Akana komentáře u knih

Román nepochybně obsahuje spoustu podnětů k zamyšlení, důkladné psychologické ponory do nitra postav i opravdu působivé pasáže (vyprávění Pilar o řádění republikánů v dobytém městečku nebo finále na mostě). Nevadí mi ani rozvláčné tempo, které současnému čtenáři lačnému "akce" může překážet. Ale celkově na mě styl vyprávění i způsob vyjadřování působí poněkud zastarale, což může být způsobeno i starším překladem, ale jistě nejen jím. Když porovnám s jinou, časově nepříliš vzdálenou klasikou Nazí a mrtví, ta je v popisu válečné zkušenosti mnohem komplexnější, psychologicky pronikavější a současnému vnímání bližší. V případě této knihy se ve mně mísí upřímné zaujetí s povinnou úctou ke klasikovi, která maskuje občasnou nudu, a výsledný dojem je tak trochu rozpačitý.

14 08.03.2022

Klasika, samozřejmě. Přesto se nemůžu tak docela srovnat s určitou zastaralostí. A teď nemyslím co se týče technologické předvídavosti nebo v rovině jazykové, ale spíš ideové. Mějte si mě za cynika, ale ta všespasitelnost lásky... takhle naivně se tragédie lidské civilizace rozklíčovat nedá. Ale beru v potaz dobový kontext, Čapkův jinak úctyhodný idealismus i možnost, že na divadle by byl dojem výrazně lepší. Takhle zůstává pocit, že jsem si doplnil důležitou mezeru ve vzdělání a nic víc. Na mém obdivu ke Karlu Čapkovi jako spisovateli i jako člověku to ale nic nemění.

14 18.11.2017

Návaznost na předchozí román Do tmy je jen volná a i struktura vyprávění je dost odlišná. Oproti jasné ústřední postavě tady máme několik souběžných, provázaných příběhů a stejně důležitých figur. Díky tomu působí kniha rozmáchleji, epičtěji, ovšem psychologická drobnokresba je stejně pečlivá a výstižná. Maloměstská přízemnost, staré křivdy a šrámy, každodenní šeď, nulové životní perspektivy ale i střípky naděje. V naší kinematografii se pro tenhle druh příběhů vžil nehezký termín "chcípácký film", převádět ho do literatury zrovna v případě Anny Bolavé by ale nebylo férové. Ve zpackaných životech svých hrdinů se nevyžívá, ale není ani chladná nebo odtažitá. Jej vyprávění vás strhne, aniž si hned uvědomíte, jak to dělá. Její prozaická prvotina je oceňovanější, ale já stavím Ke dnu na stejnou úroveň.

13 26.07.2024

Podobně jako jiní uživatelé, i já jsem vyrůstal na trochu jiné hudební publicistice, představované zlatou érou Rock&Popu v devadesátkách a zaměřené víc na hudbu samotnou než na široký společenský kontext. Tohle dědictví už ve mně asi zůstane, přesto nové přístupy respektuju a sleduju. Kniha Karla Veselého je brilantní ukázkou právě tohoto čerstvého pohledu na svět populární hudby. Autor je jen o málo mladší než já, i jeho formovala devátá dekáda, jak je z textu patrné, ale rozhodně se na ní nezaseknul a se stejným zanícením analyzuje i nejnovější trendy. Že je populární hudba stále melancholičtější, toho si nelze nevšimnout a Karel Veselý (s Milošem Hrochem) dokáže fundovaně a velmi trefně pojmenovat důvody. Troufám si odhadnout, že tahle kniha by mohla být v domácí hudební publicistice vnímaná jako určitý milník.

13 07.02.2023

Zpočátku jsem si brumlal cosi o samoúčelné stylistické exhibici ve stylu "Podívejte, jak já, umělkyně, pohrdám konvenčním psaním." Samozřejmě, jakmile mi došlo, že jde vlastně o zachycení myšlenkových pochodů postavy propadající se do paralelní reality alkoholika, začala mi autorčina stylizace dávat smysl. Takže prvotní nechuť jsem setřásl a nakonec mi ten neodvratný rozpad osobnosti přišel docela působivý.

13 16.02.2022

Trochu zdlouhavé a co se týče závěrečného odhalení taky dost průhledné. Ale kupodivu ani jedno příliš nevadí. Ona je sice ústřední zápletka detektivní, ale v centru pozornosti je po celou dobu hlavně Jacobova nemoc. Díky metodě několika vypravěčů se můžeme opravdu důkladně seznámit nejen s tím, jak těžkosti spojené s Aspergerovým syndromem prožívá hlavní hrdina, ale i jak jeho chování vnímá okolí a jaké důsledky má pro jeho nejbližší. Autorka neváhá zabíhat skutečně do detailů, přitom ale i ty nejvypjatější situace a nejtíživější prožitky podává svěžím a lehkým způsobem nepostrádajícím humor, takže čtení pěkně odsýpá.

13 04.02.2022

Portrét ne snad přímo zapomenutého, ale určitě (zatím) nedoceněného, alkoholem zdevastovaného spisovatele v jeho posledních měsících. Nahlížený z více úhlů prostřednictvím postav obklopujících ho v jeho útočišti v Lipnici nad Sázavou a reprezentujících různé postoje k Haškově osobě i tvorbě, jaké tehdejší česká společnost zaujímala. Od obdivu přes lhostejnost až po pohrdání ze strany samozvaných kulturních elit čerstvě samostatného národa. Je to celé svižně napsané, dávkované v drobných epizodách, místy vtipné ale spíš smutné. Oceňuji, že se Irena Dousková neomezila na otřepaná klišé o české malosti a závistivosti a Haškovy lipnické přátele a sousedy vykreslila podstatně barvitěji.

13 29.08.2020

Na osobních zkušenostech založené srovnání života "primitivních" společností s tou naší plus pár doporučení, v čem bychom se mohli od těch prvních inspirovat (a také v čem raději ne). Nic suchého, kniha je to velmi čtivá, snad proto, že Jared Diamond není profesionální etnolog (věnuje se fyziologii, geografii, ekologii a dalším vědám) a tak se neutápí v odborných termínech. Zajímavá je mimo jiné pasáž o nepřenosných chorobách (cukrovka, hypertenze). Autor v ní správně poukazuje na skutečnost, že způsob života, na jaký jsme zvyklí, tedy ten takzvaně "civilizovaný" je z biologického hlediska vlastně nenormální. Člověk žil mnohem delší dobu stylem lovců-sběračů a pro něj bylo taky jeho tělo "navrženo". Další důkaz toho, že přírodní výběr je sice nekonečně vynalézavý, ale nevidí za roh: vybavil náš organismus mechanismy, které nám pomohly adaptovat se v určitém prostředí, jenže my se nakonec adaptovali tak úspěšně, že jsme ono prostředí radikálně přetvořili a tělesné pochody, které nám původně byly prospěšné, se s novým způsobem života staly škodlivými. Ale v Diamondově knize je samozřejmě podnětných myšlenek celá řada, třeba ty, které se týkají naší přehnaně úzkostlivé výchovy dětí nebo o tom, že počet obětí válečných konfliktů je relativní ukazatel.

13 23.02.2019

Ultrapraštěná interdimenzionální hyperbžunda. Tak jako Terry Pratchett okysličoval fantasy moudrou ztřeštěností svojí Zeměplochy, činil Adams totéž pro sci-fi prostřednictvím Průvodce. Při takové kadenci fórů všeho druhu je samozřejmě nemožné, aby měly všechny sílu rozbíjet atom, ale už jen se v nich přehrabovat je radost. (Momentálně) nejoblíbenější pasáže? Ze Stopaře třeba rozhovory pandimenzionálních bytostí s počítačem Hlubinou myšlení, z Restaurantu tragický osud Golgafrinčamanů poté, co úskočně vyhnali nepotřebnou třetinu obyvatelstva. Jo, čistota telefonů se nesmí podceňovat. Ale že to Adamsovi občas dá pořádnou práci, aby skryl, že jde vlastně o nejdůležitější filozofický traktát od Kantových dob, není-liž pravda? Bible všech relativistů.

13 18.09.2016

Nevšední a moc chytře napsaná kombinace detektivky z drsné školy a sci-fi, přesněji jejího subžánru alternativní historie. Chabon vykreslil ovzduší hypotetického židovského ghetta dočasně zřízeného na Aljašce s úžasným realismem. Tíživý stín blížícího se zrušení ("Reverze") tohoto dočasného útočiště Židů, všeprostupující pavučina mafiánské konspirace i osobní morální rozklad hlavního chandlerovského hrdiny dodávají románu temné dekadentní tóny, ale stejně důležitý je i břitký humor. Oceňuju taky nestranný a tudíž politicky asi lehce nekorektní pohled na různé stránky židovského charakteru i na problematickou existenci židovského státu na Blízkém východě.

13 05.02.2013

Pavla Jazairiová si soustavně zapomíná přibalit do batohu růžové brýle. Což je samozřejmě dobře. Neidealizuje si tím pádem nic, ani Afričany ani bělochy, nesnaží se vidět a čtenáři pak vnucovat romantiku tam, kde žádná není. Až by se skoro někdy zdálo, že vlastně Afriku nemá ráda, ale to je klam. Právě láska k tomuto kontinentu ji nutí říkat pravdu bez obalu, jakkoli může být deprimující. Třeba to, že většina Afričanů má na domácí půdě prakticky nulovou životní perspektivu. Ti schopní a ambiciózní se nemají jak uplatnit a tak odcházejí hledat příležitosti do Evropy a doma pak nezůstává nikdo, kdo by měl energii něco změnit. A když už jí má, v beznadějném zápase s bídou a korupcí ji brzy ztratí a skončí u vydírání bílých turistů, ponižujícího pro obě strany. Zoufalý začarovaný kruh. Jazairiová popisuje realitu (převážně) Mali a Senegalu v charakteristicky úsečných větách, suše konstatuje, ptá se i po řešeních, ta ale nejsou k mání. Velmi smutné. Sama autorka přiznává všeobecný úpadek poměrů i v porovnání s vlastními, o několik dekád staršími zkušenostmi. Pochybné a chatrné kouzlo (post)koloniálních časů se nenávratně vytrácí a moderní prosperita je v nedohlednu.

12 31.03.2022

Zajímavá směs faktografického cestopisu a románové autobiografie. Čtenář se může jen dohadovat, co z vyprávění je fikce a co reálné zážitky. Ale když se podíváme na Ryšavého dokumentární filmy, o kterých je tu řeč (Duše v muzeu v prvním a Afoňka už nechce pást soby ve druhém díle) a které jsou dohledatelné na youtube, dá se z nich odvodit, že míra fabulace nebude nijak velká. Předpokládám, že se bude týkat především hořkého románku s Anželou, jinak to vypadá, že nám autor předkládá svoje autentické zážitky. Mnohé postavy se objevují ve zmíněných filmech a je zajímavé konfrontovat je dodatečně s jejich literárním vykreslením. Škoda, že se do filmu nedostala ona samozvaná ochranitelka tradic, která Ryšavému vynadala v autobuse, na tu bych byl zvědavý. Jde vlastně o takový neukončený bildungsroman, v němž se autor poznává a vnitřně vyzrává prostřednictvím svých pobytů na Sibiři, kde se pokouší zmapovat mimo jiné současný stav zdejšího šamanismu. Cením si hlavně upřímnosti a otevřenosti, s níž popisuje jak alkoholem a civilizační beznadějí poznamenané sibiřské reálie, tak svoje vlastní poklesky.

12 10.01.2022

Pronikavá analýza událostí, které máme velkou tendenci si vykládat po svém, "západním" způsobu, tím spíš, že k nám informace o nich přicházejí osekané na základní fakta a komentáře z "druhé strany" chybějí úplně. A právě tenhle zkreslující úhel pohledu se Miloš Mendel snaží důsledně uvádět na pravou míru, tedy co nejvíc zohledňovat perspektivu zemí a lidí, o nichž je řeč. Jak snadno si realitu přizpůsobujeme podle toho, co v ní sami chceme nacházet. Mendel se naštěstí iluzemi o univerzální platnosti demokratických ideálů nenechává zaslepit a usiluje o co největší míru objektivity. A navíc v přístupné, čtivé formě. U mě naprostá spokojenost.

12 11.05.2021

Vlastně by tenhle román klidně mohl patřit do kategorie young adult. Obsahuje přinejmenším dvě její zásadní ingredience: prostředí dystopického světa a dospívající hrdinku. Jenže oproti všem možným klonům Hunger Games je tu podstatný rozdíl. Úplně chybí nějaký romantický vztah a ani zvlášť akčních momentů se čtenář nedočká. Místo nich tu máme přemýšlivě a zvolna podané vyprávění z tísnivého světa, z něhož mizí voda ale zůstávají čajové obřady, jejichž meditativní povaha dává atmosféru celému poměrně komornímu příběhu. Je na čtenáři, jestli bude mít takovou neokázalost za plus nebo mínus. Já volím určitě první možnost.

12 18.03.2021

Od první stránky je jasné, že takhle vypráví mistr. Sofi Oksanen má mimořádný cit pro míru jak ve vyjadřování tak v dramatické stavbě. Řekne jen to, co je nutné a řekne to působivě a v pravý čas. Skvěle rozvržená kompozice střídajících se časových rovin stupňuje napětí a postupně odhaluje (a někdy jen poodhaluje) tajemství z minulosti obou generačně vzdálených hrdinek. Ty užírá především pocit hanby pramenící z ponížení, kterému byly obě v určitou chvíli vystaveny. To je ze začátku rozděluje, když na sebe hledí skrz bariéru nedůvěry a podezírání, ale nakonec je společně sdílený stud zatlačí na stejnou stranu barikády v nekončícím dějinném konfliktu, kde ženy stojí s holýma rukama proti zvůli mužů v těžkých botách. To zní možná feministicky ale není. Sofi Oksanen nevidí černobíle, její hrdinky nejsou bez poskvrny, především Aliide ne. Jde o to se té zvůli vzepřít a díky tomu čelit i svým vlastním selháním.

12 30.05.2019

Sedláčkovu snahu nabourat samolibost ekonomických kormidelníků světa vítám (tím spíš, že přichází z jejich vlastních řad), stejně jako apel na naši nedožranost a diktát konzumu. Jen mám obavu, že tzv. "dobrovolná skromnost" je nedostižná utopie, něco, co nám prostě nebylo zapsáno do genetického kódu. Rád bych se mýlil.
V první, rozsáhlejší části knihy zahrnující exkurz po proměnách ekonomického myšlení v dějinách (přesněji řečeno v dějinách "západní" civilizace), mi trochu překážela autorova zjevná inklinace ke křesťanské etice (bible je asi nejcitovanějším pramenem). Díky tomu s pojmy dobra a zla operuje jako s něčím univerzálním, což je přinejmenším zjednodušující. Pak také nevidím příliš těsnou návaznost mezi tímto průletem historií (jinak nesporně zajímavým a poučným) a závěrečnými kapitolami, které se věnují současnosti.
Tahle část mi ale byla určitě nejbližší. I když v oboru ekonomie naprostý laik (nebo spíš rovnou antitalent), mám na její postavení v našem životě, na její odtrženost od reality, velmi podobný názor. To, že právě ekonom upozorňuje na škodlivost neustálého cíleného růstu spotřeby, je pro mě velmi cenné. Takový hlas je potřeba, i když moc nevěřím tomu, že ještě dokážeme obrátit. V tomto směru nejsem optimista a na konci téhle cesty tuším spíš nějakou katastrofu.
Neustále si stěžujeme, jak konzumní životy tu v Evropě vedeme, a jak bychom rádi byli skromnější a uměřenější a že bychom si neměli kupovat zbytečnosti. Ale na kupování zbytečností to dnes celé stojí. Jakmile bychom v téhle "disciplíně" polevili, už nám bude vyčítáno (námi samými, to jsou paradoxy), že zpomalujeme hospodářský růst, následkem toho zchudneme a ty věci, které si odmítáme koupit, si pak už nebudeme moct dovolit. Tak tohle já si představuju pod slovem absurdní, soudruhu majore. Přitom by nám v naší materiální otylosti nějaké to kilo dolů bylo jen ku prospěchu. Jenže jak nám někdo sáhne třeba jen na deko, to je hned křiku.
Neřekl bych, že Sedláček je bůhvíjaký myslitel, jeho Ekonomie dobra a zla má své trhliny (ve formě i obsahu), ale je to kniha zatraceně potřebná. Už jen proto, že narušuje zavedené myšlenkové stereotypy, které jsou hrobem každého oboru.

12 21.08.2015

Přiznávám, že s Waltariho "nehistorickou" tvorbou jsem zatím neměl tu čest a teď vidím, že jsem o dost přicházel. Nenásilně propojené příběhy několika lidí různého věku i společenského zařazení se sice odehrávají v Helsinkách 30. let minulého století, což jsou pro nás už samozřejmě dějiny, ale Waltari je psal jako novelu ze současnosti. A od jeho historických románů se také liší. Méně sází na barvitost prostředí nebo dobrodružnost dějových zvratů (tady se všechno odehrává během jediného dne) a naopak se soustředí na psychologickou drobnokresbu a úvahy.
Není to ale žádný suchopár. Waltariho styl je i dnes docela moderní a čtivý. Všichni hrdinové vlastně právě stojí v nějakém klíčovém bodě svého života, buď je něco donutí hořce zabilancovat nebo naopak udělat krok, který zásadně ovlivní jejich budoucnost. Ústřední postava venkovana se sekyrou v batohu, ta se dívá oběma směry - do minulosti i do budoucnosti a celou tu mozaiku osudů jakoby spíná dohromady.
Název knihy je výstižný, optimismus i pesimismus se tu mísí v jakousi útěšnou melancholii. Řečeno s Homolkovic dědečkem: "Život je krásnej, i když stojí za hovno." A Waltari tenhle pocit dokázal zprostředkovat decentní, ale velmi naléhavou a místy vyloženě dojemnou formou.

12 27.01.2015

Znáte ten opojný pocit, když vám autor nějaké knihy takříkajíc mluví z duše? Když pronáší věty, co už máte dávno v sobě, jenom ne tak jasně formulované? Když se konečně najde člověk, který uvažuje jinak, než většina, a skoro přesně tak, jako vy? Tak právě to mi přinesla kniha Johna Graye Slamění psi.

Nebudu zastírat, že jeho vývody jsou velice snadno napadnutelné. Kniha netvoří nějaký konzistentní filozofický systém, Grayovy úvahy jsou volně řazené, nesouvislé. Dokonce se je ani nesnaží podepřít žádnou neprůstřelnou sítí důkazů, většinou prostě bez dlouhého vysvětlování konstatuje a tvrdí to, o čem je přesvědčený. Tím se samozřejmě připravuje o možnost přesvědčit ty čtenáře, kteří zastávají jiné stanovisko. Ale otevřeně přiznávám, že je mi to v tomto případě úplně jedno. Pohled na člověka a jeho místo ve světě sdílím s Johnem Grayem rovněž hlavně na základě intuice, spíš, než díky nějakému systematickému studiu. Ale připadá mi to všechno tak průzračně jasné, že při všem svém skepticismu nemůžu jinak. Je to víra? Budiž. Ostatně ateismus je stejně podle Graye jen vedlejší produkt křesťanství.

Základní myšlenka knihy je prostá: člověk je zvíře. A teď, prosím vás, aby bylo jasno: to nemá být žádná negativní nálepka, kterou občas v záchvatech falešného sebemrskačství jenom jinými slovy vyjadřujeme svůj pocit nadřazenosti jakožto živočišného druhu. Ne, to znamená, že nemáme svůj osud v rukou o nic víc, než bakterie nebo velbloud. Že rozdíl mezi námi a ostatními živočichy není zdaleka tak propastný, jak sami sebe přesvědčujeme. Když se kácejí tak hluboko zakořeněné a všeobecně uctívané modly jako Svobodná vůle, Morálka, Humanismus nebo Pokrok, dělá to kravál, je to nepříjemné a rozhodně nepopulární. Lidská ješitnost nezná mezí. Jsem ale moc rád, že to aspoň někdo dělá. Jen nevím, jestli by širší přijetí takového náhledu na svět, jaký zastává Gray, znamenalo pro lidstvo jiskřičku naděje nebo definitivní zkázu.

Pro sympatizanty jakéhokoli organizovaného náboženství je tahle kniha naprosto nevhodná a i pro ty svobodomyslnější může být tvrdým oříškem, nebo spíš hořkou pilulkou. Ne náhodou bývá Grayův myšlenkový svět nazýván "filozofií pesimismu". Vítejte ve světě bez iluzí. (Jenže i John Gray je zvíře ve vleku událostí, ani on není vůči iluzím imunní - takže...?)

12 20.12.2014

Paasilinna mě opět nezklamal. Tady je jeho styl snad ještě odměřenější než obvykle, a tím víc pak vyniknou různé bizarní gagy a situace, které Paasilinna trousí jakoby mimochodem. Spousta zvláštních postaviček je tu načrtnutá záměrně schematicky, ale právě proto děj sviští jako zbrusu nový Tempobus, a jejich minipříběhy i následná společná odysea tak pobaví víc, než kdyby je autor kdovíjak psychologicky rozebíral. Smysl je ostatně jasný - se smrtí je vždycky lepší počkat.

12 04.09.2014

Je to moje první setkání s Philipem Rothem, ale jsem přesvědčený, že ne poslední. Tuhle knihu rozhodně nedoporučuju začínajícím spisovatelům s nedostatečným sebevědomím. Při její četbě by je určitě začaly napadat myšlenky jako "Takhle nikdy psát nedokážu" a pocit méněcennosti by jim tohle řemeslo mohl navždycky znechutit. Rothův styl je bravurní, jazyk bohatý a charakterové profily postav až pedantsky pronikavé. Ale přestože nešetří často až barokně rozmáchlými souvětími a podrobnými psychologickými sondami, čte se to jak po másle. Tohle je to pravé romanopisecké umění. O tvoru jménem člověk se od Philipa Rotha můžeme dozvědět spoustu zajímavého i hodně nepříjemného.

12 19.10.2012