Dabasir komentáře u knih

Poprvé jsem knížku četl někdy začátkem 90. let a mám ji tak spojenou s tím, že jsem zjistil, že kdysi dávno existovaly i jiní křižáci než ti, co bojovali s husity. Náhodně jsem na knížku narazil v antikvariátu, z nostalgie jsem ji koupil a začal rychle doma číst po více jak třiceti letech podruhé.

Knížka je skvěle napsaná, je poznat, že autorská dvojice o této problematice věděla spoustu podrobností. Líbí se mi, že i když byla knížka napsána v roce 1975, postrádá jakékoliv propagandu poplatnou době svého vzniku.

Na stránkách sledujeme vznik první křížové výpravy, její úspěch a založení čtyř křižáckých států. Část křižáků se v Levantě usazuje a mění dobytou zemi ke svému obrazu, ale zároveň orient mění. Pak přichází další křížové výpravy, objevují se zde janovští, benátští a pisánští kupci, kteří pomocí svých peněz mají často větší vliv než králové a papežové.

Sledujeme i útok křižáků na Cařihrad, rozparcelování byzantské říše, která se sice dokázala po několika desetiletích znovu sjednotit, ale už byla pouhým stínem své předchozí existence.

Postupně se baroni a hrabata v křižáckých státech soustřeďují na boj mezi sebou, intriky a přichází postupně o další a další území. Na posledních stranách knížky padá Akkon, končí křižácká éra v Levantě a sledujeme poslední osudy křižáků na Kypru a zmínky o Řádu německých rytířů v Pobaltí.

Autoři popisují nejen bitvy a politikaření křižáků, ale také geografii státečků, obyvatelstvo, jejich náboženství, asimilaci Franků. Celkem upozadili křižácké řády, například o templářích je zde jen několik věcných vět, žádná mystika a tajemství o pokladech apod.

I když dnes existuje v češtině mnoho podrobnějších děl, rozhodně doporučuji i tuto knihu k přečtení.

8 09.06.2024

Pan Josef Opatrný opět ukázal, že je skutečný historik a znalec. Knížka je skvělá, dokonale podrobná, plná podrobností a faktů. Skvěle se čte a donutí neustále něco dalšího googlovat a dívat se na mapu. Je až neuvěřitelné, že takové podrobnosti, co jsou v knize obsažené, dovedl pan Opatrný sepsat v době, kdy internet byl ještě v plenkách.

Sedmiletou válku v Americe mám tak nějak nejradši ze všeho dějepisného období. O tom, že je to u nás v Česku méně známé téma svědčí i to, že o většina bitev, pevnostech a vojácích z té doby neexistují na české wikipedii ještě ani žádná hesla.

Jedinou slabinou té knihy jsou příliš dlouhé odstavce a hutné texty. Výhodou je množství mapek a poznámek.

Dobytí Quebecu v roce 1759 mě fascinuje už několik desetiletí. Je to pro mě taková americká obdobou pádu Cařihradu. Opatrný podrobně popisuje co vše tomu pádu předcházelo. Vše předtím se zdají být jen takové drobné koloniální boje – tvrz Carillon, Oswego apod. Zvláštně působí dvojí dobytí Louisbourgu. A pak bitva o Quebec je jak bitva z Evropy. Francouzský generál Montecalm mi byl vždy sympatičtější než anglický generál Wolfe.

Měl jsem zažité, že v britské expedici byl i James Cook, který provedl Angličany přes řeku svatého Vavřince. Tady se o něm Opatrný ani jednou nezmínil.
Po pádu Quebecu přichází pád Montreálu a přenesení války do Karibiku. A pak pro Francii potupný mír. A pro vítěznou Anglii se to za pár let obrátí v americkou válku za nezávislost.

Skvělá knížka. Rozhodně se k ní ještě vrátím a budu v ní často listovat jako v ostatních knihách od Opatrného.

8 24.04.2024

Je rok 1928 a do kultbáze (dnešní osada Lavrentija) připlouvá malá skupinka ruských učitelů, aby šířila na Čukotce vzdělání a sovětský styl života. Pryč je carské Rusko, kdy zlí Rusové a ještě zlejší Amerikánci Čukči jen vykořisťovali, opíjeli a obírali o kožešiny. Nyní přichází svoboda, rovnoprávnost, touha je vše naučit a všude pověsit fotografie moudrého Lenina a ještě moudřejšího Stalina.

Na Sjomuškinovi je vidět, že na Čukotce skutečně žil, že si zamiloval tamní přírodu i samotné Čukče. Román byl poprvé vydán v roce 1945, tak ta dávka sovětské propagandy je zde dost poznat a je potřeba se nad ní přenést.

Sledujeme, jak ruští učitelé vybírají první skupinku dětí, které učí psát, počítat, mluvit rusky. Setkáváme se s pro nás nepředstavitelnými zvyky Čukčů – dobrovolná smrt uškrcením, neochota se umývat apod. Čas běží a mezi přibližně desetiletými žáky si získáváme své oblíbence, především Tagraje, který se nejprve nechce nechat ani ostříhat, ale postupně se stává „nejsvětštějším“ ze všech Čukčů.

Zlí šamané brojí proti sovětizaci tundry, ale postupně jsou zesměšňováni a ustupují do pozadí před moderním školstvím, medicínou a vědeckým přístupem. Všichni jsou nadšení a budují lepší svět.

Uplyne přibližně deset let a kniha pokračuje svou druhou částí. Žáci dospěli, na Čukotce je více Rusů a je potřeba šamanismus vymítit i v nejodlehlejších částech Čukotky mezi pastevci sobů, kam se postupně vydávají sovětsky uvědomělí Čukčové. Tagraj se stává prvním letcem mezi Čukči.

V závěru žáci skládají závěrečné zkoušky, setkávají se s poslancem, který je Čukča a v Moskvě dokonce mluvil se samotným Stalinem. Nejlepší žáci se vydávají do Moskvy studovat vysoké školy a budovat lepší sovětský svět.

8 25.02.2024

Tak toto mi absolutně nesedlo a už teď vím, že nikdy nic dalšího od Sorokina nebudu zkoušet číst. Anotace knihy mě nalákala, těšil jsem se na to. Ale je to katastrofa.

Sorokin se asi zkouřil marihuanou a v drogovém rauši napsal tento paskvil. Svým způsobem to má být asi inspirace Jedním dnem Ivana Denisoviče od Solženicyna. Jen obráceně, tedy že sledujeme jeden obyčejný den opričníka, který o všem rozhoduje, vraždí, znásilňuje a to vše dělá pro gosudara.

Děj knížky se odehrává v blízké budoucnosti, v roce 2027. Ale vše je napsáno tak nesmyslně archaicky, takže přídavná jména se píší za podstatné jméno, slovesa se dávají na konec věty. Takže hlavní postava Andrej Danilovič o sobě mluví například jako „Tvář svou omývám“ a když znásilňuje vdovu, tak to popisuje „a do jejího lůna vpouštím lysého tchoříka svého.“

V roce 2027 vládne car, lidé používají kynžály, kyje, létají letadly a letenky kupují za mince. Kolem Ruska je velká cihlová zeď, Číňani ekonomicky pomalu ovládají Rusko. A všichni mezi sebou mluví asi tak, jak když si představíte zastaralé české překlady Shakespearových divadelních her - a stejně tak nesmyslně zastarale i uvažují.

Vyhnout se této knížce je nejlepší řešení.

Koncem devadesátých let jsem tuto knížku četl poprvé a pamatuji si, že jsem ji přečetl skoro za noc, že mě tak chytla, že jsem ji nechtěl odložit, dokud jsem ji nedočetl. Teď po letech jsem se k ní vrátil a stále na mě má velký dopad, své kouzlo a určitě se k ní znovu vrátím a znovu přečtu.

Je to taková lehčí varianta Solženicynova Gulagu. Jedná se o svým způsobem idealizované vzpomínky kozáckého důstojníka z roku Krasnovů. Je vidět, že autor není spisovatel. Píše stručně, jednoduše, v krátkých větách. O to více to vše je autentičtější.

Kniha začíná zradou kozáků v Rakousku v roce 1945. Tito kozáci utekli před bolševiky do emigrace a uvítali tažení Hitlera na SSSR, přidali se na jeho stranu. O vojenské službě ve wehrmachtu se Krasnov prakticky nezmiňuje. Tváří se jako profesionální voják, neomlouvá se za svou službu, prostě o tom mlčí. Kozáci se báli SSSR, uvítali, že se vzdali Angličanům, kteří jim slíbili, že je nevydají SSSR. Ale hned při první příležitosti je vydají SSSR i když ví, že to znamená odsouzení. Pocit zrady od Spojenců se táhne celou knihou. Stalin, Churchill nebo třeba Roosevelt jsou pro Krasnova téměř na stejné úrovni.

Kozáci byli odsouzení na deset let do Gulagu za protisovětskou činnost, terorismus apod. Sám velký generál Krasnov (vzdálený příbuzný autora, kterého nazývá dědečkem) byl oběšen. Autorův otec i strýc umírají v gulagu. Autor popisuje Lubljanku, Lefortovo. Výslechy, mlácení, odsouzení. Rvačky s kriminálníky. Přijde mi, že si idealizuje Vlasovce. Téměř každý dobrý člověk v lágru je Vlasovec. Vlasovci a kozáci jsou elita gulagů, gentlemani, kteří drží při sobě.

Po deseti letech je Krasnov propuštěn na svobodu a s pomocí mezinárodního Červeného kříže odchází do Švédska za svou ženou, kterou déle jak deset let neviděl a chystá se sepsat své vzpomínky. Je rok 1956. U autora je v závěru vidět ruský patriotismus, naděje, že SSSR brzy skončí a objeví se nové Rusko. Ty konečné myšlenky mi tak přijdou podobné dnešní době, kdy Rusko je izolované, pod sankcemi a má pocit, že celý svět je proti němu a přitom je samo agresorem. Ty závěrečné myšlenky by se tak hodily na dnešní dobu.

V knize často Krasnov porovnává Rusy, kteří před bolševismem odešli do emigrace (on sám z Ruska odešel s rodiči, když mu byli 4 měsíce a vrátil se tam jako zajatý kozácký důstojník ve svých 27 letech), a s Rusy, kteří v SSSR zůstali a skončili v gulagu.

V knize je dost nepřesností. Hned na přebalu je rodokmen rodu Krasnovových, který logicky nedává smysl, například otec autora by byl starší než jeho „děd“. Krasnov také popisuje povstání v jednom z kazachstánských gulagů, které dle jeho slov uspělo, vůdci nebyli odsouzeni a získali úlevy. Podle wikipedie byli vůdci popraveni a zemřelo při povstání trestanců až 700 odsouzenců. Snad v tom roce 1956 neznal autor pravdu, snad si idealizoval úspěchy povstalců. V knize je také uvedeno, že v současnosti nejsou známí žádní potomci rodiny Krasnovových, všichni byli vyhlezeni a nebo zemřeli. Podle wikipedie Miguel Krasnoff žije v Chile, má syny i vnuky a byl Pinochetovým generálem.

Škoda, že není v knize vysvětlena více autorova smrt. Je naznačeno, že zemřel v roce 1959 za záhadných okolností v roce 1959 v Buenos Aires. Jak se tam dostal, když odešel do Švédska? Jaké to byly záhadné okolnosti? Tak krásně by se to hodilo do doslovu ke knize.

Rozhodně všem doporučuji k přečtení pro pochopení ruské mentality.

8 07.01.2024

(SPOILER) Mé první setkání s detektivní tvorbou od Dicka Francise a hned jedno velké nadšení. Rozhodně si přečtu i další romány od tohoto autora.

Není to ani tak typická detektivka, jak jsem čekal, ale je to příběh o podvodu a chystání dokonalé pomsty. Tak mě to vtáhlo do děje, že jsem knížku přečetl na jeden zátah.

Hned na počátku jsme vtaženi do hádky, kdy hlavní hrdina Steven Scott dává výpověď svému trenérovi, který se skvěle staral o jeho koně. Steven Scott poznal, že ho trenér Jody podvádí, ale až postupně zjišťuje, jak velké ty podvody byly. A nemá důkazy, všichni se obrací proti němu. Není to žádný superhrdina, „jen“ bohatý gentleman s chytrým mozkem.

A s každou další stránkou se postupně dostáváme k plánované pomstě, mezitím se samozřejmě hlavní hrdina, který dosud žil staromládenecky, musí zamilovat do krásné Američanky.

Doporučuji k přečtení.

8 07.11.2023

Jeden z prvních Crichtonových románů a je poznat, že autor není ještě tak vypsaný. Být to moje první knížka od Crichtona, po jeho dalších dílech bych asi nesáhl.

Sledujeme pacienta v nemocnici, který díky epilepsii trpí výpadky paměti a záchvaty zuřivosti, kdy napadá lidi. Má mu být voperován malý počítač s elektrodami do mozku, spolu s atomovým generátorem. Operace se podaří, pacient uprchne a začíná napadat lidi ještě víc než před operací.

Je tam spíše vidět filozofický přesah, jak počítače ovlivňují člověka, než zajímavý děj. Je to napsáno začátkem 70. let, takže vše krásně zastaralo.

Ve chvíli kdy doktoři z nemocnice spolu s detektivem z LA hledají svého uprchlého pacienta, čekal jsem nějaký zlom, něco napívaného, něco crichtonovského a dočkal jsem se klasického konce většiny béčkových amerických filmů.

Dalo se to přečíst, ale asi to nikdy číst znovu už nebudu.

8 13.07.2023

Krásně zastaralé hard sci-fi z konce 50. let. Četl jsem to za posledních asi 35 let možná podesáté, rád se k té knize vracím a rád bych ji doporučil všem fanouškům sci-fi, hlavně Arthura C. Clarka. Svým způsobem jeho první romány jsou něčím podobné této prvotině od Strugackých.
Pomalu končí 20. století a na Venuši je objevena Uranová Golkonda a Sověti se rozhodnou pokořit vzdorující Venuši. Kniha je rozdělena do tří částí. V první sledujeme specialistu na pouště Alexeje Petroviče Bykova, který se přidává ke zkušeným kosmonautům a přijímá výzvu letět na Venuši. Další posádku planetoletu na fotonové palivo Chius tvoří lotyšský geolog Dauge, geolog Jurkovskij, pilot Spicyn, navigátor Krutikov a velitel expedice Jermakov.
Po rychlém výcviku posádky se dostáváme do druhé části, kdy planetolet Chius letí k Venuši. Po cestě se setkává s meteoritem, ale hlavně prolétá sluneční bouří, která málem celou loď zničí.
Ve třetí části sledujeme tvrdé přistání a snahu prozkoumat Uranovou Golkondu, vybudovat tam majáky a přistávací plochu pro další expedice.
Je to psáno v padesátých letech minulého století, takže k tomu patří trocha komunistické agitace, ale nijak to nenarušovalo děj. SSSR už není socialistický, ale je to SSKR – Svaz sovětských komunistických republik. My Češi máme v tu dobu orbitální základnu nad Venuší a několik Čechů se v románu také mihne. Jeden z kosmonautů neustále kouří lulku, i ve vesmíru. Dopisy se píší na list vytržený ze sešitu a nebo si kosmonauti posílají dopisy psané na psacím stroji. Natočené kamerové záznamy se počítají na metry filmu. Pokud si chce někdo z expedice zjistit nějaké zprávy, sahá po tištěných novinách. Je to krásné, jak v tu dobu už mělo lidstvo být daleko a jak některé věci dávno zastaraly.

8 13.02.2023

(SPOILER) Jeden z TOP Forsythových románů. Svým stylem mi to připomínalo jeho první špionážní romány. Zasazení do nedávné doby bylo skvělé.
Skvěle se to četlo, chvílemi mi to připomínalo silnou Británii v 60. a 70. letech. Putin jako Vožď a Trump jako POTUS - dobrý nápad.
Od Ruska přes Írán po Severní Koreu spolu s geniálním hackerem vedeným vysloužilým špionem.
Jen ten závěr to zkazil. Aspergův syndrom vyléčen a k tomu pád severokorejského režimu. Myslím, že Forsyth by zvládl konec mnohem lépe s takovým “wau efektem”, jak třeba v Žoldácích.
Do poslední stránky jsem to ale hltal, tak odpouštím i hollywoodský happy end a hodnotím plným počtem hvězd.

8 22.01.2022

Perfektní jednohubka, kterou jsem za posledních dvacet let četl snad dvacetkrát. I když už u každého dalšího přečtení není ten „wau efekt“ jak poprvé, mám tuto knížku velmi rád. Angličtí válečníci místo Jeruzaléma „omylem“ dobývají jednu planetu za druhou. To vše popisované jazykem středověkého mnicha, který tomu dodává nános historie. Prostě skvělý nápad, skvěle napsané… Jen škoda, že se to nerozvinulo ve větší román a nebo dokonce sérii románů z dalekého křižáckého vesmíru.
Rozhodně doporučuji.

8 16.12.2021

Dmitrije Gluchovského mám rád, nepochopil jsem nikdy, proč se používá v češtině jeho poangličtěné jméno a ne klasický přepis z ruštiny.
Tato knížka se Gluchovskému nepovedla a nebo nejsem ta správní cílová skupina. Když jsem měl za sebou cca 150 stran, měl jsem za sebou snad deset pokusů knížku odložit, protože mě to vůbec nebavilo. Současnost, vzpomínky na minulost, halucinoidní sny – to vše se míchalo dohromady. Nuda, popisy sexu, vidin, snů. Nic se pořádně nedělo. Pak se začal objevovat trošku příběh. Ve chvíli, kdy Jan odcestoval do Barcelony a přišel popis slumů, jednotlivých skupin lidí, kteří tam žijí, připadal jsem si, že čtu Metro 2033 a navštívil jsem některou ze stanic.
Čím více se knížka blížila ke konci, začalo to mít logický děj, který byl ale předvídatelný. Jan na posledních několika stránkách najednou zjišťuje, kdo je jeho matka, kdo jeho otec. Je to podáno jak bombastické odhalení, hlavní hrdina to nemůže pochopit, ale dalo se to předvídat o dobrých 200 stran zpátky. A závěr je vyloženě v hollywoodském stylu, kdy všichni musí dostat naději.
Námět knížky je dobře zvolený, ale hodilo by se to zestručnit na cca 250 stran, kdy by to dostatečně stačilo. Tady Gluchovský uměle natahuje román na cca 640 stran a ta hluchá místa tomu neprospívají.
Být toto první knížka od Gluchovského, kterou jsem četl, po další už nesáhnu.

8 26.09.2021

Druhý díl je ještě lepší jak první. Objevují se nové postavy, nové faktory a mladá krev. Objevuje se zde Kazik, ještě divočejší než Dick z prvního dílu, který i zde je jednou z hlavních postav. Kazik je znalec lesa, divoch, ale touží po Zemi, sní o Indii, Everestu.
Uběhl jeden rok, čtyři roky pozemské. Opět přichází jaro a trosečníci se chtějí znovu dostat ke korábu. Inteligentní Oleg se celý planetární rok připravoval na novou výpravu, pod dohledem stařešiny studoval příručky z korábu. Přichází s nápadem postavit balón a tak cestovat ke korábu. Při jednom ze zkušebních letů posádka balónu spatří pozemskou sondu a pochopí, že na planetě se nachází pozemská vědecká expedice. Místo výpravě ke korábu se trosečníci rozhodnou najít pozemskou expedici a dostat se tak z planety.
Čekal jsem od románu minimálně to, co od prvního dílu. A nejen že jsem se toho dočkal, ale toto pokračování první díl překonalo. Setkání trosečníků a vědecké expedice je jak setkání dvou rozdílných vesmírných civilizací. Vše skvěle popsané. Ani se nechce věřit, že toto sci-fi vzniklo v 80. letech v SSSR.
Skvělá četba. Všem rozhodně doporučuji.

8 09.04.2021

Noah Gordon se opět předvedl jako perfektní vypravěč. Z příběhu o ničem dokázal udělat Příběh s velkým "P". Knižka o obyčejném člověku, co měl svůj sen o víně a dovedl přes problémy za ním jít.
Jak už tady někdo poznamenal, nedosahuje to kvalit Ranhojiče nebo Šamana, ale i tak je to román na plný počet hvězd.
Rozhodně doporučuji přečíst a nejlépe u toho vypít aspoň jednu sklenku bílého vína...

8 23.11.2019

Příjemné pokračování Husitské ságy. Jako rodilému Žatečákovi se mi líbilo, že několik kapitol bylo spojeno i s mým Žatcem.
Dost mě zaskočila neporazitelná Barborka, která najednou dokonole ovládá meč, zvládá vést obranu tvrze a probojuje se do Plzně a pak zase zpět...
Těžko se hodnotí jednotlivé díly, je to v podstatě jedna jediná kniha těch všech sedm dílů...

8 07.04.2019

Krásně zastaralý hardcore sci-fi román, který se čte skvěle. Postavy jsou od začátku jasné, vyprofilované a zamilované do techniky a vědeckého pokroku.

Clarke dává nahlédnout do krásně budoucnosti, kde lidstvo kolonizuje Sluneční soustavu a potýká se s běžnými starostmi. Lidstvo drží při sobě.

Román se jakoby sestává ze dvou linií - děj posádky ztroskotaného "měsíčního autobusu" a děj kolem záchranářů. Vše se krásně prolíná a vrcholí samozřejmě záchranou trosečníků.

I když je to jeden z prvních Clarkových románů, zdá se mi zde být Clarke ve své nejlepší formě. Prostě opravdové sci-fia nepotřebuje k tomu pomoc od spoluautorů jako je Gentry Lee nebo Stephen Baxter.

Knihu rozhodně doporučuji všem.

8 26.07.2016

(SPOILER) Další klasický sci-fi román Roberta A. Heinleina, který kombinuje teorii relativity s telepatií. Hlavní hrdinové, dvojčata Tom a Pat Bartlettovi, sdílejí telepatické spojení, jež se ukáže jako ideální pro komunikaci mezi mezihvězdnými loděmi a Zemí. Uběhlo sto let od prvních meziplanetárních letů, snad se tedy román odehrává kolem roku 2060. Pro lidstvo je důležitý Životní prostor – místo pro potomky. Je to takové místo, kde potomci budou moci růst, vychovávat rodiny, pěstovat širé lány obilí, prostor pro parky, školy a domovy. A to vše si bere za cíl Dálková nadace, která si vyhlédla Toma a Pata.

Zatímco Tom cestuje vesmírem, Pat zůstává na Zemi, což umožňuje Heinleinovi efektivně zpracovat relativistické efekty – pro posádku lodě plyne čas pomaleji než pro lidi na domovské planetě.

Krásná představa budoucnosti, na mezihvězdné lodi se každý den tisknou noviny s tím, co je na Zemi nového, co se děje v raketě. Posádka lodi vždy ráno čte čerstvě vytištěné noviny při snídani v jídelně. Takovou měl Heinlein představivost, ale nenapadlo ho, že kolem toho roku 2060 budou tištěné noviny dávno mrtvé.

Kniha nabízí napínavé dobrodružství a zamýšlí se nad osamělostí cestovatelů i nevyhnutelnými změnami, které přináší plynutí času. Heinlein se věnuje psychologii postav i etickým otázkám kolonizace vesmíru. Přestože jde o juvenile, tedy román pro mládež, příběh zůstává poutavý i pro dospělé čtenáře.

Než vylétnou mezihvězdné rakety je vše krásně popsané, také první chvíle na cestě ke hvězdám jsou podrobně popisovány. Ale jakmile lidstvo dorazí k jiným planetám, tak se děj smrskává na několik stránek a Heinlein jako by chtěl rychle román ukončit, nevyužít dále potenciál. Útok obojživelníků na neznámé planetě na lidské průzkumníky je zajímavý, ale naprosto nedotažený. A pak přichází i zvláštní happy end.

Četl jsem tuto knihu už asi po páté, rád se k ní vracím. Nyní jsem se k ní vrátil především z důvodu, že jsem potřeboval do čtenářské výzvy knihu z roku, kdy se narodil jeden z mých rodičů.

7 13.02.2025

Zajímavě vybrané téma o tzv. Voynichově rukopisu, kdy nevíme, zda je to jen falzifikát bez smyslu a nebo tajemný rukopis v neznámém jazyce, v neznámé šifře, která odolává po staletí prolomení.

Bohužel pan Vašíček zůstal v této útlé knížce jen dost na povrchu. Vždy jen něco nastínil, naťuknu a hned odskočil k něčemu naprosto jinému.
Z obrázků žen v rukopise se dostal k Meluzíně, bájné zakladatelce rodu Lusignanů a tam mě donutil zběsile googlovat, používat ChatGPT a zjistit, že nic nevím, když se zmínil jednou větou, že Renaud, potomek Meluzíny, se stál králem českým. Sakra, jak to ten Vašíček myslel, nikde o tom nic není. To mi teď vrtá hlavou mnohem víc než celý Voynichův rukopis.

V knížce se pan Vašíček zaobírá myšlenkou, že kdysi dávno Prahu založilo indické bratrstvo Sat Bhaiů, kteří k Vltavě doputovali z Allahabádu. Na několika českých pověstech dokládá, že Libuše znala hinduismus, jak bílý kůň podle indické tradice došel k Přemyslovi, kde se tady vzalo rčení za devatero horami apod. Toto bratrstvo experimentovalo s halucinogenními drogami, předalo to svým nástupcům a s nimi se setkal botanik Angelo z Florencie, který v halucinogenních stavech poznával tajemno, podivné světy a právě on je autorem tohoto podivného rukopisu.

Takové vysvětlení mi moc nesedí, ale zlaté prasátko na Vánoce jako vtělení boha Višny zde v Česku zní zajímavě.

7 09.02.2025

Další řady z motivačních knih, hodí se ale ideálně pro majitele marketingové firmy někde v USA, Kanadě nebo Británii.

Je zde 100 myšlenek z několika oblastí. Většinou na jedné straně krátký popis, na druhé straně jeden až tři praktické body. Některé myšlenky jsou zajímavé, donutily mě číst tu stránku třeba i dvakrát třikrát, jiné jsem rychle přelétl očima a nic mi neříkaly.

V jednom z pravidel se doporučuje vypnutí urgence e-mailu, tak mě nějak napadlo, co autor říká asi nyní v roce 2025 na všechny možné notifikace whatsappu, telegramu apod. v telefonu. Nostalgicky si povzdychávám nad e-maily v roce 2014.

Dobrá myšlenka je tam, že pokud zvedáte telefon, abyste volali právníkovi, aby Vám vyřešil problém, tak už je pozdě. Právníka je potřeba používat jako kondom - preventivně.

V podstatě jsem v knize nenašel nic nového, nic převratného, nic proč bych tu knihu doporučil. Prostě jedna z řady mnoha motivačních knih, tato ale nejde nijak do hloubky.

7 02.01.2025

Jednoduché čtení o pirátovi, objeviteli a oblíbenci královny Alžběty I. Na několika desítkách stránkách sledujeme Drakeův původ, první plavby k Africe, do Západní Indie a přes jeho nejslavnější platbu kolem světa pokračujeme k porážce španělské Armady až k jeho smrti.

Aby autor rozšířil ten krátký životopis, odbíhá často k tomu, kdo to byl Karel V., Hernando Cortéz apod. Během popisování anglických plaveb k Americe sledujeme mezi řádky velký rozdíl mezi Španělskem a Anglií. Velmoc své doby má plno zlata, kolonií a spí na vavřínech, ostrovní Anglie hnána touhou po ekonomickém zisku pomalu ale jistě přebírá vedení.

Četlo se to dobře, rychle, ale protože to bylo takové krátké a protože vím, že Ivan Brož uměl psát mnohem lépe, dávám jen čtyři hvězdy.

7 01.01.2025

(SPOILER) Curwoodovým románům jsem propadl kdysi jako kluk někdy mezi deseti patnácti lety, některé z nich jsem četl opakovaně. Kočovníci severu mě ale nějak minuli, knížku jsem si koupil až před nějakou dobou z nostalgie v antikvariátu a teď na ni došlo. Vrátilo mě to do mých klukovských let, kdy jsem snil o životě v Kanadě nebo na Aljašce.

Curwood miloval severskou kanadskou přírodu, obdiv k té divočině je poznat na každé stránce. Sledujeme zde osud malého medvíděte Nýwy, kterému lovec Challoner zastřelí matku a ujme se ho, aby ho společně se svým štěněte Mikym dovezl své dívce, ke které se po téměř třech letech v divočině vrací.

Při plavbě na kanoi se mláďata, připoutaná pro bezpečnost k sobě provazem, poperou, spadnou do vodopádu a lovci se tak ztratí. Po několik měsíců spolu loví a stanou se nerozlučnou dvojící. Nýwa pak usne zimním spánkem a Miky se vydává na toulky po okolí, začne vykrádat pasti lovce Jakuba le Buaua a ten se rozhodne ho zabít. Nakonec ho chytne a rozhodne se z něho udělat vraždícího psa na psí zápasy. Miky se nechce nechat zkrotit.

Na dalších stránkách sledujeme zakousnutí lovce, krádež psa, velké psí zápasy a pak samozřejmě krásný happy end, kdy se setkává znovu Miky nejen se svým pánem Challonerem ale i Nýwou, který se probudil ze zimního spánku.

Rozhodně stojí za přečtení i v době, kdy už nejsme kluci a na zádech si neseme už těch pár křížků.

7 01.01.2025