Amalberga komentáře u knih
Knížka mého dětství. Skvěle se čte, když jste nemocní.
Na Zimohrádek musíte mít správnou náladu. A já ji měla až na poslední čtvrtinu sbírky. Nejvíce se mi líbil poslední oddíl básní. Některé mi trochu svým tajemnem a ostrými pointami připomínaly Skácelovu Smuténku. Jinak šlo o velmi příjemnou četbu.
Kniha na cestě má vyprávět o nekonečných možnostech svobody mladých lidí, kteří se vzbouřili konvencím a konzumu. Cha cha cha. Toto osvobození se týká je bílých mužů, ale ostatní "lidé" v Americe jsou očividně nepodstatní. Ženy nadále zůstávají v domácnosti a trpí s lidmi typu Moriartyho. V knize je krásně vidět, že jim byly dobré jen na sex a na starání o děti. O afroameričanech se autor nezmiňuje příliš lichotivě, navíc je homofobní. Beatnická vzpoura proti konzumu se sestávala z užívání drog, nespoutaného sexu a snahy šokovat slušné upjaté lidi. Sice kritizuje nešvary společnosti, ale nenabízí žádné řešení. Ujíždí po křivolaké cestě, míjí osudy trpících a nešťastných lidí. Nepomáhá, jen ohlušuje a ukájí nízké potřeby a úzkosti. Nic nedává, jen bere a vyprazdňuje. Z knihy jsem měla chvílemi pocity zhnusení, smutku a nudy. Předloha Deana Moriartyho byla něco jako múza beatníků a objevuje se i v dalších dílech. Už jen to poukazuje na špatnost této literatury.
Alvarezová a Pescoliová jsou detektivky na dvě věci. Vždycky přijdou do práce, odejdou se najíst o pauze, vrátí se, vytisknou dokumenty, které za ně vytvoří a zpracuje někdo jiný. Celou dobu řeší své osobní "problémki" a vrtají se v rodinných partnerských vztazích. Mezitím jim v Medvědím Brodě řádí sériový vrah, který unese tři ženy a ty dvě se nad kafíčky stále kladou ty samé otázky dokola: "Opravdu je někdo unesl? Nerozhodly se jen ve stejné době tři ženy sebrat a utéct? (bez kreditek, peněženky, jakýkoliv osobních věcí) Tak ne asi. A tyhle stupidní otázky si naše prvotřídní policajtky kladou i po nalezení první mrtvoly v ledu. Čekala jsem nějakou kriminální psychologii, rozbory místa činu a místo toho jsem se dočkala trapné červené knihovny.
Autora této knihy s úžasným ostrovtipem jsem měla na matematiku. Jakožto knihovníky nás považoval za naprosté idioty a lůzry neschopné sečíst jedničku se dvojkou. Neustále nás shazoval ubohými vtipy a my mu (nebo aspoň já) uvěřili, že jsme blbí. Naštěstí odešel. Příští školní rok si o naší škole a učitelích napsal tuto stupidní, primitivní a brakovou knihu. Stačilo mi přečíst pár stránek, abych pochopila, že nemá smysl pokračovat. Na matematiku nás dostala nová učitelka. Jednala s námi jako rovná s rovnými, neshazovala nás a hezky nám látku vysvětlila. Výuka se ihned dostala na úplně jinou úroveň. Nejvíc mě pobavilo, že ten kokot měl tu drzost nabídnout nám, které pomlouval a shazoval, autogramiádu a autorské čtení. Najednou jsme vám byli dobří, my knihovníci, že pane Mach?
Knihu jsem začala číst v naději, že se dozvím něco o totalitě a její absurditě (něco na způsob Procesu a Proměny od Kafky). Místo toho jsem neustále cestovala v čase a sledovala osud nezajímavé osůbky bez osobnosti, Lízinky Tachecí, jejíž vagína lákala snad všechny muže v okruhu tří kilometrů. Nemám ráda takové "lolita femme fatale". Tiráž mi dále slibovala odvážné erotické scény (ani mi nepřišly nějak odvážné nebo kontroverzní), kterých bylo v knížce jako šafránu. Autor se mohl více zaměřit na historii popravování, která byla z celé knihy nejzajímavější.
Prvních třicet stran se četlo samo. Leonard mi připadal zajímavý a rozuměla jsem mu. Pak se objevil první dopis z budoucnosti a celá kniha, která mi mimochodem přijde zbytečně zdlouhavá a rozcajdaná jako rozlejete inkoust. Z Leonarda se vyklubal obyčejný "ubožáček" outsider, který se pokouší o vraždu a sebevraždu (stejně na to nemá koule), aby upozornil svoje okolí na svoje zoufalství a konečně se mu dostalo potřebné lásky a přátelství, kterou každý normální člověk potřebuje. Občas se stylizuje do výjimečného jedince, vyděděnce společnosti, je přeci lepší než ostatní a proto ho nikdo nemá rád. Kecy. Nikdo ho nemá rád, protože se odmítá jakkoliv začlenit do kolektivu, špehuje cizí lidi, nedokáže normálně komunikovat a často se chová arogantně, drze a iracionálně. Jistě, nachází se v nejtěžším období života, dospívání. Podle knihy by mu mělo být devatenáct, ale přijde mi mentálně na šestnáct. Kniha mě příliš nebavila, i když obsahuje "důležité poselství", které se dalo zpracovat a bylo zpracováno milionkrát lépe, například ve filmu Oddělen, který velmi doporučuji.
P. S. Dost mě pobavilo, jak autor pracoval s tématem židovského holokaustu. V dnešní době musí Němci neustále pykat za své staré prohřešky, přitom Američané, jsou ti poslední, kteří by měli po někom házet kamenem. Vyvraždili původní obyvatele Ameriky, utlačovali Afroameričany segregací (a diskriminace je tam doteď), stále můžete v některých státech v USA skončit v léčebně pro homosexuály a takto bych mohla ještě chvíli pokračovat. Autor si klidně mohl místo Herr Silvermanna zvolit potomka Indiánů nebo Afroameričanů a nechat ho vyprávět o historii, o které se v Americe téměř vůbec nemluví. (Jenže to by pak knížku možná ani nevydali.)
Hlavní hrdina je bezcitný psychopat bez kapky EQ. Nerozumí společnosti a nedokáže se do ní úplně začlenit a nestojí o ni. Bez jakýchkoli výčitek svědomí ničí životy ostatních a "jen tak", protože mu do obličeje svítilo slunce zabije člověka. Hlavní hrdina mi neskutečně lezl na nervy, naštěstí v druhé části pro mě byla kniha stravitelnější. Camus nevytvořil člověka "cizince", ale jedince, který uvažuje jen na základě logiky; city, morálka, etika, zodpovědnost, svědomí, láska mu nic neříkají a nezajímají ho. Lidi ve svém okolí využívá jen ke svým potřebám a má je "rád", když se mu to hodí. Protože svou matku dal do starobince a neplakal na její pohřeb, je odsouzen k smrti. Ani ta pro něho nemá žádný význam, jen se jí bojí. Možná kdyby kniha byla napsána v er-formě, líbila by se mi víc. Spíše nedoporučuji.
Recepty se mi nikdy nepodařily zcela správně. Pokud je u receptu napsáno "velmi snadné", věřte, že to velmi snadné nebude. Hodně surovin je také drahých a u nás hůře dostupných (třeba některé speciální druhy sýrů). Nedoporučuji.
Všechny recepty, které jsem z knihy dělala se mi vždy povedly. Skvělá kniha, doporučuji.
Na knížce hodnotím stylistiku, příběh a myšlenku díla. Stylisticky byla knížka příšerná, Tučkové se neustále opakovala slova. Příběh mě nijak nezaujal, příhody plné "magie" mi přišly směšné a jen jsem nevěřícně kroutila hlavou. K myšlence díla jsem se nedostala, protože jsem tak nudnou, suchopárnou knihu nějaký pátek nečetla. Opravdu nechápu, proč se něco tak průměrného jazykově lehce nad úroveň Řeháčkové a jejích pitomých románů pro naivní třináctky líbí tolika lidem. Radši si přečtu odbornou knihu o Žítkovských bohyních než vymyšlenou báchorku.
První část knihy mne příliš nebavila, ale druhá byla skvělá. Škoda, že Lermontov nezkrátil příběh vypravěče a nepřidal více Pečorinových deníků. Obsahují skvělé myšlenky a příběhy na několik románů. Mrzí mě, že je kniha tak málo známá. Skoro každý ví o Puškinově Oněginovi, prototypu zbytečného člověka, ale Pečorin, také zbytečný člověk, téměř upadl v zapomnění. Přitom je podle mě daleko srozumitelnější pro čtenáře a bohatější na myšlenky.
Obdivuju Hřebejka, že z tak nudné a nezáživné knihy dokázal vykouzlit legendární film plný skvělých hlášek. V knize jsou sice taky, ale nefungují tak dobře jako ve filmu. Jinak se mi kniha vůbec nelíbila, přišla mi příšerně nudná a zdlouhavá. První dvě povídky jsem zvládla, pořád jsem čekala, kdy přijde nějaký zlom a začne se mi kniha líbit. Až v polovině třetí jsem pochopila, že se nikdy nic nestane a děj nikam nesměřuje.
Harry Potter rozhodně nepatří ke knihám mého dětství, protože jsem si všech 7 knih přečetla před několika lety, do té doby jsem znala jen filmy. Knihu hodnotit nebudu, protože jsem ji nečetla a ani číst nehodlám. Pouze jsem si knihu zběžně prolistovala. Myslím, že od Rowlingové byla chyba, volit si drama místo epiky. Milovala jsem její popisy, líčení, dokázala z triviální věci vykouzlit nádherný příběh, který zahřeje a pohladí po duši. Jenže v dramatu jsou jen repliky a maximálně scénické poznámky, takže si myslím, že zde Rowlingová nemůže naplno uplatnit svůj talent.
Kniha mne nezklamala ani trochu. Opravdu úchvatně napsané, kniha se řídí heslem: v jednoduchosti je krása. Autor nesmírně vnímavě a citlivě popisuje svět kolem sebe a mistrně vylíčil soužití kočky s člověkem. Nesmírně krásná kniha, jednoduchá a přitom obsahuje krásné myšlenky, lyrická a přitom výborně popisuje lidský život a postupné stárnutí. Čekala jsem mírně nadprůměrné dílo a dostala jsem perfektní skvost.
Přečetla jsem první stranu a pochopila, že všechno je špatně. Je mi líto stromů, které museli použít na výrobu téhle sračky, která zaslouží být spálena a zapomenuta. Neskutečně nechutná, sexistická, rasistická a homofobní kokotina.
Murakami mne docela zklamal. Četla jsem od něho Norské dřevo, které miluju a potom Spánek a Podivnou knihovnu, kde mne okouzlila nevšednost a jakási tajuplná fantasknost. Od této knihy jsem očekávala něco na způsob Norského dřeva, ale místo toho jsem dostala nespokojeného sobce a femme fatale. Docela mne to mrzí, že si Murakami vybral pro zobrazení ženy tak stereotypní a otravnou postavu (horší je snad jen manic pixie dream girl). Čekala jsem něco víc. Kniha mne chvílemi nudila příjemně a chvílemi nepříjemně. Podle mě se jedná o takový průměr.
Jedna z mála knih z povinné četby, které jsem nedočetla. Pořád jsem čekala na nějaký průlom (na Godota). Asi bych to musela vidět v divadle, aby mne dílo zaujalo. Proti absurdním dramatům nic nemám, Havlova se mi moc líbí.
Zezačátku jsem knihu hltala téměř s nadšením. Příběh mne zaujal, ale magické prvky v textu mi přišly otravné a nucené, nepochopila jsem jejich nutnost. Postavy se časem stávaly karikaturami svých předků a navíc neustálé opakování jmen Aureliano, Amaranta, José mi připadalo poměrně matoucí. Taky se mi nelíbily ženské postavy, zvláště Amaranta. Nikdo z rodu Buendíů nebyl normální nebo nějak zajímavý, abych se s ním nějak sžila nebo ztotožnila. Dále mi lezla na nervy posedlost sexem, nechápu, proč ho autor musel skoro všude cpát.