alef komentáře u knih

„ to dobrodružství mělo přece jen svou dohru. O tom ovšem nemám vůbec žádný důkaz!“

Chvíli věříte, chvíli nevěříte a stále žasnete - nad naservírovanými proměnami!
Na závěr vás pak čeká až neskutečná kombinace - mrazivě vtipné pointy!
Jako bonus za černočerným humorem najdete schovanou hlubší myšlenku!

Saki ve svých krátkých šprýmech uplatňuje zajímavé schéma – na začátku se většinou dozvíte o nějaké velké tragédii – pak se dobře bavíte – a na závěr přijde očekávaná studená sprcha – otužující a osvěžující zároveň.

Tak se na to připravte, budete svědky pošetilého chování, bude nuceni vzít na vědomí neodvratný osud, který zasáhne většinou jinak, než byste čekali, zabloudíte do neviditelných světů, budete léčeni neklidem, budete rozesmíváni pošetilostí, budete poučeni – o nedokonalosti našeho poznání!

Vlastně o sobě nemůžu říct, že jsem úplně skalní nadšenec tohoto žánru, ale čas od času neodolám a do šuplíku třeskutě mrazivého/suchého anglického humoru nahlédnu, a pak mě to vždycky baví!
Autora jsem neznala, ale co jsem si tak vyčetla, tak lze Kruté šprýmy považovat za the best of Saki a jsem ráda, že mě DK se svými free e-knihami k němu nasměrovala.
Bavila jsem se a užila si i to dloubavé upozornění – na nedokonalosti všeho druhu :-)-

„Problém společenské etikety za tak neobvyklých okolností už nikdo neřešil ...“

„Takže je vidět,“ poznamenal Toby Mullet, „že nic nepoznal.“
„Nebo taky,“ namítl Clovis, „že má roztomilý smysl pro humor.“

68 19.12.2023

„Blůdička. … Latinsky ignis fatuus. Osudové světýlko. A já za ním šel jako ve snu. Samo si mě sem přivedlo. Vypadala velmi roztomile. Celá se stříbrně rozzářila. A teplo z jejího světla snad působilo jako příjemná droga. Čím víc zářila, tím šťastnější jsem se cítil.“

Jsem prostě nadšená! … Radek Coufal (další z českých, pro mě nově objevených, autorů) si mě téměř okamžitě získal, a jeho Blůdička má snad všechno, co mě baví, počínaje
… rozkolísaným hlavním hrdinou, frustrovaným jak stavem současné společnosti tak tím, jak se vyvíjí jeho osobní život … „Ve vlaku jsem měl plnou hlavu myšlenek. Bylo mi líto, že v poslední době mé knihy nikdo nechce vydat. Měl jsem zlost, že všechno už někdo přede mnou napsal. Navíc kvůli své práci nemám ani rodinu. Ani valné výdělky. A proto musím jet přemýšlet na místo, které mě už dlouho navštěvuje ve snech. Je ztracené v pohraničním lese … v Praze už takhle nemůžu. Přežívám. Honím se, abych si vydělal pár šupů na živobytí. Cítím se prázdný. A zbytečný.“,
… super roztomilou blůdičkou, které prominete úplně všechno … „No tak prostě občas někoho utopím, no.“,
… tajemným, drsným a zvrhle vyšinutým masovým vrahem … „Pravidelně se vrací a bere si oběť … v kronice, do které tohle vše zapisuji, byly zmatené zápisky ze začátku století o jakémsi „Percussorovi“, což znamená „ten, který zabíjí“,
… a navíc, krásným a tajemným koutem Čech, který má ovšem velmi pohnutou historii … „To místo vyzařuje tiché kouzlo. … Není možné dál žíti ve společném státě s Němci,“ jako bych slyšel poválečný projev prezidenta Beneše. Co ale odešlo v jejich duších? S jakými pocity opouštěli svůj domov? Jako kdyby se v mých představách rozvoněla hospodská pečeně, usedl jsem na jejím bývalém místě a vybalil svačinu …“,
a konče
… umně propletenou kombinací reality, zápisků z dobové kroniky a mytologického pozadí,
… doprovodnými úžasně poetickými a mystickými fotografiemi,
… a v neposlední řadě pěknou obálkou :-).

A celé to pak bylo snově, skoro pohádkově, dramatické … tajemně hororové … poeticky něžné … historicky přesvědčivé. Shrnuto a podtrženo, mělo to lákavou lehkost a šmrnc :-) … doporučuji!

„1. července 1868.
Je to nejkrásnější pěší výlet mého života. Jednou napíšu knihu o zdejší přírodě a lidech. Kopce porostlé smrky a buky se zvedají jako koláčky nad občasnými poli a lukami. Někde se pokojně pasou stáda dobytka. Potkal jsem několik mlýnů. Viděl sklářskou huť. Starý středověký hrad. Mlhy nad ranní orosenou trávou. Sekáče s kosami. Děti, jak loví u potoka raky. Dřevorubce a koňaře. Lidé jsou v příhraničních horách drsní, ale srdeční.“

68 26.05.2020

Jestli chcete zjistit, proč se vyplatí odolávat svodům internetu a nepouštět se jen tak bezhlavě do googlovských labyrintů nekonečných odboček bez konce, pusťte se do čtení :-),
… mj. tak zjistíte, že někdy nemá smysl hledat v tom, co někdo dělá (a nám se to zdá nějakým způsobem nestandardní) nějaké hlubší významy, nebo, jinak řečeno – šťourat se v tom totiž někdy vyvolává zbytečně moc otázek, a na některé se pak většinou jen těžko hledají odpovědi … „zemřel, protože se trápil láskou? … nebo protože se užíral nenávistí? … a nebo snad proto, že vypil asi nejvíc silné černé kávy ze všech lidí v celém státě New York?“ … a ještě navíc, když fantazie občas všechny takové otázky i pochybnosti přemění v něco, jako např. magické legendy, pak si můžete přečíst třeba o výpravě na Druhou stranu …
„hlášení se shodovala v tom, že život na Druhé straně se vyznačuje podivuhodnou tvárností, dovede na sebe brát nejroztodivnější podoby“.

Zjistíte, co se stane, když se vám skutečnost rozpadne … na něco viditelného a smysluplného dle všech vašich smyslů, ale taky na něco, čemu se vaše smysly urputně brání, a považují za chaotické, tedy něco, čemu pak vaše mysl smysl prostě přiřknout odmítá.

„Paul se musel sám sebe ptát, jestli by Ross opravdu pokračoval v psaní, kdyby nezemřel. Nebyl si tím jist, připadalo mu, že autora fascinoval jedině stav očekávání, obrácený k nejisté budoucnosti, jejíž dech probouzí v přítomnosti divokou vegetaci dosud beztvarých možností a zárodků dějů, džungli, kterou pozvolna zarůstají důvěrně známé tvary.“

V Lucemburských zahradách se tak budete pohybovat přesně na téhle hranici, setkáte se s vlastními myšlenkami, a pak samozřejmě s tím, co je skryté – pod povrchem vědomého - „větve stromů byly písmem, jímž byla napsána zpráva, která Paula seznamovala s jeho skrytými myšlenkami“. Dostanete se tak až ke sdělením, která jsou jen tušená, a kterým porozumět, není dáno každému … „poprvé v životě uviděl, co vyjadřují slova, která denně používal … a věci přestaly být něčím hotovým“.

Skutečnost tak totiž najednou přestala být něčím samozřejmým …

„to, že neznal význam ani jednoho slova z promluv, které pročítal, mu zřejmě umožnilo uvidět cosi, co je sice v řeči – v každé řeči – přítomno a něco důležitého sděluje, ale co obvykle zakrývají právě známé významy slov; zahlédl podivuhodné tělo řeči … němý tanec slov, jeho rytmy a gesta, které jindy neviděl, protože byly zakryty významem … skvrny oprýskané omítky vyzařovaly tajuplný děj chátrání, jednu z mnoha zázračných melodií světa … pozoroval,jak rytmus chůze rozestírá kolem každého člověka jedinečný labyrint … z něhož nedokáže uniknout, lesní cestu, kolonádu, rozlehlý venkovský dům, nekonečný most nebo poušť …“

Bavilo mě to, bavila mě Ajvazova jazyková hra …“viděl kolem sebe svět nepřetržitých metamorfóz, jež však nebyly pouhým chaosem, ukazovaly mu jakousi syntax, … která utváří věci, … a prostory světa tím, že vyslovuje sebe samu .. a přitom se sama ze svých vyslovení rodí a proměňuje, vyváří své nové podoby“.
Bavilo mě nacházet v textu všechny ty rozličné způsoby „existence“, které autora zjevně zajímají, a které se snažil zachytit opravdu mnoha různými způsoby … jako skutečnosti, jako sen, jako fantazii, jako důvod k pochybám, ale i jako nezpochybnitelné fakty!

Pro mě to byl magický realismus v čisté podobě :-).

68 14.02.2020

„Pokud Ježíš hlásal dobro, co na tom záleží, jestli byl nebo nebyl bohem?“
Clemens Vonnegut – pradědeček Kurta Vonneguta Jr.

Clemens Vonnegut nejspíš položil první základní kameny humanismu Kurta Vonneguta Jr.: „Jsem humanista, což částečně znamená, že jsem se vždy snažil chovat slušně a že po smrti neočekávám žádnou odměnu ani trest.“
Nějak podobně to má i strýček Alex Vonnegut (totiž, všichni členové Vonnegutovic rodiny jsou humanisti), člověk sečtělý a moudrý, který měl k lidem jen jednu, ovšem zásadní, výhradu: „když už se jim přihodí, že jsou šťastní, málokdy si toho dovedou všimnout“ :-), a který každý hovor přerušoval neustálými výkřiky: „Jestlipak to není nádhera!“

Čirý optimismus strýčka Alexe mi je sympatický, je jednou z těch zvláštních ingrediencí, ze kterých Kurt V. míchá své „koktejly“ – vyprávění, eseje, povídky, prostě příběhy, které servíruje svým čtenářům.

Tak a teď si představte horký letní den, kdy je vám teplo už jen z toho, jak dýcháte, a maximem dnešní aktivity je, že se vám podaří doplahočit se k lehátku někde ve stínu (u moře, bazénu, na zahradě, … doplní si každý sám). Znavení ulehnete a v tu chvíli vám někdo naservíruje v orosené sklenici lákavě vyhlížející drink – umně namíchanou lahůdku, která vás osvěží, dodá energii, ale hlavně dobrou náladu :-). A přesně takhle jsem to měla s touto opravdu malinkou (pár stránek) knížečkou, byla to báječná, dobře načasovaná, příjemně osvěžující, lahůdka, kterou jsem slupnula jako malinu (mňam .-)¨).

A víte, co? … Jestlipak to není nádhera!
Krásný letní den, pohoda na lehátku, osvěžující koupání po ruce a pár příjemně strávených chvilek – vlastně spíš, provokativních zastavení nad morálními dilematy, vzniklých ze „spolupráce“ s kontroverzním zastáncem asistovaných sebevražd Jackem Kevorkianem, kterým ovšem nechyběl typický (a za mě dokonalý) humor pana Vonneguta :-).

Bylo to krátké, lehké, inspirující a vážně zajímavé setkání!

68 06.08.2019

„Kolik lidí, tolik pravd. Někdy koutkem oka zahlédnu hodnověrnější pravdu skrývající se ve vlastní nedokonalé formě, když se k ní však pokusím přiblížit, ukryje se hlouběji v trnité bažině nesouhlasu ... zákon jménem „svědomí“ se dodržuje lex loci tam, kam vidí Bůh ...“

David Mitchell otevřel Pandořinu skříňku ... vím, že bych neměla, ale já přesto zvědavě nahlédla ... a pak už jsem věděla proč ... proč jsem to neměla dělat ... zavalil mě naprostý chaos ... neúprosný proud myšlenek ... přehnalo se skrze mě vyprávění o úpadku a rozkladu civilizace ... a bylo to děsivě ledové ... byl to CYNISMUS ... který přišel s veškerou svou bezohledností a ukázal mi naši Zemi jako hodovní síň, kde už od dávných časů ti silnější polykají slabší ... ukázal mi víc jak tisíc let historie lidské rasy v šesti příbězích ... které toho mají víc společného, než se na první i druhý pohled zdá ...

"Naprosto nepravděpodobná pravda může člověku posloužit víc než sebepravděpodobnější lež a takový okamžik právě nastal."

Bohužel to nezjistíte jinak, než že se na začátku pořádně zhluboka nadechnete a ponoříte se ... až na dno ... musíte hodně proti proudu ... který se vám vysmívá, převaluje vás a baví se tím, jak se topíte ... jak hledáte, dezorientovaní, kde je dno ... proto, abyste zjistili, že existuje „zlo přílišné civilizace“ a tudíž, že neplatí, „že všichni byli stvořeni sobě rovni“ ... a až to zjistíte, začnete se skutečně topit ... budete polykat ty jedovaté myšlenky ...a dusit se ... a jen ti nejsilnější a nejodolnější se vynoří na konci ...při zdravém vědomí :-) ...

„Otroci, černější a umolousanější než jejich snědí páni ... dřepěli v blátě. Jak hluboce zakořeněná, tupá letargie! Ti nešťastníci celí poďobaní od neštovic a samý vřed od haki-haki sledovali výkon trestu, aniž reagovali jinak než oním bizarním jakoby včelím bzučením. Netušili jsme, zda zvuk onen vyjadřuje soucit či opovržení. ... Přiznávám, že se mne s každým úderem biče zmocňovaly mdloby. Pak ale přihodila se prapodivná věc. Bičovaný divoch pozvedl hlavu, jeho oči si našly mé a on mi uštědřil podivně přátelský pohled! Jako by herec v královské lóži uviděl dávno ztraceného přítele, a aniž si toho ostatní diváci všimli, najevo mu dal, že ho poznává.“
...
„Když se počátkem prosince asi tucet domorodců odvážil protestovat, Maorové je prostě rozsekali tomahavky. Prokázali, že jsou „v zlověstném umění kolonizace“ schopnými žáky Angličanů. ... Jaké z toho plyne poučení? Mír patří mezi hlavní ctnosti jen potud, pokud s námi záležitosti svědomí sdílejí i naši sousedé, a to i přesto, že ho náš Pán miluje.“

„Ten, kdo se chce pustit do boje s mnohohlavou hydrou lidské povahy, zaplatí spoustou bolesti a jeho rodina bude platit s ním! A až se naposledy nadechneš, pochopíš, že tvůj život byl pouhou kapkou v nekonečném oceánu!"

Děkuji za tu ledovou sprchu ... myslela jsem, že umrznu ... ale, nakonec jsem vylezla trochu otužilejší ... než dřív :-).

68 19.03.2018

„Náhody jsou nesmysl. … Totiž – náhodou vám může spadnou na hlavu ze střechy taška, to ano, ale náhodou nikdo nikdy nic nevynalezl, neobjevil, ani, s odpuštěním, nezkopal.“

Dobrodružné sci-fi ze kterého dýchá verneovský svět - začíná se hledání pravdy o našem (lidském) původu, ale především, o naší odvěké touze po pochopení neznámého.
Poodhaluje se tajemství, které tak trochu zpochybňuje běžné chápání lidské evoluce a vzniku civilizace – tak o co tu jde? Seš v alternativní realitě, anebo jde „jen“ o nevysvětlitelnou skutečnost? Abys mohl zodpovědně odpovědět, budeš se muset zabývat zásadními otázkami hranic lidského poznání. A tak se, díky a taky navzdory, té rozporuplné lidské touze – chápat a zároveň se obávat neznáma – rozbíhá pátrání – po paralelních civilizacích?
Ten, kdo (jako já) vyrostl na verneovkách si nejspíš Součkův dobrodružný sf příběh s jeho atmosférou záhadna, která na vás dýchne hned od prvních stránek a s jeho důrazem na vědecká poznání (ve stylu pana Vernea), užije.

Nostalgických 5* …
- za zajímavou konfrontaci – s něčím neznámým, co vyvolává pochyby o vlastních znalostech, a možná i trochu strach z toho, co by takové objevy mohly znamenat pro budoucnost lidstva (jak moc jsme na to připravení – přijímat nové a možná dost šokující objevy?),
- za lehké poškádlení existenciálních otázek, co přináší ještě víc nových otázek o smyslu a účelu lidské existence (jaké že místo zaujímá člověk ve vesmíru? a jaký je smysl jeho existence v širším kontextu? jsme snad jen náhodný produkt nebo má naše bytí hlubší, předem daný, účel?),
- za dobrodružnou cestu skrze nehostinné ledové pláně Antarktidy, kde se smělí hrdinové vědy potýkají s extrémním počasím a nebezpečím na každém kroku, aby pochopili původ civilizace,
- za to, že všechno (u takových příběhů očekáváš, vlastně víš) dobře dopadne … a samozřejmě za takovou tu romantickou poetiku příběhu …

„Vtom se z modrého, bezmračného nebe spustil sníh. Mezi mne a svět padla bílá záclona. Všechno zmizelo ve víru vloček, které kupodivu nechladily, ale příjemně hřály. A hudba byla už skoro tady, hrála, vyhrávala, …. Chtělo se mi tancovat. Pustil jsem se balvanu …“

„Venku asi zrovna zapadalo slunce. Od východu z jeskyně se sem dralo narůžovělé světlo, plné chladné svěžesti sněžných polí a ledovců, prosívané lehounkými mraky nad Faxa-fjórdem a jako tápající jemnou rukou mezi hrubými, divoce rozházenými balvany v jeskyni. Naslouchali jsme – ticho.“

Romantický útěk se nepovedl, ty dvě ledově jiskřivé hvězdičky ode mě získal Island a jeho severská krása.

Vím, je to tím, že prostě nejsem čtenářkou romantických útěků od reality života. Přesně k tomu totiž hned na začátku dojde – hektický život je opuštěn a malebný severský kraj přivítá nově příchozí … a očaruje svou ledovou krásou. V nádherném prostředí tak objevíš jeho horké prameny, gejzíry i ledovce.
Jenže …
ponořit se do té jedinečné atmosféry se mi nepodařilo. Hrdinka se sice ocitne v krásném prostředí … jenže pak už jde vše podle „šablony pro romantické filmy“ … setkává se s různými lidmi, potká sympaťáka, ze kterého se vyklube majitel hotýlku (jak jinak, že), rozvine se romantický vztah plný porůznu nastražených překážek, ale taky výzev, v podobě skrývaného tajemství, či k osobnímu růstu (jak jinak, že) – takže hrdinové v romantickém ději porůznu hledají sami sebe a sebe navzájem až dospějí k šťastnému konci – překonají všechny překážky, které jim stojí v cestě, a pak, pod hvězdnou oblohou, obklopeni nádhernou přírodou si užívají společné chvíle a sdílejí své sny a přání :-) …
Romantické duše si příběh určitě užijí … budou totiž svědky romantických večeří na pláži, kde nechybí svíčky, šumění moře ani lahodné jídlo – prostě dokonalá atmosféra pro vyznání citů! Romantika, kam se podíváš :-) …
„… čekalo ji překvapení. … připravil stůl u velkého okna s výhledem na moře. Na stole svíčky, které jemně osvětlovaly místnost a vytvářely intimní atmosféru. Vedle talířů byly naaranžované květiny….
„To je nádhera!“
„Jsem rád, že se ti to líbí“, … a nalil sklenku vína. … Když večeře skončila, … vzal ji za ruku a vedl ji ven na pláž. Pod hvězdnou oblohou … se zastavili a jemně jí políbil. Bylo to dokonalé …“
Ne, opravdu nejsem ta správná čtenářka pro takové předvídatelné příběhy plné klišé, plochých postav se stereotypními vzorci chování, plné dost jednoduchých (tudíž nepřirozených a nezajímavých až infantilních) dialogů…
„Dneska jsem viděla krásného ptáčka. Byl tak barevný.“
… „Já mám rád ptáčky. Jsou tak roztomilí.“
„Ano, jsou. Co budeme dneska dělat?“ Půjdeme na procházku?“
„Jasně, to bude skvělé! Můžeme jít k jezeru a podívat se na kachničky.“
„Jupí! Miluju kachničky! …“

Přesto vlastně chápu vysoké hodnocení knihy, to je totiž subjektivní, a tak teď už vím, proč je Julie Caplinová u svých čtenářů oblíbená – oceňuješ-li autorčinu schopnost vytvořit veskrze příjemné až útulné prostředí zasazené do krásné lokality – jsi na správném místě.

67 01.10.2024

Hlavní postavou téhle knížky jsou děti! Zvídavé děti, co poznávají svět, který se jim skrze tuto knížku, ukazuje z té přívětivé stránky, jako místo poetické, kde se lidem a zvířátkům dobře žije!

Knížku jsem kdysi koupila pro své děti a protože jsme ji četli poměrně často, večer s ní pravidelně usínali, je dost opotřebovaná, ale i tak mi i teď dobře slouží i pro mou malou vnučku, když ji večer, když je u babí a dědy, čtu pohádky ... krátké básničky, říkadla a příběhy před spaním... a věřte mi, že to jsou ty nejkrásnější chvíle :-) ...

Zvířátka v téhle knížce jsou kamarádi... a děti, pro které to všechno je, a o kterých to všechno je jsou jejich přátelé... přirozeně k sobě patří... instinktivně se mají rádi ;-) ...

A tak, ...
"Poslouchejte kočičku.
Zamňoukala písničku,
zamňoukala pohádku,
na dobrou noc koťátku."

Krásné a sladké sny, naše malé sluníčko!

67 24.05.2024

„Snad je v tom milosrdenství přírody: Aby se nevědělo!“

Píše se rok 1914 a nejen v Čechách nastávají těžké časy – válečné časy.
V úvodu to nejlíp vyjádřil sám autor ... „mocněji si uvědomujeme tragickou nemohoucnost slova, nemožnost sdělitelnosti: mentální propast mezi těmi, kteří „tam“ byli a kteří nikoliv“.

Povídkový soubor je vystavěný jako puzzle – poskládáš jednotlivé dílky a máš obraz – příběhy daly dohromady příběh jeden – o nepohodlném slamníku, kde vojáci musí spát a snít o lepších časech.

__“pořád se mi zdá to, že vy – drahá maminko – pečete vdolky“ __

Vzpomínky defilují jedna za druhou, jako vojáci při pochodu – domov – známí – méně známí – kamarádi – tragikomické postavy a postavičky (hudebník, hospodský, tetička, ... ), mění se situace i vypravěči, a přeci se nakonec vše spojí v jedno – Varování!
Evropou prochází válka a její řádění má dalekosáhlé následky.

Vypráví se vždy večer – před usnutím – o zármutku nad ztrátou kamaráda, domova, o hladu, o zimě, o všech krutostech války. Vypráví ti, co TAM byli, vypráví o snech, co TAM snili – a tak všechno to vyprávění má v sobě smutek i radost!

PS: Povídky jsou, tak trochu švejkovsky laděné, a tak je dobré být alespoň trochu momentálně naladěný na podobnou notu (a možná taky, dát si se čtením na čas, nečíst najednou, ale příběhy si dávkovat), určitě si pak víc užijete takový ten specifický vyprávěcí způsob plný archaismů a vojenské hantýrky :-).

„Šikovatel (zamyšleně): Čím jsou v civilu?
Čtvrtý voják: Prodával jsem cukrdlata prosím ...
Šikovatel: Tak to vidějí ani koze nerozumějí a nevytrhujou mě z těžkýho myšlení teď přestávají špásy.
Pyšvejc: Já měl doma kozu bez rohů takovou mohamedánskou ...
Čtvrtý voják: Kozlové nedávají mlíko ...“

67 11.03.2024

„Afrika má jednoduchý jídelní lístek, ale pravděpodobně zdravější. Vaří tam kuchař ze všech nejlepší: hlad.“

Nebyla to snadná cesta, pečlivé přípravy byly podmínkou úspěchu!
A pak přišla ta radostná zpráva, je krásný den – tři dny před startem a účastníkům nastaly horké chvíle – je potřeba rozloučit se s domovem___
– Praha – Paříž – Marseille – Alžír – JEDEME!
Polykat kilometry je nezbytnou podmínkou – cestou uvidíš zemský ráj, ale taky se na skok zastavíš ve středověku – zapátráš v minulosti černého kontinentu.

Začala se dobrodružná pouť malého automobilu – plná těžkých zkoušek, radostných očekávání i milých setkání – pak další nesnáze – ale Minor stále jede!
Směr pod obratník Raka – střídají se písek a vedro, palmy a pralesy – lvi, gazely a žirafy!
Minor a jeho posádka odvedli dobrý výkon!
Skrz africkou step – napříč Saharou, okolo Guinejského zálivu ___ další a další kilometry ___

„Kam jedete v tom horku?“
„Na rovník.“
„Ukažte nám motor? Jen dva válce? Copak to je vůbec možné?“
---
„Končí další den “

A pak už hurá domů – na polici se tísní hliněné sošky, na zemi odpočívají marocké koberce, a v hlavě víří zaprášené vzpomínky na daleký, exotický svět.
Pan Elstner procestoval opravdu velký kus světa a na svých výpravách propagoval čs. automobily, které se tak s ním dostaly na Balkán, do Afriky, Severní Ameriky, nebo Mexika, vypravil se i do Ameriky jižní – všude přitom fotografoval, natáčel a pak o svých cestách poutavě psal.

Perokresby – mapky provázející text byly zajímavým zpestřením, bavily mě. Černobílé fotografie na konci pak byly příjemnou nostalgickou tečkou.
Mě tyhle retro cestovatelské deníky baví, možná víc než ty současné – je to takový závan starých časů, a připomenutí se, starých pořádků – což leckdy vyznívá tak poeticky, až se chce říct, kdy svět byl ještě v pořádku :-), no to víte, že nebyl, byrokracie tehdy bujela minimálně stejně jako dnes, možná ještě víc, vycestovat rozhodně bylo těžší, ale čas, zdá se, jako by tehdy plynul pomaleji, svět byl celý takový pomalejší – a to by se mi asi líbilo :-).
Prostě byl to příjemný zážitek!

67 01.03.2024

„Všechny naše činy mají nějaký dopad na přírodu a nikdy nejsou neutrální, ...“

Lze tedy říct, že jsou vždy! … antropocentrické, ale ... mohou být, buď pozitivní, nebo negativní.
V centru pozornosti je příroda a především, činnost člověka v ní.
Jsem nadšená, jak se autorka (doktorka filozofie) „poprala“ s odborným tématem takovým způsobem, že se celá kniha čte velmi příjemně (nejen odborníkům, ale věřím, že i úplným laikům), je to, po všech směrech (nejen odborně, ale i jazykově) skvělá kniha!
Autorka v ní zaujímá filozofický postoj k antropocentrismu (velmi, opravdu velmi zjednodušeně: největší důležitost má lidský zájem) hodnotí jeho postoje a kriticky se zamýšlí nad všemi aspekty tohoto způsobu nahlížení na svět – jeho zorným úhlem si pak klade otázku, zda je „člověk schopen potlačit svůj egoismus a uznat dobro přírody (právě) jako svůj zájem a jednat pak pro něj.“
Ukazuje, že antropocentrický přístup, který je tolik kritizovaný právě pro nadřazování lidského zájmu nad vše ostatní, může být nakonec pro člověka racionálně obhajitelným názorem. Rozhodující je právě ono antropocentrické podřízení veškerého konání všemu „výrazně lidskému“ – to totiž, mj. znamená – podřízení se lidským morálním kategoriím! Pokud se totiž přesuneme do oblasti morální, už nelze všechny naše touhy a přání bez rozmyslu plnit, nemůžou se nám stát diktátem, kterým se řídíme ve snaze docílit maximálního uspokojení všeho (a které umožňuje „bezstarostné vykořisťování přírody“), ale právě naopak, je v našem výsostném zájmu právě ono … „potlačit svůj egoismus“ … a tedy, uznat, že „dobro přírody“ je náš vlastní zájem, a je tedy v našem vlastním zájmu jednat podle toho!
Autorka také promýšlí (a porovnává) další z možných přístupů člověka k přírodě, jako je ekocentrismus, nebo biocentrismus, aj. Na „pomoc“ si bere, nebo, spíš, rozvíjí úvahy dalších autorů, kteří se těmito tématy zaobírají, jako např. Erazim Kohák nebo Aldo Leopold, ale i další (s jejich myšlenkami jsem obeznámená a určitě příspěvky obou jen doporučuji – pro rozšíření, vytvoření si vlastního názoru, jednoznačně stojí za to si je také přečíst).
Závěr, ke kterému všechny úvahy směřují je asi v tomto smyslu … „každý pokus o neantropocentrickou optiku bude zase jen výtvorem antropocentrismu. K oddělení se od naší perspektivy potřebujeme totiž docílit objektivizace a oproštění se od emocí“ – což u člověka jde jen stěží, emoce jsou totiž naší neoddělitelnou součástí, patří k člověku, má je ve své genetické výbavě, tudíž, je nelze vynechat … „nesmíme zavírat oči před jejich existencí.“ Emoce prostě potřebujeme, třeba právě k tomu, … „aby se náš smysl pro druhé stal poznáním, že každá bytost je (svým vlastním) teologickým centrem usilujícím o své dobro svým způsobem“,
a tedy, samozřejmě je pak každá „představa o lidské nadřazenosti … mylná, … všichni lidé jsou (totiž) vázáni povinnou úctou k životu“!

67 08.12.2020

"Jung a Šašek mě provázejí, ten první potměšile po mě hází moudra, ten druhý se mi pošklebuje za zády a dělá na mě dlouhé nosy, a mými stavy bezradnosti se oba náramně baví."

V knížce Daniely Hodrové na vás bez varování zaútočí slova ...
„Její život? Můj život! (…) Co píšu o ní, píšu o sobě, její příběh je od jisté doby, ne-li odsamého počátku, mým příběhem, to já jsem držela v klíně Jendovu hlavu klesající do podsvětní říše…“
Slova, která mluví o živých, i o mrtvých, promíchaná do chuchvalců, které se kupí a kupí, až je jich tolik, že dojde k něčemu, nečekanému? ... jenže on je to spíš čistý autorčin záměr, protože to ona chuchvalce slov zamotala do točitých vět, do nekonečného víru rychle se měnících podnětů, které díky tomu působí spíš jako nekontrolovaně roztočené spirály nad kterými i sama autorka (máte pocit) ztrácí kontrolu, lapená do svého vlastního příběhu, ve kterém se vše točí a motá a víří tak dlouho, až vás (původně čtenáře dychtící rozmotat ty složitě rozvětvené věty, tudíž hledající poctivě každou indicii) to nakonec přestane bavit, z tolika otáček se vám totiž začne točit hlava, a vy už nesnesete ani jednu jedinou další otočku, ztrácíte pozornost, ale ještě víc chuť ... na další zákrutu, na další nekonvenční motiv, který roztočená hladová spirála pozřela a donutila ho, točit se s těmi ostatními, jste už příliš přesycení a tak, místo pocitů radosti ze čtení, z objevování něčeho nového, nových literárních postupů, neobvyklých motivů a slov, cítíte jen trýznivý pocit nedočkavosti ... kdy už to skončí ...
"Kdo povede mě? Les stále nekončí, s každým krokem, s každou další větou, je neprostupnější."
Nepřetržité intertextové odkazy (nejen v rámci příběhu této knihy - je první, kterou od této autorky čtu - ale, jak jsem zjistila, vše se děje v rámci komplexní autorčiny tvorby) vám pak vnucují pocit, že mají jen ... zaplnit stránky? Vlastně víte, že to tak není, že je to pocit získaný navzdory tomu, že cítíte, že takhle to myšleno nebylo ... prostě:
"Buď zticha! Takový je zdejší řád, je dobrý. ... netuším, co mě čeká, nevím, kolik vět budu moct napsat, abych byla vpuštěna, kolika branami, nebo tunely budu muset projít ... a co nastane, až vstoupím ..."
Nekonečná souvětí, ve kterých hledáte jako v labyrintu, paprsčitá rozbíhání do různých dějových úseků minulosti, vás nutí neustále rekonstruovat pravděpodobný sled událostí. Všechno pak ještě ztěžuje autorčina představa, že smrt je možná definitivním koncem života, ale ne definitivním koncem existence, takže se se svými mrtvými ... loučí spíš jen prozatímně ...
"Jste/byly jste, Bohunko a Adrieno, mnou inspirací …prožívám díky Bohunce a skrze ni tím, že o ní píšu, svou celistvost, bez její postavy by mé psaní nebylo…“

A tak, co s tím?
Mam snad jedinou radu ... nespěchejte! Výsledkem pak totiž bude jen kupa nezodpovězených otázek, když budete spěchat, jediné co se stane bude, že se nekonečné věty rozvětví jen do prázdna a nedovedou vás tak už k větám dalším. Jen tím, že budete číst pomalu, možná získáte smysluplný text ...
"pod rukama se jí znovu začínají z prázdna rodit tvary, poté, co byl převrácen, zmaten, nebo vůbec nebyl, opět vyvstává smysl."

A ještě něco, možná, že se autorka měla alespoň trochu přidržet známé Wittgensteinovy (filozof a matematik) věty: „O čem nelze smysluplně mluvit, o tom se musí mlčet.“ Myslím, že trochu víc pokory v tomto smyslu by příběhu určitě ... minimálně slušelo.

67 21.11.2020

"Na řeku prší,
z hladiny je síto." /Mlýn na staré řece/

Na sbírku básní od Miloňě Čepelky jsem narazila, když jsem si hledala možné knížky ke splnění nově zveřejněných témat čtenářské výzvy na příští rok - ilustrovaná kniha. A na Miloňě Čepelku proto, že jsem od něj nedávno četla beletrii a protože jsem věděla, že píše i básně, tak mě samozřejmě zajímala i tato část jeho tvorby, a protože jsem objevila, tak jsem i nahlédla, a samozřejmě neodolala a strávila s ní dnešní podvečer :-).
Takže, jaká je? Jaká je jeho poezie?

"Nenáležitá, nezdárná, neukázněná ...
A nezlobí se na ni bůh,
byť se už stokrát uchlastala." /Poezie/

Jak jinak to ještě říct?
"Tak málo bylo k uchopení,
že snad jen čaroděj mohl mít pocit dlaní
plných až k závisti." (Léto) ...
"A vůbec bylo leccos k divení." (Léto)

Páně Čepelkova poezie je vážně báječná ... ale pozor!
"Hlavou zeď neprorazíš ...
Ale ještě stále zbývá
hrách,
co se hází.
Aspoň to pěkně bubnuje." /Hrách/

A víte co ještě? Pozor si dejte podle básníka hlavně na lásku ... protože, pokud to neuděláte, přijde smutek, ... nebo šílenství!
"Pravda i láska, obojí je klamné. ...
Jen zahnat smutek lidé neumějí." (Smutek)

"Blahoslavené šílenství,
i ty?!" (Šílenství)

PS: A víte, že ilustrace jsou vážně bezva, jednoduché, a opravdu krásné, perokresby! Jen na splnění výzvy 2021 si budu muset najít něco jiného :-).

"Ne, já už nebudu.
Pár loků ze sudu
a místo osudu
stvořím si ostudu."
...
¨Možná, že nade vším opravdu vládne
jen osudové míjení.
Záměr se míjí s činem
a cit s myšlenkou ...
Jenže to je nádherné rodeo,
ta krutá vteřina pýchy,
která předchází pád!" /Cojavím?/

67 12.11.2020

Když se spisovatel sci-fi a fantastiky začne zaobírat tématem mezinárodního terorismu, vznikne z jeho myšlenkových konstrukcí téměř filozoficky laděný detektivní příběh …

„Řekl jsem mu, že nejsem detektiv a nemám nic společného s kriminologií, že jsem se jen zapletl do podivné a nepříjemné věci …“

… který sice nebyl úplně mým šálkem kávy, protože od pana Lema mám radši čistokrevné sci-fi, přesto jsem si ho docela ráda přečetla (vzhledem k malému rozsahu to bylo docela příjemné zpestření), mám totiž ráda příběhy řešící s nadhledem svět kolem nás a lidské vztahy v něm …

„Nikdo už se ničemu nedivil. Ztratili jsme schopnost se divit …“

… jen jsem si musela trochu zvyknout na Lemův zvláštně ironický, a určitě osobitý, jakoby humor …

"Je to hlavolam," řekl jsem, když jsem vkládal do přístroje první roličku, "hlavolam sestavený z kousků, z nichž každý zvlášť je průhledný, ale dohromady se spojují v nejasný celek. Už si na tom vylámal zuby i Interpol. V poslední době jsme provedli simulační akci, o té vám budu vyprávět později. Výsledek ovšem nepřinesla žádný."
…
„Jako každý novopečený detektiv nesmírně toužil po tom, aby se mohl blýsknout před svým šéfem. Díky této horlivosti vyšly najevo dost podivné věci … následky nebyly vážné.“

… a vlastně mi to bylo sympatické :-) … tyhle jednoduché, krátké, přesně mířené, filozoficky laděné věty schované v textu popisně jinak dost rozvláčném … a tak jsem se víc než detektivním příběhem, bavila vyhledáváním právě takových ... „drobných skvostů“ :-) …

„Nehodíme se pro život ve vesmíru, a právě proto se ho nevzdáváme.“

„Teď jsem spatřil v převzaté roli něco urážlivého, jako kdybych provokoval osud.“

„Psychologie je psychologie, ale rýma rozhodla.“

67 01.10.2020

Nečekaně příjemné překvapení! Nečekala jsem totiž, že kniha, jejíž úvodní citát zni: „Těm, kteří přežili, jejich dětem a dětem jejich dětí …“, jejíž kapitoly jsou uvedeny citáty z apokalyptické biblické potopy: „Tyto jsou příběhy Noachovy …“, a navíc jsou v ní diskutovány otázky víry, a ještě se na pozadí příběhu „prohání“ Prahou potopa skutečná (z r. 2002), … tak, že tahle knížka bude tak lehce čitelná, vůbec ne vážná, ale právě naopak … o všech těch katastrofách i zvláštních osudech (i o nich by se totiž dalo říct, apokalyptických, vzhledem k válečným událostem 20. století „vír událostí, který všechny vtáhl a nikoho nepustil“) všech jejích protagonistů, vypráví s nezaměnitelným židovským smyslem pro humor (který je sám o sobě hluboce zakořeněný v celé tradici judaismu :-) … faktickým, stoicky klidným až pragmatickým smyslem pro dramatičnost situace, a především pro nevyhnutelnost, s jeho neochvějnou jistotou „nějak bylo, nějak bude, … hlavně, že bude“ :-) …
„… zprávy o špatných událostech, přicházejí až po špatných událostech, a to se pak kdejaký mudrlant rozepisuje o tom, co se mělo dělat a kdo za to může, že se taková pohroma přece dala očekávat, což jsou úvahy asi tak jalový, jako že když padají trakaře, někdo má hřbet samou bouli …“

A tak celé to čtení, i když téma nebylo nijak veselé, ani nijak humorné, bylo zvláštně (přemýšlím, jak to napsat) neznepokojující? … v podstatě se totiž dost často při hláškách Avi Kolmanna, Ernesta Blocha, ale i ostatních, spíš smějete :-), a možná, že právě tím svým osobitým smyslem pro humor, všemu tomu vyprávění, paradoxně, přidávají právě na vážnosti …
„Pamatuješ si ještě ty verše, co vytesali do jednoho z kamenů Národního divadla?, zeptal se pan Bloch. „Bodejď,“ vypnul Ernie Bloch hrdě svá promáčená prsa a začal recitovat: „Na Řípu Čech svůj domov vzal, na Bílé hoře dokonal, v matičce Praze z mrtvých vstal.“
„Tak, tak,“ poplácal pan Bloch syna po rameni, „není nad vlastenecké verše, akorát, že my jsme z mrtvých vstali docela jinde.“ Ernest se na otce podíval, ten se usmál, znovu ho poplácal po rameni, „a teď budeme muset vstát z mokrých,“ řekl zvesela, jako by se vůbec nic nedělo. … A pak šli dál a déšť je zmáčel, a ani jednomu z nich už to nevadilo.“

Avi Kolman se při téhle historce jen usmál a vzpomněl si, že když byl Ernie malý, říkával panu Blochovi, že z toho kluka něco bude, že to někam dotáhne, že je „chytrý jako opice“. A víte co, pan Bloch se toho náramně bál, „proboha, jen to ne, víš snad, kde žijeme, jak to někdo z nás někam dotáhne, už má problémy.“ … jenže, jak říká Avi Kolman, „člověk může mít problémy, i když to nikam nedotáhne.“ … tak to v životě prostě chodí :-) …

A tak „historky a průpovídky kolujou světem, jako krev v žilách“, a Avi Kolman spolu s ostatními sedí u stolu a vzpomíná, v rukou hrnek s kafem „černým jak rakev a hořkým jako život sám“ … a venku se mezitím rozlévá voda … „děs a běs, horší než cokoliv jiného … i když, ne horší než to bylo TAM, protože TAMTO peklo nerozpoutaly živly, … ale člověk!“

Tahle knížka pro mě byla opravdu nečekaným čtenářským zážitkem … doporučuji.

„Nauč se smát, aniž bys plakal“ …říká se, že židovský humor chápou nejlépe Židé a Češi. Smyslem židovského humoru není jen pobavit a zpříjemnit posezení ve společnosti. Je rovněž reakcí, jak proměnit zoufalství v naději, pozorovat okolní svět se zdravou skepsí a odstupem a otupit ostří skutečnosti důvtipnou slovní hříčkou.“ (Neviditelný pes: https://neviditelnypes.lidovky.cz/zabava/chtip-zidovsky-humor-iii.A180802_220425_p_zabava_wag.

67 11.05.2020

„Láska, ovšem, na tu se dá vždycky všecko svést, že.“

Jenže, co s tím, když vás přesvědčují, že ... „NEŠŤASTNÁ LÁSKA NEEXISTUJE“ jak řekla primářka dr. Linda Jávová (25) ... „Nanejvýš cosi jako duševní chřipka. Dočasná a skrz naskrz iracionální …“

… a ještě ke všemu se vás všichni kolem mermomocí snaží učinit šťastným … pak se totiž lehce může stát, že zešílíte … z lásky :-) …

„Šílenství lásky?…“ špitl Áva nesměle.
„Ale láska přece není šílená, …“ řekla Linda Jávová s převahou. „Chudáka holku asi zpitoměla televize nějakým historickým filmem ve stylu Romeo a Julie nebo něco na ten způsob. Ale teď snad můžeme doufat, že další střemhlavý nálet už nepodnikne.“ „A když ano?“
„Hodíme ji na krk psychiatrům…“

… taky vás mrazí, když si pomyslíte /navíc, není to moc daleká budoucnost/ … že jednou /ne zcela nereálně/ může být i láska, jen psychické onemocnění? …

Co pak teprve provedeme s takovými běžnými, veskrze lidsky přirozenými, přáními, jako „udělat dobrý skutek“, „pomoci někomu“, „trpět pro někoho“ nebo „zachránit někomu život“? … nebo s přáními jako, „aby se o mě někdo bál“, „aby na mě žárlil“, a nebo, dokonce s takovou „zvrhlostí“ :-), jako přát si „aby po mně toužila a kvůli mně plakala“? Necháme se připravit o emoce? A dovolí nám to naše přirozenost? … dovolí nám to příroda? … pan Páral vystavěl smutný svět budoucnosti, žít bych v něm určitě nechtěla … vlastně, ani nemohla … bez emocí žít prostě neumím :-).

Letošní čtenářská výzva mi přinesla už druhou knížku od pana Párala (ještě Mladého muže a bílou velrybu), a s nimi spoustu, zvláštně naléhavých, otázek … podaných velmi specifickým „technickým“ páralovským stylem, na který si musíte zvyknout, a který ne každému sedí (mě třeba sedí jen u některých z jeho knih), ovšem konkrétně u jeho sci-fi příběhů … tam sedí zcela a dokonale!

„Vytáhl žaluzie s třeskem, jaký by jejich konstruktér určitě nepovažoval za možný, a hned pak na ležícího Ávu pustil proud ledového vzduchu.
„Zavři to!“ zaúpěl Áva a popotáhl nosem. „Copak nevidíš, že mám rýmu?“
„Léčení rýmy vyžaduje především hojnost čerstvého vzduchu,“ řekl robot hádavě. „Ale ne ledového.“
„Dobré jitro. Je úterý sedm-patnáct. Vstávej!“
„Ještě chvilku. Mám rýmu a musím se prohřát.“
„Vstávej!“
„Nech mě ještě pět minut. Slyšíš, ty elektrický střevo? To je příkaz!“ „Vstávej!“ zašuměla Robka, přistoupila k Ávovu lůžku a strhla z něj přikrývku se zjevnou rozkoší. Kterou si ve svých obvodech naindukovala sama …“

Tak tohle bych doma fakt mít nechtěla … brrrrrr! :-)

67 05.02.2020

Je mi líto, ale podruhé už to nefungovalo ... navzdory takovému lákadlu, jako jsou tajemství ukrytá v barcelonských uličkách ... "chtěl jsem věřit, že až otevřu tato svá nová okna, tak mi barcelonské ulice budou za soumraku do ucha našeptávat různé příběhy, a za úsvitu pak všelijaká tajemství, ... abych je vyprávěl tomu, kdo bude chtít naslouchat",

... a přestože se Ruiz Zafón přidržel čtenářsky osvědčených ingrediencí, jako jsou tragické a velmi bolestné okolnosti uvozující příběh hlavního hrdiny, následovány pocity osamělosti a následně totálního selhání a zmaru, a v neposlední řadě pak ověnčeny romantikou v podobě osudové (a hlavně díky způsobu uvažování hrdinů) totálně nemožné lásky, a které pak takhle pěkně pohromadě, v téhle "dostatečně děsivé" kombinaci ... rozehrály tajemnou hru.

Je mi to fakt líto, že už to nefungovalo ... a to ani když už pak víte o hlavním hrdinovi ještě něco ... "vím, že v srdci stále chováš (dickensovsky mladicky odvážné) ... nadějné vyhlídky", které se stále tvrdošíjně pokoušejí "změnit běh života" ... ¨

Čekala jsem prostě posun neočekávaným směrem, nějaké překvapení, které se ovšem nekonalo, nebo možná ukázku toho, že vstoupit dvakrát do stejné řeky lze, nebo se alespoň projít po březích a příjemně zavzpomínat :-) ... ale zjistila jsem jen, že se o to Ruiz Zafón sice pokusil, ale ten pokus mu tak úplně nevyšel. Poprvé to bylo nápadité, podruhé už ... chvílemi nudné.

67 07.01.2020

"Zvláštní ... zdá se, že se mi život točí v kruhu. Je to náhoda? Ne, náhody přeci neexistují ..."

Z téměř akčního a špionážního dobře se rozbíhajícího začátku, který mě poměrně brzo chytil a navnadil, příběh bez varování přešel do romantické a trochu ujeté "slaďárny", aby se hned vzápětí přerodil v politikou říznuté melodrama na pozadí studené války ... a pak zas znovu a znovu ... akčně-detektivní pokračování - romantika - politika ... aby po několikterém opakování, následoval celkem povedený /dobře spisovatelsky odvedený/ závěr, který mě, po mírném zklamání, s panem Simmelem zase částečně "usmířil" :-).

To si totiž takhle čtete, docela dobře se rozjíždějící, napínavý, až skoro akční, a rozhodně zajímavý, příběh o jednom drsném právníkovi, který je ještě větší prevít, než jste doufali, a jak tak čtete, najednou bez varování zjistíte, že jste se po pár stránkách pročetli k romantické červené knihovně ...

POZOR! možný spoiler!
... kdy ON potká za pomocí naprosto šílené náhody JI, oba se okamžitě zamilují a všechno je sluníčkově krásné a průzračně jasné, až na to, že on jí lže, jako když tiskne, ale to přeci vůbec nevadí, až na to že on je v podstatě bezcharakterní prevít bez špetky svědomí, ale vám to tak vůbec nepřipadá, protože to všechno dělá jen z čisté lásky k ní (a taky z pudu sebezáchovy, ale na to se snaží nemyslet), ale hlavně, až na to, že na lži se život prostě stavět nedá (a on zatím neví, že mu to všechno vrátí!)...k tomu je navíc Evropa momentálně plná jaderných zbraní, Německo plné neonacistických organizací a nepokojů s rasistickým podtextem. Příběh se nám tedy posunul a v Německu teď žijí dva "zamilovaní blázni", co si říkají "kocoure" a "veverko", a kteří je diví, "jak bychom se mohli milovat, když padají bomby?", zároveň stihnou probrat problematiku polské Solidarity, Reaganových výroků, nebo třeba tureckých emigrantů a rozmáhajícího se rasismu (mimochodem jejich infantilní oslovování vleám začne už po pár strán lézt na nervy, zvlášť, když víte, že on je renomovaný právník, špička ve svém, sice poněkud gangsterském, oboru a ona vzdělaná knihovnice).
KONEC spoileru!

Přiznám se, na mě to bylo moc, moc romantiky, moc infantilních dialogů, moc probíraných politických témat ... ale taky málo, málo dobře rozjetého akčního příběhu z úvodu a závěru knihy, málo psychologie svědomí, motivu, který příběhem bohužel spíš jen proletěl (a který by mě určitě zajímal daleko víc) ... a vlastně i trochu akorát, akorát dost na to, abych pochopila, proč se autorovi říká "továrna na bestsellery", jeden z nejplodnějších autorů našel své know-how, které si pak našlo své čtenáře, a on ho díky svému talentu velmi dobře využil k napsání spusty zajímavých, dobře řemeslně odvedených, příběhů /velice pečlivá rešerše a erudovaná příprava je jednoznačně součástí jeho know-how, a to kvituji/.

Mým subjektivním hodnocením se prosím nenechte tedy příliš ovlivnit, co čtenář to jiné preference, a přesně na tom pan Simmel staví (a já to beru jako jeho klad), takže si od něj určitě v budoucnu zas někdy ráda něco přečtu, jak jsem napsala, jeho příběhy jsou precizně odvedenou prací, zařadit si je ale (díky skladbě textu) musím spíš mezi lehké odpočinkové čtení, které se těch vážných, většinou i zajímavých, témat zlehka dotkne, trochu se v nich porýpe a uhání lehkým krokem dál, někdy ve víc, nekdy v méně, povedené kombinaci :-).

67 29.12.2019

Tohle není zábavná knížka, protože Christopher neumí vyprávět vtipy ... do rukou se Vám dostal deník, jednoho výjimečného kluka a vám se tak naskytla výjimečná příležitost nahlédnout do světa lidí, co se nedívají druhým lidem do tváře ... žít v takovém světě by pro nás, ostatní, bylo asi trochu složitější, zrovna tak, jako je dost složité pro Christophera žít ve světě, kde lidé spolu hovoří nejen slovy ... ale taky výrazy tváře, "řečí očí", ... tu totiž Christopher neovládá ... zato pravidla pro výpočet prvočísel jsou pro něj snadná a taky hrát šachy je snadné ... to jen z lidí je Christopher zmatený protože hodně mluví, a nepoužívají při tom slova, a taky protože používají metafory, ty Christopher nemá rád, ... zato má rád, když jsou věci uspořádané, proto má taky tak rád matematiku, a taky si všímá, jak věci fungují ... zato tváře ho vůbec nezajímají ... přesto člověka pozná ... všímá si, co je na něm neobvyklé ... detaily ... a pak ... v paměti nastaví příkaz "search", aby zjistil, jestli se s ním už někdy setkal, ... a takhle taky ví, jak se chovat v různých situacích ...
Jak vidíte, Christopher to nemá vůbec jednoduché ... a proto taky napsal tenhle deník, ... příběh jehož smyslem je popsat věci slovy ... aby si to lidé mohli přečíst a udělat si představu ... tak proto máte tuhle příležitost ... podívat se na svět jinak ... a rozhodně se jedná o zajímavou zkušenost :-).

67 06.02.2018

„Na konci svého hříšného života, jak tu co kmet šedivý jako sám svět čekám, až mě pohltí bezedná propast tichého a pustého božství, [...] chystám se na tomto pergamenu zanechat svědectví o podivuhodných a strašlivých událostech, jimž mi v mládí bylo dáno přihlížet. Chci zde „verbatim“ (zopakovat), co jsem viděl a slyšel, aniž bych se v tom pokoušel hledat nějaký vyšší úradek, spíš abych těm, kdož přijdou po nás (pokud je Antikrist nepředejde, zanechal znaky znaků, aby je zbožně luštili.“

Po přečtení prvních vět se mi stalo to, co se mi u Eca stává pravidelně, slova mě pohltila, a já věděla, že se jim nedokážu ubránit :-), a tak jsem se nechala unášet vírem událostí, poskládaných jako velmi, opravdu velmi, různorodá mozaika. Ecova metoda vyprávění mě asi nikdy nepřestane fascinovat, je to naprosto dokonalé (alespoň já to tak vnímám) mísení narativních vzorců, výsledkem je úžasná kombinace (nechci psát vyšších, ale nevím, jak jinak je pojmenovat) filozofických úvah prolínajících historický román (s častými odkazy na gotický román – vzpomeňte si na labyrint) a takové (opět nevím, jak přesně tuto rovinu nazvat) „lidovější“ roviny detektivního románu. A to zdaleka není vše, setkáte se s dialogy fiktivních hlavních postav s doloženými historickými postavami ... o politice, logice, estetice, mystice, ... cestou potkáte také odkazy na kroniku, jako např. příručka inkviziční praxe :-) ... a co je výsledkem? Krásné a ucelené vyprávění dokonale propojující vzájemně související historická fakta a navozující způsoby středověkého myšlení.

Pro mě osobně je asi nejzajímavější částí románu jeho filozofická rovina (ale to jsou jen mé osobní preference, neznamená to, že by ostatní roviny nebyly stejně dokonalé :-):

„stopy, skrze něž k nám svět promlouvá jako veliká kniha“

... ke mně prostě autor promlouvá skrze slova filozofie :-) ... líbí se mi, hledat a nacházet :-) ... jako tady například odkazy na sémantiku (nauku o znacích a znakových systémech) – je to vlastně taky taková „detektivní práce“ :-):

„Jenže stopa na tom místě a v té denní době mi říkala, že přinejmenším jeden ze všech možných koní tudy proběhl. Tím jsem se dostal na půl cesty mezi obecnou představu koně a poznání koně jedinečného. Rozhodně jen ze stopy, jež byla jedinečná, jsem mohl vyvodit vše, co platí o koni obecně. ... ideje, s jejichž pomocí jsem si předtím představoval koně ... byly pouhé znaky ... znaky ideje koně, a znaky znaků používáme jen tehdy, nemáme-li přístup k věcem, které označují.“

... baví mě být „detektivem“ a hledat ... a nacházet v textu třeba Platóna, když si klade otázku, zda je mezi slovem a věcí jím označovanou přirozený a tedy nutný vztah, a nebo je ten vztah stanoven dohodou lidí? Platónovi taková nutnost nastala v okamžiku, když ho zaujala teorie poznání, hledaje cestu k idejím, nemohl se vyhnout otázce, zdali je možno užívat k poznání věcí samých o sobě, poznání jejich jmen; neboť jména, označující ne jednotliviny, nýbrž pojmy obecné, jevila se mu samostatnou oblastí, ležící za světem smyslových jevů ve směru ke světu idejí ... :-)

... je to dobrodružství, pane Eco, které mě nepřestává bavit ... takže děkuji, za další skvělou, voňavou a chutnou porci :-).

67 15.09.2016