anansie komentáře u knih
A mně to opět sedlo. Hůlová, jak ji mám ráda. Asi tomu, kdo nezažil nebo nezažívá pocity, o které v knize zrovna jde, se kniha prostě líbit ani nemůže. Mě baví právě ta introspekce, ta nicota, pocit prázdnoty, ať už žije člověk sám nebo ve vztahu, rodinné vazby a to, jak člověka ovlivňují a nic s tím nenadělá. Tohle se prolíná ve všech knihách této autorky a pro tohle ji ráda čtu. Že to má depresivní pachuť, je jen proto, že je to autentické, upřímné, realistické a jde to až na dřeň.
Knihu jsem přečetla jedním dechem. Zajímavý příběh, ničím nepřikrášlený. Přesto mi tam při četbě občas něco frnklo přes nos, co mi nedovolí dát s nadšením pět hvězd. Zejména závěr o umírání za doprovodu Smrta a Bůh se mi tam nějak nehodil. Celkově příběh ve mně na konci nezanechal téměř žádný dojem, pouze to, že jsem dočetla celkem kvalitní román.
K této knize jsem přistupovala jako k velmi oddechové a nic moc jsem od ní neočekávala. Ovšem ani večírkové a sexuální eskapády nedokážou udržet veškerou pozornost a stále jsem čekala, zda příběh bude mít alespoň nějakou zápletku či myšlenku, která by mě na konci aspoň trochu oslovila. Bohužel nedočkala jsem se. Vydržela jsem číst tak do půlky a ke konci jsem knihou už jen listovala a odložila jako nezajímavou a bez nápadu.
S každou další knihou od Rudiše ho mám ráda víc a víc. Skvělý příběh, baví mě jeho postavy, baví mě, jak příběh postupně graduje a postavy se začínají prolínat a do toho ty punkerské myšlenky, prostě můj šálek kávy
Ze začátku jsem tuto knihu nějak nemohla pobrat. Přišlo mi to nejdřív jako nějaká magořina. Docela mi vadilo i to neustálé opakování slov a situací. Prostřední část nabrala alespoň formu osobního příběhu setkáním se servírkou Luckou a odhalením rodinného pozadí hlavního hrdiny. Ani po dočtení ale nevím, jestli jsem toto dílo pobrala: hospodský týpek, drsňák, disciplinovaný, namakaný, co má na vše poučku a pravidlo a vychovává všechny kolem tím, že je zmydlí a nakonec je sám poučen - nevím, jestli za tím hledat nějakou vyšší myšlenku reality naší země, národního pseudohrdinství a historickou paralelu toho, že ten náš ukecaný národ dostal stejně vždycky nášup...
Výborně zkomponovaný příběh. Líbila se mi forma, kdy se příběh z minulosti psaný formou deníku jedné dívky prolne s příběhem ze současnosti v podobě vyprávění Oleho, do toho ta zápletka s jeho dcerou a nakonec to vyústí prolnutím všech postav. Líbil se mi i obsah, rebelství všech postav vůči systému, ať už současnému nebo minulému, protože stejně "no future". Fakt dobrý...
Román mě mile překvapil, nemohla jsem se odtrhnout od čtení. Dramaticky milostný čtyřúhelník na pozadí dramatických událostí okupace v Paříži je střídavě vyprávěn různými protagonisty ve formě dopisů a jejich čtenářka tak postupně rozplétá svou vlastní minulost a minulost svých rodičů. Závěr byl více než překvapivý...
Zajímavý příběh o hledání vlastního otce, místy s vtipnými hláškami. Autor do příběhu zakomponoval spoustu vlastních filozofických názorů na život. Díky dějové linii zpracované jako cesta na jiný kontinent vyjádřil i svůj názor na odlišné kultury, pochopení pro odlišnost a došel tak až ke smíření s vlastními rodinnými příslušníky a se sebou samým. Místy bylo téma až křečovitě tezovité, kdy děj a postavy sloužily jen k vyjádření názorů na hlavní témata knihy: rodina, láska a kulturní odlišnost. Kniha neurazila i pobavila.
Kniha mě zrovna neuchvátila. Nevím, jestli to měl být jeden z těch psychologických návodů, jak být v životě šťastný, rozhodně ani myšlenky v knize nebyly pro mě nic převratného. Forma dialogu zajistila aspoň trochu dynamiky a četlo se to lehce. Spíše taková odlehčená psychologicko-filozofická četba na jeden večer.
Taková light literární verze Nymfomanky. Navíc, zřejmě kvůli nic moc překladu, se to nečetlo zrovna lehce, spousta francicismů, krkolomných obratů. Od této knihy jsem nečekala zvláštní zážitek a taky jsem ho ani nedostala.
Výborná terapie pro ženy, které měly tu smůlu, že se narodily matkám neněžným, sebestředným, nepřejícím, žárlivým, soupeřivým a které svým dcerám nepředaly lásku, kterou předat měly. Touto knihou si tyto dcery mohou zahojit své pocity nemilovanosti. Touto knihou se jim dostane uznání jejich pocitů, které v sobě dusí a které je právě jejich matky naučily popírat a nevěřit sama sobě. Tato kniha napomáhá ke znovunalezení sebe sama a také vysvětlení proč se jim vztah s matkou opakovaně prolíná do dalšího života v podobě nevhodných partnerů.
Takové povznášející čtení na jeden večer, když má člověk filozofickou náladu. Ovšem čtení pro vyzrálejší duše, které jsou schopné pochopit tu svobodu vycházející ze zodpovědnosti, o které Osho hovoří.
... Přemýšlím, jestli má někdo rád mě. Jestli člověk vůbec musí mít někoho rád. Jestli vy můžete nebo musíte mít někoho rádi. ... Jégr je na své jméno hrdý. I na své rodiče. Na všechno. To by prý člověk měl. Ale já to neumím. ...
Francouzský styl, jak ho mám ráda: strohý a výstižný, filozoficky laděný, zvolené téma otevírá pojmy lidskosti, samoty, jinakosti a nesmyslnosti dnešního světa, ve kterém žijeme své ignorantské životy.
Zvláštní kniha. Vlastně jsem ji četla hlavně kvůli tomu, že ji přeložila Radka Denemarková. Zajímavý příběh se zajímavou vypravěčskou optikou, která mě držela při čtení v bdělosti, protože se v něm vlastně protínají příběhy dvou mužů. Jinak by mi kniha možná tak zajímavá nepřipadala: že se něco stane s Leou bylo od počátku jasné, závěr však byl pro mě nečekaný a ještě o něco dramatičtější. Spousta pasáží se mi však jevila přebytečně omílaná, výčitky se neustále opakovaly, zachraňovaly to zajímavé myšlenky o prázdnu, neskutečnosti a odpojení od života. Celkově to tedy pro mě vychází jako zajímavá kniha, kterých není nikdy dost.
Celkem vtipně zpracované zamyšlení nad vztahy mezi muži a ženami, stručné shrnutí vývoje emancipace žen, které nás dovedlo tam, kde jsme dnes - problému se vůbec seznámit a najít si vhodného partnera pro život. Na rozdíl od většiny podobných příruček autorka muže neznehodnocuje a nedělá z nich příčinu problému, ale naopak nabádá, abychom se na problém podívali z perspektivy muže a zamysleli se nad tím, proč vlastně se muži dnes nechtějí vázat. No není divu, to, co jim ženy dnes chtějí nabízet, resp. vše to, co od mužů požadují, opravdu do chomoutu nikoho nenažene. Otázkou zůstává, proč bychom všichni měli chtít žít v páru...
Neskutečné, jak tato kniha byla nekonečná. Tolik zbytečných stran jsem snad s žádnou jinou knihou ještě nezažila. Nejvíce to bylo markantní na posledním příběhu Kateřiny, u které se dokola opakoval jeden a ten samý scénář s nalézáním muže a následným rozchodem. Dramata a životní katastrofy hrdinů se mi postupně zdály do příběhů zakomponovány dost umělým způsobem a opakovaly se natolik, že příběh ztrácel na dramatičnosti a stával se plytčejším a čím dál víc banálnějším, až mě otravoval a nebavil. Ano, život je kolikrát tragédie a tato kniha za to nemůže, jaká je realita, ale nasekat do jedné knihy tolik sebevražd (ještě k tomu natolik neoriginálně, že obě byly spáchány stejným způsobem), rakovin, sexuálního zneužívání, násilí, nevěr, těhotenství z nelásky, rozpadů manželství a rodinných vztahů, a to vše se několikrát opakující v několika rodinných liniích, abychom se na konci dobrali pointy, že za své předky nemůžeme a musíme vše minulé přijmout, na to se mi těch 600 stran zdálo příliš. Některé stránky, zejména dialogy jsem přeskakovala, jelikož byly jen planým žvatláním, nikam neposouvající děj a bez špetky zápalu. Jedno se však autorce nedá upřít: psát asi umí, jazyk pěkný (i když některá spojení jsem si musela přečíst dvakrát, abych pochopila, co chtěl básník říci) a příběh celkem "odsejpá", protože, jak se do něj čtenář zakousne, většinou se ho nedá pustit, ale spousta stran byla zbytečných. Na konci se navíc znovu objevily postavy, které jsem si už vůbec nepamatovala, do nich byly připleteni další a další příbuzní, takže z příběhu se nakonec stala nezajímavá změť rodinných vazeb, která potlačila hlavní myšlenku toho, co autorka možná knihou chtěla sdělit. V mnohém mi to připomnělo nedávno dočtenou Slepou mapu od Mornštajnové a to jsem už neměla v úmyslu přelouskávat další rodinnou ságu. Čekala jsem od Dcer totiž asi úplně něco jiného: větší hloubku, rozhodně méně postav ve prospěch jejich kvalitnějšího psychologického vykreslení a méně zbytečných a nudných slov, kterými se sice autorka snažila podat tvrdou realitu života takového jaký je, ale jaksi zapomněla, že to nevyřčené nebo jen naznačené mezi řádky je v literatuře to, co čtenáře přitahuje a nutí ho přemýšlet ještě dlouho po dočtení. Tady nebylo moc o čem, jediný dojem po dočtení byla úleva, že jsem těch 600 stran konečně zvládla a zařazuji se bohužel mezi zklamané čtenáře prvotně okouzlené Člověkem Gabrielem.
Naprosto uchvacující příběh, po jehož dočtení jsem i uronila slzu, což se mi u knížek nestává. Místy mi akorát vadil ten až pohádkově naivní nádech, který byl ovšem vždy vyrovnán nějakou následující dramatickou událostí včetně několika historických odkazů, aby připomněl, že život není jen procházka růžovou zahradou a že zlo ve světě je přítomno a nedá se vymýtit. Příběh je vyprávěn laskavým, vybraným jazykem, plným metafor a obrazů, který jen podtrhuje pohádkovost příběhu a příběh díky němu plyne jako sen. Zasazení příběhu do reálného a historického kontextu ale také nabízí čtenáři jiný pohled a možnost vcítění se do odlišného vnímání světa jiného etnika a přemýšlet nad tím, že život na tomto světě není nikdy černobílý.
Tlusté knihy nemám moc ráda, ale po Haně jsem se tolik těšila na další knihu od spisovatelky, že mi její tloušťka nevadila. Čte se to jedním dechem, postavy jsou vykresleny tak, že se do nich dá lehce vcítit. Nicméně těch postav a osudů je v jedné knize tak moc, že jsem si občas musela připomenout kdo je kdo a ke které generaci patří. Pěkné čtení s překvapivým happy endem, ale další kroniku už číst nebudu.