alef komentáře u knih

Paní Lauerová je opravdu zvláštní umělecká duše, nepíšu spisovatelka, nebo básnířka, protože na mě působí spíš jako osoba se zvláštně citlivou duší, která tak, jak proplouvá svým životem, občas zaznamenává ...volně se řadící asociace bloudící její myslí ... a podle momentálního "rozložení sil" z toho pak vznikne buď příběh (a většinou dost eroticky laděný), nebo básnická sbírka (ve které opět většinou erotika má také své místo :-) ... mně to u paní Lauerové sedí, ... tak nějak to k ní patří, je to prostě její způsob vyjádření (ne ve všech jejich knihách ho ovšem hodnotím pozitivně, neznamená, že vše, co napsala se mi líbí, existuje i taková, jejíž "imaginace" si paní Sylva ... měla nechat pro sebe :-)) ... ale jak jsem napsala, tento způsob vyjádření u ní najdete prostě všude, prolíná se její tvorbou ...

... tahle sbírka je ale trochu jiná ... jde opět hodně hluboko ... hledá bolesti lidské duše, proto, ... aby jí pak podala lék ... v podobě krásy okamžiku :-) ... přesně, jak se píše v anotaci ... je to způsob, jak se paní Sylva dívá na svět ... a nabízí nám tak způsob, jak se oprostit od problémů ... v okamžiku poznání ... zahlédnout ... třeba právě krásu všedního dne ... nebo noci :-)

"noční četba
je toužení v příbězích slavných knih
v němž scházíme se
všichni
a přesto každý sám
v hodinách večerních ..."

19 20.03.2017

Damasio ve své knize charakterizuje základní podmínku pro vznik vědomí takto: „...schopnost ukazovat si uvnitř mozku „představy“ („obrazy“) a objednávat si je v procesu, který se nazývá myšlení...“ , a takovou podmínku splňuje splňuje právě náš, lidský, mozek.
Damasio se zamýšlí nad jednou z nejpalčivějších otázek, kterou si lidé začali pokládat v momentě, kdy začali zkoumat svou mysl: „Proč si uvědomujeme svět okolo nás, proč víme to, co víme, a proč víme, že to víme?“ Říká, že existuje spousta organismů, schopných inteligentních činů, které ale přesto nemají vědomí, zdá se, že nenalezneme organismus, který by měl vědomí a nevyvíjel žádnou činnost. Pro Damasia, mít vědomí, znamená tvořit neuronální reprezentace, které se stávají „představami“ a které mozek zpracovává v procesu (činnosti) nazvaném myšlení. Tyto představy zásadně ovlivňují naše chování, s jejich pomocí plánujeme budoucnost a následně volíme úkony, které je potřeba vykonat k dosažení cíle.
Damasio tenhle proces popisuje následovně: „...proces, jímž se neuronální reprezentace, které se skládají z biologických modifikací vytvářených učením v neuronálním okruhu, stávají v našich myslích „představami“, … proces, který umožňuje, aby se neviditelné mikrostrukturální změny v neuronálních okruzích (v tělech buněk, dendridech, axonech a synapsích) staly neuronální reprezentací a ta se obratem změnila v „představu“, kterou už každý z nás prožívá jako subjektivní.“ Jako základní úkol mozku tedy chápe "mít informace", o tom co se děje v mozku, v celém těle, informace o okolí, prostředí ve kterém se organismus nachází, a to takové, aby mohl zabezpečit přežití organismu, tedy aby mozek dokázal tyto informace zpracovat a následně vytvořit podmínky pro přežití celého organismu.

Damasiuv "model", jak se postavit k našemu specificky lidskému vědomí, je samozřejmě jen jeden z mnoha, je to pohled vědce - neurologa a rozhodně stojí za přečtení, zvlášť následně v kombinaci s názory jinými, jen pro příklad, za všimnutí stojí také způsob, jak se staví k vědomí Roger Penrose, matematik, který říká, že stále nevíme, co to vědomi je, že jsme schopni ho definovat jen do určité míry. Projevy vědomí rozlišuje na aktivní a pasivní. Mezi pasivní projevy řadí uvědomování si, jako "uvědomování si“ barev nebo harmonie, používání paměti. Aktivní je pak jednání na základě svobodné vůle, k tomuto rozlišení přidává ještě jeden, podle něj velmi významný aspekt vědomí, porozumění nebo vhled, který ovšem nijak nedefinuje, sám říká, že mu vlastně zcela nerozumí, pouze si uvědomuje, že porozumění vyžaduje nějaký stupeň uvědomování si věcí, že tedy nelze definovat uvědomování si bez porozumění. I když nedefinuje ani vědomí, ani porozumění, trvá na vztahu mezi nimi a na základě tohoto vztahu pak vymezuje různé přístupy k tomuto problému. Mezi vědci a filozofy prostě existuje řada stanovisek k tomuto vztahu, jen pro zajímavost, tohle jsou, podle Penrose, některé z nich:
1. Vědomí je jen výpočet, a pocit vědomí je vyvolán čistě provedením příslušného výpočtu.
2. Vědomí je rys fyzikální aktivity mozku, ale zatímco samotná fyzikální aktivita se dá početně simulovat, počítačová simulace pocit vědomí vyvolat nemůže.
3. Fyzikální aktivita vyvolává pocit vědomí, ale tuto aktivitu není možné plně simulovat výpočetně.
4. Vědomí se nedá plně vysvětlit pomocí fyzikálních, informatických nebo jiných vědeckých pojmů.
K prvnímu přístupu pak můžeme zařadit úvahy o silné umělé inteligenci, která říká, že veškeré myšlení je jen určitý typ výpočtu a pocit vědomí je provedení tohoto výpočtu. Podle zastánců této teorie je inteligence záležitostí fyzikálních operací se symboly, a přitom není podstatné, v jakém prostředí, se takový systém realizuje. Vědomí je tedy čistě formální proces a počítače na rozdíl od člověka dokonce poskytují pro tyto procesy vhodnější materiál (člověk je přeci složen s biologického materiálu podléhajícího zkáze, a mozek, ve kterém tyto procesy probíhají, je jen kašovitá hmota), někteří zastánci této teorie jdou dokonce tak daleko, že tvrdí, i o takových „primitivních“ přístrojích, jako jsou termostaty, že můžeme říci, že mají přesvědčení, protože přesvědčení lze podle nich připsat čemukoli, co řeší nějaký problém. :-) ...
... dnes už jsou tyto teorie samozřejmě překonány, ale rozhodně stojí za přečtení ... a za trochu námahy pro naší šedou kůru mozkovou :-)

19 20.02.2017

„Žádná pravidla nejsou pevná a trvalá.“
Marcus Tullius Cicero

Pravidla hrají zásadní roli v tzv. "jazykových hrách", což je klíčový pojem pozdní filozofie Ludwiga Wittgensteina, který se tímto termínem chtěl distancovat od názorů, které v raném období zastával i on sám, že jazyk slouží k jedinému účelu – přenášet myšlenky, odvrací se od jazykové idealizace a chce zkoumat vztah jazyka a skutečností. Metafora jazykové hry pak zdůrazňuje právě onu různorodost lidského chování, které je s jazykem spojené: „… jako řečové hry by bylo možno označovat i zmíněné pochody pojmenování … a opakování … Jako „řečovou hru“ budu označovat … celek zahrnující řeč a činnosti, s nimiž je spjata.“

Proč jazyková hra? V původní představě: „Slova řeči pojmenovávají předměty – věty jsou spojení takových pojmenování.“ ... nachází problém, a to v předpokladu, že v jazyce nalezneme nějaký dokonalý „řád" (logický řád je základem Wittgensteinových představ o jazyce v Tractatu - znázornění a skutečnost mají logickou formu), ale ve Filozofických zkoumáních Wittgenstein ukazuje, že se tohoto „předsudku“ musíme vzdát, požaduje změnu způsobu uvažování o jazyce, protože jazyk je komplex mnoha různých aktivit, jednání, činností, které nelze postihnout pouze logickou analýzou.

„Na naši řeč se lze dívat jako na nějaké staré město: spleť uliček a náměstí, starých a nových domů, a domů s přístavbami z různých dob; a to vše obklopeno množstvím nových předměstí s novými a pravidelnými ulicemi a uniformními domy.“

Tato metaforu města nám má ukázat, že nenajdeme jen uniformní domy a pravidelnosti, ale také mnoho přístaveb z různých dob, nové ulice a celá předměstí, která během dob měnila svou tvář, některé mohou zaniknout a naopak vznikají nové – tato metafora ukazuje právě na změnu ve způsobu uvažování, od úvah o čistě logické formě jazyka (uniformní domy a pravidelné ulice) k úvahám o „různosti užití jazyka“ (přístavby měnící svou tvář). Wittgenstein se tedy začíná zajímat především o souvislosti mezi jazykem a jednáním, základem jeho úvah je, že "jazyk se nějak vztahuje ke skutečnosti".

Je to hodně zajímavé čtení, Wittgensteina obdivuji, byl to geniální matematik a filozof, pokud si s ním ale chcete začít :-) ... začněte od Tractatu, v něm naleznete základy jeho ranných úvah, na která Filosofická zkoumání navazují, a vy tak můžete sledovat proměnu jeho myšlenek :-).

19 14.12.2016

svět je to nejlepší ze všech míst
kde se dá dělat spousta věcí jako třeba
legrační kousky
a milostné kousky
a psí kusy ...

svět je báječné místo
k narození
jestli vám příliš nevadí
... různé jiné nepřístojnosti které víc než dost
sužují naši patentovanou společnost
... všechno čím naše bláhové tělo
je dědičně zatíženo ...

... vyprávění o kultuře, jejiž základní hodnoty a způsoby života stojí vně mainstreamu ... ale především vyprávění o nás, vyprávění, které si vytváříme pro nás ... vyprávění, jako přirozená potřeba a přirozený projev člověka :-)

19 02.12.2016

Byly doby, kdy šílenství nebylo odděleno od zdravého rozumu, protože toto rozdělení je čistě otázkou konvence (zkoumání vztahu rozum vs. nerozum - šilenstvi se v ne-rozumu téměř zcela ztratilo ... v naší západní kultuře dost oblíbená záležitost :-), vznikla někdy v 18. století), ... a tak jsme šílenství násilně umlčeli ... a šílence umístili do různých „internačních“ budov (v dějinách není výjimkou, že takto byli uklízeni také všichni, kdo nějakým způsobem nevyhovovali společnosti :-)) ...úkolem těchto zařízení nebylo léčit šílence, ale držet je stranou...

Jsou to tedy dějiny vztahů, strategií, mechanismů pomocí kterých společnost ne-rozum vymezuje, aby ho vytěsnila za své hranice a spojila ho s duševní chorobou.

Šílenství člověka je mj. také téma mnoha Goyovych obrazů ... navazuje podvědomě na linii Boschových děl …, vlastně znovuodhaluje tyto zapomenuté obrazy šilenstvi, ... ukazující krom jiného na odvrácení člověka od přizozenosti :-)...

Je to rozhodně zajímavé čtení a souhlasím s "Shui-Xian" - při čtení se vyplatí mít určité filozofické zázemí :-).

19 09.11.2016

„Tiše tam ležel a skrýval svá tajemství“ - letitou moudrost těch, kteří byli spjati s přírodou, okořeněnou poznáním, že věci nejsou vždycky takové, jak se jeví ... s touhle knížkou se přenesete do Guzmánu, místa, kde se zastavil čas, kde lidé od rána do večera pracují, aby si večer mohli posedět s přáteli a podělit se o jídlo a vyprávění... kde jídlo není jen prostředek k utišení hladu, ale požitek, který uchvátí všechny vaše smysly, ... přenesete se do časů, kdy jídlo bylo opravdové a znamenalo daleko víc než jen plný žaludek, a v ústech skoro ucítíte chuť a na zádech hřejivé slunce :-) ... bude to jako by jste seděli na tvrdých dřevěných lavicích v Ambrosiově povídárně a ochutnávali ... dušené maso, olivy, ryby, víno, ořechy, višně, rajčata... a sýry! ... připravte si sangrii a ponořte se do tajemství rodinného receptu ... do vzpomínek ... do životní filozofie, která je na hony vzdálená našemu vražednému pracovnímu tempu ...

... je to vážně příjemné vyprávění ... poklidné a poetické ...a tak nespěchejte, až budete tuhle knížku číst ... netrpělivost a spěch odložte a teprve pak otevřte stránky této knížky ... protože teprve potom si tenhle příběh budete moci vychutnat :-).

Výstižný je také níže komentář "Elosha" :-).

19 03.11.2016

Tuto knížku četl syn v rámci povinné četby pro 7. třídu ZŠ, nedalo mi to a nahlédla jsem. Pro děti cca 6.-7. třída relativně přístupná forma jak dětem přiblížit Shakespearova dramata. Knížka vypráví příběhy, děti se tak dozví "o čem, že to je", ... co přineslo tomuto autorovi jeho nehynoucí slávu :-) ... v tomto věku, kdy si děti "začínají" s literaturou, kdy už nečtou jen pohádky, je to určitě vhodná forma.

Pokud tedy pouze chcete vědět "o čem, že to je", znát obsah a děj příběhu, vystačíte si s touto knížkou, ... ovšem pokud Vám tohle nestačí a v Shakespearových příbězích chcete nalézt víc, ... pokud chcete poznat jeho jedinečnou schopnost vyjádřit neuvěřitelnou škálu lidských emocí v několika verších ... čtěte jeho původní díla ... nebo si Shakespeara užijte v divadle :-).

19 06.10.2016

Mám s tímto autorem trochu problém, Chesterton používá svůj rozum jako hodně ostrý nůž ... snaží se tak oddělit nesmyslnost od logičnosti (občas se o něm mluví jako o mistrovi paradoxu) ... z jeho uvažování je zřejmý odpor k postojům a názorům tehdejší společnosti (poměrně kritizuje své současníky a jejich názory docela otevřeně používá proti nim), nejspíš tak chtěl poukázat na to, že ne vše co je běžně přijímané, musí být pravdivé, a že bychom měli více přemýšlet než jen prostě přijímat vše, co je nám předkládáno, jenže z textu je taky docela patrná jeho ohromná sebedůvěra ve vlastní úsudek a vlastní logické pochody :-)

Nechci být ale nijak extra kritická, protože v téhle útlé knížečce je toho poměrně dost, co mě oslovilo:

„Čím však dnes trpíme, je pokora na nepravém místě. Skromnost opustila oblast ctižádosti a usadila se v oblasti přesvědčení, kde se nikdy neměla octnout. Člověk má pochybovat o sobě, ale nemá pochybovat o pravdě.“

Dnes taky často věříme „v sebe sama“ ... a je hojně rozšířená představa, že neexistuje žádná trvalá hodnota, na niž bychom se mohli s důvěrou spolehnout :-) ... co si budeme povídat, ono s pokorou pohlédnout na pravdivý obraz sebe sama, je hodně obtížná záležitost :-)

„Otevřenost, to jsou zadní vrátka naší mysli, kterými mohou znovu přicházet myšlenky, které hlavní branou nevpustíme, protože je považujeme za vyřešené a pochopené ...“

... a tohle je asi to nejdůležitější co si odnáším .. protože otevřenost nám pomáhá „vidět věci očima druhého člověka“, pak můžeme respektovat, že se může jeho pohled od našeho více či méně lišit ... ale pozor! ... nebuďme zase příliš skromní a nepochybujme příliš o vlastních názorech ... jen si uchovejme v mysli určitou pokoru, která nám připomene, že nikdo není neomylný :-)

19 16.09.2016

„Přestaneš-li rozpoznávat pravidla, budeš chodit po čtyřech." Wilfrid Sellars

Za klíčové mezníky na cestě od nemyslících organismů k společenské lidské bytosti považuje prof. Peregrin vznik zárodků myšlení, vznik jazyka a vznik pravidel lidské společnosti. V téhle útlé knížce, ale i v mnoha jeho dalších článcích, se zabývá teoriemi vzniku zárodků lidské mysli. Při rozvoji lidského myšlení a utváření lidské společnosti, hraje jazyk konstitutivní roli a je něčím, co pak reguluje lidskou společnost, resp. její způsoby chování. Pravidla jsou pak tím, co nás přinutí „udělat něco, co bychom jinak neudělali“.

19 03.02.2016

Příjemné čtení, pohybující se někde na hranici mezi detektivním, psychologickým a romantickým příběhem. Mluvíme tu o napínavém vyprávění se záhadnou zápletkou v podobě pečlivě ukrývaného rodinného tajemství, ale hlavně o vyprávění o pocitech ... svázaných společenskými konvencemi. A já si tohle pátrání po minulosti celkem užila :-).

19 18.11.2015

Knížka je částečně autobiografická a autorka ji psala v pro ní těžkém životním období, a tak dokážu ocenit, že svou "zpověď" dokázala obalit celkem slušnou dávkou humoru ... a jak píše Ladys, oceňuji i "soužití" hrdinky s "nezvedenými dcerami" a křečky, a morčaty, a tak ... :-) ... proto nebuďme tak kritičtí ... pro autorku se jedná vlastně o "terapeutické" psaní a pro nás, čtenáře o oddychovku (určitě si občas rádi přečtete o životních peripetiích druhých, zvlášť když jsou podaná celkem humorným způsobem) ... odpad si tahle knížka podle mě nezaslouží.

19 18.11.2015

Knihy s "ženskou tematikou" - vztahy v různé podobě, naplněné/nenaplněné atp., nijak nevyhledávám a nečtu, proto mi je docela záhadou, že se mi vlastně knížky Báry Nesvadbové líbí, její příběhy mě zaujaly ... jak jsem napsala, ani ne tak tématem, ale protože Bára Nesvadbová umí psát ... je dobrý pozorovatel (je vidět, že studovala sociologii)... a tak mi její příběhy nevyznívají jako laciný brak pro "moderní hospodyňky", a to i přesto, že její hrdinky jsou povětšinou inteligentní profesně emancipované ženy a zároveň labilní hysterky :-).

19 10.09.2015

Stará kniha nalezená u babičky na půdě. Hned mně zaujala, nejprve dobovými fotografiemi, pak jsem se do ní začetla. V prvé řadě jsem si musela zvyknout na způsob vyjadřování autora, který je samozřejmě dnešnímu na hony vzdálený, ale na to si za chvíli každý zvykne a pak už se můžete vydat s autorem na jeho dobrodružnou cestu, na kterou by si troufl málokdo. Dost často se našemu poutníkovi stávalo, že neměl nejenom kde spát, ale ani co jíst, byl někde v pustině a spal pod širákem. No klobouk dolů :-) ... musím obdivovat jeho vytrvalost, umíněnost s jakou se rozhodl v cestě pokračovat a často velkou dávku odvahy a "drzosti" díky které se dostal tam, kam potřeboval.

19 23.11.2014

Náhodou se mi dostal do ruky tento poněkud zvláštní postapokalyptický příběh z pera prof. Šafáře, jehož profese (pan prof. je sociolog) se v příběhu rozhodně nezapře. V tomto případě bohužel k jeho velké škodě, z textu je víc než patrné, že je autor vědec, a tak celý příběh vyznívá spíš jako vědecká studie - zamyšlení nad průběhem událostí po blíže neurčené katastrofě. Jisté náznaky toho, že by se mělo jednat o beletrii pan profesor učinil, ale opravdu nevyzněly tak, jak by si asi autor asi představoval, ale přesně naopak, působily na text až rušivě ... jako neumělé pokusy o děj, dost šroubované a až nevhodně použité. I přes to všechno bych asi nedala tak nízké hodnocení, protože mě zajímalo, jak si sociolog představuje "rozpad" společnosti a nově se utvářející struktury "poté" ... a ve spoustě věcí bych mu dala za pravdu, ... jako studie, či článek v odborném periodiku (samozřejmě s vynecháním neumělé dějové linky) by to bylo možná docela zajímavé čtení, nebo alespoň text k zamyšlení, samozřejmě, že ne úplně ve všem bych s autorem souhlasila, ale jeho nástin událostí je dost pravděpodobný, i když někdy i tak dost překombinovaný (rozhodně bych našla dost námětů k diskuzi :-) ...

... co mě ale přimělo dát nakonec tak nízké hodnocení je něco jiného, je to kniha jako celek, ... úroveň textu podle mého názoru knihu úplně potopila ... řekla bych, že ji téměř poslala ke dnu :-) ... vydavatel odvedl naprosto fušerskou práci, ... tenhle text snad (kromě autora) nemohl před vydáním nikdo číst, přeci není možné, aby si korektor nevšiml? ... autor má v oblibě nadužívání určitých slov, jako například "již" (není to jediné, ale nejvíc to tluče do očí), setkáte se s ním snad na každé stránce (od úplně té první), a to v opravdu hojném počtu, na jedné stránce třebas i 5x někde jsem dokonce napočítala na jedné straně asi 7x ... musím přiznat, že po první kapitole jsem na tohle slovíčko už byla téměř alergická :-) ... zvlášť, v užití v jakém bylo použito, ... zcela výhradně jej užívá hlavní postava, profesor velící tvořícímu se uskupení přeživších, který od prvního okamžiku "poté" má jedinou myšlenku, okamžitě začít formovat nové uskupení a aby mu to šlo od ruky, pije jednoho panáka za druhým, přičemž na něj nemají žádný vliv, uvažuje čistě racionálně, logicky a samozřejmě bezchybně :-) ... nějaký případný šok, samozřejmě absolutně vytěsnil ... nejspíš ho přeci jen omlouvá podnapilý stav, jinak si nedokážu představit, že by člověk pár minut po katastrofě užíval věty jako: "již jsme to zvládli", "již víme, jak na to", "již jsme započali ...", "již jsme učinili" ... a pod., kterými je text doslova prošpikován :-) ... nemohla jsem si pomoct, je toho víc, ale tohle jsem prostě musela zmínit, protože už po pár přečtených stránkách mě to doslova iritovalo :-).

PS: a ještě jedna poznámka v závěru, nikdy jsem se nesetkala s tím, že by někdo pil panáka "visky" ... ale "whisky" :-) ... nevím, kde na to slovíčko autor přišel, ovšem v textu je ho, vzhledem k nadprůměrné konzumaci hlavního hrdiny, taky požehnaně :-).

18 10.07.2017

Od Austina přišel první zásadní podnět k rozvoji teorie mluvních aktů. V těchto přednáškách představuje svou teorii, která v úplnosti zachycuje "co člověk dělá, když něco říká".

A jak to tedy je? Když něco říkáme, vykonáváme několik různých aktů najednou - tím, že vyslovíme větu, sdělíme adresátovi její obsah, artikulujeme určitý zvukový komplex a taky vyslovíme slova v určité gramatické konstrukci a v neposlední řadě - samozřejmě je užijeme s více méně určitým významem :-) ... a aby toho nebylo málo, měly by také dávat dohromady nějaký smysl :-) ... slibovat, varovat, hrozit, přikazovat, zavazovat k něčemu, atp. ...

... a to samozřejmě není vše, co se v těchto přednáškách dozvíte, je to záležitost mnohem složitější :-) ... pro lingvisty, je to studijní materiál, pro zájemce o to, proč a jak spolu komunikujeme, to je rozhodně také zajímavé čtení :-).

18 21.04.2017

Ústředním tématem této knihy je "reprezentace světa" - pojem, který se v mnoha různých podobách objevuje v novověké filozofii. Rortymu na něm vadí, že pak je taková teorie poznání chápaná jako proces utváření lidských mentálních nebo jazykových reprezentací (které můžeme rozdělit na ty, které svět reprezentují adekvátně a ty které je třeba zavrhnout). Takové adekvátní reprezentace pak podle takové teorie zachycují to, jak se svět má objektivně, tedy nezávisle na našich poznávacích schopnostech a souhrn všech adekvátních reprezentací pak znamená jediný způsob, jak lze pravdivě zachytit realitu.

Rorty tedy odmítá takový reprezentační model - mysl jako zrcadlo - pojetí idejí jako reprezentací "vnějších věcí" - protože to podle něj vede k epistemické skepsi (ideje mají záhadný vztah k předlohám) ... podle Rortyho prostě žádné reprezentace věcí nemohou být privilegované - nepostihují realitu jaká je "o sobě" (kritizuje novověkou představu, že matematicko-fyzikální popis materiální reality zachycuje esenciální rysy světa, je pro něj nepřípustné, že by třeba fyzika byla blíž poznání reality - pravému poznání skutečnosti - než třeba literatura, podle něj jsou všechny reprezentace reality z epistemologického hlediska na stejné úrovni) ... nebo ještě jinak ... říká, že žádné mentální obsahy realitu nereprezentují ... "poznání je sociální záležitost lidské konverzace" ... "s tím, co před nás realita staví se pomocí svých přesvědčení vyrovnáváme" ... tedy ... rozlišení mezi přesvědčeními a teoriemi jsou ryze pragmatická záležitost - jsou lepší nebo horší s ohledem na praktické účely.

A řešení? Podle Rortyho je potřeba zbavit se představy, že potřebujeme nějaký neutrální rámec, ve kterém jsou pravidla společná všem diskurzům (podle epistemologie jsou ale všechny příspěvky v určitém diskurzu souměřitelné - lze je podřídit souboru pravidel, která nám říkají, jak lze dosáhnout racionální shody) ... máme se tedy vzdát hledání společného základu (podle mnohých tím ale ohrožujeme racionalitu :-) ... jde o relativismus, který je pro ně nepřijatelný) ... a objektivní pravdu chápat pouze jako současnou nejlepší možnou představu věcí kolem nás :-) ... a nezapomenout, že je daná určitými subjektivními podmínkami společnosti ... což ji ovšem nedělá (pro nás) o nic méně pravdivou ... protože lze o ni říci, že se jedná o shromáždění "empirických fakt o přesvědčeních, touhách a praktikách určité skupiny lidí, jejíž diskurz může být bezproblémově nahrazen novým ..." ... důležitý je ten neustálý "kultivující proces" ... nejlépe vše vystihuje (jak píše Rorty v závěru) představa, že "správné poznávání je spíše oprávnění pro přesvědčení v určitém kontextu společenské praxe, jež je konstituovaná právě rozhovorem".

18 03.04.2017

Nakolik ovlivňuje jedince kultura, do které se narodí a nakolik je naopak on schopen v průběhu vývoje ovlivnit tuto kulturu? Nebo jsme čistě odkázáni přijímat vliv prostředí, rodiny, blízkých?
Malinowski nabízí svou teorii kultury, která ukazuje na obrovskou variabilitu kulturních forem, a to skrze pojednání o sexu a jeho potlačování v divošské a v civilizované společnosti. Pouští se do sporu s Freudovou koncepcí vzniku kultury, kde má podle něj zásadní úlohu Oidipův komplex. Malinowski říká, na základě svých terénních výzkumů (prováděných během první světové války na Trobriandských ostrovech), že Oidipův komplex je pouze vedlejším produktem kultury, z jeho pozorování vyplynulo, že vývoj osobnosti probíhal na ostrovech úplně jinak než v evropském prostředí (u "divochů" nebyla nikdy sexualita potlačována) ... to co Freud považuje za univerzální jev, to Malinowski odmítá, říká, že není možné ztotožňovat instinktivní vztah mezi dítětem a matkou se sexuálním pudem, ... Oidipův komplex lze pozorovat, ale jen jako vedlejší produkt kultury (a toto tvrzení podporuje svým výzkumem v různých evropských společenských vrstvách v Anglii a rodném Polsku).

Malinowski uznává, že Freud objevil nové rozměry psychiky člověka ve vztazích mezi členy úzké rodiny, ale zároveň říká, že z pozorování divochů můžeme odvodit, že rodina je v různých společenstvích různá a to dokonce i v různých společenských vrstvách téhož společenství. Ukazuje, že svět dospělých (zejména v bohatých vrstvách civilizované společnosti západního typu) vytváří v dětech podřízené reflexy, pocity viny, vyvolává v nich poznání neslušnosti, kterou by jinak ani nepociťovaly, kdežto dětství, dospívání, ale i dospělý život se v divošských společnostech odbývají bez skrývání a bez studu ... tedy bez pokrytectví :-).

18 01.03.2017

Roger Penrose nás v této knize seznamuje se svým "přístupem" k otázkám lidského vědomí, jeho přístup je odlišný od mnoha jiných autorů - vědců i filozofů, kteří zastávají názor, že vysvětlit lidské vědomí lze s pomocí pojmového aparátu biologie (tudíž nelze srovnávat lidský mozek např. s umělou inteligencí). Penrose shodně s tímto přístupem říká, že v akci mozku je navíc nějaký fyziologický prvek a ten je zodpovědný za uvědomování si, resp. ve fyzikální aktivitě mozku je něco, co leží za hranicí vypočitatelnosti, co tedy nelze výpočetně simulovat. Také říká, že nejenom vnitřní projevy vědomí, ale i vnější, není možné vyjádřit výpočtem, jeho postoj je ovšem odlišný v tom, že jeho pojmovým aparátem se stala fyzika, která odkazuje až ke kvantové fyzice, která podle něj přináší přijatelné vysvětlení: „... vnějšího chování … bytosti obdařené vědomím“.

Penrose toto své stanovisko dělí na dvě varianty, resp. silné a slabé stanovisko. Kdy slabé stanovisko, říká, že tento prvek, nevypočitatelný proces, musíme hledat v nám známé fyzice, oproti tomu silné stanovisko (které zastává přímo Penrose) tvrdí, že na to současná fyzika nestačí. Podle této varianty musíme postoupit dál, za hranice nám známé fyziky, resp. je potřeba rozšíření současné fyziky. Podle Penrose tedy není náš fyzikální obraz světa zcela úplný a je pravděpodobné, že budoucí fyzika nám skutečnou podstatu vědomí vysvětlit dokáže, protože naše dosavadní znalosti fyziky na to prostě nestačí.
Stěžejní, pro tento přístup je slovo vypočitatelnost. Penrose připouští, že dosud známá, klasická fyzika je pro nás, i přes některé technické problémy, v podstatě vypočitatelná, ale Penrosova silná verze této teorie připouští, že existuje ještě jiná, nevypočitatelná teorie, která spojuje klasickou úroveň fyziky s fyzikou kvantovou a která vyžaduje nějakou novou fyziku, její důsledky přitom budou důležité pro vysvětlení činnosti mozku.
Nejprve si ale musíme, spolu s Penrosem, položit otázku, jestli máme nějaký důvod, pro tvrzení, že naše schopnost porozumět věcem je něco víc než výpočet? Penrose tvrdí, že tento důvod máme a podává k němu vysvětlení. K tomu je nejdříve potřeba vymezit pojem výpočet, pro tento účel, je myšleno to, co dělá počítač, resp. ne počítač reálný s omezenou kapacitou paměti, ale počítač ideální (jestli znáte, tak takový Turingův stroj, který má nekonečnou paměť a může počítat nekonečně dlouho :-)). Penrose uvádí několik různých příkladů (pravděpodobně) nekončícího výpočtu, v kapitole 2.2 zmiňujejednoduchý příklad, jeho úkolem je najít liché číslo, které je součtem dvou čísel sudých, a kde je zřejmé, že výpočet by běžel do nekonečna, protože sečtením sudých čísel vždy dostaneme zase jen číslo sudé. Podle Penrose je tak zřejmé, že výpočetní procedura nemůže zahrnout veškeré lidské matematické uvažování, matematický vhled nemůže být „zakódován“ do výpočtu, protože člověk k tomuto závěru dojde jinak než výpočtem. (Zajímavé je, že sám Turing by se s tímto názorem nejspíš neztotožňoval :-), Penrose ho řadí do zastánců první varianty, tedy silné umělé inteligence, protože Turing by podle Penrose nejspíš argumentoval tak, že lidská mysl užívá algoritmů, ale tyto algoritmy mohou být i chybné. Turingův výrok přímo zní takto: „…pokud předpokládáme, že stroj nikdy nechybuje, pak nemůže být zároveň inteligentní. Existuje několik matematických vět, které říkají zhruba právě toto… neříkají však nic o tom, kolik inteligence může stroj vykázat, pokud slevíme z požadavku neomylnosti.“)
Pro Penrose je tento názor nepřijatelný, protože ve svém důsledku znamená problém, jak by mohl člověk, jehož mysl funguje podle chybných algoritmů sledovat nějakou argumentaci a rozumět jí? Hlavní problém Turingova řešení vidí tedy Penrose ve správnosti postupů.
Penrose uvádí ještě jeden argument na podporu nevypočitatelnosti projevů lidského vědomí, tzv. gödelovský argument, který nám mj. říká, že matematické porozumění, nebyla zrovna schopnost, která by se nějak zvlášť uplatňovala v přirozeném výběru, přírodní výběr se podle Penrose řídil spíše obecnou schopností uvažovat a je tedy spíš otázkou náhody, že tuto schopnost můžeme použít i k chápání matematiky. Pomocí Gödelova argumentu nám ukazuje, že tato schopnost (chápání matematiky) je nealgoritmická, a tedy, že je použitelná i pro jiné účely než je matematika.
Penrosovo řešení otázky lidského vědomí musíme hledat v oblasti kvantové fyziky, protože nevýpočetnost tohoto procesu, která je jeho hlavním rysem, je podle Penrose podobná rysu nevýpočetnosti, který se objevuje při pokusech zkombinovat obecnou teorii relativity s kvantovou fyzikou. Ve hře jsou náhodné prvky, které podle Penrose nemáme pod kontrolou. Otázku, zda je budoucnost určena naší minulostí, modifikuje na otázku, zda je budoucnost určena přítomností vypočitatelně, v ní hraje důležitou úlohu prvek náhody a také determinismus, který filozofie odjakživa spojovala s otázkou svobodné vůle. Penrosova otázka tedy zní, zda do vývoje našeho vesmíru nevstupuje nějaký druh nevypočitatelnosti vyššího řádu, s kterým pocit svobodné vůle souvisí, resp. poukazuje na nevypočitatelné prvky lidského chování, jako úsudek, rozum, vhled, soucit, morálka, atp., tedy na lidské duševní schopnosti.
Penrose tuto otázku samozřejmě neřeší, jen ukazuje cestu, po které bychom se, při hledání odpovědí na podstatu lidského vědomí, měli vydat, tou cestou je pro něj fyzika, resp. kvantová fyzika ... zajímavé čtení, které doporučuji :-).

18 20.02.2017

Tato kniha reflektuje úvahy o silné umělé inteligenci, která říká, že veškeré myšlení je jen určitý typ výpočtu a pocit vědomí je provedení tohoto výpočtu. Podle zastánců této teorie je tedy inteligence záležitostí fyzikálních operací se symboly, a přitom není podstatné, v jakém prostředí, se takový systém realizuje. Vědomí je tedy čistě formální proces.

Jak to tedy vlastně s tou umělou inteligencí je? Je možné srovnávat lidský mozek (produkt evoluce, která trvá již miliardy let, jsou v něm „zakódovány“ všechny zkušenosti vnějšího světa) a umělou inteligenci (jejíž „stáří“ můžeme datovat maximálně několik desítek let a přestože její vývoj probíhá značnou rychlostí, zdaleka se ještě nemůže s „kvalitami“ lidského mozku rovnat)?
Johnem Searle je kritikem slepé víry v umělou inteligenci, zastává názor, že v principu je možné vědomí simulovat, tato simulace ovšem nikdy nebude mít žádné pocity, v mozku při procesu uvědomování si, probíhá ještě něco jiného, mít myšlenky neznamená jen realizovat správný program, ale je zde ještě něco, co přímo souvisí s fyziologickou konstrukcí mozku, s tím, že je složen z neuronů, a to je i důvod proč počítač při simulaci pocit vědomí nemá.
K lidskému myšlení patří také sémantický obsah, tedy „význam“ a vědomí, naše myšlenky, pocity, city, tento obsah mají, jsou „o něčem“, k něčemu odkazují (říká se tomu intencionalita).
Searle uvádí svůj "slavný" argument "čínského pokoje", který je z tohoto úhlu pohledu dost přesvědčivým argumentem proti silné umělé inteligenci, říká nám, že vnitřní aspekty vědomí nejsou vyjádřitelné výpočtem. Searle je přesvědčen, že otázky týkající se mysli, by měly být zodpovídány pomocí pojmového aparátu biologie.
Searle zároveň říká, že ať už je mysl způsobena čímkoli, působí při myšlení v mozku kauzální síly a mentální stavy, které přitom vznikají (vědomí, intencionalita, subjektivita, …) jsou ... biologické povahy ... tím se liší např. od názorů Rogera Penrose, matematika, zabývajícího se také našim vědomím, který je naopak přesvědčen, že pojmovým aparátem pro vysvětlení těchto fenoménů by měla být fyzika :-).

Searlova kniha se dá zařadit do zajímavé série knih zabývajících se našim, specificky lidským, vědomím, její výstupy jsou dnes již překonány (a tím nemyslím, že jsou zcela jiné, jen nám kognitivní věda, jako multidisciplinární obor, přináší všechny nové poznatky spojené a promyšlené z mnoha úhlů pohledu, rozhodně doporučuji např. knihu Marka Petrů - Úvod do kongnitivní vědy), přesto může být zajímavé, řekla bych pro zájemce o hlubší poznání lidského vědomí, zcela nezbytné, si tuto knížku přečíst :-) ...

PS: Penrose se nedomnívá, že by biologie na poli zkoumání lidského mozku nebyla důležitá :-), naopak si myslí, že na tomto poli bude v blízké budoucnosti dosaženo mnoho úspěchů, a to proto, že ve fyzice si nový výzkum žádá i novou fyziku, revoluci, která by znamenala změnu fyzikálního paradigmatu a nedomnívá se, že by k něčemu takovému mohlo dojít v blízké budoucnosti. Přesto je přesvědčen, že klíčový prvek pro pochopení vědomí, přinese lidstvu fyzika :-).

18 20.02.2017

Descartes považuje poznávání světa těles smysly za příliš nejasné a hlavně klamné, ... ostatně stejně jako skoro všichni filozofové racionalistického věku ...období počátku novověku ... období fascinace matematikou ...

To, že nás smysly klamou, Descartes dokládá příkladem kousku vosku, který pouhým zahřátím změní všechny své vlastnosti. Plnohodnotné poznání je jen to, které se může vyjádřit v průzračných, rozumových, ... tudíž matematických, pojmech. Pro svět těles je to rozlehlost, vyplnění prostoru. Tělesa jsou prostorem a prostor sestává z těles, prázdný prostor neexistuje. Základní vlastností reálných těles je tedy podle něho rozprostraněnost.

Descartes je zastánce dualismu, v jeho světě se svět rozpadá na dvě substance: substanci nerozprostraněnou tj. substanci duchovní a substanci rozprostraněnou tj. substanci hmotnou. Vedle nich pak spatřuje další substanci v Bohu, kterého vznímá jako bytost dokonalou a substanci nekonečnou, která existuje nad oběma ... je to nekonečná dokonalost, ... je jako myšlenkové určení obsažena v ideii Boha, ... a proto musí mít příčinu ve skutečnosti, tzn. že jen Bůh může být příčinou idee Boha, stejně jako konečná bytost, která dokáže myslet ideu nekonečna, může existovat jen díky tomu, že byla stvořena Bohem, případně jim udržována.

Ve 3. meditaci Descartes k tomuto uvádí, že Bůh je nekonečná substance, zatímco on Descartes je substance konečná, přičemž nekonečno je původnější a má více reality než konečno. Bůh tedy nejenže je, ale ještě je jeho vnímání prvotnější než vnímání sebe. Už jen to, že existuje a že je ve mně idea nejdokonalejší jsoucnosti, dokazuje existenci. Jak by potom Descartes mohl existovat s takovou přirozeností jakou má, kdyby opravdu Bůh neexistoval a nestvořil ho k obrazu svému :-). Bůh má všechny dokonalosti a tak přeci nemůže klamat .-).

Na počátku 5. meditace pak Descatertes uvádí, že boží existence a i existence jeho vlastní mysli je již prokázána a že je třeba se ještě zabývat otázkou materiálních věcí. Krom myslící substance v oboru stvořeného jsoucna existuje matérie, kterou on spatřuje v prostorové rozlehlosti, ke které náležejí také tvar a pohyb. A to proto, že tyto rysy lze uchopit matematicky :-).

18 20.01.2017