Dabasir komentáře u knih

Poutavě napsaná kniha o korzárovi a objeviteli Francisi Drakeovi. Jen škoda, že autor dost vynechal jeho dětství, mládí a rovnou nás hodil do víru děje v jeho dospělosti. Od prvních stran je poznat, že autor Derek Wilson je historik tudorovského období, je v tom odborník a tak nějak předpokládá, že čtenář jeho knih z této doby má už znalosti.

Kniha se věnuje především Drakeově plavbě kolem světa. Autor k tomu přidává i myšlenkové pochody, což přispívá ke čtivosti. Ale pak když se podívám například na anglickou wikipedii, tak si najdu, že to bylo trochu jinak. Pak je otázka, zda má pravdu kniha a nebo články na wikipedii.

Wilson k Drakeovi přistupuje dost nestranně. Dovede ho adorovat, ale zároveň i odsoudit za některé jeho činy – například vysazení těhotné Marie na ostrově Krabů. U tohoto ostrova Krabů jsem si dost uvědomil, jak mi tu chybí podrobná mapa nebo vysvětlivky. Nikde jsem o tomto ostrově nic nevygoogloval, wikipedie se o tom nezmiňuje.

V knize jsou také zajímavé vedlejší postavy, které se s Drakem plavily. Někdy se o nich dost autor rozepíše, pak zmizí a nic se o jejich osudu nedozvíme. Hodil by se tam jmenný seznam těch postav, někdy jsem si musel dohledávat, kdo je který námořník, lodivod, guvernér apod.

V literatuře poslední doby se píše o tom, že Drake při plavbě podél tichomořského pobřeží Ameriky doplul až k dnešnímu kanadskému ostrovu Vancouver. Podle této knihy doplul jen do Kalifornie a v poznámkách se objevuje informace, že dřívější historici tvrdili, že Drake doplul mnohem dále na sever, což bylo již vyvráceno. Tak a teď by mě zajímalo, kde je pravda.

Wilson zde dost srovnává Magallenovu plavbu a Drakeovu. Až mě to nutí si najít nějakou literaturu o první plavbě kolem světa.

Kniha se četla dobře, rád se k ní opět někdy vrátím.

8 29.01.2025

Zcela jiný Pludek, než na jakého jsem zvyklý z jeho volné románové trilogie. Ani bych nepoznal, že to psal stejný autor. Četlo se to velmi dobře, mrzelo mě, že jsem tuto knihu objevil až nyní a ne dávno v dětství.

Přenesl jsem se mezi západní Slovany a sledoval jejich marný boj s německým živlem. Sámova říše, Moravská říše a poslední pověst o Přemyslovi, to vše už jsem dávno znal, ale pověsti o bojích Polabských Slovanů pro mě byly prakticky neznámé. Většina Slovanů byla krásně ušlechtilá, čestná a Němci jsou naopak zrádní, hamižní a touží po ovládnutí nových zemí.

Krásně se v těch pověstech projevila slovanská rozdrobenost. Slované se dokázali spojit, ale po vítězství se hned pustili do sebe. Synové velkého knížete, který padl, se hned přidávají k těm, proti komu bojoval jejich otec, jen aby bojovali a intrikovali proti tomu, kde se v jejich vlasti nově ujal trůnu. A tak jedno slovanské město za druhým končí a stává se německým.

Líbilo se mi, jak Pludek používal česká jména měst, jen by se mi hodilo v závěru jejich současné německé pojmenování. Snažil jsem se to hledat na mapách, na wikipedii a na google. Ne vždy se mi to podařilo. Starhrad, Lubica, Dubín, Volyň, Pluna…

Každou pověst jsem se snažil si ověřovat, zjistit k ní více informací a tak jsem zjistil, že u často si Pludek vymýšlí i ve stylu Václava Hájka z Libočan. Kde se v roce 2025 uvádí, že není známo, kde se například některý kníže narodil, Pludek hned přesně ví, že to bylo například město Zvěřín a ví i přesně rok.

Škoda, že se takových knih nevydává více a není s nimi více veřejnost seznamována. Škoda, že se do této oblasti nevrací třeba čeští spisovatelé historických románů. Prožíváme severské ságy, různou historickou fantasy, ale tady kousek za dveřmi nám uniká krásná slovanská historie se svými bohy, statečnými vojevůdci, bratrovražednými body a velkým zánikem celých národů, jejichž jména většina lidí dnes už ani nezná.

8 20.01.2025

(SPOILER) Tak jsem velice rád, že jsem dočetl poslední díl této série, ke které se asi už nikdy nevrátím. Tento poslední díl začal velice slibně, snad nejlépe ze všech předchozích dílů, připadalo mi, že autor píše více jak v poslední povídkové sbírce, kterou jsem hodnotil celkem kladně.

Na scéně se objevuje mladý kluk Stan žijící v Istanbulu, rozhodne se za zděděné peníze dostat na asteroid Gateway a stát se prospektorem na mimozemských lodích. Společně se svým tureckým kamarádem a americkou dívkou Estrellou se stávají trojící přátel. Má to děj, má to spád a nezvykle tomu chybí sex, protože je několikrát zdůrazněno, že Estrella je panna.

Díky Stanovi sledujeme dosavadní děj ságy z jiného pohledu, vracíme se k událostem, které jsme již předtím sledovali. Lidé se setkávají s Heechee, končí prospektorská doba a Stan s Estrellou se vydávají do Jádra, seznámit se s Heechee. Na palubě lodi se Stan dozvídá, že Estrella ztratila na asteroidu panenství a proto by ráda spala i s ním. Celá cesta za Heechee se mění v jedno velké sexuální dobrodružství a tím končí děj a zase se objevuje klasický Pohl, který mi tak vadil v předchozích dílech. Zase se asi zkouřil při psaní a neustále má najednou všude plno sexu, živé postavy a do toho postavy uložené ve strojích, které zase žijí své virtuální životy, kdy mají virtuální sex, virtuálně pijí neexistující virtuální nápoje, vaří neexistující jídla atd. atd. Pohlova posedlost sexem se tu projevuje například tím, když hlavní předností starověkého Marca Antoniuse je to, že byl sexuálním partnerem Kleopatry. Běžně by se napsalo milencem, partnerem, otcem dětí, ale Pohl to musí zase dosadit do sexu.

Na scéně se objevují různé postavy, včetně starého dobrého známého zloducha Wana, který spřádá zase své zločinné plány. Podle toho, kolik tomu Wan věnuje času, finanční a kolik Pohl věnuje stránek tomu velkolepému plánu, jsem očekával něco bombastického. A ona to je taková hovadina.

Další postavy se objevují, mizí, neustále plkají o ničem a řeší něco naprosto nezajímavého a já jsem se neskutečně těšil až to dočtu.

Nebýt toho velmi slibného rozjezdu, dal bych snad jen jednu hvězdičku.

8 14.01.2025

Jednoduché čtení o pirátovi, objeviteli a oblíbenci královny Alžběty I. Na několika desítkách stránkách sledujeme Drakeův původ, první plavby k Africe, do Západní Indie a přes jeho nejslavnější platbu kolem světa pokračujeme k porážce španělské Armady až k jeho smrti.

Aby autor rozšířil ten krátký životopis, odbíhá často k tomu, kdo to byl Karel V., Hernando Cortéz apod. Během popisování anglických plaveb k Americe sledujeme mezi řádky velký rozdíl mezi Španělskem a Anglií. Velmoc své doby má plno zlata, kolonií a spí na vavřínech, ostrovní Anglie hnána touhou po ekonomickém zisku pomalu ale jistě přebírá vedení.

Četlo se to dobře, rychle, ale protože to bylo takové krátké a protože vím, že Ivan Brož uměl psát mnohem lépe, dávám jen čtyři hvězdy.

8 01.01.2025

Před čtyřmi lety jsem začal číst tuto Heechee sérii, nadšeně jsem si pořídil všechny díly a pak jsem se zhrozil toho čtení a po třetím dílu sérii odložil na potom. Teď po čtyřech letech jsem se vrátil a už chápu, proč jsem tehdy nepokračoval. Ne, nejsem asi ta správná cílová skupina. Ta knížka pro mě byla katastrofa a utrpení.

Robinette Broadhead je mrtvý, uložený v digitální paměti, je nejbohatším „člověkem“ a do všeho tak nějak kecá. Neustále si vytváří své fyzické dvojníky, kteří se účastní setkání s živými lidmi. Do toho ale neustále má simulace s dalšími neživými, bývalými lidmi a svým programem Albertem Einsteinem. V těch simulacích neustále mluví o tom, co pije za drink, jak neexistuje ani on, ani ten drink.

Je to jak kdyby se autor totálně zkouřil a měl myšlenky jen na sex a na alkohol. A k tomu je potřeba přidat nějaký rádoby děj, takže se tady objevují tajemní Vrahové, kteří chtějí konec rozpínání vesmíru a my sledujeme na x desítkách stránek filozofování o tom, proč to dělají a jaký vesmír si představují.

Nejvíce mě asi tak nějak bavila ta část o cca dvanáctiletých dětech (dvou lidských a jednom heechee), kteří se z asteroidu dostanou na planetu Zemi, na Tahiti. Ale i zde se objeví dva staří teroristi, kteří uprchnou z vězení (v tom vězení, má jeden z nich na noc robota, který vypadá jak mladá dívka, aby si mohl užívat sexu), děti unesou a zase jeden z teroristů má neustále potřebu přemýšlet nad tím, jak si na konci užije s tou cca dvanáctiletou dívkou.

Většina knihy je neustále jen tlacháním o tom, že virtuální simulace jsou dokonalé a rychlé a dá se v nich všechno, skutečný čas je neskutečně pomalý a nudný. Dále jsou tu Vrahové a všichni se jich bojí, všichni jsou z nich podělaní strachy, protože to a protože tamto. A musíme to slyšet neustále dokola.

A závěr je takový závěr, že i sám Robinette přemýšlí, co je to za konec a je to konec nebude to konec a co bude za milion let. A než se k tomu konci doletí, tak se zase musí zmínit, že virtuální osoby v dokonalé simulaci pijí a užívají jen sexu – no, na ten popis potřebovali o dost víc prostoru než moje dvě řádky tady.

8 28.12.2024

Poprvé jsem knížku četl někdy začátkem 90. let a mám ji tak spojenou s tím, že jsem zjistil, že kdysi dávno existovaly i jiní křižáci než ti, co bojovali s husity. Náhodně jsem na knížku narazil v antikvariátu, z nostalgie jsem ji koupil a začal rychle doma číst po více jak třiceti letech podruhé.

Knížka je skvěle napsaná, je poznat, že autorská dvojice o této problematice věděla spoustu podrobností. Líbí se mi, že i když byla knížka napsána v roce 1975, postrádá jakékoliv propagandu poplatnou době svého vzniku.

Na stránkách sledujeme vznik první křížové výpravy, její úspěch a založení čtyř křižáckých států. Část křižáků se v Levantě usazuje a mění dobytou zemi ke svému obrazu, ale zároveň orient mění. Pak přichází další křížové výpravy, objevují se zde janovští, benátští a pisánští kupci, kteří pomocí svých peněz mají často větší vliv než králové a papežové.

Sledujeme i útok křižáků na Cařihrad, rozparcelování byzantské říše, která se sice dokázala po několika desetiletích znovu sjednotit, ale už byla pouhým stínem své předchozí existence.

Postupně se baroni a hrabata v křižáckých státech soustřeďují na boj mezi sebou, intriky a přichází postupně o další a další území. Na posledních stranách knížky padá Akkon, končí křižácká éra v Levantě a sledujeme poslední osudy křižáků na Kypru a zmínky o Řádu německých rytířů v Pobaltí.

Autoři popisují nejen bitvy a politikaření křižáků, ale také geografii státečků, obyvatelstvo, jejich náboženství, asimilaci Franků. Celkem upozadili křižácké řády, například o templářích je zde jen několik věcných vět, žádná mystika a tajemství o pokladech apod.

I když dnes existuje v češtině mnoho podrobnějších děl, rozhodně doporučuji i tuto knihu k přečtení.

8 09.06.2024

Pan Josef Opatrný opět ukázal, že je skutečný historik a znalec. Knížka je skvělá, dokonale podrobná, plná podrobností a faktů. Skvěle se čte a donutí neustále něco dalšího googlovat a dívat se na mapu. Je až neuvěřitelné, že takové podrobnosti, co jsou v knize obsažené, dovedl pan Opatrný sepsat v době, kdy internet byl ještě v plenkách.

Sedmiletou válku v Americe mám tak nějak nejradši ze všeho dějepisného období. O tom, že je to u nás v Česku méně známé téma svědčí i to, že o většina bitev, pevnostech a vojácích z té doby neexistují na české wikipedii ještě ani žádná hesla.

Jedinou slabinou té knihy jsou příliš dlouhé odstavce a hutné texty. Výhodou je množství mapek a poznámek.

Dobytí Quebecu v roce 1759 mě fascinuje už několik desetiletí. Je to pro mě taková americká obdobou pádu Cařihradu. Opatrný podrobně popisuje co vše tomu pádu předcházelo. Vše předtím se zdají být jen takové drobné koloniální boje – tvrz Carillon, Oswego apod. Zvláštně působí dvojí dobytí Louisbourgu. A pak bitva o Quebec je jak bitva z Evropy. Francouzský generál Montecalm mi byl vždy sympatičtější než anglický generál Wolfe.

Měl jsem zažité, že v britské expedici byl i James Cook, který provedl Angličany přes řeku svatého Vavřince. Tady se o něm Opatrný ani jednou nezmínil.
Po pádu Quebecu přichází pád Montreálu a přenesení války do Karibiku. A pak pro Francii potupný mír. A pro vítěznou Anglii se to za pár let obrátí v americkou válku za nezávislost.

Skvělá knížka. Rozhodně se k ní ještě vrátím a budu v ní často listovat jako v ostatních knihách od Opatrného.

8 24.04.2024

Je rok 1928 a do kultbáze (dnešní osada Lavrentija) připlouvá malá skupinka ruských učitelů, aby šířila na Čukotce vzdělání a sovětský styl života. Pryč je carské Rusko, kdy zlí Rusové a ještě zlejší Amerikánci Čukči jen vykořisťovali, opíjeli a obírali o kožešiny. Nyní přichází svoboda, rovnoprávnost, touha je vše naučit a všude pověsit fotografie moudrého Lenina a ještě moudřejšího Stalina.

Na Sjomuškinovi je vidět, že na Čukotce skutečně žil, že si zamiloval tamní přírodu i samotné Čukče. Román byl poprvé vydán v roce 1945, tak ta dávka sovětské propagandy je zde dost poznat a je potřeba se nad ní přenést.

Sledujeme, jak ruští učitelé vybírají první skupinku dětí, které učí psát, počítat, mluvit rusky. Setkáváme se s pro nás nepředstavitelnými zvyky Čukčů – dobrovolná smrt uškrcením, neochota se umývat apod. Čas běží a mezi přibližně desetiletými žáky si získáváme své oblíbence, především Tagraje, který se nejprve nechce nechat ani ostříhat, ale postupně se stává „nejsvětštějším“ ze všech Čukčů.

Zlí šamané brojí proti sovětizaci tundry, ale postupně jsou zesměšňováni a ustupují do pozadí před moderním školstvím, medicínou a vědeckým přístupem. Všichni jsou nadšení a budují lepší svět.

Uplyne přibližně deset let a kniha pokračuje svou druhou částí. Žáci dospěli, na Čukotce je více Rusů a je potřeba šamanismus vymítit i v nejodlehlejších částech Čukotky mezi pastevci sobů, kam se postupně vydávají sovětsky uvědomělí Čukčové. Tagraj se stává prvním letcem mezi Čukči.

V závěru žáci skládají závěrečné zkoušky, setkávají se s poslancem, který je Čukča a v Moskvě dokonce mluvil se samotným Stalinem. Nejlepší žáci se vydávají do Moskvy studovat vysoké školy a budovat lepší sovětský svět.

8 25.02.2024

Tak toto mi absolutně nesedlo a už teď vím, že nikdy nic dalšího od Sorokina nebudu zkoušet číst. Anotace knihy mě nalákala, těšil jsem se na to. Ale je to katastrofa.

Sorokin se asi zkouřil marihuanou a v drogovém rauši napsal tento paskvil. Svým způsobem to má být asi inspirace Jedním dnem Ivana Denisoviče od Solženicyna. Jen obráceně, tedy že sledujeme jeden obyčejný den opričníka, který o všem rozhoduje, vraždí, znásilňuje a to vše dělá pro gosudara.

Děj knížky se odehrává v blízké budoucnosti, v roce 2027. Ale vše je napsáno tak nesmyslně archaicky, takže přídavná jména se píší za podstatné jméno, slovesa se dávají na konec věty. Takže hlavní postava Andrej Danilovič o sobě mluví například jako „Tvář svou omývám“ a když znásilňuje vdovu, tak to popisuje „a do jejího lůna vpouštím lysého tchoříka svého.“

V roce 2027 vládne car, lidé používají kynžály, kyje, létají letadly a letenky kupují za mince. Kolem Ruska je velká cihlová zeď, Číňani ekonomicky pomalu ovládají Rusko. A všichni mezi sebou mluví asi tak, jak když si představíte zastaralé české překlady Shakespearových divadelních her - a stejně tak nesmyslně zastarale i uvažují.

Vyhnout se této knížce je nejlepší řešení.

Koncem devadesátých let jsem tuto knížku četl poprvé a pamatuji si, že jsem ji přečetl skoro za noc, že mě tak chytla, že jsem ji nechtěl odložit, dokud jsem ji nedočetl. Teď po letech jsem se k ní vrátil a stále na mě má velký dopad, své kouzlo a určitě se k ní znovu vrátím a znovu přečtu.

Je to taková lehčí varianta Solženicynova Gulagu. Jedná se o svým způsobem idealizované vzpomínky kozáckého důstojníka z roku Krasnovů. Je vidět, že autor není spisovatel. Píše stručně, jednoduše, v krátkých větách. O to více to vše je autentičtější.

Kniha začíná zradou kozáků v Rakousku v roce 1945. Tito kozáci utekli před bolševiky do emigrace a uvítali tažení Hitlera na SSSR, přidali se na jeho stranu. O vojenské službě ve wehrmachtu se Krasnov prakticky nezmiňuje. Tváří se jako profesionální voják, neomlouvá se za svou službu, prostě o tom mlčí. Kozáci se báli SSSR, uvítali, že se vzdali Angličanům, kteří jim slíbili, že je nevydají SSSR. Ale hned při první příležitosti je vydají SSSR i když ví, že to znamená odsouzení. Pocit zrady od Spojenců se táhne celou knihou. Stalin, Churchill nebo třeba Roosevelt jsou pro Krasnova téměř na stejné úrovni.

Kozáci byli odsouzení na deset let do Gulagu za protisovětskou činnost, terorismus apod. Sám velký generál Krasnov (vzdálený příbuzný autora, kterého nazývá dědečkem) byl oběšen. Autorův otec i strýc umírají v gulagu. Autor popisuje Lubljanku, Lefortovo. Výslechy, mlácení, odsouzení. Rvačky s kriminálníky. Přijde mi, že si idealizuje Vlasovce. Téměř každý dobrý člověk v lágru je Vlasovec. Vlasovci a kozáci jsou elita gulagů, gentlemani, kteří drží při sobě.

Po deseti letech je Krasnov propuštěn na svobodu a s pomocí mezinárodního Červeného kříže odchází do Švédska za svou ženou, kterou déle jak deset let neviděl a chystá se sepsat své vzpomínky. Je rok 1956. U autora je v závěru vidět ruský patriotismus, naděje, že SSSR brzy skončí a objeví se nové Rusko. Ty konečné myšlenky mi tak přijdou podobné dnešní době, kdy Rusko je izolované, pod sankcemi a má pocit, že celý svět je proti němu a přitom je samo agresorem. Ty závěrečné myšlenky by se tak hodily na dnešní dobu.

V knize často Krasnov porovnává Rusy, kteří před bolševismem odešli do emigrace (on sám z Ruska odešel s rodiči, když mu byli 4 měsíce a vrátil se tam jako zajatý kozácký důstojník ve svých 27 letech), a s Rusy, kteří v SSSR zůstali a skončili v gulagu.

V knize je dost nepřesností. Hned na přebalu je rodokmen rodu Krasnovových, který logicky nedává smysl, například otec autora by byl starší než jeho „děd“. Krasnov také popisuje povstání v jednom z kazachstánských gulagů, které dle jeho slov uspělo, vůdci nebyli odsouzeni a získali úlevy. Podle wikipedie byli vůdci popraveni a zemřelo při povstání trestanců až 700 odsouzenců. Snad v tom roce 1956 neznal autor pravdu, snad si idealizoval úspěchy povstalců. V knize je také uvedeno, že v současnosti nejsou známí žádní potomci rodiny Krasnovových, všichni byli vyhlezeni a nebo zemřeli. Podle wikipedie Miguel Krasnoff žije v Chile, má syny i vnuky a byl Pinochetovým generálem.

Škoda, že není v knize vysvětlena více autorova smrt. Je naznačeno, že zemřel v roce 1959 za záhadných okolností v roce 1959 v Buenos Aires. Jak se tam dostal, když odešel do Švédska? Jaké to byly záhadné okolnosti? Tak krásně by se to hodilo do doslovu ke knize.

Rozhodně všem doporučuji k přečtení pro pochopení ruské mentality.

8 07.01.2024

(SPOILER) Mé první setkání s detektivní tvorbou od Dicka Francise a hned jedno velké nadšení. Rozhodně si přečtu i další romány od tohoto autora.

Není to ani tak typická detektivka, jak jsem čekal, ale je to příběh o podvodu a chystání dokonalé pomsty. Tak mě to vtáhlo do děje, že jsem knížku přečetl na jeden zátah.

Hned na počátku jsme vtaženi do hádky, kdy hlavní hrdina Steven Scott dává výpověď svému trenérovi, který se skvěle staral o jeho koně. Steven Scott poznal, že ho trenér Jody podvádí, ale až postupně zjišťuje, jak velké ty podvody byly. A nemá důkazy, všichni se obrací proti němu. Není to žádný superhrdina, „jen“ bohatý gentleman s chytrým mozkem.

A s každou další stránkou se postupně dostáváme k plánované pomstě, mezitím se samozřejmě hlavní hrdina, který dosud žil staromládenecky, musí zamilovat do krásné Američanky.

Doporučuji k přečtení.

8 07.11.2023

Jeden z prvních Crichtonových románů a je poznat, že autor není ještě tak vypsaný. Být to moje první knížka od Crichtona, po jeho dalších dílech bych asi nesáhl.

Sledujeme pacienta v nemocnici, který díky epilepsii trpí výpadky paměti a záchvaty zuřivosti, kdy napadá lidi. Má mu být voperován malý počítač s elektrodami do mozku, spolu s atomovým generátorem. Operace se podaří, pacient uprchne a začíná napadat lidi ještě víc než před operací.

Je tam spíše vidět filozofický přesah, jak počítače ovlivňují člověka, než zajímavý děj. Je to napsáno začátkem 70. let, takže vše krásně zastaralo.

Ve chvíli kdy doktoři z nemocnice spolu s detektivem z LA hledají svého uprchlého pacienta, čekal jsem nějaký zlom, něco napívaného, něco crichtonovského a dočkal jsem se klasického konce většiny béčkových amerických filmů.

Dalo se to přečíst, ale asi to nikdy číst znovu už nebudu.

8 13.07.2023

Krásně zastaralé hard sci-fi z konce 50. let. Četl jsem to za posledních asi 35 let možná podesáté, rád se k té knize vracím a rád bych ji doporučil všem fanouškům sci-fi, hlavně Arthura C. Clarka. Svým způsobem jeho první romány jsou něčím podobné této prvotině od Strugackých.
Pomalu končí 20. století a na Venuši je objevena Uranová Golkonda a Sověti se rozhodnou pokořit vzdorující Venuši. Kniha je rozdělena do tří částí. V první sledujeme specialistu na pouště Alexeje Petroviče Bykova, který se přidává ke zkušeným kosmonautům a přijímá výzvu letět na Venuši. Další posádku planetoletu na fotonové palivo Chius tvoří lotyšský geolog Dauge, geolog Jurkovskij, pilot Spicyn, navigátor Krutikov a velitel expedice Jermakov.
Po rychlém výcviku posádky se dostáváme do druhé části, kdy planetolet Chius letí k Venuši. Po cestě se setkává s meteoritem, ale hlavně prolétá sluneční bouří, která málem celou loď zničí.
Ve třetí části sledujeme tvrdé přistání a snahu prozkoumat Uranovou Golkondu, vybudovat tam majáky a přistávací plochu pro další expedice.
Je to psáno v padesátých letech minulého století, takže k tomu patří trocha komunistické agitace, ale nijak to nenarušovalo děj. SSSR už není socialistický, ale je to SSKR – Svaz sovětských komunistických republik. My Češi máme v tu dobu orbitální základnu nad Venuší a několik Čechů se v románu také mihne. Jeden z kosmonautů neustále kouří lulku, i ve vesmíru. Dopisy se píší na list vytržený ze sešitu a nebo si kosmonauti posílají dopisy psané na psacím stroji. Natočené kamerové záznamy se počítají na metry filmu. Pokud si chce někdo z expedice zjistit nějaké zprávy, sahá po tištěných novinách. Je to krásné, jak v tu dobu už mělo lidstvo být daleko a jak některé věci dávno zastaraly.

8 13.02.2023

Krásně napsaná knížka, jak píše níže LadyMichelle, tak je to opravdu neskutečný čtenářský zážitek. Od nejstarší historie až po rok cca 2015. Sledujeme především Střední Asii, kde na prvních stránkách je nám ukázáno, že už v dávné historii měla mnohem větší vliv, než se učíme běžně v učebnicích.

Chazaři, Číňani, Rusové, Peršané, Tataři, Arabové a další vstupují na stránky knížky, budují své říše, obchodují a objevuje se globálně propojený svět před stovkami let. Sledujeme zámořské objevy, tzv. Velkou hru, obě světové války, studenou válku a současnost. Poslední stránky ukazují, že vlastně ta oblast zase začíná být nejdůležitější a naše Evropa tak nějak jde stranou. Rozhodně to stojí za přečtení a zamyšlení.

Na druhou stranu čtenářský zážitek mi kazilo několik chyb, které mě udeřily do očí. Například Angličané plující v 18. století do obchodu za Murmanskem, který byl založen až v roce 1916. Nebo legenda o svatém Řehořovi popsaná jinak než se běžně píše. Římský císař se dívá na odplouvající obchodní lodě v Basře, která byla ale založena až o pár století později. Nebo zmínka o tom, že hlavní město Kazachstánu Astana byla vybudována za dvacet let z prachu, kde nic nebylo – přitom již v roce 1830 bylo založeno město Akmolinsk, které si Chruščov oblíbil jako Celinograd a někdy kolem roku 1990 tam žilo cca 300 tisíc lidí, takže zase takové nic to nebylo… Kvůli těm několika chybám, které mě tak vadily jsem přemýšlel, zda neubrat jednu hvězdu, ale protože se to četlo vážně skvěle, dávám plný počet bodů a jen si říkám, že vše, co se čte, se musí prověřovat a ničemu bezhlavě nevěřit.

8 18.12.2022

Druhý svazek o futuristických snahách kolonizovat vesmír je o chlup slabší jak ten první, je to dané někdy (pro mě) zbytečně detailními popisy budoucích raket. Rok 2022 měl být podle knížky z roku 1986 krásnou kosmickou budoucností. V tuto dobu měly být základny na Měsíci, přistání na Marsu, první mezihvězdné sondy.
Vše popisované v knize zní tak krásně, nadějně a uvěřitelně. Je to literatura faktu, ale bylo by skvělé, kdyby podle toho někdo napsal hard sci-fi román polidštěné sluneční soustavy nebo galaxie. I když je vše v nedohlednu, ta knížka mě dokonale pohltila… Škoda, že kosmickou budoucnost lidstva nevidím tak nadějně jak pan Pacner, když knihu v roce 1986 psal.
Díky knížce jsem se dozvěděl, že se nepoužívá slovo teraformace, ale správně má být geomorfizace nebo zpozemšťování.
A stejně jako u prvního svazku poznamenávám, že ani zde pan Pacner nepředpokládal nějakou čínskou kosmickou budoucnost.
Rozhodně doporučuji k přečtení.

8 17.07.2022

Perfektní jednohubka, kterou jsem za posledních dvacet let četl snad dvacetkrát. I když už u každého dalšího přečtení není ten „wau efekt“ jak poprvé, mám tuto knížku velmi rád. Angličtí válečníci místo Jeruzaléma „omylem“ dobývají jednu planetu za druhou. To vše popisované jazykem středověkého mnicha, který tomu dodává nános historie. Prostě skvělý nápad, skvěle napsané… Jen škoda, že se to nerozvinulo ve větší román a nebo dokonce sérii románů z dalekého křižáckého vesmíru.
Rozhodně doporučuji.

8 16.12.2021

Dmitrije Gluchovského mám rád, nepochopil jsem nikdy, proč se používá v češtině jeho poangličtěné jméno a ne klasický přepis z ruštiny.
Tato knížka se Gluchovskému nepovedla a nebo nejsem ta správní cílová skupina. Když jsem měl za sebou cca 150 stran, měl jsem za sebou snad deset pokusů knížku odložit, protože mě to vůbec nebavilo. Současnost, vzpomínky na minulost, halucinoidní sny – to vše se míchalo dohromady. Nuda, popisy sexu, vidin, snů. Nic se pořádně nedělo. Pak se začal objevovat trošku příběh. Ve chvíli, kdy Jan odcestoval do Barcelony a přišel popis slumů, jednotlivých skupin lidí, kteří tam žijí, připadal jsem si, že čtu Metro 2033 a navštívil jsem některou ze stanic.
Čím více se knížka blížila ke konci, začalo to mít logický děj, který byl ale předvídatelný. Jan na posledních několika stránkách najednou zjišťuje, kdo je jeho matka, kdo jeho otec. Je to podáno jak bombastické odhalení, hlavní hrdina to nemůže pochopit, ale dalo se to předvídat o dobrých 200 stran zpátky. A závěr je vyloženě v hollywoodském stylu, kdy všichni musí dostat naději.
Námět knížky je dobře zvolený, ale hodilo by se to zestručnit na cca 250 stran, kdy by to dostatečně stačilo. Tady Gluchovský uměle natahuje román na cca 640 stran a ta hluchá místa tomu neprospívají.
Být toto první knížka od Gluchovského, kterou jsem četl, po další už nesáhnu.

8 26.09.2021

Druhý díl je ještě lepší jak první. Objevují se nové postavy, nové faktory a mladá krev. Objevuje se zde Kazik, ještě divočejší než Dick z prvního dílu, který i zde je jednou z hlavních postav. Kazik je znalec lesa, divoch, ale touží po Zemi, sní o Indii, Everestu.
Uběhl jeden rok, čtyři roky pozemské. Opět přichází jaro a trosečníci se chtějí znovu dostat ke korábu. Inteligentní Oleg se celý planetární rok připravoval na novou výpravu, pod dohledem stařešiny studoval příručky z korábu. Přichází s nápadem postavit balón a tak cestovat ke korábu. Při jednom ze zkušebních letů posádka balónu spatří pozemskou sondu a pochopí, že na planetě se nachází pozemská vědecká expedice. Místo výpravě ke korábu se trosečníci rozhodnou najít pozemskou expedici a dostat se tak z planety.
Čekal jsem od románu minimálně to, co od prvního dílu. A nejen že jsem se toho dočkal, ale toto pokračování první díl překonalo. Setkání trosečníků a vědecké expedice je jak setkání dvou rozdílných vesmírných civilizací. Vše skvěle popsané. Ani se nechce věřit, že toto sci-fi vzniklo v 80. letech v SSSR.
Skvělá četba. Všem rozhodně doporučuji.

8 09.04.2021

Noah Gordon se opět předvedl jako perfektní vypravěč. Z příběhu o ničem dokázal udělat Příběh s velkým "P". Knižka o obyčejném člověku, co měl svůj sen o víně a dovedl přes problémy za ním jít.
Jak už tady někdo poznamenal, nedosahuje to kvalit Ranhojiče nebo Šamana, ale i tak je to román na plný počet hvězd.
Rozhodně doporučuji přečíst a nejlépe u toho vypít aspoň jednu sklenku bílého vína...

8 23.11.2019

Příjemné pokračování Husitské ságy. Jako rodilému Žatečákovi se mi líbilo, že několik kapitol bylo spojeno i s mým Žatcem.
Dost mě zaskočila neporazitelná Barborka, která najednou dokonole ovládá meč, zvládá vést obranu tvrze a probojuje se do Plzně a pak zase zpět...
Těžko se hodnotí jednotlivé díly, je to v podstatě jedna jediná kniha těch všech sedm dílů...

8 07.04.2019