Akana
komentáře u knih

Užitečná příručka k osvěžení občanské odpovědnosti, nic víc, nic míň. Americký kontext a protitrumpovské zacílení jsou zřetelné, ale to myslím ničemu nepřekáží. Problémy, na které Snyder reaguje, nejsou bohužel spojeny s jednou érou.


Někdy je Holland svým stylem psaní na krok od bulváru. Ne snad, že by si vymýšlel, ale má sklony k expresivnějšímu beletristickému vyjadřování, což nemusí vždy budit důvěru. Na druhou stranu v Dynastii několikrát střízlivě upozorňuje na roli dobových fám a pomluv, které dodnes formují náš pohled na dramatické období prvních císařů a vůči nimž si zachovává odstup. Takže nakonec mu, podobně jako u titulu Ve stínu meče, všechnu tu efektnost odpouštím, protože vypravěč je skutečně výborný.


Proč zrovna tahle kniha? Nevěřím, že ve světové odborně-popularizační literatuře neexistoval lepší kandidát na překlad a na zaplnění díry na našem trhu, na níž si vydavatelé stěžují. Nezpochybňuji odbornou erudici autora, ale podstatná část knihy je až příliš ovlivněná ideologií režimu, v němž vznikala a vydání po roce 1989 na tom, zdá se, mnoho nezměnila (ačkoli nevím, jak vypadala ta původní). Rád bych věřil, že Plazewski se zkrátka tehdy musel přizpůsobit aby byl text vůbec publikovatelný (což pořád není důvod proč knihu s tak pokřivenou perspektivou vydávat dnes), ale jeho upřímné nadšení pro rané sovětské experimenty 20. let a italský neorealismus (nepopírám, že oprávněné) napovídá, že svým levicovým smýšlením s komunistickým režimem do určité míry souzněl.
Ale nechci spekulovat, podstatné je, že většna knihy jasně nadržuje "socialistickému táboru". Když to hodně zjednoduším: podle Plazewského vše, co vzešlo z Hollywoodu, bylo a priori zkažené komerčními hledisky. i když se občas našla silná osobnost, která jim dokázala vzdorovat. Naopak v Sovětském svazu vznikala převážně morálně ryzí díla a jen v některých obdobích (poválečný stalinismus) se to malinko přehánělo s ideologickou schematičností. A zarazí i některé jednotlivosti. Vím, že u podobných publikací nemá moc smysl stěžovat si, že tu chybí tamto a přebývá ono. Vždycky někomu něco chybět bude, subjektivní hledisko autora je třeba respektovat. Ale odbýt Hitchcockovo Psycho jednou větou, Sergia Leoneho jen letmo zmínit a Vláčila dokonce vůbec (přestože se jinak národní kinematografie poctivě rozebírají)? To už je přeci jen silná káva.
Neberu četbu téhle knihy jako ztrátu času, hodně z dějin filmu jsem si osvěžil, připomněl, hodně nového se dozvěděl. Ale ta pachuť dobového ideologického zkreslení mě po většinu času docela obtěžovala. Kdyby u nás vyšla před rokem 1989, rozhodně bych hodnotil výš, to by se dokonce dala považovat naopak za odvážnou. Ale co s ní dnes aniž by se musela ze dvou třetin zgruntu přepracovat?


První na ráně je samozřejmě nezvyklá otevřenost , co se týče sexuality. Ale ve stínu téhle, pro někoho kontroverzní, stránky věci by nemělo zůstat, že autorka má mimořádný cit pro jazyk a originální obrazy. Někdy je to skoro báseň v próze (pravda, hodně syrová) a možná právě ta útržkovitost a nedějovost leckoho odrazuje. Stejně tak kniha není pro prudérnější typy, ale rozhodně bych ji neoznačil za vulgární. Hrdinka tady podniká cestu ke kořenům svých instinktů, své tělesnosti, své vnitřní divočiny. A divočina jako protipól civilizovanosti nemůže být korektní ani noblesní. Takže předsudky ztlumit, smysly a fantazii naopak rozdráždit, jinak čtenář vůči této knize snadno nabere kolizní kurs.


Grassův vytříbený literární styl mám moc rád, jakkoli je občas nelehké ho vstřebat. Stejně ale obdivuji i jeho osobní kvality. Jeho neochvějnou poctivost, s níž říká nahlas to, na co by většina nejradši zapomněla. Nepříjemné pravdy bez růžových brýlí, bez sebeklamu, nebo snahy zalíbit se dobovým náladám. Za svou kariéru se stal pro mnoho lidí nejen v Německu značně nepohodlným hlasem svědomí a dráždí dodnes. Že se stejně nekompromisní upřímností, s jakou glosuje veřejné dění, dokáže namířit zpytavý reflektor i na své soukromí, dokazuje tato kniha.
Není to klasická autobiografie, takovou bych od Grasse ani nečekal. Pokrývá zhruba jen dvacet let autorova života, od pozdního dětství v těsně předválečném Gdaňsku po práh jeho spisovatelského věhlasu, ale právě tyhle formativní roky jsou pro jeho tvorbu i životní postoje nadmíru důležité. Na mnoha místech se dozvídáme leccos o skutečných předobrazech postav, nebo událostí známých z jeho románů, jinde Grass záměrně, s lehkým šibalstvím, trochu mlží.
V čem je ale neoblomně otevřený, jsou okolnosti, za kterých se stal jedním z miliónů poblouzněných následovníků Vůdce, což ho na samém sklonku války dovedlo až do řad jednotek SS. Grass si v této životní kapitole nijak nenadržuje. Nepředstírá, že má o svém tehdejším rozpoložení a motivech jasno, opakovaně poukazuje na skutečnost, že člověk ve dvaceti a v osmdesáti není a nemůže být týž. Vlastně jde o dvě různé osobnosti, které jedna druhé nikdy nemohou plně porozumět. Přesto se o to Grass zarputile snaží a svému dávnému zrcadlovému protějšku nic neodpustí.
A stejně pečlivě a přísně mapuje i své další osudy: zranění, zajetí (jestli ale v zajateckém táboře skutečně hrál kostky s budoucím papežem, ví asi opravdu jenom on), politické vystřízlivění, poválečnou nouzi, první erotické zážitky, probuzení uměleckých ambicí, první lásky atd. To všechno nevypráví tónem blahosklonného vševěda, ví, že paměť je nespolehlivá, má tendenci vylepšovat, zkreslovat, a do svých úvah tuhle nejistotu promítá. Vrstvy cibule svého životního příběhu loupá nanejvýš svědomitě, bez ohledu na slzy. Jen taková zpověď může očistit. Klobouk dolů pane Grassi.


Typická autobiografie to není ani náhodou. Na nějakou chronologickou návaznost Neil Young zvysoka kašle, vypráví, vzpomíná a přemítá o tom, co mu zrovna přijde na mysl, a zdaleka to nejsou jenom muzikantské historky. Nehraje si na spisovatele, jeho povídání je nevykalkulované, bezprostřední, přímé, a ta přiznaná roztěkanost je docela sympatická a nakonec skládá možná celistvější obrázek Youngova vnitřního vesmíru, než jaký by poskytla úhledně poskládaná fakta. Díky této knize se dozvíme, že Neil Young není žádný vyžilý pamětnický snílek (ne, že bych si to kdy o něm myslel), že se stále vášnivě věnuje spoustě věcí, suverénně si tyká s nejnovějšími technickými vymoženostmi, miluje klasické americké bouráky, kterých má úctyhodnou sbírku, nedávno propadl paddleboardingu (sám jsem do té doby nevěděl, oč kráčí), je pečlivým archivářem své kariéry, fanatikem do technických aspektů nahrávání i poslechu hudby, stejně jako do vláčkového modelaření i toulek přírodou. Ničemu se nevyhýbá: bolestným vzpomínkám na roustoucí řadu zemřelých přátel, vlastním selháním ve vztazích, zdravotním problémům svým i rodinných příslušníků. Dokáže sebekriticky přiznat, že s jeho muzikantským pedantstvím často není lehké pořízení, o své hudební profesi dokáže uvažovat překvapivě racionálně i čistě emocionálně. Zkrátka je mnohem komplikovanější osobností, než by se mohlo zdát z jeho písní. A tak i když mě jeho nadšené výklady o nejrůznějších modelech aut nebo o technických detailech projektu Pono nebraly zdaleka tolik jako ty muzikantské vzpomínky a úvahy, stejně to bylo zábavné, poučné a tak nějak přátelsky uvolněné počtení. Rez, která nikdy nespí, na Neilu Youngovi stále nezanechává stopy.


Vyčerpávající průvodce po evropských dějinách posledních desetiletí, díky němuž jsem si spoustu věcí ujasnil. Kniha je nabitá informacemi, je napsaná fundovaně a zároveň srozumitelně a čtivě. Autor se samozřejmě snaží být v hodnocení událostí objektivní a vidět jejich světlé i stinné stránky, ale to mu nebrání v tom aby občas nezaujal jasné osobní stanovisko (na postavě takového Nicolae Ceausesca by se taky klady hledaly těžko). Další velkou a zdaleka ne běžnou výhodou výkladu je jeho geografická vyváženost. Věnuje se rovnoměrně a se stejně hlubokou znalostí věci západní i východní Evropě, a přestože je autor Brit, dějiny své země nijak neupřednostňuje. Rozebírá politiku, ekonomiku, kulturu i každodenní život. Víc jak osm set stran textu může být pro někoho odstrašující, ale Tony Judt je opravdu tak zručný vypravěč, že se to čte samo. Jedna z nejlepších historických prací o moderních dějinách, co jsem kdy četl.


Čtivé zpracování dramatických epizod ze středověkých dějin, tentokrát v několika případech úzce spjatých s naším regionem. Přístupné komukoliv, přitom plné informací a detailů, o kterých povrchnější zájemce o historii nemá tušení a které přispívají k vytvoření opravdu plastického obrazu popisovaných bitev a jejich okolností. Jiří Kovařík je zručný psavec i fundovaný badatel a líbí se mi, že leckterý zažraný mýtus nebo přímo lež nemilosrdně demaskuje a posílá kam patří.


Proč to nepřiznat, prokousával jsem se knihou dost ztěžka. Nejde o žádnou populárně naučnou záležitost, jednotlivé texty jsou pojaté vysloveně odborně a tím pádem jsou tak trochu suchopárné. S tím je třeba dopředu počítat. Informačně je to ale nabité, o tom žádná. Především dlouhá cesta k sérii tragických konfliktů zemí bývalé Jugoslávie v 90. letech je tady zevrubně a z mnoha úhlů prozkoumaná a zmapovaná. Leccos se mi ozřejmilo a leccos zase relativizovalo. Byly Titovy snahy semknout jednotlivá etnika v rámci Jugoslávie správné? Došlo by k dlouhodobému usmíření, kdyby měly delší čas na zakořenění? Nebo to bylo úsilí od začátku marné a tudíž nežádoucí? Ach, ta lákavá a jalová hra na kdyby...


Přiznám se, že ke mně úplně nedoputoval smysl propojení ústřední linie s příběhem Akiko, ačkoli nepochybuji, že pro něj autorka svůj důvod měla. Zápletka i její průběh jsou určitě zajímavé, pro mě ale ne úplně strhující. Jako by na začátku stála otázka "Co by se stalo, kdyby se starší vdova odhodlala k takovému činu?", Katalpa šla poctivě a s empatií po stopě důsledků, cestou objevila spoustu zajímavého, ale celkově nedospěla k žádné ohromující katarzi. Možná to byl spíš námět na povídku.


Je to stejně půvabně naivní, lechtivé a nemotorně emancipované jako ten starý Vadimův film s Jane Fondovou. Lehce zchátralá klasika, která vás nutí k úsměvu, ale ne k tomu škodolibému a povýšenému, ale k úsměvu shovívavému nebo dokonce okouzlenému. I když je pravděpodobné, že v tomto případě to pánové budou vidět trochu jinak než dámy.


Kovařík nezklame. I závěrečný díl rytířské tetralogie je psaný stejně poutavě jako zasvěceně a i tentokrát si odnáším nejeden opravený dějinný mýtus. Konkrétně mám na mysli Richarda III., kterého jsme si jistě mnozí díky Shakespearovi a Laurenci Olivierovi zafixovali jako hrbatou bezcharakterní stvůru, což je obrázek skutečnosti na hony vzdálený. Geniální dramatik zkrátka nebyl zcela imunní vůči politickým tlakům a schopného panovníka vylíčil v těch nejhorších barvách prostě proto, že oba patřili k nepřátelským politickým táborům. Richard byl York a Shakespeare zase loajální Tudorům. Takhle se deformuje historie. A je to nikdy nekončící proces. Dnes si myslíme, že naše korekce jsou trvale platné a že odhalováním historických lží odhalujeme dlouho zastíranou pravdu, ve skutečnosti ale jen vytváříme jiné lži a jiná zkreslení, která nebudou po chuti zase příštím generacím. Cancel culture je sice současný pojem, jeho obsah tu ale byl s námi vždycky.


Tradiční finská úspornost ve vyjadřování u Tuomainena nechybí, ale není zase tak markantní, jinými slovy na Fina je relativně ukecaný. Výsledkem je příjemně svižný a uvěřitelný thriller. Přehledné množství postav, funkční střídání časových rovin, vlastně většinou pozitiva. Poněkud krkolomnější rozuzlení lze snadno odpustit. Jen mám pocit, že mi z toho za pár měsíců moc nezůstane.


Titul mi přijde trochu zavádějící, protože na období stěhování národů se v textu sice občas odkazuje, ale spíš v rámci srovnávání, než že by s vikinskou érou přímo souviselo. Jinak ale platí, co jsem psal k autorčinu Stěhování národů z roku 2003: příkladné prolnutí erudovanosti a čtivosti. S tím, že ta souvětí už má paní Bednaříková pod větší kontrolou.


V něčem mi román připomínal Ajvazovy fantaskní hry s příběhy a jejich větvením, i když Kokoschkova loutka víc dbá na emocionální dopad na čtenáře. Zvláštně strohé a přitom jazykově bohaté, prokvetlé hořkou ironií. Hezký příklad knihy, kde rafinovaná forma mohla lehce zvítězit nad obsahem, ale nestalo se. Popravdě jsem nebyl daleko od nejvyššího hodnocení.


Zájem o osobu Jany z Arku ve mně kdysi vzbudil dvoudílný koprodukční film s Leelee Sobieski v titulní roli, proto mě trochu mrzí, že ho Kathryn Harrison mezi jinými filmovými adaptacemi nezmiňuje (když už odkazuje na tu Bessonovu ze stejného roku, která je možná výpravnější, ale v přístupu k faktům svévolnější a celkově méně zdařilá). To je ale samozřejmě podružné, jinak je to skvělá biografie, která se nebojí posvítit si na Janinu fascinující osobnost z mnoha úhlů. Obzvlášť pozorně se autorka věnuje kontextu dobového postavení žen ve společnosti a je pravda, že to, čím Jana své nepřátele a soudce popuzovala asi nejvíc, bylo její - řečeno současným slovníkem - "nabourávání genderových stereotypů", i když její motivace byly samozřejmě úplně jiné, pevně provázané s tehdejším náboženským myšlením. Další, na co Harrison klade důraz, jsou paralely mezi Janou a Ježíšem, mezi jejich životními příběhy a možná ještě spíš mezi středověkým "mediálním obrazem" těchto příběhů. Kniha rozhodně není nekritickou oslavou, ale portrétem člověka z masa a kostí, osobnosti, která by byla výjimečná v kterékoli době.


V porovnání s knihou Velký šéf od Clintona Heylina, kterou jsem četl před pár lety, klade Marc Dolan důraz na trochu jiné stránky Springsteenovy kariéry. Zatímco Heylin dopodrobna rozebíral především procesy nahrávání a sestavování jednotlivých desek, Dolanovou doménou jsou koncerty. Co, kde a jak Springsteen s E Street Bandem či bez něj zahrál a především co, kde a proč pronesl mezi písněmi. Tedy ne že by o ničem jiném nepsal, ale je to zjevně jeho libůstka. Springsteenovy mluvené úvody a spojováky mezi skladbami jsou nedílnou součástí jeho živých vystoupení a Dolanova snaha dávat konkrétní výroky do souvislostí se zpěvákovým názorovým vývojem, osobním životem i společenským děním určitě zajímavě rozšiřuje spektrum pohledů na jeho osobnost. Jen je to po nějaké době trochu urputné a monotónní a některé Dolanovy závěry mi přijdou i poněkud přespekulované. Jinak se čte ale jeho biografie dobře, i když Heylinova práce mě zaujala podstatně víc.


Nenáročné rozšíření vědomostních obzorů. Solidně odvyprávěné příběhy dobrodruhů, cestovatelů a badatelů spojených s Amazonií. Fascinující je především osud neskutečného raubíře Lopeho de Aguirreho, proslavený Herzogovým filmem Aguirre, hněv Boží (velkým překvapením pro mě byla informace, že stejnou látku zpracoval i můj oblíbený Carlos Saura), ale i do dvou kapitol rozvedené vyprávění o Percym Fawcettovi, postavě, o níž jsem do té doby nevěděl skoro nic. Přitom je to skutečný cestovatelský velikán a taky velmi zajímavá, rozporuplná osobnost. I jeho život se nedávno dočkal vcelku zdařilého, i když svého hrdinu zřejmě dost přikrášlujícího, filmového zpracování.


Velké dějiny na malém dvorečku. Tenhle románový kolos nabízí fascinující průlet čínským dvacátým stoletím od japonské okupace přes občanskou válku, Velký skok a Kulturní revoluci až po polokapitalistická osmdesátá léta, to všechno z perspektivy zapadlé vesnické končiny a jejích obyvatel. Defiluje tu před námi nepřeberné množství plnokrevných a často velmi svérázných postav v čele s hlavním hrdinou, který skutečně (jak napsal už někdo přede mnou) může připomenout Oskara Matzeratha z Plechového bubínku. Vyprávění je to košaté, syrové a zároveň poetické, v detailech často až brutální a nechutné, ale díky autorově neúprosnému smyslu pro humor jde spíš o grotesku než tragédii. Vliv magického realismu je evidentní, ale čínské reálie a mentalita ho přetváří do osobité, životem kypící společenské fresky.
Typ knihy, po jejíž dočtení si oddechnu, že už je to za mnou, ale nelituju jediné stránky.


Na Evoluci boha je pozoruhodné, že i když je autor v podstatě materialista, vědec, v tomto případě evoluční psycholog,jedná se vlastně o obhajobu náboženství. Robert Wright narozdíl od Richarda Dawkinse přiznává náboženské víře užitečnost pro vývoj lidské společnosti a to i v současnosti, kdy se zdá, že právě věroučné rozpory jsou jednou z největších hrozeb pro naše přežití. Podle Wrighta ovšem mají síly stojící za evolucí náboženského myšlení potenciál změnit tyto rozpory v soulad, ačkoli není vůbec jisté, že k takovému obratu skutečně dojde.
Autor ovšem rozhodně nenadbíhá věřícím kteréhokoli vyznání. Myslím, že naprostá většina z nich bude jeho knihou (pokud ji vůbec přečte) znechucená stejně jako Dawkinsovým Božím bludem. Wright ani náhodou nevěří žádnému z tradičních dogmat nebo představ a neváhá je břitce ironickými poznámkami zesměšňovat (díky tomu dokáže být kniha i velmi zábavná – tedy pro ateistu). Tvrdí pouze, že vývoj náboženského uvažování směřuje přes různé výkyvy k rozšiřování našich schopností tolerance a díky tomu je dokonce MOŽNÉ za ním spatřovat jakýsi vyšší „plán“. A tohle zase asi nebude vonět ateistům.
Já osobně se asi přikláním spíš k Dawkinsově pohledu, ačkoli nesouhlasím s jeho názorem, že náboženství je jen bezcenný nebo dokonce po všech stránkách škodlivý úlet kulturní evoluce. V tom jsem zajedno s Wrightem: tyhle sklony v sobě máme zakódované přírodním výběrem z určitých důvodů a skutečnost, že nás náboženství provází prakticky po celou dobu vývoje lidstva, je výmluvná. Něco v nás ho zkrátka potřebuje. Na druhou stranu se Wrightovi nepodařilo mě přesvědčit třeba o tom, že existuje nějaký mravní řád přesahující lidskou společnost. Nicméně jinak je jeho argumentace velmi přesvědčivá, i když je někdy náročné ji sledovat. Ovšem díky zmíněné schopnosti zasáhnout v pravou chvíli sarkastickým šlehem není jeho Evoluce boha nijak suchopárným čtením.
