alef komentáře u knih

"To je krev lady Eleonory de Canterville, kterou právě tady zavraždil roku 1575 její vlastní manžel sir Simon de Canterville. Přežil ji o devět let a pak za velmi tajuplných okolností náhle zmizel. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno, ale jeho hříšný duch dosud bloudí zámkem. Tu krvavou skvrnu velice obdivují turisti a vůbec všichni, a odstranit se nedá."
"To je nesmysl," zvolal Washington Otis. "PINKERTONÚV ŠAMPIÓN V ODSTRAŇOVÁNÍ SKVRN A NEDOSTIŽNÝ CIDIČ to vyčistí co nevidět."
A než tomu mohla poděšená hospodyně zabránit, padl na kolena a hbitě drhl podlahu jakousi malou tyčinkou, která vypadala jako černé líčidlo. V několika vteřinách nebylo po krvavé skvrně ani stopy.
"Já věděl, že Pinkerton to dokáže," zvolal vítězoslavně Washington, ohlížeje se po své rodině, jež se mu obdivovala. Ale jen ta slova vyřkl, už šerou komnatu ozářil příšerný blesk a tak strašlivě zaburácel hrom, že všichni vyskočili a paní Umneyová omdlela.
"Ohavné počasí!" řekl klidně americký vyslanec, zapaluje si dlouhý tlustý doutník. "Mám za to, že ta stará země je už tak přelidněna, že ani slušné počasí se tu na každého nedostane. Jsem odjakživa toho mínění, že Anglii zbývá jedině emigrace."
"Milý Hirame," zvolala paní Otisová, "co si počneme s ženskou, která omdlévá?" "Strhni jí to z platu jako za rozbité věci," odvětil vyslanec, "a ona omdlévat přestane."

Čteno nevím pokolikáté, protože tohle mě prostě baví :-) … „Cantervillský duch stál chvilku zcela bez hnutí, v pochopitelném rozhořčení … když dorazil do malé tajné komůrky v levém křídle, opřel se … o měsíční paprsek, aby nabral dech, a pokoušel se ujasnit si své postavení.“

Jsem, za to nebohé, opuštěné a nešťastné cantervillské strašidlo, moc ráda, že tahle humorná, úsměvná i výsměšná „duchařská pohádka“ … má šťastný konec :-) …

„Až zlatovláska jako květ
k modlitbám pohne hříšný ret,
až suchá mandloň rozkvete,
zalita slzou dítěte,
pak přijde doba šťastných chvil
a klidný bude Canterville..“

"Hele! Ta stará uschlá mandloň rozkvetla! Vidím ty květy docela zřetelně, když na ně svítí měsíček."

Wilde byl ve své době považovaný za dekadentního autora, ve smyslu lhostejného vůči etice a morálce, obhajujícího názor, že umění nemá moralizovat, ani hodnotit. Tak s druhou částí téhle věty se dá bez problému souhlasit, Wilde totiž opravdu nijak nemoralizuje ani nehodnotí, přesto jeho povídky s jejich osobitým stylem a humorem svou morální a navíc ještě dokonale estetickou hodnotu mají.
A pak ten úžasný jazyk (který sám o sobě je estetickým zážitkem), ten mě okouzlil už dávno … a stále mě baví :-).

100 27.02.2020

Taky jsem to tušila (viz. komentáře níže) … Enti existují! :-) … už nikdy nebude procházka lesem stejná, jako dřív :-).

Rostliny vs. živočichové … všichni JSME, patřime do souboru živých organismů, a jejich rozdělení je věcí konvence, my sami jsme si to tak určili, čistě na základě průvodních znaků.

Do rukou se mi dostala krásná kniha, která je především o tom, že naše rozlišení, může být právě jen a čistě naším, … jen prostě nevíme, parafrázuji T. Nagela: „jaké to je, být netopýr“. A teď, na základě přečtené knihy, si dovolím toto tvrzení rozšířit, … a už vůbec netušíme, jaké to je „být jasanem“ :-).

Tahle kniha mj. hodně hovoří o komunikaci, a to mě, asi zaujalo nejvíc, protože se jí, čistě v linii člověk – zvíře, zabývám. Pro mě tedy nebylo žádným novým zjištěním, že komunikace nemusí být jen o „řeči“, tedy tak, jak ji běžně chápeme, ale pomalu se na tomto poli přesouváme k malé změně paradigmatu, jinak řečeno, mělo by pro nás být již zcela běžné a nerozporné chápat komunikaci, třeba jako, jak navrhuje Peter Wohllben „předávání signálů“. Víme zcela bezpečně, že existuje, jen se mnohým stále ještě příčí, přičíst tomuto termínu výraz „komunikace“, a to zejména z jednoho prostého důvodu, museli bychom totiž zároveň takovému „organismu“ nebo, řekněme, takové „entitě“, přiznat zároveň, že ve své struktuře má něco, co bychom mohli nazvat analogií „mozku“, tedy nějaký „řídící systém“, který svým jedinečným způsobem /který zatím ne vždy, dokážeme rozpoznat, či vůbec přiznat si možnost takového systému/ přijímá, a také vydává, impulzy, které „vedou ke změně chování“ takového organismu (či entity).

Naším problémem na tomto poli je především ČAS – významné změny lze totiž pozorovat právě ve vztahu k času, a ten je přeci jen pro nás a stromy, velmi, velmi odlišný, a nemusím nejspíš říkat, že ve výrazné nevýhodě jsme my, lidé :-). Možná je tedy tím nejzásadnějším problémem, který nám brání přiznat si výše uvedené, že zapomínáme na to, že „časový úsek, který je potřeba ke zpracování informací a proměně v čin, je u nás lidí a rostlin, diametrálně odlišný“.
Vrátím-li se k mým oblíbeným Tolkienovým Entům (on to věděl už dávno předtím :-)) … je to prostě tak, že milí Enti jsou bytostmi (či entitami, jak je komu libo) „pomalého plynutí času“ … z našeho, tak krátkého, lidského pohledu prostě potřebují na to, aby se projevili, celé věky.

A zase jsme u toho „náš úhel pohledu“, stále a znovu narážíme na to samé, na náš antropomorfismus. Nechápejte to, prosím, jako výtku, ono je to pro nás vlastně často dost nezbytné, těžko bychom se jinak i my sami zařazovali do světa, těžko bychom si bez něj vytvářeli zpětné vazby pro naše činy, je to tedy z určitého úhlu pohledu, hledisko užitečné, úvahy na toho téma by nejspíš vydaly na další dlouhý článek, takže to zkrátím, a jen si dovolím poslední poznámku – měli bychom si jen dát sakra pozor, aby nebylo nekriticky nekompromisní!

A ještě na závěr, tuto knížku doporučuji! Odborníkům i laikům, věřím, že bude zajímavým čtením pro každého! A prosím, nebuďte při čtení ... nekriticky nekompromisní :-).

„A až půjdu, tak se vrátím zčásti jen“ … verš hitu Petra Maffaye by mohl být napsán o stromě, jehož pozůstatky jsou pro lesní koloběh stále ještě nepostradatelné.“

„Po staletí nasával živiny ze země a ukládal je ve dřevě a kůře, … je tak cenným pokladem pro svoje děti.“

„… i kdybychom tady (u nás) měli mít jednoho dne španělské klimatické poměry, převážná většina buků by je zvládla. Jediným předpokladem je, že les nebude kácením narušen, co se jeho sociální struktury týče, a že si bude i nadále moci sám regulovat svoje mikroklima.“

100 16.07.2019

„Jak málo stačí, aby byl člověk vychýlen z nastoupené cesty.“

Bláhová domněnka – šachta, jako zhmotnění všech nadějí na lepší život,
a tak na šťavnatých loukách, kde se pásl dobytek, vyrostly těžební věže …

Vstáváš za svítání, mlčky polykáš krajíc chleba s utřeným česnekem a solí, vypiješ meltu a vyrazíš na cestu k šachtě,
čeká tě tam 12 hodin v ďuře, naplněných dřinou na hranici fyzických sil,
nemáš čas ani na strach, který je ovšem na místě – zlé zprávy totiž přicházejí s děsivou pravidelností …

Všechny hornické ženské si tím projdou – strach ze zlých zpráv – a na některé pak čeká, místo úlevy, jen mlčení a zlověstné ticho – o soucit tu ovšem nikdo nestojí a lítost si nemůže dovolit – jestli chceš přežít, nesmíš se poddat děsivé tíze osudu … „Člověk nikdy neví, co ho čeká. Ale měl by na to být připraven.“

A tak se Barbora pere se svým osudem a v jejím příběhu vypráví dějiny polsko-českého pohraničí …

Už, když jsem četla (jako první) Životice, věděla jsem, že Karin Lednická se stane mou oblíbenou a obdivovanou českou autorkou. Dokonale mi sedl její způsob vyprávění příběhu, líbí se mi, jak precizně zpracovává vybrané historické/společenské téma, proto jsem už v komentáři k Životicím psala, že tato autorka by měla psát výukové materiály pro učebnice dějepisu – takhle nějak si totiž představuji „živé dějiny“ – v tomto případě regionu, který má co vyprávět! Má co říct k počátkům průmyslové revoluce na území naší malé zemičky, k tomu, jak tvrdý byl život v hornickém kraji za první velké války a jak moc zdejší území poznamenal pád monarchie a vznik samostatného Československa.

Hlavní hrdinka Barbora a spolu s ní ostatní vypravěči příběhu dávají dohromady pestrou mozaiku života plného uhelného prachu a dřiny – té Barbora dobře rozumí, změnám ve společnosti už tolik ne, život se totiž i v tomto regionu v tomto dost dramatickém období, hodně změnil …

„Celý život světu kolem sebe rozuměla, teď mu však rozumět přestává. Zatímco ostatní slyší, ve hřmotu šachet a hukotu koksárenských pec,í krásnou píseň … k jejím uším doléhá jen lomoz.“

„Tisíce mužů vyprazdňují útroby země v jednotvárné dřině, aby uživili rodinu, a sami přitom dávají den co den všanc své zdraví, dokonce i život.“

… „na železničních vlečkách u šachet stojí prázdné vagóny, které hladově spolykají vše, co jim spadne do chřtánu …“

Obrázky Josefa Čapka a pohádka od Karla Poláčka a máte v rukou jedinečný výtvor!
A víte, jak to všechno začalo?
To se takhle jednou ozvalo: Táto, povídej mi pohádku!
A táta začal povídat: Byla jednou jedna stará čarodějnice a ta se jmenovala madame Istar Halabába, měla svou kouzelnickou živnost a taky měla dva syny, jednoho hubeného, jak nitka a druhého pěkně kulaťoučkého. A už tu byli, Edudant a Francimor!
A víte, kde bydleli?
Podívejte se pořádně do dálky, a jestli uvidíte jakousi zříceninu, tak to se díváte správně, to je hrad Krucemburk, cíl jejich častých výletů na čarodějném koštěti. A pokud kolem sebe zároveň vidíte hustý smrkový les, a říkáte si, že zrovna sem by se hodili loupežníci, tak jste tu úplně dobře. Nemusíte se ale bát, v originálním Poláčkově podání jsou totiž ti obávaní loupežníci taková docela fajn partička, která možná jen potřebuje trochu dostat za vyučenou :-).
Uprostřed toho lesa, co je kolem pak najdete loupežnické doupě, a tam najdete i Edudanta a Francimora, ale taky třeba jejich kocoura Šmakovníka, nebo kozla Rudolfa. Tihle dva jsou docela príma rošťáci, kteří zažívají spoustu dobrodružství, a zpestřují tak život všem obyvatelům nedalekého městečka. Co všechno jenom natropí například ve škole, o tom si budete muset přečíst , věřte ale, že přitom ze všeho nejvíc budou bojovat hlavně s lidskou hloupostí a nepoučitelností. Díky spoustě čar a kouzel a jiných magických kousků se určitě nebudete nudit, a protože jsme v pohádce, tak ... samozřejmě, zlo bude náležitě potrestáno a dobro zvítězí! A tak je nakonec všechno tak, jak má být, kluci se nakonec pilně učí rodinnému čarodějnému řemeslu a určitě z nich jednou budou velmi šikovní kouzelníci.
Ale teď to jsou ještě rozpustilí kluci, a tak vesele mění kozu v kanára a kanára v kozu, kohout za rohem štěká na auta a všichni (až na pana hostinského, majitele kanára) se náramně baví :-) ...

"Zaklínáme vás, obludy pekelné, skrze Štryks, Léthe, Acheron, hom il Kchára infernábilis et Mefisto!" a udělali k tomu všelijaká znamení. A nastojte! Koza se změnila v kanárka a kanárek v kozu. Pan hostinský podle svého zvyku přistoupil ke kleci, ve které poskakoval čiperný ptáček, našpulil ústa a řekl: "Honzíku! Ty kluku špatná!" A očekával, že kanárek spustí svou veselou píseň. Avšak div divoucí! Kanárek sklonil hlavu, jak činí koza, když chce někoho nabrat na rohy, a najednou hlučně zamečel: "Mééé!"

Jj, tam, kde je Edudant a Francimor se prostě ději věci :-) ...

99 24.05.2023

... mít schopnost ukročit stranou a vejít do nekonečné řady,
z té první do druhé a pak do další a další,
je čistou realitou ...
... nepotřebuješ kosmickou loď, prostě dojdeš,
každý, komu se zachce světa, ho může mít ...
... někteří zamkli dveře, ve vlastní hlavě,
a někteří, se rozeběhli ...

"Jošua se do toho místa zamiloval ještě dřív, než ho spatřil, protože si řekl, že první obyvatelé, kteří nazvali svůj domov Čertvíkde, budou pravděpodobně slušní lidé se smyslem pro humor, a ukázalo se, že je to pravda."

... jen létající Twainy propojují vkročné světy, Outernet je na vzestupu, Valhalla nabývá na významu, Prvozem naopak na významu prudce klesá, ... a Lobsang? ... tak ten je všude ... zdá se ...

... je samý záložní systém, "Je rád, když může být tam, kde se něco děje" ... a právě teď se něco děje všude ...

Do jiného světa, dva miliony vkročení od Země jsem vstoupila podruhé, s velkým odstupem od prvního vkročení, ale o to víc na tento výlet natěšená. Věděla jsem, že se tam znovu podívám, nevěděla jsem kdy, ale věděla jsem, že to určitě bude, a tak jsem tu, v jiném světě ležícím uprostřed nezmapovaného nekonečna dost daleko od Země, i v měřítku počtu vkročení.
První, na koho jsem tu narazila, byl Kobold (není to tedy úplně poprvé, při úplně jiné příležitosti jsem ho potkala v knížce Radky Denemarkové Kobold). Ovšem tenhle Kobold byl z úplně jiného, téměř imozemského (tedy, jak se to vezme), těsta ... "podivně závislý na lidské hudbě v tomto případě na rockové hudbě šedesátých let", navíc se vůbec nezajímal o jméno, které mu dali lidé (taky jste poznali pero Terryho Pratchetta? ... tohle mě fakt bavilo, hledat části, které kdo ze dvou autorů psal).

... a pak jsem to ucítila, to, o čem Joshua mluvil "nepřítomnost tlaku ostatních myslí", podivný pocit, náznak bezbřehých myšlenek, shromážděných někde hodně daleko ..."slyšel je jako gongy dunící ve vzdálených horách" ...

... nikdo vlastně neví, jak tento fenomén funguje,
je totiž mnoho hádanek, které lidem mnohočetný svět klade ...

... a taky hodně problémů, s kolonizací, s tím, jak se vymanit z vlivu Prvozemě, s přehodnocením životního stylu, s přehodnocením budoucnosti, a s neodbytnými myšlenkami ... "Jak daleko tohle všechno může zajít?"

... navíc, můžete si být jistí, že dezinformace se šíří dost rychle, a tak se lidstvo na Dlouhé zemi blíží poměrně rychlým tempem do kritického bodu, není se tedy co divit, že se znovu objevila Sally a Joshua je nucený opustit svůj klid ...

Druhý vstup na Dlouhou zemi mě nezklamal, vlastně mě spíš přesvědčil o dokonalosti celé téhle koncepce, svět alternativní budoucnosti neustrnul, ale posouvá se dál a dál ... nové myšlenky, nápady, technologie, napětí a spád drží kurz, jemná ironie až skoro černý humor příjemně dochucují vzniklou směs ve vyváženou a harmonickou potravu pro duši :-), je vidět, jak si autoři s příběhem hráli, a že je to nejspíš opravdu bavilo, a tak to baví i mě ...

"Vládne tady jistý duch mírumilovnosti. Pocit, že i když se povrch věcí mění, jejich duch zůstává stejný."

"... věděl, že v nerdosféře, tam, kde se honíte za prchavými a podivnými věcmi, není ani ten nejdokonalejší intelekt k ničemu bez schopnosti hromadit náhodné informace a využívat šťastné náhody, a k tomu jste ještě museli projevit nekonečný zájem o naprosto nesouvisející události ..."

99 21.03.2023

Nevíte proč, ale něco vás k němu táhne, vsaďte se, že rychle podlehnete jeho kouzlu.
„Jeho zemí je celá zeměkoule.“
Obestřený mnoha tajemstvími, jednoho dne se prostě objevil na břehu u Liparských ostrovů.
A pak ho kdosi začne pronásledovat.
A tak se neustále pohybuje – hlavně ve výškách.
A hledá klíč – ke svému osudu.

Zatímco se velké dějinné události prvních desetiletí 20. století řítí kolem, Zeppeliny létají vzduchem a velká válka je na spadnutí, Vango čelí svému zvláštnímu osudu …

„Na zemi žijí lidé, o nichž nikdy nebudeme vědět, odkud přišli ani kam míří.“

… a přitom si musí dobře vybrat, koho bude nazývat přítelem, a koho ne.

Ve Vangově příběhu se objeví (většinou jen na pár okamžiků mihne) dost slušná plejáda svérázných osobností, některých důležitých, jiných důležitých méně a některých důležitých spíš jen zdánlivě, přicházejí a zas odcházejí – výstřední, skoro pohádkoví hrdinové, bezvýznamní, krutí, malicherní, po všech čertech mazaní, milí, přátelští, empatičtí, necitliví, nijací a všelijací lidé, a ti všichni mají něco společné
… chtějí si splnit nějaký svůj sen! …
(někteří tak vstoupí i do velkých dějin).
A ještě něco mají společné, potkali se s Vangem, jenž je záhadou nejen pro ostatní, ale i sám pro sebe, každý z nich by mohl o něm vyprávět, většinou jen nějakou krátkou epizodu z jejich nedávného setkání … pro Vanga totiž jakoby existovala jen přítomnost – není žádná minulost a zdá se, že ani žádná budoucnost. A tak si všichni pamatují jen … „jak otevíral a zavíral oči, jak chodil, vyprávěl historky, vyslovoval některá slova, jako třeba „Brazílie“, jak loupal brambory do tvaru dokonalých osmihranů, jak se díval dolů na vlny, recitoval básničky v neznámých nářečích, jak ve dvě hodiny v noci nad Tichým oceánem namáčel chléb v mléku a vejcích, opékal ho na másle, a potom to bylo, jako by se zuby zabořily do jakési vzpomínky“ … a přesto je každé takové setkání poznamenalo!

Příběh, který se vám pomalu začne skládat před očima, bude čím dál víc zamotanější, s Vangem totiž procestujete svět (trochu jako ten Jonassonův stoletý stařík, co vylezl z okna a zmizel), zažijete dechberoucí dobrodružství (trochu jako Guliver na svých cestách, a taky trochu jako Bastián v říši Fantázie), zároveň vás to ale bude nutit o všem přemýšlet (trochu jako pan Proust ve svém Ztraceném čase) a pak trochu pátrat po paralelních neviditelných (možná spíš paranoidních) světech (trochu jako Murakamiho Komtur po Japonském souostroví), ale hlavně … budete létat a vznášet se ve výškách (trochu jako Jonatan Livingston Racek), abyste se nakonec snesli zpátky na zem … svázaní příběhem, jehož vlákno se kolem vás pořádně omotalo a začalo utahovat smyčky, možná se tak závěru dočkáte mírně přidušení, ale nebojte, rozuzlení přijde … takže se pořádně nadechněte, ať vydržíte s dechem :-) …

… ten „sen pokračuje“ …

Tak teď už víte, proč mě Vangův příběh tolik chytil … našla jsem totiž v té mozaice docela hodně z toho, co mám ráda … záhadu se špetkou tajemna, vyprávěnou lehkým poetickým jazykem, emotivní příběh opírající se o tvrdá fakta historie minulého století, a několik nových otázek bez odpovědí, do sbírky s názvem Proč? a podtitulem, odvěký boj dobra se zlem …

„Hugo Eckener vyprskl smíchy. Měl blby docela rád. Blbové ho každopádně kdysi dlouhou dobu bavili.
„Víte, Herr Kreisleiter, nebe jsme dokázali dobýt jen proto, že jsme změnili názor. Drobná rada moudrého muže: když nezměníte názor, moc daleko se nikdy nedostanete.“
„Dostanu se výš než vy, Herr Doktor,“ zahulákal.
„To ano, vy se vyšplháte výš… po tom vašem stromě… Ale já jsem mluvil o nebi.“

99 14.02.2023

Hluboce melancholická atmosféra vzpomínek,
v kontrastu s krutou realitou,
která je za nimi pečlivě schovaná.

Zlomyslně útočí na fantazii
a probouzí zvědavost.
Je jen na vás, jestli překročíte hranici.

Poklidný anglický venkov – místo, kde se příběh odehrává, podtrhuje klidné plynutí děje, spolu s melancholií vzpomínek to pak celé funguje trochu jako izolace, ochranný štít – před nežádoucími emocemi. Už od prvních stránek totiž cítíte ve vzduchu viset zlověstné ticho – krutého předurčení.

ONI, hrdinové tohoto příběhu, žijí izolovaně ve svém určeném prostoru, kde emoce nejsou vítány (ani vy si je neberte na výpravu za nimi) rozcupovaly by vás totiž na kousky, už pouhé domýšlení si, … znepokojuje?, bolí?. Pasivní přístup je tu tedy vítaným pomocníkem, izolace totiž umožňuje zavřít oči, před pravdou. ONI to tak dělají … nebouří se, příliš se neptají, nepátrají, jsou smíření … se svým osudem, o kterém mají ostatně jen velmi nejasné povědomí, jen rozpité kontury. A tak jsou vykořenění a pomýlení … tou nezvyklou perspektivou, která jim nahrazuje realitu.

Ishiguro svůj pečlivě promyšlený alternativní svět nepopisuje do podrobností, z mlhy vystupují jen základní obrysy, takže toho je docela hodně, co si musíte domyslet a promyslet sami (a nejde jen o alternativní historii alternativního světa). Co kdyby se totiž i věci našeho světa odehrály jinak? (aluzí na náš opravdovský svět tu je víc než dost).
Všechno to domýšlení se smyslu (středobod Ishigurových příběhů – to, v čem je opravdovým mistrem) … v tomto případě z mnohonásobných, vzájemně se překrývajících vzpomínek, je čtenářsky poměrně náročná disciplína, ale to je vlastně to, co mě na jeho příbězích nejvíc láká a baví.

99 07.11.2022

„Realita je to, co vidíte na vlastní oči“, zašeptal mi Komtur do ucha. „Stačí je pořádně otevřít a podívat se. Soudy si můžete nechat i na potom.“

Další z Murakamiho „velkých“ příběhů (750 stran) je za mnou … další z příběhů o podstatě lidské existence (v japonském stylu). Byla to moje už x-tá (prostě hodně) knižní cesta do Japonska … do její historie, současnosti, do japonské mentality /rovnou podotýkám, že na japonskou zdvořilostní konverzaci si asi nikdy nezvyknu, ta letargie, kterou v ní cítím, mě přivádí spíš k zuřivosti :-)/, do duše jednoho osamělého skoročtyřicátníka, který (opět) neví, co si počít se svým životem, a samozřejmě (opět) taky do „temného, záhadného a podivného světa mimo realitu“.
Proto jsem přemýšlela, co mě na Murakamim tolik láká, že poměrně pravidelně podléhám pokušení vrátit se tam? Zdá se totiž, že opakovaně vstupuji do téže řeky (a ono to tak vlastně i je, proto ty 4*), když totiž přečtete víc jeho knížek, lehce podlehnete zdání, že se jedná o jeden (podotýkám, že osvědčený a skvěle fungující) příběhový vzorec, který ovšem funguje (a to mě nepřestává udivovat, a láká zjistit, jak ještě dlouho to tak bude) pro mnoho příběhů. Funguje totiž dokonale i na mě, napadá mě pro mé pravidelné návraty takový příměr … vracet se do tohoto světa je něco jako chodit na pravidelné procházky do oblíbeného parku, procházíte se po známých cestičkách, posedíte na oblíbené lavičce a přestože tam jdete znovu a znovu, jste tam rádi, zamilovali jste si ten výhled z té lavičky tam nahoře na kopci, odkud je tak pěkný rozhled po celém parku, víte, kde se co děje, a tak můžete v klidu sledovat co je kolem nového. Je to totiž tak, že i když jdete do známého parku a procházíte se známými cestami, nikdy to není stejné, bloudíte očima po známém prostoru, a přesto se vám najednou zdá něco na tom pohledu divné, chviličku to trvá, ale pak to přijde jako blesk z čistého nebe, ten starý vykotlaný strom u rybníka už tam není, na zemi zbyl jen ztrouchnivělý pařez a trochu pilin, nedaleko se ve větru třepotají proutky nově zasazených stromků, a rybník se vám najednou na chvíli zdá tak cizí, jenže pak se rozhlédnete kolem, a už zas víte, kde jste.
A takhle nějak je to i s těmi mými „návraty“ … hned na prvních řádcích se ujistím, že vím, kde jsem /záhadnou krajinu osvětluje stříbrný měsíc, domem zní Puccini, Strauss, Mozart, a další hudební velikáni – prostor je připravený/, a tak se v klidu /přesto s určitým očekáváním nějaké změny, která vždy doufám, že přijde/ můžu vrátit zpět na řádky příběhu, abych zjistila, kam mě podivný sled událostí zavedl tentokrát …
… navážu tak na to známé „jestli si mě chceš odvést domů“ musíš vstoupit, sestoupit, případně projít „temným, záhadným, podivným světem mimo realitu“ … na příběh tradičně rozvětvený, pracující se symboly a se znaky, s vícero možnostmi výkladu (pozor, zde platí, že přečíst neznamená vždy porozumět), často vám text bude připadat spíš jako obrazy ze sna (taky tak interpretačně mnohovýznamové), dostanete spoustu informací, a přitom všechny, a nebo taky žádná, mohou být významné a důležité …
Budete se tedy možná muset rozhodnout, jak příběh číst? … zda jen pro zážitek (i tak se dá Murakami číst), anebo se snahou porozumět, přijít tomu na kloub … narazíte totiž poměrně brzo na nějakou záhadu a příběh se jako mávnutím proutku rázem na chvíli změní na detektivní, ovšem s tím rozdílem, že na konci nepřijde vyřešení, rozuzlení oné záhady, ale její interpretace je ponechána na čtenáři … přitom zapomeňte na nějaké jednoznačně dané řešení, protože žádné takové prostě není :-) …
A ještě jeden postřeh přidám, přestože jde o poměrně spletitě se rozbíhající vyprávění, události jsou určitým způsobem, až schematicky, řazeny chronologicky a vrstveny jedna za druhou (občas tak vyprávění působí jako naprosto triviální … co jsem měl k večeři, postup přípravy jídla, postup přípravy malby obrazu, jakým autem jedu, jaké jsou jeho technické paramatetry, apod.), nenechte se tím ovšem zmást, vše má v příběhu svůj důvod, pomáhá vytvořit řetěz událostí, který má celkem přísně logickou návaznost a k něčemu vede … jen na konci se spíš nedozvíte k čemu :-) … možná interpretace je totiž už na vás …
… až se o to budete pokoušet, vzpomeňte si, že jdete po cestě a dívejte se pod nohy, pak možná odhalíte (na té cestě se „válet“) sem tam nějakou nápovědu … lesklé střípky charakterů, matná zrníčka motivací či tajemně pavoučí sítě propojení postav … to vše dohromady vás pak posune k cíli … anebo, možná se vůbec nic takového nestane :-).

Kdybych ale mohla dát k této knížce jen jedno jediné doporučení, bylo by to – nespěchejte! Nespěchejte při čtení téhle knihy. Příběh, který vám vypráví, totiž plyne pomalu, dává si na čas, vlastně přímo k pomalému čtení vybízí, navíc, jak jsem říkala, více méně nic nevysvětluje, spíš jen čeká. Máte totiž v rukou příběh ... nevyslovených pocitů a úmyslů …

„Při každém setkání si navzájem vyměníme cosi, ze sebe samých.“

99 09.03.2020

„To je již můj obyčej, že v nesnázích nemohu jinak mluviti než žertem, poněvadž jest nejlépe v smíchu s nimi zápasit“ (Epigramy)

Asi mě to bavilo víc, než mého syna (středoškoláka) :-), já se tak po létech vrátila k středoškolskému učivu, a tentokrát se začetla s mnohem větším nadšením – teď už jsem totiž opravdu chtěla pochopit Havlíčkův kritický pohled na svět … nevěřte mi ani slovo :-) … tentokrát jsem si to prostě jen užila :-) … nic jsem neobjevovala, nic neanalyzovala, jen jsem si prostě s chutí přečetla rozpustile satirický, hořce ironický, jízlivě vtipný, kousavý a jedovatě výsměšný, do veršů zaspaný, obsahem skoro současný (tudíž řekněme nadčasový) příběh - o zklamání ze zažitých stereotypů, o znechucení režimem, o snaze ukázat věci takové, jaké jsou … takže, za mě bezva :-).

„Bach mi píše jako doktor, že mi nesvědčí v Čechách zdraví, že prej potřebuju změnu povětří;
Že je v Čechách tuze dusno, horké výpary, mnoho smradu po té oktrojírce, holé nezdraví.
Že on tedy schválně pro mne kočár sem poslal, abych se hned na státní outraty na cestu vydal.
A žandarmům že nařídil, ať mne hodně nutí, kdybych nechtěl ze skromnosti přijmout jeho nabídnutí.
…

Ach! ty světe, obrácený světe! vzhůru nohami ve škarpě leží stráž, ale s panem delikventem samým kluše ekvipáž.
Ach, ty vládo, převrácená vládo! národy na šňůrce vodit chceš, ale čtyřmi koňmi bez opratí vládnout nemůžeš!“

„člověk je přece jen obdivuhodný tvor“

Řekněme si to na rovinu, za výše uvedený citát je třeba přidat velmi výrazné OVŠEM … ovšem za předpokladu … a přesně o tom si přečtete v této útlé knížečce :-).
Máte totiž v rukou kratičké vyprávění, v podstatě takový novodobý mýtus, je to totiž náš celkem běžný způsob, jak si vysvětlovat svět kolem nás a zdůvodňovat svou činnost v něm (a to už od nepaměti).
Takže, máte v rukou kratičké vyprávění – podobenství, ve kterém ale nenajdete žádné bohy – pomocníky, ani jiné nadpřirozené síly, jen pastýře Bouffiera a vypravěče, který se rozhodl podělit se s námi o zvláštní příběh jednoho muže, který „objevil znamenitý prostředek, jak být šťastný“.
Muže, který utekl ze světa, mimo lidské společenství a zvolil si život v přírodě – v souladu s přírodou, z počátku proto, aby našel klid po smrti své ženy a syna. Náš vypravěč se v kraji postrádajícím snad úplně všechno potkal s mužem, nestarajícím se o okolní svět (vč. zuřící světové války všude kolem), žijícím v naprosté pustině bez života a přesto plným sebejisté důvěry … v moc přírody, které pečlivě a s důvěrou naslouchal – a tak do vyschlé krajiny navrátil život.

Nemůžu jinak, než dát tomuto prostému podobenství plný počet * a děkuji uživateli „opic 12“ – níže, za bezva komentář :-) (přiznávám, taky „závidím prostou čistotu, jako smysl života“).

A taky závidím Vergonským jejich Bouffiera, když se totiž tak podíváte na „výsledek“ jeho celoživotní práce … „Válka, kterou jsme právě přečkali, nedovolila ještě, aby se život plně rozvinul. Ale Lazar vstal z hrobu. Na nižších úbočích pohoří jsem viděl políčka s ječmenem a ještě nezralým žitem. V pozadí v úzkých údolích se zelenaly louky. Stačilo jen osm let, dělících nás od té doby, a celý kraj zářil zdravím a blahobytem. Na místě zbořenišť, která jsem viděl v roce 1913, stojí nyní čisté a pečlivě omítnuté usedlosti, svědčící o šťastném a pohodlném životě. Začaly zase téct staré prameny, napájené dešti a sněhy, jež lesy zadržují. Vodní toky byly regulovány. Vedle každé usedlosti, obklopené javorovým hájem, voda přetékala z nádrží kašen na koberec svěží máty.“

Říkám si, že bychom ho v té naší krajině, kterou jsme svou činností taktéž pomalu odnaučili zadržovat vodu … taky moc potřebovali :-).

99 13.09.2019

Výpověď o žalostném nezdaru socialistické armády … zlomit v mladých lidech – vojácích základní vojenské služby - vlastní názor!
Poměrně věrně vykreslené poměry v socialistické armádě 50-60 let … řadou v podstatě nezávislých scén ze života záklaďáků vás provede … no kdo jiný, když je řeč o panu Škvoreckém, než jeho alter ego – Danny Smiřický. V Tankovém praporu, ale na rozdíl od jiných jeho příběhů, není Danny tak úplně hlavní postavou, ale jen jednou z mnoha. Tady nevypráví jen Danny, jak je zvykem u jiných autorových knížek o Dannym.
V hlavní roli se tak objevuje s nadsázkou popsaný běžný život jednoho tankového praporu v kasárnách v Kobylci r. 1954 – za poslední půlrok vojenské služby tak vojáci projdou několika vojenskými cvičeními, ale bojovat budou hlavně s tupou omezeností svých velitelů a především s velmi intenzivním stykem s čistou lidskou hloupostí :-).
A nebojte, rotný Smiřický a jeho nenaplněné „lásky“ – tu svou nezanedbatelnou roli mají :-).
Dostane se vám tak celkem ucelený obraz – vlastně spíš velmi podařená karikatura – poměrů v československé socialistické armádě. A protože se jedná o karikaturu, čekejte patřičné výrazové prostředky … vojáci tak nepůjdou pro vulgární výrazy a pikantní obscénní scény nikam daleko … prostě, bude se mluvit tak, jak se na „cimře“ mezi kluky, nejspíš mluvilo :-).

PS: Víte, že … Rudé právo tehdy označilo Škvoreckého za „cynika, kterému nejsou svaté ani věci, z kterých se zrodila svoboda lidu" a že se mu podle nich "podařilo vykreslit vlastní morální charakter tak nízko jako dosud nikomu"? Tak takhle nějak psal o panu Škvoreckém tehdejší tisk.
A ten dnešní? … „Román lze označit jako nejzdařilejší českou satiru vojenského života od dob Haškova Dobrého vojáka Švejka.“ A s tím už můžu rozhodně souhlasit :-).

„Došel na cestu a posvítil si baterkou na plánkonspekt: „23.00–04.00 osádky provedou okopové práce a zamaskování bojových vozidel, 04.30–04.50 pohotovost k vyražení k útoku, 04.50 zahájení dělostřelecké přípravy, 05.00 vyražení k útoku.“
Takže může do půl páté spát. Měl by ovšem chodit po osádkách a sledovat práci. Ale hovno.
„Hospodin,“ oslovil výchovného náčelníka praporu. „Mrkni se na to a trochu jim zvedni mandle. Já du chrápat.“

98 09.02.2023

„… co se mě týká, ochotně si ušetřím veškeré nepotřebné trable. Co chci, je život tak klidný, jak je to jenom možné.“

Jenže … cosi proniká duší, zamlženou, napůl spící, pokrytou tichem, jako když se snáší jemný prach,
.... je tu spousta detailů, ovšem celkový dojem zdá se ztracený, jako když se mlha snese a zahalí vše do jemného závoje,
… čím víc se snažíš (porozumět?), tím víc se uvnitř tebe cosi rozechvívá, cosi na dně vědomí, jako měkká látka sotva se dotýkající povrchu, zaznamenáš jen letmý náznak dotyku,
... slova zůstávají pohřbená, víš přeci jak nestálé a nejisté jsou tu vzpomínky …

Příběh Konce světa, je příběhem hodně o tichu, a míň o mluvení, taky je příběhem s vážně divně ujetým a vážně zajímavě chytlavým začátkem (a to jsem u pana Murakamiho na leccos zvyklá, tento se vážně vyvedl), zaujal okamžitě, stačilo jen pár slov a byla jsem zase zpět, a hned se pomalu rozhlížela v dalším jednom z paralelních mnohosvětů (multisvětů, alternativních světů, kdo, jak si to nazvete, pojmete), kde, pro tentokrát, žijí třeba zvířata s krásně čistě zlatou srstí a kde se musíte hned z kraje trochu bát pokoutníků, a kde mluvení a ticho, lépe řečeno, zvuk, ve všech jeho podobách, hrají svou významnou roli.

Na scénu přichází jeden osamělý kalkulátor (jak jinak než rozvedený pětatřicátník) pracující pro Systém a jeden podivínský stařík s jen o trochu méně podivínskou (ovšem sympatickou) vnučkou - tedy klasické murakamiovské schema – vlastně jedno z prvních (toto je 4. autorova kniha), které se natolik osvědčilo, že je Murakami využívá téměř ve všech svých příbězích (osamělého mladého muže a nějakého podivína najdete vždy) – a víte co, nevím, jak to pan Murakami dělá, přečetla jsem jich už hodně, a stále mě to baví! Vlastně se na to vždy těším, na ten návrat do známých a přeci jiných kolejí, na bezbřehou autorovu fantazii, která vymýšlí stále nové a nové varianty příběhů (nekonečně světů má přeci k dispozici a on je obdivuhodně zaplňuje novými a novými kulisami, scénami, postavami … příběhy).

Hmm, a pak je tu ten záhadný (pštttt … je totiž zakázaný) … brainwash – v této verzi světa (kde jde hlavně a především o informace) to je teda taky něco! Jak to jen říct? Klíč (a radši vám to jen pošeptám) hledejte ve způsobu, jakým jsou od sebe oddělené levá a pravá hemisféra (bráno zjednodušeně, poněvadž ve skutečnosti samozřejmě oddělené nejsou), nebo jinak, pamatujte si, že „pokud do sebe obě ty zubaté poloviny přesně nezapadnou, nikdo už jakživ nedostane z výstupních cifer původní hodnoty.“

Ten malý podivín, o kterém jsem říkala, že se objevuje snad v každém murakamiovském příběhu, ale nemá v úmyslu o tom kdekomu vykládat (takže buďte rádi, protože jste se právě ocitli mezi skupinou těch málo vyvolených, kterým se tyto záhadné informace dostaly).

Pocítíte podivnou tíhu vzduchu, jako by se mlčenlivost právě rozlévala do všech stran a pak, pak se nad vámi začne vznášet podivně neurčitý dojem … ztráty. Ale čeho?

„Ale víte, někdy mi připadá, že jsme kdysi dávno žili všichni někde na docela jiném místě a vedli tam docela jiné životy než teď. A pak na to z nějakého důvodu úplně zapomněli a teď tu žijeme a nevíme nic.“

Tak, ještě pár drobných (nevýznamných, i když tady jeden nikdy neví, a mě se líbily) indicií na cestu …

„Je jen tvoje věc, na co se zeptáš, moje věc zas je, jestli ti na to odpovím,“

„Na něco si člověk vzpomene a na něco ne. A zdá se, že právě na vás si zrovna nevzpomínám.“

… a můžete vyjít vstříc dalšímu záhadnému multižánrovému příběhu, který se větví do více linií, jejichž spojnici si musíte nalézt každý sám, nikdo vám s tím pomáhat nebude, na cestě vás ale samozřejmě bude provázet …

… dokonalý popis prostředí (další indicie, že jde o Murakamiho),
… známá větná spojení (jako např. nijak zvlášť ),
… tajemné budovy (se spoustou chodeb a dveří, různého vzhledu a vždy pečlivě popsané – tedy labyrinty)
… zvláštní (jednoduchý) propojovací předmět, který pojí jednotlivé nitky dohromady (hledej např. kancelářské sponky)
… poklidný běh času (v těchto světech vždy vše plyne tak, jak má, tedy beze spěchu (nic akčního v žádném případě nehledejte) …

„Tohle je velice tiché město,“ řekla dívka. „Jestli jste sem přišel hledat klid, určitě se vám tu bude líbit.“

– a to je přesně to, co mě na murakamiovských příbězích tolik baví a co obdivuji!

PS:
„Mluvení – je úplně jedno o čem – je ten nejlepší prostředek k odbourání mozkové únavy.“
Toto poučení, kterého se vám dostane někde zkraje příběhu, se mi dost líbilo, teď totiž vím, že nejsem upovídaná, já vlastně … relaxuju! :-)

98 14.06.2022

„Z výše velkého okna naší knihovny pozoroval markýz ze Sioraku a rytíř La Surie … přípravy zjihlým, pobaveným zrakem. „Hrabě,“ zvolal La Surie, „podobáte se kapitánovi, kterého čeká inspekce generálplukovníka!“ „Než o to právě jde!“ dodal můj otec s jemným smíchem. „A sázím se, že stejně jako ten generálplukovník najde paní z Guise přes všechnu vaši péči ještě něco k pohanění, buď na mužstvu, nebo na kapitánovi.“ „Pane otče!“ křičel jsem otáčeje se s nohou již na stupátku, „smilujte se a už nic nedodávejte: vyděsíte mne!“ „No tak odvahu, synu, odvahu!“ smál se otec ještě více. Nemýlil se.“

Milý Petře, Vaše spanilá čtenářka Vám zůstává věrná, navzdory tomu, že mne Vy a předtím Váš otec, vláčíte hrubě neupravenými cestami napříč Francií, v drkotajících kočárech, třesouc se zimou a chladem, už dlouhých 9. dílů Vaší rodinné ságy, i přesto jsem stále dychtivá poslouchat dál. Tu malou zlomyslnost, úvodní citát, mi odpusťte, ostatně, Vaše předobrá kmotřička, paní z Guise, už se jistě postará, aby všechny ty drobnosti a mírné nedostatky, nezůstaly smlčeny :-).
S převelikou netrpělivostí jsem očekávala, kdy si na mne uděláte zase chvilku času a začnete opět vyprávět. Přiznávám, s neskrývanou dychtivostí jsem naslouchala příběhu krále Francie (a tedy velkých dějin), soucítila s ním, když v tak převelice mladém věku musel čelit mnohým strastem s vládnutím v zemi hrubě poškozené jeho chamtivou a zlostnou matkou z rodu Medici, která ještě, jak se domnívám, neřekla své úplně poslední slovo, a zrovna tak, když musel čelit neméně velkým strastem v manželství s Annou Rakouskou (představujíc ona pro něj nemilované, ba přímo nenáviděné, Španělsko), ale abych se přiznala, nejdychtivěji jsem naslouchala příběhu Vašemu, rodinnému. Vy, Siorakové, se ve zdraví a dobré duševní kondici dožíváte opravdu úctyhodného věku, jak jen potvrzuje Váš nezlomný prapředek baron z Mespechu, tudíž je mi příslibem ještě mnohé další putování, třebas po Vašem nově získaném panství v Orbieu, kde jsou cesty opravdu nanejvýš hrubě zanedbané (věřím, že při správné Vaší péči o panství, se mohu brzo těšit cestám poněkud klidnějším, však Vám Váš otec stále stojí s dobrou radou a pomocnou rukou po boku). A věřte mi, Petře, pokud mohu posoudit, že si vedete věru dobře, ve své kariéře, i u královského dvora, stojíte věrně po králově boku, obratný slovem i činem, jak v králových službách, tak ve svých soukromých záležitostech.
Jen na dámy, hlavně ty nestoudnice ode dvora, si dejte trochu víc pozor, však jsem si všimla, že mnohé z nich po Vás mrskají očkem, a jak říká Vaše předobrá kmotřička, paní z Guise …
„Nerozumíte ani za mák ženám …! Ostatně jak byste mohl, když zůstáváte uvězněn pod baldachýnem té své Němky! Doneslo se mi dokonce, že jste jí věrný! Je to pravda?“ „Takřka.“
„Jak žalostné!“
„Madame, nemůžete vytýkat zároveň vévodovi z Chevreuse, že běhá za ženskými sukněmi, a mně, že tak nečiním.“
„Nic vám nevytýkám, pane, leda to, že by vám dělalo větší čest a víc by odpovídalo vašemu postavení, kdybyste byl milencem některé vysoce urozené dámy francouzského dvora. Znám mnohé, kteréž k vám vzhlížejí nyvým okem, víte o tom?“

… nejspíš to s Vámi myslí, Petře, dobře, zmítaná tisícerými zlomyslnostmi a životními strastmi, blížícími se zoufalství, a ... především mateřskou láskou :-) ...

„Moje utrpení se netýká těla,“ povzdychla si, „ale srdce.

Tak se držte, Petře, ráda Vás na té cestě budu provázet i nadále, a vězte, že se určitě zase brzy potkáme!

PS: i pro tentokrát bych nerada zapomněla na známého kardinála Richelieu, už před časem jsem si na něj, díky Vám, mírně popravila mínění, totiž, možná něco do sebe má jeho výrok, který cituje ve svých Pamětech …
„… bylť jsem nakloněn pomalým, bezpečným cestičkám diplomacie, nikoli rozmarům a fanfarónství“.

PPS: nečekala jsem, že zrovna v těchto dnech nabude na aktuálnosti.

98 24.02.2022

Hodiny s nereálným časem právě odpočítávají Zeměploše zajímavé, i když zcela nepodstatné a občas i zbytečné, časy … nejvíc o tom vědí na Neviditelné univerzitě, ale pravděpodobnější je, že o tom nemají ani páru.

Zrovna se tam totiž hádají, jak relativně se lze přesunout na vzdálenost 10000 km, ale hlavně, KDO z nich je Největším mágem a oněch 10000 km do Achátové říše na jednu veledůležitou misi se vydá. Děkan zrovna rezolutně prohlásil … „nemám v úmyslu kamkoliv cestovat“, a ani kvestor na tom právě není zrovna nejlépe … „v technickém slova smyslu (sice) nebyl nepříčetný“, Peřejemi nepříčetnosti totiž proplul už kdysi dávno v minulosti, a teď se už jen spokojeně plavil v tiché tůni někde na jejich druhé straně … často byl dokonce docela normální, i když podle mágských, nikoliv běžných lidských, měřítek. No, nakonec to přeci jen velectění páni mágové vymysleli … „když už se tomu nemůžeme vyhnout, pošlete nějakého studenta. Těch tady máme až až a většinou zcela zbytečných.“
…
„Myslím, že bychom to mohli uskutečnit poměrně rychle.“
„To ne,“ řekl lektor Zaniklých run. „S tím zásadně nesouhlasím. To znamená zahrávat si s věcmi, kterým nerozumíme.“
„No, koneckonců, jsme mágové,“ prohlásil Výsměšek. „Od nás se očekává, že si budeme zahrávat s věcmi, kterým nerozumíme. Kdybychom pořád čekali na to, až budeme věcem rozumět, nikdy bychom se nikam nedostali.“

Velectěného zbytečného studenta nakonec zachránil až místní knihovník, který se svým pronikavým „Ooook.“ vletěl na shromáždění a mával ve své dlouhé tlapě špičatým kloboukem se zuhelnatělou krempou, na němž bylo možné přečíst nápis: MÁK.
Těm, co znají Zeměplochu, to možná teď už bude všechno jasné … takže … posuňme se o těch 10000 km dále, kde se na hladině moře pohybuje vor, nedaleko plave NĚCO s tisíci malými nožičkami a zbytek žraloka, který si na právě to NĚCO nedával pozor, za chvíli vyplaví moře na pláž. Vor právě narazil na bílý písek a majitel výše zmíněného klobouku, jinak řečeno, jistý druh mága (MÁK Mrakoplaš, či jinak „osina v zadku a ostuda všeho mágstva“) právě vyrazil na další dobrodružství, které nejenom že nevyhledává, ale on je přímo nesnáší … kamkoliv se totiž hne, „má v patách trable“.
…
„Mě se to zdá v pořádku,“ zabručel kancléř. „To je ovšem ta nejlepší věc, nechávat trable v patách za sebou. Rozhodně. Kdo by je chtěl mít před sebou?“
„Ale vy tomu nerozumíte, arcikancléři,“ pokračoval děkan.
„Chodí za ním na tisíci malých nožičkách.“
…
Pokud jste na arcikancléře vydrželi mluvit dostatečně dlouho a několikrát věci zopakovali, některé skutečnosti se nu nakonec přeci jen protlačily do hlavy …“takže, vy se mi tady snažíte říct,“ zabručel Výměšek, „že tohohle chlápka Mrakoplaše pronásledovala skoro každá armáda na světě“ … a navíc … „že je to pravděpodobně jediný mág, který něco ví o Achátové říši, a to díky tomu, že se přechodně přátelil … s podivným malým mužíkem v brýlích? … a taky, že umí mluvit jejich jazykem?“
…
„Možná jsem imbecilní, ale stále nechápu, proč by měl někdo /kdokoliv/ chtít právě jeho?“
„Je tady jedna věc, které jste si pravděpodobně nevšiml, děkane,“ řekl Výměšek, „a to ta, kterou bych nazval společným jmenovatelem. Ten chlapík dokáže zůstat naživu. Tomu říkám talent.“
… „No právě o tom mluvím, děkane. … Nechává nepříjemnosti za sebou. Někdo tam nahoře ho má rád.“

… takže, tak nějak se Mrakoplaš, který u mágských zkoušek nedosáhl ani 2% správných odpovědí, ocitl na pravé straně Zeměplochy a s ním i „tu … to … no, s těma nohama!“
… takže, nebylo zas tak těžké pochopit, že se každou chvilku „všecko zvrtne!“

Varování se vám dostalo a teď už se můžete směle vydat za Mrakoplašem … a pokud jste čirou náhodou lidé obdaření pátravou myslí, můžete při tom přemýšlet, jestli i v magii existuje něco, jako nějaká pravidla? Což zatím nikdo 100% nedokázal, ale sem tam už se objevilo podezření na případy „tvůrčí příčinnosti“ … jinak řečeno, občas nějaký nápad prostě jen čekal na stín čehosi, co už dávno čekalo na svou existenci … většinou se ale všechno potřebné prostě a jednoduše nějak nastřádalo samo od sebe … a začalo fungovat :-).

PS: víte, co je HEX? … na Neviditelné univerzitě si tím taky tak úplně nejsou jistí, každopádně, za prozkoumání to rozhodně stojí … je to poměrně složité zařízení … spousta pák a armatur, rozličné klávesy, které různě umožňují zasunutí různě děrovaných kartiček do štěrbin … „a tak mravencům uzavírají staré a otevírají nové cesty“ … sestavit správné zadání problému vyžaduje poměrně dost něčeho jako „tvůrčí příčinnost“, a pak už jen stačí zatáhnout za páku s nápisem „vstup“ … a „mravenci se rozeběhli novou cestou, hodinový stroj se dal do pohybu“ … no a po několika minutách vypadlo do zásobníku s nápisem „výstup“ … „několik kostek, jejichž stěny byly popsány okultními symboly“ … z celého toho zařízení vyzařovalo jakési napětí a navíc z něj bylo cítit „soustředění sil, které směřují ke vzdálenému a zcela nepochopitelnému cíli“.
Těm s pátravou myslí doporučuji trochu si poopravit své znalosti v oblasti „programování a jeho limitů“ :-).
…
„Právě včera Adrian Cibulář … naklepal na klávesnici otázku „Proč?“, jen tak, aby viděl, co to udělá. Někteří studenti předpovídali, že se HEX při pokusu o vyřešení téhle otázky zblázní, sám Rozšafín očekával, že ze sebe vydá odpověd „?????“, což dělával k uzoufání často. Místo toho po jisté neobvyklé aktivitě mezi mravenci s velkou námahou odpověděl: „Proto.“
… a Cibulář už na klávesnici vyklepává další otázku: „Proč něco?“
„Protože všechno. ????? Závada v sektoru věčnosti. +++ Press Reset +++.“
„Nikdo sice nevěděl, kdo to Press Reset je ani proč jim posílá vzkazy, ale žádné další žertovné dotazy už radši neposílali.“

Takže, ponaučení zní, nežertujte s žertovnými dotazy … nebo by se vám taky mohlo stát, že byste na ně dostali odpověd! :-)
A jestli vám tohle dobrodružství stále stojí za to, teď už se vážně můžete vydat na cestu!

98 24.01.2022

„S mladičkým králem nebylo občas snadné pořízení, byl prudký, zlostný, tvrdohlavý, někdy i drzý“, přesto … „měl srdce tak něžné a dušičku tak citlivou“.

Na slovíčko, Petře Emanueli, bylo mi potěšením, se s Vámi opět setkat. Rozloučili jsme se totiž za obzvláště smutných okolností, když rukou vraha skonal předobrý král Jindřich IV. a vlády se pak ujala ta chladná „tlustá bankéřka“ s tím jejím šedým stínem, šerednou čarodějnicí Končínicí, jak ji příhodně nazýval váš moudrý otec.
A tak mi prosím promiňte mou nedočkavost a nesmírnou zvědavost, s níž jsem vám po celou dobu Vašeho vyprávění s převelikou radostí nahlížela přes rameno, přímo do vašich pamětí, přijímaje od vás tolikeré pohlazení, slovem učiněných, a také mé nedočkavé otázky, na které jste shovívavě, jako správný rytíř, znalý, jak se k dámě chovat, vždy přívětivě odvětil: „Madam, naslouchám.“

Pochopila jsem, že Francii, po smrti krále, nastaly složité časy, a vy jste v té době dospíval v muže, a měl jste v pravdě dokonalý vzor – vašeho otce, který se spolu s Vaším rodinným přítelem La Surie, pečlivě postaral, abyste měl krásné dětství, a taky tisíceré podněty vhodné pro mladého muže, který dychtí poznat svět, ovšem pod pečlivou otcovskou ochranou. Však vás poctivě chránil nejen před nástrahami světa a dvora, ale občas i před přílišnou láskou, vaší předobré kmotřičky z rodu Guisů (myslím, že otec moc dobře věděl, proč tak činí :-), nejednou nasazujíc vlastní tělo i duši, jako hradbu před jejími nerozvážnými činy, učiněnými ovšem čistě z mateřské lásky).

Nakonec se jim, rukou společnou a nerozdílnou, podařilo zajistit vám budoucnost u dvora … v blízkosti mladičkého krále, kterého tolik milujete a jehož blaho vám (a několika nemálo dalším) leží na srdci.
Osamocené dítě tak, navzdory sobecké matce, která hrubě zanedbávala jeho výchovu i vzdělání, a která, ve snaze prodloužit své regenství neustále vyzdvihovala jeho údajnou duševní zaostalost, nakonec díky těm pár věrným, vyrostlo ve schopného krále.
Právě díky Vašemu vyprávění, jsem ho vlastně začala skoro obdivovat, tedy, jeho, těmi dračicemi hrubě podceňované schopnosti – vědět – a nedat to na sobě znát, navzdory všem protivenstvím.

Abych nezapomněla, lásku jste, milý synovče, poznával i jinak, Lojzka a Tonka jistě chovají něžné city ve vzpomínkách na polední siesty. A Vaše krásná a moudrá učitelka němčiny, moc dobře věděla, proč žije ve sladké Francii … „žít v těch … německých kalvinistických knížectvíčkách znamená tisíckrát zhynout nudou! Šeď a chlad jde ruku v ruce s germánskou pedantskou učeností a přísnými mravy, … jakožto i posedlostí hříchem.“ Život se tam totiž jevil jen jako „chmurný sled předepsaných povinností … vše je zakázáno! A jestli se snad opovážíte dvořit se nějaké dámě, hledí na vás s takovou hrůzou, jako byste byl sám Belzebub a přišel si z pekla přímo pro ni, abyste ji s sebou strhl přímo do plamenů.“ … souhlasím, že je o mnoho líbeznější, žít ve francouzské krajině, a dobývat zde dámy po francouzském způsobu …“se zlou bych se potázal, kdybych na věc příliš spěchal … bude třeba dobývat ji zvolna, stupínek po stupínku, abych nezranil její něžné city".

V otevřeném rozhovoru převelice rychle uteklo naše povídání, během kterého se Ludvík v dost útlém věku rozhodl se svou matkou, jejím sekretářem Richelieuem i těmi dvěma „Končiniovými“ rázně zamést a stát se skutečným králem Francie, a vy, milý synovče, jste se ve víru událostí změnil v mladého muže, věrného dvořana a prvního králova komořího, který moc dobře ví, že dvůr není místem, „kde lze říkat naplno byť jen čtvrtinku desetiny toho, co si myslíte“.

A tak mi věřte, že mne hrubě dojala Vaše upřímná slova, celý tento důvěrný rozhovor, který jste se mnou vedl.

PS: a díky také Vám, pane Merle, dost jste mi totiž poopravil názor na obávaného kardinála Richelieu a jeho vztah s králem.

98 29.11.2021

“Pomozte lidem lépe myslet –neříkejte jim, co mají dělat!”

Změna výkonnosti, nový způsob myšlení, nový způsob naslouchání, nové přístupy k mluvení, rozhovoru, nové přístupy k organizaci práce … témata, která dnes spolu se spoustou dalších “rezonují” moderním globalizovaným a informacemi přehlceným světem.

Tahle knížka, stejně jako mnoho dalších, se jim věnuje. David Rock je profesionál, který se osobnímu rozvoji věnuje řekněme na té nejvyšší úrovni a do své práce zodpovědně pravidelně zahrnuje nejnovější poznatky o výzkumu našeho mozku, protože je to právě on, náš mozek, který nám může být dobrým, přímo výborným, skvělým a efektivním parťákem, ale taky to může být právě on /resp. jeho biologická omezení/, kdo nám může “jen přidělávat práci” při našem rozhodování :-).

Už dlouho se zajímám o Teorii mysli a jazyka, a tak je knížka Davida Rocka pro mě spíš “doplňkovou” četbou, je docela zajímavé dívat se na náš mozek a naši mysl i z trochu z jiného úhlu pohledu /autor přeci jen není neurovědec, filozof, či biolog, což je pro mne primární zdroj/, a tak informace v knize použité o fungování a procesech probíhajících v mozku pro mě nebyly neznámou, přesto se mi Rockovo zpracování líbilo, je totiž přehledné, jednoduché a lehce uchopitelné, tedy přesně takové, jak bych si pro, řekněme laiky představovala, zaměřuje se totiž výhradně na relevantní témata, nezabíhá do přílišných detailů, stručně a jednoznačně vysvětluje a objasňuje souvislosti s probíraným tématem, vše pak za použití výborné metafory – nejlépe se “učíme” čtením příběhů – kterou aplikuje na své poznatky a vyvozuje pak závěry – či návody a rady – jak se náporu informací, úkolů a myšlenek “ubránit” :-) .

Knížka, jak zdroj informací pro lidi, potýkající se s výše uvedenými globalizačními a informačními “nešvary” dnešní na výkonnost zaměřené společnosti, určitě neurazí, naopak, jednoduše a srozumitelně shrne, to, co možná spíš víte, ale stejně jako mnoho jiných “pod tlakem” mnohdy nevyužijete a zrovna tak se necháte strhnout “napjatými” okamžiky a “převálcovat” povinnostmi, až na pokraj svých sil :-).

Takže, jak shrnout obsah? … “dobré věci přicházejí v malých baleních” …

David Rock dává dobrý příklad, diamanty nebo espresso (s druhým souhlasím, s prvním nemám zkušenosti :-), každopádně, podobně jsme na tom i s naším mozkem. Dozvíte se něco o jeho součásti, prefrontálním neokortexu, vývojově jedné z jeho mladších součástí, bez které bychom si ovšem nebyli schopni stanovovat žádné cíle, plánovat, nebo řešit problémy, prostě bychom nebyli schopní tvůrčího myšlení … “v něm udržujeme myšlenky, které nevznikají z vnějších zdrojů, ani prostřednictvím smyslů, ale vytváříme si je sami”.
A to je hodně užitečná vlastnost, která ovšem má svá omezení.
Činnost našeho neokortexu a jeho limity vám David Rock představí za pomocí zajímavé metafory … takže, vítejte na “jevišti malého divadla”. Není to úplně divadelní jeviště, je to “jeviště” vaší mysli, ale je mu hodně podobné, má své herce a diváky, jen jejich vztahy jsou trochu složitější, navíc se občas herci stávají i někteří z diváků, s jejich pomocí pak ovšem pochopíte, jaké jsou vztahy mezi zpracováním a využitím informací z vnějšího světa a zapojením informací z vašeho vlastního světa vnitřního.
Výsledkem pak bude, že pochopíte, jak to funguje, když třeba chcete pochopit nový nápad … zjistíte, kam a jak se ve vašem vnitřním světě “dívat”, a taky jak dlouho, abyste viděli, to, co vidět potřebujete, a našli to “ukryté”, hluboko v paměti zasunuté, co momentálně potřebujete a ne a ne si na to vzpomenout :-).

O čem že bude hlavně řeč? … o chápání, o rozhodování, o rozpomínání se, o zapamatování si, a taky o vědomém potlačování myšlenek. Shrneme-li to tedy v duchu Rockova “učení” … řeč tady bude hodně o stanovování priorit.
Víte co, máte totiž k dispozici jen jedno “jeviště” a to má své, poměrně nevelké, rozměry, a nám všem se na něj “derou herci” z mnoha různých směrů, informace, úkoly, povinnosti … všechno se to valí a touží “zahrát si” … ale je jen na vás, koho na jeviště pustíte!
A to mám vyzkoušené, že se vždycky vyplatí, pustit na scénu jen ty herce, které momentálně potřebujeme :-) … tedy, neplýtvat zdroji a stanovit si pořadí důležitosti!
A poslední “rada” na závěr … tvořte si koncepty, vizualizujte, zjednodušujte, a nezapomeňte na disciplínu!
Věřím, že se to vyplatí, i když, ne vždy se svou vlastní “radou” řídím :-).

98 17.06.2021

„Jaká nádherná planeta“, radoval se Oups. „Lidé mají štěstí, že na ní smějí žít...“

Tady snad ani nejde jinak, než dát 5 jasně červených balónků … za Oupsovu snahu předat nám lidem své poselství a jeden z nich taky ilustrátorovi za samotného Oupse :-).
Vzpomněla jsem si na něj při hledání knížek do čtenářské výzvy – ilustrovaná kniha, jakmile jsem ale uviděla ten krásný červený balónek ve tvaru srdce, bylo jasné, kam nakonec „poputuje“ – takže Oups přistál na planetě Zemi, a trefil se přímo do mé čv 19 – kniha, která má na obálce srdce.
Právě to červené srdce, které ho provází celou knihou, resp. celým jeho pobytem na naší planetě, kam tento malý cestovatel přiletěl ze své domovské planety Srdce, kde je láska největším bohatstvím a jejíž bytosti nikdy nepoznaly smutek, až na malého Oupse, který si sestrojil dalekohled a zpozoroval tento zvláštní, dosud nepoznaný fenomén, na naší krásné, ale z nějakých důvodů smutné planetě Zemi.
A tak Oups přicestoval k nám, aby zjistil, co za tím vězí, … za čím se tu všichni tak zoufale ženeme, a proč si tolik stěžujeme na život, když nám dal do vínku tak překrásnou planetu.

„Budu jim vyprávět o naší hvězdě a přinesu jim dva dárky: radost a lásku. … Ti se budou radovat, ti lidé, pomyslel si.“

Možná, že malý Oups nepočítal s tím, že jsme sice rasa obdivuhodná, ale taky obdivuhodně zabedněná … co se týče „dobrých rad“, … je totiž fakt úžasné, co všechno „dovedeme“, a stejně tak ohromující … co všechno dovedeme – pořádně pokazit!

„Někteří lidé totiž zřejmě vědí o chybách svých bližních víc než o těch vlastních.“

98 27.05.2021

„Kdo do nebe hledí a po zemi chodí, snadno se uhodí...“ /knižní moudro/

KONTROLNÍ OTÁZKA
„Byli jste někdy v Brně na Špilberku?“

V téhle knize máte jedinečnou šanci poznat ho trochu jinak … a ti, co už tam byli (jako třeba já), si tuhle speciální průvodcovskou výpravu užijete možná ještě víc :-).

Co vás čeká? Uzavřený mikrosvět Špilberku, s jeho historií, kasematy, turisty a samozřejmě průvodci, kteří, všichni dohromady, tvoří … „dokonalej obraz světa“
(Pozn. č. 1. kvality života v letech 90-tých!)
… a z něj byl vytvořen opravdu zcela mimořádný průvodce, samozřejmě řádně vysvětlující vše, co byste měli vědět, s čím byste se mohli setkat a co můžete od návštěvy Špilberku očekávat, a to vč. poznámek, vysvětlivek, studijních materiálů, kontrolních otázek a cvičení, kde si probíraný jev můžete řádně osvojit … vše řádně upraveno do lekcí se zvyšující se obtížností vč. opakování, protože jak víme, je to matka moudrosti.
Tak tedy, začínáme …

VÍTE, ŽE …
… brněnský Špilberk, pověstný žalář národů, navštívilo ročně – než byl uzavřen pro adaptaci – přes 200 000 návštěvníků z celého světa?
… jeden z nich napsal do pamětní knihy v bývalé kapli: „Nebylo by rozumnější pěstovat tady žampióny?“

KONTROLNÍ OTÁZKA
„Myslíte si také, že lidé uvěří spíš výmyslu, než pravdě?“

Ať už to je, jak chce, při čtení myslete na to, že „se člověk prostě někdy musí zasmát, místo, aby brečel.“
„To máte od starýho Gabriela?“ zeptala se Kateřina.
„Ne“, pravím procítěně, „z vlastní zkušenosti.“
/další z mouder tohoto mimořádně zajímavého průvodce/

Někdy mě „honí mlsná“, a to nejenom na sladkosti, ale taky na knížky, znamená to, že mám najednou z ničeho nic „chuť“ … na nějakou laskominu, jednohubku, lahůdku, prostě „na něco“ a neptejte se mě na co, já to taky nevím, a tak hledám a hledám, až „to něco“ naleznu, až mi to „cvrnkne o nos“. Tak přesně při takové příležitosti jsem nalezla tohoto průvodce, neočekávajíc nic a přitom něco, cokoliv … navíc, jak jsem si tak hledala, zjistila jsem, že se hodí do čtenářské výzvy (kniha, jejíž název má 21 písmen), takže … dvojitá trefa :-) … nedejte pak 5*, zvlášť když jsem se dobře pobavila, a věřte nevěřte, i poučila /možná víc o mezilidských vztazích, než o historii Špilberku/.

/lekce 8/
NÁVŠTĚVNÍK „A jak dlouho tu ti lidé vydrželi?“
JAN „V dolní části kasemat umírali po pár týdnech, v horní vydržel například Babinský patnáct let.“
NÁVŠTĚVNÍK „A jak dlouho myslíte, že tu vydržíte vy …?

VÍTE, ŽE …
… velká část tohoto příběhu je zcela smyšlená … především postava starého Gabriela opravdu nemá nic společného s kterýmkoliv průvodcem na národní kulturní památce Špilberk,
… zřejmě nejméně pravděpodobná část tohoto vyprávění … se zakládá na pravdě.

98 29.04.2021

„Odhod přítěž, člověče! Ať je lehká loď tvého života, naložená jen tím, co potřebuješ - útulným domovem a prostými radostmi, jedním nebo dvěma přáteli, hodnými toho jména, někým, koho bys miloval a kdo by miloval tebe …“

Na život existuje velmi jednoduchý recept:
„ 1 libra bifteku s 1 pintou piva - každých šest hodin ...
1 desetimílová procházka každé ráno…
1 postel přesně v 11 hodin každou noc…
a … nepřecpávej si hlavu věcmi, kterým nerozumíš."

A spoustu dalších veledůležitých informací v téhle knížce získáte. Takže, vážení, vyplujte! Vyplujte v nekrytém člunu a čelte … prostým pravdám!
Protože síla téhle knížky spočívá práve v nich, vězí v úhlu pohledu na prosté věci, resp. učí nás … je vidět!
Proto je skutečným evergreenem …opakování je totiž matka moudrosti a opakovat si, jak s pomocí prostých a jednoduchých pravd prožít pohodový a spokojený život, nikdy neuškodí :-) ...

"Spíš raději na kraji nebo u zdi, Jerome?" Odpověděl jsem, že nejraději spím v posteli.“

„… byl velice ochotný převzít kdejaké břemeno … a vložit je na bedra někoho jiného.“

„Myslím, že ze všech nesmyslných, rozčilujících bláznovství, která musíme snášet, je tenhle podvod s "předpovídáním počasí" nejhorší. "Předpovídá" přesně, jak bylo včera nebo předevčírem, a přesně opak toho, jak bude dnes.“

„Vždycky mám dojem, že pracuji víc, než bych měl. Upozorňuji, že to neznamená, že bych byl proti práci zaujat. Práci mám rád, okouzluje mě. Dovedu sedět celé hodiny a dívat se na ni. Rád si ji šetřím. …”

„knížka, kterou je dobré mít na dosah, … na dosah ruky, na dosah paměti“
(Miroslav Horníček)

98 20.09.2019

„Co je to?“
„Někdo, kdo rád působí bolest.“

Příběh pokračuje … vítr skučí v oknech Dannyho příbytku – chlad, zima a vítr navozují tu správnou atmosféru, fungující zcela spolehlivě jako připomínka Overlooku, toho nechvalně známého hotelu v coloradských horách, který s Dannym ještě neskončil, a samozřejmě, ani Osvícení nikam nezmizelo, je stále v jeho nitru a ví svoje.

Stala se spoustu věcí, a většina z nich nebyla moc dobrá, spíš byla hodně špatná … špatná a bolestivá … „ohnivá hranice, … a bolest … trýznivá bolest … a pak vplutí … zpět do bytí. … “.
A tak Dannymu trvalo dost dlouho zjistit, jak naložit se svým životem.

Tento příběh ale není jen o Dannym a taky není jen o Osvícení, zato je vážně hodně o BOLESTI … a je to pekelná „jízda bez brzd“! Přesně, jak to pan King umí, za pomocí své bezbřehé fantazie a vycizelovaných vypravěčských postupů /které, jak můžete správně očekávat, zahrnují dokonalý popis prostředí, ale hlavně výborný vhled do vnitřního světa všech postav/ vám odvypráví příběh zcela nový – a úplně jiný – protože tohle není takový ten typický hororový běh událostí odehrávající si během několika dnů v jenom řádně strašidelném hotelu, ale je to příběh daleko víc rozkročený, leccos dovysvětlující, a přitom neméně drsný, spíš naopak.

Osvícení, které je zpět! se právě pořádně hlásí o slovo. Otázka za milion zní: Proč? Anebo ještě spíš: Proč teď?

Na zrcadle se znovu objevilo: „DROM“!
Síly (dalo se to čekat) se daly do pohybu (a dostanou dost příležitostí vás vyděsit) a někdo se jim prostě musí postavit!

Danny je v tomto příběhu ale skoro spíš původcem událostmi, které přímo souvisí s Osvícením, ale taky s tajemnou Párou, která příběh rozšiřuje a pořádně zamotává, přibývají noví aktéři na pořádně dramatické scéně a mě asi nikdy nepřestane udivovat, co všechno dokáže pan King tak mistrovsky spojit do jedinečného příběhu, kolik bolavých témat a odkazů, propojujících snad všechny Kingovy knihy (všichni jsme totiž na cestě paprsku), v tom je opravdu jedinečný.

„No jo, je to naprosto ujeté, ale přísahám vám, že se to stalo.“
„Abro Rafaello Stoneová, jestli tohle děláš ty, okamžitě s tím přestaň!
… většinou jde jen o takové drobnosti, že si toho člověk sotva všimne. … Jak říkám, člověk si zvykne.“
„Pravděpodobně se nic nestane.“

… jenže tentokrát se stalo!

Pamatujte si, lidská mysl se dá snadno zmást … a navíc, pan King to opravdu umí! Budete se pohybovat v ovzduší všudypřítomného napětí a strachu, budete pociťovat neklid, možná i úzkost, budete cítit reálnou hrozbu a nejspíš i odpor, k většině události, jichž budete svědky!

97 01.06.2022