3497299 komentáře u knih

Pro mě velký objev, jelikož debut Toma Rachmana je bez přehánění kvalitativně na úrovni toho nejlepšího od dejme tomu Philipa Rotha. Imperfekcionisté jsou románem o fiktivním americkém deníku se sídlem v Římě. Jednotlivé kapitoly jsou povídkami týkajícími se jednotlivých postav – redaktorů, reportérů, editora, korektorky, finanční manažerky i jedné čtenářky. Jde o horizontální plán vykreslující jeden vzájemně provázaný prostor, kterým se vine vertikální linie popisující v krátkých textech historii novin. V tomto ohledu nic nového pochopitelně. Celé to na první pohled může působit příliš schematicky a vykonstruovaně, což ale vůbec neplatí. Každá postava je živoucí, skvěle vykreslená, má nějaký konflikt, který se dotýká řady dalších konfliktů, a projde nějakou proměnou, uvědoměním – stejně tak čtenář, který skrze vývoj nutně reviduje své představy. Proměny hrdinů se neodehrávají v jasně definovaném, určitém plánu – dost často jim není jasné, co vlastně zažili, co pro ně událost znamená. Často jednají v rozporu s tím, co si sami myslí, že chtějí, případně zjišťují, že jejich představy a základní předpoklady jsou mylné. Jindy to ani nejsou schopni zjistit, ale zjistí to o nich čtenář. Nejistota se ovšem netýká autorského záměru – naopak, pointy jsou sice mnohoznačné a vrstevnaté, ale nikoli nepromyšlené. Autor samozřejmě účinně využívá síť nevěrohodných vypravěčů, jejichž nevěrohodnost se zrcadlí v očích ostatních a odhaluje tak relativitu a nejistotu ohledně všeho, co si protagonisté o sobě a o okolí myslí.

5 16.05.2018

Chabon je velmi talentovaný vypravěč a asi naprosto jakákoli jeho kniha je velkým čtenářským zážitkem – chtělo se mi napsat, že bez ohledu k tématu, ale téma od formy a stylu nelze samo sebou nijak oddělit. Zázrační hoši jsou univerzitní román o spisovatelích a o oblíbeném tématu s nimi spojeným: spisovatelské krizi. Alespoň jeden zajímavý aspekt za všechno: klíč k vyprávění – a tím pádem zřejmě i k postavě protagonisty, spisovatele Gradyho Trippa – je částečně v jeho neustálém zrazování původního směru. Mnoho scén a většina intencí je záhy popřena a hrdina udělá opak toho, k čemu se původně chystal. Tahle neurotická metoda ovšem samozřejmě neukazuje na roztříštěně neurotický Chabonův přístup, ale naopak důmyslně promyšlený autorský úmysl. Alespoň mám z textu ten dojem.

5 16.05.2018

Mairtín Ó Cadhain je patrně jeden z nejvýznamnějších irských spisovatelů – což je, vzhledem k tomu, kolik irských autorů dostalo kupříkladu Nobelovu cenu za lit., poměrně slušný status. Narozen v malé connemarské vesničce Cois Fharraige, irský nacionalista, dokonce člen Irské republikánské armády, s níž se účastnil loupežného přepadení skladu zbraní (před 2 sv. válkou), také nadaný polyglot a spisovatel, který vyučoval irštinu na dublinské Trinity College. Stěžejní a ve své době věhlasný román HŘBITOVNÍ HLÍNA je z velké části napsán v irském oblastním dialektu, díky čemuž byl již ve své době obtížně čitelný dokonce i pro vzdělanější vrstvy a díky čemuž vznikl anglický překlad teprve v roce 2015 (jako první překlad snad vyšel norský, díky odborníku na irský jazyk Janu Eriku Rekdalovi). Jak popisuje také například Pascale Casanova ve SVĚTOVÉ REPUBLICE LITERATURY, irští autoři se dělili na dvě pomyslné části: na nacionalisticky orientované spisovatele, kteří inklinovali spíše ke konzervativnějšímu, klasičtějšímu pojetí realistické formy a idyličtějšímu zobrazení irské společnosti a kultury a na světoběžníky, autory, kteří mysleli globálněji, experimentovali s jazykem a díky oblastní uzavřenosti irštiny často psali anglicky, díky čemuž byli první skupinou bráni někdy za zrádce – to jsou všechna ta slavná jména: Joyce, Beckett, Synge, Flann O´Brien aj. (jak Casanova tematizuje, nejde o irské specifikum, ale naopak o jakýsi opakující se strukturální vzorec u kultur, jež se snaží prosadit vůči nějakému dominantnějšímu celku). Historických příkladů lze najít mnoho – např. jeden z historie národního divadla Abbey Theatre, kdy např. v roce 1904 jeho zakladatelé Lady Gregory a W. B. Yeats bránili před rozezleným davem konzervativněji smýšlejících diváků neuctivou hru HRDINA ZÁPADU J. M. Synge (lady Gregory, na rozdíl od Yeatse, ovšem sama hru nepovažovala za příliš hodnotnou). Či pozdější naprosté odmítnutí her Seána O'Caseyho v tomtéž divadle. Nebo – jak uvádí v doslovu k HŘBITOVNÍ HLÍNĚ překladatel Radvan Markus – příklad poněkud prudérního národního nakladatelství An Gúm (The Scheme), z jehož nabídky si prostřednictvím postavy spisovatele Cadhain v románu utahuje, že zde vychází jen takové knihy, které by se jejich autoři nestyděli dát přečíst svým matkám. V tomto směru je stejně vtipná narážka na Cadhaina coby „joyceovského úchyláka“, jak byl vnímán zřejmě jednak některými redaktory An Gúm a jednak prý jedním náhodně vyslechnutým cestujícím… Ovšem srovnání s Joycem (s ODYSSEEM) je v případě HŘBITOVNÍ HLÍNY poněkud zavádějící – ona „joyceovská úchylnost“ se totiž týká zejména jazykové jadrnosti a sprostoty lidové mluvy, jíž oba autoři ve svém díle bohatě zachytili. Stejně tak lze najít spřízněnost v oblibě k jazykovým hříčkám, dvojsmyslům a s tím spojené jazykové hutnosti, s jakou oba autoři vkládali více či méně skryté narážky do svých vět. Tedy jistá tendence ke grotesknosti a manýristické bujarosti. Ovšem Joyceův jazyk má odlišný rozměr – u Joyce je jazyk světotvorný – slovo nejen popisuje či proniká do skrytých rozměrů smyslu, ale v rámci románového světa doslova tvoří (což je v ODYSSEOVI nejzřetelnější v pasáži, kdy je Bloom v bordelu a před ním se odehrává řada metamorfóz – což je samozřejmě perzifláž na Ovidia atd.), přičemž autor se ke svému dílu staví jako jeho opravdový demiurg. Cadhain jazyk tímto zp. nepoužívá – u něj naopak vše slouží k satirickému vyjádření společenských vztahů a lidské malosti. Celá kniha se, vyjma archaizujícím poetickým jazykem napsaných úvodů jednotlivých interludií, skládá pouze z jednotlivých replik množství umrlců (kniha se de facto skládá jen z interludií, jakoby její hlavní části, v nichž se snad odehrávají závažnější záležitosti, byly prostě čtenáři nedostupné – což je samo o sobě pěkný vtip). Takto by vlastně mohla představovat svého druhu divadelní text (a také byla takto využita a v rozhlase zdramatizována). Spíše než k Joyceovi či modernistům je tedy nabíledni knihu dát do souvislosti s dlouhou tradicí žertovného polyfonního žánru, jehož původ Bachtin klade k menippské satiře (3 st. Př. Kr.) a jehož jeden z vrcholů se odbyl v díle Françoise Rabelaise (Radvan Markus v doslovu v této souvislosti také uvádí Bachtina, což je celkem nasnadě, ovšem o menippské satiře se nezmiňuje). V centru HŘBITOVNÍ HLÍNY je žabomyší spor čerstvě zemřelé protivné a zlomyslné báby Caitríony Páidínové, která sice škaredě pomlouvá úplně všechny, ovšem nejvíce nesnáší svou bohatší sestru Neíl. Text se odbývá v nekonečných variacích na stížnosti, zdravotní neduhy, politiku, nacionalismus a především neustále zmiňované třísky, či spíše trámy v očích ostatních. Je třeba vyzdvihnout, že jsou jednotlivé hlasy napsané tak, že v jejich polyfonii se čtenář zorientuje díky specifikům každého z nich – tématům, použité slovní zásobě, charakteristickým výrazům. Cadhain nešetří nikoho, každá pomluva má zřejmě alespoň zrno pravdy, přitom ovšem má pomlouvající v dané věci obvykle sám tunu másla na hlavě. Prakticky nekonečné variace na dané téma dávají Sartrově citátu, že „peklo jsou ti druzí“, nový rozměr (ačli je jasné, že v daném kontextu jde zřejmě o očistec, pokud naopak neplatí, že má kniha pohanský rozměr a kromě tohoto věčného utrpení v banálních klevetách už prostě není nic). Román tak nemá dějový oblouk, v jednu chvíli prostě skončí (Cadhain jej také vydával časopisecky a zřejmě by mohl takto pokračovat ad libitum). Vrchol tematizované nanicovatosti pak nejspíše představuje diskuze nebožtíků v posledním interludiu nad tím, zda existují duchové, přičemž stěžejní argumenty, jako obvykle, zůstávají na stejné úrovni, jako byly před smrtí: někdo ducha někde viděl a jiný tvrdí, že byl jen nadrátovanej atp. Otázka je, zda je relevantní knihu prezentovat jako humoristický román – můj názor je, že nikoli. Nelze vyloučit, že bude někomu připadat velmi vtipná, pravděpodobnější ovšem je, že tuhle stránku zastíní jiné kontexty – ať již díky kulturní odlišnosti či z jiných důvodů.

5 26.02.2018

Šestý díl v dublinském cyklu - v něčem stejný jako předchozí, přesto nelze říci, že by se autorka opakovala a že by se její knihy stávaly zbytečnou variací na totéž. Její přístup je jednotný ve dvou věcech: každá kniha je vyprávěna z pohledu nespolehlivého vypravěče (s mírnou obměnou v pátém díle), který vystupoval v některém z předchozích dílů + motivy zločinu jsou většinou v principu banální, ovšem autorka dokáže banální motiv rozebrat na rovině motivací a zdánlivě jednoduchou psychologii značně zkomplikovat. Zápletka Vetřelce (v orig. The Trespasser) je jako z některého filmu Alfreda Hitchcocka. Kdo je viník se zde kupodivu zdá být již od začátku pro čtenáře jasné (ačkoli vyšetřovatelé mají, jako obvykle, pochopitelnou slepou skvrnu). Ovšem silná stránka autorky - schopnost podchytit nuance lidských pohnutek a drobných komunikačních her, které nakonec představují důležitý aspekt pro výpověď díla. Čtenář tudíž sice ví, ale přesto je na konci překvapen a paradoxně si je méně jistý, než na začátku - jeho nejistota dokonce stoupá s nabývající jistotou postav, která se projevuje na obou znepřátelených stranách. To celé, aniž by příběh působil vykonstruovaně či příliš nepravděpodobně. Frenchová svým postavám vdechuje život s takovou účinností, až má čtenář pocit, že vnímá projev každého jejich nervového vlákna. To celé jí medle dává slušnou šanci stát se v dobrém slova smyslu klasikem.

5 03.01.2018

Na Binetově HHhH je zajímavá a hodnotná především forma, jelikož o operaci Anthropoid si čtenář může přečíst spoustu jiných textů – jak autor koneckonců ve svém díle často glosuje. Pojímání dramatu výsadkářů Gabčíka, Kubiše a Valčíka rovněž jakožto drama samotné geneze textu funguje velmi dobře. Binet dokáže líčit věci i v rámci svého experimentu s takovým napětím, že jsem byl na každou další stránku dychtivě zvědavý, ač faktický průběh historických událostí samozřejmě znám. Autorova hra s nespolehlivým vypravěčem je takového ražení, že kupříkladu nejprve popíše, kterak se díky nemožnosti platby kreditkou v daném internetovém obchodě naštěstí vyhnul nákupu německy vydaných pamětí Heydrichovy manželky Liny, jejichž cena se zřejmě díky vzácnosti a oblíbenosti v některých sběratelských kruzích vyšplhala do poněkud fanatické výše, aby o několik kapitol dále vynesl informaci ze soukromého prostředí Heydrichovy rodiny a lakonicky poznamenal, že si knihu coby zdroj nakonec stejně koupil a její obsah si nechal předložit jakousi mladou ruskou studentkou. Nutno podotknout, že v tomhle ohledu Binet dosahuje kvalit znejišťujících románových esejí takového Juliana Barnese (ne, nejde o samoúčelnou autorskou sebestřednost). Poněkud mě jen znejistil příliš okatě najevo dávaný patos, jejž Binet na konci vyhrotil takřka k nesnesení (a nic tomu nepomůže vložená reflexe o jeho nevyhnutelnosti) – jako by měl autor (ovšem fiktivní autor coby postava příběhu, skrze nějž skutečný autor promlouvá) neurotickou potřebu své čtenáře přehnaně ujišťovat, kterak s odbojáři soucítí a kterak se oproti nim cítí malý a nicotný, aby zmizelo i poslední smítko pochybností, že tomu tak není. Připadalo mi to jako systematicky vkládaná nejistota, jejíž ústrojnost v rámci jinak chytré kompozice mi přišla dosti pochybná.

P.S.: Filmová adaptace se dle traileru zdá být další variací prostředních kvalit na danou historickou látku, která si titul a jméno autora kupuje pouze jako lákadlo pro čtenáře – co je na knize zajímavé zřejmě zcela absentuje. Viz https://youtu.be/l9OUT4BZUT8

5 01.06.2017

Feřtek se sice tváří jako obrazoborec, ale ve skutečnosti stávající ideologii týkající se vzdělávání spíše podporuje. Klíčové totiž je to, že se vůbec nenamáhá vést diskuzi nad tím, co to vlastně vzdělání je, k čemu by mělo být a jak se jeho pojetí historicky vyvíjelo. Místo toho prostě dělá, že se jedná o jasnou věc a diskuzi vede nad její správnou formou. Jenže pokud vůbec neurčí ani nediskutuje, co vzdělání je, jeho argumenty jsou jako voda – mohou přijít odkudkoli a směřovat kamkoli – může si vyvodit, co se mu zlíbí. Feřtek kritizuje přístup vyučování za Rakouska Uherska, který měl především za úkol vytvořit dostatečně poslušnou, disciplinovanou a k žádoucím profesím orientovanou masu, píše o skrytém kurikulu, tedy o nevyřčeném účelu škol vychovávat a přizpůsobovat jedince stávajícímu společenskému zřízení, ale ve svém vlastním pojetí pojímá vzdělání úplně stejně: jde především o to, aby se školy přizpůsobily tekutému stavu proměnlivých informací a nestálých pracovních pozic a utvářely masu tak, aby se mohla v tomto poli pracovně co nejlépe zařadit. Že by mohlo mít vzdělání hodnotu samo o sobě a ne jako instrument nebo vklad pro ekonomický rozvoj, tedy o jakémsi původním humanistickém, a de facto zapomenutém ideálu, se nezmiňuje vůbec.

Feřtkovo nepochopení a argumentační neschopnost se pak jasně ukazuje v jeho přímých polemikách. Vymezuje se sice celkem správně vůči Digitální demenci Manfreda Spitzera – Spitzer je demagog jiného druhu a ve své křižácké výpravě proti všemu elektronickému naprosto ztrácí úsudek. Tedy to, že zcela ignoruje, jak Feřtek upozorňuje, výsledky studií potvrzujících kladný význam kupříkladu některých počítačových her, je celkem pádný argument. Ovšem vymezovat se vůči Spitzerovi je snadné – to je jako střílet ryby v sudu. Horší je to ovšem s kritikou Teorie nevzdělanosti Paula Konrada Liessmanna – mám podezření, že Feřtek ji buď vůbec nepochopil, nebo nečetl (možná k ní ve smyslu současného oprošťování se od nadměrné textové zátěže – tradiční domény staromilských inteligentů – přistupoval podle návodu Pierra Bayarda: Jak mluvit o knihách, které jste nečetli?).

Liessmann vychází z Adornovy kritiky polovzdělanosti. Polovzdělanost Adorno popisuje tak, že střední třída vidí ve znacích vzdělanosti znaky třídy vyšší, proto se je snaží získat. Je to podobné, jako když hrdina Allenova filmu Match Point načítá reader´s digest románu Dostojevského spolu s interpretačním průvodcem, aby se druhý den mohl blýsknout u večeře v lepší společnosti. Vzdělání se fragmentarizuje, rozpadá se jeho hloubka i smysl. (Feřtek Adorna nezmiňuje vůbec.) Liessmann dovádí argumentaci vzhledem k vývoji poválečné situace až do dnešních dnů ještě dál a tvrdí, že zatímco u „společnosti polovzdělanosti“ alespoň ještě zůstává povědomí, co to nějaká vzdělanost je, u „společnosti nevzdělanosti“ obsah tohoto pojmu zcela mizí – respektive se rozpouští výhradně v účelu praktického života, uplatnění se na pracovním trhu. Obory, u nichž je obtížné obhájit jejich přínos v praxi, se tak zdají být zcela zbytečné. Vzdělání takto podléhá určité moci instrumentálního rozumu, jak by asi řekli postmarxističtí filozofové.

Že k této situaci došlo, dokazuje svým nepochopením i Feřtek – jejich argumentační pole se zcela míjejí. Feřtek uvádí vůči Liessmannovi tři hlavní výhrady. První je, že Liessmann nepřednáší vědecké důkazy a spíše chytře esejisticky popisuje svůj náhled na věc, přičemž předpokládá shodu u spřízněných duší – není jasné, jakou přesnou podobu důkazů si Feřtek představuje, ale to samé by bylo možné říci i o něm. Druhý argument se týká toho, že Liessmann je prý starší uhlazený vzdělanec, který prostě trpí pocitem, že za jeho časů šlo všechno lépe – na obranu uvádí analogický příklad, že stará Pragovka je možná také pěkné a elegantní auto, ale chtít, aby zaplnila veřejné komunikace, by bylo pošetilé. Nesmyslným a nesouměřitelným argumentem se rýsuje, na jak vratkých základech autor stojí (vlastně nestojí na žádných). Hlavní argument celou věc stvrzuje: Feřtek tvrdí, že Liessmann volá po návratu elitních univerzit s vysokými nároky, na jaké je zvyklý z dob svého studia. Dále píše, že pokud by šlo společnosti jen o to vychovat budoucí ředitele, manažery, doktory a profesory, pak by klidně školy mohly zůstat ve svých elitních pozicích a nechat si v tom značnou nezávislost – upozorňuje však na to, že Liessmann prý nevidí, že je něco takového nemožné, jestliže je nutné připravit na budoucí povolání většinu populace – abychom z nich všech udělali alespoň bakaláře a zajistili rychle se měnící společnosti přísun flexibilních bílých límečků, kteří budou umět ovládat počítač, naučí se anglicky a získají patřičné soft skills, tzn. nezůstanou na pracáku, ale vydělají šišky, založí rodinu a budou spokojeně trávit dovolenou, pak je nutné přistupovat ke vzdělání „flexibilněji“. Feřtkův argument připomíná obhajobu manažerů zvířecích velkochovů, když čelí kritice, že lidé jí zbytečně mnoho masa, přitom je to nezdravé, škodí to životnímu prostředí a trpí tím zvířata ¬ jejich odpověď je: a jak to máme dělat jinak, když je potřeba nakrmit tolik lidí spoustou masa? (Viz Foerova kniha Jíst zvířata) Nehledě k tomu, Liessmann žádnou podobnou nostalgií po staré dobré škole z času mládí (je o 9 let starší než Feřtek) ve své knize nepíše – jeho kritika se v žádném případě neopírá o nějakou povrchní a neurčitou proklamaci návratu elitních škol pro hrstku vyvolených – je hlubší, strukturovanější a týká se celkového přístupu k tomu, co to pro nás vlastně vzdělání znamená – tedy právě základního tématu, které Feřtek důsledně ignoruje. Právě v tomhle bodě je Feřtkova demagogie nejzřejmější – navíc zmíněné tři argumenty několikrát zopakuje, neboť jako ideolog ví, že co se řekne mnohokrát a hlasitě, to také platí.

V některých případech chci být zlý: Feřtek by měl zůstat u psaní turistických průvodců a seriálových scénářů a neměl by se pouštět do témat, na něž nestačí ¬- buď je vědomý manipulátor, nebo prosťáček.

5 28.04.2016

Autor je učitel a vskutku píše jako učitel - připomíná mi to takové ty vtipné scény, jak je známe z ruských klasiků, na způsob: pan školní rada napsal vznešenou filosofickou poému - snaží se sice od začátku až do konce způsobem poučovat čtenáře o svém hlubokém vhledu do tragického osudu člověka, ale bohužel se jen ne příliš originálním a poněkud stereotypním způsobem plácá v mělčině. Pravda, je zde několik zajímavých postřehů a cca tři, čtyři pěkné scény + je chvályhodné, kterak se neschopnost v charakterizaci různých mužských i ženských postav nakonec promění v autorův chytrý narativní tah, ovšem plytkost celku naprosto zkazí jakýkoli pozitivní dojem - ani nemá smysl rozebírat detaily - směs citečků a pózy. Cena knižního klubu nemá žádnou váhu. Nelze ovšem pochybovat o tom, že se v této podobě hravě dostane do voňavých poliček červených knihoven romantických dívčích srdcí.

5 26.12.2015

Oproti kupříkladu takové Kyselině sýrové od Amelie Nothombové je to celé dost o ničem. Dvě hvězdičky za střípky originality v konstrukci fikčního světa a stylistice držící se na dolním limitu obstojného řemeslnictví: přeci jen existují i mnohem horší fláky.

5 30.04.2015

Záměr autorky je možná chvályhodný, ovšem jeho naplnění v podobě novely Enjoy je naprostým tvůrčím selháním. Není divu, že se Šáchův mimózní doslov vůbec netýká samotné knihy, ale pouze „strašlivého nebezpečí sociálních sítí“, jež si na každého člena globalizované společnosti vedou rozměrnou složku — kniha Solange Bied-Charreton totiž spíš než jako „literatura“ působí jako hysterická agitka koupající se ve vlastní šťávě. Jeden velký křečovitý výkřik frustrace autorky, která si v postmoderním světě „bez Boha“ (či bez bohů) neví rady sama se sebou; svoji existenciální bezprizornost si tedy léčí spisovatelskou autoterapií. Bylo by to OK, kdyby snad projevila umělecký talent či prokázala hloubku intelektuálního ponoru, autorka však zůstává zoufale banální. Neschopnost vyjádřit zamýšlený obsah skrze smysluplný konflikt postav ji vede k stylistickému mlžení. Metaforická řeč se tak často odkazuje k doposud nevyjádřeným či zastřeným skutečnostem, aby zakryla vlastní tematickou bezradnost či povrchnost.

To, co s větším či menším mistrovstvím vyjádřili autoři jako Palahniuk či Houellebecq, tvoří pro autorku klec, z níž se zjevně nedokáže vyprostit, natožpak aby o ní něco smysluplného napsala: odcizení v technologickém světě se s úsměvnou naivitou monotematického fanatika odbývá v označení symbolického nepřítele, jímž je sociální síť ShowYou (podoba s Facebookem je nasnadě). Protipólem hnusnému kultu mládí, peněz, povrchního hedonismu a nanicovatého předvádění je pak literatura, život v „realitě“ či disidenství bláznů a starých lidí (ano, je to tak – staří lidé a blázni jsou v knize neurčitým ideálem). Postupně je však zpochybněno všechno — punkerská čtenářka Al, hrdinova nepochopitelná femme fatale (nějakou mít musí, ne?), je v zásadě jen hloupá kráva, která uniká do idealizovaných světů umakartové fikce a jejímž natvrdlým truismem je heslo „proti době“. Co je přesně tato doba a její proud a proč chce být proti – to neví ona sama a zdá se, že to příliš neví ani autorka samotná – hlubší analýza jakéhokoli fenoménu je nad její hlavu. Podobně je na tom i druhý protipól internetové pitvornosti — záhadná bloggerka spojující nespojité, vytvářející intelektuální paradoxy z útržků historie a umění zachycených v Síti. Její revolta je však dle samotného hrdiny „prázdninová“ — předvádí sarkastické znechucení po večerech, když má hotové školní úkoly, či když jí to umožní její pracovní vytížení. Přesto jí hrdina fandí, neboť se sám cítí podobně.

Charles, hlavní hrdina, se svým rochněním v neproblematickém konzumu a jistou necitlivostí a egoismem zpočátku podobá Patrickovi Batemanovi – hrdinovi románu Americké psycho. Z nějakého záhadného důvodu však ve svém spotřebním nadšení záhy objeví značné trhliny a kdo ví proč jím začne být stejně náruživě zhnusen jako punkerka Al (aniž by však opustil své přirozené prostředí). Vypravěč se nejprve idiotsky diví, jak může vůbec existovat někdo, kdo není a nechce být součástí komunity ShowYou, aby se o pár stránek dál bez nějaké zaznamenané světonázorové proměny intenzivně pohoršoval nad tím, že jsou jeho soukromé aktivity skrze síťové propojení „přátel“ k nahlédnutí a posouzení jeho nadřízenému v práci — do té doby jej to zřejmě nenapadlo. Přes svoji domnělou mediální zběhlost se vlastně často chová, jako by právě uprchl z informační temnoty Severní Koreje. Autorka nejenom že své hrdiny v rámci děje nijak smysluplně neposunuje či nepřetváří, neboť si s ním sama neví rady (dle recenze na iLiteratuře se prý podivovala nad tím, co strašného její hrdina na konci knihy dělá, aniž by jemu či sama sobě rozuměla), odpovídající konzistenci není schopna dát ani charakteru jednotlivých postav. Vše je jen chaotické blouznění — postavy střídavě vyjadřují autorčin pocit frustrovaného občánka (viz např. opět recenze na iLiteratuře: „Sama autorka říká, že román Enjoy by mohl posloužit jako výstraha mladým, aby nespadli do virtuálního života.“), aby záhy naopak představovaly společenskou třídu (náruživí internauti – dle dělení Jiřího Trávníčka), vůči níž je třeba se vymezit. Internetovou idiosynkrazii navíc jen opakovaně deklamuje, aniž by jí dala nějaký specifický tvar; kritická spirála pak k zoufalství autorky i čtenáře ústí do patetického závěru, kde se všechno řečené ještě jednou zopakuje a podtrhne.

Jako realistické vykreslení tématu sociálních sítí je Enjoy příliš zjednodušené a naivní; jako podobenství mu chybí nadsázka, odstup i literární um (raději si přečtěte naopak skvělou Megasmutnou pravdivou lovestory Garyho Shteyngarta). Enjoy je nevyzrálý křečovitý literární debut — být jejím redaktorem, tak jí rukopis vrátím s radou, ať to celé zkusí úplně znovu.

U nás bohužel ne příliš známá dvojice angažovaných spisovatelů historické prózy Rita Monaldi a Francesco Sorti v tomto případě opustila svoji monumentální sérii románů s abbé Melanim a rozvířila prach dějepisných pravd usedlý na zhůvěřile lotrovské pověsti Rodriga Borghiy a nedotknutelné auře Leonarda da Vinci. Jejich metoda je unikátní nejen velkou pílí co do studia historických pramenů, díky němuž (především díky bohatému někdy až stostránkovému poznámkovému doplňku ke každé knize) může čtenář s podivem shledat, že velké množství bizarních detailů, dokumentů a uvedených okolností má pravdivé historické jádro. Jejich fabulace je v podstatě jen prostředek k soudržnosti. Bohaté rešerše v chytře a poutavě utvořených historických románech si pochopitelně vytváří více autorů, z nichž nejznámější a nejuznávanější v současné době – Umberto Eco – má v tomto smyslu dosti vysoký kredit. Rita Monaldi a Francesco Sorti se však nesnaží „pouze“ bavit čtenáře nalezenými barvitými detaily, jež vysmejčili v zapomenutých či přehlížených pramenech bohatých regálů knihoven, nýbrž chtějí skrze románovou formu odhalovat lži, akademické ignorantství a manipulaci oficiálního výkladu. Že tak činí formou jakési „angažované“ historické fikce se jim nelze divit, vždyť kupříkladu solidní historická práce Petera De Rooa, jež díky podrobnému průzkumu mimo jiné právě fondů Vatikánské knihovny ukázala trochu jiný pohled na rod Borghiů, je drtivou většinou akademiků zcela přehlížena jakožto předpojatá (dle slov autorů si na jejich webu můžete rozsáhlou De Rooovu práci v angličtině zdarma přečíst). Odmítavá reakce některých představitelů italského tisku, že jejich práce je nebezpečná a tudíž by neměla vůbec vycházet, jelikož ukazuje některé zásadní dějinné události ve zcela jiné perspektivě a de facto tím převrací zažité historické pravdy naruby, je dostatečně výmluvná (viz doslov v knize). Odpor katolické církve (kupříkladu vstup do Vatikánské knihovny mají oficiálně zapovězen) je v tomto směru taktéž zajímavým indikátorem toho, že se zde „něco děje“. Nejen proto je škoda, že nakl. Albatros, jež zde první tři svazky jejich série o abbé Melanim (Imprimatur, Veritas, Secretum) vydalo, zřejmě díky nedostatečné propagaci a prodělečném nákladu (všechny tři knihy skončily v Levných knihách) o čtvrtém díle – Mysterium – nejspíše neuvažuje.

Salai má pochyby je jiný než jejich „melaniovská“ série. Jedná se o epistolární román dle slov autorů v boccacciovském stylu, v jehož středu je nevlastní syn mistra da Vinci Saladin/Salai, jenž píše coby špion podrobné dopisy ohledně da Vinciho činnosti v Římě svému nadřízenému do Florencie (hádejte o koho jde). Postava Salaiho je skutečná, dopisy fiktivní. Jelikož je Salai hoch nevzdělaný a nevycválaný, navíc s krásným ksichtíkem a ohromným apetitem, je celkový tón textu zábavně nadsazený – plný pravopisných chyb, neobratností a obsedantního popisu sexuálních eskapád. O to více však překvapí autory dokládaná autenticita většiny stavebních prvků textu. Práci téhle dvojice budu i nadále rozhodně bedlivě sledovat.

5 04.03.2014

Zásadní dílo logického dogmatika Ludwiga Wittgensteina s hlubokým zenovým potenciálem, který těm, kdo mu nerozuměli, přednášel na truc verše Rabíndranátha Thákura. Jenom ten, kdo vydrží z dechem až do konce, může odhodit žebřík a aniž by potřeboval dodat jediné slovo, obsáhne svět za hranicí exaktního vyjadřování.

5 01.12.2011

Jedná se o velmi zábavnou a podnětnou knihu plnou zajímavých informací (podobně jako dnes již kultovní Jitro kouzelníků), která se z tendenčního okruhu literatury o UFO vymyká už jenom tím, že ji napsal geniální polyglot a polyhistor Jakov Berger (1912 - 1978, v mladém věku odcestoval s rodiči do Francie, kde nadále vyrůstal a přejmenoval se na Jacquese Bergiera). Tento racionalista a vědec s eidetickou pamětí, který údajně jakožto "prodigy" od svých tří let načítal denně množství knih v několika jazycích (a tudíž si pravděpodobně přečetl a zapamatoval všechny knihy na světě ;-)), je na jedné straně natolik "šílený", aby nám (téměř) s vážnou tváří předestíral interpretace nejrůznějších fenoménů na základě hypotézy, že jsme součástí experimentu mimozemské vyspělé kultury (lze také říci, že jako vědec oplývá nestandardním způsobem uvažování, který prostě odmítá Occamův břit ve prospěch kreativního myšlení), na druhé straně tak činí poměrně poutavě a s širokým záběrem (od vymření dinosaurů, přes záhadné libanonské město Baalbek či trosky civilizace Nazca až po podivnou osobnost fyzika a chemika sira Henryho Cavendishe). I když Bergiera nemůžu brát tak docela vážně (je otázka, nakolik tuto knihu bral vážně sám Bergier - sám ji jednou přímo v textu označuje za "pošetilou"), musím se přiznat, že jsem jeho obdivovatelem.

5 01.12.2011

Metafyzicko-anarchistický manifest. Les je poslední výspa svobody ducha. Lesní chodci jsou obyvatelé bezčasého prostoru, tudíž nesmrtelní (beze strachu ze smrti - smrt je proces rozkladu v průběhu času). Jsou to partyzáni ducha odolávající a vynikající za všech podmínek, odolní vůči jakékoliv totalitě.

5 01.12.2011

Mám za to, že společenské problémy, které Sandel pojmenovává, mají co dočinění s absencí nějakého věrohodného společenského programu, který by přinášel sjednocující vizi, kam nebo za jakým účelem by měla společnost kooperativně směřovat. Takovou vizi v minulosti tradičně přinášelo náboženství (např. vize spásy v křesťanství) a je pravděpodobné, že jakýkoli společensky sjednocující program s tímto potenciálem musí mít náboženský charakter (přesvědčivost hodnotového programu odvisí od jeho cíle: pokud se nezaobírá transcendencí, pak vyznívá přinejmenším provizorně). Pokud se takový společensko-kulturní rámec rozpadne – přestane být pro většinu lidí věrohodný – a nic podobně silného jej nenahradí, pak se primární motivace snadno přesune na úroveň prosperity jedince (individualismus) nebo nějaké nadpersonální identity (nacionalismus). Spolupráci v utváření "přesahujícího božího díla" nahrazuje soutěž (individualistický liberalismus). Humanismus coby aktuální obecný ideový rámec zřejmě není natolik přesvědčivý, aby si individualistické touhy a přání dostatečně podmanil. Vzniká tedy Sandelem kritizovaná meritokratická arogance a spolu s ní frustrace, stres atd. (Sandel ovšem ve své knize popisuje specifické, kulturně společenské podmínky v USA, kde je situace možná vyhrocenější než jinde, jak několikrát sám tvrdí.)

Sandelova argumentace mi však připadá pochybná, jelikož autor na místo liberalismu nepřináší žádnou lepší, tj. přesvědčivější ideovou náplň, která by absenci účinnější sjednocující společenské "ideologie" kompenzovala. Kritizuje individualistický liberalismus (a meritokracii jako jeho ústřední nástroj), ale hodlá jej nahradit čím? Relativizací individuálních výkonů a důslednějším zhodnocováním příspěvků k obecnému dobru…

Existují protikladné interpretace, jakou autonomii má morální činitel. Jedna důvěřuje tomu, že člověk je plně autonomní a svobodná bytost, a tudíž si může za své úspěchy i neúspěchy sám. Druhá naopak tvrdí, že autonomie a de facto i svobodná vůle jsou pouhou iluzí, každý je tedy determinován svým okolím. V prvním případě vyvstává meritokratická zpupnost u těch, kteří v rámci pravidel společenské soutěže vyhráli (přestože jsou jejich zásluhy na vítězství nejspíš mnohem menší, než si sami myslí), a naopak frustrace u těch, co v soutěži neuspěli, přičemž jim společenská víra v individuální autonomii naznačuje, že si za selhání mohou vlastně sami. Sandel tuhle nezdravou meritokratickou soutěž navrhuje nahradit opakem: interpretací, že úspěch je věcí náhody a obtížně ovlivnitelných vnějších skutečností.

Sandel si tedy myslí, že lidé budou šťastnější tehdy, když soutěž a víru sama v sebe, která však často přináší stres a frustraci, nahradí fatalismus a všeobecná rezignace na individuální úsilí. Možná by to fungovalo, kdyby snad právě existoval nějaký věrohodný sjednocující kulturně-společenský program, který by lidem přinesl sdílené uspokojení v něčem přesahujícím – nic takového ovšem neexistuje, respektive pokud ano, ani zdaleka nezastiňuje hodnotu individualistického liberalismu. Domnívám se, že za takových okolností lidé chtějí soutěžit a chtějí věřit ve vlastní úspěch, i s negativy, které se s tím pojí. Společnost plná individuí, která přestala věřit ve vlastní úsilí, by podle mého názoru byla ještě frustrovanější než ta stávající.

Sandel kritizuje Rawlsovu teorii spravedlnosti proto, že Rawls v ní sice nespojuje legitimní nároky a morální zásluhy, ale prakticky k tomuto spojení ve společnosti stejně dochází (lidé mají dle Sandela nesprávný pocit, že kdo něco legitimně získal, ten si to morálně zasloužil). Rawls se snaží předejít tomu, aby byl určitý životní styl společensky apriorně preferovaný – Sandelovo "obecné dobro" je dle Rawlse teprve výsledkem společenské interakce. Dle Sandela je to špatně, neboť se v tomto rádoby neutrálním liberálním systému spojuje dobro právě s legitimním úspěchem (tj. například s úspěchem dle pravidel trhu), který ovšem není skutečnou zásluhou úspěšného jedince. Tento všeobecně rozšířený omyl pak vede k meritokratické aroganci na jedné a frustraci z vlastního selhání na druhé straně společenského spektra. Sandel ovšem na rozdíl od Rawlse předpokládá, že obecné dobro apriorně poznatelné je a že máme činy hodnotit dle toho, kterak právě k obecnému dobru přispívají. I Sandel si však uvědomuje, že přesně stanovit obecné dobro ve všech ohledech je velmi obtížné – tvrdí tedy, že je třeba vést diskuzi, jaké činy k dobru přispívají a jaké už méně atd. Což je taková drobná podlost v jeho argumentaci: předpokládá, že obecné dobro už nějak známe (už teď dokážeme podle kritérií obecného dobra lidské činy posuzovat), ale protože jej zároveň neznáme dost dobře, musíme se jej snažit průběžně poznávat. Je to vlastně situace, kterou lze lehce zneužít a prosadit právě takové pojetí obecného dobra, které nese dílčí hodnoty samozvaných morálních autorit – tedy přesně to, čemu se ve své teorii Rawls brání.

Shrnuto a podtrženo, i když má v mnoha věcech pravdu, přijde mi, že je Sandel demagog, který prosazuje svoji konzervativní, dokonce bych řekl kvazi-náboženskou agendu (prosazuje "milost", které se nám odkudsi dostává, proti "zásluhám") a tváří se při tom dobromyslně a svobodomyslně.

4 14.10.2024

(SPOILER) Druhá polovina Fosilie je slabší, protože se postupně smrskává na dialogické rozvíjení vztahů, přičemž stylistická vynalézavost a překvapivá intelektuální kontextualizace je tatam.

Závěr je sice zajímavý v tom smyslu, že se Kašpárek snaží ukázat čtenářům s pomocí nadsázky nepředstavitelné jako reálnou možnost (podobně jako fantastický závěr Zábranského knihy Logoz, který je ale protikladně cynický a společensky zcela nepříkladný), ale právě tím se z Fosilie stává spíš agitační text - všechno se na konci přetváří a omezuje na didaktickou hru, což je škoda. Místo aby Kašpárek nechával prostor pro vlastní myšlení, vnucuje interpretaci ideálního/nezbytného přístupu ke světu, kterým je pro něj odmítání individualismu v rámci pravidel kolektivně civilizačního či mezidruhového dialogu.

S blížícím se závěrem jsem měl ostatně čím dál silnější dojem, že autor dělá stejnou chybu jako jeho hrdina Vladimír – předpokládá nějakou apriorně platnou etiku a politickou filozofii, k níž musejí dobří a chytří lidé dojít, tudíž se jeho představy pravidel nutného světa rýsují podle plánů téhle implicitní konstrukce (v případě Vladimíra je to neoliberalismus).

SPOILER:
O nějakou přísnou realističnost tady samozřejmě nejde, ovšem z řady námitek, co autor ve svém konceptu trestuhodně opomenul, je třeba jmenovat alespoň vliv GAI, která jako by v jeho budoucím světě neexistovala – patrně proto, že se vlivem války, epidemie a globálního oteplování její vývoj zastaví (haha). To, že lze svět s tímto zápočtem jen obtížně predikovat, rozhodně není omluva, jelikož svět lze obtížně predikovat tak jako tak, a když už se o to autor zodpovědně pokouší, měl by být důslednější.

Závěrečná futuristická variace na pohádku o Červené Karkulce je místy poměrně zábavná polemika mezi deontologickou a konsekvencialistickou etikou. Bohužel však autor – možná v rámci svého didaktického skluzu – zůstává příliš na povrchu a z diskuze vylučuje jakékoli obtížnější a tím pádem zajímavější nuance, k nimž přitom předváděný dialog sám vybízí. Kupříkladu je zvláštní, když ve světě, kde je běžné pohřbívat lidské ostatky na buddhistický způsob a vracet tedy maso koloběhu přírody (jako potravu dravcům), se holčička pozastavuje nad tím, že její babička dělá nemístné rozdíly mezi člověkem a zvířetem (pro moderní holčičku je tahle pseudodarwinistická hierarchie pasé). Zároveň však holčičku pohoršuje jakákoli historická zmínka, že lidé byli někdy masožravci – tedy že obětovali zvířata pro vlastní potravu. Buďto by ji to ovšem pohoršovat nemohlo, jelikož zvíře-dravec je obvykle carnivora a v parku se válí ohlodané lidské ostatky (obětované) a mezi člověkem a zvířetem přece není morálně nadřazený vztah, nebo by ji to pohoršovat mohlo, ale pak není jasné, jak by se právě vyrovnávala s tímto neúprosným faktem ze zvířecí říše a zároveň si držela mezidruhový egalitářský postoj. Lze samozřejmě namítnout, že holčička je ještě malá (11 let) a tudíž ji nekonzistence nedochází – jenže autor už zase tak malý není a dialog vnučky a babičky používá ve zmiňovaném didaktickém poučování čtenáře, co a jak je možné myslet.

Autor si s tím ovšem poradil šalamounsky: zvířátka v závěrečné kapitole papkají zřejmě pouze maso právě z lidských pohřebišť, ovšem o tom, zda se pak namlsané šelmy pustí i do svého fyzicky slabšího přírodního kolegy, raději taktně pomlčí (nebo snad nějaká paternalistická umělá modifikace přírodních instinktů ?!).

Zdá se mi to jako logická chyba v konceptu a takových tam prostě pár je – což je problém proto, že jde o příběh především konceptuální.

Snad dá tedy autorovi budoucnost za pravdu a nebude jeho text působit spíše jako kuriozita – zábavný doklad toho, jak si v dvacátých letech 21. stol. někteří naivní intelektuálové představovali ne/funkční společenské vztahy a jejich možná řešení.

4 11.09.2024

S některými názory souhlasím více (např. s užitečností "odkouzlit" technologii a zviditelnit její procesy) s některými méně. V tom samozřejmě není problém.
Bowles ovšem k etice přistupuje s arogancí naivního technokrata, který si nepřipouští, že věci nejsou takto jednoduché – etické teorie používá, jako by to byly návody na opravu pračky. Tři hlavní etické směry (deontologie, utilitarismus a etika ctnosti) jsou pro něj samoobsluhy s volným výběrem principů, které užívá podle momentální potřeby. Přitom zcela přehlíží, že jde do velké míry o nesouladné, konkurenční teorie. Bowles se tváří, jako by zaujímal jakési nadřazené hledisko, z nějž je možné všechny tři přístupy bez problémů sloučit. Z žádné takové nadřazené pozice ale ve skutečnosti nevychází (na jednom místě pak o sobě prohlašuje, že je deontolog, aniž by mu dělalo nejmenší problém brát argumenty kdekoli jinde). Je pak ovšem otázka, zda je jeho hledisko vůbec "etické". Přes tuhle nekonzistenci v dílčích ad hoc použitích konkurenčních principů neváhá čtenáře ujišťovat, že ten a ten argument jsme si již dokázali v té a té kapitole – např. tzv. deontologickým testem atp.

O jeho chápání zmiňovaných přístupů mám také pochybnosti. Utilitarismus (respektive konsekvencialismus) má ještě celkem správně. Nejsem si ale jistý, jestli dobře rozumí Kantovým maximám zobecněného jednání. Bowles si Kanta vykládá jednoduše tak, že si může vzít jakékoli dílčí jednání a představit si, zda by bylo ok, kdyby se tak choval každý. Ne každé jednání samo o sobě je však maximou, jinak by bylo možné vyvozovat docela nesmyslné závěry – např., že není správné kupovat tuňáka, protože kdyby každý kupoval tuňáka, poptávka po tuňácích by byla tak velká, že by následný výlov způsobil vymření druhu; nebo že není správné chodit každý den do divadla, protože pokud by každý chodil denně do divadla, ostatní volnočasové instituce by zanikly, což by byla zřejmá společenská ztráta. Bohužel k tomu Bowles takhle přistupuje.
Jeho interpretace etiky ctnosti jako subjektivního kritéria, s jakými ctnostmi by chtěl člověk žít + test, že se máme chovat tak, jako by se každé naše jednání mělo octnout na stránkách novin, je už úplně zavádějící. Mám z toho pocit, že se s touhle teorií autor výkladově popasoval tak nanejvýš na stránkách wikipedie. Celkově mám pak dojem, že Bowles etice příliš nerozumí, což ovšem u knihy o etice vnímám jako docela závažný nedostatek. Autorovo alibistické prohlášení: "nejsem ekonom ani opravdový etik" pak moje podezření příliš nemírní.

Bowlesovy závěry se tedy příliš vážně brát nedají. Kromě toho kniha obsahuje řadu pošetilých tvrzení až úplných blábolů. Sepsal jsem některé z nich, jelikož se ovšem jejich výčet nevleze to tohoto komentáře, viz "Diskuzi" ke knize.

4 20.05.2024

To, že existují takové knihy a že je můžu číst, zvyšuje kvalitu mého života o jeden celý level.
Na základní rovině děj chápu tak, že jde vlastně o svéráznou variaci na Ellisonovu povídku Nemám ústa a musím křičet – rozvedenou na stovky stran, prodchnutou autorovou poťouchlostní a samozřejmě: místo všemocné ďábelské AI je tady Kaufman sám.
Mravenci se svojí koncepcí řadí do specifické postmoderní prozaické linie (hystericko-realistické, dalo by se říct), jejíž styčné body jsou Nabokov-Pynchon-DeLillo-Wallace. Svým propojením ad nauseam dovedených überintelektuálních pasáží, četných narážek, perzifláží a montypythonovských cirkusiád ve mě kniha dosáhla euforického efektu. Tím mi Kaufman také silně připomínal Pynchona, i když jsou nakonec oba autoři stylisticky docela jinde.
Některé zahr. recenze pochvalně zmiňují surreálnost textu. Přijde mi, že Kaufman volí vlastně docela odpovídající způsob, jak zrcadlit svět – přinejmenším ten současný.
Samozřejmě je otázka, zda je stávající rozsah knihy tomu všemu uměřený – ovšem právě uměřenost je něco, co kniha po všech stránkách záměrně popírá. A je to jedna z těch knih, které čtenáře buď nudí, takže se nezačte, nebo jej naopak zcela pohltí, takže ji může číst nekonečně dlouho (jako Wallaceho Nekonečný vtip).
A ano: přes veškerou vtipnost je to smutná kniha.

4 15.12.2023

Četl na základě recenze na iLiteratuře – byl jsem zvědavý, co se za tím skrývá.

Dejme tomu, že je všechno přesně tak, jak se to tváří: vzdělaná mladá polská právnička píše jednu knihu za druhou pro upřímné potěšení – vlastní i svých nadržených čtenářů. Z tohoto hlediska je na jejích knihách pozoruhodný kontext:

Mladá, vzdělaná žena píše knihy, v nichž ztvárňuje dokonalý vlhký mužský macho sen, zcela bez ironie, do nějž se zasněně noří téměř výhradně ženské čtenářstvo ve věku cca 17+.

Co to vypovídá? Vzpomněl jsem si při tom na nedávnou diskuzi, v níž se obezřetný kulturtrégr Jan H. Vitvar zamýšlel nad šovinistickým vyzněním románů Milana Kundery s tím, že pokud si je dneska bude číst nějaká mladá holka, asi nebude chápat, jak si mohl dovolit takto deformovaně a reduktivně vztahovat k ženám – totiž jako k objektům hry, manipulace a slasti. No… možná by si měl Vitvar přečíst Chobotnici + například zdejší komentáře, aby vylezl z té své bubliny.

Takže:
Chobotnice je velká legrace, ale na úplně jiné rovině, než se zpočátku zdá – podezřívám autorku, že si ze čtenářů prostě utahuje, protože takhle přepálený škvár asi nelze psát bezelstně. O krimi thrilleru bych nemluvil, protože tahle rovina je zoufale nudná. Takže zbývá erotika a popkulturní hlášky, které se v jakési nápodobě chandlerovské drsné školy snaží celou knihu vytáhnout vzhůru taháním za vlastní cop – zcela v autorčině stylu lze dodat: jenže vlasy jsou příliš mastné a prášilovská snaha končí pádem na ukrutně těžkou prdel.

Přišlo mi zajímavé, že všechny postavy (úplně všechny, bez výjimky) se mezi sebou bavily jako třináctiletá děcka. V jedné chvíli také Lilka sdělí Michalovi, že se chová jak třináctiletej fracek, ale tohle chvilkové prozření okamžitě odpluje do zapomnění, stejně jako celá zápletka pár hodin po dočtení. Jinak lze charaktery jen obtížně rozlišit – všichni používají stejně debilní vtípky, mají rádi stejné věci a na podněty reagují stejným způsobem. Jakoby se jeden otravný pubertální smrad inkarnoval do celé právnické, policejní i zločinecké sféry. Jelikož se v knize rychle střídají ich-formy mezi hlavní femme fatale a jejím nadsamcem, místy tak dochází ke zmatení, která replika patřila komu – pomáhají jen mluvnické rody. I tak se ovšem přinejmenším na jednom místě překladatel (nebo rovnou autorka/redaktor, těžko říct) dopustil vtipné záměny a nezáměrně snad naznačil non-binární podvědomé jádro skórujících macho figur. Čili lze knihu číst také symptomaticky jako skryté poselství o hlubší identitě překonávající gender.

Linie rozlišení je zde naopak striktně vedena na sociologicko-kulturně-fyzickém poli: všechny postavy definované jako silné a krásné jsou zároveň i proklamativně vtipné, chytré a sympatické (proklamativně, protože z jejich chování to nelze poznat). A naopak: loseři jsou oškliví, zakomplexovaní, hloupí a často také zlí a podlí (skutečně tomu tak je – taky se mi to nejprve zdálo jako podvratná hra).

Jeden zábavný detail nadto: protagonista, který splňuje prakticky všechna kritéria psychopatické škály – jakoby přepáleně inspirovaný Andy McNabem nebo někým podobným – se naváží do jiné postavy a označuje ji jako „normální psychopatku“, která „už žádnou jinou chorobu nemá“ (legrace veliká, opravdu).

Ostatně je otázkou, zda vůbec nějaká Paulina Swist existuje – vzhledem k její poloutajované identitě bych se nedivil, kdyby šlo o marketingovou zástěrku.

Unikátní osobní svědectví a zároveň evidentně stále ještě dost potřebná dekonstrukce jednoho (pseudo)génia. V mnoha ohledech podnětná kniha. Ostatně je možné, že právě i v intelektuální rovině jedna Horáková vydá za deset Juráčků.

4 27.07.2021

Jedna ústřední hrdinka z pera tří autorek. Stylisticky není poznat, že se na textu podílely různé osobnosti. Rub tohoto experimentu je ten, že je kniha napsaná poněkud neosobitým způsobem. Hrdinku sice sledujeme od jejích dětských let až po čtyřicítku, ovšem žádná proměna v důsledku dospívání a stárnutí na stylistice, resp. způsobu vyjadřování (ich-forma) znát není. Kniha není napsaná nijak neobratně, ale zřejmě v důsledku potřeby sladění různých způsobů psaní ani nijak originálně. Jinak je to takový příběh normálního člověka – něco na způsob snímku Childhood od Richarda Linklatera. V některých aspektech má Johana tematicky blízko k Petře Soukupové, která je ovšem svá témata většinou schopna postihnout do větší hloubky a tudíž lépe. Johana vůbec celkově příliš klouže po povrchu. Sledujeme dívku, která je krásná, chytrá a nakonec i celkem vzdělaná, ale její a matčiny malé vzestupy a pády korespondující s opakovaně neuspokojivými vztahy s muži, nakonec vedou k melancholii z životní nenaplněnosti a mizérie průměrnosti. Pocit nanicovatosti je samozřejmě dán zejména průběžně aktualizovaným rozdílem mezi původní představou a aktuálním kompromisem. Johana není neúspěšná, ale ani nijak zvláště skvělá – ostatně stejně jako většina lidí, kteří jsou kolem ní (až na výjimky, kteří jsou na tom výrazně hůře). Prožívá to, co zřejmě v různých variacích zná každý. Od literatury tohoto druhu bych ovšem čekal právě schopnost postihnout věc v nějakém komplexu či spojitosti, které zvnějšku nelze postřehnout. V Johaně je ovšem naopak všechno docela průhledné – všechny konflikty a události, které si čtenář představí, že by se mohly stát (aniž by je bylo nutné hnát do nějakých katastrofických důsledků), se také stanou. Po přečtení se vnucuje shrnutí: ano, tak nějak to asi v životě chodí. Tento povšechný názor se ovšem zřejmě nijak nebude lišit od toho, který má čtenář před otevřením knihy. Co se týče ústředního bodu, jímž je chybějící otec a z toho vzniklé trauma, díky němuž hrdinka (a její matka) ve svém životním postupu neustále klopýtá, ani v tomto ohledu se zajisté nejedná o žádný převratný objev. Pochválit Johanu lze snad alespoň za bezútěšný závěr. Završené pátrání po svém otci, od nějž si hrdinka slibuje lepší ukotvenost, nepřináší do řešení labyrintu jejího života naprosto nic konstruktivního – žádný pevný bod, jehož by se mohla chytit. Spíše naopak, dezorientace a plíživá rezignace se tím ještě posílí.

4 05.06.2018