících při povinné četbě ve škole a prozradí něco o své připravované knize.
Na otázku, která kniha ho postrčila k životu knihomila, odpovídá s nadšením: „Miluji Děti z Bullerbynu. Četl jsem je asi třicetkrát a neváhám si je přečíst znovu. Ovlivnil mě i kocourek Modroočko.“
Největšího knihomola z Oldřicha ale údajně udělala braková literatura. „Když jsem byl adolescent, vycházely Stopy hrůzy. To bylo moje první čtení, které jsou opravdu hltal, nemohl jsem přestat.“
"Čtu proto, že mám rád příběhy. Inklinuji k nim od dětství. Přemýšlel jsem nad tím, proč třeba nečtu populárně naučnou literaturu, ale raději se podívám na dokument. V knihách preferuji dějovost.“
Na sociálních sítích je známý jako Zanícený knihkupec. Knihy si vybírá intuicí. „Nestává se mi, že bych byl jako čtenář s vybranou knihou nespokojený. Bude v tom nějaká chemie, kterou nedokážu vysvětlit. Vždy sáhnu po tom, co mě minimálně z 80 % učiní spokojeným. A pak se stává, že jsou to výjimečné knihy, ze kterých jsem úplně nadšený a skáču do nebe,“ dodává.

Spisovatelka Petra Soukupová: Při psaní si půjčuju něco z lidí, které znám. Příběhy si ale vždy vymýšlím (Blízká setkání, ČR Dvojka, 9. srpna 2024)
Její poslední kniha volně navazuje na titul Marta v roce vetřelce. Je příběhem ženy, která se vydá na pouť do Santiaga de Compostela. „Marta trochu zestárla a teď zažívá pouť,“ prozrazuje autorka.
Má v knihovně překlady svých knih? V čem ji zajímají reakce lidí z ciziny? Jaká byla práce na seriálu Ulice? Čte knihy českých autorek a autorů? Proč má ráda severské detektivky? Kdy a proč se vydává na túry do přírody?
„Pouť do Santiaga de Compostela je teď módní záležitostí, a proto jsem se rozhodla ji zpracovat.“ Sama kdysi do Santiaga šla, ale nedošla. „Neměla jsem víc volných dní, takže jsem skončila 40 km od katedrály. Myslím ale, že jakákoli delší chůze o samotě by splnila účel úplně stejně. Cílem je pro mě cesta, nikoli samotný cíl.“
Při psaní se snaží, aby postavy byly co nejvíce autentické. „Jsem ochotná připustit, že si půjčuji něco z lidí, které znám, ale příběhy si vždy vymýšlím. Je mi jedno, jestli píšu pro děti či dospělé. Dětské knihy se mi píšou líp, protože jsou kratší,“ přiznává.
„Konec knihy mám vždy vymyšlený a vím alespoň zhruba, kam směřuji. I když tam můžou být malé rozdíly.“

Zjistil jsem, že jídla připravovaná na ohni jsou něco úplně jiného, popisuje kuchař Marek Pavala v pořadu Blízká setkání, ČR Dvojka (12. srpna 2024).
S vařením začal z kuriózního důvodu. „Utekl jsem do televizní soutěže, abych si vyčistil hlavu. Nedokázal jsem se totiž tehdy rozhodnout pro jednu ze dvou přítelkyň,“ usmívá se. Jak se dostal ke své kuchařské práci, když studoval fotografii? Chce se ještě někdy k focení vrátit? Čím vším si v kuchyni prošel? Jakou nabídku by určitě neodmítl? Proč je lepší péct kuře na ohni? A co si od něj nechal uvařit Arnold Schwarzeneger?
„Televizní soutěž ve vaření mi tehdy pomohla rozhodnout se pro jednu z partnerek. Ale po návratu mě ta dotyčná už nechtěla,“ vypráví. „Přesto jsme dnes spolu, ale trvalo to dlouhých 12 let. Takže to má dobrý konec.“
Dlouho v klasickém restauračním provozu nevydržel. „Narazil jsem. Restauratéři se na každého, kdo přišel z televizní show, dívají skrz prsty.“
Vyzkoušel pak v gastronomii všechno možné a jednoho dne se rozhodl vařit na ohni. „Nápad vznikl z nouze, kdy jsem pozval kamarády do přírody. Několik fotek vidělo pár cizích lidí a ti mi začali psát,“ popisuje.
„Zjistil jsem, že jídla připravovaná na ohni jsou něco úplně jiného. Tady to lidé neznali a žádné školy vaření na ohni tady nikdo nedělal.“ Založil je a dal jim název Fuego, což ve španělštině znamená oheň.
Nejžádanější je mezi jeho klientkami a klienty steak v uhlí. „Ten je v každém kurzu a všichni to chtějí vidět. Je to celkem zajímavý pohled, když držíte v ruce kus drahého hovězího masa a dáte ho přímo do rozžhaveného uhlí. Když někomu upadne do ohně buřt, tak si řekne, že si na klacek napíchne další, ale my do něj takhle hážeme celé kusy masa, dokud nechytne naprosto jedinečnou chuť. Jen musíte vědět, jak na to.“

Jak bude pokračovat knižní série Klub klikařů? „Na scénu přicházejí zlí padouchové,“ prozrazuje autor Vít Martin Matějka v pořadu Blízká setkání (ČR Dvojka, 16. srpen 2024).
Je onkologem, jehož koníčkem je psaní. A je z něj skoro zaměstnání. „Stalo se tak ve chvíli, kdy jsem podepsal smlouvu s nakladatelstvím o pokračování prvního příběhu,“ ohlíží se Vít Martin Matějka. Tušil, když psal první díl, že budou další úspěšná pokračování? Má odezvy i od dospělých čtenářek a čtenářů? Jaké jsou předobrazy jeho postav? Proč používá skutečné reálie? A má rád besedy se čtenáři?
„Hodně času mi zabere příprava. Jsem spisovatel, který si to rozplánuje po kapitolách. Pak, s blížícím se deadlinem, se u mě zvyšuje potřeba psát. Ale to je tak měsíc, kdy se mnou doma nic není,“ popisuje tvůrčí proces psaní úspěšné série Klub klikařů o třech kamarádech a jejich dobrodružstvích.
Jeho manželka, která je učitelkou na základní škole, je i první čtenářkou. „Je to výborné. Účastní se rozvíjení nápadu a třeba mi řekne, jestli je to blbost, nebo ne. Proto se i první díl Klikařů chvilku točil kolem hry, protože říkala, že to děti přitáhne. Nakonec kontroluje text ohledně chyb a překlepů.“
O čem bude čtvrtý díl série? „Rozvíjí linku, která se nese všemi předchozími díly, a na scénu přicházejí zlí padouchové. Začíná boj, který skončí až v pátém díle.“

Spisovatelka Bianca Bellová: Můj nový román Neviditelný muž je věnovaný ženám, které tkají předivo světa
Román vychází z rukopisu, který jsem měla v šuplíku a nikdy nevyšel. Je to moje prvotina, ke které jsem se po letech vrátila a čerpala z ní, říká spisovatelka, překladatelka a tlumočnice Bianca Bellová. Jak se vyrovnává s působením umělé inteligence z hlediska překladů? A ztrácíme podle ní citlivost vůči jazyku?
„Román začíná větou: ,Nikdy se nehrabej v minulosti vlastní rodiny a neotevírej staré dopisy.' Přesně to hlavní hrdinka udělá. Dozví se spoustu věcí, které by raději nevěděla, ale zároveň je to očistný proces,“ říká Bianca Bellová.
Byla inspirací její bulharská babička? „V mnoha textech mi vždy vykrystalizuje postava nějaké archetypální babičky, která už má odžito, formuje své okolí, ale zároveň je schopná ho zahrnout láskou i obětováním. Je to věnované ženám, které tkají předivo světa.“
Román Neviditelný muž vznikl během rezidenčního pobytu v Itálii. „Ten román už jsem měla v sobě hotový, ale potřebovala jsem čas na sepsání.“ Jak rezidenční pobyt probíhá? „Můj italský nakladatel nabídl, že si mohu půjčit jeho byt v San Remu. České literární centrum mě vybavilo nějakým kapesným, abych tam neživořila. Pomáhá i program Kreativní Evropa. Mně udělil Cenu Evropské unie za literaturu a ta mi hodně otevřela dveře k zahraničním nakladatelstvím.“
Jak se vyrovnává s ohlasy a kritikou čtenářstva? „Cíleně to nevyhledávám. Na psaní je nejtěžší věc, že se vydáváte všanc veřejné kritice. Kdybych nebyla schopná se s tím popasovat, nemohla bych psát. Největší odměna je, když někdo napíše, jakou to v něm vyvolalo emoci.“
Blízká setkání, ČR Dvojka, 19. srpna 2024

Na umění je nejkrásnější plýtvání časem, financemi a talentem, říká scénárista Petr Kolečko, host pořadu Blízká setkání - ČR Dvojka, 22. srpna 2024.
Kouzlo derby. To je jeho nová komedie nejen o fotbale. „Je o pozici vášně v životě člověka. Do jaké míry se bez ní žít dá a nedá. V něčem je to romantická komedie,“ přibližuje snímek. V čem vidí kouzlo práce pro rozhlas? Musel někdy dělat velké kompromisy? Které herce a herečky uvidíme ve filmu Kouzlo derby? Připadá mu herectví jako jednoduchá profese? Proč sní o tom, že by na konci života dělal dramaturga ve Španělsku? A bude další seriál Most?

Nedám na Polsko dopustit. Je to pořád neobjevená země, je přesvědčený cestovatel a reportér Petr Vavrouška
V rámci letního projektu projel devět zemí. „Do žádné jsem se nemusel přemlouvat. Jen bych býval možná raději navštívil některé méně známé destinace jako třeba Bosnu a Hercegovinu, Černou Horu nebo Albánii.“ Cítil se při natáčení projektu svobodný? Která destinace patří mezi cenově přístupné? Kde čerpá inspiraci ke svým cestám? Jak plánuje dovolenou? Nakazil cestováním i svojí rodinu? A cítí se dobře v hotelu?
Která ze zemí ho zaujala a kam by se vrátil? „Do Egypta. Překvapilo mě Rudé moře a akvárium všech možných ryb a živočichů. Bylo to fascinující. A výlet do Luxoru, kde se člověk setkává s místní historií. To byl zlatý hřeb všech devíti zemí,“ chválí Petr Vavrouška.
Kde si pochutnal? „Mám rád řeckou a bulharskou kuchyni. Překvapilo mě Chorvatsko, kdy jsem svou reportáž postavil na gastrozážitcích. Poprvé jsem jedl žáby, úhoře a vyzkoušel různé speciality, které jsem připravoval s lidmi ve vnitrozemí, v tradičních podmínkách. To mě nadchlo a myslím, že to k cestování patří. Cestovatel by měl objevovat nejen památky.“
Polsko má obzvláště rád. „Myslím, že Češi jsou Polskem pozitivně zaskočeni. Úrovní služeb, jídlem, tím jak nás mají Poláci rádi. Nedám na Polsko dopustit a myslím, že je to pořád neobjevená země. Balt má něco do sebe, i když je studený.“
Blízká setkání, ČR Dvojka, 30. 8. 2024

Smutku na mě bylo v jednu chvíli příliš. Naději jsem si ale nikdy nenechala vzít, vzpomíná na nemoc v rodině Šárka Volemanová
Medicína ji odjakživa fascinovala. O to víc, když přišla přímá zkušenost s nemocí, která jí vzala manžela. „Pořad Moci bez nemoci ale nedělám jen jako vzpomínku na něj. Je to i poděkování lékařům a upozornění pro všechny, že prevence se vyplácí,“ apeluje moderátorka Šárka Volemanová. Jak na těžké období vzpomíná? Proč ji nikdy neopustila naděje? Dokáže jí v její moderátorské práci ještě něco zaskočit? A jak daleko je s psaním své nové knihy?
„Svého muže jsem poznala už jako onkologického pacienta. Měl velmi netypické onkologické onemocnění, se kterým si nikdo příliš nevěděl rady. Tehdy jsem pochopila, že nejtěžší je najít toho správného lékaře, možnosti léčby a naději na život,“ vzpomíná na přelomové období.
Nemoc manžela ji časem přivedla do Institutu onkologie, pro který následně pracovala jako vedoucí PR oddělení a tisková mluvčí. „Na čtyři roky jsem tak úplně opustila moderátorskou profesi. Nikdy jsem toho ale nelitovala. Potkala jsem tam totiž lidi, kteří pomáhali bez ohledu na cokoli vždycky se stejnou intenzitou. Jako pan primář Vydra. Tehdy můj zájem o medicínu ještě vzrostl,“ vypráví moderátorka, jejíž diskusní pořad Áčko v televizi Nova se stal legendou.
„Lidé si tehdy moji tvář s pořadem hodně spojovali. A protože to byl pořad, kam chodili lidé vyprávět svoje příběhy, chtěli je se mnou sdílet i v Institutu onkologie. Bylo to velmi těžké, protože já jsem tam chodila do práce a stávalo se, že jsem některé z nich už ráno nepotkala, protože zemřeli na paliativní jednotce. A pak jsem přišla večer domů, kde jsem měla svoje trápení. Mému muži se rakovina za deset let šestkrát vrátila. Proto jsem tam musela skončit. Smutku na mě už bylo příliš.“
Přesto s odstupem času souhlasí, že onkologie je vlastně velmi optimistický obor. „Je to jeden z nejvíce se rozvíjejících oborů. Je tam nejvíce novinek a nejvíce možností, což dává lidem hodně naděje. Bez ní by to v životě nešlo, a proto je důležité, abychom lidem naději nebrali, protože pak přichází beznaděj. Naštěstí lékařek a lékařů v ČR, kteří umějí naději dávat, máme neuvěřitelné množství...“
Blízká setkání, ČR Dvojka, 3. září 2024

Trénink na letušku u arabských aerolinek byl peklo. Občas jsme plakali na toaletách, říká bývalá letuška Marika Mikušová
Být letuškou je sen nejedné malé holčičky. Je to ale opravdu snové zaměstnání? Jak dlouho se dá ve službách leteckých společností vydržet? A co bývá důvodem odchodu? Vystřízlivění, věk, stereotyp, nebo stres?
„Odejít jsem chtěla už po prvním roce. Stres a nedostatek spánku mě ničily. Touha létat ale byla větší,“ přiznává bývalá letuška Marika Mikušová, která nakonec u dubajských Emirates zůstala pět let. O svých zážitcích nyní píše již třetí knihu.
K práci letušky se Marika Mikušová dostala až napodruhé. Poprvé u konkurzu šlápla vedle tím, že zvolila nevhodné oblečení. „Vzala jsem si na sebe společenské kalhoty a tmavou blůzu a neměla jsem podpatky. Oproti tomu ženy, které už byly na pohovoru po osmé, nebo dokonce po patnácté, vypadaly jako typické letušky. Měly načesané vlasy do drdolu, červenou rtěnku, pouzdrové sukně, blůzy, podpatky a věděly přesně, co chtějí,“ vzpomíná po letech na začátek kariéry.
K arabským aerolinkám nastoupila, když jí bylo 26 let. Než však mohla začít létat, musela absolvovat velmi náročný trénink, který ona sama označuje za peklo. „První část tréninku, která je hodně technická, je nejtěžší. Aerolinky to vědí, proto to dají hned na začátek, aby mohly slabší účastnice a účastníky vyhodit. Někteří to vzdali i sami. V tu dobu se u mě objevily problémy se spánkem a byla jsem poslána ke spánkovému specialistovi. Výjimkou ale nebylo ani to, že jsme z nahromaděného stresu plakali na toaletách,“ vypráví.
Součástí výcviku bylo i poskytnutí první pomoci, protože na palubě letadla se může odehrát cokoli. „Dekompresi hrudníku jsem naštěstí nikdy za svoji kariéru dělat nemusela. Průjmy a zvracení jsem ale řešila velmi často. Dobře znám i panickou ataku či anafylaktický šok. Na všechno jsme měli na palubě léky a pomůcky. Dokonce i vak na mrtvé tělo...“
Blízká setkání, ČR Dvojka, 4. září 2024

V hlavě mi běželo, proč to zase dělám. Klára Kolouchová o svém výstupu na Annapurnu
Po Mount Everestu, Kančendženze a K2 stanula Klára Kolouchová, jako vůbec první Češka, i na 10. nejvyšší hoře světa Annapurně. Proč jde při výstupu na Annapurnu o život více než jinde? Co považuje česká horolezkyně na horolezectví za nejtěžší? Co pro ni znamenala záchrana kolegy horolezce? A je věk pro horolezkyni přítěž, nebo výhoda?
I přes spoustu komplikací a turbulentních a dramatických momentů se výstup na nejnebezpečnější himálajský vrchol vysoký 8091 metrů Kláře Kolouchové podařil. „Přivezla jsem si jen omrzlé prsty. Tři měsíce jsem necítila půlku chodidla, což ale byla výhoda na pedikúře. Nemám ráda, když mi někdo sahá na nohy. Teď poprvé v životě jsem si to ale užívala, protože jsem nic necítila,“ popisuje česká horolezkyně, která o motivaci vrcholově lézt a o životě mezi rodinou a horami napsala knihu Nahoře fouká.
Omrzliny ji ale naštěstí o pocit triumfu na vrcholu nepálské velehory nepřipravily. „Omrzliny jsou v tu chvíli pod vaše rozlišovací schopnosti. Vjemy jsou tak intenzivní, že takovou prkotinu v tu chvíli nevnímáte. S věkem se mé myšlenky točí spíše kolem rodiny. Na vrchol jsme lezli extrémních 23 hodin v kuse a posledních 12 hodin jsem si pořád jako mantru opakovala: Proč to zase dělám? Proč jim to dělám? Ale v ten samý moment si i říkám, že když už to dělám, tak jim chci dát aspoň ten vrchol.“
Rodina byla také důvod, proč před pár lety stála na křižovatce a rozhodovala se, že s horolezectvím skončí. „Vždycky říkám, že žijeme v krásné době a máme se neskutečně dobře. Když si ale žiju až moc krásně, potřebuju si život něčím naředit a sama sebe řízeně potrápit, abych si toho zase mohla vážit. Hory jsou moje obrovská láska a asi se vždycky budu po zdolání vrcholu ptát: Kam dál? Kam výš?"
Blízká setkání, ČR Dvojka, 5. 9. 2024