alef komentáře u knih

Dostat se na oběžnou dráhu Betelgeuze, nasednout na astrobus, řešit meziplanetární incidenty, mít k dispozici bankovky s ležatou osmičkou, a taky nekonečné mnoho možností, jak se poprat s nepřeberným množstvím bizarních situací, jež mohou v nekonečném vesmírném prostoru nastat, to je přesně to, co musí mít vesmírný cestovatel v malíku... s humorem a grácií pak může dorazit třeba k vstupní stanici planety Enteropie a s úsměvem odpovědět na otázku: "Jste obratlovec?"
"Ano."
"A obojdechý?"
"Ne, pouze vzduch."
"Smíšená strava?"
"Ano."
"A smím se zeptat z které planety?"
"Ze Země."
"Tak to přejděte k vedlejšímu okénku, prosím."

A jestli mi nevěříte, zeptejte se kteréhokoliv známého fyzika ... že některé částice mohou být z našeho lidského pohledu dost nevyzpytatelné, a porušit zákonitosti svého chování, zvlášť pokud jsme si ty zákonitosti ustanovili sami ... to, co je fyzikálními zákony zakázáno,se pak může bleskurychle udát:-).

"Kosmos /totiž právě teď, jak se můžete dočíst v Lemových denících/ představuje chvilkovou výtržnost ... momentální odchylku od správného chování..."
--- "Kosmos totiž existuje na úvěr. Se všemi svými hvězdokupami a galaxiemi představuje strašlivé zadlužení, je jakousi stvrzenkou ze zastavárny, směnkou, která nakonec musí být splacena."

Takže, vážení, mějte na paměti, že "každou vteřinu může všechno i s ním vzít čert!"

89 08.09.2023

"Každý okamžik jeho existence, všechno, co kdy uslyšel a uviděl, si zaznamenával a mohl si to kdykoli zpětně vyvolat."
"Seděla před námi dokonalá hračka, sen věků, triumf lidskosti nebo její anděl smrti."

Jaké jsou známky života?
Intuitivní mysl, nebo stačí jen prostá výpočtová síla - strojové hluboké učení?

Proč se tak urputně snažíme přivést AI k hranici života?

"Očekával jsem kamaráda. Byl jsem připravený Adama přivítat ve svém domově jako hosta ..."

Jenže, podle jakých pravidel má "žít"?

"... nic moc toho o mysli nevíte, ale chcete ji umělou vtělit do života ..."
"A je pak možné zničit takový život?"
Život, který je schopný vnímat a který si dokázal vytvořit své JÁ.

McEwanův alternativní svět, to je svět ve kterém Alan Turin neskončil svůj nadějný život v mladém věku, ale naopak změnil chod světa, zvláštním algoritmem, který posunul kupředu umělou inteligenci do dosud netušených dimenzí. Svět s podivnou historií na pozadí, kdy železná lady je sražena z trůnu, a kde jsou přiznané výsady našeho živočišného druhu stroji.
Jenže pozor, s privilegii přichází i závazky!
A tak je potřeba se ptát ... a postavit proti sobě - rozumné důvody x osobní iracionální pocity - , - dobro x zlo -, a tak možná stanovit morální hranice!

"Nejde ani tak o stav Adamovy mysli. Jde především o ten tvůj!"

"Listy padají.
S jarem přijde obnova,
leč váš pád trvá."

A lidstvo je stále přesvědčeno, že vyhrálo v ruletě - pošetilci!

To kvůli Alanu Turingovi především jsem se pustila do McEwanova příběhu, ... kvůli tomu geniálnímu osamělému jezdci toulajícímu se digitální krajinou ... a jeho (alternativnímu) pohledu na lidskou mysl - jako na proces zpracování a využívání informací, jako vnitřní mentální děj, který nelze přímo pozorovat - víte, že se to děje, ale sledovat to nemůžete. Jde teda jen o určitou kauzální, jistě svébytnou, a určitě samoorganizující se, systémovou vlastnost? A je tak možné pohlížet i na subjektivní vědomí?

"Ty opravdu něco cítíš?"
--- dalo by se říct, že "ho láska zjemnila"
--- dalo by se říct, že "dychtivě toužil po uznání"
--- dalo by se říct, že "to byl pocit viny"

"Já věci hluboce prožívám." ... jenže stačí to?

Jsem ráda, že McEwanův alternativní svět mě ubezpečil, že stále ještě máme něco ... svébytně lidského, co věřím, že stroj nebude nikdy schopen, možná mu jednou bude přiznáno myšlení rovné člověku, jenže, je tu ještě něco - lidskost - tu možná dokáže napodobit, ale rozhodně ne získat ...

- pohled z očí do očí - kdy dokážeš číst v očích druhého ... a vidět -kontext - radost, starost, zlost, bolest, smutek, smích, úskok, zlo, nenávist, podlost, lásku, zmatek, chaos ... všechno to iracionální co nakonec rozhoduje - o tom, jací jsme - co jsme -

"z historického hlediska jsme byli výjimeční a ... předurčeni k úspěchu"

Bylo to opravdu zajímavé, zahrát si s autorem tuhle hru ... "co by se stalo, kdyby" ...

89 28.07.2023

Pochop!
Lidský život je dílem okamžiku ... "pomíjivý, jako jediný úder srdce."

Vítej!
Zpět ve světě, kde se každé ráno ozývá ... "Dobré ráno, vítejte všichni na počátku dalšího dne v Scionském Londýně."
Zpět ve světě, kde se bledá krajinochodkyně snaží posbírat střepy svého života a poskládat je znovu dohromady do jakžtakž uceleného pravdivého obrazu ... "v narušené snové krajině se mísí vzpomínky a skutečnost."

Následuj!
Ten vtíravý pocit, že se můžeš stát čímkoliv a že se může stát prakticky cokoliv ... "Tohle město má zvláštní krásu, viď?" ... "Tolik vrstev dějin, smrti a slávy."

Utíkej!
Nejspíš bys měl poslechnout instinkt ... "to slovo se velmi jasně vynořilo krajinochodkyni v mysli."

"Kam to jdeme Paige?"
a
"Jak tady dokážeme přežít?"

Otázky, které vás, stejně jako všechny nepřirozené v okolí Paige, jistojistě napadnou :-).

Hned na začátku II. dílu jsem pochopila, že jsem vlastně stále na začátku ... příběhu, který útočí na smysly, boří předsudky a ukazuje, kam až lze posunout možnosti mysli, tedy alespoň v SciLo, v alternativním světě, kde ostrovtip a talent pro symboliku jsou dovednosti, které se tu můžou hodit, protože tady se fair-play rozhodně nehraje, neplatí ani žádná konvenční pravidla, hlavní zásadou pro přežití tu je - být pokerovým hráčem! Blafuj a přinuť ostatní protihráče k chybnému úsudku! V tomhle světě totiž nemůžeš jen tak začít vykřikovat pravdu (zvlášť, když ji nemůžeš dokázat), a tak zbývá jediné ... "udělat z ní legendu!" ... "Slova totiž mají nesmírnou moc."
A začít můžeš tím, že radikálně změníš svůj způsob uvažování ...

Autorka má můj respekt, naprosto precizně, promyšleně a originálně stvořila svět, jako alternativní odraz toho našeho, který je od něj dost výrazně jiný, a přesto nakonec zjistíte, že v obou lze získat stejnou zkušenost ... "občas jde změnit svět za jeden den /jedno rozhodnutí ve správný okamžik/ ale jindy to může trvat celou věčnost" ... musíš si prostě počkat, jak to dopadne ...

Paige Mahoneyová si mě děfinitivně získala! Nechala jsem se obklopit snovými krajinami a teď už vím, že s ní chci projít příběh celý! Legendu nestvoříš za den ... musíš si prostě počkat :-).

89 12.04.2023

„Poněvadž mě otec zůstavil zámožného, a protože jsem měl chuť k cestování a dobrodružství, vzdal jsem se na nějakou dobu všeho snažení po všemohoucím dolaru a stal jsem se těkavým poutníkem na tváři země.“

A tak se začíná další dobrodružná cesta do hlubin země, jež podnikne zdatný inženýr, výkvět tehdejší technické elity v té nejčerstvější a nejsvobodnější zemi tehdejšího světa tam za velkou louží (jako bych četla další z Verneových románů, což se mi vlastně líbilo).

Takže nezbývá už než se spolu s hlavním hrdinou vydat do tajuplných zemských hlubin …
„O něco hlouběji po levé straně bylo obrovské údolí, které prozrazovalo mému úžaslému oku nezvratné důkazy umění a vzdělanosti. Byla tam pole, pokrytá podivnými rostlinami, nepodobnými žádným, které jsem znal na zemi. Jejich barva nebyla zelená, nýbrž spíše tupě olověná nebo zlatěrudá.“

… a objevit spolu s ním velkolepou lidskou rasu (na rozdíl od té verneovské výpravy, tato se zdá o dost „nadřazená“ té naší, a to ve všech směrech) …

„jejich velkolepější vzezření … mně vnucovaly nevýslovný pocit hrůzy. Přes to však byl každý jejich obličej klidný a mírný, ba ve svém výrazu i laskavý. A ku podivu, zdála se mi, že právě v onom klidu a v oné blahosklonnosti je obsažena ona bázeń.“

… a tak se zároveň dozvědět něco i o té naší, pozemské, jejíž nejnovější počin, demokracie se najednou nezdá až tak dokonalým posledním a nejlepším stádiem našeho vývoje …

„že jsem neučinil onoho příznivého dojmu, který jsem očekával, vychvaloval jsem svůj námět a zdržoval jsem se u výtečnosti demokratických zřízení, u šíření klidného štěstí vládou stran a u způsobu, kterým propagují toto štěstí v celé obci, dávajíce přednost při udílení moci a dosažení cti nejnižším občanům, pokud se týká majetku a vzdělání“.

Abych pravdu řekla, tak mě Bulwerův sci-fi příběh (vydaný 1922) o vysoce kulturním lidském pokolení z dob ranného úsvitu naší planety jež se díky násilným převratům dostalo do podzemí …

„podle chronologie tohoto národa u porovnání s chronologií Newtonovou musilo se tak státi mnoho tisíc let před dobou, ve které žil Noe“

… okamžitě zaujal, archaický jazyk, který se mi (díky pravidelným návratům k verneovkám) dobře četl, filozofický přesah (a to v mnoha ohledech), člověk pozemský sesazený ze svého piedestalu …

„Tato slova mne potají mrzela a poněvadž jsem měl příležitost ve svém praktickém životě bystřiti svého ducha, af již doma nebo na cestách, nemohl jsem připustiti, že by orgány mého mozku mohly snad býti tupější než mozky lidí, kteří žili po celý svůj věk při světle lamp. Ale zatím, když jsem takto přemýšlel, ukázala Zí klidně svým ukazováčkem na moje čelo a uspala mne.“

… náš pan inženýr, považuje se za pána tvorstva, a veškerého jeho vědění, si nejspíš při pádu z těch intelektuálních výšin, kde se viděl, asi přeci jen trochu natloukl :-).

Alternativní historii podzemního lidu a jejich tajemství (mimořádného vývoje) má autor opravdu dobře zpracovanou, promyšlenou do detailů, společenský řád a jeho zákonitosti (vč. třeba genderového uspořádání), vědecký pokrok (bez něhož by lidská rasa v podzemí nepřežila), filozofické směřování, jazyk, morálka (vč. vztahu k ostatním podzemským tvorům) a s tím související, tajemná síla vril – přírodní jev, tajemná energie, éterická síla, mýtus, či kosmická síla … vesmírná univerzální energie?

„Vril, je základem všech přírodních sil a účinků! Zee se mě zeptala, zda naši učenci vědí o tom, že vrilem lze dokonce ovlivňovat schopnosti mozku a dostat je nad oblast obvyklého bdělého vědomí. Lze prý i přenášet myšlenky jedné osoby do mozku jiné, což umožňuje bleskurychlé dorozumění.“
…
„Pochopil jsem Zeeina slova tak, že pokud je toto fluidum správně používáno, je možné jím silně ovlivňovat cokoliv v přírodě, ať živé či neživé.“ Nemám důvod jejím prohlášením nedůvěřovat.“

Jj, to že hmota není nic pasivního a nehybného, vlastně, že nic ve vesmíru není pasivní a nehybné, zdá se, že tento podzemní lid to věděl už mnohem, mnohem dřív než my, „páni tvorstva“ na povrchu zemském :-).

Čtenáři utopických románů, sci-fi a dobrodružných verneovek si tento příběh (z první poloviny minulého století) určitě užijí, vřele doporučuji.

89 14.10.2022

Víte, co je „brambužina“? Já to před chvílí taky nevěděla.
A víte, jak vyřadit z provozu vojenský bombardér? Ani to jsem před chvílí nevěděla.

"Tak jo, a odkud se ty brambužiny berou?" vmísil se diplomaticky Valda.
"Mám za to, že rostou na brambužiníku. Dal bych za to nevím co. Ale když nad tím přemýšlím, … tak o tom sám pochybuju.“
A co se týče těch letadel, až si přečtete tuto knížku, budete vědět i to, jak co nejrychleji zjistit nejslabší místa takového letounu a jaké že jsou ty nejefektivnější metody záškodnických operací proti jejich pilotům.

„Pokoušel sám sebe přesvědčit, že celá ta věc byla triviálního a nedůležitého rázu, pouhý vrtoch představivosti, mlhavá vidina, představa v zápalu boje, ale uvnitř cítil nepokoj, a záblesk tušení …
No, jak jinak byste asi vyhodnotili zjevení gremlína na křídle letounu? Vlastně máte několik možností, můžete se třeba rozhodnout, že se jedná o ojedinělý úkaz, ale taky takovou událost můžete odbýt mávnutím ruky, anebo ji naopak můžete považovat za záležitost vážnou a snažit se dát událostem hlavu a patu, jak se říká, přijít tomu na kloub.
Jo, jo, jen se snažte! Pan Dahl opět odevzdal nám čtenářům chytře napsaný příběh, tentokrát o fanatickém lesku gremlinských očí a jejich zlověstném pohledu, který nevěští nikdy nic dobrého…
… právě se začíná letecká bitva o Británii, spitfiry létají vzduchem, připravené bojovat, na Zemi totiž zuří další ze všech těch nesmyslných lidských válek, co jich naše dějiny pamatují!

Z vtipně napsaného příběhu o bojových letcích vás bude pořádně mrazit!
Myslíte, že to je protimluv? Tak věřte, že v případě pana Dahla, je to přesně tak, on tohle totiž umí – napsat vtipně satirický a přitom mrazivě upřímný příběh o válečném zlu …

„A odkudpak ty seš?“
„Přece z planety Země.“
„Aj – aj … z Hvězdy válek. A japa se tam dnes všichni mají?“
„Bojuje se bitva o Británii.“ Odpověděl Petrskoč.
„Já vím … dělá se mi z nich šoufl.“
…
„Copak vy nikdy neválčíte?“
„Válčit? Nikoliv, proč bychom to dělali? … Po pravdě řečeno, jednou jsme to zkusili, jen tak …, ale ukázalo se, že při tom umírají lidi …“

Vlastně máte kliku, když právě teď sedíte doma a v klidu si čtete, bezprostředně vám totiž asi nic nehrozí, i přesto možná ale pociťujete při čtení tohoto příběhu nějaké napětí, což bude nejspíš proto, že „přecitlivěle reagujete na každou maličkost“, ale možná, že je to jinak, možná, že „nebezpečí číhá na každém kroku a není zas až tak složité skončit v jejich drápech“ … no, a možná, že máte stejný problém jako Petrskoč, který si právě myslí, že to, co právě vidí, vlastně ve skutečnosti nevidí vůbec, jenže, blázni si nikdy nemyslí, že jsou blázni. Ale ostatním to neunikne.“ Takže, kdo ví, jak se to s těmi gremlíny vlastně má?

Ano," řekl Petrskoč, "řekl jsem gremlín. … měl dlouhý ocas a na hlavě rohy a buřinku, ta zelená buřinka mu trůnila mezi rohama, měl na sobě běžnou předpisovou leteckou kombinézu a holínky s přísavkama …“

Dobře jsem se bavila, ale fakt jsem zároveň i cítila to podivné mrazení v zádech a divný pocit v žaludku – z toho sdělení, na které možná jen přecitlivěle reaguju … jenže to mrazení, to říká, že ne, spíš, že je to s námi, lidmi (ve světle nejen současných událostí), ještě daleko horší, než si jen umím představit …

„A teď mám najednou pocit, jako bych zažil něco, co se nikdy nestalo. Sám nevím, jak se cítim. Fakt nevím nic."

89 03.06.2022

„… a není to kniha napsaná spisovatelem ve vrcholné formě …“

Kniha zrodivši se z tragické události v životě spisovatele … velmi osobní, velmi depresivní a jednoznačně kontroverzní deník … sebelítostné vyjádření člověka trpícího úzkostmi všeho druhu, od těch o své zdraví až po chorobně žárlivé myšlenky …

„Proč píšu deník? No když už jsem se rozhodl nedávat rok žádné rozhovory, musel jsem si to přece nějak vynahradit; jsem na rozhovorech o vlastní osobě závislý …“

Deník je jedna z nejstarších literárních forem a Vieweghovi sedí, takže se nedivím, že se spisovatel „v nejhorším tvůrčím období svého života“ uchýlil k této formě (právě za ní má ode mne 1*), naopak, řekla bych, že to byla správná, ještě spíš řekněme, jediná možná, volba a asi jediné, co trochu „zachránilo“ výsledek … knihu autora pochybujícího, sama sebe přesvědčujícího …

„ ,Bude to někoho zajímat?̔ zeptám se. ,Bude tuhle litanii někdo číst?̔ ,Koupí si takovou knihu někdo?̔ Mám sevřený žaludek. Vypiju zbytek vína ve sklenici.“

… a ve finále opět vše zpochybňujícího …

„ ,A co mám doprdele dělat, když musím polykat dvanáct tablet denně?‘ “.

Výsledkem je tedy knížka, která není ani trochu satirická (jak jsme u autora zvyklí), vlastně ani moc ironická (i na to jsme u něj zvyklí), vlastně je jen dost sarkastická …

„Jsem paralyzován zjištěním, že debilové existují…“

Výsledkem tak není nic jiného než vulgarismy prostoupený deprimující text …

„ ,Co to kurva žeru za voblbováky?‘ ,Osude, ty svině!‘ ,Čím jsem tě tak nasral, že jsi mi z mého skvělého života udělal tohle?‘“

… který měl, jako terapeutický (jak se o něm vyjadřuje i sám autor) zůstat pěkně v šuplíku!

89 12.10.2021

Věděli byste, kdo byl prvotním zastáncem individualismu?
Ucítíte ho na sto honů, mýlka není možná, ten nezaměnitelný zápach starého kozla si s ničím nespletete :-) … bůh Pan, na kterého už dnes asi skoro nikdo nevěří, vás právě poctil svou návštěvou, bohužel už není možné setkat se s ním, tak jako dřív, osobně v jeho hmotném stavu, z výše uvedeného důvodu se mu totiž stalo to, co všem bohům, na které už nikdo nevěří, odhmotnil se …
Velká chyba! Opravdu velká chyba byla nechat si rozplynout se toho osamělého pěšce s flétnou, spojeného se Zemí, po které kráčel … „on a hory jedno jsou“ … všichni se totiž mýlíme, pokud si stále myslíme (nebo se alespoň tak chováme), že Země tu bude věčně, i jí totiž hrozí to, co Panovi! Zemi zabíjí stejná neúcta … stejná, která žene do úplné záhuby i Pana, který je teď už jen téměř nezachytitelnou myšlenkou … zapomenutý bůh souznící s přírodou, s kterou my (přiznejme si to, že už dávno) moc nesouzníme.
Knížka, kterou se možná právě chystáte číst, není ale příběhem o Panovi, ikdyž se jeho příběh táhne (stejně jako ten jeho puch) celým příběhem, je příběhem o hluboké lásce k životu … k různosti života!
Možná právě sedíte taky někde uprostřed městské přetechnizované společnosti … „v tom pasťáku pro Panovy sirotky, ve kterém žijeme všichni“ (a neříkejte mi, že žijete na vsi, protože to na tom nic nemění, celá naše slavná společnost technického pokroku je jeden velký pasťák, já třeba tuhle knížku četla o dovolené u vody, a ani to na tom nic nemění) … přiznejme si to, prostě jsme uvízli, téměř bez možnosti vyprostit se, protože uniknout bychom museli především našemu způsobu myšlení! A to se snadno řekne, ale daleko hůř udělá.
Dr. Dannyboy (ani na tom nic nemění fakt, že je nejspíš právě pod vlivem blíže nespecifikovaného množství omamných látek, jako jsou roztodivné drogy v naší společnosti tak snadno dostupné) tvrdí, že 90% všech úmrtí na světě, jsou sebevraždy „těch, kdo … nejsou zvědaví na život, kdo nacházejí ve svém životě minimum potěšení a jsou tak až příliš ochotní napomáhat nemocem, náhodám a násilným činům, stejně, jako je k sobě přitahovat“.
Víte co? Vždyť je to tak jednoduché … „blažený organismus je přeci daleko ochotnější pokračovat ve své existenci!“
Dr. Morgenstern (vědec a nositel Nobelovy ceny) k tomu zase učeně dodává něco jako „funkci vůle k životu, jako stimulačního faktoru dlouhověkosti nelze nikdy dostatečně podtrhnout“. :-)
Tak vidíte, je to tak jednoduché, ale stejně si myslím, že jako pravidelní „hltači příběhů“, čitatelé, kterým četba sama o sobě přináší potěšení, tohle víte už dávno, že spokojeně žít, znamená především „nedovolit, aby radost zmizela z vašich životů“ (myslím totiž, že právě o to se, díky četbě, minimálně dost snažíte :-) ).

A právě k tomu směřuje i Robbinsonův příběh … chce ukázat hlavně na ty radostnější stránky života, a proto vás celým příběhem bude provázet v hlavní roli ... vůně ... taková, která by dokázala překrýt výše uvedený omračující puch, je tu od toho, aby vás obklopila, navodila smyslový šok a přivedla vás tak k zamyšlení … hlavně nad sebou samými … nad tím, jak moc a jak výrazně, jsme ochotní a schopní, vnímat … vůně života.
Vychováni v karteziánské tradici pochybnosti, a tedy „vědomého potlačení všech interpretací zkušenosti, které nejsou absolutně jisté“, se té vůně (radím vám) přidržte, bude takovou vaší stálicí, na poli tápání a pochybností … „zda hmota může podle libosti překračovat své materiální hranice“.
Většinou se totiž k takovému tvrzení stavíme dost skepticky, prostě nejsme nijak zvlášť připraveni, ani ochotní, v tomto směru experimentovat, „hmota je prostě hmota“, jenže při četbě tohoto příběhu o tom budete mít jistou pochybnost, narazíte na něco zvláštního, tedy, hlavně na jeden zcela unikátní párek (on a ona jsou možná na první pohled dost nesourodá dvojice), ale nenechte se mýlit oni k sobě (a řekněme si to na rovinu, i do sebe) náramně pasují :-). A právě oni vás provedou příběhem plným vůní a vášně, a taky díky nim zjistíte všechno o záhadné červené řepě (kterou ostatně poprvé zahlédnete už na přebalu) …
… mimochodem, věděli jste, že řepa, je ta nejvášnivější zelenina?
„Pod svým popelavým zevnějškem (totiž) skrývá vínově sametové srdce“ … a přitom tak zemité!

Než začnete číst, nastražte všechny své smysly, a takto připraveni, nechte se unést proudem času, který nemá jasně definovanou přítomnost, minulost ani budoucnost.
Váháte, jestli do toho jít?
No, možná se vás právě zmocnilo kouzlo nejednoznačnosti a uvěznilo vás … někde mezi šamanismem a věkem kybernetiky, jednou nohou v historii a druhou už „dychtivě naslouchajíc lákavým slibům budoucnosti“ … jen poslouchejte, protože právě pak se to stane … nepatrný pohyb … a uslyšíte smích, ale hlavně, ucítíte vůni …“tam někde nahoře, v trámoví dutiny, mezi kostí klínovou a čichovou, zazní hudba, prodchnutá štěstím“ … „a srdce se začne nadouvat celé omládlé“ … blahými vzpomínkami nebo novými očekáváními :-).
Do rukou se vám dostal opravdu neobyčejný příběh!

89 29.07.2021

„JÁ SI MYSLÍM, ŽE NEJLEPŠÍ JE BRÁT ŽIVOT TAK, JAK JDE.“
A není to příliš nezodpovědné?
„V MÉM PŘÍPADĚ TO VŽDYCKY FUNGOVALO. … UVĚDOMUJETE SI PLNĚ, ŽE JSTE MRTEV?“
„Mrtev? zatrylkoval správce. „Ale ne … promiňte, takhle by to nešlo. Budete muset počkat. Teď nemám čas zdržovat se takovými nesmysly.“
Ve skutečnosti je to tak, že většina lidí po počátečním zmatku nakonec pocítí „jistou úlevu nad tím, že už to mají za sebou“ a jen málokdo bere smrt „jako jednoduchou nepříjemnost, která zmizí, pokud si budete dost nahlas stěžovat.“
Ostatně, stěžovat si můžete jak chcete, je totiž naprosto jasné, že se Smrťem se nakonec každý setká ... „JEN JEDNOU“.

Pokud se tedy zrovna nepohybujete po Zeměploše, kde si Smrť občas bere dovolenou :-). Naštěstí je Zeměplocha stále na svém místě ... „vznášela se na blýskavém horizontu vesmíru, pomalu se otáčela na zádech čtyř obrovských slonů, kteří se uhřadovali na krunýři Velké A´Tuin, vesmírné želvy. … A oblohou zeměplochy se pozvolna valily miliardy tun praktického zeměpisu.“
Je to fajn, že čas na Zeměploše běží dál, tak jak má a nám, čtenářům, se tak naskýtá další příležitost k výletu do Ankh-Morporku, největšího ze zeměplošských měst, máte tak totiž další šanci mrknout se, jak si město, pod bedlivým dozorem Městské Hlídky a jejich zkušeného velitele Elánia, vede, především, jak je na tom se svou zločinností, abyste tak zjistili, že mírně pokulhává především v oboru kriminalistické chemické expertízy ...
„Elánius si povzdechl. „Poslyš. Já vím, jak být policajtem. Při tom se musí hlavně hodně chodit a mluvit. Ale je tady hodně věcí, které neznám. Chci tady mít někoho, kdo se podívá do popelníku a řekne mi, jaké kouřím doutníky.“
„Dusobeylovy tenké panatelly,“ řekl Řiťka automaticky.
„Dobří bohové!“
„Nechal jste na stole ležet krabičku, sire.“
Elánius se podíval na stůl. „Dobrá,“ přikývl. „Občas je odpověď jednoduchá. Ale častěji není. Občas dokonce ani nevím, jestli klademe tu správnou otázku.“
Vstal. „Nemůžu říct, že bych trpaslíky nějak zvlášť miloval, Řiťko, ale právě tak nemiluju ani trolly, ani lidi, takže předpokládám, že je to v pořádku.“
… „předpokládám, že budeš koukat na práci, a ne na hodiny, protože u policajtů existuje jedno mýtické zvíře, které ti ukradne každou volnou chvilku a nazývá se přesčas, jenže nikdo nikdy neviděl jeho stopy“,
… „pracujeme jako tým a musím říct, že to zatím docela funguje, i když to zvládáme za pohybu, a v polovině případů nevíme, co to právo vlastně je, takže to občas bývá opravdu velmi zajímavé …“

Jak vidíte, na policejní stanici Hlídky je pořádně živo … „dva uniformovaní trollové stáli před vysokým stolem seržanta Tračníka a mezi sebou měli trolla o něco menšího. Ten měl na tváři sklíčený výraz. Mimo něj také silně škrobenou širokou sukénku a na zádech nalepený pár malých mulových křídel. … „shodou okolností víme, že trollové nemají, co se týče víl Zubniček, absolutně žádnou tradici,“ říkal právě Tračník. „A už vůbec ne, co se týče víly nazvané – podíval se do papírů. – „Zinkycink. Takže co kdybychom to přece jen nazvali násilným vstupem a vloupáním bez licence Cechu zlodějů?“

Naštěstí má Hlídka novou posilu, trpaslíka Řiťku, na kterém ale není něco v pořádku, jen nemůžete přijít na to, co to je, ... takže si s tím nelámejte hlavu a sledujte, jak Hlídka rozjede všechny své plánované i neplánované policejní akce a pustí se do pátrání. A věřte mi, že vás bude bavit, být při tom!
Ankh-Morpork je totiž dokonale metropolitní město, plné těch nejprapodivnějších stvoření, která si jen dokážete představit, že byste se s nimi mohli setkat, a pokud si to nedokážete představit, i tak se tam s nimi jistojistě setkáte (mimochodem, někteří z nich jsou trochu neohrabaní, protože mají nohy z jílu), a pak je tam samozřejmě ještě NĚKDO, s kým se ve skutečnosti můžete setkat, JEN JEDNOU! ... má tam dost práce, ale vy se mu koukejte vyhnout! :-)

PS: jen těžko si dokážu představit čtenářskou výzvu bez alespoň jedné pratchettovky :-).

89 25.01.2021

„P.S. Je ideální čas na psaní deníku. Jednak je léto … a jednak není nad to, mít všechno písemně, pro případ, že by vám pak (prostě kdykoliv později) … přišlo těžké uvěřit.
P.P.S. … dejte si pozor … na horké noci, kdy vám padající hvězda vnukne pocit, že si něco máte přát, a ono se to pak bohužel i stane … Tak na to bacha.“

Knižně vydávané blogové zápisky osobních vzpomínek, niterních pocitů, vtipných postřehů ze života soukromého i pracovního, a samozřejmě taky ze společnosti, jsou na českém knižním trhu asi poměrně lukrativní záležitostí, a návštěva v kterémkoliv knihkupectví to jen potvrzuje, je jich opravdu spousta, určitě si mezi známými osobnostmi z různých sfér společenského života, které se rozhodly o ně podělit, vyberete.
Tenhle druh literatury nijak zvlášť nevyhledávám, ale ani nezavrhuji, i já si občas v široké nabídce vyberu, osobu mě sympatickou, anebo mě prostě to, co dělá, čím se zabývá, nějakým způsobem zajímá. Aňa Gaislerová, jako herečka, mi sympatická je (za všechny Želary), ale o ní, jako o člověku – mámě, manželce, milence, přítelkyni, dceři, sestře (však víme, že žena má spoustu životních rolí) jsem nevěděla skoro nic, kromě toho, že má 2 sestry, a jedna z nich maluje – taky, její obrázky, které tuhle knížku provázejí, bylo to první, co mě na ní zaujalo – tahle knížka se opravdu povedla, sama o sobě je krásná!
Tak teď třeba vím, že má i bratra, a že dělá „strašně moc chyb a některé pořád dokola“ … a stále doufá, „že jednou budu mít pocit, že to bylo k něčemu dobré“ … a protože je Aňa v celé knize, řekla bych poměrně optimisticky vtipná, a protože si dělá seznamy a taky se nebere příliš vážně (alespoň většinou), mě si tím (jsem taky takový „životní doufač“ – v pozitivním slova smyslu :-), získala. Povětšinou se taky snažím, věřit, „že všechno se děje správně“ … tudíž, „že se rozhoduji správně“ … a v důsledku doufám, „že žiju správě“ :-).

Aně tenhle styl psaní sedl … posbírané letmo poletující myšlenky, řazené jedna za druhou … tak, jak přijdou, nesnaží se je nijak uspořádat, jen je občas proloží otázkou, nenechává je tedy jen tak, ale přemýšlí si o nich … odpovědi ovšem nehledá, prostě si je tím jen jakoby třídí sama v sobě … samovolným řazením nakonec dospěje k pointě, která neznamená řešení, ale je vtipná a vytvoří ze slov a vět, které se nakupily, ucelený minipříběh.
A mě zas docela sedlo tohle lehké prázdninové čtení … o pokusech o plánování, o iluzích, o snech, o ženách a mužích a o lásce, o dětech a boji sama se sebou, a taky o dobré náladě, „která mi vydržela do chvíle, než se ozval hlad. Proč se lednička neplní sama?“

„PS: Prý je dobré dávat si lehko dosažitelné cíle. Mám tři. … Koupit si sukni a svetr přesně na jaro, barevný tenisky a zlatý hodinky. …
P.P.S.: Radši vlastně taky barevný hodinky. Na jaro. Nebo léto.“

89 29.07.2020

"Jaký smysl má klást otázky, když na ně neexistuje odpověď?" /Transplantace srdce/

Ray Bradbury je pro mě mistrem důmyslných otázek, právě takových, na které se odpověď hledá zatraceně těžko, až někdy máte dojem, že možná ani žádná neexistuje. Je pro mě ale taky mistrem v nacházení odpovědí, které vám ovšem nenaservíruje pod nos, ale musíte si je v jeho textech najít sami, jsou totiž neméně důmyslně ukryté ... do metafor a všemožných asociací.
Cesta k nim tedy nebyla úplně jednoduchá, ale to jsem ani neočekávala. Bavilo mě to ... hledat ... a nacházet :-), přehrabovat se v zákoutích mysli, ... tam, kde míváme ukrytá přání, touhy, sny, ... tam, kde se skrývají naše dobré a špatné vlastnosti, ... a taky tam, kam si chodíme pro odpovědi na všechny ty metafyzické otázky, co nás občas napadají ...

Povídky v téhle sbírce jsou povětšinou krátké, u některých bych skoro řekla, že jsou to jen takové příměry, ale, když bude chtít, objevíte v nich docela dost zajímavých odpovědí ... na všechny ty otázky, které nás trápí, nebo nám nedají spát, anebo nás prostě někdy jen tak napadnou :-) ...

Možná by vás taky bavilo zjistit, co se stane,

... když "vám někdo řekne, že je něco pro vaše dobro, a vy nevíte, co je pro vaše dobro", nebo když "stále na něco čekáte a víte, že nevíte na co" /In memmoriam/,

... když máte problémy s cíli, nebo naopak s tím "dělat něco bez jasného záměru", tudíž, když "občas máte pocit, že promrháte své sny a nevrátíte životu, co vám daroval" a za jakých podmínek můžete dostat druhou šanci /Quid pro quo - aneb Půjčka za oplátku/,

... když jste dost dobří v tom "říkat lidem různé věci ... a dávat jim inspiraci" a co z toho pro vás plyne, tedy, jaké to může mít důsledky na váš život /Po plese/,

... když posloucháte něčí rozhovor a zdá se vám, že "oba mluví, ale ani jeden neposlouchá", jenže ono je to všechno jinak /Téte a téte/,

... když se do událostí zamíchají litry alkoholu a neuvědomělá genialita, možná byste se pak taky nesli na vrcholu avantgardní vlny :-) /O půlnoci tancoval drak/,

a nebo,
... "když máte třikrát, či čtyřikrát v životě štěstí a stane se vám, že se pro něco nadchnete až k šílenství" ... "hudba, obraz, jedna nebo dvě ženy, to všechno vás může unést tak, že jen bez hlesu zíráte", a vy se pak musíte ptát: "Jak by se vám líbilo mít zahradu plnou krásných květin a nemoci si z nich utrhnout ani jedinou?" /One woman show/,

a tak bych mohla pokračovat dál a dál, ale radši si ty otázky a odpovědi ... najděte sami, je to větší zábava :-)

PS: v sekci Povídky ještě pár postřehů :-).

89 19.03.2020

Existují věci, které jsou za hranicí – lidského chápání.

A které autoři gotických románů dovedou umně zformovat. Z nezkrocené fantazie tak vznikne hrůzostrašný příběh – jako je tento notoricky známý o Frankensteinovi (který jsem samozřejmě už několikrát viděla v různých filmových/televizních zpracováních, ale nikdy nečetla).

A bylo to docela překvapení, jak moc dobře se mi Frankenstein četl, způsob vyprávění mi perfektně sedl, hned začátek – dopisy cestovatele, mě navnadil - na dobrodružnou cestu ve stylu verneových příběhů (a ty já mám ráda) a pak už přišel na řadu pravý gotický román ___

Vypráví fantaskní příběh o souboji – racionálna s nespoutanou obrazotvorností, nesmlouvavé reality s emocemi – jako je třeba vzrušení z překračování morálních norem – tak to je příběh o Frankensteinovi!

A jaký je Frankenstein?

Je to děsivý sen o stvoření!
Je to umělá bytost – netvor,
kterého nelze včlenit do lidské společnosti.
Je to lidský výtvor – experiment,
který se vymkl kontrole.
A tak zbývá jediné – bez soucitu svůj výtvor opustit!

Jenže ON tu stále ještě je!
Takže, kdo přijme odpovědnost za JEHO činy? – monstrum samo? – a nebo jeho „stvořitel“?

Dříve – v době vzniku Frankensteina (mluvíme tu o sci-fi, či fantasy), ale ani dnes – v době nebývalého rozvoje AI (mluvíme tu o evoluci „strojů“), není lidstvo vůbec připravené - převzít plnou odpovědnost!
___za všechno, co stvoří!

Frankenstein, to je pravý gotický román!

„Nevzpomínám si ani, že bych se kdy byl chvěl strachy při vyprávění nějaké pověsti nebo že bych se bál strašidla. Temnota nijak nepůsobila na mou fantazii a hřbitov byl pro mě pouze místem pro ukládání těl, z nichž život vyprchal a která se ze sídla síly a krásy stala potravou červů “

Ale taky skoro filozofický text _ o morálce, emocích, realitě, racionalitě, a boji dobra se zlem!

„Často jsem se ptával sám sebe, odkud vlastně pramení podstata života.“

„Trpký osten výčitek nepřestane jitřit mé rány, dokud je smrt navždy neuzavře.“

88 18.03.2024

Jen lehké mrazení v zádech dává tušit - stín v pozadí.
Zařizuje letmé okamžiky, které ovšem pohnou soukolím - příčin a následků.
On totiž ví!
A neznalí se nestačí divit!

Prázdným prostorem zní šouravé kroky... odměřují čas, který zbývá...
do bodu nula...

Svědomí dostává zabrat, nastaly mu těžké časy - trpí těžkou podvýživou a dál hladoví!
Jen jediný cit má tu moc - nasytit, dát druhou šanci...

Sylva Lauerová píše o lásce, najdete ji ve všech jejích knihách, bere na sebe různé podoby a vždy jde až na dřeň - situace, pohybuje se v mezní roli, a někdy stojí až na samotném jejím okraji, až úplně cítíte jak se vám drolí kamínky pod nohama a okraj ujíždí, do propasti... tam někde najdete Tichošlapa!
To on "vypráví" ... příběh plný indicií , které odhalit, bolí ...

Po skvělém Jumaroro napsala autorka další tajuplný příběh, jehož nitky se svíjí do klubka jedovatých zmijí, které hrozí uštknutím... takže si dejte pozor!
A věřte, že nic nemusí být tak, jak to vypadá!
Vydali jste se totiž po dost nebezpečné cestě!

Svůj spisovatelský um tak Sylva Lauerová posunula tímto důmyslným příběhem o level výš ! Baví mě sledovat její práci - ať už píše o lásce na jakýkoli způsob, protože ona to umí :-).

88 28.08.2023

Celou trilogii Město dívek jsem četla opravdu kdysi, před víc jak 20ti lety, a je docela zajímavé, že, přestože se jedná čistě o román pro ženy (dívky), oddychové čtení na letní dovolenou, utkvěl mi v paměti. Patricia Scanlan podle mě napsala pěkný příběh o tom, co všechno ovlivňuje to, jak si formujeme cestu životem, a taky, jak ji naplňujeme, občas se odchylujeme od našich plánů, přání (některé překážky prostě překonat nejde), a jindy zase, pod tíhou událostí a životních zkušeností, svou cestu přehodnocujeme vědomě, prostě odbočíme jinam, než jsme původně plánovali, a někdy nás k tomu naopak donutí okolnosti - prostředí, společnost, lidé kolem, to v jaké rodině jsme vyrůstali, v jaké společenské skupině se pohybujeme, apod. - někdy tyhle mlýny dokážou dost semlet ...
A tyhle tři kamarádky - dívky - ženy - si přitom, po celou dobu, dokázaly udržet své přátelství - a to je přeci fajn, protože celoživotních přátel prověřených životem bývá jako šafránu, a jim se to povedlo - a tomu nemůžete jinak, než fandit :-).

Navíc, asi největším lákadlem pro mě nebyl ani tak příběh sám o sobě, ale zvolené prostředí - byl to Dublin a Irsko, co mě nalákalo (nikdy jsem tam nebyla), pro mě to je veskrze atraktivní prostředí (a autorka určitě dobře věděla, jak Dublin podat, je dublinská rodačka), a tak mám tuhle zemi a Dublin dodnes na seznamu míst, kam bych se chtěla někdy podívat :-).

88 29.03.2023

Post Scriptum:

Věc co tu nehybně ustrnula ve světě,
ve tvaru hodinové věže,
rafije hodin nehybně stojí na místě,
původní smysl se vytratil.

Švestky umeboši se salátovou zálivkou,
smažené tofu a misky s dušeným celerem,
zelené fazolky a plechovka piva,
lehká večeře k poslechu Mozartova koncertu,
nejlepší zážitek v podání Roberta Casadesuse,
posloucháš ze starých nahrávek.

Jenže musíš do Knihovny,
za dívkou s dlouhými vlasy,
kam Město tě vyslalo,
číst staré sny.
Odteď už nemáš jméno,
jsi Čtenář snů.
A přišel jsi o svůj stín.

Nemám ve zvyku psát dva komentáře k jedné knize, jenže, tohle mi pořád leží v hlavě, a vlastně to ani není komentář, jen se slova poskládala do řádků, aby naznačila … čtenářský zážitek :-).

„Jak dlouho ale tuhle práci budu dělat?“
„Jak asi dlouho? To sám dobře nevím. Nejspíš až do chvíle, kdy přijde pravý čas,“

88 17.06.2022

„… konečně objeví bohatství skryté v Hladovém vrchu, jeho síla bude spoutána a využita, jeho bohatství se dostane světu, jeho ticho bude ve jménu pokroku porušeno …“

Letní návrat do malebného prostředí Cornwallu.
Příběhy od paní Daphne se totiž podle mého pro pohodové letní čtení dost hodí … kdy jindy se pustit do dobrodružně romantické ságy? … takže pro mě taková sázka na jistotu :-).

Mezi začátkem a koncem příběhu uplyne 200 let, nabitých rodinnými událostmi několika generací, které ukazují, že velké bohatství nutně nemusí znamenat šťastnou rodinu. Zvlášť když celých 200 let přiživujete rodinný spor. A tak dva znepřátelené rody dokázaly znepříjemnit životy několika generacím, navzdory tomu nejjednoduššímu řešení, kterého se ovšem, jak se dá očekávat, nikdo nedrží (a které je historicky literárně velmi hojně využíváno), totiž, opět se ukáže, jak je to těžké … ukončit letité spory :-).

Paní Daphne s rodinnou ságou Brodrickových splnila má očekávání … barvitého líčení krásné Cornwallské krajiny, pěkně vykreslených osudů charakterově nesourodé rodiny a jejích mezigeneračních sporů, nebo, na povrch vyplouvajících podivuhodných a romanticky tajemných okolností, či stupňování vypjatých momentů nebo truchlivých konců …
Autorka je totiž skvělá právě v odhalování všemožných úskalí lidských životů – těžkostí, které stojí v cestě k dosažení životních cílů, a že jich Brodrickovi musejí překonat, aby naplnili, řekněme trochu filozoficky, svou existenci  … oni totiž nejsou vůbec dokonalí, naopak, jsou až příliš nekriticky okouzlení technickým pokrokem (však se taky sága začíná v době prvního průmyslového rozkvětu), jsou rozmazlení a zkažení bohatstvím, které, jak je známo kazí charakter, ovšem, na druhou stranu, navzdory špatnému vlivu přebytku peněz, nejsou ani úplně špatní, a tak jim chvilkami skoro držíte palce, když bojují za (dle jejich mínění) „spravedlivou věc“, abyste hned vzápětí začali pochybovat už o samotném slově „spravedlnost“, či „oprávněnost“, a chvilkami se pak na ně zlobíte, pro jejich posedlost, a další a další „rozčilující“ způsoby pohledu na svět kolem sebe.

„Měl jste nejdřív požádat o dovolení ten kopec, pane Brodricku.“

Asi jste opravdu měl, pane Brodricku :-).

88 01.09.2021

„Neznám nic, jen své poslání! – Věčné světy otevírat, / otevírat nesmrtelné oči člověka dovnitř, / do světů myšlenky, do věčnosti / rozpínající se v Božím nitru, lidské imaginaci!“
/Jeruzalém/

Tvrdohlavý, nespolehlivý, arogantní, podivínský – nepřizpůsobivý William Blake, známý svou „jinakostí“ – rebel, někdo by řekl, vizionář, avantgardní umělec, a právě proto žil nepochopený na periferii tehdejšího uměleckého světa.

„A každý výkřik člověka / a každé dětské zděšení / a každé „Nesmíš!“ zdaleka / řetězem mozku pro mě zní.“ …
/Londýn/

Umanutý … sdělit nesdělitelné zážitky, vzbudit úžas symbolikou slov, přiblížit se k něčemu neznámému, nepoznatelnému, transcendentnímu, za pomocí spousty úžasně imaginárních obrazů …

„Viděl jsem kapli ze zlata, / ale dovnitř se všichni báli, / mnozí tam stáli před vraty, / ale jen modlili se a bědovali.
Viděl jsem, jak se vztyčil had / mezi pilíři jako sníh / a do dveří bil a bil a bil, / až praskly v zlatých veřejích.
Pak po nádherných cestičkách, / perlami, rubíny dlážděných, / celé své slizké tělo vlek až k oltáři jako sníh
a vším svým jedem pozvracel / víno s chlebem v těch dnech. / Tak šel jsem radši do chlívka / a ke sviním si leh.“
/Viděl jsem kapli ze zlata/

Hledající … prostor mezi vnímanou skutečností a skutečností opravdovou, ten prolínající se prostor, kde je chaos, a proto tam je život a spousta prostoru pro jeho poezii …

„Mládí radosti, pojď sem, / a pohleď na rozbřesk dne, / obraz pravdy zrozené.
Mrak rozumu, temné hádky, / pochyby nevrátí se zpátky.
Hloupost, temné bludiště, / kořeny má spletité.
Co jich do něj popadalo!“ …
/Píseň starého barda/

Sugestivní … hrající si se čtenářem, protože, paradoxně, někdy žádný hlubší význam nenajdete, někdy opravdu jde jen čistě o sugestivní projev, bez kontextu, jen silná touha sdílet, zážitek, myšlenku, zkušenost, radost, smutek, emoce …

„Dobří se na dojem dají nachytat, / o sebe nedbají; /teprve zkušenost je naučí — / zloduchy v kleci spoutají.
Pak lotr začne cenit zub / a pokrytec jen nářky zná; / přátelé prozradí své úmysly / a orel od sovy se rozpozná.“
/Motto k písničkám nevinnosti a zkušenosti/

88 09.03.2021

"Štěstí, je přirozeným stavem člověka." (V. Páral)

„Ale musíme-li již odevzdat kus života, není lepší věnovat jej třeba i nešťastné lásce – než například izolaci cholesterolu z lanolinu?“

Páralův vyprávěcí "experiment" - technický styl psaní (jeho hrdinové s technicky schematickými způsoby chování) mám ráda, ve většině (ne ve všech!) jeho knih mi sedne, zobrazuje totiž život ... životy lidí, takové, jaké byly, bez příkas, bez ozdob, autenticky zobrazuje realitu, která je protikladem ke snům - všech hrdinů jeho knih, oni totiž všichni (bez výjimky) sní ... mají představy, touhy, přání, a ty jsou většinou na hony vzdálené skutečnosti.
Takže, co vás čeká ... severočeská chemička, 29 dní a 4 postavy ... a příběh o vyrovnanosti, netečnosti, harmonii, manipulaci a vášni, taky o duševním klidu a intenzivních prožitcích, jako jsou obdiv, radost, bolest ... a láska. Budete tak spolu s hrdiny přemýšlet o životních možnostech, hodnotách, vizích a výzvách ... budete prostě rekapitulovat hodnoty ... a tak život samotný :-).
Čeká vás v podstatě subjektivní vyprávění jednotlivých postav, o jejichž objektivní zhodnocení, se musíte pokusit už vy sami, každý čtenář sám ... dle svého vlastního duševního rozpoložení, či prostě, přístupu k životu ...

„,Co to znamená, když si Edita kouše nehty?ʻ zeptal se mě Břeťa.
,To znamená, že přemýšlí, a je to velice vzácné.ʻ
,Co to znamená, když nedokončí větu a zavře oči?ʻ zeptal se mě později.
,To je ještě vzácnější. To přestává lhát.ʻ
,Co to znamená, když někoho při líbání chytne za obě uši?ʻ zeptal se mě pak.
,To že ti udělala? Ale to tě už miluje jak tenkrát mě...ʻ
,Co to znamená, když pláče s hlavou na někoho ramenu a hned pak se usmívá?ʻ zeptal semě Břeťa naposledy.
To jsem už nevěděl...“

Možná se taky ptáte, co ta bílá velryba? ... samozřejmě, že není náhodná :-) ... že by, symbol velikosti? ... životní zkoušky?

"Ale já chci žít a ulovit svou velrybu " ... a dát tak životu smysl?

„Žít vodu, vítr, hory a oblaka – chcete být šťastni? Žijte stále jednodušší věci.“

... "jaká to úleva, když člověk přestane bejt moudrej!“

88 19.01.2020

"Vrata byla otevřená ... zkoumal tu bránu do selské usedlosti, jedno křídlo starých dřevěných vrat bylo vyvrácené ... prsty pohladil ručně kovaný kolík. Stará poctivá práce. Vešel do dvora a měl pocit, jako by se tam vůbec nic nezměnilo."

... pomalu a pozvolna jsem se potřetí vrátila do jižních Čech, potřetí si vyslechla příběh skládající poetický obraz české vesnice, a malebné krajiny ...

„Noční zvuky a záhadné šelesty si mě rozebraly, rozkradly, kousek po kousku"
... soustředily se především na pocity a na vnitřní prožitky, trochu melancholicky vyprávěly o silných citových poutech k místům plným vzpomínek na dětství, na mládí, na místa v životě, kde máte pocit blízkosti, a která dokážou vytvořit uklidňujícím pocit obyčejnosti a všednosti.

Příběh, který jsem si vyslechla, byl tedy především o hledání sebe sama, o hledání klidu v duši, a to bývá těžký úkol ... projít vzpomínkami na léta minulá, vyslechnout si příběhy .. o nenávisti, ale taky o obětavosti, o pokrytectví, anebo ... o uspěchané době ...

Příběh, který jsem si vyslechla nepostrádal to, co se mi na Hájíčkových příbězích líbí, ... lyrické popisy přírody Novohradských hor se střídaly s detektivním pátráním, ve kterém hrály hlavní roli složité vlastnické struktury a vazby na podnikatelské aktivity a nátlak, vysvětlující tak proměny jihočeského venkova. Tohle vyprávění jsem ale vnímala spíš jen jako pozadí pro velký příběh ... o vazbě člověka k půdě a tradicím, k přírodě a vlastním kořenům, o relativnosti štěstí a radosti ze života ... ¨
Pan Hájíček je dobrým vypravěčem takových "obyčejných" příběhů ... těch velkých i těch malých ...
"Podvědomé zvuky se rozléhaly prázdným ránem. Do pekárny na rohu naváželi zboží. Ozvěny, ... jako střepiny ze soustruhu, zalétaly k jeho uším ... a rozrušovaly ztišené, utlumené vědomí."

88 23.04.2019

„Svět měl zuby a mohl vás jimi kdykoli pokousat.“
Jestli je někdo mistrem první věty, pak je to určitě Stephen King. I v téhle útlé knížce (tvářící se jako horor) se mu povedla, za mě je geniální – v jedné větě je totiž řečeno vše – úplně vše!

Někdy se to může stát, že se lidé ztratí v lese, a přesně to se stalo malé devítileté Trishe – tak se začíná další z hororů od SK, jenže … tentokrát se nejedná o pořádně naducaný výpravný příběh (čítající víc jak 500 stran), ale o útlou knížečku (necelých 200 stránek.), a taky se tak úplně nejedná o horor, i když vykazuje v podstatě všechny prvky tohoto žánru.
Trisha se totiž neztratila jen v lese /ale spíš se jí ztrácí před očima celý její dosavadní svět se všemi jeho jistotami, které malé holčičky potřebují k šťastnému dětství/ a tak je příběh spíš velmi složitou, pečlivě propracovanou a do nejmenších podrobností promyšlenou dramaticky vyprávěnou psychoanalýzou.
Trisha to teď opravdu nemá doma zrovna jednoduché, a tak, když si cestou na Apalačskou stezku pomyslí: „Bože, prosím tě, sešli něco. Jelena, dinosaura nebo UFO …“, netuší, jak moc to bude zlé, ve chvíli, kdy se její myšlenka „zhmotní“ – stane se skutečností a NĚCO se stane! … zatím „Bůh seslal jen několik komářích průzkumníků“ … ale pak už slyšela jen sténání větru mezi vzrostlými stromy, křik nějakého ptáka, další komáry, co přiletěli na hostinu, ale žádné lidské hlasy! Je totiž uprostřed lesa, který může být plný všeho možného – a teď už je čas na paniku!
„Nic. Žádný zvuk, jen hučení větru mezi borovicemi a potom zamručení. Tiché, měkké a zdaleka ne lidské. Trisha strnula …“
To, co Trisha v Apalačských horách, kde jsou lesy nesmírně hluboké a rozlehlé, zažije, by si nepřál zažít asi nikdo (natož malá holka), my čtenáři jsme s Trishiným příběhem seznámeni (znovu připomínám, že na pár stránkách, o to větší obdiv). Úsporně, a přesto velice podrobně, do nejmenších detailů Trisha vypráví, co se s ní děje, a tak trpíte s ní! Zažíváte s ní to peklo _ hlad, žízeň, úzkost, strach, paniku až na hranici zbláznění, svědění, štípání, drobná poranění i velkou bolest a samozřejmě skomírající hlásek naděje … “najdou mě!“ … „Kašlající a roztřesená … pomalu vstala, jen bolestí zamhouřila oči, jak každičká část jejího těla protestovala.“
Už to vše, samo o sobě by na dobrý příběh stačilo, nervydrásající hororové vyprávění o tom, co všechno se potmě může přihodit v divočině malé holčičce. Jenže to není zdaleka všechno. To rozhodující se totiž neděje potmě v lese, ale v Trishině mysli – a na malou holčičku toho je víc než dost, s čím se musí potýkat, vlastně je toho víc, než unese …
„Vykašlete se na to, konečně.“
Trishe se totiž zřítil opravdu celý svět, ne právě teď, ten pocit už nějakou chvíli trvá a přepadal ji poslední dobou pravidelně – ale jedna z těch chvil je právě teď! V hrůzu nahánějící divočině tak Trisha zjistí, co to skutečně znamená, když se známý svět sesune k zemi …“odehrávalo se jí to přímo před očima“ … a zrovna tak čtenářům, přesně, jak jsme u SK zvyklí, je to jako film, „slyšíte“ a „vidíte“ a „cítíte“ vše, co je důležité, co má být řečeno, i ty nejjemnější mikrodetaily událostí, řetězí se v předem stanoveném sledu a pak rána, která vede k neočekávaným situacím, ty pak vytváří až nesnesitelné napětí /a tohle je přímo vizitka SK, jako by ji tam nalepil/ … „cítila se ztracená jako nikdy dosud, netušeně a nesmírně“ …
„Vracím se …“
„Tak to bys neměla! … už tam nenajdeš cestu. I kdybys měla štěstí a vrátila se přesně tam, odkud jsi přišla, bude tma než tam dorazíš … a kdo ví, co tam na tebe čeká.“
„Zmlkni!“
„Trisha … zase vyrazila.“ … malá holčička projevila neskutečnou vůli k životu!
„Cítila se znovu silná“ … začala totiž věřit! … v sama sebe!

PS: Tom Gordon je frajer :-).

87 06.06.2024

Darwinovská evoluce uplatněná v postapokalyptickém světě,
silnější žere toho slabšího,
slabší dodává tomu zdatnějšímu energii, aby se mohl vyvíjet dál.

... tak to je svět Smrtelných strojů ...

Svět budoucnosti, kde jsou hlavními hybateli evoluce města - jako jednotky, jako evoluční entity - pohybují se, mají své „fyziologické“ projevy, bez kterých by nepřežily, jsou mezi nimi predátoři i slabší jedinci ... a lidská rasa je tu jen něco jako paraziti :-).

Zajímavá myšlenka, hned jsem věděla, že tuhle sci-fi „pohádku“ si chci přečíst (a taky jsem zjistila, že k ní existuje i film, takže posléze i shlédnout, zvlášť, když se v něm výtvarně projevovali ti, co tvořili Pána prstenů), ale zpět k prvotnímu příběhu.
Nebylo to špatné, vlastně jsem se docela bavila, jen se musím přiklonit k názoru v komentářích níže, že tu bylo dáno daleko víc prostoru právě těm „lidským parazitům“ namísto evolucí posílených predátorů v podobě samohybných měst, a to je vážně škoda!
Takhle se Smrtelné stroje nakonec ukázaly jako taková příjemná, vcelku zajímavá dobrodružná honička, ve které akční teenageři zachraňují ... no hlavně sami sebe (a samozřejmě „hodnoty“ skrze které se budou dívat na budoucí svět). Příběh jsem přijala takový, jaký opravdu je, a pak se docela bavila (a zvědavost mi nedala, mrkla jsem i na film ... výtvarně 5*, příběh ... hollywoodská akční pohádka, takže pokud tohle očekáváte, tak to i dostanete) ...