Alena_S komentáře u knih
Příjemná, akorátně dlouhá úvaha o povaze fotbalu - díky autorově stylu se to i mně líbilo, a to to jako ženská pořádně neocením (píše se tam i proč) :-)
Prostě úžasné, forma i obsah. Je to velká kniha, ovšem ty fotografie jsou pastva pro oči. Koho by odradilo relativně malé množství textu, může se těšit, že malou kvantitu spolehlivě vyváží kvalita, a to je pastva číslo dvě - Nad některými poznatky jsem žasla; třeba u popisu toho, jak alfa šéfová koordinuje lov, i nahlas!
Pro pana Pablo Krale: Doporučím Moudrost vlků, tam autorka objasňuje jak úlohu omegy, tak důvod, proč jejich život ve smečce bývá chápán tak neradostně (např. je rozdíl mezi fungováním smečky pozorované v omezeném prostoru umělého výběhu oproti té, co běhá volně). Omegám fandím :-)
Zážitky jsou poučné a výmluvně popsané - a vtip ocením vždy. :) Jen ta první půlka knihy kdyby byla ucelenější; měla jsem pocit, že jde o kolísavý výběr příhod několika lidí, než se ustálil přechod autorky od au-pair přes manželku k učitelce s trvalým pobytem... Díky té druhé si ale ráda přečtu i pokračování.
Na knížku jsem byla zvědavá, protože jsem se už před časem z otištěného rozhovoru s jedním vymítačem z povolání dočetla, že coby příznivec metalu a komiksů mám své místečko v pekle vlastně už jisté. Autor byl tak laskav, že mi to celé objasnil. Dovoluji si mu tímto poděkovat: "Hobluj!"
Tohle bude asi silná káva pro čtenáře bez ohledu na pohlaví.
Ano, feminismus se dnes žene do extrémů a napíná své úsilí do zbytečných směrů. Ano, systém je v mnoha ohledech nastaven nespravedlivě proti mužům. Bylo by to velmi poučné čtení - jen kdyby autor udržel objektivitu a nenechal za sebe mluvit vlastní trauma:
Nejdřív slovo feministky vystřídá slovem ženy, pak všechny začneme být už ze své podstaty fúrie a lhářky a ke konci už jsme jen mluvící ohřívače párků všeho druhu, které (cituji) kradou mužům duše. A všechno ostatní.
Možná by mi na to řekl, že kdybych místo četby pro muže sáhla radši po kuchařce, byla bych spokojenější. Po přečtení soudím, že má pravdu.
Zatím asi nejchmurnější knížka (nejen) o Japonsku, co jsem četla. Trochu mě mrzí, že se nedozvíme, do jaké míry byl ten zářivý princ typický Japonec a nakolik atypický vůl. (I když zřejmě dobře placený, vzhledem k tomu, co všechno stíhal...)
...a co to pasování pana otce, dříve krutého tyrana, na príma hlídacího dědečka? Buď mi uteklo pár stránek, nebo jsem fakt málo gaman...
Asi hlavní přínos knihy je, že si uvědomíte, co si všechno neuvědomujete. Doporučila bych přečíst úvod, pak konec, kde se uvádějí přínosy všímavosti pro konkrétní životní situace a stavy, a až potom praktickou část, která pak dává víc smysl. Jinak si myšlenky buď protiřečí, nebo si u nich říkáte "wow, na to bych nepřišel" a ano, to je sarkasmus.
Tři světlé body: Obrázek taxi v dešti. Obrázek irského setra. Jack London wine. To je asi všechno.
Žaludek, hlava a srdéčko - to mě při čtení bolelo přesně v tomto pořadí. Přesto výborný zážitek. Pokud autor bral při psaní nějaké léky, tak je nechci zažít, ale ráda si přečtu další jeho knihu. :-) Jistě psal lépe, než v knize uctívaný Partre.
Kniha je poučná, vyvrací některé omyly a přináší nové pohledy na úžasnou šelmu i na s ní spřátelené druhy, slovem i obrazem. Jen se mi stanovisko autorky chvílemi zdá moc idealistické (Tedy vůči vlkům. Lidem vzkazuje "Prostě se s tím smiřte a ty ovce si líp hlídejte.") Což ovšem z jiných kapitol činí skutečně krásné sugestivní čtení. (Ale u mě osobně stále vedou Vlci u dveří :-).)
Anotace avizuje "proměnu vztahu Noahových rodičů" ...chtějí říct, že nebýt té hrůzy, co je potkala, by si Joanna nikdy neuvědomila, co Alistair je za vola? Brrr.
O tom, jak se taková kočka na Červeném kopci má pořád co ohánět: Kraj je to drsný a "její Fojtík" je jenom jeden :-)
Příjemná, duši kočkomila po srsti hladící knížka plná nadčasových a s laskavým vtipem podaných postřehů ze soužití s micinami. Autor své kočky dobře zná, jako byste je přitom viděli. A jak říká: pořiďte si kočičku, nebudete nervózní. :-)
Příběh s hledáním vlastní identity + v Berlíně + v Odeonu = měla jsem z toho trochu strach. :) Ale jsem příjemně překvapená, Izy aspoň umí pojmenovat, co a kdo jí schází, je srozumitelnější. I když se ukáže, že kdo ví, kam až je to vlastně pravda...
Nemůžu se ubránit dojmu, že všechno začalo nějak takhle: "O co, že napíšu knihu, kde se v každém odstavci nejmíň jednou objeví slovo MASO?" Čímž nechci říct, že by se nepovedla, "hrdinovo" kličkování mezi pravidly šíleného světa je vymyšlené geniálně.
A na konci knížky, po tom všem, se dočtu, že ta edice se jmenuje Česká radost, cože?! Ale když vidím, že tatáž edice obsahuje i Šternenhocha, už mi to dává trochu smysl. :-)
Všechno už tu bylo řečeno a mně ta kniha přijde skvělá, a teď už jen nevím, jestli doporučit představit si na konci knihy závěřečnou melodii ze Slavností sněženek, nebo naopak v zájmu čtenáře vůbec nedoporučit, protože pak je to teprve síla.
Horší vyprávění o vlastním dětství bylo snad už jenom "Dítě zvané To"... vážně, kdybyste chtěli vynechat všechny scény, kde se ubližuje lidem nebo zvířatům, zbyde vám přebal. A pak se dočtu, že autor se po vydání se životem rozloučil. A je to ještě smutnější, ale překvapivé ne...
Přečetla jsem tohle a čtu i Strašidla... A uvítala bych nějakou zlatou střední cestu mezi těmi dvěma.. :)
Pocity smíšené... Bylo to napínavé, nepřeháněli to s postelovými scénami jako v jiných dílech, na rozdíl od kterých děj i někam postupoval. Jen z konce jsem měla dojem "a skutek utek", zvlášť když Merry už má dost sil, aby je všechny srovnala do latě během dvou stránek. Čili tímhle tempem to budou aspoň dvě knihy, ale po 7 Merry a 19 Anitách už jsem zvyklá :-) Těším se, jak se to vyvine dál, snad to nebude nekonečný seriál - jedna Anita je bezva, dvě už by byly moc :-)