Amazonka72 komentáře u knih

Dobrá kniha se pozná podle toho, že ji čtete jedním dechem... Velké překvapení, nakladatelství Odeon opět nezklamalo.
Kniha nabízí pohled do klasické středostavovské americké rodiny. Čtyři dospívající děti, dům v klidné čtvrti, prestižní škola, zkrátka klasický americký sen. A do tohoto "poklidného snu" se nastěhuje žena s dcerou, jejíž kočovný způsob života může připadat jako něco nepatřičného. Osudy obou rodin se začnou prolínat, a jakoby najednou život nebyl tak "černo-bílý", "nalajnovaný" na několik let dopředu.
Opět se zde setkáváme s motivem mateřství, adopce, ale také rasismu. V Americe je to asi opravdu velké téma, mnoho národnostních menšin asi i v dnešní době musí obhajovat svá práva, a to i ve chvíli, kdy v Americe žije již několikátá generace přistěhovalců.
Líbilo se mi, jak každý ze sourozenců Richardsonových byl úplně jiný. Díky tomu i příběhy, které prožívali, byly barvnější a popisované z různých pohledů. Fandila jsem Izzy, která byla úplně jiná než zbytek její rodiny. Ona byla tím "ohníčkem", který je nutné někdy zažehnout, aby mohlo ze spáleniště vzejít něco nového.
Mnohdy to cítíme v životě stějně - pokud toužíme po nějaké změně, je potřeba za sebou spálit mosty a začít úplně od začátku.
Motiv adopce - to je opravdu velmi složité téma, vůbec si nedovedu představit, jak bych se k dané situace postavila já.
Kniha, která donutí o některých věcech přemýšlet, která není jednostranná, ale dává nahlédnout na určité problémy z různých stran, je knihou, kterou stojí zato si přečíst. A Ohníčky takovou knihou bezesporu jsou.

13 19.03.2022

audio kniha na ČR Dvojce
Tohle byla opět "jízda". Navíc v podáná paní Hany Maciuchové - velmi doporučuji poslech, pokud je možné ještě celou knihu na ČR stáhnout.
Netíhnu k východní kultuře, nikdy mi tato část světa nebyla blízká. Ale je velmi důležité vnímat a snažit se pochopit, jak zrůdný může komunistický režim být, pokud se celá filozofie komunismu převrátí do naprostého fanatismu a kultu osobnosti. Celý příběh byl opravdu drastický, vůbec si nedovedu představit, že bych v takové atmosféře vyrůstala. Zrůdné na tom je také to, že ti prostí lidé tomu dlouho opravdu věřili. Opět se ukázalo, že vzdělaná společnost je pro jakýkoli totalitní režim naprosto nepřípustná. Že je potřeba pracovat pouze s masami lidí, pokud možno bez vlastního názoru... Ještě teď mám husí kůži, když si vzpomenu, čím vším musela rodina autorky projít.
Je to další z knih, která by se měla "číst" a měla by být součástí každé školní knihovny. Pokud zapomeneme na hrůzy, které se kolem nás v době nedávné děly, budeme se stále dopouštět stejných chyb.

13 09.11.2021

Krásná kniha... takový správný začátek nové čtenářské sezony. Asi mám na výběr prvních knížek v novém roce štěstí. V minulých letech jsem sáhla vždy po knize italského autora P. Cognettiho, letos padl výběr na prvotinu americké spisovatelky D. Owensové. Tyto knihy mají něco společného, a tím je návrat k přírodě. Knihy plné popisů přírody, přírodních zákonů, koloběhu, návratu k podstatě našeho bytí, návratu k nám samým. Mají společnou i linku zdánlivého osamocení, pocitu, který je možná tím pravým klíčem jak najít sebe sama. Z italských hor jsem se přesunula na pobřeží Atlantického oceánu, do Severní Karolíny. Do prostředí, o jehož existenci jsem až doposud nevěděla. Spolu s Kyou jsem se plavila na oprýskané loďce, krmila racky, sbírala ptačí pírka a "žila". I když někdy trochu osamocená, ale žila. Kya byla sice opuštěná svými nejbližšími, ale sama nebyla. Možná díky tomu prožila mnohem plnější a šťastnější život, než mnozí z nás - obklopeni lidmi a majetkem. Uvědomuji si, jak je pro nás rodina důležitá, ale také si myslím, že je důležitá i samota. Že bychom si ji měli někdy cíleně naordinovat, abychom lépe pochopili své myšlenky a více vnímali život kolem nás.
Cítím to tak, že detektviní zápletka, která je součástí knihy, má sloužit pouze jako zvýraznění samoty a vyloučení Kyi ze společnosti. Díky tomu, že byla "jiná" než ostatní, měla od malička jakési "stigma" holky z bažiny. Někoho, kdo je špinavý, hloupý, zaostalý.... až na pár vyjímek ji takhle většinová společnost v městečku vnímala. Díky vyšetřování nás autora přinutila nahlédnout na věc z různých pohledů, pokusit se rozklíčovat momenty, které nás donutí změnit názor či vnímání někoho druhého. Takhle jsem to cítila, a proto jsem se netrápila tím, že kniha není detektivka, i když by se to tak mohlo někomu zdát.
Děkuji za krásné a příjemné čtení, za příběh, který pohladil po duši, za jednoduché verše, které se v knize objevují. A za pocit, který mě již několik let provází - jednou, na pár týdnů, to vše "zabalit" a někam se ztratit. Nechat čas plynout, vnímat jenom svět kolem sebe. Mít čas na sebe. Prostě jenom být.

13 21.01.2021

Dočteno. Další z knih mého oblíbeného autora. Tentokrát šlo opravdu o velký čtenářský oříšek, protože kniha měla 750 stran psaných hustým a malým písmem.
Klasická Murakamiho kniha, která mě už asi ničím nepřekvapila. Ano, je to čtivý příběh, ale mám pocit, jakoby se pan Murakami vyčerpal. Pro nás, čtenáře, kteří máme přečtenou většinu jeho knih (a některé i dvakrát), je to stále stejně se opakující vzorec. Hlavní hrdina, uzavírající se sám do sebe a prchající před nenadálou situací. Záhadné osoby, se kterými se potkává, a z nichž každá v sobě nosí nějaké tajemství. A pak rovina magična... většinou ve formě nějakého vchodu do paralelních světů. Průchod tímto světem pak znamená jisté osvobození se od sebe sama. Vše se pak samo od sebe urovná...
Rozhodně se přikláním k názoru, že v tomto případě měl autor několik desítek stran textu seškrtat. Do str. 500 se vlastně nic tak podstatného neděje, popisy některých situaci jsou zbytečné a zdlouhavé. Navíc jsem měla tentokrát i trochu problém se s některými osobami identifikovat, nepochopila jsem smysl jejich jednání.
Ale na druhou stranu se mi velmi líbilo téma knihy - výtvarné umění, které se celým příběhem prolíná. Autor velmi sugestivně popisuje jednotlivá výtvarná díla i cestu k tomu, aby vznikla. Naprosto živě jsem vnímána vůni barev i lehkost pohybů ruky, když hlavní hrdina obraz maloval...
Příběh hlavního představitele a jeho rozchod s manželkou Juzu, byl popisován s velkou citlivostí. Líbilo se mi, že rozchod dvou lidí zde není líčen jako dramatická událost, že je to něco, k čemu v životě občas dochází, z různých důvodů. Že je potřeba snažit se toho druhého pochopit a porozumět mu, nikoli vyčítat a ubližovat. Myslím si, že se vztahy pracuje Murakami velmi citlivě, s nadhledem.
“Já samozřejmě umím pochopit, že jak jde čas a ledacos se mění, můžou se i lidská srdce navzájem přibližovat a vzdalovat. Podobná hnutí lidského nitra plynou jako nespoutaný proud a nezadrží je v tom žádný zvyk, rozum ani zákon. Mávají svobodně křídly a létají si sem a tam. Jsou jako tažní ptáci, pro které taky neexistují žádné lidské státní hranice.”

Takže, dávám hodnocení 4*, protože mám knihy pana Murakamiho ráda a vždy se ráda ponořím do měkkého polštáře tajemna. Ale myslím si, že by měl na chvilku zabrzdit se psaním další knihy. Chtělo by to nový nápad a ne se stále vést na osvědčené vlně magického realismu.

13 11.08.2019

Toto je kniha leda tak na čtení do lázní... Já jsem si ji vzala na týden do hor, když jsem měla na starosti 24 puberťáků. A nebýt toho, asi bych ji nedočetla. Nesdílím nadšení čtenářů pana Hartla, příběh mi připadá laciný, vlastně i nudný... a děsím se toho, jestli je opravdu "normální" léčit si krizi středního věku tímto způsobem. Přeci nejsou všichni muži tak omezení, aby jim jako důkaz toho, že ještě za něco těsně před čtyřicítkou stojí, stačí, že ... nebudu prozrazovat těm, co se knihu teprve chystají číst. A ti, kteří ji přečetli, vědí. Zkrátka, asi není důvod cokoli dodávat, je to ryze komerční čtení, bez hlubší myšlenky. Bez jakéhokoli smyslu. A jsem moc ráda, že můj život je podstatně barvitější a smysluplnější, i když jsem si také prošla "divokým obdobím", které souvisí s dosažením magické věkové hranice 40 let. A co teprve přijde při dosažení 50? To si v podání pana "spisovatele" Hartla nedovedu představit. A vlastně ani nechci.

13 10.02.2019

Ke knize Kafka na pobřeží jsem se vrátila asi po deseti letech a po několika dalších prečtených knihách od H. Murakamiho, který má v mé knihovně čestné místo. A rozhodně si ho zaslouží. Neznám jiného autora, který by tak bravurně a s lehkostí balancoval na hranici mezi fikci a skutečností. A pokud se uchýlí přeci jenom do nereálného světa, vždy má tato “odbočka” mnohem větší přesah, než se může zdát. Kafka je příběhem o hledání sebe sama, smyslu svého bytí. Je knihou nesmírně lidskou plnou postav, které čtenáře zasáhnou svým životním příběhem. Je to záhadná a smutná slečna Saeki, zdánlivě prostoduchý, ale přitom neuvěřitelně “čistý” pan Nakata, Hošino, který díky panu Nakatovi nalézá sám sebe a své lepší já, pan Óšimo - postava neurčitého pohlaví, s nadhledem, empatií a inteligencí, a pak sám Kafka Tamura. Nejdrsnější patnáctiletý chlapec, který díky potřebě ujasnit si důvod, proč vlastně žít, odejde z domova a rozjede, jako jedna z postav, příběh plný magična, nadpřirozených schopností, ale s velkým filozofickým přesahem. Všichni celý život něco ztrácíme a opouštíme.

13 05.07.2018

Tento slavný román Dana Browna jsem četla kdysi dávno... v době, kdy se o něm mluvilo na každém kroku a byl, tak trochu, zjevením mezi romány.
Přiznám se, že na druhý pokus už to takové "wow" nebylo, ale každopádně kniha nezklamala. Hlavním důvodem, proč si příběh přečíst, byla má nedávná návštěva Paříže. A protože pan Brown je mistr v popisu některých evropských měst (a především jejich pamětihodností se všemi možnými detaily), byla má volba jasná. Chtěla jsem se přenést do atmosféry tohoto everopského velkoměsta, když jsem ho ještě měla v hlavě. U každé z Brownových knih mě fascinuje jeho přehled o historii a umění. To je pro mě vždy asi ten největší přínos, že se něco nového dozvím... a mnohdy se pak dívám na některá umělecká díla trochu jinýma očima. Co se týče příběhu a zápletky, tak ta je vždy velmi komplikovaná, plná zvratů, ale tak to má být, protože díky tomu se nelze od knihy odtrhnout. A to je u knih (pro mě) to nejdůležitější - mít možnost ponořit se do příběhu a odtrhnout se tak od reality všedních dní a starostí.

12 16.01.2024

Na tuto knihu jsem se moc těšila - byl trochu probém ji sehat, v knihovně jsem si ji musela objednat, ale povedlo se! A rozhodně stála za to čekání! Celeste Ng jsem objevila díky její druhé knize - "Ohníčky všude kolem". Prvotina je stejně dobrá, jak její druhá kniha. I v té se objevuje stejné téma - žijeme si své životy, máme pocit, že vše je v pořádku, a že jednáme správně, ale známe vlastně své nejbižší? Rozumíme jim? Nezpůsobujeme jim svojí pozorností a starostlivostí vlastně životní traumata? V rodině Leeových se vyskytují dva faktory, které velmi ovlivňují život jejich dětí. Marilyn se touží stát lékařkou, vymanit se ze stereotypu "správné ženy", jejímž cílem je starat se o domácnost a o manžela. Totéž si přeje pro svoji dceru, chce, aby "vynikla" mezi ostatními. James naopak touží, aby jeho dcera "zapadla", protože on sám nezapadá. Jde totiž o Čínského přistěhovalce. I přesto, že oba dva dceru nade vše milují, Lydia nedokáže tento tlak z obou stran ustát.
Příběh mě opět donutil zamyslet se nad tím, jak přijímáme své děti a jestli do nich někdy zbytečně neprogramujeme svoje představy a touhy. V domění, že je to to nejlepší pro ně samotné.
Další věc, která mě překvapila, byla atmosféra v Americe v 70. letech minulého století, kdy se děj knihy odehrává. Přijetí přistěhovalců, lidí, kteří měli jinou pleť... to, že nemohli studovat, brát se... že nebyli přijati. Je důležité si připomínat, že demokratická země, jako USA, nebyla vždy ke svým občanům zrovna nakloněna. Je správné si na odlišnosti zvykat, přijmout je. Mnohdy dokáží naši společnost obohatit.

12 11.06.2022

Džungle před tabulí - jak trefný název. Ano, patřím do skupiny pedagogů a musím konstatovat, že naše profese je opravdu občas "džunglí před tabulí". Ale ke knize... první, co mě zaujalo, byl doslov. Mám doma knihu vydanou v roce 1976. Doslov, který srovnává tuto knihu s Makarenkovou Pedagogickou poémou, mě doslova dostal. Ano, v dobách socialismu bylo vše "jednodušší". Děti byly disciplinovanější, protože se, stejně jako rodiče, stále někoho bály. Škola byla místem, kde bylo potřeba jít s davem a moc nevyčuhovat. Naproti tomu v USA v této době již někteří pedagogové zažívali příběhy, jako mladý učitel Rick Dadier z této knihy. A po 30-ti letech demokracie mohu konstatovat, že Hunterova kniha, která je stará již téměř 70 let, je aktuální beze zbytku i v současnosti. Je tak těžké vzbudit v dětech zájem, někdy je to věc takřka nemožná. Většinou "tupě" sedí v lavicích a čekají, až hodina skončí. Vyžaduje to spoustu úsilí, aby žáci zpozorněli a začali skutečně vnímat výuku a hlavně se jí aktivně účastnit. Ale občas ten moment přijde, kdy se hodina povede, kdy se stane něco, co v dětech vzbudí zájem a rázem to ve třídě "vře". Možná proto spoustu učitelů stále vykonává tuto nelehkou profesi. Ten pocit, kdy se "hlavičky" přítomných otevřou a vy jenom vnámáte "proces", je nepopsatelný. Stáváte se v tu chvíli pouze moderátorem hodiny, o ostatní věci se postarají sami žáci.
Popis průlomové hodiny s povídkou "Jednapadesátý souboj" byl vrcholem knihy. Hltala jsem slovo za slovem a celý proces se mi odehrával před očima jako film.
Ano, občas je to "džungle", občas s námi žáci jednají velmi podobně, jak je to v knize popsáno. Ano, je velmi těžké získat si respekt děti, zvláště, když ho nemají ani ke svým rodičům. Ale když se to povede, stojí to za to!
Velmi dobrá kniha, měla by to být klasika a rozhodně povinná četba pro každého, kdo se rozhodne pedagogickému poslání věnovat.

12 20.05.2020

Tak já nevím... Je to jedna z velmi vychvalovaných novinek tohoto roku. Ano, četla se velmi dobře. Příběh je realistický, má rychlý spád, věnuje se problémům současnosti a může se zdát až děsivý...
Co oceňuji je fakt, že mě, jako matku teenagera, donutila se občas zamyslet nad důsledky svého jednání. Ne že bych o nich nepřemýšlela. Ale popisy ze strany matky musely zasáhnout snad každou mámu, která se občas diví, co to z jejího "sladkého drobečka" vyrostlo za podivně se chovající osobnost. Opět jsem si uvědomila, jak jednoduché je mít vedle sebe potomka, který nastavením a temperamentem odpovídá Vaší osobnosti. A jak je to těžké, když se vedle Vás objeví naprostý protiklad. To si pak říkáme, jak je možné, že to naše dítě vnímá úplně jinak. Takže ano, zamyslela jsem se tak trochu nad sebou a nad mým "občasným" chozením do pokojíčka a do koupelny, a řekla jsem si, že bych přeci jenom měla respektovat mnohem více soukromí svých potomků, kteří jsou už skoro dospělí.
Co je však alarmující, je neustálé srovnávání se starší dcerou a absence jakéhokoli upřímného citu. Frustrovaná matka si tak našla svého obětního beránka a v rámci "pořádku v rodině" ho úplně rozložila. A otec - tak to byl asi ten největší průšvih. Já mám z těchto knih vždy takový pocit, že dnešní žena většinou žije v zaběhlém stereotypu, v nefungujícím manželství, které však nedokáže opustit, ve stresu, že nebude dostatečně "dobrá" - a to jak v práci, tak v domácnosti, věčně unavená a vlastně vnitřně nespokojená se svým životem.
Citlivě napsaná kniha o odcizení, o chybějících citech, o stavu dnešní společnosti.

12 09.04.2020

Pan Remarque se opět trefil do mého citového rozpoložení. Jeho knihy jsou vrcholným dílem literatury poloviny minulého století. Krásný příběh o touze prožít naplno život do jeho poslední minuty, bez ohledu na to, v jakých podmínkách člověk žije. O síle, lásce a cestě za svobodou. O těžkém údělu uprchlíků, ale i o naději v lepší život. Kritika nacismu i Hitlerova režimu, před kterým museli utíkat i “vlastní lidé”. Pod statutem uprchlíka pak čelit represím a nedůvěře i za strany národů, kteří stáli na straně proti Hitlerovi. Nelehký úkol a složitá doba. Je těžké se vžít do kůže člověka, který vlastně nepatří nikam. Vztah Heleny Josefa jakoby se nad vším tím válečným marasmem vznášel. S lehkostí, bez zbytečného patosu. Připomnělo mi to italský válečný film “Život je krásný”. I přes hrůzy války si člověk může zachovat důstojnost. Josefovi se to povedlo možná právě díky nekonečné lásce k Heleně a Heleně snad díky neustálé předtuše konce... Jsem ráda za takové romány, a měli bychom se k nim vracet.

12 16.04.2019

Při čtení knih paní Mornštajnové mě zaplaví hřejivý pocit, že současná česká literatura má co nabídnout, a že české dámy spisovatelky stále ještě umí napsat knihu, v níž jsou jasně vykresleny charaktery jednotlivých postav, děj má linii a směřuje k jasnému konci.
Hotýlek se mi moc líbil. Občas jsem měla pocit, že těch postav je tam až moc, ale na druhou stranu se paní Mornštajnové povedlo velmi srozumitelně vystihnout, proč tam daná postava musí být. V životě a v osudech rozvětvené Mánesovy rodiny měly všechny své místo. Fascinuje mě, kolik osudů se dá vměstnat do jedné knihy, těch “náhod” bylo někdy příliš. Když však uvážíme, jakou část historie naší země příběh obsahuje, je to spíše odrazem pohnutých dějin, které často zámávaly osudy celých rodin. Válka, znárodnění, kolektivizace, 50.léta a politické procesy, 60.léta a smutný rok 1968, normalizace, rok 1989 a následné budování kapitalismu... Až mrazí, co jednotlivé historické události pro člověka znamenají a jak mohou ovlivnit lidský život.

12 30.03.2019

Paní Morštajnová psát umí. Další ze skvěle vystavěných příběhů, tentokrát 3 generací žen, z nichž každá vyrůstala v jiném období 20.století. I přesto, že je dělilo vždy asi 30 let, musely se potýkat s nástrahami, které celý náš národ v minulém století potkávaly. Taková kronika posledních téměř 100let. V roce, kdy si připomínáme výročí založení republiky a s tím i dějinné události, má tento příběh ještě další přidanou hodnotu. Popisuje historii z pohledu obyčejných lidí. Mě osobně oslovily osudy všech tří. Nejméně možná upovídané Anny, která z příběhu zmizela jako první, osud chladné Alžběty a nesebevědomé Anežky jsem prožívala doslova na vlastní kůži. Anežka byla ve věku mých rodičů, Alžběta pak mé babičky. I moje rodina musela projít mnohými nástrahami nejprve války a posléze komunistického režimu. Nikdo se nestal hrdinou, ale otázkou je, zda slušný a poctivý život v totalitním režimu není hrdinstvím sám o sobě. Anežka je nešťastnou postavou, ale není to zrádce. Její slabost a strach ji provází po mnoho let, je to velmi vysoký trest za jedno selhání a vlastní neznalost. Alžběta žije uzavřený život, je však vždy připravená postavit se osudu a nefňukat. I přesto, že se zdá chladnou, je její život naplněn láskou.
Velmi pečlivě vykreslené osobnosti, dějové zvraty, živé dialogy, uvěřitelné náhody, to je vše, co tuto knihu dělá zajímavou a čtivou. Je dobře, že takové spisovatelky máme.

12 07.10.2018

Osm hor je kniha, která mě chytla za srdce. Poetické vyprávění Pietra o hledání svého místa v životě. Jeho místo je úzce spjato s horami a s kamarádem Brunem, který v horách vyrůstá, žije a nakonec i zemře. Milovníkům hor by tato kniha neměla chybět v knihovně. Nádherné popisy přírody, mnohdy drsného života uprostřed ní, avšak života, který dává smysl. Silný příběh dvou kamarádů, kteří se vzájemně doplňují, jeden druhého znají natolik, ze mnohdy nemusí ani používat slov, aby pochopili toho druhého... Krásný začátek letošní čtenářské sezóny. Jak bych si přála mít tolik odvahy zabali svůj pohodlný městský život a vydat se napospas přírodním živlům pod vrcholky Alp.

12 07.01.2018

Na třetí díl jsem netrpělivě čekala dlouhé tři roky... a dočkala jsem se. Nevím, jak vyjádřit poděkování paní Lednické za tak úžasný literární počin. Četla jsem najednou spolu s druhým dílem (ten již podruhé), abych si příběhy připomněla, mám za sebou více jak 1200 stránek strhující četby. Myslím si, že obyvatelé Karviné a celého Ostravsko-Karvinského revíru jí musí být vděční za tak neotřelou propagaci jejich kraje! Při čtení tohoto posledního dílu a posledních stránek jsem si uvědomila, jak moc byl tento kraj a "život horníků" za období komunismu zprofanovaný, na úkor nadprůměrných platů a zdánlivých výhod se stal tento kraj "bezútěšným obrazem naší společnosti". Já jsem horník - kdo je víc... ale kdo by tam chtěl žít?
Příběh města Karvinná po dobu 80-ti let. Bouřlivá doba první poloviny 20. století. Obě dvě světové války, vznik Československa, boj o území s Polskem a neustále národnostní rozepře, následný nástup komunismu. To vše vyprávěné prostřednictvím života "obyčejných lidí", kteří měli své plány, sny, ale život jim většinou nalajnoval úplně jiný život.
Moje nejbližší osoby byla Julka Zebroková a Ženka, k těm jsem měla blízko, tak moc jsem ji oběma rozumněla, nechce se mi s nimi loučit.
Život obyčejných havířů, jejich zapálení pro práci, hrdost, ale i prosté kamarádství - na šachtě a v ďuře zkrátka panují naprosto rovné lidské vztahy, všichni táhnou za jeden provaz.
Třetí díl - nejsmutnější čtení, snad proto, že je mi toto období již známé, ač jsem narozena až v letech 70., dovedu se již vžít do tíživé atmosféry nastolení komunismu a podivně pokroucené doby. Velkým přínosem tohoto dílu je zastoupení osudů skutečných lidí (včetně jejich životopisů v závěru knihy), kteří byli komunistickým režimem poznamenáni. Příběh získal na vážnosti, najednou nejde jen o "smyšlený příběh jedné rodiny", ale o skutečné osudy a příběhy.
Ještě jednou velké díky, paní Lednická, česká literatura získala román, který určitě neskončí na smetišti dějin.

11 18.05.2024

Kniha skvělá, jako všechno od této paní autorky. Oceňuji její přístup k tématům, která pro svoje knihy volí.
I když slovo "skvělá" v tomto případě asi není na místě, vzhledem k tématu, které řeší.
Byla to má třetí kniha od R. Sepetys, za mě asi nejslabší. Nedokážu říct proč, ale přišlo mi, že tentokrát šla nejméně až na dřeň jednotlivých postav.
Téma konce komunismu v Rumunsku - pro někoho možná překvapení, jak vypadal komunistický režim v jiné zemi, než v té naší či v našem bezprostředním okolí. Bohužel jsem přesvědčená o tom, že to bylo tak hrozné, že tam lidé až do roku 1990 žili pod hrozným tlakem, v bídě, ve strachu, kdo je udá, kdo je sleduje...
Knihy s podobnými tématy by se měli na pultech knihkupectví objevovat stále. Protože je velmi důležité si stále připomínat, kam až komunismus a diktatura může zajít.

11 27.02.2024

Asi již tradiční kvalita od paní Dvořákové. Neubráním se však pocitu, že jsem možná tentokrát čekala trochu něco jiného. Každopádně paní Dvořáková umí vždy velmi trefně popisovat myšlení, způsob komunikace vpodstatě každého z nás. V tomto případě bylo téma poněkud netradiční, skoro mi až přišlo zvláštní, jak na příběh bývalého kněze autorka přišla... zda jde o nějaký skutečný příběh trochu dokreslený, nebo od první stránky vymyšlený. I tentokrát jsem si při čtení uvědomila, jak je těžké zbavit se "stigmatu", pokud Vám již jednou byl přidělen. Jak se takový člověk asi cítí v naší většinové společnosti? Jak je těžké naučit se tuto odlišnost přijímat. Jak musí být nesmírně těžké přiznat si, že se mnou není něco v pořádku a začít s tím pracovat. Je to věčný boj všech lidí závislých na čemkoli... Možná proto je toto téma důležité a měli bychom o něm přemýšlet. Možná tato kniha někomu dodá odvahu začít s těmito "nechtěnými dary" bojovat.

11 12.03.2023

Můj oblíbený PAN spisovatel. Cunningham umí psát, jeho romány jsou vždy velmi precizně zpracované. Životní osudy jedné rodiny, která touží žít svůj Americký sen. Ale co je to Americký sen? Pěkný dům, velké auto, děti v soukromé škole, lukrativní zaměstnání, manželka v domácnosti... A znamená to šťastný život? Autor jde u každé z postav až na dřeň, velmi sugestivně popisuje jejich osudy. Je těžké se s kýmkoli z rodiny Stassosových ztotožnit, protože každá postava si nese své břímě, jejich životy se ubírají směrem, který mi nemusí být zrovna blízký. Každý z nich je také úplně jiný, má své dobré i špatné vlastnostni. Ale to je kninách Cunninghama tak zajímavé. Popisuje život takový, jaký obvykle je. Nepřeslazený, syrový, ale i krásný...
Já osobně jsem měla opravdu ráda postavu transvestity Cassandry. Její (jeho) život byl vlastně tragický, ale měla jsem pocit, že svým přístupem má za úkol dodat knize trochu humoru a nadhledu. I když bych s ní (ním) ve skutečnosti asi kamarádit nemohla.
Moji nejoblíbenější Cunninghamovu knihu "Domov na konci světa" tento román nepřekonal, ale určitě se k němu ráda v budoucnu vrátím.

11 03.04.2021

Tak jsem se nechala zlákat velmi zajímavou nabídkou audio knih na ČR dvojce a vrhla jsem se, v tomto ponurém počasí, do poslouchání. Kniha "Ani muk" byla mojí první audio nahrávkou. A musím konstatovat, že byla skvělá! přesně ta kniha, kterou nelze odložit, v mém případě přestat poslouchat. Napínavá, děj měl rychlý spád, žádné zbytečné odbočky.
Ano, závěr byl poněkud překvapivý. Mě však utvrdil v přesvědčení, že věci kolem nás nikdy nejsou "černo-bílé", a že jednání některých jedinců pro nás může být mnohdy nepochopitelné... ale může mít i svůj smysl, který nám uniká. Je potřeba se vždy na věci dívat z více úhlů a často i očima toho druhého. Není dobré dělat ukvapené závěry, i když mnozí k tomu míváme sklony (ano, i já...).
Poslední postřeh z této knihy - opět jsem se utvrdila v tom, jak skvěle umíme audio nahrávky natáčet. Vždy jsme byli skvělí v dabingu a já jsem přesvědčená i o tom, že jsme výborní na rozhlasové dramatizace. Jako malá jsem vždy v létě na chalupě, po nedělním obědě, poslouchala pohádky vysílané v ČR. Doteď si pamatuji na úžasné zážitky, vždy jsem měla pocit, jako bych byla součástí příběhu... ležela jsem na kanapi a procházela se v úplně jiném světě.

11 10.11.2020

Nejsem čtenářkou ani milovnící sci-fi, ale neodolala jsem a knihu Marťan jsem si přečetla. Jednak mi ji doporučil syn a jednak jsem viděla film, který mě zaujal. Naštěstí je to již přeci jenom nějaký ten rok, co jsem film viděla, takže jsem mohla v klidu číst a netušila jsem, co se odehraje na další stránce.
Co se mi na knize líbilo? Vzhledem k tomu, že učím Fyziku, byla jsem nadšena některými technickými detaily a popisy, jak se vyrovnat s prostředím a podmínkami na Marsu. Na druhou stranu se velmi povrchně orientuji v chemických sloučeninách, a tady mi připadalo, že popisy některých chemických reakcí a prvků byly až moc odborné a podrobné. Já jsem se v nich neorientovala a domnívám se, že podobný pocit měla asi většina čtenářů. Tato skutečnost však neubrala knize na kvalitě. Pro všechny, kteří v noci obrací své oči k nebi a hledají různé vesmírné objekty (včetně sledování vesmírné stanice ISS), je tato kniha určitě zajímavou sondou do zákulisí vesmírných projektů.
Co mě také uchvátilo? Síla a touha člověka přežít v jakýchkoli podmínkách. Ano, občas to byla "taková pěkná pohádka", ale já si myslím, že každý má v sobě ohromnou sílu, která se projeví až ve chvíli, kdy musí bojovat o život. Sílu přežít, vyřešit zdánlivě neřešitelné situace.
A já mám již v hlavě, jak tento film a knihu zařadit do výuky Fyziky. O tolika věcech se dá se studenty diskutovat. Velmi zdařilá inspirace.

11 24.08.2020