Abulafia
komentáře u knih
Gilgul
David Jan Novotný
David Jan Novotný nezve každého na stejný večírek. Je jen na čtenáři, jestli si vybere thriller, společenskou kroniku ze života židovské obce, satyru, mystiku - nebo se do Gilgulu ponoří se vším všudy a nechá se unášet záměrným mísením žánrů a bude s chutí odhalovat a luštit více či méně skryté kulturní odkazy.
Hned po otevření knihy mi udělalo radost, že je vystavěna na stromu sefirot, stejně jako můj oblíbený román Foucaultovo kyvadlo. A po přečtení se domnívám, že tahle podobnost není náhodná. Stejně jako si Foucaultovo kyvadlo s lehkou nadsázkou a ironií střílí z ezoterických konspiračních teorií, utahuje si Gilgul ze špionážních románů a z konspiračních teorií o propojenosti zkorumpovaných vlád a korporací, zároveň si však zahrává se čtenářem a nechává na něm, do jaké míry je na těchto teoriích zrnko/zrno pravdy.
Pro mě román Gilgul otevírá také téma, které má ohromný potencíál; a to vědomí vlastního kulturního bohatství střední Evropy. V Gilgulu všechny cesty vedou do Prahy (a mohly by i do Vídně, Varšavy nebo do Budapešti), do kotlíku, kde se mísí národy, vyznání i vize, a ze kterého vzejde někdy sladký koláč a jindy ostrý guláš.
Malevil
Robert Merle
Malevil jsem ve čtečce dlouho obcházela, protože se mi nechtělo na prahu třetí světové války číst o postapokalyptickém světě. Nakonec na mě ale nepůsobil vůbec tísnivě, a to díky snaze hlavních hrdinů poprat se z nastalou situací a vybojovat spět svůj život, svobodu a důstojnost.
Hvězdičku dolů dávám za ženské postavy, které tvoří jenom dekorum a jsou ploché.
Vévoda a já
Julia Quinn
Drahý čtenáři,
jistě ti neušlo, že Bridgertonovi jsou letos hitem sezóny. Šum hedvábí a lesk diamantů zlákal i mě, abych odložila vážnější čtivo a pustila se na stará kolena do vod romantické literatury, pohrdavě nazývané červená knihovna. A po třech dnech jsem vyplavala, zklamána banálností, nudou, naivitou a prvoplánovostí. Teď tě, čtenáři, jistě napadne, co jsem asi tak čekala? Tak Já ti to povím!
Čekala jsem Vojnu a mír - bez vojny, to jest zajímavou společenskou kroniku bez nutnosti pročítat se vojenskou strategií a nekonečnými úvahami o duši ruského národa a genialitě Kutuzova. Čekala jsem Šóguna na ženský způsob - rafinované dvorní intriky a plány v plánech jiných plánů. Nebo alespoň tak trochu Jane Austen s propracovanými dialogy, vedenými angličtinou, po které si i váš šálek čaje vyžádá, abyste do něj neprodleně přidali trochu mléka.
Byla jsem ochotná odpustit přehanou dramatičnost a sentimentalitu. I co se naivity týče, bych snad obě oči přivřela. Ale nejde to, vážení, nejde.
Netflixován série bude jistě zajímavou vizuální podívanou, ale nic hlubšího ani zabávnějšího než návštěvu plesu nečekejte.
Šikmý kostel 3
Karin Lednická
Vážená paní Lednická, (já vím, že ty komentáře určitě čtete :) )
jako dítě jsem na rozdíl od svých spolužáků odmítla napjatě čekat na každý nový díl Harryho Pottera, ale na Váš Šikmý kostel jsem si počkala. A kdybyste měla start prodeje v Ostravě v knihkupectví o půlnoci, tak tak stojím ve frontě a snad si i ten kahan opatřím.
Jak mi přibývají roky, přestávají mě bavit romány a začíná literatura faktu. A víte co? Vy to zvládáte obojí. A to není vůbec lehké. Tak Vám děkuji za skvělé počtení, i za ty chvíle, kdy čtenář musel sedět s Wojtkem na schůzi a poslouchat "jakesi dřisty", aby pak nastražil uši a mezi řádky si cosi důležitého přečetl.
A taky Vám děkuji za silné ženské postavy a za to, že u Vás má historie taky ženskou tvář. Když jsem se postupně pročítala tíhou osudu, kterou některé Vaše hrdinky nesly, nemohla mi na mysli nevytanout Světlana Alexejevičová.
V neposlední řadě Vám děkuji za lekci historie a místopisu, která rozmetala celou řadu mých předsudků o Karvinsku.
Díky.
Vzpomínky na úhoře
Anna Cima
Po prvních stránkách jsem si říkala, že Anna Cima píše jako Murakami (a vnímala jsem to jako kompliment i výtku zároveň). Ve zbytku knihy ale dokázala, že je svoje a podařilo se jí vykouzlit naprosto výjimečný román, který se dotýká hned několika náročných témat (vymírání druhů, život mezi dvěma kulturami, rodinná tabu, ekologie). Těším se na další její knihy.
Ne! řeklo strašidýlko
Áslaug Jónsdóttir
Jediná chyba knížek o Strašidýlku a Strašidlákovi je, že u nás zatím vyšly jenom dvě. Děti je milují a baví i nás. Doporučuju i "Strašidláci nebrečí".
Rok v lese
Emilia Dziubak
Tohle je srdcovka pro nás i pro děti. Doma máme ještě i další "Roky", ale ten lesní, je nejlepší.
Anežka se těší na miminko
Lenka Rožnovská
To tak svému dítěti vysvětlujete, že dělit barvy a hračky na "holčičí" a "klučičí" je blbost, ať si každý hraje s tím, co ho baví, a ono si pak z knihovny přivleče knížku, kde se dozví, že "modrá barva je pro kluky", kde si holčičky hrají s panenkama a kluci s míčem a autíčkem, tatínek si přeje, aby se mu narodil kluk a která je plná podobných stereotypů. Nejsem zas tak úroporná modernistka, abych vyžadovala, že děti musí mít v knížkách dvě maminky a gendrově neutrální jméno, ale co je moc, to je moc. Kdybych si měla tipnout datum vydání, byly by to 80. léta, a ne rok 2012.
Už úvodní scéna, kdy rodiče dají holčičce pod stormeček do kočárku balíčky, nechají ji, aby je rozbalila, a když se podivuje, co to v nich je a že to nesedí na panenku, tak jí sdělí, že balíčky vlastně nebyly pro ni, ale pro miminko, které se má narodit, je fakt strašná. Literární Anežka to nese se stoickým klidem, ale reálné Anežky by pravděpodobně propukly v pláč.
Pokud čekáte miminko a chcete na něj připravit staršího sourozence, doporučuji se podívat na knížním trhu po lepší knížce.
Hrdinové kapitalistické práce v Evropě
Saša Uhlová
Během první vlny covidové epidemie museli němečtí politici vyřešit vážný problém: Kdo bude sklízet chřest, když cizinci nemůžou do země? A vymysleli, že to budou dělat němečtí studenti. Plán selhal a Němci si nakonec dováželi pracovníky z východní a jihovýchodní Evropy na výjimku. Němečtí farmáři tvrdili, že domácí studenti jsou líní. Studenti oponovali, že odmítají pracovat za otrockých podmínek. Když si přečtete Sašu Uhlovou můžete si udělat obrázek sami.
Za mě parádní reportážní kniha. Co se její koupě v předprodeji týče, tak lituji jenom toho, že jsem nepustila chlup a nezainvestovala do "piva s autorkou".
Prašina
Vojtěch Matocha
Nalijme si čistého vína. Už jsem dost stará rachejtle na to, abych četla knížky pro děcka. Ale Prašinu jsem dočítala do půl 1 ráno, a to v noci vstávám k dětem a ráno v 7 mě tahají ta nohu z postele. Parádní dobrodružné vyprávění a za mě plus za silnou ženskou hrdinku.
Cesta matky
Lisa Marchiano
Parádní kniha pro hloubavé matky. Proč je pro nás mateřství někdy tak těžké? Proč nás dokáže vlastní dítě tak vytočit? A jak z toho všeho vyjít jako silnější a lepší člověk? Kniha je čtivá a používá srozumitelný jazyk. Doporučuji.
Kde zpívají raci
Delia Owens
Znovu jsem se přesvědčila, že naprosto klíčový pro úspěch knihy je marketing, nikoliv obsah.
Kniha má u mě plus za popisy přírody, biologickou linku, poezii a za silnou hlavní hrdinku.
Dějová linka už je slabší, stejně jako určitá černobílost postav.
Není to špatný román, ale dělá se kolem ní zbytečný humbuk.
S láskou o dětském spánku
Lenka Medvecová Tinková
Pokud hledáte rychlý návod, jak vytrénovat vašeho milovaného malého tyrana, aby konečně usnul, tak ho tady nenajdete. Najdete tu ale jemnou a citlivou cestu k pochopení zapeklitosti dětského spánku. A měnit se nebude jenom dítě, ale i vy.
Tato kniha mi pomohla změnit pohled na uspavání z otravné ztráty času na magický moment, kdy každý den můžete přispět kapkou k vzájemné lásce, důvěře, pocitu bezpečí a kdy se taky otevírá brána k pochopení myšlenek dítěte. Dala mi návod, jak se popasovat s tím, když uspavání trvá moc dlouho a zbavila mě strachu z chyb.
Díky za to.
Vykořenění
Ivo Skopal
Mám z ní velmi rozporuplný pocit a je pro mě obtížné ji ohodnotit. Na jednu stranu je čtivá a osobně velmi souzním s autorovým světonázorem. Zároveň si myslím, že je konečně čas, abychom se zabývali tématikou sudetských Němců a udělali si pořádek ve vlastním Augiášově chlévě.
Na druhou stranu mi tam vadí dvě věcí. Jedna z nich je drobnost. Hlavní postavy spolu často souzní a rozumí si bez jediného slova. To bývá žel bohu neobvyklé i u dlouholetých partnerů, natožpak u osob, které se znají pár dnů/týdnů.
Druhá je podstatnější. Vadí mi určitá vyhrocenost, jednobarevnost a "nenávist", jak bylo zmiňováno v předchozích příspěvcích. Jenomže tady přesně nastává můj problém. Je ta kniha opravdu tak vyhrocená? V kontextu českého pohraničí se to zdá trochu "zu viel", ale pak se člověk podívá kolem - na No LGBT zóny v Polsku, protipotratovou politiku, která nabírá na síle v mnoha zemích, na USA, kde v některých státech mizí knihy z knihoven a jsou páleny (ty o LGBT a rasové tématice, ne ty o popírání Holocaustu), na dezinformační kampaně v dnešním světě. A tak na Vykořeněné koukám ve své knihovně a říkám si, jestli nejsem vymírající druh městského liberála, který stále věří v slunečné zítřky, zatímco se nad obzorem už dávno stahují mračna.
Pláň Tortilla
John Steinbeck
Nevěřila bych, že najdu Steinbecka, který se mi nebude líbit. Johne, promiň, většinou Ti dávám plný počet, ale tohle mi opravdu nesedlo.
Moje kočka Jugoslávie
Pajtim Statovci
Nesedla mi. Mám ráda magický realismus a hru se symboly. Symboly se však musí někde protnout a dát mi na konci význam, což se u Kočky Jugoslávie nestalo. Co znamená kočka? Je to společnost? Zrcadlí duši toho, kdo si ji ochočí? Co znamená had? A co jejich souboj? Proč měl jeden z hrdinů fobii z hadů a proč tento strach náhle zmizel? Po přečtení znám sice příběh, ale kniha pro mě nadále zůstává stejnou neznámou, jako bych ani neotevřela její desky a nedostala se dál než za růžovou obláku.
Ptáci bez křídel
Louis De Bernières
Výborně napsané, přeložené s péčí a umem. Čte se jedním dechem.
Mám ráda knihy, které v člověku rezonují ještě dlouho po přečtění. Tohle je rozhodně jedna z nich.
Dívka ve vlaku
Paula Hawkins
Jedním slovem velké zklamání. Opětovně mě to přesvědčilo, že marketing dělá 2/3 úspěchu knihy. Je to průměrná detektivka šmrncnutá červenou knihovnou a la Bridget Jones.
Ženy, které mi nedají spát
Mia Kankimäki
Asi jsem od ní měla příliš velká očekávání, a proto jsem byla nakonec zklamaná. Vím, že rovina autorčina života ve srovníní s výjimečnými ženami měla knize přinést novou dimenzi, uvítala bych ale více výjimečných žen a méně Mii Kankimäki.
Během kapitoly o Karen Blixenové jsem se čtením málem sekla. Autorka mě značně iritovala. Např. v jednu chvíli píše, že se ve srovnání se svými známými, uštvanými mezi prací a dětmi, jako bezdětná čtyřicítka cítí, jako by utekla z vězení, a pak najednou probleskne věta, jak by bylo "samozřejmě úžasné, kdyby si ji po příletu do Afriky někdo vzal ještě než vyrazí za ubytováním". O Karen Blixenové v jeden moment píše "Občas působí jako nepřemožitelná superžena, skoro jako muž". (Takže nepřemožitelná superžena je skoro jako muž? Mio, prosím můžeš mi to vysvětlit?) Během většiny pasáže o Africe se mi otvírala kudla v kapse nad ukňouranou Miou, která si představovala, jak bude pít na savaně víno z křyšťálových sklenic po vzoru K. Blixenové.
V následujících kapitolách si ale autorka napravila reputaci a viktoriánské cestovatelky a renesanční italské umělkyně mě nadchly.
Můžu-li tedy doporučit, přeskočte Afriku a jděte rovnou na další kapitoly.
