alef komentáře u knih

Jeho jevištěm je svět a jeho hrdinou věda.
Naivní ve své víře ve všemocnost vědy sní o využití vědy a techniky ve službách člověka,
zobrazujíc boj – mezi silami dobra a pokroku a silami zla /ti, kdo chtějí zneužít vynálezů pro zištné cíle/,
spojujíc vědecké objevy s hrdinstvím člověka potýkajícího se s přírodou a skrývajíc ty nejlepší lidské vlastnosti za podivínství a roztržitost svých hrdinů.

Románopisec a vizionář Podivuhodných cest mě upoutal poezií svých textů,
a pak svými bezpředsudečnými, statečnými a nejsebeobětavějšími hrdiny, morálně čistými, charakterními i charismatickými, jež na svá bedra kladou těžké úkoly a velké cíle.

Ve své fantazii je tvůrcem vynálezů budoucnosti,
… a představte si, že i básník …

„Dneska je pára zkrátka na pořadu dne.
Pohání vše, leč… bude k užitku, či škodě?
Kdo kolem světa cestuje, ten pospíchá jak zloděj
Ani na malou chvilku v klidu nesedne.

Jak ptáci létáme teď po souši i vodě
Bez obav, kam nás vedou cesty nezbedné.
S den krátkou poutí slunce v dojemné až shodě
Chcem u cíle být nejhůř v poledne.“

Pára (Jules Verne)

Opravdu jsem si to užila … další z podivuhodných výprav do světa autora mého dětství.
Cesta okolo měsíce v podání pana Verna byla přiměřeně krátkým a pro mě stále dost zajímavým a osobitým dobrodružstvím :-).

„Žádný příběh nepodvrátil posud důvěru cestovatelů v šťastný výsledek výpravy. Ulehli a usnuli plni naděje, kdežto je koule rychlostí pravidelně se umenšující přímo k bodu unášela, kam měsíc v určitou hodinu a minutu musil doraziti.“
…
„Pozorovatelé nemohli po dlouhý čas svých zraků od toho divuplného pohledu odvrátiti, jehož velkolepost a krása nižádným popisem se nedá dostihnouti. Jaké to myšlenky střídaly se v jejich hlavách, jaké to city naplňovaly jejich srdce!“
…
„Žádné těleso samo sebou se nehne, k pohnutí jeho potřebí moci odjinud vycházející; jsouc ale jednou pohnuto, nezastaví se, leda odporem cizí moci, a v tom případu přejde zadržený pohyb v teplo, jak ohřání koule pokud ve vzduchu letěla, dosvědčilo a jak důmyslné zákony nové fysiky učí. Pohyb se sdělí také všem předmětům na pohnutém tělesu se nacházejícím, a tudíž měli všickni tři cestovatelé, jakož i všechny věci s nimi v kouli uzavřené, tentýž pohyb, jako ona, neb všechny podléhaly témuž obecnému zákonu přírody, jenž slove setrvačnost.“

Moc se nad těmi ukázkami neusmívejte … a nenechte se zmýlit fantastikou představ o cestě na Měsíc …

Neil Alden Armstrong – skutečný první člověk, který 21. července 1969 vystoupil na povrch Měsíce, mimo jiné prohlásil: „Připomínám si podivuhodnou knížku Julese Verna, která, jak se ukázalo v mnoha bodech, je naprosto správnou předpovědí technických postupů při projektu Apollo.“

97 19.01.2022

(SPOILER) „Splývá mi snad minulost s přítomností?“

Jde o zmatení mysli, nebo se skrz propast času prolnuly světy? Takhle nějak to vypadá, když si zahráváte s drogou, a je jedno, jestli to schováte za bohulibé vědecké experimenty :-). Nejsem si úplně jistá, jestli byl hlavní hrdina při smyslech, už když svému příteli sliboval přátelskou výpomoc v podobě „být pokusným králíkem“ :-). Podíváme-li se na to ale z jeho pohledu, zas tak moc to nepřekvapuje … přiznám se, že mě tak úplně nesedl ... nespokojený se svým životem, vlastně moc neví, co chce, a tak ho nespokojenost? nebo nuda? ve vlastním životě bez rozmyslu nakopne požít experimentální omamnou látku, která funguje podle jeho přítele biofyzika jako „stroj času“. Pak se není co divit, že sám emočně nevyrovnaný se brzo stane na svých „výletech“ a na droze, závislý a velmi rychle bez vůle se od ní odpoutat!
Zjistit, o co vlastně jde? … byl důvod, proč jsem ve čtení pokračovala, když jsem přibližně po 70 stranách chvíli přemýšlela, jestli s knížkou pokračovat …
„Všichni přece byli mrtví téměř 7. století … o čem snili, po čem bažili, čeho dosáhli, na tom pranic nezáleželo, všechno upadlo v zapomenutí.“
… jde „o rodinný svár, nebo o něco zlověstnějšího?“ ... brzo je zřejmé, že výlety časem jsou víc než riskantní, a přesto si nemůžete pomoct a nedokážete se od minulosti, ve které už nejste už jen vnějším pozorovatelem, ale začínáte s ní být svázaný tak, že už nedokážete rozpoznat hranice, odstřihnout … a je víc než jasné, že za tohle někdo zaplatí!
Celým příběhem vás navíc budou provázet Daphniiny skvělé popisy cornwallské krajiny (na to se těším ve všech jejich knížkách), navozující tu správnou atmosféru Cornwallu 14. století a dnes, díky čemuž se pak obě časové linie pěkně doplňují ...
„Věděl jsem jen, že včera jsem tu stál v jiné době uprostřed dvorany, která byla charakteristickým rysem onoho dávno pohřbeného domu … teď tu nebyl žádný dvůr, žádné zdi, ani dvorana … nic než travnaté břehy a mezi nimi úzká blátivá stezka.“

A tak bylo rozhodnuto, příběh jsem dočetla, a užila si ho nakonec víc, než jsem zpočátku čekala, navíc ke konci nabral děj na dramatičnosti i spádu ... a taky jsem zjistila, že starobylé cornwallské sídlo Kilmarth /místo děje/ se stalo Daphniiným posledním domovem, prožila v něm od r. 1969 zbytek svého života. Byl to starý dům s výhledem na zátoku Par Bay a Daphne od začátku fascinoval svou dlouhou historií a byl jí inspirací právě k románu Dům na pobřeží /byl to její poslední román z prostředí Cornwallu/.

97 14.01.2021

„Pamatuj, že v této chvíli, v těchhle podivných místech snáším nejukrutnější duševní muka, jaká ani nejbujnější obraznost nemůže zveličit …“

Uzavření knihoven mě vrátilo zpět k některým knihám, které jsem četla před opravdu už mnoha lety, jako třeba právě notoricky známý hororový příběh doktora Jekylla a pana Hyda, jehož hlavním motivem je rozdvojení osobnosti, ale spíš bych řekla, že je to příběh o tom, že v těch nejtemnějších zákoutích své duše můžeme objevit opravdu nečekané rysy své povahy (u někoho by to pak mohlo znamenat vysvětlení nevysvětlitelných změn nálad či neadekvátních výbuchů emocí :-)).
A tak je vážený doktor Jekyll nucený své „druhé já“ (díky kterému realizuje své podivné tužby) držet v tajnosti, celým příběhem se tak vinou jako vlákna jeho lži, výmysly a nepravdivá tvrzení, která mají za úkol, odvést pozornost právě od jeho „druhého já“ – pana Hyda (bytosti zcela odlišné, ze které je „cítit cosi ohavného“) … po prvním střetnutí s panem Hydem čtenář každopádně okamžitě pochopí, že je něco špatně … právě totiž zahlédl duši, ve které došlo k absolutně striktnímu oddělení dobra a zla … a vážně to není pěkný pohled na to, co se stane, kdyby se každá tato nedělitelná složka nás přeci jen rozdělila …

„Kdyby se každý z nich mohl vtělit v jiného jedince, zbavil by život všeho, co je v něm nesnesitelné – hříšník by si mohl jít svou cestou, osvobozen od ctižádostivých snah a od výčitek svědomí svého ctnostnějšího dvojníka, a spravedlivý by se mohl vytrvale a bezpečně ubírat svou strmou stezkou,mohl by konat dobré skutky, v nichž nachází zalíbení, a nehrozila by mu pohana a kajícná pokuta za zlo páchané tím druhým.“

Stevenson pak celý nápad dovede až do úplné krajnosti – zlé já je tak naprosto odlišné od dobrého já, a to nejenom po duševní, ale i fyzické stránce …

„Zlá stránka mé povahy, která účinkem drogy ve mně získala drtivou převahu, nebyla tak silná a tolik vyvinutá jako ta dobrá, které jsem se před chvílí zbavil. A pak, při životě, jaký jsem vedl, tedy z devíti desetin konec konců přece jen ovládaném prací, ctností a sebezapřením, měla mnohem menší příležitost uplatnit se a vyčerpat. A proto se, myslím, stalo, že Edward Hyde byl o mnoho menší, tělesně slabší a mladší než Henry Jekyll.
Tak jako jednomu vyzařovala z obličeje blahovůle, měl ten druhý v tváři zřejmě a jasně vepsáno zlo. To zlo, o němž jsem konec konců stále přesvědčen, že je smrtelnou stránkou člověka, rovněž poznamenalo i tělo zohavením a zchátralostí.”

A víte, co je na tom všem nejďábelštější? … že “dobro a zlo” v nás přeci jen sdílejí něco společného – mají totiž společnou paměť!
A to je taky možná jediná naše záchrana!
“Zlo je (totiž) přirozenou součástí dobrého v člověku”, takže odpoutat ho od toho dobrého v nás, získalo by naprosto nekontrolovatelnou moc!

A na to, si dejte, milí čtenáři, pozor, neudělejte stejnou chybu, jako nebohý doctor Jekyll, který svou největší chybu udělal právě ve chvíli, kdy o lidské povaze začal uvažovat jako o rozdvojené, jen náhodně spojené (často protichůdnými vlastnostmi) - zapomněl totiž na jednotu – lidské identity! Zapomněl, že člověk je tvor celistvý, navzdory možná mnoha paradoxů v sobě samém :-).

Bylo to, po mnoha letech, zajímavé opáčko :-) … určitě jsem teď ten příběh ocenila daleko víc, než tehdy, kdy to pro mě byla prostě čistě příjemně hororová povídka … jasných 5*.

97 08.12.2020

K Petře Dvořákové jsem se dostala díky rozhovoru v časopisu HOST 01/2019, kde jsem zjistila, mj. že její vlastní životní příběh by vydal sám o sobě na několik dramat a všechny tyto její zkušenosti pak možná nasměrovaly její autorskou dráhu směrem k emocím, a k jejich prožívání. Ke knížce Sítě sama autorka říká, že jsou čistou beletrií, samozřejmě, že se jí problem „nesebevědomí“ přirozeně nějak vnitřně dotýká, ale příběhy, jako takové si kompletně vymyslela, nepíše proto, aby se s něčím vyrovnávala, ale proto, že se potkala s tématem, které ji nějak zasáhlo, a to pak domýšlí prostřednictvím příběhu, protože to je místo, kde ho může nahlížet z různých perspektiv, skrze postavy, může tak být někým jiným a zakoušet emoce někoho jiného.
To mě zaujalo, a tak jsem se opatrně pustila po té umně utkané pavučině a nechala se zlákat do sítí tří příběhů, ve kterých se hlavní hrdinky zapletou do nastražených „pastí“ – sítí zaběhnutých vzorců chování.

“Teprve teď vám dojde, jak se věci mají. A kde v tom všem stojíte vy sami. Jenže to už je pozdě. … Jestli tomu celému chcete porozumět, zapomeňte na jakoukoliv logiku. Zapomeňte na všechny zákonitosti, podle kterých jste se až dosud v každodenním životě orientovali. Zapomeňte I na svou …mimořádně vyvinutou schopnost odhadnout chování druhého člověka několik kroků dopředu.”

Tři příběhy, a v každém, jako diváci filmu, můžete sledovat, jak se hlavní hrdinka ocitne pořádně zamotaná v životní situaci do které ji dostalo její /ne/sebevědomí.

„Kristýnu samotnou rozčilovalo, že se nedokáže skoro nikdy uvolnit. Její dny byly jeden vedle druhého napjaté jako struny, aniž k tomu měla vážnější důvod, a co chvíli se propadala do nejistoty a váhání.”

V příbězích Petry Dvořákové tak zjistíte, jaké to je, když některá z emocí, např. ostych, navzdory všem předsevzetím, vždy zvítězí. Hrdinky těchto příběhů ale nejsou pasivní, vědí, že je něco špatně a sbírají sílu s tím něco provést, jejich metou je něco, co je pro mnohé běžnou součástí jejich životů, ovšem ne tak pro hrdinky těchto příběhů, “víc si věřit” – to je pro ně cíl, naštěstí jen skoro nedosažitelný.

Každopádně se milí čtenáři připravte na poměrně komplikovanou pouť … sítě, které Petra Dvořáková upletla jsou pořádně pevné, budete tápat v indiciích, pochybovat o jejich smyslu a snažit se pochopit, a přitom k vyřešení téhle hádanky stačí jen … “zbavit se všech stereotypů” a podívat se na svět z různých úhlů pohledu …

„To právě nevím. Řekla bych, že se mi víc líbí, když zůstává nějaké tajemství a naděje. Ale stejně mi to nikdy nedá a nakonec vždycky nasvítím scénu i seshora, abych poznala pravdu.”

97 06.10.2020

Zmučená země
- silniční ukazatele neviditelné
- industriální džungle neprůjezdné
- těžařské vsi nebezpečné
- cesta většinou samá jáma plná vody
- domy skrz na skrz shnilé
- dvorky plné agresivních vyholených a opilých mladíků ...
... vítejte na předměstí Donbaské průmyslové zóny.
Silnice křižují rezavé koleje, možná rychlost jízdy, tak max. 5-10 km/hod., po chvíli jízdy začnete nekontrolovaně pociťovat bezmoc silnice směřující na východ je prázdná ...

Knížka, která vyšla ještě před událostmi na Majdanu a před ruskou anexí Krymu, a přesto dnes snad ještě aktuálnější než tehdy.
Oleh se postavil ke své rodné zemi čelem a popsal ji v její nahotě, takovou, jakou ji vidí, bez optiky, bez příkras, bez pardonu, pravdivou v jeho očích. Popsal zemi, které se nedaří, zemi, kde je nemožné (podle Oleha ale jde spíš o neschopnost) uzpůsobit svět svým představám ... Evropa na to, jak na to, přišla v polovině 20. století, tady na to nepřišli nikdy, ..."a tak se chytají starého života ... blouzní za minulostí" ... a kolem je ticho ... v zemi bez peněz ...

Není to veselé čtení, Oleh projel celou Ukrajinu křížem krážem a ukázal vše, co uviděl --- a není to, věřte, pěkný pohled, přestože z knížky nevyvěrá žádný smutek, zato depresi cítíte na každém druhém rohu, trochu říznutou takovým hodně pragmatickým přístupem k životu - dnes je dnes, a co bude zítra, tím se dnes nemá cenu trápit -

Ukrajina je země, která leží, jako nárazníkové pásmo mezi Ruskem a Evropou, už jen její poloha ji předurčuje k problémům, a tak se vlastně dá dobře pochopit, proč je ono - najít si vlastní chápání světa - pro Ukrajinu více méně nemožné, a tak balancuje ... stále někde mezi ...

Jsem ráda, že jsem si tuto knížku přečetla, a rozhodně ji doporučuji, ukazuje totiž pohled na tuhle zemi z doby před všemi současnými událostmi, a možná proto (nezatížená jimi) ... je víc autentická ...

96 09.06.2023

"člověk se rodí dobrý, znemravňuje ho společnost" ... (J. J. Rousseau)
Teze, na které je postavený celý náš evropský humanismus.
Teze, na níž je zdá se postavená i satira Pavla Kohouta aneb, příběh o rozvrácených morálních hodnotách ...

"Chci svým skromným podílem přispět k tomu, abychom se jednoho rána neprobudili do světa bez popravčích."
... a tak se zrodila katyně! Vlastně, pardon, ona se nezrodila /jen v mysli autorově/ ona se samozřejmě řádně vyučila svému řemeslu, a proto vládne všemi moderními popravčími metodami (musí se jít s dobou, nejsme přeci ve středověku).

Přiznávám, od první věty, nestačila jsem se divit :-), už seznámení s rodiči Tachecími stálo za to, hodně brzo je vám totiž jasné, proč z Lízinky bude to, co z ní bude.
A hned záhy, po několika dalších stranách, mi bylo jasné, proč pan Kohout o tomto románu napsal, to, co napsal ...
"Na románu Katyně jsem pracoval sedm let - protože jsem se k němu musel doslova prozvracet. Přečetl jsem si v knihovnách veškerou odbornou literaturu o mučení a popravách. Byly to původně učebnice pro katy. Po každé kapitole jsem skoro onemocněl a musel jsem si udělat přestávku."

No, vážení, je to fakticky síla, nezvracela jsem, ale, oči jsem teda kulila na to, jak až hodně může satira zvrácená být :-), a asi svým 3* hodnocením Pavlu Kohoutovi křivdím (moje hodnocení je založené čistě na subjektivních pocitech z četby), protože objektivně, jsem vlastně byla dost (5*) spokojená s nápadem katovského učiliště, jako symbolu naší předsametové epochy, s do absolutní absurdity dovedeným chováním všech protagonistů (učitelů i žáků výše zmíněné přísně utajené instituce), v čele se soucit postrádající, dokonale vnitřně prázdnou Lízinkou, jejíž čistá dětská duše byla zformována, řekněme prostě jen nesprávným směrem ...
"Od hlavy k pasu vypadala jako světice, od pasu dolů jako kurtizána."
... a podobně na tom vlastně byli všichni ...
"amorální, bezohlední, cyničtí" ... "IQ při spodní hranici, téměř nezjistitelné ... otec: oblíbený vězeňský dozorce ... /další/ ... IQ ve středu normy ... otcové: okresní soudce a okresní prokurátor ... /a nezapomeňme na favorita/ ... jeho otec: sadistický vrah ... matka: jediná z obětí, která ... přežila"
... SUPOV (zkratka výše zmíněné instituce) je prostě věrným představitelem éry jejíž divoké smyky a vývrtky už doufejme spláchly dějiny (i když, vlastně ani dnes to tak někdy nevypadá, takže můžeme jen doufat, že SUPOV je opravdu záležitostí dávné minulosti, kdoví, jestli ještě někde v daleko přísnějším utajení, nevyvíjí svou nesmrtelnou činnost) ...

"Albert, který vzdor svému vzdělání užíval jazyka sirotčinců a ulice, když dík své inteligenci pochopil, že lidovost je solí epochy, zatímco vzdělanost smrdí kriminálem."

96 25.04.2023

Copak to je s Dunwichem v nepořádku?
Lidé se mu vyhýbají, neobyčejně krásná přírodní scenérie neláká davy turistů, zato se tu běžně mluví o čarodějnictví, černých mších a prapodivných bytostech, i o samotném Dunwichi a jeho rodácích se povídá ledacos, navíc, někteří i vypadají, jak z jiného prostoru …

Takže, pokud se i přesto rozhodnete, že Dunwich navštívíte, připravte se na přeludy, jež vedou mimo prostor a čas, na neviditelné věci, jež nepocházejí ze země – alespoň ne z té trojrozměrné, jak ji znáte, a vyčkejte na spojení s černými propastmi, které vedou k podstatě bytí, a kde se schovává nebezpečné zlo, které z nich vyvěrá, a jehož neviditelná ruka se dotěrně sápe po vašich hrdlech …

„Člověk vládne tam, kde kdysi vládli Oni;
Oni budou brzy vládnout tam, kde nyní vládne člověk.
… Čekají trpělivě, mocní …“

Příběhy od pana Lovecrafta mám ráda, jsou to evergreeny hororové literatury, a je v nich všechno, co od toho žánru očekávám …
… realita (až poeticky krásně popisovaná, a přesto máte pocit, že je potřeba se někam schovat) se mísí s krajinou snů (dost děsivě bizarních snů, nočních můr, jež předznamenávají děsivé události),
… pocity nebezpečí – autenticky působícího paralyzujícího strachu, který ochromuje (při pohledu do cizích a děsivě bezútěšných prostor, kdy toužíte jen utéct, zmizet z dosahu),
… archetypální strach – postavený na předobrazech, které v sobě má každý z nás, a jak říká pan Lovecraft, jsou věčné, a které máme schované hluboko v našem podvědomí …

„Gorgony, hydry a chiméry … se možná objevují v myslích pověrčivých lidí, avšak byly tu již předtím. … jsou věčné. … Jak jinak by mohlo vyprávění o něčem, o čem víme, že není skutečné, mít na každého tak silný vliv?“

A tak porušení lidských i přírodních zákonů musí mít kauzální následek! … kterému musíte čelit!

Pan Lovecraft vás o tom ve svých povídkách (jež se mj. hemží degenerovanými společenstvími, zlověstnými kulty, morbidními krajinami, a ještě morbidnějšími rituály) určitě přesvědčí!

PS: komentáře k jednotlivým povídkám v sekci – části děl.

96 15.12.2022

Citově velmi účinná shakespearovská oslava řeči!

Shakespearovské promluvy totiž nemají obdoby,
děj předestřený v širších souvislostech,
okořeněný zástupem drobných postaviček (sluhové, chůvy, měšťáci, vojáci), jež ho oživují,
ovšem,
jsou to především SLOVA, jež dokáží vyjádřit … lásku a její vášnivou nedočkavost!

… Juliinu …
"Pojď, noci ctihodná, ty vážná paní, černě oděná, a nauč mne, jak prohrávati ve hře vítězné, kde v sázce dvojí čisté panictví. Mou nezkrocenou krev, jež ve tvářích mi tepe, černým pláštěm zakukli, až plachá láska má se osmělí a všechno věrné lásky konání mít bude jen za čirou nevinnost. Pojď, noci, pojď! Romeo, pojď, dne v noci! Neb ležet budeš moci na křídlech bělejší sněhu nově padlého na týlu havrana.
Pojď, vlídná noci, pojď, láskyplná, černobrvá noci, dej mi Romea!“

… a Romeovu …
„Láska je dým, jak vzdech se rozplyne, láska je plamen, který v očích žhne …“

Příběh, kde lásku střídá nenávist, který je plný něžné lyriky i neúprosné tragiky, pranýřující ten věčný svár společenských konvencí s intimními touhami, jež se do jejich pevně sevřených hranic nevtěsnají, využívá všech dostupných prostředků, tak třeba … v podobě drsňáckého Merkuciovského humoru …

„Láska je uslintaný idiot, který s vyplazeným jazykem poskakuje po světě jak šašek a jenom kouká, do jakého otvoru by honem vlezlo to jeho poblázněné ztopořené žezlo.“

… nebo notoricky známého momentu - dramaticky nešťastné náhody – osudu!
To vše a mnoho dalšího (každý si najde to své, co ocení), to je William Shakespeare a jeho „marná lásky snaha“, pro níž v tomto dramatu vytvořil velmi intimní prostor plný smyslovosti a smyslnosti …

ROMEO:
„Jestli má ruka nevhodně a směle
znesvěcuje tvou dlaň, tu svatyni,
ať rty jsou poutníci, co uzarděle
svým něžným hříchem ten hřích odčiní.“

JULIE:
„Své ruce křivdíš, a to velice,
vždyť jako svátost vzýváš mne svou dlaní,
poutník se dotkne ruky světice,
dlaň líbá dlaň, než vyřkne zbožné přání.“

… v emocionálně přesvědčivé řeči lásky (v níž se prolíná naděje a strach),
... a tomu většinou rozumíme i dnes :-).

,, Oponu stáhni, noci tajných lásek …“
...
„Nebyl jen pro svou dobu, byl pro všechen čas!“

96 31.08.2022

„Ať jdeš kam jdeš, stejně vždycky budeš jen sám sebou!“

Birthday girl je překrásná knížka – mluvíme-li o provedení a krásných ilustracích.
Birthday girl je přetajemná knížka – mluvíme-li o jejím obsahu, a o sdělení, které si ovšem každý musí najít sám. Vážně nečekejte, že to někdo udělá za vás.

Příběh je to totiž dokonale minimalistický, a jakoby navzdory tomu, skrývá v sobě daleko víc, než skutečně vysloví.

Základní premisa: Přání se plní!

Takže si vždy dobře rozmyslete, co si přejete, a pokud možno ještě dřív, než si něco přejete. Taky přitom mějte na paměti, že do svých přání, ať chcete, nebo ne, vkládáte nejen svou představivost, ale i všechny své emoce! Tedy, že platí staré známé: Co zaseješ, to sklidíš!

„Hele, a co by sis přál, kdybys byl na mém místě?“

Těžká otázka!
Anebo, možná že ani ne, možná, že je to nakonec úplně prosté …

PS: aby se vám přání splnilo, nezapomeňte, že je k tomu potřeba ještě jedna dost důležitá věc, skoro vždycky je to tak, totiž, většinou k tomu musíte přispět! Opustit přitom vlastní zónu komfortu – vážně to často dost pomůže :-).

96 10.02.2022

„Chceš-li poznat bambus, staň se bambusem.“
/Bašó in Líman, A. Chrám plný květů/

Tahle knížka vám ukáže, kdo je Haruki Murakami … „Necítím se jako umělec. Jsem jen chlápek, který umí psát.“
Introvertní jedináček z funkční rodiny, který nikdy neprožil žádné trauma, tudíž psaní pro něj není terapeutickou záležitostí, obyčejný kluk, s jinak obyčejnými zájmy a bez zvláštního nadání, který bere život pragmaticky, tudíž, nechá plynout věci tak, jak jdou …
„Jsem jako lidé, kteří čtou mé knihy. Míval jsem jazzový klub, připravoval koktejly a dělal sandwiche. Nechtěl jsem být spisovatelem, prostě se to stalo. Je to určitý druh daru, víte, z nebes. Takže bych měl být velmi pokorný.“
Navíc, je náruživý čtenář, a to už od dětství, který právě díky knihám ve své fantazii prožíval tisíce příběhů, až sám zjistil, jak příběhy vyprávět …
„a proto se teď dávám do psaní. Jsem už totiž takový, že nic pořádně nepochopím, dokud se to nepokusím bez překrucování vypsat“.

A jeho vyprávění je tak živé, že čtenář má skoro pocit, jako by ho skutečně fyzicky poslouchal. Svůj příběh obvykle neplánuje, prostě „skládá obrazy k sobě“, a tím způsobem jednoduše „vysvětluje“ příběh čtenáři … „Čtenář musí vědět, že to, co se vypráví, je imaginární příběh …“.

„Pokud si myslíte, že je všechno zřejmé, přemýšlíte arogantně. Jednoduchá slova a přiléhavé metafory, alegorie. To je to, co dělám. Vysvětluji velmi opatrně a jasně“.

Murakamimu se pak s jejich pomocí daří vytvářet „nové“ světy, které jsou navzájem (skrz jednotlivé příběhy) velmi (anebo jen zdánlivě, to ať si vybere každý sám) provázané a ačkoliv, jak sám říká „neměl jsem předem do detailu vše ujasněné“, všechny jednotlivé události na sebe nakonec ve své asociativní logice velmi přesně, až precizně, navazují. Zprostředkovávají tak jedinečnou (a subjektivní) atmosféru, vycházející z jeho vlastní potřeby sdělovat a sdílet … ukázat svůj způsob vnímání textu.

„Zkouším psát o Japoncích, o tom, co jsme, kam směřujeme, proč jsme tady. Tohle je myslím moje téma.“
Někdy je mu vytýkáno právě, že je málo japonský, že je hodně prozápadní, možná … v některých detailech, v leitmotivech procházejících skrz jeho příběhy, ale určitě ne v jeho postavách a příbězích, jako takových (v jádru postav a příběhů), protože to, jak mluví, jak reagují, jak myslí, jak se chovají … to všechno je našemu /dejme tomu západnímu/ způsobu chování dost odlišné, to všechno totiž opravdu … je japonské.

Protože se řadím mezi Murakamiho fanoušky, jsem ráda, že se mi tahle knížka dostala do rukou. Po, pro mě trochu méně výrazném úvodu, kde se třeba rozebírají /samozřejmě opět svým jedinečným a lehce identifikovatelným způsobem, jakým píše prostě vše/ způsoby udělování japonských literárních cen, přišel ten očekávaný Murakami, který vysvětluje, jak nalezl své know-how, tedy, svůj originální způsob využití téměř neomezených možnosti, které mu poskytuje jeho vlastní fantazie, jejíž síla mu umožňuje jedinečným a možná dost provokativním způsobem kombinovat možné i zdánlivě nemožné, až pedantsky lpět na detailech a precizně si hrát s jejich popisy, aby vzápětí v širokých a volných črtách vzlétl po stránkách a nechal za sebou otázky bez odpovědí, aby zamotal, co zamotat jde, sem tam něco naznačil a nakonec nechal čtenáře bez vysvětlení, lapajícího po dechu a spolu s hlavním hrdinou hledajícího „tu pravou realitu“ :-).
Jenže, co to je, ta pravá realita? … ústřední motiv Murakamiho tvorby, který najdete někde uprostřed množiny všech možných světů … hledat už musíte sami, každý sám za sebe! Drobnými indiciemi vám mohou být podivné náhody, provokativní rozuzlení, vábící občas do slepých uliček a sem tam pevně dané detaily – motivy provázející vás všemi příběhy, jako např. když se po stránkách jeho knížek vznešeně procházejí pyšné kočky, které ovšem dost často nepozorovaně mizí, protože jako jediné znají průchod mezi světy, aby se tak najednou objevily v úplně jiném příběhu, anebo všudypřítomná hudba, nemělo by tak pro vás, kdo čtete jeho příběhy pravidelně, být žádným překvapením, když najednou téměř fyzicky uslyšíte hrát jazz, nebo třeba Chopinův klavír :-).
Stejným způsobem se tak v téhle knížce, jakoby skoro mimochodem, setkáte s vysvětlením (možná i trochu obhajobou) jeho originálních kompozičních postupů, které z Murakamiho učinily celosvětově známého, ale hlavně, celosvětově čteného, autora :-).

96 18.02.2021

Léto – slunce – prázdniny__ a jedna slečna na zámku, se všemi problémy dospívání a rodiči, co chtějí nastavit pravidla _ „musíš poznat, co je to zodpovědnost!“
Jenže zapomněli, jaké to bylo, mít v hlavě zmatek a v srdci cítit cosi – co může být láska – možná – teď ještě nevíš – a tak porušuješ pravidla, co tak nenávidíš a pak se stydíš, protože už tušíš, že cesta k lásce tudy nevede.

Dnes jsou něžné kopretiny „jen“ úsměvnou nostalgickou vzpomínkou na léta dávno minulá, ale tehdy, jsem p. Rudolfa taky četla. Nemůžu sice říct, že bych jim přímo propadla, protože už tehdy mě víc bavily třeba verneovky (ten příklon směrem k sci-fi byl i tenkrát už poznat), a taky historické ságy (začínala jsem v domácí knihovně s paní Vaňkovou, kterou mám ráda dodnes), ale tehdy, stejně jako dnes, občas ráda proložím čtení něčím příjemně odpočinkovým, což pro mě dnes knížky pana Rudolfa jsou (vzpomínková četba), tehdy, jako náctiletá jsem je brala určitě víc vážně (p. Rudolf má poměrně dobře propracovanou psychologii náctiletých a tehdy jsem si s jeho revoltujícími hrdinkami docela rozuměla, a to vše ostatní, poplatné době vzniku, vůbec nevnímala).

Kopretiny jsou jednou z těch knížek, které mi utkvěly v paměti (navíc mají i pěkné filmové zpracování – dnes už film pro pamětníky).
___
„Vrátil se táta. V očích má červené potrhané nitky. Pečlivě přivře dveře. „Pitomče!“ zařve a má chuť mi střihnout facku. Měl by. Říká něco o tom, že se za mě stydí. Ten pocit mu nezávidím. Chce vědět, chce slyšet, zas mlčím.“
___
„Petrův tranzisťák! Nastavila jsem dlaně. Přijímač do nich klesl. Rádio nepřestávalo slabě hrát. Když jsem je přiblížila k očím, spatřila jsem za jeho žebrovím zastrčené dvě kopretiny. Patřily mně. „Petře!“ zkusila jsem tiše zavolat. Nikdo neodpovídal. Vrátila jsem se zpátky na gauč, přetáhla přikrývku přes hlavu a sála melodii houslí a hořkou vůni kopretin, obojí bylo jako balzám ... “

95 13.03.2024

„Nechápu, jak možno přijít ke stromu a necítit štěstí, že ho vidíš. Mluvit s člověkem a nebýt šťastný za to, že ho miluješ.“

Láska k lidem – nezištná a nesobecká tu svádí boj s pýchou – cynickou svůdkyní, zlem v nás, které nesnese kritiku.
Příběh Idiota je příběhem upřímného a bezelstného člověka, je laskavý, pokorný, obětavý, dobrosrdečný, a ve všem svém konání naprosto přirozený (s pokorou a úctou přijímá dary, s důstojností čelí ostudě) – a tak si získává lidi.
V podstatě hned od začátku je jasné o co panu Dostojevskému v příběhu jde (mimochodem, patří to ke všem jeho příběhům) – alfou i omegou je totiž vztah k druhým lidem.
Lidé v jeho příbězích jsou vždycky nějak v rozporu – ve vztahu k hodnotám, společenským normám, prostě k sobě navzájem. A pan Dostojevský je zkoumá pečlivě – především všechny ty krajní meze lidského chování a lidských osudů – a hledá odpovědi.
Řešení pak nachází vždycky uvnitř! Uvnitř v člověku – v jeho mysli - hlavní slovo tu má totiž intuice – vnitřní hlas.
Důležité je vždy jen to, co je v člověku, a proto kníže Miškin – člověk s velkým srdcem plným vášní – upřímně věří – v dobro člověka!

Číst Dostojevského příběhy je náročná disciplína - pro mě krásně náročná!
Jsou opravdu mnohovrstevné, a jak píše kap66, jsou jak ohromná hromada písku s mnoha třpytivými oblázky, které prosít a najít všechny nejspíš není v lidských silách, ale víte co, někdy stačí napoprvé i jen jeden - krásný oblázek, který objevíte, totiž, při každém dalším čtení /prosívání/ určitě přibydou další a další - číst pana Dostojevského vnímám totiž jako takovou celoživotní záležitost, přehrabat celou hromadu písku najednou by mě určitě nebavilo, ale občas si k tomu pískovišti sednout a objevit pěkný kamínek to už je jiná - já se na to rozšiřování sbírky vždycky těším :-) --- a někdy to je třeba jen věta, a někdy celá myšlenka ___

„iluze naplnění smyslu života je tou nejpravdivější, kterou člověk kdy vymyslel“

--- „já před nimi nic neskrýval“
(kníže Miškin).

95 16.02.2024

Příběh dcery thébského krále Oidipa Antigony, kterou postihl krutý a nemilosrdný trest za to, že pohřbila svého bratra, je jedním z nejznámějších příběhů řecké tragédie.
A protože se jedná o řádnou antickou tragédii, tak nemilosrdný osud stíhá opravdu pečlivě ... po smrti krále Oidipa přijdou Antigona a její sestra Isména o oba své bratry, kteří se navzájem zavraždí, protože bojují o moc nad Thébami.
Antigona je pak ta statečnější ze sester, rozhodne se vystoupit proti rozhodnutí vládce Kreóna, aby ten, který je považován za vlastizrádce, zůstal pohozen jen tak nazdařbůh svého bratra pohřbí a zpečetí tak tragický osud nejen svůj!
Nezbyde nic!

... až na závěrečné poučení ...
"Kdo šťastné chceš prožít své vezdejší dny, ten rozvážně vládni sobě sám. A v paměti měj, co žádá řád. Zpupnost a svévole vzápětí má přetěžké tresty, jež pozdě člověka moudrosti učí."

Ale víte co? "Je mnoho na světě mocných sil, ta nejmocnější ... člověk sám." ... možná to je takové připomenutí - "dloubnutí si" do toho základního principu, že ... "osud ukazuje cestu, kterou musíš jít", jenže, co když tím našim lidským osudem je právě samotná naše lidská povaha? Touha, najít si tu svou cestu sám? Každopádně to je naším smyslem, smyslem naší existence, pokoušet se stále znovu a znovu prosadit si svůj vlastní ... smysl, názor, osud? No prostě toužíme vzít si svůj život do svých vlastních rukou, a všechny tragédie, vč. Antigoné, nám mají připomenout, že člověk ve skutečnosti tak úplně není ... jen svůj :-).

Každopádně, Antigoné nám, jako jedna z prvních, ukazuje, že údělem ženy není poslouchat :-), je pravda, že výsledkem bylo, že jejím údělem se stal život krátký a nešťastný, ale přesto neposlechla!
... určila si vlastní cestu ...

95 24.05.2023

„Miloval hudbu, divadlo a Boženku, ale jeho identita stála na novém klobouku, kabátu, obleku a vysvědčení z konzervatoře. (…) V kufříku měl nový oblek a vysvědčení a bylo mu dvacet let.“
(Vladimír Třeštík mobilizován v listopadu 1914 a odveden k 28. pěšímu pluku)

Michael Třeštík v této poměrně útlé knížce „zrekonstruoval“ rodinné deníkové záznamy a spolu s autentickými příběhy v rodině tradovanými a vlastními, řekněme až intimními, vzpomínkami nám čtenářům předal příjemně lehce vtipně a s nadhledem sepsanou výpověď o životních osudech páně Třeštíkových předků.

„Šaty světlé, zimník, klobouk i výstupní vysvědčení k tetě na Smíchov nakonec přece jenom donesl a otci napsal omluvný dopis, ale ten ho už nedostal, protože dřív než Vladimír dal dopis na poštu, přišel telegram: „Otec mrtev. Matka“

Čeká vás příjemné emotivně laděné a citlivě vyprávěné ohlédnutí za generací, která toho na pozadí rychle pádící historie hodně prožila … pan Třeštík vás lehkým krokem provede skrze všechny ty zvraty, se kterými se museli, nejenom rodiče pana Třeštíka (oba nevšedně zajímaví lidé), potýkat … první republika, 1. světová válka, druhá republika, 2. světová válka, nástup komunismu, 50-tá léta – budování komunismu až k 68 a normalizaci, aby své vyprávění ukončil někde na hranici dalšího z historických milníků naší malé zemičky – 89.

Časosběrný dokument který tak vznikl je docela povedené dílko se zajímavou přidanou hodnotou …

„Stýkal se s architektem Vojtěchem Kerhartem, se kterým se naposledy viděl těsně před zajetím na haličské frontě, i s jeho bratrem Oldřichem, malířem (Park v Poděbradech, olej na plátně, 75 x 85 cm, co visíval nad máminým gaučem), se sochařem Janem Laudou (porcelánový medvěd s modrým podglazurním věnováním bratru Vlad. Třeštíkovi na břiše, co stával na tátově psacím stole) nebo spisovatelem Josefem Koptou (desítky různých vydáních Třetích rot, Hlídačů číslo 47 a jiných jeho knih v knihovně) nebo s o trochu starším italským legionářem, novinářem Antonínem Pešlem (nic).“

… a navíc s (mezi řádky vykukující) ještě jednou opravdu zajímavou myšlenkou …
Plánujte si, jak chcete a co chcete, osud si stejně nakonec prosadí svou! :-)

PS: Třeštíkova pocta rodičům poputuje jako dárek k těm mým, a doufám, že potěší i pobaví (ČV – knížka, kterou po přečtení někomu darujete).

95 10.09.2021

Pro začátek vám dám jednu nevyžádanou „dobrou radu“ ... „nic není … škodlivější než zaujímat stanoviska příliš rychle a těmito ukvapenými stanovisky se pak řídit“ … a možná se vám taky bude hodit věnovat trochu času „kosmické literatuře z přelomu novověku a kosmověku“ :-).

Až začnete číst, pamatujte hlavně na to „nezaujímat stanovisko příliš rychle“ …
Součkovy space opery jsou totiž už dost starou záležitostí, a tak, jestli můžu poradit, k nim tak i přistupujte, minimálně proto, že vás už pak nebudou překvapovat (někoho možná i „obtěžovat“) zastaralé výrazy, úsměvné technologie, použité popisy, apod.
Pak už vás totiž čeká docela zajímavý dobrodružný „výlet“ na Hepteridu, planetu Zeleného slunce …

„Vyšel ven do šera, snášejícího se díky lomu paprsků Zeleného slunce na Hepteridu pozvolněji a měkčeji než za pozemských soumraků. Krajina připomínala obrovité, fantastické akvárium se dnem porostlým voňavou trávou a kytičkami. Jejími dominantami byla teď tři polokulovitá plastiková iglú a opodál štíhlá a vznosná silueta kosmického člunu, podobná obrysu tužky, stojící na třech pružinách.“

… který vám zprostředkují členové štábu galaktické polyvize, kteří se „nikdy nezpronevěřili svému životnímu poslání okrádat miliardy nevinných tvorů o čas, promrhaný před telestěnami“, navíc, všichni členové štábu byli „pro jistotu v tomto ohledu podrobeni cílenému hypnotickému zásahu“ … tedy až na Tobiáše „zachmuřeně vzdorujícího kouzlům a čarám kosmopsychologů“, který se pohybuje čistě jen a jen na vlně lhostejnosti :-).

Takže, jestli jste, stejně jako Mart a všichni pracovníci Centrály, zvyklí na fantastično a nechvějete se posvátnou hrůzou, ačkoli, možná by to bylo vlastně docela na místě, můžete se směle nechat teleportovat na Hepteridu a užít si jednu vesmírnou záhadu …

„Viděl to. Vysoko nad nimi se v záchvěvech časoprostoru, rozmazávajících obrysy a nechávajících onen předmět v některých okamžicích zmizet a pak opět se objevovat, vykrystalizovala z prázdnoty vesmíru zvláštní kosmická loď. Podobala se tvarem vřetenu a svými zjevně aerodynamickými liniemi i zlatou barvou se lišila od všech typů pozemských strojů, jaké Mart znal.“

Sci-fi příběhy vznikají dost různě, někdo čistě fantazíruje, někdo pracuje se seriózními fakty, případně mixem obojího, jako pan Souček, který svým fantaziím dával i reálný podklad (samozřejmě své doby), a přitom jsou jeho příběhy ... prostě čtivé – napínavé a vtipné, to proto se tak dobře čtou i dnes :-).

PS: Nekonečný vesmír, který se stal pro člověka nově otevřeným prostorem, a který je potřeba objevit a dobýt, je opravdu rozlehlým zdrojem inspirace (společným pro všechny příběhy space opery), takže i pan Souček si v něm „vykolíkoval“ svoje vlastní území, kde (stejně jako všichni autoři tohoto žánru) hledal více méně úspěšně odpověď na v podstatě čistě filozofickou otázku: Jak případně lze v získaných vesmírných prostorách žít? Nebo přímo: Jak vůbec ve světle nových poznatků … žít?
Posuďte sami :-).

95 06.09.2021

„Tentýž svět není nikdy pro dva lidi stejný, protože oba prožívají tento okolní svět více či méně rozdílně vzhledem k své rozdílné konstituci.“

Erich Fromm je sociolog, psycholog, etik a filozof. Na člověka, jako jedinečnou a tvořivou osobnost, se tak dívá skrze optiku všech těchto rolí. Nejvíc ho asi zajímá lidský charakter, a to, jak, nebo do jaké míry, je ovlivňován společností, a nakolik je v nás, jako součást naší přirozenosti. Proto ho zajímají různé formy závislosti (tady se hodně projevuje Fromm psycholog a sociolog) – a skrze ně se pak dívá (jako filozof) na lásku, na svobodu, … a na život, jako takový, na naše „umění být“.

Říká, že není možné úplně přesně vymezit lidskou přirozenost, protože to mj. není nic stálého a neměnného, či nezměnitelného – naše přirozenost je „aktivní“, dá se říct, že určitým způsobem se přizpůsobuje vnějším podmínkám (přírodním i kulturním změnám), ale neznamená to, že se přizpůsobuje všemu – to by naopak bylo v rozporu s naší přirozeností, znamenalo by to totiž, že se necháme ovládat, že se přizpůsobíme všemu, jenže, právě tak, to není.
Každý směřujeme k nějakému cíli – máme plány, sny, touhy, a různé představy o jejich naplnění, i různé možnosti jejich realizace. Je to energie, kterou k uskutečnění svého cíle v sobě máme, a která je podle Fromma přirozená u každého člověka – v podobě tvořivosti – k tomu ovšem potřebujeme prostor … a svobodu! Když se jí nedostane – mění se naše přirozená tvořivá síla v sílu destruktivní a ničivou!

Kdybych měla shrnout Frommovu práci do jedné věty, asi bych řekla, že zkoumá „všechny možné cesty, k čemu může člověk orientovat svůj život“ … rozhodnout už se musí každý sám, jestli jeho životním cílem bude „vlastnění“ … nebo „bytí“.

V tom prvním případě totiž určujete svůj způsob života, resp. poměřujete svou existenci, tím, co vlastníte - co mám, co může mít jiný, o co víc má on, v dnešní době to je docela jednoduché, jak říká Fromm, ať si vzpomenete, na co chcete „vše může být hromaděno s vášní sběratele“ … „není téměř nic, co by se nemohlo stát předmětem vlastnění“.
Tou těžší variantou (ovšem autentičtější) je orientovat se ve svém životě na „bytí“, tedy, na své vlastní psychické síly, vyhnout se, jak píše Fromm „falešným stezkám sebevědomí“ a radši se pustit po cestách „sebeuvědomnění“ :-).

Pojetí člověka a jeho způsobu bytí, tak jak ho Fromm prezentuje, je veskrze humanistické, směřuje k tomu, abychom si uvědomili svou situaci a začali chápat sami sebe jako jedinečnou a tvořivou osobnost, tedy...

„být sám sebou a kvůli sobě dosáhnout štěstí“ :-).

„Zeptáte-li se dobrého člověka: Proč miluješ Boha?, dostanete odpověď: Nevím – protože je Bůh!
Proč miluješ pravdu?
Kvůli pravdě.
Proč miluješ spravedlnost?
Kvůli spravedlnosti.
Proč miluješ dobro?
Kvůli dobru.
A proč žiješ?
Na mou čest, já nevím – rád žiju!“

„To, že chceme žít, že žijeme rádi, jsou fakta, která nevyžadují žádný výklad.“

A tak se spíš ptejte: Jak chci žít?
Tuhle knížku k takovému zamyšlení určitě doporučuji!

95 12.06.2020

„Uvažoval jsem o tom, co jsem právě zažil. Útlé brožurky vydávané společností Věda a život ve mně vypěstovaly názor, že zvířata nedovedou mluvit. Pohádky z dětství mě přesvědčovaly o opaku."
…
"Když se člověk za těchto podmínek pokouší řešit otázky spojené s psychikou a potencionálními schopnostmi zvířat, připadá si naprosto bezmocný. Ovšem na druhou stranu, když dostane do ruky soustavu integrálních rovnic typu stelární statistiky s proměnnými pod integrálem, není jeho životní pocit o nic lepší.“

Co vás čeká?
Parádní fantastická pohádka plná satiry, parodující velmi osobitým způsobem tehdejší současnost. Trochu divoký „výlet“, kdy cestou potkáte nějaké ty odkazy na Bulgakova a jeho Mistra a Markétku, a kde kolem uvidíte poletovat inspiraci Krásy nesmírné a sem tam za rohem budou číhat taky E.A. Poeovy náměty. V jeho cíli pak naleznete neustále se záhadně proměňující a velmi důmyslně sestavený kaleidoskop bizarních situací a událostí.

„Uzel podivuhodných událostí se zatahoval stále pevněji. Stydím se to přiznat, ale mně to v tu chvíli připadalo mnohem zajímavější než modelování reflektorového oblouku.“
…
„No vida, pomyslel jsem si, tak jim dělá starosti pohovka. Rusalka je nevzrušuje. Mluvící kocour je nezajímá. Ale pohovka, prosím, ta jim dělá starosti...“

Problém, který tu vyvstává, popsali autoři velmi přesně: „Všichni jsme naivní materialisté, ... A všichni jsme racionalisté. Chceme, aby se všechno okamžitě … vysvětlilo, tedy aby to bylo redukováno na hrstku faktů, která už nám jsou známa. A nikdo z nás v sobě nemá ani za mák dialektiky. Nikoho nenapadne, že mezi známými fakty a nějakým novým jevem může ležet celé moře neznámých věcí, a vysvětlujeme onen neznámý jev jako nadpřirozený, a tudíž nemožný.“

Pokud nad takovým sdělením jednoduše nemávnete rukou … je tahle knížka přesně pro vás :-) … zamiřte tedy rovnou do NIIČEVO (v ruském originále: „na nic“), resp. do VÚČAKO (dle českého překladu: Výzkumný ústav čar a kouzel) … a dobře se bavte :-) …

„Věda, v niž věříme (a zhusta slepě), nás zpravidla dost dlouho předem připravuje na nadcházející zázraky a psychologický šok v nás vzniká pouze tehdy, střetáváme-li se s něčím nepředpovězeným - nějaká díra do čtvrtého rozměru či biologické rádiové spojení či živá planeta... Nebo dejme tomu chaloupka na kuří noze... On ten nosatý Roman měl vlastně pravdu - je to tady u nich moc a moc zajímavé...“

A znáte tuhle? … „Povídá jedna opice druhé: "Víš, co to je podmíněný reflex? To když na zazvonění zvonku se k nám všechny ty pseudoopice v bílých pláštích rozběhnou s banány a cukrovím."

95 11.06.2020

Něžný barbar byl pro mě docela nevšedním zážitkem!
Bylo to vlastně jen pár večerů, strávených s Hrabalovým autobiografickým svědectvím o atmosféře padesátých let a poctou dvěma kamarádům (filozofu Egonu Bondymu a především grafiku Vladimíru Boudníkovi) ... a ještě taky svědectvím o Libni, kde se vyprávění odehrává, a která se díky těmto třem přátelům stala skoro mystickým místem :-) ... byly to především místní hostince a výčepy, kde se tihle tři milovníci piva scházeli (a úplně nejvíc pak Automat Svět) ... ostatně spoustu svých retrospektivních historek vyprávějí, či meditativně rozjímají, právě nad sklenicí tohoto moku :) ... měli dokonce svůj pivní rituál (kterým děsili celou hospodu) ... "jak přinesli první sklenici na stůl, nabírali jsme pěnu rukama, pomazávali si obličeje a vtírali pěnu do vlasů jako židé mazající si pejzy cukrovou vodou, při druhém pivě jsme si dali repete pomazání pěnou, takže jsme se leskli a voněli pivem na sto honů.(...) Byli jsme pivní frajeři.“

Celé vyprávění je poskládané v podstatě z vlastních prožitků, je spontánním proudem řeči, řetězcem nejrůznějších retrospektivních příhod, které panu Hrabalovi samovolně asociativně přicházely na mysl ... obyčejné, všední věci promíchané s prožitky, jak už jsem řekla, meditativními, až skoro mystickými ... jejich úkolem je zrekonstruovat povahu přátelství těch tří ...
Nejvíc se Hrabal věnuje grafiku Vladimíru Boudníkovi, ukazuje na jeho (ale potažmo všech tří) bohémský život, který ho předurčuje někam "na hranici mezi životem a smrtí" ... Vladimír pro něj byl "génius moderní tvorby", který celý svůj život zasvětil umění ... to ale taky byli všichni tři, každý svým osobitým způsobem, spojovalo je totiž nejenom přátelství, ale i ... sklony "objevovat patologické rysy skutečnosti, zahalené a ukryté v hlušině banality", ... a ještě něco je spojovalo, fascinace pražskou periférií, jejími rozkopanými ulicemi, a domy, ze kterých visely dráty ...

A taky bych nechtěla zapomenout na pana Bondyho, jako skvělého ironického komentátora všech těch nevšedních zážitků :-) ... ,,Aby bylo pohlazení, musela bejt napřed přesdržka.“

Takže, určitě doporučuji všem, ,,kteří si myslí, že život (přesto) ještě stojí za to, aby byl plně žit.“

PS: A ještě jedno doporučení: pro umocnění zážitku, si po přečtení zkuste pustit film s naprosto geniálním hereckým obsazením: Jiří Menzel, Bolek Polívka a Arnošt Goldflam!

95 20.04.2020

Svět na křižovatce neznámých mezihvězdných tras ..."pokusil se všechny náhody a prapodivné střípky tohoto světa skloubit v něco logicky nekonfliktního" ... jenže "obraz, který z takových úvah vznikal nebyl reálný, ale pohádkový" ...

Alegorická "pohádka" o svérázné a ve své pra podstatě velmi lidské civilizaci začíná. Planeta totiž právě získala nového obyvatele, který velmi brzo zjistil, jak rozdílné můžou být představy o sociokulturním životě :-).
_jiná planeta _stejní "lidé" (i když tak spíš nevypadají, i když se tak na první pohled vůbec nechovají)
_jiné představy _stejný soubor pravidel (i když tuhle civilizaci definuje "To se musí!").

Příběh vás vrhne do stavu vesmíru, kdy mimoplanetární návštěvy jsou něco, nad čím se nikdo nepozastaví... zvlášť, když zjistíte, že světy ... se od sebe zas tak moc neliší, máte tak jedinečnou příležitost sledovat skoro dokonalou parodii... úřednické byrokracie, která, zdá se, nevládne jen naší planetě, ale i mnoha dalším možným stavům vesmíru...

Víte, co mi tento příběh svou dobře mířenou ironií a sarkasmem ze všeho nejvíc připomínal? Upozorňuji, že v dobrém slova smyslu ... u nás dobře známé výlety Ládínka Smolíka a jeho věrného Zora, za vesmírnými dobrodružstvími, a trochu taky malého prince navštěvujícího cizí planety, kde žijí naše ironické obrazy našich slabostí a neřestí :-).
A mně se to líbilo - sci-fi - co pevně sedí na Zemi, mezi našimi špatnými vlastnostmi, a "vyváží" je na jinou planetu :-) ... bylo by fajn, kdyby tam i zůstaly, ale to bysme všem těm objeveným mimozemským entitám snad ani nemohli udělat :-).
A tak sledujte pozorně, svět, který se podobá gigantickému hodinovému mechanismu, není v něm ale stejná ani jedna součástka...
... "a všechny se pohybují, otáčejí, scházejí a rozcházejí v pravidelně se opakujícím, ... věčném rytmu, jehož změna může znamenat jediné... jeho zástavu"!

Maximovi a Zemi (v podobě, jak ji zná on) jsem musela přijít na chuť, z počátku to tak úplně nevypadlo, ocitla jsem se totiž na horizontu událostí, zachytil mě jejích už nekontrolovatelný vír, který nebyli schopní kontrolovat ani právoplatní obyvatelé planety Sarakaš. Na stránkách téhle knížky vlastně není pod kontrolou vůbec nic, jako by navzdory tomu, že vše, co se děje, je svázáno pravidly a zákony, i když bizarními, absurdními, nesmyslnými až ulítlými, nebo možná právě proto, protože se díváte jen a jenom do zrcadla!

Na Maxima jsem si zvykla, takže je velmi pravděpodobné, že se za čas zase na nějakou výpravu s ním vydám :-). Maxim si totiž (no úplně podobné, jako Ládínek Smolík) umí za všech okolností poradit, navíc s humorem a mladistvým až dětsky naivním entuziasmem.
Našla jsem tak způsob, jak číst military sci-fi, kterou až tak příliš nemusím, v této podobě mi ovšem úplně vyhovuje :-).

"Copak znát budoucnost není zázrak?"

Je to spíš nadání ...
ale možná, že je to špíš taková dovednost - napravovat budoucnost je také dovednost ...
ale ještě spíš je to takový "dloubanec do duše" - pohled, jak přes rozostřený dalekohled ... dotírající nevolnost!

Tady se totiž odehrává něco, zdánlivě, naprosto nesrozumitelného, máme tu co do činění jen a pouze s nepříznivou shodou okolností, s nešťastnou náhodou, dalo by se říct, anebo je všechno jinak?

Strugackij nám naservíroval příběh plný metafor a filozofických podtextů, příběh těžko pochopitelný, skoro manipulující s lidským vědomím (podobně jako jeden z nich! zvláštními schopnostmi obdařených) ... přesměrování skutečnosti, schopnost lákající ke zneužití, odkud se vzaly? ... v dálce jsou vidět jen mlhavé souvislosti, nepřímé indície, které ovšem vedou ke znepokojivým závěrům ... jež, možná nevědomky, mohou nastat ...

Existenciální příběh o tom, jak lze taky pochopit svět ... podívejte se do té roury, na jejímž konci se rýsuje budoucnost, ale pozor! ... stačí otočit, podívat se znovu ... a najednou uvidíte nejspíš něco úplně jiného ... jinou alternativu!

Malá ukázka moudrosti: "Člověk jest zvíře dvounohé, vždy lačné, nikdy nasycené."

... dobrá, a co už teď, teď už se vážně nemusíte znepokojovat, opravdu ne, myslete si, že se nic hrozného nestalo ...

"Nechápu, nač tak důmyslně a zjevně lhát?"

94 20.06.2023