Abulafia
komentáře u knih
Dívka ve vlaku
Paula Hawkins
Jedním slovem velké zklamání. Opětovně mě to přesvědčilo, že marketing dělá 2/3 úspěchu knihy. Je to průměrná detektivka šmrncnutá červenou knihovnou a la Bridget Jones.
Ženy, které mi nedají spát
Mia Kankimäki
Asi jsem od ní měla příliš velká očekávání, a proto jsem byla nakonec zklamaná. Vím, že rovina autorčina života ve srovníní s výjimečnými ženami měla knize přinést novou dimenzi, uvítala bych ale více výjimečných žen a méně Mii Kankimäki.
Během kapitoly o Karen Blixenové jsem se čtením málem sekla. Autorka mě značně iritovala. Např. v jednu chvíli píše, že se ve srovnání se svými známými, uštvanými mezi prací a dětmi, jako bezdětná čtyřicítka cítí, jako by utekla z vězení, a pak najednou probleskne věta, jak by bylo "samozřejmě úžasné, kdyby si ji po příletu do Afriky někdo vzal ještě než vyrazí za ubytováním". O Karen Blixenové v jeden moment píše "Občas působí jako nepřemožitelná superžena, skoro jako muž". (Takže nepřemožitelná superžena je skoro jako muž? Mio, prosím můžeš mi to vysvětlit?) Během většiny pasáže o Africe se mi otvírala kudla v kapse nad ukňouranou Miou, která si představovala, jak bude pít na savaně víno z křyšťálových sklenic po vzoru K. Blixenové.
V následujících kapitolách si ale autorka napravila reputaci a viktoriánské cestovatelky a renesanční italské umělkyně mě nadchly.
Můžu-li tedy doporučit, přeskočte Afriku a jděte rovnou na další kapitoly.
Dědina
Petra Dvořáková
Paráda. Čtivé a autentické vyprávění. Každá jednotlivá osoba je uvěřitelná. Krátká vyprávění se bezchybně skládají v celek. Dědina jak na dlani.
Válka nemá ženskou tvář
Světlana Alexijevič (p)
Tuhle knihu bych zařadila jako povinnou četbu k válečné literatuře hlavně pro všechny, kdo by si chtěli hrát na vojáky a tvrdit, že "válka očišťuje a zušlechťuje". Tohle je válka bez masky a bez patosu - bez vlaječek, bubínků, medailí a řečí o hrdinství. Krutost a zlo zde vystupuje vedle lidskosti a obyčejné lidské odvahy tak přirozeně, až z toho mrazí. Je to nejsilnější kniha o válce, kterou jsem kdy četla.
Altschulova metoda
Chaim Cigan (p)
Celá tetralogie "Kde lišky dávají dobrou noc" je mimořádně povedená a Altschulova metoda je za mě nejlepší knihou ze série.
Quo vadis?
Henryk Sienkiewicz
Někdy si říkám, že klasiky by měl člověk číst na škole, když je ještě mladý a hloupý (rozuměj důvěřivý) a nemá vycvičené kritické oko. Quo Vadis je výborně napsaná kniha, z pohledu moderního čtenáře však plná nešvarů.
Nejvíc mi vadil naprosto zřetelný antisemitismus. Chápu, že v roce 1896, kdy byla kniha vydána, patřil k bontonu. Vzhledem k tomu, že ji ve školách velebíme dodnes, myslím, že by
to neškodilo zmínit. Další dobový nešvar by šel nazvat "cherchez la femme". Je dobře vidět např. také u A. Dumase (Tři mušketýři). Je-li v knize hlavním negativním pólem muž (Nero, kardinál Richelieu), je jeho spojencem žena, která je charakterem horší než on (Poppea Sabina, Milady). Do třetice je to nekritický obdiv ke křesťanství a mučednictví.
Pozitivní na knize je čtivost, velmi dobrá znalost římských reálií, silné ženské postavy ( což na konci 19. století není samozřejmost) a vícevrstevnost. Jako každý dobrý autor se Sienkiewicz neomezuje pouze na vyprávění příběhu, ale jednotlivé postavy je možné chápat i v symbolické rovině.
Závěrem: Určitě stojí za přečtení. Je ale potřeba neztrácet ze zřetele, že je to dílo, které odráží dobu a místo vzniku. Zároveň se jedná o historický román, takže se nemusí stavět ( a taky nestaví) k historii objektivně.
Totál Balkán
Blanka Čechová
Na této knize je špatně jenom jedna věc - že nevyšla v době, kdy jsem se rozhodovala pro budoucí povolání v oblasti mezinárodních vztahů, hnána naivní představou, že vstupuju do světa naplněného ušlechtilými Raouly Wallenbergy, odhodlanými neúnavně bojovat za lepší svět. Kdyby mě někdo připravil o iluze už tehdy, mohl teď ze mě být třeba docela slušný mikrobiolog. Teď už mi při čtení nezbylo než konstatovat, že se toho za těch 10 let od napsání moc nezměnilo.
Probudím se na Šibuji
Anna Cima
Svěží, čtivé a s myšlenkou. Má to atmosféru, děj a díky autorčině znalosti japonské kultury i přesah. Doporučuju.
Hodiny z olova
Radka Denemarková
Nejlepší kniha, kterou jsem tento rok četla.
Klade sice na čtenáře nemalé nároky, ale to už tak hluboké lidské příběhy dělají. Jsou knihy, které se Vám líbí a přečtete je jedním dechem. Ale jsou tak trochu jako koláček, o kterém večer už ani nevíte, že jste ho slupli. A pak jsou knihy, které Vás stojí čas a úsilí, donutí Vás klást si nepříjemné otázky, ptát se po vlastních hranicích a integritě, a i když byste je někdy nejraději zahodili, rezonují ve Vás ještě 20 let po přečtení. Taková je Sofiina volba, Foucaultovo kyvadlo, Na východ od ráje nebo Absolone, Absolone! A pro mě jsou takové i Hodiny z olova.
Přijde kůň do baru
David Grossman
Nechtěla bych být divákem, který si koupí lístky na stand-up a dočká se hlubinné psychoanalýzy hlavního hrdiny. Přesto se jedná o strhující záležitost. Počátečním dusnem a stupňováním textu román připomíná novelu Mario a Kouzelník T. Manna, i když Dovele zde vystupuje v obou rolích zároveň - v roli ničitele i ničeného. Krok za krokem odhaluje Dovele svoji duši, ale zároveň také duši izraelské společnosti a ptá se po hranicích lásky a nenávisti, soucitu i krutosti, agresivity i ochoty pomoci.
Kniha se nečte příjemně. A v některých pasážích se čtenář cítí, jako by se sám octl na nevydařeném stand-upu a musel si sám začít klást nepříjemné otázky.
Čas psychopatů
František Honzák
Na Čas psychopatů jsem se těšila. Přišlo mi však, že pan doktor Honzák nezachází s diagnózou psychopatie dostatečně opatrně. Místy to na mě působilo tak, že psychopatem je vlastně každý, s kým pan doktor nesouhlasí. Také se domnívám, že dostatečně nerozlišoval psychopatii (která je vrozená) od různých forem sociopatie (která je vychovaná) a v kapitole o historických osobnostech také kontext, ve kterém žily. Asi jsem měla příliš vysoké nároky, ale Čas psychopatů na mě nepůsobí jako kvalitní, populárně-naučná publikace, spíš jsem měla pocit, jako bych byla s panem doktorem Honzákem v pohostinském zařízení a on při řeči míchal svoji profesi s osobními dojmy.
Život Ruth
Donald McCaig
Tohle téma bylo zpracováno už mnohokrát a lépe. Řeší ho Faulkner v Absolone! Absolone!, Harper Lee v Jako zabít ptáčka a dotýká se ho Steinbeck, Styron i Mark Twain. Přesto si myslím, že si Život Ruth pozornost zaslouží, i když, jak je patrné z komentářů níže, to není zrovna čtivo pro nadšené obdivovatele Severu proti Jihu. A mně se to na něm líbí - žádné pozlátko, plesy, šaty, odpolední čaje a romantika. Ruth bojuje o to, aby přežila a zachovala si alespoň kousek lidské důstojnosti (jako je třeba možnost vychovávat vlastní dítě nebo právo na tělesnou integritu).
V rodině O´Harů se odehrává až úplný závěr knihy. V komentářích někdo zmiňoval, že mu to připadá jako parazitování na slavném motivu. Na mě to spíš působí, že McCaig využil slavný motiv proto, aby ukázal, že existoval taky úplně jiný Jih, než ten Scarlett O´Harové, Jih, kam jste patřili, pokud jste zrovna nebyli bílí a bohatí.
Všechny barvy nebe
Amita Trasi
Ve zkratce: dobrý příběh špatně napsaný.
Autorka zpracovává těžké (a bohužel stále aktuální) společenské a politické téma, a kdyby se jí to povedlo, tak je to pomalu na Nobelovu cenu. Jenomže to po stránce řemesla nezvládla a knížka vyznívá ploše a tak trochu jako "literatura pro ženy".
Text je plný klišé, emoční výlevy hlavní hrdinky jsou nedůvěryhodné, čtenář se ztrácí v tom, co kdo ví resp. co si kdo uvědomuje, děj je předvídatelný, vypravěčský styl Mukty a Táry se od sebe prakticky neliší... Přitom, kdyby byl příběh jinak strukturovaný a lépe napsaný, mohla to být knížka jako hrom.
Mám z toho asi takový pocit, jako když si necháte ušít šaty z kvalitního saténu u nezkušené krejčové, která neví, že se má stříhat našikmo, pečlivě žehlit a stehovat... Ona sice udělala všechno, co uměla a mohla, ale vy stejně nemáte krásné šaty, jenom drahý, nevzhledný, saténový pytel.
Cit slečny Smilly pro sníh
Peter Høeg
Kniha má výborný začátek. Konec je ale podle mého názoru příliš akční a těžko uvěřitelný.
Vrah z města meruněk: Příběhy z Turecka
Witold Szabłowski
Poláci to umí. Nedávno se mi dostala do rukou reportážní kniha "Ku-Klux-Klan. Tady bydlí láska" od Surmiak-Domańské, teď je to Szablowski. V obou případech se autor snaží otevřít čtenáři dveře do společnosti, která je pro nás často cizí a nepochopitelná. V obou případech se mi otevírala kudla v kapse, ale nelituju jedinou přečtenou stránku.
Slabost pro každou jinou pláž
David Zábranský
"Nekňourej!" říkala mi maminka. "Nikdo na to není zvědavý. Když spadneš, vstaň. Když máš problém, řeš ho."
Při čtení "Slabosti pro každou jinou pláž" jsem pochopila, jakou měla pravdu. Kniha plná postav, které se stále zoufaleji zaplétají do problémů "prvního světa" a hýčkají si neurózy, mi způsobila nervový tik a zkroutila nehty na prstech u nohou. Na zabití byla každá z nich. Teď už chápu, jak je kňourání otravný. Díky mami!
Let čarodějnice
Emil Hakl (p)
Doteď jsem nevěděla, že čtení knihy může fyzicky bolet.
Není to špatná kniha. Něco v ní je, ale já nejsem cílová skupina. Nemám ráda příběhy o čtyřicátnících, kteří hnilobně probublávají životem odnikud nikam. Navíc se mi nečetla dobře. A to jsem zvyklá na knihy, které jsou komplikované a vyloženě špatně se čtou. Let čarodějnice se nečte špatně, spíš tak nějak nepříjemně; zůstává po něm pachuť jako po přesmažených hranolkách ve smíchovské nádražce.
Pískový vrch
Joanna Bator
Paní Bator je bez přehánění "polský William Faulkner". Narozdíl od něj má však nějen cit pro jazyk a pro drama, ale taky smysl pro humor.
Vládce parazit
Carl Zimmer
Populárně naučnou publikaci Vládce parazit od Carla Zimmera doporučuju pro období splínu. Je totiž jedno, jestli vás deptá partner, šéf nebo hypotéka, po pár stránkách vám bude jasné, že žijete v ráji, o kterém se vašim vzdáleným předkům ani nesnilo; ve světě, kde parazita poznáte podle toho, že je na obrázku, ve formaldehydu nebo v Africe. Zbytek světa – od lidí v rozvojovém světě až po šneka doma na zahradě – tohle štěstí nemá.
Publikace se čte sama, i když to místy chce trochu silnější žaludek a radši si nic nepředstavovat. To je taky její jedinou nevýhodou. Doslov k ní napsal sám velký Flegr. Zimmer mimo jiné zmiňuje Flegrův výzkum vlivu toxoplazmózy na chování člověka. Nevím, jestli je profesor Flegr tak známý nebo Carl Zimmer tak pečlivý, že jeho zrak neopominul ani českou kotlinu.
V každém případě, pokud hledáte lehce děsuplné čtení plné zajímavých informací, je to skoro tak dobré jak Nesbøho detektivky. Ale varuju vás, na vašeho Mourka už se nikdy nepodíváte bez stínu podezření.