anansie komentáře u knih
Po přečtení Jak být volný a Jak být líný mě kniha Líný rodič už vlastně nemohla ničím překvapit. Jen mě utvrdila v tom, že líný rodič jsem taky a své ojedinělé pocity viny za to, že vnímám realitu jinak, než davová většina kolem mě, tudíž odhazuji s úlevou v dál a cítím se o něco sebevědoměji.
Po přečtení Jak být líný jsem se vrhla na další sérii nápadů, ale musím říct, že tato kniha až tak nebavila. Jednak se hodně témat opakuje a jednak mi, na rozdíl od Jak být líný, přišla trochu dogmatická. Tak jsem si z toho vzala, co jsem chtěla a zbytek spíš jen tak prolistovala a sem tam vypíchla nějakou tu myšlenku.
Zajímavá inspirace. Možná zbytečně moc příkladů z historie, které mě už kolikrát nebavilo číst. Ale jinak spousta postřehů, vtipně podaných a pojetí života, které čtenáře-lenocha uklidňuje v tom smyslu, že není divný a že pachtění se za výdobytky konzumní společnosti je asi jen pro ambiciózní workoholiky. My lenoši můžeme v klidu zůstat v posteli s knížkou v ruce.
Neskutečný skvost. Literární, sociologický, psychologický a hlavně emocionální. Dráždivý příběh, který se mi po dočtení přemílal v hlavě a způsobil noční můru tím, jak je výstižný. Nedá mi spát, protože stejně jako autorka na konci příběhu Přebytky lidí se musím ptát, kde to začalo a proč to pořád pokračuje...
Drsná kniha plná emocí, hrůzy a hnusu. Krásný jazyk a nelehká četba zároveň. A příběh jedince - ženy, který je zároveň příběhem chování společnosti, neschopností uznat vinu a projekce zla na druhé. Člověk je jenom člověk, se všemi hnusy, které je schopen páchat a Radka Denemarková to umí velmi sugestivně vyjádřit.
Lenku Teremovou mám ráda. Píše jednoduše, beze studu. I to její sadomaso vyznívá jako přirozená věc. Téhle knížce nechybí ani romantika. Příjemné počteníčko.
Taková odpočinková četba, místy jsem se i zasmála. Akorát na jednu knihu bylo těch věčných rozhovorů tří kamarádek (a místy musím říct, že rozhovorů o ničem, takže jsem i přeskakovala stránky) trochu moc. Knihu bych si dokázala představit zpracovanou jako komedii, tam by ty rozhovory byly žádoucí, ale v knize mě to po čase nudilo.
Zvláštní kniha. Četlo se to, jakoby okem kamery. Zajímavý námět, méně zajímavý příběh a závěr, který mě spíš rozladil. Asi proto, že opravdu odpovídá způsobům dnešní doby. Nejlepší na knize byly fotografie.
Knihu jsem brala spíše jako oddechovou. Patřím taky mezi Husákovy děti a pár věcí jsem si připomněla, u pár se i zasmála, něco mě nudilo. Občas mi přišlo, že vzpomínky jsou do příběhu zakomponovány tak trochu násilně a za každou cenu. Je fakt, že mě více bavila dějová linie tří kamarádek.
Ze začátku to vypadalo zajímavě, ale bohužel jsem nedočetla, zbytek knihy jen tak prolistován a myslím, že jsem o nic vlastně nepřišla.
Tahle kniha mi sedla. A jak již tady zaznělo v některém z komentářů, nechápu, co na této knize je groteskního a napínavého, jak se píše na její obálce. Spíše mi to vyznělo jako realistický až skeptický náhled na život se všemi hnusy, které si někteří nedokáží přiznat. Ale tato kniha to udělala. Určitě si přečtu i další tvorbu od této spisovatelky.
Tak nějak nevím, co si o této knize vlastně myslet. Střídaly se u mě pocity obdivu, pochopení, často jsem se v tom i viděla a pak nudy a touhy konečně ji dočíst. První část zbytečně dlouhá a popisná, hlavně mě nebavilo, když o některých věcech mluvila opakovaně. Druhá část s Janem celkem zajímavá, mělo to lepší spád, ale všichni už známe ten příběh...třetí část, taková klidnější, rodinná, ovšem ta vsuvka v podobě love story na dálku mě abnormálně nudila, až jsem autorku začala podezírat, že si tou knihou pěje sama sobě ódu na svou odlišnost, na to, jak v žádném případě není stejná jako jiné ženy a je hodna mimořádného obdivu. Takže jsem byla ráda, za ten náhlý konec, kde realita splývala se snem a s fantazií. Jinak jazykově a stylově pěkné dílo, spousta pěkných spojení a poetických obratů, možná až moc přemetaforováno, ale celkově zdařilé. Asi se mi to vlastně líbilo.
Přečetla jsem pár prvních stran a potom tu poslední. Myslím, že jsem o nic nepřišla, ale kazit si den něčím podobným jako je tato kniha, se mi opravdu nechce.
Halina je prostě nejlepší lék na chmury, depresi a samotu. I hořkosmutným příběhem umí rozesmát. Ne že bych ji musela číst pořád, ale pro chvíle pohody a nicnedělání jsou její příběhy jako stvořené a člověk hned vidí život jinak.
Nejdřív jsem myslela, že čtu Robinsona Crusoe v ženském podání. Potom jsem měla pocit, že z Robinsona se stává příběh Adama a Evy v ráji. To, jak příběh dopadl, bylo docela překvapením, i když nějaké to drama na konec se dalo jistě čekat. Nejvíc mě asi zaujalo, že autorka pracovala na této knize 30 let a kniha je vlastně příběhem dvou psychicky postižených osob. Jelikož zbožňuju příběhy neobvyklých životů a neobvyklých emocí a lidských zvláštností, tato kniha se mi líbila jako už dlouho žádná jiná.
Díky některým zdejším negativním komentářům jsem měla obavy, že kniha bude nic moc, ale mile mě překvapila. Četla se velmi lehce, čili chválím i překlad, příběh byl poutavě vystavěn, postavy dobře psychologicky vykresleny. Čtení prostě bavilo a těšila jsem se vždy na pokračování. Závěr byl pak už mírně nudný, ale i tak překvapivý.
Po moc dlouhé době jsem opět zkusila Coelha. Můj dávný dojem se nezměnil: rádoby filozofické rozjímání nad pocitem prázdnoty života vystavěný na dost banálním příběhu a ještě k tomu posazený do "rozmazleného" ženevského prostředí na mě nepůsobilo vůbec přesvědčivě. Knihu jsem po prvotním odložení nakonec dočetla, ale neustále jsem čekala, co že se to hlavní hrdince vlastně přihodí a jaký nový smysl svého života nakonec nalezne. Romantický závěr, že láska je odpovědí na vše, ještě více podtrhnul plytkost celého příběhu.