alef komentáře u knih

Protože mám ráda pohádky, fantasy ... a hlavně čokoládu ..., byl tento příběh plný kouzel a vůně čokolády pro mě jako stvořený ... a já si ho užila, stejně, jak soudím podle níže uvedených komentářů, jako většina čtenářů :-).

21 15.10.2015

Právě jsem dočetla další ze skvělých Ecových literárních experimentů... v jeho knihách se my, čtenáři, stáváme součástí jeho "literárních pokusů", jak sám Eco říká, text je jenom "líný nástroj" a od svého čtenáře vyžaduje, aby část práce odvedl sám ... a to je přesně to, co mně na jeho knihách láká, přitahuje a baví :-)
... četba Ecových příběhů je vždycky hodně subjektivní záležitostí ... každý čtenář je nucen sám si "dotvořit" fiktivní svět, který nám Eco předkládá, jsme nuceni přidat své zkušenosti, zapojit své estetické cítění (grafická úprava a ilustrace téhle knihy jsou třeba pro mně naprosto úžasným estetickým zážitkem a po celou dobu četby jsem si tuhle knihu naprosto užívala), a tak jsem "poslechla" autora:

"... četl jsem pomalu a vychutnával si větu, úryvek, kapitolu ..." ... a text se sám začal skládat do sdělení ... "jako kdyby se mi něco samo ukládalo do paměti ... jako kdyby jediné slovo vyvolávalo tisíc dalších ..."

"Co všechno shromažďuje paměť ve své prostorné jeskyni? ... V tajných a nepopsatelných záhybech? ... tam kde se setkáváme se sebou samými?"

"Musíme se naučit chápat své limity, ten moment, do kterého nemůžeš a pak už ano ..."

Dokonalé :-).

21 03.08.2015

Mám ráda sci-fi, fantasy, vtipné a inteligentní čtení, proto jsem se již nějakou dobu chystala na Kurta Vonneguta Jr., který dle přečtených anotací a komentářů všechny tyto podmínky splňuje. Moje první volba padla na Galapágy (mám taky ráda dobrodružství a přírodu :-) ... a jak to dopadlo s mojí volbou?
Stala jsem se obdivovatelkou Kurta Vonneguta :-).

A teď ke knize: Po přečtení této "analýzy" lidského plemene, kterou nám podává duch lodního dělníka (milion let poté), zjistíme, že zdrojem všech problémů, které kdy lidstvo mělo a nejspíš i mít bude, jsou naše příliš velké a ulhané mozky, ... jedinou útěchou nám může být, jak nás informuje náš vypravěč, že milion let poté, co lidstvo spáchalo svoje prolhané plány, se lidstvu mozek zmenšil natolik, že nám lidem přestal "ubližovat" svými ulhanými výmysly :-).

A ke Galapágám: zrodily se před 5-10 miliony let z oceánu a neexistoval na nich žádný život, nikdy nebyly spojené s pevninou a tak se na ně veškerý život musel dostat z jiné části světa a překonat přitom min. 1000 km /vzdálenost od nejbližší pevniny/ ... už jen tahle jediná informace dává tušit skvělý námět ...

... a věřte, že Vás, kteří máte rádi inteligentní příběh, rozhodně tahle kniha nezklame :-).

21 20.07.2015

Bohatá je řecká tradice ... básník Ovidius z ní vybral báje a legendy, ve kterých se vypráví o proměně člověka ... bylo to krásné čtení.

Byl to na "počátku" krásný věk :-):
"Zlatý vzešel nejprve věk, kdy zákona, soudce
člověk byl prost a od sebe sám ctil věrnost a právo.
Nebylo trestu ni strachu, a hrozivá slova se nečtla...
od sebe sama vše též jim dávala svobodná země:
ještě se netkl jí rýč a pluh ji nezranil dosud;
člověk, spokojen jídlem, jež poskytla příroda sama, ...

… a pak to začalo:
"... Ne však obilí jen ... si člověk od půdy bohaté žádal: on pronikl do útrob země,
z nich pak kopat se jal též poklady, ...
ocel již zločinná vzešla a zločinnější než ocel zlato,
vzešla i válka, jež bojuje obojím kovem ...
Ihned vtrhl v ten věk, jenž z nejhorší rudy byl stvořen,
veškeren hřích, a stud a pravda i poctivost prchla,
na jejich místo pak nastoupil klam a podvod a šalba,
násilí, úklady, lest a zločinná k majetku láska…" (Čtvero věků)

… a tak už to bohužel zůstalo od dávných dob až dosud … a že se s tím dávní bozi snažili vypořádat :-):
„Dnes na celém světě, kde moře kol dokola šumí,
zahladit musím to plémě smrtelné! Přísahám slavně
při vodách podsvětní říše, jež plynou styžskými háji:
vše jsem vyzkoušel dřív! Leč úd, jejž nemožno zhojit,
nutno je odříznout, zdravá by část se nenakazila…" (Lykáón)

… a tak nezbývá než dodat, že :
"Rozkoše nezkalené není na světě:
vždycky k radosti nějaká starost se přimísí …" (Mínós)

Byl muž, jenž ze Samu pocházel, prchl však z něho
před pány,...
Ten muž postřehl duševním zrakem
všechno, co lidským očím kdy příroda vzala a skryla.
Když pak prozkoumal vše svou bdělou prací a duchem,
předkládal veřejně nauku svou a mlčícím žákům,
žasnoucím nad jeho slovy, rád vykládal velkého světa
počátky, příčiny všeho …" (Pýthagorás)

21 02.06.2015

Knihy paní Vaňkové, ty historické, mě provázejí už dlouho a podle mě jsou skvělé. O něco později jsem poznala paní Vaňkovou také jako spisovatelku dobrodružné literatury, "říznuté" jak jinak než opět historií - Černá sága byla také skvělá. A vlastně teprve celkem nedávno jsem zjistila, že je tato autorka také spisovatelkou sci-fi a tak, celkem logicky moje volba padla hned na první z nich - na autorčinu prvotinu a nezklamala, naopak ... našla jsem vlastně vše, co mám ráda - sci-fi, dobrodružství, a také historii ... no a kupodivu i romantiku, tu jsem u sci-fi sice nečekala, ale na druhou stranu, v knihách paní Vaňkové, ji prostě čekejte :-).

Skvělý námět - vyspělá civilizace, která tu byla již před tou naší a která se k nám na Zem "vrací" (za pomoci mimozemské civilizace) s posláním opět zalidnit Zemi po katastrofě, kterou naši předci na Zemi dopustili - inspirace od Dänikena? (pár jeho knih jsem četla).

A teď ke knize samotné: na začátku čistě sci-fi příběh Země - Adalé (idylická planeta, která se nakonec ukáže, až mírně despotickou a která poskytne pozemšťanům azyl) … to vše je nutné, abychom pochopili. Na tomto pozadí se odkrývá příběh „posledních“ lidí, z technicky vyspělé civilizace, která žila na naší planetě před námi a která se přesto dokázala „vyhubit“, pozvednout svou vyspělou techniku sama proti sobě. Cíl těchto posledních lidí je jasný … znovu zalidnit Zemi. A v tuto chvíli se nám otevře romantický příběh (ano – romantický – jak už jsem řekla, u paní Vaňkové tu romantiku prostě čekejte, ať už píše knihu jakéhokoliv žánru) padesáti klonů Tarenů, několika cíleně zplozených dívek R a pár děti vzniklých z lásky posledních lidí (jako Neo a Ré), ti všichni míří na Zemi, jejich cíl je jasný „milujte se a množte se“, ovšem je tu drobná komplikace, Země už obydlená je, nesetkají se s pustou planetou, ale s naší celkem „nedávno“ zrozenou primitivní civilizací, ve které se snaží splnit své poslání, a tak se přes dobrodružný počátek jejich cesty za doby „úsvitu naší civilizace“ dostaneme celkem očekávaně až k „historické“ etapě naší civilizace, a když si tím vším projdeme … pochopíme … že cílem jejich cesty bylo JEDINÉ – zakotvit v tomto světě a obstát – prostě získat domov a naplnit tak svůj vlastní život.

21 29.05.2015

Mám paní Pawlowskou ráda, z jejích knih, plných veselých i vážných citátů, postřehů, rad ... cítím lehkost s jakou jsou psané a čtené v tu správnou chvíli mě potěší a pobaví, občas si říkám, že by nebylo od věci se jejími radami sem tam i řídit :-):

"Většina časopisů tvrdí, že pro ženu je ideální, když ... si dokáže vždycky poradit sama. ... Já žádné velké ambice, vystačit si sama, nemám. Zase mne v dětství poučila teta. Za prvé řekla, že ona nikdy nechtěla být holkou do nepohody, že chtěla být vždycky naopak dámou v pohodě ..."

21 15.04.2015

Tak se poslední dobou probírám knihovnou a našla jsem pár polozapomenutých "pokladů", tahle knížka je mezi nimi. Vzpomínám si na pohádkové dobrodružství "šikovných" tovaryšů, kterak získávali princeznu :). Plus ode mě dostávají také krásné ilustrace Heleny Zmatlíkové. Škoda jen, že jsem si na tuhle knížku nevzpomněla, když byly děti malé, ale snad se ještě bude hodit :-).

21 07.04.2015

Kniha psaná formou deníku Galileovy dcery Virginie, která žije jako jeptiška a pečuje o svého otce. V deníku popisuje časy jeho velké slávy a společenského uznání i období pádu, inkvizičního procesu, při kterém byl GG nucen pod hrozbou mučení odvolat svou teorii.
Také popisuje své dětství, jako nemanželské dcery GG, popisuje život jejich rodiny (matky a sourozenců), která sice žila pospolu s GG v pěkném domě a přesto si ji GG nikdy nevzal.

Námětem pro tuto knihu byla dochovaná korespondence mezi dcerou a otcem z doby, kdy již byla jeptiškou. Po historické stránce určitě zajímavé čtení, ale musím bohužel hodnotit jako čtení nezáživné. Autorovi se nepodařilo zasadit historická fakta do zrovna čtivého příběhu, a tak pro mě zůstává spíš jen takovou ne zrovna povedenou učebnicí dějepisu.

21 23.01.2015

Způsobné děti: „Nedělej si starosti. Jsou natolik vychované, že když jim řekneme, aby na nás klidně počkaly, poslechnou“,

... úspěšný, milující, chápající manžel ... bohatství ... báječná práce ... služebná ... přítelkyně ... prostě nechybí vůbec nic ...

... a tak z celé knihy na nás zívá jedna velká nuda.

Jako poznámku pod čarou bych ještě chtěla připomenout, že tématu "nevěry" se Coelho už věnoval, v knize Alef, a řekla bych, že tam se mu vedlo o poznání lépe: každý z nás může dospět k bodu, kdy má pocit, že život plyne kolem nás ... že se jen snažíme plnit očekávání druhých ... kdy vnitřně "voláme o pomoc". Coelho se s tím vyrovnává "cestou" - resp. poutí, na které je otevřeně nevěrný ... kdy je nevěra součástí jeho "duševní pouti" a "terapie"? (no s tím mám, přiznám se, trochu problém), ale knihu jako takovou jsem si přečetla se zájmem, našla v ní hloubku příběhu, který jsem v "Nevěře" prostě neobjevila.

21 05.01.2015

S doznívajícím úsměvem a příjemným pocitem po dočtení poslední stránky se ptám, v čem se skrývá kouzlo téhle knížky?

Autorův humor mi je celkem sympatický. Podle mého naprosto přesně, vtipně a výstižně líčí ten "odvěký boj" :-) ... Francouzů a Angličanů, ano ... proč k jejímu přirovnání nepoužít teorii her :-) ... autor kápl na to pravé ... "klasická půjčka za oplátku" ... mě to bavilo :-):

"... my (angličané) jsme se jenom posmívali jejich přízvuku a taky frňáku generála de Gaulla, a od té doby je prý jen v jednom kuse prudíme svým nechutným jídlem a pokoušíme se ze světa vyhladit francouzštinu. Proto nastavěli (francouzi) tábory pro uprchlíky hned vedle vjezdu do Eurotunelu a odmítají jíst naše hovězí, ačkoli už to je roky, co je podle odborníků bezpečné. Permanentní půjčka za oplátku, ... Nejezdi tam. A já mu na to: milej zlatej, je mi líto, ale musím tam jet a ověřit si, jestli s tím spodním prádlem nekecáš."

Dočteno, zavřu oči ... a stále jako bych cítila tu "příjemnou" :-) vůni francouzského sýru, ... prostě zjišťuju, že se mi bude po Paříži (viděné Paulovýma očima) stýskat :-).

21 02.12.2014

Jejda, tak tohle je opravdu už hodně dávno, co jsem přelouskala celého Olava a hned nato Kristinu Vavřincovou ... právě vzpomínám na svá gymnaziální léta :-) ... a na romantické čtení o lásce :-) ... (o jejích různých podobách - od dětské, přes mileneckou až po mateřskou v Kristině Vavřincové) a nebo v případě Olava, o touze (bolestné) a snaze naplnit ji ... vzpomínám na příběh o nesčíslně komplikacích a o vyvzdorované lásce :-) ... a taky na vyprávění o těžkém životu na Heistvikenu, o utrpení a o pocitech viny, a taky o dospívání a prvních láskách Olavových dětí ... prostě na vyprávění o smyslu života ... na drama vrcholící pocity viny a následného pokání ... a samozřejmě to vše jsem silně emocionálně (njn to už tak v pubertě bývá) prožívala :-).

20 18.07.2017

„Ulice byla špatně osvětlena ... Divil jsem se zvláštnímu klidu a temnu tady, když to musilo přece být blízko nějaké hlučné hlavní tepny londýnského života, ... za velkými vraty pevně uzavřenými a zamčenými bylo docela temno a pusto. Pak přišel ohromný průmyslový závod; a u cesty ohyzdná holá zeď ... a na vteřinu tím oknem uviděl jícen pekla,“

Všechno je podivnější ... víc, než si dokážete představit :-) ... připravte se na magické popisy ... na to, jak pradávné síly zla vyplouvají na povrch ... a s nimi skrytá tajemství ... a všechno se to „hrne“ současným světem :-) ... taky si opravdu hodně užijete popisu prostředí, ve kterém se příběhy odehrávají ... a nejsou to opravdu žádné akčními thrillery ... co se týče akce, máte spíš pocit, jako by se vlastně ani nic nedělo ... a přeci se děje ... před Vámi se otevírá mystická atmosféra, kterou opravdu vnímáte ... v ulicích Londýna pak potkáte dva svérázné gentlemany ... tito pánové Vás provedou vážně až poetickým :-) příběhem plným symbolů, které ale každý vnímá úplně, ale úplně, jinak (trochu mi to připomnělo pány Jackyla a Hyda :-))

... zde stojí proti sobě ... rozumové zdůvodnění událostí a jejich pocitové chápání ...

„Je dost zvláštní to, co jsem spatřil; někdo se loudá klidnou, střízlivou, všední londýnskou ulicí, ulicí s šedými domy a holými stěnami a tady jako by se na okamžik odhalil závoj, a kouř z pekla vystupuje mezi dlaždicemi, půda se do ruda rozžhavuje pod jeho nohama a jakoby slyšel syčení pekelného kotle. Muž, prchající v šíleném strachu o svůj život a zuřivá nenávist je mu v patách s nožem již vytaženým; tady je skutečně hrůza; ale co je to vše proti tomu, co jste mi řekl? Povídám vám, Fillippsi, vidím, jak se spiknutí zaplétá; naše kroky bude ode dneška sledovat tajemství a nejvšednější příhody budou plny významu. ... Náhoda nám vložila do ruky nit, řekněme, že zamotanou; bude naším úkolem sledovat ji.... Jinak nevidím důvodu, proč by měl být některý z nás znepokojován. ... Já osobně budu spát klidně a půjdu po své práci s pocitem jistoty a pevnou spolehlivostí v přirozený pořádek věcí.“

Nemůžu si odpustit ještě ukázku „popisné poetiky příběhu“ :-)
„Prošli tmavou ulicí a zamířili do něčeho, co vypadalo jako úzký průchod železem pobitými otevřenými vraty. Průchod byl vydlážděn dlaždicemi a vyzdoben pěknými keři v kořenáčích po obou stranách a stín vysokých zdí tu tvořil chládek, který byl velmi příjemný po horkém vzduchu na slunné ulici. Průchod ústil na malé náměstí, rozkošné místečko, kousek Francie, přesazený do srdce Londýna. Vysoké zdi čněly po obou stranách, pokryté lesklými popínavými rostlinami, květinové záhony s řeřichami, měsíčky a voňavou rezedou zářily barvami, a uprostřed náměstí vysílala fontána skrytá v zeleni chladnou sprchu ustavičně padající do bazénu pod ní. Židle a stoly byly rozestaveny v pohodlných vzdálenostech, a na druhém konci dvora byly dokořán otevřeny široké dveře; za nimi byla dlouhá, temná místnost a vřava provozu tu zněla jako vzdálený šepot.“

20 21.03.2017

Horory nejsou můj šálek kávy (zato miluju fantasy), jenže tenhle krátký příběh vzbudil na jedno odpoledne moji zvědavost :-) ...

... stačilo jen pár slov ... vplula jsem do příběhu a získala pocit, jako by se nic nedělo a přesto ... jako by se dělo všechno ... někde pod povrchem, kam nevidíte ... jen tušíte, dohadujete se, cítíte to, vnímáte ... se objevuje zmínka o zlu ... najenou přesně chápete, co tím Mr. Clark myslí, když říká: „jsem jako cestovatel, jenž pohlédl zvědavě do propasti a se strachem uskočil zpět. Co vím, je dosti zvláštní a hrozné, ale mimo mé vědomosti jsou temnoty a hrůzy ještě hroznější, neuvěřitelnější“

... a taky, že „vše –ano, od hvězdy, jež objevila se právě nad námi na obloze, až k pevné půdě pod našima nohama – pravím vám, že to vše jsou jenom sny a stíny: stíny, jež zakrývají našemu zraku skutečný svět.“ ...

... Vaše mysl horečně uvažuje, probírá se „známými směry a cestami, které jste již stopovali stokrát“ ... a pak se Vám objeví „velká pravda a ... uzříte ... ohnivými čarami narýsovaný celý nový svět, neznámou zemi; pevniny a ostrovy a veliké oceány, po nichž ještě žádná loď neplula (pokud vím) od té doby, kdy první člověk otevřel oči a spatřil slunce a hvězdy na nebi a klidnou zemi pod sebou.“ 

„Dejme tomu, že některý elektrofyzik pozná dnes náhle, že on a jeho přátelé si hráli pouze s oblázky a považovali je za základy světa; dejme tomu, že tento člověk shlédne, jak se nezměrné prostory otevírají jeho proudu a jak lidská slova letí dále, až k slunci a za ně, do světů, jež jsou za ním, ... a uvidí ... nevyslovitelnou propast, zející hluboko mezi oběma světy, světem hmoty a světem ducha.“

... bylo to docela zajímavé čtení, ... setkání s představou zla ... ničícího tělo i duši ... takže Vážení, já si vezmu autorovu radu k srdci: „až skončíte ...vypuďte vypravování z mysli. Ani si radši na ně nevzpomeňte, ... jinak toho budete litovat“ :-).

20 23.01.2017

Aneb "jak správně vést svůj rozum a hledat pravdu ve vědách" ... Descartovým východiskem je metodická skepse, soustavná pochybnost, a to zejména o datech smyslového poznání ... je to pro něj prostředek, jak ze "zcela nezaujaté představy o skutečnosti, má být nalezeno to, co je nepochybné". Snaží se najít pevný bod, který by byl základem světa a ze kterého by pak vycházelo naše pravdivé poznání ... a potvrzení našeho bytí. Pro Descarta je ten pevný bod, ze kterého může vyjít - myšlení: „Myslím, tedy jsem“.

Ovšem pozor, Descartes odmítá takovou skepsi, jako „pochybování pro pochybování“ , ... pochybnost užívá jen proto, aby se dobral pravdy, takže ...

... když jsme takhle zpochybnili všechno, o čem můžeme nějak pochybovat, můžeme předpokládat, že není Bůh, ani nebe, ani tělesa; že ani my sami nemáme ruce ani nohy ani celé tělo ... co ale nemůžeme ....předpokládat, že nejsme my sami, když si to myslíme, ... protože nelze tvrdit, že by to, co myslí, v té chvíli, kdy to myslí, neexistovalo ...

... a tak myšlenka „Ego cogito, ergo sum“ (myslím, tedy jsem), ... je ze všech první a nejjistější ...první neotřesitelná jistota. Vše může být klam, všechno je možné zpochybnit, jen ne to, že právě teď, v tento okamžik, pochybuji.

Co následuje? Samozřejmě, že hned pak Descartes Jako další jistotu objevuje, že má v sobě ideu Boha ... jako nekonečné, všemocné a vševědoucí bytosti. Tahle idea přeci nemůže pocházet z vnímání vnějšího světa ani si ji nemohl vytvořit sám, protože konečný a nedokonalý tvor si nemůže sám ze sebe vytvořit ideu nekonečné a dokonalé bytosti :-).

Tak a teď už mu nic nebrání, aby v dalším kroku získal jistotu o realitě smyslového světa:
„K vlastnostem dokonalé bytosti musí nutně náležet i pravdivost. Kdyby Bůh nebyl pravdivý, nebyl by dokonalý. Je tedy nemyslitelné, aby mne chtěl pravdymilovný Bůh klamat a předstíral před mým zrakem tento svět pouze jako klamný přelud.“

A jak tomuhle všemu říkáme? ... pokus o formulaci spolehlivé a zcela obecné analytické metody poznání :-) ... přijímat jen to, co se mi samo představuje tak jasně a zřetelně, že o tom nemohu pochybovat, ... a nezapomeňte přitom, že každý problém lze rozdělit na co nejjednodušší části, které lze pak bezpečně poznat :-) ... už Descartes byl přesvědčen, že i ty nejobtížnější vědecké problémy lze takto rozložit na „dlouhé řetězce jednoduchých kroků, a pokud se zachová jejich pořadí, musí se najít řešení".

Souhlasím s woodwardem ... některé věci jsou živé v dnešní době právě tak, jako byly v 17. století ...

PS: Podobnou myšlenku, „Pochybuji, tedy jsem“, napsal už Sv. Augustin z Hippo, dále ji ale nerozvedl.

20 20.01.2017

Poezii čtu méně, než bych chtěla, prostě ne dost často, ale občas dostanu takovou náladu, nebo chuť, stává se mi to obzvlášť v tomto období, podzimních až zimních tmavých večerů ... a tentokrát se mi dostala do ruky tahle sbírka...

VÍM
„Vím, svět jsem svými verši znavil.
Kdo v této spoustě vyzná se?
Mnoho jsem znudil, jiné bavil,
Dnes každý k tomu přizná se.

A mně to v hloubi duše jedno.
Co psáno – psáno, žiju dál,
...
Kdos ohřeje se na mém zpěvu,
kdos usměje se všetečně,
kdos jádro chytí a kdos plevu,
a obé v posled zbytečně.“

... a příjemně jsem si užila tuhle svoji chvilku poezie :-) ... Vrchlického básničky jsou inspirované životem, snahou vyrovnat se se světem, s otázkami na život i na smrt, ... s otázkami, jak žít v souladu nebo spíš v symbióze s ostatními lidmi,
... jsou lyrické, ... plynou, a proto tak krásně „zní“, když je čtete,
... jsou smyslné, ...nebo spíš intimní, protože jsou o hledání, a taky o proměnlivosti nálad,
... jsou nevšední, nebo spíš ... vysoko nad všedností našich životů :-).

Mě jste pane Vrchlický bavil, ... jste opravdu vnímavý pozorovatel života, a taky jsem se ohřála Vašim zpěvem, ... obzvlášť, když jsem se snažila chytit jádro, ... místo plevy :-).

20 06.12.2016

Otázkami etiky, "to jest hledání nejlepšího života v obci, spravedlnosti a práva" se Aristotelés zabýval v několika spisech: v Etice Eudemově, v Politice a v asi nejznámější Etice Níkomachově.

Nejdůležitější z věd je pro Aristotela věda o obci (politiké), která určuje, “co se každý v obci musí naučit”. Nejde v ní o poznání, ale o jednání, a to ušlechtilé a spravedlivé. V otázkách jednání – podobně jako v otázkách zdraví - není přesnost možná a „vzdělaný se vyznačuje tím, že v každé oblasti vyžaduje jen tolik přesnosti, kolik povaha předmětu připouští.“ Nejlepší jednání je pak to, které není prostředkem, nýbrž cílem. Takovým cílem je pro člověka blaženost (eudaimonia), která není vrtkavá jako pocit štěstí, ale trvalá... je to nejspíš dar od bohů, ale něco také potřebuje: prostředky, podmínky a děti. Blažený je, kdo v jednání uskutečňuje dokonalé dobro a má k tomu nutné podmínky po celý život.

Cestou k blaženosti je ctnost, která se získává učením, zkušeností a návykem. Přirozenost dává člověku jen schopnost učení jako možnost, jež se uskutečňuje konáním (dobrým nebo špatným), a to je právě smysl výchovy.

Neřestí je mnoho, kdežto ctnost je vždycky jen jedna a většinou znamená vyhýbat se krajnostem, nedostatku i přebytku; "tak je štědrost mezi rozhazovačností a lakotou, statečnost mezi zbrklostí a zbabělostí". Není to ale žádný průměr, nýbrž dokonalost sama, kterou by každé přidání i ubrání pokazilo.

Ctnost se týká jen jednání chtěných a vědomých, volba je předem rozvážené chtěné jednání. Ty nejdůležitější ctnosti jsou statečnost, umírněnost, štědrost, laskavost jako střed vůči hněvivosti i slabošství, a v obci zejména spravedlnost. To je výkon dokonalé ctnosti vůči druhým, „dobré těch druhých“ a “souhrn všech ostatních ctností”.

Spravedlnost v obci musí být řízena zákonem, “proto nenecháváme vládnout člověka, ale zákon.” Náležitost, slušnost je spravedlnosti podobná, ale není to totéž. Je spravedlivá, ale ne podle zákona, nýbrž jako náprava zákonné spravedlnosti. Zákon totiž musí být obecný, kdežto jednání je nepravidelné, takže některé případy nelze spravedlivě posoudit zákonem.

Aristotelés nahlížel na demokracii podobně jako Platón, tedy považoval ji za závadný typ státního zřízení :-).

Zúžil pojem lidu v demokratických zřízeních na většinu chudých, která nedisponuje všemi právy ani prosazením svých zájmů, a to je důvodem (jak podle Aristotela, tak podle Platóna), proč demokracie nemůže být stabilním systémem, pokud v ní existují takové rozdíly. Demagogové rádi zneužijí své moci nad chudými a namíří jejich hněv proti bohatým, kteří jsou přinuceni se bránit, což ve výsledku vede ke zhroucení demokracie. Nejzávadnějším faktorem tohoto zřízení není ani tak nestabilita, jako spíše skutečnost, že demokracii a vládnoucí většině v ní nejde o obecné blaho, což je důležitá charakteristika všech zdravých forem zřízení :-).

Zajímavé ... dříve stejně jako dnes :-) ... uplynulo víc jak 2000 let a stále jsme nevymysleli nic lepšího :-) ... a tak se stále držíme demokracie, jako nejlepšího ze všech těch nejhorších řešení, kterých jsme naopak navymýšleli spousty :-).

20 22.11.2016

Joyce jako by vůbec nezajímalo, že to, co ze svého nitra v okamžitých, prchavých asociacích vypouští na papír, má snad taky někdo číst ...

... tahle věta z úvodu k této slavné knize docela přesně vystihuje mé pocity z mých pokusů o četbu této knihy (čtu ji po částech už cca rok a hodlám v tom ještě chvíli pokračovat :-) ... a taky docela přesně ozřejmuje mé hodnocení, já si prostě v případě této knihy nemůžu pomoct, čistě subjektivně a na základě mých pocitů dávám 3 *, s vědomím, že tato kniha je neobyčejná, a má vlastně vše, superlativů si v komentářích níže přečtete opravdu spoustu a mnohé ji přesně vystihují, ... jenže, ... celkem výstižně popsáno v komentáři pode mnou ("puml"), ... když čtu knihu, očekávám od ní mj. "zážitek" ... špatně se to definuje ... estetické souznění, příjemný pocit, když po knize sáhnu o otevřu její stránky, těšení se . .. a to se u téhle knihy u mě prostě nedostavuje, ... čtu dál a vytrvávám, ... ovšem radost ze čtení mi schází ... téhle knize ta přemíra všeho podle mého hodně ubírá.

20 12.10.2016

Máme tu 18. století - osvícenství, období přelomové změny ve vnímání křesťanství, z velké části způsobené rozvojem novověkých přírodních věd a s nimi ruku v ruce spojeným rozvojem "rozumu" - ve smyslu racionálního uvažování ... a tak lidé začali víru a její roli s ve společnosti vnímat trochu jinak ... započal proces sekularizace Evropy.

Nebyl to ale ateismus, který by se stal vůdčím, naopak většinou osvícenců byl kritizovaný, ale deismus (Bůh stvořil svět a stanovil jeho neměnné a i pro něj samého platné přirozené zákony, a dále již tudíž do jeho vývoje nechce ani nemůže zasahovat) ... a tak se největší kritika snesla na katolickou církev - na její pověrečnost a způsoby její organizace ... tolik asi k důvodům, které vedly Denise Diderota (jednoho z čelních představitelů osvícenství a mj. zastánce deismu) k tomu, aby Jeptišku napsal.

A teď k příběhu: ... Diderot před námi rozvine příběh jako ostrou kritiku klášterního života ... nepřístojností, které se za jeho zdmi dějí ... je to protest proti doživotnosti slibů, které jsou dívky nucené (často pod nátlakem a ve velmi mladém věku) složit, ... je to vyřčená pochybnost k samotnému opodstatnění existence klášterů ... je to připomínka, že Kristus nebyl ten, kdo by zakládal náboženské řády a že mechanické opakování modliteb nedokáže vyvážit hodnotu ani jediné almužny nebo dobrého skutku ... je to ukázka toho, že řeholní slib je v naprostém rozporu s přirozenými sklony lidí a ti, kdo ho bezezbytku mohou plnit musí být buď "nedostatečně vyvinuté bytosti", fanatici a nebo ... pokrytci.

20 09.09.2016

Už jste se někdy zamysleli nad tím, co je primárním nositelem významu, zda je to slovo nebo věta?

Slov je omezený počet, který se lze naučit, zato vět je neomezeně, zvládnout jejich skladbu lze, jen když se naučíme způsoby jejich konstrukce z naučených slov, přesto, podle Quina mají slova svůj význam jen díky své roli ve větách, při hledání významu je tedy třeba začít studiem vět. Význam věty jednoho jazyka je pak to, co ta věta sdílí s překladem do jazyka jiného.

Tenhle spis je hodně zajímavý ... dozvíte se o Quinově "experimentu" s radikálním překladem, vyjasníte si taky hodně pojmů potřebných při analýze jazyka, poznáte Quinovu tezi o neurčitosti překladu, Quine se také zabývá slovníky a lexikografií, atd. ...

„… věta je … analytická, je-li pravdivá díky významům svých slov, …(resp.)… věta je analytická, naučí-li se jí rodilý mluvčí přisvědčovat tak, že se naučí jedno nebo více z jejích slov.“

„… větu lze pokládat za pozorovací pro skupinu, pokud je pozorovací pro každého z členů, jestliže všichni „svědci“ události jsou svolní souhlasit či nesouhlasit …“

... ale pozor ...

„věta může být pozorovatelná pro každého z různých mluvčích, aniž by byli tito mluvčí způsobilí s ní souhlasit ve stejných situacích“

20 02.03.2016

Taky jsem se do čtení pustila spolu se synem ... máme za sebou druhý díl a mé hodnocení se nemění ... příběh, který zajímavou, dobrodružnou formou podává dětem (a jistě nejenom jim :-) nechcí říct přímo odpovědi, ale určitě zajímavé úvahy a podněty na otázky, na které se ptáme i my, dospělí: Je možné cestovat napříč vesmírem? Jsou tam venku, ve vesmíru, Marťani nebo prostě bytosti z jiných galaxií anebo prostě jen jiné formy života? ... si zaslouží vysoké hodnocení :-).

20 22.02.2016