1amu komentáře u knih

Vzácná kniha . Po roce 1948 bylo občanům ČSR, později ČSSR vtloukáno do hlav - vedoucí silou společnosti, že šlo o masovou účast celého Slovenska v boji proti nenáviděným fašistům. Ono to bylo podobné i v Protektorátu Böhmen und Mähren .
Spočítáme-li % lidí zapojených do odboje, budeme se divit k jakému výsledku dojdeme.
Základní axiom knihy je v těchto slovech : "V skutočnosti väčšina slovenského národa o povstanie neprejavila záujem, zúčastnila sa ho len jeho malá časť, aj to prevažne nie z vlastnej vôle, pričom väčšina z jeho účastníkov neprejavila nadšenie do boja. Časť povstalcov spáchalo mnoho zločinov, vrátane vrážd. Aj preto povstanie nebolo slávne."
Proto je dobré, zejména z historického hlediska, poukázat na vše co se dlouho "tutlalo". Vždyť i v Čechách a na Moravě se z kofidentů Gestapa stali po roce 1945 pravověrní komunisté. Proto bylo hlavním cílem ty, kteří "věděli" jednoduše zlikvidovat. Bohužel to tomuto lidskému odpadu procházelo.
Když již někdo vytváří pro dnešní mladou generaci t.zv. "povinnou literaturu" měl by třeba i k této knize přihlédnout.

11 14.04.2020

Brak ! Tu 1* dávám jako důkazní prostředek jak by se thriller psát neměl. Špatný překlad (jsem překvapen, že u toho byli manželé Pellarovi, jindy dobří). Vše děsivě neskutečně schématické v čele s hlavním hrdinou "Guvernérem". Ten plodí jednu frázi za druhou, jak jej to naučil jeho pohnutý politický život.
Nechápu jak se toto "dílo" objevilo v mé knihovně.

11 13.04.2020

Tuto knihu si vychutnají příznivci sbírky povídek autora z kerského polesí pod názvem "Slavnosti sněženek". Protože vidím, že můj komentář k Svazku č.8 sebraných spisů B.Hrabala "Rukověť pábitelského učně" je první, dovoluji si upozornit, že teprve tento soubor povídek je úplný.
Zahrnuje několik variací uvažované knihy, kterou autor připravoval zřejmě dlouhou dobu. Jednoduše proto, že nemohl publikovat (o to více vycházely jeho knihy v t.zv. "valutových zemích, což tvořilo základ pro jeho celkem přijatelný život) a také chtěl svým příznivcům předat zprávu o tom, kde žije, s jakými lidmi se stýká, ale zejména fakt, že obce jako Kersko, Semice, Hradíšťko či Přerov nad Labem nebo Velenka jsou zdrojem neuvěřitelných příhod, o kterých čtenáři neměli a nemají ani ponětí.
Požadovaná "Sebekritika B.Hrabala" byla publikována v Tvorbě č.2/1975, ale i to bylo pro soudruhy málo. Cenzoři škrtali fest a autor se snažil vyhovět. Alfou-omegou byla postava policajta působícího v dané lokalitě (ve filmu Josef Somr), který byl dle zasvěcených obyvatel jednoduše grázl, či slušněji podrazák.
Kdo by chtěl napsat studii o sbírce povídek "Slavnosti sněženek" - poslouží mu tato kniha jako jedinečná skripta. My ostatní, kteří povídání Bohumila Hrabala pročítáme s chutí labužníka, oceníme zejména povídky Hostina a Čekání na chleba.
Zejména u první citované oceňuji její závěr:
" Když se o hostině myslivců dozvěděla nazejtří ta učitelka, před kterou hrdina pan Janeček zastřelil poraněnýho kance, řekla... To je škoda, že jsem k té hostině nemohla vzít moje žáky, abych jim názorně vysvětlila, jak se mají řešit všechny konflikty světa."
"Slavnosti sněženek" je jedním z mých oblíbených filmů. Po přečtení této knihy musím smeknout hluboce před pány Hrabalem a Menzlem co dokázali. Nebýt typického českého humoru, který by Akademici rozhodující o Oscarech zkrátka a jednoduše nepochopili, mohlo být v dané kategorii jasno.

14 12.04.2020

Byla to náhoda . Jinak bych si asi tuto odloženou a v knihovně zastrčenou knihu vůbec nepřečetl. Ani nevím, kdy jsem si ji koupil... a po přečtení zjišťuji, že jsem neprohloupil, i když pan Hrabal je sebekritický : „Pořádná knížka není pro to, aby čtenář líp usnul, ale vyskočil z postele a rovnou v podvlíkačkách běžel panu spisovateli naplácat držku !"
Vzhledem k tomu, že jsem až do str.220 již měl kdysi to vše přečteno, ale nikdy jsem nečetl úvahu "Kdo jsem" - byl jsem zvědav, autor nezklamal.
...Dávno před léty jsem vykročil na svůj dvoreček a tam stál slušně oblečený muž a kochal se tím, že když jsem ho uviděl, tak jsem se polekal. Počkal, gustýroval si můj lek, který přecházel v děs, pak vytáhl odznak bezpečnosti a představil se mi jako kapitán Rarach. Já ho objal a v slzách mu děkoval, že je pouze od bezpečnosti. Měl jsem hrůzu z toho, že mne jde pozvat na zase nějakou besedu (které tolik nesnáším). Urazil se...
"Jen počkejte, až mi budete odpovídat na otázky, s kým jste se stýkal v kapitalistické cizině, kam se chystáte !... "
A pak nepoužité, ale kouzelné příběhy, které zřejmě cenzura z trilogie "Svatby v domě" vyřadila. Pro ty, kdo tyto tři knížečky nečetli podotýkám, že jsou psány jako vyprávění jeho manželky paní Elišky, zvané Pipsi :
... Jednou v noci bylo v Libni, kde jsme bydleli, rušno. Nějací nám neznámí cikáni se nastěhovali do prázdného bytu, stačilo pootevřené okno z ulice a už se jich tam nastěhovalo šestnáct, prý od Bardejova. Když k ním přišel úředník s výměrem, aby opustili byt, který jim nepatří, nejenže byt neopustili, ale úředníka trochu škrtili. Musela nastoupit SNB. Ještě té noci přijel známý autobus pro takové případy, vyskákali mladí příslušníci s obušky, brali za křídla rozespalé cikány, házeli je do autobusu, ale opomenuli zavřít druhé dveře. A tak to šlo dokolečka. Oni z dvorku na ulici, do bytu nazpátek. Bylo to celou noc jako v nějaké americké grotesce . S mým mužem jsme to pozorovali a on zářil... ale cikáni z Bardejova křičeli, otevíraly se okna a na ulici vyskákali snad všichni cikáni, kteří bydleli v okolí ve spodním prádle, do toho řvaly jejich ženské a děti.
Policisté měli pořád nevyklizený pokoj a tak konečně někoho napadlo zamknout druhé dveře, narvat do "Antona" všechny řvoucí rebely, dokonce tam přihodili i Demétera, který protestoval, že je synem cikánského barona. Cikáni, kteří se již nevešli do autobusu křičeli, rvali si vlasy...
A já litoval, že pan Jiří Menzel již nestačil tyto Svatby v domě natočit .

16 10.04.2020

Měl jsem kdysi možnost vidět v Památníku národního písemnictví svědectví, jací byli jedni z našich nejlepších literátů studenti. Udiven jsem viděl neuvěřitelné známky pánů Hrabala a Hrubína. "Koule převažovaly !"
I o tom píše autor jak si propadnutím z češtiny v primě a kvartě prodloužil mládí o dva roky. Ale věděl, že se musí od rodičů v Nymburce přestěhovat.
Je skromný, o svém úspěchu, tedy získání doktorátu na právech, se zmiňuje pouze pár slovy.
Jako synek hýčkaný buržoazními živnostníky přešel po r.1948 k dělnické třídě. Vystřídal mnoho zaměstnání, ale nejvíce byl šťastný v kladenské Poldi. Nebýt těžkého pracovního úrazu (hlavy), zřejmě by české literatura přišla u úžasného spisovatele.
Bogan (jak jej nazývala jeho paní, se pustil "na plné pecky" do psaní.
Jak sděluje v této knize: "... přestěhovali jsme se do bývalé kovárny v přízemí domu, byla bez oken, ale měl výhodu- bylo tam WC (i když na dvoře) a všechen tento luxus za pouhých 50.-Kčs nájemného za měsíc. No neberte to !
"...Za ty 4 roky v Poldince jsem dokončil osm semestrů mé pravé univerzity. Změnil jsem se i mentálně. Chodím bez kravaty, nežehlím si kalhoty, ani desetikoruny (které jsem žehlil před odchodem na korzo v Nymburce). Stal jsem se obyčejným člověkem, bez smokingu, bez kravaty..."

20 09.04.2020

Při čtení roztomilých povídek z obyčejného života obyčejných lidiček si uvědomíme, že něčím jako "hrdinou" je obyčejný člověk, který se za hrdinu vůbec nepovažuje - on dělá, to co každý den - pracuje na zadaném úkolu. Jako třeba v povídce "Ukradený spis" :
...vešel zrzavý človíček s tvrďákem v ruce a vycenil na plukovníka veverčí zuby. "Prosím já jsem agent Pištora z policejního komisařství . Prý vám tu vykradli špajz. Tak už jsem tady."
Na případ ukradeného spisu mimořádně utajeného a důležitého je určen veliký a tajný aparát vojenské zvláštní služby. A vedle toho obyčejný pan Pištora, který má tušení, kdo za tím vězí a jde za svým.
Vzpomeňme na pana Boušeho v "Hříšných lidech města pražského" i ten měl stejnou metodu.
..."No jo", řekl Pištora potěšeně, když viděl vykradenou špajz. "Tohle bude Andrlík." Inu věděl své, pravě tak jako pan Bouše od rady Vacátka v jiných řešených případech.
A oni ti "Malí hrdinové" nejen Karla Čapka konají svou prácičku každý den, mnohdy v ohrožení, těžkých podmínkách a třeba i s nasazením života. Nic neokecávají, protože to nikdy nedělali.
Pištora byl odměněn plukovníkem, kterému zachránil kariéru, "padesátkou" - na cigára.
Nepřipomíná vám to něco ?

26 06.04.2020

Po přečtení tohoto povídání pana Karla a shlédnutí roztomilých kreseb pana Josefa vím jedno:
zahrádkářem nikdy nemohu být.
Jasno je pro osobu jako já hned na počátku čtení:
"Tedy ani leden není pro zahradníka dobou nečinnosti. Především je nutno zpracovat půdu. Hned na Nový rok se vyřítí do zahrady. Pustí se do ní rýčem. Po delší námaze se mu zdaří zlomit rýč o půdu tvrdou jako korund. Zkusí to motykou, činí-li to trvale, přerazí o ní topůrko. I chopí se krumpáče a docílí toho, že rozkopne cibulku tulipánu, kterou vsadil na podzim. Vezme tedy dláto a kladivo, ale to jej brzy omrzí. Snad by šlo půdu kypřit dynamitem, ten asi zrovna nemá . Počká na oblevu. A ta se možná náhle dostaví. Hrrrrr na zahradu ! Nalepenou hlínu si na botkách odnese domů. Tedy pokud na povrchu rozmrzla."
Atd. Jinak se čte kniha výtečně. Ostatně od autora je na to jeho příznivec již zvyklý a připraven.

22 03.04.2020

Číst povídálkování Karla Čapka z jeho cest je cosi jako ochutnávka toho nejlepšího, co si vyberete z jídelního lístku hodně-hvězdičkového hotelu.
Tak třeba popis dne a noci na severu Norska:
"...není tu noc, není tu vlastně ani den. Jsou tu jen hodiny jitřní, kdy slunce je ještě nízko, celé zlaté svítáním a stříbrné rosou a pak už hned přijdou hodiny pozdního odpůldne, kdy slunce je již nízko, už zezlátlé západem, už nachově zamželé sladkou nyvostí podvečera, zlatý podvečer bez konce se v ohnivé půlnoci taví ve stříbrné jitro bez začátku a je zde další den..."
Já "Neználek" jsem byl poučen, jak se to má s Laponci:
"... Čapku", bylo na mne česky zavoláno - "pojď se podívat na toho prcka" !
"... Čapku, pojď se podívat na toho prcka" ! Opakovala zubící se Laponka bezvadně a zřetelně..
"... Čapku," broukal scvrklý děda - "pojď se podívat na toho prcka" !
"... Čapku", pokřikoval celý tábor Laponců
"Karle, slyšíš je ?" bylo mi česky řečeno,
"Karle, slyšíš je ?" opakoval jásavě dav a ještě "Čapku pojď se podívat na toho prcka !"
"Jsou to neřádi" Podivil jsem se nahlas.
Stará babka pokývala vážně hlavou, " Jsou to neřádi", řekla.
Laponci jsou drobní a degenerovaní, ale mají úžasný, opravdu divošský sluch.
Bože! Proč má člověk tolik rád všechny národy, které poznal !.....
Samozřejmě kniha přináší mnoho zajímavého z Dánska, Švédska, ale zejména Norska.
To severní mě uhranulo.

20 01.04.2020

I když autor opustil tento svět v roce 1984, jeho geniální myšlenky nejen, že nestárnou, ale zejména v této době se stávají nanejvýš aktuálními:
„Epidemie je snem mocných, umožňuje kontrolovat populaci, určit každému jeho místo, vést o každém podrobné registry informací a vytvořit strnulý prostor, v němž každý občan podléhá přímému vlivu moci.“
Každé další slovo je zbytečné !

17 31.03.2020

V současné době využívám nařízené izolace k tomu, co mi vždy udělalo radost- tedy ke čtení knih. A je-li průvodcem Karel Čapek, pak je celkový dojem z jeho "výkladu" tím nejlepším řešením.
Rozlohou jsme skoro jednou tak větší jako Holandsko, leč to zas má skoro o 7 miliónů více obyvatel, což je dáno především vysokou životní úrovní, za kterou míří chudá emigrace.
My máme nádherné lesy, rybníky a jezera, oni zbudovali poldery, což jsou hrázemi vytvořené velké plochy pro budoucí žírná pole. My vyvážíme (namátkou) pivo a české sklo , oni neuvěřitelné množství květin, sýry a zdravé mléko.
My vyrážíme o víkendech na chalupy, oni to berou zdravěji : když není zima, vyrážejí na kolech (na kterých jezdí běžně v obrovských množstvích i ve všední dny) na zdravý vzduch.
A v zimě navleče rodinka brusle a vyráží po grachtech (zamrzlé kanály), které spojují jednotlivá města i městečka ke svým přátelům. Nepotřebují natankovat pohonné hmoty, tedy ušetří.
"Od města k městu vedou rovné kanály, ale ty vedou nad zemí. Hladina vody jest nad hladinou země, voda teče nahoře, lidičky si to šlapou dole. Lodi jim plují skoro nad hlavami, ale oni mají pevnou důvěru k svým hrázím a ke své vodě, snad ta důvěry ty hráze podpírá..."
My chováme psíky a vodíme je na obojcích. Pan Čapek sděluje : "Pejskové nemají náhubků, proto se pořád smějí, neperou se a nepokouší nikoho ani na sebe nevrčí. Z toho je vidět,že svoboda bez náhubku není pro kočku, ale pro psa a pro nás lidi....Nikde není tolik starých lidí jako v Holandsku, jsou jich plné lavičky a hřejí se na milosrdném sluníčku. Ta vlídnost k starým je také pravé staré Holandsko."
Autorovi se nejvíce v zemi líbily domečky k bydlení: " Před okny zahrádka ničím neohrazená, velká okna nezastřená, aby každý kolemjdoucí mohl vidět blahobyt rodiny pod domácí lampou. Nebudují se tam domy, nýbrž ulice. Domy, to je cosi jako vnitřní zařízení, jde o skříně a skříňky pro lidské bydlení."
A blíží se finále.
"Nebýti Rembrandta, byl bych si odnesl závěrečný dojem, že pěkná a dobrá věc je malé štěstí malého národa. Taková hezká,hladká a rozumná země. Tak pěkně si vede a tak pěkně si žije. Nemá hor, ale přesto tam zeje propast smutku, záření a strašné krásy. To je Rembrandt. A jinak je to taková spokojená a praktická země !"
Před ukončením ještě perlička:
Vážený spisovatel na Kongresu Pen klubů v Haagu při své pečlivosti zjišťoval předem výši spropitného při jízdě taxíkem v bedekru.
Pečlivka Čapek chtěl po své první jízdě zaplatit šoférovi spropitné+ cosi jako nad - taxu. Rozčílený taxíkář mu hodil stříbrné holandské drobné opovržlivě k nohám a chrochtavou holandštinou spustil prý cosi, z čeho pasažér usoudil, že jde o sprosté námořnické nadávky nejhrubšího zrna. Zmatený Čapek se poptal jak postupovat dále při placení v taxíku -tamního hotelového vrátného. Poradil.
Od té doby vždy přidal půlku guldenu (který si prý při snídani odtrhl od huby, tím se stal (u taxíkářů v Haagu) váženým cizincem .
A závěr knnihy ?
"Není snad tou nejlepší metodou pro malé národy nahradit kvantitativní ideály ideálem kvality ? Je-li náš krámek malý, pak v něm není místa pro šmízo, humbuk, polotovar a šmejdy ! Špatné zabírá tolik místa jako dobré a my toho místa na slunci nemáme nazbyt. Nemluvím o produktech, ale o tom důležitějším - o ideálech. Nemohu si pomoci, ten malý národ holandský se svým způsobem zachoval jako biblická Marie, vyvolil sobě lepší stránku . "

19 30.03.2020

"Měli jsme tu dívku, která uměla asi šest jazyků. Tak jsme si je funkční rezonancí zobrazili a k nádoru šli jako při slalomu. Vyhýbali jsme se, abychom nějaký ten jazyk nepoškodili."
Laik, za kterého se v oblasti medicíny považuji, jen žasne.
Kniha je souvislým rozhovorem autora se světovou kapacitou v oblasti neurochirurgie, profesorem MUDr.Vladimírem Benešem.
Zaujme uměním jednak pokládat správné otázky, ale i uměním kvalifikovaně a vtipně na ně odpovídat.
"Viděl jste ve filmech a TV seriálech o medicíně, co by vás vyloženě rozčílilo ?
Je mi to jedno, lidé k nám naštěstí nechodí s tím, že chtějí operovat podle seriálu. Ale vždy si vzpomenu na primáře Sovu . To je člověk, se kterým bych vydržel tři minuty, a pak bych ho buď zabil, nebo šel pracovat jinam. Vznešený a vážný učenec, který z medicíny dělal přesně to, co se z ní dělat nemá. Povyšoval ji na náboženství a toho se pacient spíše lekne, než aby mu uvěřil. Byl to světec a navíc plácal nesmysly..."
A čtenář fascinován pohodovým vyprávěním se dozvídá mnoho o mozku.
"Mozek zajišťuje krevní oběh, dýchání a biochemickou pohodu organismu. A když si myslíme, že by mohl v noci trochu vypnout, začne nám vymýšlet sny. Generuje všechny naše absurdní situace, vytahuje z paměti střípky a zcela je znova poskládá."
A já se dovídám jak je tomu s mými fantasmagorickými sny. Když je přátelům vyprávím- nevěří mi skoro nikdo.
"Box je ohavnost, stejně jako ti novobijci v klecích, kteří se mlátí hlava nehlava."
A pan primář dále mluví o fotbale s hlavičkami, o vrcholovém hokeji s krosčeky a otřesy mozku a...a... ? Je to čtení lepší než thriller.
Po dlouhé době vyšla u nás nedávno kniha, která je pro nás nezasvěcené doslova lahůdkou. Vím, že se k ní zase vrátím.

26 29.03.2020

Tato kniha napsaná japonskou autorkou měla být cosi jako oslavný chorál padlým 20.703 japonským vojákům v čele s velícím generálem Tadamiči Kuribajašim v bitvě o ostrov Iwojima (vzdálený 1250 km od Tokia).
Po přečtení tento názor nesdílím. Šlo o zbytečný a nesmyslný odpor cca 21.000 Japonců pod velením fanatického velitele proti 5-ti násobné přesile amerického vojska. Pět týdnů trvající odpor Japonců způsobil smrt 6821 amerických vojáků.
K nim je nutno započítat 494 pohřešovaných osob a 19.189 zraněných.
Nechápu za co byl tolik oslavovaný generál Kuribajaši po válce císařem Hirohitem vyznamenán In memoriam.
Mládenci ze skupiny Synkopy 60 z Brna kdysi zpívali hit "Válka je vůl" .

12 28.03.2020

Jedním z mála pozitivních podnětů současné doby je (pokud chceme) návrat ke čtení knih, které máme doma pečlivě uložené, a které nás jako bonus ještě pohladí.
Díky K.Čapkovi jsem se vrátil skoro o jedno století zpět a zjistil, že jeho hlavní myšlenky a dojmy pořád platí. Třeba povídání o anglických trávnících a stromech je nadčasové: ..."jsou zelené a husté, jako žádné jiné trávníky na světě a smí se po nich chodit. Domnívám se, že Anglie měla v dějinách tak málo revolucí, protože tam bylo dovoleno šlapat po trávnících. A pak anglické stromy, jsou neobyčejně staré a veliké. Zdá se mi, že Angličané objevili tajemství jak stárnout krásně a důstojně. Stejně je tomu i u jejich nádherných a ušlechtilých stromů.
Jenou jsem dostal dotaz, která z navštívených zemí se mi nejvíce líbila.
Inu, pravil jsem, že nejkrásnější krajina je v Itálii, nejvíce radosti ze života jsem pozoroval ve Francii a nejlepší lidé, které jsem potkal jsou v Anglii. Ale žít mohu jen ve své zemi. Nemáme mořského břehu, ale teprve v tomto čase můžeme říci, že máme také Dover a naše hranice jsou útesy Západu ."

Poznámka: je s podivem, že posledních pět slov velkého člověka uniklo komunistické cenzuře (mám vydání z r.1970).

28 27.03.2020

Je zde několik vynikajících komentářů, které rozhodly, že je zbytečné opakovat již napsané, či řečené.
Hrabal na knižním trhu počátkem 60-tých let XX.století - to byla třaskavina se vším všudy (proto soudruhům neseděl, zvali ho na koberec, i některým knihám dali stop). A to jeho manželka v té době říkala svým známým : Já nevím, co ti lidé na knihách Bogana (rozuměj Hrabala) vidí. Nejlepší spisovatel u nás byl ten, co napsal Káju Maříka. Nutno podotknout, že to pana Hrabala neodradilo a psal bohudík dále.

Genialita autora a mladého režiséra byla v tom, že společnými silami přesvědčili slovutné Akademiky v USA, jak naložit s Oscarem pro zahraniční film. Autor, muž středního věku, režisér na počátku své hvězdné kariéry.
Na této objemem tenoučké knížečce si cením popsání odboje proti nacistům úplně jiným způsobem, jak to učinilo mnoho věhlasných mistrů na mnoha stránkách. Panu Hrabalovi stačilo stránek 125, ještě k tomu toho nejmenšího formátu.
... Do poslední chvíle, než jsem se začal ztrácet s dohledu sebe sama, jsem opakoval slova vlakvedoucího té rakety, která přivezla ty zbědované Němce od Drážďan:
"Měli jste sedět doma, na prdeli..."

24 26.03.2020

Útlá knížečka, psaná autorem po návštěvě již fašismem s černými košiláči bobtnající Itálie. Po přečtení jsem si říkal jak lituji, že Karel Čapek a v tomto času žijící novinář-cestovatel Jiří Peňás nebyli spolužáky na Filozofické fakultě v Praze. Nepochybně by si padli do noty.
Byl jsem udiven, že autor měl z Benátek více negativních, než pozitivních dojmů. Z druhé strany, níže v Toskánsku již byl spokojen, ale tam se líbí každému.
Úžasný je postřeh z Neapole - žádné : vidět Neapol a umřít ! Ale: "Už Goethe psal o stádech neapolských koz, které potřebují ráno podojit. Vydávají strašný řev, vystrčím hlavu z okna a dole přežvykují (mají obličej jako anglické ladies)"... dost ! To jste trefil pane Karle, říkám si a těší mě podobnost našich postřehů.
A pak Italské Tyroly ... jde o naskrz německou zemi, čistou, přívětivou, úhlednou a pečlivou. Hory jsou posypány čerstvým sněhem, opatřeny lanovkami a čisťounkými hospodami, na každém kopečku je nějaký hrad. Lidé jsou vážní a čistí, ale ochotní a když mluvím o horách, vždyť to je poutníče to, co ti tam dole scházelo, aniž bys toho byl si vědom . Veškerá antika je kamenná a kovová, nemá dřevo, leč já jsem ze země dřevěné a říčky nevysychající, stružky a prameny, vždyť ty živoucí vodo - nejsi rovna moři ?
A tak se těším na další postřehy moudrého autora.

19 25.03.2020

Není mi jasný záměr nakladatelství "Pražská imaginace", když pod č.10 vydává Hrabalovo Krasosmutnění a Harlekýnovy milióny. Ta první - vzpomínky na dětství, ta druhá fiktivní monolog jeho matky jak by se oné "trojce" - tedy Maryšce, Francinovi a Pepinovi žilo v domově důchodců.
Obě knihy, vydány jednotlivě beru . Zde mi to připadá bohužel na styl: jen když na tom trhneme. Bohužel se takovými kroky to co napsal "Velký muž z Kerska" jen devalvuje.

10 25.03.2020

Pokud by životopis jedné z hvězd Hollywoodu měl o dvě třetiny stránek méně, bylo by to k prospěchu věci. Miláček žen, ale také "utajený" gay, muž jenž se rozváděl a zase ženil. Byl také prvním z řady herců, který po vypršení první dlouhodobé smlouvy se již nikdy žádnému filmovému studiu neupsal, ale také kvůli tomu neměl šanci získat Oscara. Dočkal se ho až ve svých 66-ti létech za své celoživotní dílo. Byl oblíbeným hercem mistra hororu Alfreda Hitchcocka.
Při čtení této knihy jsem se začal bavit až od 24.kapitoly, kdy se seznámil s režisérem Brooksem, pro něj doposud neznámým. Padli se hned "do oka". Cary Grant se stal jedním z nejlepších poradců scénaristů, dokázal připravovaný film rozebrat nejen na jednotlivé komponenty, ale také analyzovat jednotlivé charaktery nosných postav děje.
Byl u startu nového symbolu "sexuální bohyně"- Marilyn Monroe, která rychle zazářila, předvedla svou "hloupou krásnou blondýnu" se vším co muži na ženách oceňují tak (jak pravil Cary G.) : "že i mrtvý chlap v publiku se probral a vzal ji ihned na vědomí".
V roce 1954 přestal filmovat a se svou čtvrtou manželkou (mladší o 20 let) podnikli cestu kolem světa. Cary využil pozvání své třetí manželky-milionářky Barbary Hutton, žijící v přechodně v Maroku, která se nabídla financovat případně jeho nový film dle vlastního výběru, přičemž se chtěla pochlubit se svým novým milencem, jímž byl playboy Porfirio Rubioso. (vzali se rok poté-manželství vydrželo 73 dnů a chudáček dostal pofoukání na bolístku ve výši 2 milionů $ za souhlas rozvodu bez soudních průtahů).
Stárnoucí herec se při filmování ve Španělsku v r.1957 seznámil s 22-ti letou Sofií Loren a jako vždy se ihned zamiloval. Mělo to dva háčky: první soupeř, kolega z téhož filmu Frank Sinatra toužil po krásné Italce též-nepochodil. A pak zde byl hlavní kamen úrazu, budoucí potenciální manžel, ale doposud nerozvedený pracháč a producent Carlo Ponti. Ten nakonec vyhrál. Jednoduše proto, že si Sofia uvědomila, že Carlo je zejména finanční jistota.
Protože ani jedna z předchozích čtyřech manželek neporodila potomka, stárnoucí Cary se upnul k vizi "zanechat světu potomka, nejraději syna". Stalo se také, že v r.1963 odmítl elegantně nabídku hlavní role profesora Higginse v My Fair Lady za 1,5 milionu $ slovy : " Je jedno, jak moc bych byl dobrý, pořád mě budou srovnávat s Rexem Harrisonem, vůbec si nemyslím, že bych byl lepší než on".
Po sňatku ,opět s herečkou Dyan Cannon, se dočkal 26.2.1966 dcerušky Jennifer Dian Grant. Ironií osudu se manželé o rok později v srpnu 1967 rozvedli. O 19 let později Cary Grant umírá ve věku 82 let.

10 25.03.2020

Jednou z mála výhod tohoto času je možnost dostati se k radám, které nepozorný čtenář opomenul. A to byl můj případ. Pokusím se to napravit citací z uvedené knihy (kapitola "Láska")
DESATERO MANŽELSKÝCH PŘIKÁZÁNÍ (žijeme v r.2020, je možno aplikovat i šířeji) :
1.Muž se má vždy podle rozkazů ženy říditi . Přání její ochotně a bez reptání plniti.
2.Muž má ženě 2xdenně ruce líbati, již jen proto, že jest mu tou nejbližší, nejmilejší a nejkrásnější.
3.Muž má své vady před soužitím s drahou mu osobou odložiti.
4.Muž má všechno, co jest mu vařeno, či jinak podáno se zřejmou chutí zkonzumovati, ji vždy pochváliti (i kdyby to za moc nestálo).
5.Muž má nočních toulek se vystříhati.
6.Muž má bez řečí se činiti, přeje-li si jeho milá nové šaty, klobouk, či cokoli jiného ku své okrase.
7.Muž má se starati o vychovávaní dětí svých a v nepřítomnosti ženy je chovati, krmiti, laškovati s nimi, či jinak je obveselovati.
8.Muž má svou přízeň, zejména lásku svou k milované rázně projevovati, přičemž fantazii jeho se meze nekladou.
9.Muž se má vyvarovati možných sporů, škorpení či jiných zbytečností a zůstávat nad věcí.
10. Muž se má vyvarovati nadměrného popíjení a poté při hovoru s nejmilejší neusínati.
Dodávám, že knihu napsala autorka především paním a dívkám, přesto jsem toho názoru, že i opačné pohlaví si čtením může zvýšit kvalifikaci a přizpůsobit rady zastaralé této letící nové době.

12 22.03.2020

Autor patřil ve své době (konec let 60-tých a začátek let 70-tých) k těm slušným v týdeníku Mladý svět. To, že si vybral úžasného dabéra a velmistra malých rolí pouze svědčí o jeho úctě k těm co něco umí.
František Filipovský dal o sobě vědět příchodem do Osvobozeného divadla s jistou Hanou Laškovou (teprve V+W ji vtipně přejmenovali na Hanu Vítovou, prý podle V.Nezvala). Oba noví ihned začali účinkovat ve hře Golém, on jako astrolog Břeněk, ona nemohla hrát nikoho jiného než krásnou a éterickou Sirael). Hana Vítová začala dostávat hlavní role, "Filísek" (jak mu říkali) zůstal u těch vedlejších. Není českého filmu pro pamětníky, abychom ho nezaregistrovali. Já ho miluji jako "drbnu" - hosta na svatbě ve filmu Roztomilý člověk, kde spustí hlášku o hudebním skladateli Maxi Braunovi. A pamatujete na stydlivého úředníčka v Hotelu Modrá hvězda ? Nataša Gollová jej na chvilku udělá generálním ředitelem. I doutníček nedávného šéfa si může v onu slavnou chvilku vychutnat. Je na plátně možná pět minut, ale nezapomenete na něj. A tak to bylo po celou jeho hereckou kariéru.
Ale jednu hlavní roli dostal. Nešlo o film, ale o hru Lakomec v ND. Vidět ho zde jako Harpagona, to byl požitek a Filísek si to užíval. Právě tak jako "ten třetí" v partě detektivů pod radou Vacátkem v "Hříšných lidech města pražského". I tam dostal (1x v seriálu) sólo. Jako pan "inšpektor v důchodu" vypátral po létech vraha - nenápadného ajznboňáka, který již počítal "na tuty" že mu to projde.
Na takové herce se nezapomíná.

16 21.03.2020

Po této knize jsem se pídil velice dlouho. A nakonec to bylo tak snadné. Objevila se v Databázi knih za neuvěřitelnou cenu 30.-Kč. No nekup to ! Došla v pořádku, ve výtečném stavu, skoro 400 stránek, dalo by se říci jako nová, i když vyšla před 32 roky !
Svým obsahem, respektive vzpomínkami autora na jeho přátele, významné umělce, často levicového zaměření, produktivních již za I.republiky. Namátkou: Teige, Nezval, J.Fučík, bratři J. a K.Čapkové, J.Ježek, Trnka a řada dalších. Zejména Nezvalovi, Trnkovi a Teigemu věnuje autor dost místa. Asi nejvíce se mi líbilo povídání o uvedení Manon Lescaut (dle Nezvala), což byla v r.1941 (v D34), tedy za Protektorátu naprostá "Bomba"!
Druhá část knihy je o cizincích: G.B.Shaw, G.K.Chesterton, J.Joyce, V.Woolf, T.Tzara, J.Cocteau, Le Corbusier, P.Picasso, A.Zweig,či V.Majakovskij. Co jméno to "Eso" : U všech půvabné karikatury a osobní rozhovory či vzpomínky na oboustranná setkání.
Mám dojem, že si možná neuvědomujeme obrovský potenciál A.Hoffmeistera v české kultuře. A ještě více se divím, že další vydání této knihy nebylo od r.1988 realizováno. Dovedl bych si představit ona schopná nakladatelství. Co třeba Torst, Paseka nebo Argo ?

12 21.03.2020